Jsem unavená. Nevím, jestli je to z virózy, nevyspání, deprese, frustrace nebo kombinace toho všeho. Lexovi se v prváku na střední zatím moc nedaří. V devítce to byl premiant, teď si o tom může nechat leda tak zdát. Nemůžu ho přinutit, aby mi říkal, které písemky píše, na co se má učit a tak... zatímco na ZŠ jim takové věci psali do Edupage, na SŠ se s nimi tak nepářou, což vytváří nový druh tlaku. Jsem z toho poměrně zoufalá, vůbec nevím, jak to řešit. Taky mi přijde, že nějak zaznamenal krizi v rodině... holt i přes své aktuální studijní výsledky není blbej.
Nemůžu se přinutit do práce, i když mám dost zakázek a měla bych na nich průběžně pracovat. V mém "oboru" je těžké nastavit si nějaký work-life balance. Obvykle mám zhruba polovinu zakázek za vysoký honorář a druhou polovinu za nějaké "drobné" - problém je, že ty velké často trvají i několik měsíců, přičemž odměnu dostávám ex post, tedy pokud chci mít pravidelný příjem, je to složité. Mnohem jednodušší by to samozřejmě bylo, kdybych nemusela trávit sedm hodin v práci bez koruny, ale to mi teď zanedlouho skončí, nicméně to ve mně zároveň vyvolává strach z budoucnosti. A to nejen v souvislosti s rozvodem, ale už dlouhodoběji... pracuji v oboru, který může kdykoli exnout, tedy na nějakou stabilitu do budoucna nemohu spoléhat. Antikvariát moc nevydělával, na druhou stranu to byla určitá stabilita, resp. mohla by být, kdybych z něj mohla platit svoje účty. Už někdy v březnu jsme se se Sašou domlouvali, že budu dostávat nějakou malou hodinovku v antikvariátu - tehdy jsem ještě byla připravená ho zachovat. Pak se ale nic nedělo a já pochopila, že je jedno, kolik Saša vydělává, s mým platem se prostě nepočítá.
Není to jen o penězích, i když by mi velmi ulevilo, kdybych nemusela tolik pracovat. Je to i o nějaké elementární úctě. Nikdy jsem neslyšela něco jako "Vážím si toho, že to pro nás děláš.", ale spíš "Nemohla bys tu zůstávát dýl?". To v člověku zanechá poněkud pachuť.
Také přemýšlím, co jsem mohla udělat jinak. Teoreticky se to člověku vymýšlí snadno, ale život takhle nefunguje. Snadno se říká "Mělas mu projevovat víc emocí.", ale když je pak člověk permanentně unavený, nevyspalý, frustrovaný z toho, že z toho druhého necítí žádný zájem, musí řešit státnice, domácí úkoly dětí apod., tak na zájem nezbývá energie. Přitom si nemyslím, že bych byla nějaká náročná. Chtěla bych jen partnera, který by si mě vážil, počítal s mými emocemi, snažil se do mě vcítit a chtěl mi věnovat aspoň nějaké minimum času. Partnera, který by mě občas obejmul a zeptal se mě, jak se cítím a co řeším. Ne někoho, kdo by mi hned po příchodu domů za něco vynadal a pak si šel "lehnout". Také bych chtěla partnera, kterého bych nemusela opakovaně prosit na kolenou, aby něco vyřídil, ale který by převzal odpovědnost a myslel na to sám. Protože je velmi vysilující, když někoho požádáte, aby vyřídil polovinu plateb za dítě ve škole, ale zároveň víte, že to neudělá, pokud ho nebudete kontrolovat.
Kromě toho teď musím vymyslet, jak přinutit Lexu trochu zabrat ve škole.
Žádné komentáře:
Okomentovat