Zítra jedeme na výstavu do Prahy, musím se tedy uspat dříve, což bude poněkud problematické. Jakmile se uložím ke spánku, začnou mi hlavou jako splašené běhat myšlenky a nemůžu zabrat. Také mě stresuje, že po mně Saša chce, abych večer hodila Idušku k němu do bytu. Ještě jsem tam nebyla a ignorace existence tohoto místa mi dělá dobře. Jet tam a vidět to znamená neignorovat to - rozchod bude tedy zase o něco definitivnější, což se mi samozřejmě nelíbí. Ráda bych měla nějakou naději.
Všímám si, že Sašovy stravovací návyky se nějak zhoršují. Přehršel sladkostí, sladkého pití, tučného, polotovarů, smaženého... připadá mi to jako emocionální přejídání. Do toho je nemocný a zanedlouho pojede na trhy spát v zimě jen na nějaké vyhřívací dece. Moc se mi to nepozdává, ale teď už mu do toho kecat nemůžu. Jen doufám, že si takto nezadělá na nějaké vážnější zdravotní problémy - nerada bych byla ještě ke všemu vdova.
Začala jsem řešit dárky k Vánocům. Sestra má aktuálně čtyři děti (toto číslo se průběžně zvyšuje), takže si to musím nějak rozložit. Přemýšlela jsem, co bych chtěla já, protože se mě už na to pár členů rodiny také ptalo. Připadá mi, že všechno materiální už mám, chybí mi jen někdo, kdo by mě měl nepodmíněně rád. Přála bych si k Vánocům, aby se mi vrátil manžel. Ale ne proto, že je sám, v obtížné situaci, ve stresu, nemocný, nebo tak něco, ale proto, že mě má rád. V partnerství se může objevit hodně věcí, ale pokud se dva milují, dá se vyřešit naprostá většina.
Žádné komentáře:
Okomentovat