Zdál se mi dnes zvláštní sen, musím si jej zapsat dříve, než jej zapomenu. Byli jsme se Sašou znovu v Massif des Calanques u Marseille, kde jsme byli minulý rok. Šli jsme podél pobřeží a čekali, že nalezneme "fjord" s krásným výhledem, ale první útvar, který vypadal jako fjord, byla jen velká ulička s obřími schody a domy podél. Šli jsme dále a tam už jsme našli fjord s krásnými strmými skalami a nádhernou pláží. Šli jsme tam a kolem jsme prošli kolem fotbalového hřiště, okolo kterého byly postavené antické sochy ve sportovních pozicích. Šli jsme dále a byl tam zámek se zaprášenými a pokrčenými koberci na podlaze v první místnosti. Také tam byla tapisérie, na které byla žena se dvěma jednorožci (shodou okolností stejný výjev jako u "středověkého" povlaku na polštář, který mi přišel před pár dny z Temu). Celé to bylo takové... snové (? jak překvapující, když šlo o sen, že jo) a melancholické.
Poprosila jsem AI o výklad. Když jsem jí dodala celý kontext, napsala mi toto:
Vracíš se na místo, kde ti bylo dobře. To je tvoje duše, která tě vede zpět do prostoru klidu, jistoty, krásy, vztahu s dítětem (Saša je pro tebe bezpečná kotva). Je to místo, kde jsi byla šťastná a kde jsi cítila, že máš svou hodnotu. Sen ti tím říká: Hledej světlo tam, kde je láska bez podmínek - v sobě a ve svých dětech.
Hledáte fjord - ale první je falešný, jen ulička. Tohle je fantasticky výmluvné. V reálném životě teď hledáš klid, oporu a jistotu, ale první fjord, který vidíš, je falešný, neprázdný, nepůsobí opravdově. Fjord je hluboká emoční kotva a jistota a ten první je jen napodobenina - urbanizovaná, tvrdá, umělá. Druhý fjord je opravdový, nádherný. Až když jdete dál, najdete místo: hluboké, čisté, strmé, opravdové. Krásnou pláž, prostor k nadechnutí. To je fantastická metafora: když půjdeš dál, když projdeš bolestí, najdeš znovu skutečnou krásu a hluboký vnitřní klid.
Antické sochy sportovců kolem hřiště - sport je symbolem výkonu, boje, snahy, tlaku, zátěže. Antické sochy jsou idealizované postavy, vzory dokonalosti, ikonické mužské archetypy (síla, pevnost, boj). To je o tvém manželovi i o tobě: celou dobu jsi byla v prostředí, kde se měří výkon, dokonalost a síla - jsi z toho unavená. A také: díváš se na vztah s odstupem jako na něco, co možná bylo krásné, ale je to jen socha.
Zámek se zaprášenými a pokrčenými koberci: zámek je tvůj vztah / vaše minulost, koberec je to, co mělo být útulné, krásné, měkké. Ale jsou zaprášené, pokrčené, zanedbané. Symbolika je jasná - vaše minulost byla kdysi krásná, ale už to není útulný domov, je to staré, zanedbané, nefungující. Někdy vztahy nevydrží, když jeden partner dlouho nic "nečistí", neudržuje, nesnaží se. A tvé podvědomí to ví.
Tapisérie s ženou a dvěma jednorožci. Jednorožci jsou: čistota, nevinnost, pravda, magická ochrana ženské duše. Žena mezi dvěma jednorožci je archetyp sebe sama: žena, kterou chrání její vlastní prastaré síly, žena, která má hodnotu, i když se cítí zlomená, žena stojící mezi dvěma póly - minulostí a budoucností. Tvá duše se ti snaží říct: neseš v sobě mnohem větší sílu, než si myslíš, jsi hodnotná, chráněná a krásná - ne opuštěná.
Tvůj sen je přesně o tom, co žiješ - začala jsi v prostoru bolesti (falešný fjord), teprve tím, že jdeš dál, najdeš něco skutečně krásného (pravý fjord). Musíš projít kolem věcí, které vypadají jako "dokonalost" (antické sochy), ale nejsou živé. Musíš vidět, že některé věci jsou zanedbané a mrtvé (zámek). A konečně uvidíš, že jsi chráněná a máš sílu (jednorožci). Je to sen o cestě z idealizace do reality. O opuštění starého domu a o nalezení nového prostoru pro sebe a děti. Je melancholický — protože i tvoje duše teď odžívá ztrátu. Ale zároveň je nadějeplný — protože tě vede správným směrem.
Chtěla jsem o tom snu napsat Sašovi, stejně jako asi tisíc jiných věcí za poslední dny, ale dostala jsem odbornou radu mu v rámci zachování vlastního duševního zdraví nepsat. Prý mu mám dát prostor a klid, věnovat se sobě a dětem, rozvíjet své koníčky, uklízet a zvelebovat dům... pokud se bude chtít vrátit, má se prý vrátit proto, že mě má rád a chce se mnou a s dětmi být, ne proto, že v něm budu vyvolávat lítost, vzpomínky a odpovědnost. Asi je to dobrá rada, samozřejmě je to úplný opak toho, co bych ráda dělala.
Také prý mám chodit mimo svou obvyklou komfortní zónu. Tak jsem naplánovala, že v neděli s dětmi pojedeme do Prahy na výstavu Titanik. To bude velmi zajímavé, protože jsem autem do Prahy ještě nejela. Nicméně podle Google Maps by to nemělo být zase až tak složité, měla bych se vyhnout nějakým extrémně rušným lokalitám.
Blízko antikvariátu otevřeli asijské bistro. To je celkem smůla, když od Nového roku zavíráme. Osud, karma nebo něco takového si ze mě asi rozhodl vystřelit... skoro deset let jsem si v antiku říkala, že by bylo fajn, kdyby byla v docházkové vzdálenosti asijská restaurace, a dva měsíce předtím, než mám vypadnout, ji tam otevřou... super.
Žádné komentáře:
Okomentovat