19. 10. (pořád se mi nechce vymýšlet název)

Jsem unavená. Nevím, jestli je to z virózy, nevyspání, deprese, frustrace nebo kombinace toho všeho. Lexovi se v prváku na střední zatím moc nedaří. V devítce to byl premiant, teď si o tom může nechat leda tak zdát. Nemůžu ho přinutit, aby mi říkal, které písemky píše, na co se má učit a tak... zatímco na ZŠ jim takové věci psali do Edupage, na SŠ se s nimi tak nepářou, což vytváří nový druh tlaku. Jsem z toho poměrně zoufalá, vůbec nevím, jak to řešit. Taky mi přijde, že nějak zaznamenal krizi v rodině... holt i přes své aktuální studijní výsledky není blbej.

Nemůžu se přinutit do práce, i když mám dost zakázek a měla bych na nich průběžně pracovat. V mém "oboru" je těžké nastavit si nějaký work-life balance. Obvykle mám zhruba polovinu zakázek za vysoký honorář a druhou polovinu za nějaké "drobné" - problém je, že ty velké často trvají i několik měsíců, přičemž odměnu dostávám ex post, tedy pokud chci mít pravidelný příjem, je to složité. Mnohem jednodušší by to samozřejmě bylo, kdybych nemusela trávit sedm hodin v práci bez koruny, ale to mi teď zanedlouho skončí, nicméně to ve mně zároveň vyvolává strach z budoucnosti. A to nejen v souvislosti s rozvodem, ale už dlouhodoběji... pracuji v oboru, který může kdykoli exnout, tedy na nějakou stabilitu do budoucna nemohu spoléhat. Antikvariát moc nevydělával, na druhou stranu to byla určitá stabilita, resp. mohla by být, kdybych z něj mohla platit svoje účty. Už někdy v březnu jsme se se Sašou domlouvali, že budu dostávat nějakou malou hodinovku v antikvariátu - tehdy jsem ještě byla připravená ho zachovat. Pak se ale nic nedělo a já pochopila, že je jedno, kolik Saša vydělává, s mým platem se prostě nepočítá.

Není to jen o penězích, i když by mi velmi ulevilo, kdybych nemusela tolik pracovat. Je to i o nějaké elementární úctě. Nikdy jsem neslyšela něco jako "Vážím si toho, že to pro nás děláš.", ale spíš "Nemohla bys tu zůstávát dýl?". To v člověku zanechá poněkud pachuť.

Také přemýšlím, co jsem mohla udělat jinak. Teoreticky se to člověku vymýšlí snadno, ale život takhle nefunguje. Snadno se říká "Mělas mu projevovat víc emocí.", ale když je pak člověk permanentně unavený, nevyspalý, frustrovaný z toho, že z toho druhého necítí žádný zájem, musí řešit státnice, domácí úkoly dětí apod., tak na zájem nezbývá energie. Přitom si nemyslím, že bych byla nějaká náročná. Chtěla bych jen partnera, který by si mě vážil, počítal s mými emocemi, snažil se do mě vcítit a chtěl mi věnovat aspoň nějaké minimum času. Partnera, který by mě občas obejmul a zeptal se mě, jak se cítím a co řeším. Ne někoho, kdo by mi hned po příchodu domů za něco vynadal a pak si šel "lehnout". Také bych chtěla partnera, kterého bych nemusela opakovaně prosit na kolenou, aby něco vyřídil, ale který by převzal odpovědnost a myslel na to sám. Protože je velmi vysilující, když někoho požádáte, aby vyřídil polovinu plateb za dítě ve škole, ale zároveň víte, že to neudělá, pokud ho nebudete kontrolovat. 

Kromě toho teď musím vymyslet, jak přinutit Lexu trochu zabrat ve škole.

17. 10. (nechce se mi vymýšlet název příspěvku)

Před pár dny přišel do antikvariátu pán a ptal se mě, jestli bych mu nezabalila do balicího papíru knihu, co má pro kamaráda, že mi za to něco dá. Ačkoli toto nemám v popisu práce (no de facto ani žádný popis práce nemám, ale to není zase až tak důležité), řekla jsem si, proč ne, přeci ho hned "nevyfakuji". Dneska přišel, zabalila jsem knihu a... odešel. Ukázalo se, že ono "něco" je spíš "nic". No nevím, ale tohle je velmi příznačná tečka za mým působením v práci, ve které jsem skoro deset let dělala bez příjmu, bez pochvaly, bez ocenění. Asi vyzařuji nějakou "využít a odkopnout" auru.

Kromě toho jsem dnes potřebovala akutně navštívit svého doktora, který ale právě dnes nedoktoruje. Snažila jsem se to brát pozitivně (aspoň naženu marnou cestou na polikliniku a zpět nějaké kroky do svého denního limitu), ale nějak mi to nejde.

Také jsem dnes při přebírání knížek náhodou narazila na sbírku Mezivěk od Michal Černíka. Otevřela jsem ji na tomto místě:

Tak prázdno nikdy není na obloze
jak v člověku který se na nic netěší
sám do sebe jak do samotky vhozen
pod střechou domu která nestřeší.

Kdybych věřila, že existuje osud, tak bych mu to přičetla, ale takto to budu považovat spíše za příznačnou souhru okolností. 

Trochu na mě padl splín ze zavírání antikvariátu. Přeci jen je to místo, kde jsem toho hodně prožila. Nejpozitivněji vzpomínám na éru, kdy jsme ještě sídlili na nádraží a měli tam sklad, kde jsem celé dny zapisovala knihy. Saša byl v obchodě a když to šlo, šla jsem mu s něčím vypomoct nebo si popovídat. Ale sama už to nedávám, zvlášť když musím mít navíc druhou práci, abych poplatila účty. Nechápu, co na tom Saša pořád nechápe... když po mně chce polovinu nákladů, je jasné, že je musím někde vydělat. A když ty náklady sahají do výše takového normálního platu, je jasné, že nestačí pracovat dvě tři hodinky denně. A když ty náklady nemůžu pokrýt alespoň částečně výdělkem z antikvariátu, že je to časově, psychicky i fyzicky náročné. Spíš to asi chápat nechce.

Kam dál?

Stále přemýšlím, kam se v budoucnu ubírat. Saša po mně chce, ať mu sdělím své plány zejm. ohledně práce co nejdříve, což mi připadá poněkud nefér - jedním rozhodnutím mi de facto zkazil život a nyní mám druhý den po rozchodu vědět, co budu dělat?

Stále přemýšlím nad tím, jak si vysvětlit to, co se stalo, ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, docházím jen k tomu, že tentokrát to není moje vina. Jasně, mohla jsem se více starat, ale reálně - mohl to ode mě čekat? Bude to znít teď trochu malicherně, ale už minulé Vánoce jsem od Saši nedostala reálně jediný dárek. Totálně mě zazdil - jediný dárek, co jsem od něj dostala, jsem si koupila sama, protože by mi bylo před příbuznými trapně, že na mě manžel tak okatě kašle. To samé se opakovalo o pár měsíců později o mých narozeninách. Nejsem ten typ, co by čekal dárky za statisíce, v podstatě mi stačí, když si na mě někdo vzpomene a dost mě mrzí, že já si dala s vybíráním dárku takové práce, načež mi bylo odměnou v podstatě... nic, ani omluva nebo tak něco. 

Mám z toho pocit, že Saša nechápe, že když chce brát, musí také dávat. On jenom bere. Když si nevěděl rady s keramikou a nic nevydělával, nestěžovala jsem si, i když bych mohla. Zaznamenala jsem, že se mnou netráví žádný čas, nejezdíme na žádné výlety, nedíváme se na filmy, nesdílíme intimitu a vadilo mi to. Čekal, že ho budu podporovat, i když jsem sama podporu potřebovala. V takové situaci se člověk těžko nutí do toho, aby byl druhému bezvýhradnou oporou. Nemyslím si, že je to tak těžké, dát druhému najevo, že si ho vážíte a že jste rádi, že při vás stojí. Stačí jen "Promiň, rád bych ti letos koupil dárek k Vánocům, ale nemám na to peníze, vynahradím ti to jindy.". Nebo "Promiň, mám teď moc práce, rád bych s tebou trávil čas, ale až budu mít klid, dáme si společnou dovolenou.".

Stále mi z toho vychází, že problémem je on, ne já. Nezvládá se mnou komunikovat, chápat mě a být ke mně trochu empatický, na druhou stranu přesně tohle čeká ode mě. Jednostranný vztah je však problém, který nejde vyřešit tím, že prostě budu mlčet a čekat, co se stane a jestli se něco změní.

Vlastně od života zase tak moc nechci. Chci, abych měla někoho, kdo mě má skutečně rád a kdo je mi oporou, abych mohla být oporou já jemu. Doufám, že se jednou dočkám... 

Trochu psychohygieny

Zrovna před pár dny jsem si říkala, že se mi rýsuje poměrně pěkná budoucnost. Druhé magisterské státní zkoušky úspěšně za mnou (po velkých průtazích ve studiu) a vzhledem k tomu, že se chystáme uzavřít antikvariát, těšila jsem se na to, že nebudu muset tolik pracovat a dosti se mi uleví po psychické i fyzické stránce.

Dosud jsme to totiž měli tak, že jsem v antikvariátu pracovala zadarmo. Šest hodin denně, každý všední den, s maximálně dvěma týdny dovolené za rok (a to někdy ani ne). Kromě toho jsem musela mít druhou práci, protože jsem platila polovinu výdajů v domě... Saša to argumentoval tím, že svou prací v antikvariátu de facto přispívám do domácnosti, jenže toto vysvětlení poněkud pokulhává, protože za prvé bych případný plat rovněž využila pro účely domácnosti (nejsem ten typ, který by to prošustroval), za druhé tím docházelo k situaci, kdy naše domácnost většinově žila z mé práce, což na mě vytvářelo nemalý tlak. 

Obvykle můj den vypadal tak, že jsem přišla domů z práce a znovu jsem šla do práce, do toho starost o domácnost (prádlo se samo nevypere, neposkládá, dům se nevysaje sám a tak), připravovat se s dětmi do školy... byla (a stále jsem) z toho strašně unavená a frustrovaná, protože kolem 30. roku věku si chce člověk občas něco užít, někam zajít, ne pořád jen sedět a pracovat a stresovat se o to, co bude. Dlouhodobý tlak se začal podepisovat na mém psychickém i fyzickém zdraví. Nedisponuji dostatečným psychologickým vzděláním, abych to dokázala naroubovat na nějakou diagnózu, ale označila bych to jako rezignaci. Když mi umřel otec, bylo mi to vlastně jedno (překvapivě sestra, která se s ním poslední roky vůbec nebavila, to odnesla mnohem hůře), snažila jsem se všechny negativní emoce vytěsnit... zato pitomé reelsy s kočkami na FB u mě slzy spustily naprosto spolehlivě, zajímavý. Po fyzické stránce se brzy přidalo hubnutí, nechutenství, nadměrné padání vlasů a neustálý pocit nevolnosti, občas prokládaný ranním blitím. Sociální vztahy prakticky na nule - manžel přišel z práce a šel si lehnout (krycí název pro "jdu zírat do PC / do mobilu"), když už se mnou mluvil, tak jenom proto, aby mi za něco vynadal. Zazdil moje narozeniny, výročí,... cítila jsem se osaměle a jako by na mně nikomu už nezáleželo.

Jak už jsem psala, jistým vysvobozením pro mě bylo ukončení antikvariátu. Pozvolna již téměř nevydělával, k tomu se přidaly stále nevýhodnější podmínky zaměstnávání brigádníků, další administrativa... rozhodli jsme se jej ukončit. Sice mi přirostl k srdci, ale poslední dobou jsem jej vnímala jako přítěž, která mi nic nepřináší, spíše mě stresuje. Saša začal více vydělávat s keramikou, doufala jsem tedy, že se zbavíme zátěže a bude nám volněji, bude občas i nějaká dovolená, výlet, muzeum a tak.

Bohužel to tak úplně nedopadlo.

Včera mi Saša oznámil, že se chce rozvést, protože náš vztah nikam nevede. V tom má asi pravdu, ovšem připadám si poněkud... využitě. Dokud neměl jistý příjem, nepředstavovala smutná a necitlivá manželka, která ale vydělává pro sebe i pro něj, a na kterou je možné hodit přebytečnou firmu, takový problém, ovšem jakmile se začalo dařit a jeho situace byla pevnější, smutná a necitlivá manželka asi musela jít stranou. Trochu mi to připadá, jako by mi způsobil problém (přepracování, vyhoření... ano, burnout bude asi ten správný psychologický pojem) a následně si jím odůvodnil, proč je lepší se mě zbavit.

Takže teď přemýšlím, co dál. Potřebuji se nějak znovu nastartovat.