Jak jsem se snažila vyplnit žádost o COVID - nájemné

My malí živnostníci to máme poměrně obtížné. Musíme se potýkat s mnoha problémy. Nejde pouze o permanentní ekonomickou nestabilitu nebo o to, že na nás stát deleguje povinnosti, které by měl zajišťovat sám (například musíme neustále úřadům dokládat záležitosti, které jsme doložili již stokrát předtím a které by si stát mohl jednoduše zjistit), ale například i o to, že pro mnohé jsme veřejným nepřítelem číslo jedna. Pro některé mohou za ekonomické krize v podstatě živnostníci. Na tomto základě se nelze divit, že když jsme museli v březnu v podstatě ze dne na den zavřít "krám", pro jistou část obyvatelstva to byl jakýsi oprávněný trest. No a když jsme dostali "držhubné", které ani zdaleka nepokrylo naše ztráty, byl to jen pomyslný olej do ohně - bylo mi upřímně zle z lidí, kteří na FB metali exkrementy typu "Já bych všechny živnostníky nahnal ke zdi." a podobně, zatímco moji známí museli zavírat své obchody, penziony a restaurace a řešit, z čeho zaplatí nájem za prostory, než jim vyprší výpovědní doba.

Jenže odepsat živnostníky si stát z různých důvodů nemůže dovolit, tak se rozhodl přijít s COVID - nájemným. Jednoduše řečeno - pokud jste byli coby živnostníci postiženi krizovými opatřeními a pronajímatel vám dal slevu na nájemném, přispěl stát další svou slevou. Má to však jedno velké ALE. Stejně jako většina dalších aplikací, které vznikly na objednávku státu, je i takhle natolik pitomá, že mnozí žadatelé skončili v půlce vyplňování a rozhodli se svůj volný čas věnovat smysluplnějším záležitostem. Rozepisovat se nad tím, co všechno je na této žádosti špatně, by bylo na celou knihu (na takovou menší novelu...), tak alespoň bodově shrnu kroky, kterými musíte projít, abyste se dostali k cílové metě (tedy k podání žádosti).

1. Jdete na stránky najemne.mpo.cz a seznámíte se s tím, co se po vás chce. Na první pohled vidíte tři kroky - to je dobré. Následně je rozkliknete a zjistíte velký špatný. Prvním krokem je získání elektronické identity na portále Eidentita. První možností, jak tuto identitu získat, je vlastnit občanku s čipem a potřebný software a hardware, což malý živnostník nepotřebuje a bylo by kontraproduktivní si to pořizovat. Jdeme dál. Další možností je čipová karta Starcos. I zde je nutné disponovat určitým software i hardware, který malý živnostník nebude nikdy více potřebovat. Nakonec je zde možnost aktivovat si Eidentitu návštěvou na CzechPointu, což je asi nejschůdnější z nabízených řešení.
2. Jdete tedy na CzechPoint s kódem, který jste získali po registraci do Eidentity. Zde získáte elektronickou identitu a říkáte si, že to je asi ta nejtěžší část podání žádost. Brzy ale zjistíte, že se krutě pletete.
3. S Eidentitou se musíte registrovat do AIS MPO (zde následně podáte žádost). Tak se zkusíte přihlásit s účtem od Eidentity a zjistíte, že to jaksi nejde. Zkontrolujete, jestli aplikace podporuje váš prohlížeč (Google Chrome). Podporuje, v tom by neměl být problém. Stále se však nemůžete dostat přes registraci - v případě, že se chcete registrovat, aplikace vám hlásí, že nejste přihlášeni. Když se chcete přihlásit, aplikace vám hlásí, že nejste registrováni. Tak voláte na podporu, kde vám paní tónem "Ty jsi ale debil." sdělí, že aplikace sice podporuje váš prohlížeč, ale vlastně jen teoreticky, prakticky totiž musíte použít Windows Edge (tedy asi ten nejméně používaný prohlížeč), jinak vám to nepůjde. No, dobrý, aspoň už registrace funguje.
4. Po registraci do AIS MPO se pokusíte vyplnit žádost. Zjišťujete, že musíte opět stokrát vyplňovat údaje, které jste státu již předali, a dokonce i ty, s jejichž poskytnutím jste souhlasili v souvislosti s Eidentitou. Následně po vás aplikace chce číslo prodejny - to je číslo, které de facto vůbec na nic nepotřebujete a které se mělo již před časem rušit. Tedy další telefonát, tentokrát na živnostenský odbor vašeho městského úřadu, kde vám telefonistka sdělí, že jste už několikátý člověk, který se jí dnes ptá na číslo své provozovny (už to indikuje skutečnost, že je asi něco blbě). Následně musíte vygenerovat prohlášení pronajímatele, poslat ho svému pronajímateli a čekat, až vám jej pošle zpět. Dále musíte vyrovnat všechny své dluhy či opožděné platby vůči "socce", zdravotní pojišťovně, finančáku a dalším vybraným institucím. Pak si musíte sehnat potvrzení o tom, že jste za rozhodné období zaplatili alespoň určitou část nájmu. 

A teď si představte, že tento marast musí absolvovat i živnostníci, kterým je kolem padesáti šedesáti let a kteří zvládají jen velmi základní ovládání počítače. Při vyplňování této žádosti máte neustále pocit, jako by byla vytvořena se zadáním "Udělejte to tak, aby to odradilo co nejvíce lidí.". Řešení MPO je uživatelsky naprosto nepřívětivé, zmatené a zbytečně přidělává živnostníkům práci. Živnostníci pak logicky dají přednost činnosti, která má potenciál vydělat jim nějaké peníze, které ke svému přežití potřebují. A to asi bylo účelem - představit veřejnosti, jak moc chtěl stát pomoci živnostníkům, kteří o tuto pomoc ale ve skutečnosti nestojí, protože si ani nevyplnili jednu žádost na internetu. Vlk se nažral a koza zůstala celá.

Na skok v Paříži

Byli jsme se Sašou v Paříži. Původně jsme si před Vánoci zabookovali letenky na duben, ale pak přišla opatření související s epidemií koronaviru a neletěli jsme tedy nikam. Jelikož jsme se chtěli vyhnout dalšímu posunu (a taky dalšímu doplatku za letenky, který by z nás nepochybně vymámili), vybrali jsme si hned ten nejbližší termín, co nám nabízeli, což byl začátek září. Celou dobu jsem sledovala, jestli den před odletem nezakážou cestovat do Francie, ale nakonec se tak nestalo. Stalo se však to, že nám den před odletem vyměnili hotel. Prvně jsem zuřila, protože jsem si všechno do detailů naplánovala s tím, že budeme bydlet u Montmartru, ale jelikož jsme si polepšili o jednu hvězdičku a dostali jsme se blíž Louvre, tak mě to brzy přešlo.

V Paříži jsem byla před deseti lety a to jsme se všude prodírali davy turistů. Tentokrát byla situace o dost lepší (pravděpodobně kvůli tomu, že do Francie nesmí turisté z asijských zemí) - prakticky nikde jsme nestáli frontu, většina místností v Louvre byla prázdná, ve Versailles jsme se nemuseli mačkat, v Sacré-Coeur bylo jen pár lidí a metro bylo poloprázdné. Sešli jsme se na Montmartre se Sašovou bývalou spolužačkou, která nám řekla, že se chystá do roka z Paříže odstěhovat, a že stejně uvažuje i mnoho jejích známých, protože se to tam prý už nedá vydržet kvůli všudypřítomnému bordelu a kriminalitě. Je zajímavé vidět to z jiného úhlu - být tam na čtyři dny je rozhodně něco jiného než bydlet tam dvacet let.

Nestihli jsme všechno, co jsme chtěli, ale podívali jsme se na Eiffelovku, do Louvre, zvenku na Notre Dame, do Versailles,  do Sacré-Coeur a pěšky jsme si prošli centrum. Příjemným bonusem byl antikvariát, na který jsme narazili, a kde jsem sehnala (mimo jiné) knížku L'enfant et la vie familiale sous l'ancien régime od Philippa Ariése. Sice neumím francouzsky a tento spis už je obecně považován za překonaný, ale vzhledem k tomu, že se o tuto problematiku zajímám, nemohla jsem to tam nechat (a ještě k tomu to stálo jen jedno Euro). Až se situace nějak uklidní, chtěli bychom tam zajet na delší dobu, ale to tam zase budou hromady turistů... 

Co nás překvapilo, byla absence většího počtu otevřených restaurací v neděli. Sašova známá nám to vysvětlila tak, že prý v neděli musí zaměstnavatelé platit zaměstnancům dvakrát nebo třikrát víc, takže se jim to v těžších časech asi ani nevyplatí v tento den otevírat. Překvapilo nás toho více - třeba popelář v nažehleném oblečení, s brýlemi od Gucciho a perfektně vypadajícím účesem. Tenhle příklad dobré praxe bychom mohli přenést i k nám. 😀

Hned poté, co jsme se dopravili domů, jela jsem do antikvariátu, protože jsem tušila nějaké komplikace. Následně jsem asi čtyři hodiny řešila objednávky, které byly výrazně v prodlení. Mezi výkonností brigádníků a naší vzdáleností od místa výkonu jejich práce evidentně existuje nepřímá úměra. Někteří z nich navíc i přes mnohonásobné opakování stále nemají zažité jednoduché poučky typu "Když nastane jakákoli nestandardní situace, dám o tom vedoucí vědět, i kdyby se mi to zdálo nepodstatné.", "Objednávky řeším zásadně od té nejstarší po ty nejnovější a tak, aby žádná nezůstala bez odezvy zákazníkovi.", nebo dokonce "Dodržuji pracovní dobu - neexistuje, abych si odešel pět minut před koncem směny, aniž bych to měl předem domluveno s vedoucí.". Naštěstí jsem tu měla během své nepřítomnosti nasazeného špiona, takže jsem se dověděla, že jedna brigádnice tu má věčně nasáčkovaného amanta, druhá si odešla pět minut před zavíračkou, další se zákazníka ani nezeptá, jestli něco nepotřebuje, a navíc ignoruje pokyn k udržování pořádku. Jak není kočka doma...