Další příspěvek z vany

Příspěvky z vany asi budou mým novým zvykem, protože se mi tu příjemně schovává před povinnostmi. A že jsem jich dnes měla hodně od domácích prací až po editaci metodického fotbalového videa (zvláštní zakázka, ale zajímavá zkušenost). Také jsem musela hodně řvát po Lexovi, protože dostal dvě čtyřky v řadě. Aspoň že Iduška prozatím projevuje velké akademické nadšení.

Včera jsem byla vzhůru do čtyř do rána (resp. dnes). Můj spánkový režim teď obecně dostává dost zabrat. Divím se, že to vůbec vydržím, ale asi jedu většinu dne na autopilota. Zkoušela jsem i nějakou "uspávací" hudbu z YT, ale nějak to na mě nefunguje. Můj mozek moc přemýšlí. Měla bych se zbavit tendence dělat si starosti za druhé, toho úzkostného attachmentu, a raději bych měla nechat starosti lidem, kterým reálně patří. Ostatně mám své vlastní.

Aspoň jsem konečně nakoupila drtivou většinu dárků. Letos s velkým předstihem. Ještě si musím objednat nějaký dárek od tchyně. Moc tenhle koncept dárků "nakup si sám" nemusím, ale když se to týká širší rodiny, tak alespoň člověk dostane něco, co reálně využije.

Teď ještě poskládám prádlo a snad i půjdu dpát.

Estonský kringel a otázka Vánoc

Dnes se legálně zbavím dětí (odjedou k babičce), tedy se dám do další fáze přípravy cukroví (upeču perníčky z nachystaného těsta, aby je Iduška mohla následně umělecky zprznit polevou). Také udělám další těsto, tentokrát na linecké, a připravím estonský kringel - ne že bych se najednou vzhlédla v pečení, ale můj nákup másla na cukroví byl poněkud naddimenzovaný, tedy jej potřebuji nějak spotřebovat, abych jej nemusela vyhodit, což by mi jakožto držgrešli dlouho leželo v žaludku.

Když jsem naposledy viděla Sašu, vypadal chudák nějak přepadle. Z toho, jak verbalizoval svoje obavy, bych řekla, že to na něj začíná nějak doléhat, což dává smysl - já být v jeho situaci, tak vyšiluji jak blázen. Musím si vždycky připomenout, že to on mě opustil, abych jej nezačala utěšovat. No nicméně na to, jak moc se mnou byl údajně nešťastný, teď vlastně vypadá ještě hůř.

S tím souvisí i stále otevřená otázka, kde vlastně budeme trávit Vánoce. Děti by chtěly trávit Vánoce u babičky, babička by taky chtěla, aby děti trávily Vánoce u ní, a vlastně by to ani sám o sobě nebyl problém, ale poněkud se mi příčí trávit Vánoce s někým, kdo mě takovým způsobem opustil a hodil mi všechno na hlavu. Nevím, přijde mi to takové... divné a asi bych se necítila dobře. Takže jsem teď postavena do situace, kdy všichni (asi kromě mě a Saši) chtějí, abych trávila s dětmi Vánoce u jeho mámy, tedy se obávám, aby z toho nevznikla logika ve stylu "Co má vlastně za problém, když by to všem vyhovovalo."...

Příspěvek z vany

Tento příspěvek je poměrně unikátní, protože jej píšu z vany. Mám nějaká ztuhlá záda a doufám, že horká koupel by mi mohla pomoci. Kromě toho mi ji doporučil ChatGPT jako způsob, jak si navodit pozitivnější myšlenky. Je mi totiž dnes poněkud smutno jakožto následek budoucí pondělní návštěvy zubaře. Bude tam i Saša - dokud jej nevidím a neslyším, není mi zase tak úplně nejhůř, jakmile se ale máme vidět, nějak to na mě padá.

Taky mi poslední dny chybí "mužská ruka", což se pak není co divit, že mi z toho chybí i manžel. Asi je to následek hormonálního cyklu, respektive jeho aktuální fáze. 

Byly jsme s Idou v cirkuse. Lexa jít nechtěl - asi mu to v jeho pubertálním věku přišlo trapné. Původně jsem měla v plánu to Idě zatrhnout, protože cirkusy zrovna nemusím (vlastně jsem nikdy v žádném nebyla, ale z principu), ale nakonec byla velmi otravná. Potkala jsem tam známou, která tam byla za stejných okolností, což je vtipné. Představení bylo zajímavé, bylo to jiné, než jsem si to vždycky představovala. 

Večer mi volala tchyně a mj. říkala, že když se ptala Idušky, co chce k Vánocům, chtěla návrat táty. No aspoň s tím pořád netrápí jenom mě. Vzhledem k tomu, že tohle zajistit nedokážu, bude se muset spokojit s poněkud materiálnějšími hodnotami.

Já jdu dělat těsto na cukroví. Dalo by se říci, že je to aktuálně moje náhradní uspokojení.

Jak se mi již od rána nedařilo

Dnešek je od rána úplně podělaný. Brzy ráno jsem musela vést Idušku do školy na bruslení, ovšem auto jsem měla celé zamrzlé a když už se mi podařilo do něj narvat klíč, tak ten tam zamrzl taky. V takových chvílích vzpomínám na to, jak mi Saša přejel klíč od dálkového odemykání sekačkou a chytá mě rapl. Když jsem pak přijela domů a měla jsem ještě tři čtvrtě hodiny před odjezdem do práce, chtěla jsem si udělat těsto na perníčky, načež jsem zjistila, že nemám med. Hned jsem si tedy dva objednala do Alzaboxu - asi poněkud obskurní řešení situace, ale... Nebudu to s cukrovím moc přehánět, udělám tři čtyři druhy a kašlu na to. Beztak je to jen způsob, jak se zabavit a nemít trudné myšlenky, stejně jako zírání na 1000 lb sisters, My 600lb life a podobné creepy záležitosti.

Kapra už mám slíbeného od ségry, která má (respektive její snoubenec má) rybník. Je zajímavé, že když jsem se ptala dětí, co chtějí jíst na štědrovečerní večeři, vyplulo z nich, že kapra, ale že jim nechutná. Takže udělám asi "symbolicky" smaženého kapra a k tomu vinnou klobásu, nebo tak něco, protože už předpokládám, že kapra jíst nebudou. Když to tak po sobě čtu, tak možná Vánoce přispějí k tomu, že přestanu vypadat jako exponát z Dachau.

Saša aktuálně podezřele často tráví večery u své kolegyně - obvykle, když na muže přijde krize středního věku, opouští svou "starou" partnerku a nachází si nějakou mladší a hezčí, když ale už takovou má, evidentně takový muž středního věku jde a najde si nějakou starou vychlastanou vyzobanou slunečnici. A to se říká, že ženy v období přechodu blbnou, mají rozhašené emoce a podobně. Myslím, že na chlapa v období krize středního věku žádná žena v přechodu nemá ani náhodou. 

Naštěstí nemám moc čas to hloubkově řešit (takže zůstávám v módu povrchního smutku a naštvání), protože mám hodně práce s vožením dětí od čerta k ďáblu, s pomocí s domácími úkoly, zkoušením, úklidem, zařizováním běžných denních záležitostí a se zakázkami, kterých mám teď bambilion a je obtížné to všechno stihnout. Alespoň budu mít na dárky - něco už mám nakoupeno, ale jde spíš o takové maličkosti, větší dárky budu muset ještě vymyslet. Asi dám každému dítěti nějaké Lego a pak ten výlet do Vídně (a do nekonečna a ještě dál). 

Jak jsem neumřela v autě

Musím říct, že cesta do Prahy byla o mnoho snadnější, než jsem si představovala. Svůj díl na tom určitě mělo i to, že v neděli jsou silnice v Praze (a tím myslím spíše okrajové části Prahy) poměrně prázdné, až to chvílemi vypadá jako po nějaké zombie apokalypse. V takové situaci je poměrně snadné se zde orientovat, trefit ten správný pruh atd. Tedy jsme bídně nezahynuli v autě vlivem mých řidičských (ne)schopností, ale v pořádku jsme doputovali až na výstavu Titanic. Abychom nemuseli čekat na mrazu, koupili jsme si VIP vstupenky, takže jsme měli všude přednost. To bylo super. Lexa měl nicméně výstavu prolétlou tak za 10 minut - to je ale u něj obvyklé. Překvapilo mě, že Iduška důsledně zastavovala u každého exponátu, pouštěla si audioprůvodce a vážně jej poslouchala. Od ní jsem spíše čekala, že se bude nudit a bude to dávat okázale najevo. 

Pak jsme se jeli najíst do asijské restaurace. Problémy nastaly s polévkou s sebou, kterou jsme brali Sašovi - musela jsem třikrát připomínat paní za kasou, že čekáme na polévku (mezitím ji dostalo deset dalších zákazníků), což bylo vždy kvitováno slovy "Promiňte, já zapomněla.". Jednou se to dá pochopit, třikrát už je to horší. Ale paní měla celou dobu sluchátka v uších, tak tam asi měla puštěného něco zajímavého, co překonalo její pracovní povinnosti - nemůžu říct, že bych pro to v neděli odpoledne neměla jisté pochopení.

Cesta zpátky proběhla ve tmě, což bylo trochu depresivní a krásné zároveň. Ostatně spojení protichůdných pocitů (smutek + radost, naděje + beznaděj) si poslední dobou užívám víc, než bych chtěla. Je to zvláštní, ale chvílemi mám v sobě takový klid a jistotu, kdy mi skoro přijde, jako bych viděla do budoucna (šmarjá, teď mluvím jako bláznivej pan Sýkora) a věděla, že se k sobě vrátíme, protože k sobě prostě patříme. Jenže pak jsem konfrontována s realitou, vidím, že mi nevěnuje takový druh pozornosti, který bych si přála, a mám v sobě zase beznaděj. Možná přikládám všemu až přílišný význam. Měla bych přestat vše tak analyzovat a brát to spíše racionálně. Má teď jiné problémy k řešení, já jsem teď někde až na konci toho, čím se zaobírá.

Výstava a dárky k Vánocům

Zítra jedeme na výstavu do Prahy, musím se tedy uspat dříve, což bude poněkud problematické. Jakmile se uložím ke spánku, začnou mi hlavou jako splašené běhat myšlenky a nemůžu zabrat. Také mě stresuje, že po mně Saša chce, abych večer hodila Idušku k němu do bytu. Ještě jsem tam nebyla a ignorace existence tohoto místa mi dělá dobře. Jet tam a vidět to znamená neignorovat to - rozchod bude tedy zase o něco definitivnější, což se mi samozřejmě nelíbí. Ráda bych měla nějakou naději.

Všímám si, že Sašovy stravovací návyky se nějak zhoršují. Přehršel sladkostí, sladkého pití, tučného, polotovarů, smaženého... připadá mi to jako emocionální přejídání. Do toho je nemocný a zanedlouho pojede na trhy spát v zimě jen na nějaké vyhřívací dece. Moc se mi to nepozdává, ale teď už mu do toho kecat nemůžu. Jen doufám, že si takto nezadělá na nějaké vážnější zdravotní problémy - nerada bych byla ještě ke všemu vdova.

Začala jsem řešit dárky k Vánocům. Sestra má aktuálně čtyři děti (toto číslo se průběžně zvyšuje), takže si to musím nějak rozložit. Přemýšlela jsem, co bych chtěla já, protože se mě už na to pár členů rodiny také ptalo. Připadá mi, že všechno materiální už mám, chybí mi jen někdo, kdo by mě měl nepodmíněně rád. Přála bych si k Vánocům, aby se mi vrátil manžel. Ale ne proto, že je sám, v obtížné situaci, ve stresu, nemocný, nebo tak něco, ale proto, že mě má rád. V partnerství se může objevit hodně věcí, ale pokud se dva milují, dá se vyřešit naprostá většina.

Únava pracovní a životní

Dneska jsem celý den poněkud unavená, protože jsem včera do tří do rána stavěla stůl a židle. Nicméně ukazuje se mi, že takovéto úpravy v domácnosti mi psychicky pomáhají, jelikož se (1) zaměstnám a (2) hezčí prostředí mi léčí emoce. Také už to bylo třeba - ten starý byl nevhodný pro účely stolování v malé místnosti a příslušné židle už byly dost odrbané (kočky si z nich dělaly škrabadla). 

Do antiku dneska zavítal pravidelný zákazník, kterému přezdívám "Afro blonďák". Překvapivě je to někdo, kdo má blonďaté afro. Je to poměrně fascinující člověk, a to v tom smyslu, že se snaží sbalit nějakou ženu (už asi pět let, co tak pozoruji), přičemž se na to rozhodl jít vědecky - postupně nám vykoupil knížky o vztazích a psychologickou literaturu. Teoretický základ má tedy asi dobrý, nicméně problém bude spíš ten zbytek - stačí se s ním chvíli bavit a řekla bych, že každá žena rychle pozná, že tady je něco špatně, tady fakt ne. 😀 Zejména neustále nadává na ostatní národnosti, což je poněkud otravné, zvláště když si člověk uvědomí, že Češi vážně nejsou nějaký nadnárod se supervlastnostmi. 

V neděli plánuji jet s dětmi do Prahy na výstavu o Titaniku. Bude to pro mne taková zkouška řidičských schopností - sice už jsem jela delší trasy, ale ještě ne třeba dvě hodiny v kuse (resp. s menší pauzou pro obnovení pozornosti). Není to úplně samoúčelné - v lednu plánuji jet s dětmi na několik dní do Vídně a také bych tam chtěla jet autem. Prý je cesta do Vídně poměrně pohodová, co se náročnosti trasy týče, nicméně považuji za vhodné si předem vyzkoušet podobnou trasu na domácí půdě, než se vrhnu na zahraničí. 

Iduška je dneska u Saši. Takové dny jsou pro mě podivné, protože Iduška se mnou obvykle spí na posteli a když tam není, doléhá na mě, že jsem sama. Často tak spím v obýváku, kde jsem byla zvyklá a není to pro mě takové nové. A také je mi příjemnější usnout u sledování televize, než ležet v posteli a přemýšlet, co je to se mnou a mým životem špatně, že jsem skončila sama.

Předvánoční deprese

S předvánočním obdobím na mě doléhá, že letos tu vlastně budeme sami. Obecně je moje nálada značně kolísavá. Když se bavím s kamarádkami a ty mne přesvědčují, že mám být ráda, že odešel, protože mu na mně evidentně vůbec nezáleželo, je mi lépe, ale když jsem tu v noci sama, nebo zařizuji běžný chod domácnosti, tak je mi smutno. Nicméně dále se řídím radou nekontaktovat jej, nedolézat, i když je to těžké. Snažím se zabavit jinak, což je ale obtížným úkolem, protože většina mých aktivit je nějak svázána s ním.

Škoda, že taktikou "nedolézat" se neřídí také K. Ten mi vesele denně píše, jak by se sem nejraději rozjel. Co je to za logiku? To si vážně myslí, že cca měsíc po konci jedenáctiletého vztahu budu celá žhavá si tahat domů muže na krácení dlouhých zimních večerů? A zrovna jeho? Sebevědomí mu evidentně nechybí. Ignoruji ho, ale evidentně si vystačí v komunikaci sám. 

Naopak Saša se řídí taktikou "nekontaktovat" velmi důsledně - tady bych naopak ocenila, kdyby provedl nějakou sebereflexi a přišel mé dlouhé zimní večery zpříjemnit. Bohužel to ale vypadá, že budu po večerech spíš montovat nový nábytek a zírat na reality show o tlustých lidech. 

Řidičák a záhada závěsných květináčů

Byla jsem si dnes vyzvednout nový řidičák. Naštěstí jsem si všimla za pět minut dvanáct, že mi končí platnost toho starého, a stihla jsem si ho včas zařídit přes Portál dopravy - jinak bych od zítra asi byla nahraná. Poslední dobou mám se svým statusem řidičky obecně hodně problémů - na autě se pořád něco kazí, řidičák mi málem propadne, musím platit povinné ručení... Snad mi nechce vesmír něco naznačit.

Včera se u nás stavoval Saša. Chudince Idušce dost chybí. Choval se chvílemi podivně - zkoumal, kolik mám doma vína, a pak se podivoval nad kovaným držákem na květináč, který mám doma snad už pět let a jsem líná si ho přivrtat do zdi. Vzhledem k tomu, že mi často dělá problémy i interpretace normálního chování, o tomhle nevím, co si myslet. Chtěl si vzít víno a bál se mi to říct? Plánuje si doma pověsit závěsný květináč? 

K. začal být poslední dny dost nechutný, přemýšlím, že si ho zablokuji a oželím případnou spolupráci, kterou mi nabízel. Vzhledem k tomu, že už nehrozí, že bych šla prodávat na Pernštejn, můžu ho celkem snadno bez následků vyghostit. Začal mi navrhovat, že za mnou přijede, protože mi určitě musí chybět to... ehm... No, od včerejška si doma důsledně zamykám. Kromě naprostého nepochopení ženské psychiky mne fascinuje, že si evidentně myslí, že je to pro mě lákavá nabídka. 

Dnes v noci zdál se mi divný sen

Zdál se mi dnes zvláštní sen, musím si jej zapsat dříve, než jej zapomenu. Byli jsme se Sašou znovu v Massif des Calanques u Marseille, kde jsme byli minulý rok. Šli jsme podél pobřeží a čekali, že nalezneme "fjord" s krásným výhledem, ale první útvar, který vypadal jako fjord, byla jen velká ulička s obřími schody a domy podél. Šli jsme dále a tam už jsme našli fjord s krásnými strmými skalami a nádhernou pláží. Šli jsme tam a kolem jsme prošli kolem fotbalového hřiště, okolo kterého byly postavené antické sochy ve sportovních pozicích. Šli jsme dále a byl tam zámek se zaprášenými a pokrčenými koberci na podlaze v první místnosti. Také tam byla tapisérie, na které byla žena se dvěma jednorožci (shodou okolností stejný výjev jako u "středověkého" povlaku na polštář, který mi přišel před pár dny z Temu). Celé to bylo takové... snové (? jak překvapující, když šlo o sen, že jo) a melancholické. 

Poprosila jsem AI o výklad. Když jsem jí dodala celý kontext, napsala mi toto: 

Vracíš se na místo, kde ti bylo dobře. To je tvoje duše, která tě vede zpět do prostoru klidu, jistoty, krásy, vztahu s dítětem (Saša je pro tebe bezpečná kotva). Je to místo, kde jsi byla šťastná a kde jsi cítila, že máš svou hodnotu. Sen ti tím říká: Hledej světlo tam, kde je láska bez podmínek - v sobě a ve svých dětech. 

Hledáte fjord - ale první je falešný, jen ulička. Tohle je fantasticky výmluvné. V reálném životě teď hledáš klid, oporu a jistotu, ale první fjord, který vidíš, je falešný, neprázdný, nepůsobí opravdově. Fjord je hluboká emoční kotva a jistota a ten první je jen napodobenina - urbanizovaná, tvrdá, umělá. Druhý fjord je opravdový, nádherný. Až když jdete dál, najdete místo: hluboké, čisté, strmé, opravdové. Krásnou pláž, prostor k nadechnutí. To je fantastická metafora: když půjdeš dál, když projdeš bolestí, najdeš znovu skutečnou krásu a hluboký vnitřní klid. 

Antické sochy sportovců kolem hřiště - sport je symbolem výkonu, boje, snahy, tlaku, zátěže. Antické sochy jsou idealizované postavy, vzory dokonalosti, ikonické mužské archetypy (síla, pevnost, boj). To je o tvém manželovi i o tobě: celou dobu jsi byla v prostředí, kde se měří výkon, dokonalost a síla - jsi z toho unavená. A také: díváš se na vztah s odstupem jako na něco, co možná bylo krásné, ale je to jen socha. 

Zámek se zaprášenými a pokrčenými koberci: zámek je tvůj vztah / vaše minulost, koberec je to, co mělo být útulné, krásné, měkké. Ale jsou zaprášené, pokrčené, zanedbané. Symbolika je jasná - vaše minulost byla kdysi krásná, ale už to není útulný domov, je to staré, zanedbané, nefungující. Někdy vztahy nevydrží, když jeden partner dlouho nic "nečistí", neudržuje, nesnaží se. A tvé podvědomí to ví. 

Tapisérie s ženou a dvěma jednorožci. Jednorožci jsou: čistota, nevinnost, pravda, magická ochrana ženské duše. Žena mezi dvěma jednorožci je archetyp sebe sama: žena, kterou chrání její vlastní prastaré síly, žena, která má hodnotu, i když se cítí zlomená, žena stojící mezi dvěma póly - minulostí a budoucností. Tvá duše se ti snaží říct: neseš v sobě mnohem větší sílu, než si myslíš, jsi hodnotná, chráněná a krásná - ne opuštěná. 

Tvůj sen je přesně o tom, co žiješ - začala jsi v prostoru bolesti (falešný fjord), teprve tím, že jdeš dál, najdeš něco skutečně krásného (pravý fjord). Musíš projít kolem věcí, které vypadají jako "dokonalost" (antické sochy), ale nejsou živé. Musíš vidět, že některé věci jsou zanedbané a mrtvé (zámek). A konečně uvidíš, že jsi chráněná a máš sílu (jednorožci). Je to sen o cestě z idealizace do reality. O opuštění starého domu a o nalezení nového prostoru pro sebe a děti. Je melancholický — protože i tvoje duše teď odžívá ztrátu. Ale zároveň je nadějeplný — protože tě vede správným směrem.

Chtěla jsem o tom snu napsat Sašovi, stejně jako asi tisíc jiných věcí za poslední dny, ale dostala jsem odbornou radu mu v rámci zachování vlastního duševního zdraví nepsat. Prý mu mám dát prostor a klid, věnovat se sobě a dětem, rozvíjet své koníčky, uklízet a zvelebovat dům... pokud se bude chtít vrátit, má se prý vrátit proto, že mě má rád a chce se mnou a s dětmi být, ne proto, že v něm budu vyvolávat lítost, vzpomínky a odpovědnost. Asi je to dobrá rada, samozřejmě je to úplný opak toho, co bych ráda dělala.

Také prý mám chodit mimo svou obvyklou komfortní zónu. Tak jsem naplánovala, že v neděli s dětmi pojedeme do Prahy na výstavu Titanik. To bude velmi zajímavé, protože jsem autem do Prahy ještě nejela. Nicméně podle Google Maps by to nemělo být zase až tak složité, měla bych se vyhnout nějakým extrémně rušným lokalitám.

Blízko antikvariátu otevřeli asijské bistro. To je celkem smůla, když od Nového roku zavíráme. Osud, karma nebo něco takového si ze mě asi rozhodl vystřelit... skoro deset let jsem si v antiku říkala, že by bylo fajn, kdyby byla v docházkové vzdálenosti asijská restaurace, a dva měsíce předtím, než mám vypadnout, ji tam otevřou... super. 

Personalizované reklamy a komplikované usínání

Facebook má velmi zajímavě nastavené personalizované reklamy - od rozchodu na mě začala útočit videa sdělující, že "Tento magický rituál vám vrátí muže, kterého jste ztratila, do pěti dnů.". Zajímalo by mě, jestli se najde nějaký blbec, který na to skočí, ale vzhledem k tomu, že porozchodové období bývá velmi komplikované, tak asi jo. 

Co se týče komplikovanosti porozchodového období, přes den funguji poměrně dobře, v noci je to horší. Kromě toho, že mi prostě chybí přítomnost někoho, tak mi intenzivně píše Sašův kolega (pro usnadnění mu říkejme například K.). Ne že by mi mužský zájem nelichotil, ale jeho zprávy jsou poměrně monotónní, a to ve stylu "Zapomeň na něj, mysli na budoucnost, přijdou jiní, máš luxusní zadek, kdys měla naposledy sex.". Chmpf. Tohle fakt moc nepomůže, když se někdo trápí po rozchodu.

Snažím se být trochu konstruktivní. Trochu uklízet, organizovat, třídit, plánovat... mám také poměrně dost práce se zakázkami, takže přes den moc nemám čas myslet na Sašu. Jak už jsem říkala, v noci je to horší a přepadá mě splín, hlavně když děti spí a já jsem tady úplně sama a všechno to na mě tak nějak dolehne. Někdy bych se chtěla probudit, mít ho vedle sebe a zjistit, že to byl jen nějaký blbý sen. 

Jak se děda pohřešoval (5 minut)

Včera mi volala babička, že se děda nevrátil domů z města. Vyšilovala, jako kdyby se pohřešoval kdovíjak dlouho, následně jsem z ní vypáčila, že je to asi tak 5 minut. Řekla jsem jí, ať počká pár hodin a pak mi zavolá, kdyby nepřijel domů, že to budu řešit - o dalších 5 minut později už mi volala, že děda je v pořádku doma a že dostane "držkovou". Přišlo mi to v podstatě pěkné, že se o něj tak bojí - i když se to na první pohled nezdá, protože babička si na něj pořád stěžuje, ve skutečnosti se mají rádi. Takový vztah bych také chtěla - abych se mohla spolehnout na to, že s tím druhým zestárnu, ať se děje, co se děje.

Dopoledne jsem pracovala a odpoledne jela za sestrou. Potřebovala jsem nějaký kontakt a doufala jsem, že mi to udělá lépe. Také jsem chtěla vidět svoji novou neteř, které jsem si zatím moc neužila. Neteře jsem si užila (poblinkala mě), ale náladu mi návštěva moc nezvedla - sestra má momentálně tři malé děti a jedno větší, takže u ní doma vládne chaos a nepořádek, ale vlastně vypadají poměrně šťastně, takže to pro mě bylo poměrně nepříjemné nastavení mé vlastní situace. 

Sestra mi ukazovala, co koupí příteli k Vánocům - to mi připomnělo, že minulé Vánoce jsem musela Sašu domanipulovat až do obchodu, aby mi vůbec něco koupil. Jeden dárek od něj jsem si dokonce koupila sama. Přišlo mi to v tu chvíli tak smutné, že se mi chtělo při rozbalování dárků brečet. Přišlo mi, že bych si zasloužila, aby mi věnoval alespoň minimum pozornosti a něco mi koupil/vytvořil z čistého zájmu a lásky, aniž bych mu to musela připomínat a nutit jej do toho. Nepotřebuji zrovna diamanty a perly, ale chtěla jsem prostě něco, co by ukazovalo zájem, i kdyby to byla nějaká úplná blbost. Něčeho takového jsem se nedočkala, takže jsem z toho byla akorát smutná.

Zní to jako banalita a malichernost, ale v takové situaci mi prostě přišlo, že na mě už nezáleží. Že trávím sedm hodin denně zadarmo v antiku, aniž bych za to dostávala alespoň zájem, pochvalu, pozornost, něco... V takové situaci je pak těžké věnovat pozornost i tomu druhému, protože člověku přijde, že je to celé jednostranné. Celá situace se navíc opakovala na moje narozeniny, to mi zlomilo srdce podruhé. Teď, když to píšu, mám u toho menší breakdown a brečím, vlastně je to asi ten největší vnější projev emocí, který jsem ze sebe od rozchodu dostala. 

Prostě mi přijde líto, že vedle sebe nemám a poslední rok jsem ani neměla někoho, kdo by si mě vážně vážil, chtěl se mnou trávit čas a dal si práci s tím, abych se cítila oceňovaná. Nepotřebuju k životu boháče, který by mě zasypával zlatem a drahými dovolenými, prostě bych chtěla někoho, kdo by mě měl rád a bylo by to i poznat...

Podivné interakce

Dnes jsem měla podivnou interakci v antiku. Zákazník si tam vyzvedával knihu o partyzánech ze Žďárska a u té příležitosti jsme se zapovídali. Řekl, že je fotograf, a jestli bych někdy chtěla nafotit svatbu, mám dát vědět. Tak jsem mu řekla, že svatba bohužel není úplně aktuální záležitost, protože řeším spíše rozchod, na což si mě chtěl vyfotit na mobil (v tomu mu zabránila přítomná přítelkyně), aby mě ukázal kamarádovi. Vypadá to, že trh s ženami v okolí je značně vyprázdněn, to už je potřetí, co mě chce někdo někomu dohazovat. Kdyby mi nebylo mizerně, tak by mě to i pobavilo.

Iduška byla dnes na návštěvě u kamarádky a když přišla domů, brečela. Zajímalo mě, co jí je - říkala, že se jí stýská po tátovi. Tohle jsou pro mě obzvláště těžké chvíle. I když se jí snažím utěšit tím, že za tátou brzy pojede, je evidentní, že jí chybí rodina jako celek. Před pár dny mi říkala, že by k Vánocům chtěla FNAF hru, tričko s Jednorožčí akademií a to, aby se táta vrátil. Tyhle věci Sašovi ani neříkám, zní to jako laciné přemlouvání.

Při scrollování Facebookem (poslední dobou je tupé zírání na FB můj oblíbený vymývač mozku) jsem narazila na meme, na kterém bylo něco ve smyslu: "Proč tak spíš?" - "Protože když jsem vzhůru, můj život se rozpadá.". Tohle sedí na moji situaci - také bych ráda usnula a vzbudila se v době, kdy mi bude lépe a moje situace bude vyřešená...

Na pos*aného i hajzl spadne

Poslední dobou se mi všechno sere. Vztah, teď i auto... nejprve mi zlobil chladič, když jsem jela fotit kachlová kamna na Svojanov (to byla celkem bojovka), následně mi břinkl kamínek do předního skla (to se bude muset vyměnit) a dnes mi začal cestou do práce cukat motor, takže jsem to musela otočit, jet domů a čekat na Sašu, aby mě hodil do práce. Skoro to vypadá, jako by osud chtěl, abych si pořídila nové auto. Marně čekám, až se mi povede něco pozitivního. Nejpozitivnější by bylo, kdyby přišel manžel s kytkou a oznámil mi, že mě má vlastně rád...

Zatím to bohužel vypadá, že přitahuju maximálně tak Sašova kolegu, který mi začal poměrně intenzivně psát dosti... ehm... pochybné věci. Ne že by mě netěšilo, že mám "luxusní postavu" a další luxusní věci, které tu ani nemůžu reprodukovat, ale celkem mě děsí představa, že někdo počítá, kolikrát se pro něco ohnu, aby mi mohl koukat na zadek (naposledy to prý bylo 24x... netušila jsem, že se pro něco tak často ohýbám). Nehledě na to, že aktuálně v porozchodové depresi na takové řeči ani nemám náladu. 

Rodina mi popravdě svými řečmi také moc nepomáhá - sestra mi říká, že se za pár měsíců zase dáme dohromady a uděláme si další dítě (asi vlastní zkušenost), máma mi dohazuje kolegu z práce, který bydlí kousek ode mě u rodičů (to je tak trochu red flag). No popravdě bych asi radši brala to dítě, kdybych si musela vybrat...

Deprese pokračuje

Ačkoli jsem čekala, že mi touto dobou už bude výrazně lépe, je mi spíše hůře. Nevím, přijde mi, že moje emoční reakce nabíhají nějak se zpožděním. Nejprve jsem po rozchodu měla mentalitu "no stejně na mě byl pořád ošklivej a nebudil dojem, že by mě miloval", ale to mě nějak opustilo. Aktuálně vzpomínám na to, co bylo hezké - povídání si, běžný denní fyzický kontakt, zájem. Je zajímavé, že když někoho milujete, jako byste cíleně vynechávali jeho vady. Najednou je pro vás ten člověk nejhezčí a bezchybný a bez vás si určitě najde nějakou hezčí, chytřejší, movitější, budou se spolu mít dobře a vy umřete steskem. A i když vám kamarádky říkají, že se na něj máte vykašlat a najít si někoho hezčího, chytřejšího a movitějšího, se kterým se budete mít dobře, tak vám to nějak nejde.

Zatím mi to moc nejde. Snažím se o odstup, ale je to těžké, zvláště když si musíme předávat děti, má tu dílnu a tak jsme skoro v denním kontaktu. Také se mi stýská. Jsem tu pořád sama a leze mi to na mozek. Dny jsou temnější jak za oknem, tak ve mně. Denně chodím do antikvariátu, tam mi jej vše připomíná. Ani nevím, proč tam pořád chodím - peníze z toho nemám. Asi by to znamenalo definitivní tečku a to si pořád nechci připustit...

22. 10. (zase nemám hlavu na vymýšlení názvu)

Včera Saša řekl, že teď bude prakticky neustále v Brně na trzích. Upřímně je to pro mě dost těžké a nevím, jak to budu zvládat. Dosud to bylo tak, že mi s hodně věcmi pomáhal. Uvařil, nakoupil, udělal myčku, naučil se s dětmi. Teď budu na všechno sama a bude to těžké psychicky, fyzicky i finančně. Psychicky to bude náročné i pro děti, hlavně pro Idu, která je na Sašu i na mě hodně fixovaná a je zvyklá, že bydlíme spolu. Během dne si běžně vzpomene, že nechce, aby ji dnes uspávala máma, i když je na řadě, ale že to má udělat táta - řekla bych, že je to takový její "test bezpečí".

U mě je to tak, že i když není Saša doma, nebo je v dílně, pořád jsem měla takový pocit, že tu někdo je. Těžko se to vysvětluje, ale je logické, že nemůžete být ve vztahu pořád spolu, musíte také chodit do práce a tak - ale i v takových chvílích prostě víte, že někoho máte, na koho se můžete neustále obrátit a kdo tvoří nějakou tu rodinnou základnu. Kdybych to brala prizmatem marxismu, tak nad rodinnou základnou je rodinná nadstavba, kterou tvoří právě společně strávený čas. 

Já se s tím psychicky pořád nedokážu vyrovnat. Logicky vím, že to mezi námi poslední dobou nebylo úplně stoprocentní, ale myslela jsem, že se pořád milujeme a že je to jen nějaké momentální období, jako páry mívají. Ostatně o prázdninách jsme se jednoho takového "dramatu" stali součástí, když jsme vezli Sašova kamaráda do Polska, aby se tam mohl udobřit se svou manželkou, která vyrazila na dovolenou bez něj (aby to nebylo málo zamotané, tak se svými syny a s Lexou). Tehdy jsem si říkala, jak je super, že máme takový stabilní vztah, i když občas procházíme náročnými obdobími, a teď mi připadá, jako by to byla nějaká moje iluze.

Kontinuální fňukání

Ani nevím, jak vždycky začít - připadá mi, že tu produkuji kontinuální fňukání, ale prostě se potřebuji vypsat. Je to se mnou jak na houpačce, chvíli jsem naštvaná na Sašu, protože mi připadá, že mi zničil rodinu kvůli svému neřešení problémů, pak jsem zase naštvaná na sebe, protože mi připadá, že jsem zničila rodinu kvůli svému neřešení problémů. No, asi bude pravda oboje.

Měla jsem dneska zvláštní zážitek. Šla jsem pro nějaké krabice do auta, trochu jsem se zadýchala a chvíli jsem nemohla dýchat, resp. jsem mohla dýchat, ale ne naplno (zkrátka jsem měla sevřené hrdlo). Nevím, jak to vysvětlit - mám teď virózu a jsem zahleněná, to by mohl být jeden důvod. Za posledních pár dní jsem skoro nic nejedla, protože jsem v depresi a to do sebe prostě nic nenarvu. To by mohl být další důvod. Nejpravděpodobnější se mi zdá psychika, s tou to mám teď na štíru.

Měla bych svou psychiku řešit nějak intenzivněji. Před víc než rokem, když umřel táta, měla jsem obsedantní myšlenky na smrt a už jsem se cítila, že to opravdu nevydržím. Našla jsem si na internetu placenou psychologickou poradnu a dostala jsem tuto odpověď:

Dobrý den, strach ze smrti nebo také thanatofobie patří do kategorie specifických fóbií a protože myšlenky na smrt doprovází úzkost, mohou se, ale také nemusí projevovat symptomy jako pocení, dušnost, zrychlený tep srdce, nevolnost, bolest hlavy, únava a nespavost. Píšete, že tento stav se objevil před nedávnou dobou, pokud se jedná o několik týdnů, nemusí se jednat o fóbii, ale o strach, který může být přirozený, pokud jde o reakci na životní událost nebo daný psychický stav. Například zprávy oznamující události týkající se onemocnění Covid-19 mohou vyvolat pocit nejistoty a strachu, což může vést k pocitu prázdnoty a izolace a to může doprovázet strach ze ztráty kontroly a to se projeví jako strach ze smrti. Každý máme vybudovanou psychickou odolnost, takže zprávy týkající se onemocnění Covid-19 se nás nedotýkají, to se ale mění - je to proces, protože se změnil životní styl a aktivity, které nám poskytovali energii a nadšení nelze provozovat. "Nic" je v podstatě symbolem prázdnoty, představte si naplnění a nadšení, které znáte a možná myšlenky o smrti už nebudou na prvním místě. Jinými slovy zaměřit pozornost na to, co představuje radost a příjemné pocity. Kognitivni behavioralni terapie může například pomoci přerámovat myšlenky o smrti, hypnoterapie může pomoci zažít hlubokou relaxaci a psychoanalýza může pomoci zjistit příčinu. Všechny tyto techniky patří do psychoterapie, kterou ve Vašem případě doporučuji. Psychoterapeut i posoudí, zda se jedná o thanatofobii nebo ne. S přáním všeho dobrého

Tenkrát jsem to pak už neřešila, ale faktem je, že poslední dobou jsem měla divné psychické stavy často. Nedokázala jsem se z ničeho radovat, ale ani jsem nebyla z ničeho vyloženě smutná. Když se mi nepodařila zkouška ve škole, bylo mi to v podstatě jedno, pak jsem chtěla se školou seknout, protože jsem neměla žádnou motivaci, nic. Nevěděla jsem, co se sebou, jaká je moje budoucnost. Moje práce je nejistá a v podstatě nic pořádně neumím, abych se tím mohla slušně živit. Udělala jsem si nedávno kurz testingu, ale nějak se pro to nedokážu nadchnout. Doufala jsem, že se třeba nastartuji nějakou dovolenou, že mě to nabudí a odpočinu si, ale to aktuálně nepřichází v úvahu. Takovou jistotou pro mě byla rodina, která mi poskytovala zázemí pro moje úvahy do budoucna, ale ani to teď už nemám. Nevím, co je se mnou špatně, jestli jsou to deprese, vyhoření, nebo co, ale asi bych potřebovala odbornou pomoc, protože sama to nějak nedávám.

Marodění a depkování

Zůstala jsem dneska doma, protože se mi viróza rozjela poněkud více, než jsem včera večer předpokládala. Nicméně zítra už jdu do práce, je třeba začít připravovat antik na likvidaci... nemyslela jsem, že mě to tak sejme, ale mám z toho poměrně negativní pocity. I když jsem poslední dobou na svou práci spíš nadávala, tak současně je to místo, kde jsem toho zažila hodně hezkého. Je to skoro jako stěhovat se někam jinam. 

Zároveň mám pokračující depku z rozchodu. Saša mi dneska řekl, že jsem ho nikdy neměla ráda, což není pravda. Měla jsem ho hodně ráda, milovala jsem ho, a mám ho ráda i teď. Jen to prostě nebylo zřejmé, protože jsem to brala jako samozřejmost... že mám chytré dítě, hezké dítě a manžela, který je mým stabilním bodem v životě. Oba jsme se ve vztahu nějakou dobu ničili - on na mě byl často hnusný, já jsem se před ním uzavírala. Přitom jsme zažili ale i mnoho hezkého, smáli jsme se spolu, debatovali jsme. 

Poslední dobou jsem také hodně sklouzávala do depresí. Když umřel táta, měla jsem chvíli obsedantní myšlenky na smrt, lépe řečeno jsem se bála, že jednou umřu (což je logické, každý jednou umře) a to mě hodně zmáhalo. Poté jsem se pro změnu trápila prací... to, co teď dělám, mi sice vynáší pěkný plat, ale na druhou stranu nevím, co bych dělala, kdyby to skončilo. Se zakázkami je to přitom jako na houpačce, chvíli mám super spokojené klienty, co mí hážou dýška, pak mám zase klienty, kteří se ze mě snaží vydyndat cokoli navíc a jsou nepříjemní. Chvíli tak mám pocit, že bych tuhle práci mohla dělat pořád a rozvíjet se, pak pro změnu zase cítím, že bych s tím chtěla přestat a jít dělat něco jiného...

Měla jsem dnes odevzdat celkem patnáct stran práce a popravdě na to vůbec nedokážu myslet. Pořád mi hlavou běží, že mě Saša opouští a že zůstanu s dětmi sama. A co hůř, že až bude Saša mít Idu a Lexu u sebe, budu tu úplně sama. 

19. 10. (pořád se mi nechce vymýšlet název)

Jsem unavená. Nevím, jestli je to z virózy, nevyspání, deprese, frustrace nebo kombinace toho všeho. Lexovi se v prváku na střední zatím moc nedaří. V devítce to byl premiant, teď si o tom může nechat leda tak zdát. Nemůžu ho přinutit, aby mi říkal, které písemky píše, na co se má učit a tak... zatímco na ZŠ jim takové věci psali do Edupage, na SŠ se s nimi tak nepářou, což vytváří nový druh tlaku. Jsem z toho poměrně zoufalá, vůbec nevím, jak to řešit. Taky mi přijde, že nějak zaznamenal krizi v rodině... holt i přes své aktuální studijní výsledky není blbej.

Nemůžu se přinutit do práce, i když mám dost zakázek a měla bych na nich průběžně pracovat. V mém "oboru" je těžké nastavit si nějaký work-life balance. Obvykle mám zhruba polovinu zakázek za vysoký honorář a druhou polovinu za nějaké "drobné" - problém je, že ty velké často trvají i několik měsíců, přičemž odměnu dostávám ex post, tedy pokud chci mít pravidelný příjem, je to složité. Mnohem jednodušší by to samozřejmě bylo, kdybych nemusela trávit sedm hodin v práci bez koruny, ale to mi teď zanedlouho skončí, nicméně to ve mně zároveň vyvolává strach z budoucnosti. A to nejen v souvislosti s rozvodem, ale už dlouhodoběji... pracuji v oboru, který může kdykoli exnout, tedy na nějakou stabilitu do budoucna nemohu spoléhat. Antikvariát moc nevydělával, na druhou stranu to byla určitá stabilita, resp. mohla by být, kdybych z něj mohla platit svoje účty. Už někdy v březnu jsme se se Sašou domlouvali, že budu dostávat nějakou malou hodinovku v antikvariátu - tehdy jsem ještě byla připravená ho zachovat. Pak se ale nic nedělo a já pochopila, že je jedno, kolik Saša vydělává, s mým platem se prostě nepočítá.

Není to jen o penězích, i když by mi velmi ulevilo, kdybych nemusela tolik pracovat. Je to i o nějaké elementární úctě. Nikdy jsem neslyšela něco jako "Vážím si toho, že to pro nás děláš.", ale spíš "Nemohla bys tu zůstávát dýl?". To v člověku zanechá poněkud pachuť.

Také přemýšlím, co jsem mohla udělat jinak. Teoreticky se to člověku vymýšlí snadno, ale život takhle nefunguje. Snadno se říká "Mělas mu projevovat víc emocí.", ale když je pak člověk permanentně unavený, nevyspalý, frustrovaný z toho, že z toho druhého necítí žádný zájem, musí řešit státnice, domácí úkoly dětí apod., tak na zájem nezbývá energie. Přitom si nemyslím, že bych byla nějaká náročná. Chtěla bych jen partnera, který by si mě vážil, počítal s mými emocemi, snažil se do mě vcítit a chtěl mi věnovat aspoň nějaké minimum času. Partnera, který by mě občas obejmul a zeptal se mě, jak se cítím a co řeším. Ne někoho, kdo by mi hned po příchodu domů za něco vynadal a pak si šel "lehnout". Také bych chtěla partnera, kterého bych nemusela opakovaně prosit na kolenou, aby něco vyřídil, ale který by převzal odpovědnost a myslel na to sám. Protože je velmi vysilující, když někoho požádáte, aby vyřídil polovinu plateb za dítě ve škole, ale zároveň víte, že to neudělá, pokud ho nebudete kontrolovat. 

Kromě toho teď musím vymyslet, jak přinutit Lexu trochu zabrat ve škole.

17. 10. (nechce se mi vymýšlet název příspěvku)

Před pár dny přišel do antikvariátu pán a ptal se mě, jestli bych mu nezabalila do balicího papíru knihu, co má pro kamaráda, že mi za to něco dá. Ačkoli toto nemám v popisu práce (no de facto ani žádný popis práce nemám, ale to není zase až tak důležité), řekla jsem si, proč ne, přeci ho hned "nevyfakuji". Dneska přišel, zabalila jsem knihu a... odešel. Ukázalo se, že ono "něco" je spíš "nic". No nevím, ale tohle je velmi příznačná tečka za mým působením v práci, ve které jsem skoro deset let dělala bez příjmu, bez pochvaly, bez ocenění. Asi vyzařuji nějakou "využít a odkopnout" auru.

Kromě toho jsem dnes potřebovala akutně navštívit svého doktora, který ale právě dnes nedoktoruje. Snažila jsem se to brát pozitivně (aspoň naženu marnou cestou na polikliniku a zpět nějaké kroky do svého denního limitu), ale nějak mi to nejde.

Také jsem dnes při přebírání knížek náhodou narazila na sbírku Mezivěk od Michal Černíka. Otevřela jsem ji na tomto místě:

Tak prázdno nikdy není na obloze
jak v člověku který se na nic netěší
sám do sebe jak do samotky vhozen
pod střechou domu která nestřeší.

Kdybych věřila, že existuje osud, tak bych mu to přičetla, ale takto to budu považovat spíše za příznačnou souhru okolností. 

Trochu na mě padl splín ze zavírání antikvariátu. Přeci jen je to místo, kde jsem toho hodně prožila. Nejpozitivněji vzpomínám na éru, kdy jsme ještě sídlili na nádraží a měli tam sklad, kde jsem celé dny zapisovala knihy. Saša byl v obchodě a když to šlo, šla jsem mu s něčím vypomoct nebo si popovídat. Ale sama už to nedávám, zvlášť když musím mít navíc druhou práci, abych poplatila účty. Nechápu, co na tom Saša pořád nechápe... když po mně chce polovinu nákladů, je jasné, že je musím někde vydělat. A když ty náklady sahají do výše takového normálního platu, je jasné, že nestačí pracovat dvě tři hodinky denně. A když ty náklady nemůžu pokrýt alespoň částečně výdělkem z antikvariátu, že je to časově, psychicky i fyzicky náročné. Spíš to asi chápat nechce.

Kam dál?

Stále přemýšlím, kam se v budoucnu ubírat. Saša po mně chce, ať mu sdělím své plány zejm. ohledně práce co nejdříve, což mi připadá poněkud nefér - jedním rozhodnutím mi de facto zkazil život a nyní mám druhý den po rozchodu vědět, co budu dělat?

Stále přemýšlím nad tím, jak si vysvětlit to, co se stalo, ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, docházím jen k tomu, že tentokrát to není moje vina. Jasně, mohla jsem se více starat, ale reálně - mohl to ode mě čekat? Bude to znít teď trochu malicherně, ale už minulé Vánoce jsem od Saši nedostala reálně jediný dárek. Totálně mě zazdil - jediný dárek, co jsem od něj dostala, jsem si koupila sama, protože by mi bylo před příbuznými trapně, že na mě manžel tak okatě kašle. To samé se opakovalo o pár měsíců později o mých narozeninách. Nejsem ten typ, co by čekal dárky za statisíce, v podstatě mi stačí, když si na mě někdo vzpomene a dost mě mrzí, že já si dala s vybíráním dárku takové práce, načež mi bylo odměnou v podstatě... nic, ani omluva nebo tak něco. 

Mám z toho pocit, že Saša nechápe, že když chce brát, musí také dávat. On jenom bere. Když si nevěděl rady s keramikou a nic nevydělával, nestěžovala jsem si, i když bych mohla. Zaznamenala jsem, že se mnou netráví žádný čas, nejezdíme na žádné výlety, nedíváme se na filmy, nesdílíme intimitu a vadilo mi to. Čekal, že ho budu podporovat, i když jsem sama podporu potřebovala. V takové situaci se člověk těžko nutí do toho, aby byl druhému bezvýhradnou oporou. Nemyslím si, že je to tak těžké, dát druhému najevo, že si ho vážíte a že jste rádi, že při vás stojí. Stačí jen "Promiň, rád bych ti letos koupil dárek k Vánocům, ale nemám na to peníze, vynahradím ti to jindy.". Nebo "Promiň, mám teď moc práce, rád bych s tebou trávil čas, ale až budu mít klid, dáme si společnou dovolenou.".

Stále mi z toho vychází, že problémem je on, ne já. Nezvládá se mnou komunikovat, chápat mě a být ke mně trochu empatický, na druhou stranu přesně tohle čeká ode mě. Jednostranný vztah je však problém, který nejde vyřešit tím, že prostě budu mlčet a čekat, co se stane a jestli se něco změní.

Vlastně od života zase tak moc nechci. Chci, abych měla někoho, kdo mě má skutečně rád a kdo je mi oporou, abych mohla být oporou já jemu. Doufám, že se jednou dočkám... 

Trochu psychohygieny

Zrovna před pár dny jsem si říkala, že se mi rýsuje poměrně pěkná budoucnost. Druhé magisterské státní zkoušky úspěšně za mnou (po velkých průtazích ve studiu) a vzhledem k tomu, že se chystáme uzavřít antikvariát, těšila jsem se na to, že nebudu muset tolik pracovat a dosti se mi uleví po psychické i fyzické stránce.

Dosud jsme to totiž měli tak, že jsem v antikvariátu pracovala zadarmo. Šest hodin denně, každý všední den, s maximálně dvěma týdny dovolené za rok (a to někdy ani ne). Kromě toho jsem musela mít druhou práci, protože jsem platila polovinu výdajů v domě... Saša to argumentoval tím, že svou prací v antikvariátu de facto přispívám do domácnosti, jenže toto vysvětlení poněkud pokulhává, protože za prvé bych případný plat rovněž využila pro účely domácnosti (nejsem ten typ, který by to prošustroval), za druhé tím docházelo k situaci, kdy naše domácnost většinově žila z mé práce, což na mě vytvářelo nemalý tlak. 

Obvykle můj den vypadal tak, že jsem přišla domů z práce a znovu jsem šla do práce, do toho starost o domácnost (prádlo se samo nevypere, neposkládá, dům se nevysaje sám a tak), připravovat se s dětmi do školy... byla (a stále jsem) z toho strašně unavená a frustrovaná, protože kolem 30. roku věku si chce člověk občas něco užít, někam zajít, ne pořád jen sedět a pracovat a stresovat se o to, co bude. Dlouhodobý tlak se začal podepisovat na mém psychickém i fyzickém zdraví. Nedisponuji dostatečným psychologickým vzděláním, abych to dokázala naroubovat na nějakou diagnózu, ale označila bych to jako rezignaci. Když mi umřel otec, bylo mi to vlastně jedno (překvapivě sestra, která se s ním poslední roky vůbec nebavila, to odnesla mnohem hůře), snažila jsem se všechny negativní emoce vytěsnit... zato pitomé reelsy s kočkami na FB u mě slzy spustily naprosto spolehlivě, zajímavý. Po fyzické stránce se brzy přidalo hubnutí, nechutenství, nadměrné padání vlasů a neustálý pocit nevolnosti, občas prokládaný ranním blitím. Sociální vztahy prakticky na nule - manžel přišel z práce a šel si lehnout (krycí název pro "jdu zírat do PC / do mobilu"), když už se mnou mluvil, tak jenom proto, aby mi za něco vynadal. Zazdil moje narozeniny, výročí,... cítila jsem se osaměle a jako by na mně nikomu už nezáleželo.

Jak už jsem psala, jistým vysvobozením pro mě bylo ukončení antikvariátu. Pozvolna již téměř nevydělával, k tomu se přidaly stále nevýhodnější podmínky zaměstnávání brigádníků, další administrativa... rozhodli jsme se jej ukončit. Sice mi přirostl k srdci, ale poslední dobou jsem jej vnímala jako přítěž, která mi nic nepřináší, spíše mě stresuje. Saša začal více vydělávat s keramikou, doufala jsem tedy, že se zbavíme zátěže a bude nám volněji, bude občas i nějaká dovolená, výlet, muzeum a tak.

Bohužel to tak úplně nedopadlo.

Včera mi Saša oznámil, že se chce rozvést, protože náš vztah nikam nevede. V tom má asi pravdu, ovšem připadám si poněkud... využitě. Dokud neměl jistý příjem, nepředstavovala smutná a necitlivá manželka, která ale vydělává pro sebe i pro něj, a na kterou je možné hodit přebytečnou firmu, takový problém, ovšem jakmile se začalo dařit a jeho situace byla pevnější, smutná a necitlivá manželka asi musela jít stranou. Trochu mi to připadá, jako by mi způsobil problém (přepracování, vyhoření... ano, burnout bude asi ten správný psychologický pojem) a následně si jím odůvodnil, proč je lepší se mě zbavit.

Takže teď přemýšlím, co dál. Potřebuji se nějak znovu nastartovat.