Stále přemýšlím, kam se v budoucnu ubírat. Saša po mně chce, ať mu sdělím své plány zejm. ohledně práce co nejdříve, což mi připadá poněkud nefér - jedním rozhodnutím mi de facto zkazil život a nyní mám druhý den po rozchodu vědět, co budu dělat?
Stále přemýšlím nad tím, jak si vysvětlit to, co se stalo, ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, docházím jen k tomu, že tentokrát to není moje vina. Jasně, mohla jsem se více starat, ale reálně - mohl to ode mě čekat? Bude to znít teď trochu malicherně, ale už minulé Vánoce jsem od Saši nedostala reálně jediný dárek. Totálně mě zazdil - jediný dárek, co jsem od něj dostala, jsem si koupila sama, protože by mi bylo před příbuznými trapně, že na mě manžel tak okatě kašle. To samé se opakovalo o pár měsíců později o mých narozeninách. Nejsem ten typ, co by čekal dárky za statisíce, v podstatě mi stačí, když si na mě někdo vzpomene a dost mě mrzí, že já si dala s vybíráním dárku takové práce, načež mi bylo odměnou v podstatě... nic, ani omluva nebo tak něco.
Mám z toho pocit, že Saša nechápe, že když chce brát, musí také dávat. On jenom bere. Když si nevěděl rady s keramikou a nic nevydělával, nestěžovala jsem si, i když bych mohla. Zaznamenala jsem, že se mnou netráví žádný čas, nejezdíme na žádné výlety, nedíváme se na filmy, nesdílíme intimitu a vadilo mi to. Čekal, že ho budu podporovat, i když jsem sama podporu potřebovala. V takové situaci se člověk těžko nutí do toho, aby byl druhému bezvýhradnou oporou. Nemyslím si, že je to tak těžké, dát druhému najevo, že si ho vážíte a že jste rádi, že při vás stojí. Stačí jen "Promiň, rád bych ti letos koupil dárek k Vánocům, ale nemám na to peníze, vynahradím ti to jindy.". Nebo "Promiň, mám teď moc práce, rád bych s tebou trávil čas, ale až budu mít klid, dáme si společnou dovolenou.".
Stále mi z toho vychází, že problémem je on, ne já. Nezvládá se mnou komunikovat, chápat mě a být ke mně trochu empatický, na druhou stranu přesně tohle čeká ode mě. Jednostranný vztah je však problém, který nejde vyřešit tím, že prostě budu mlčet a čekat, co se stane a jestli se něco změní.
Vlastně od života zase tak moc nechci. Chci, abych měla někoho, kdo mě má skutečně rád a kdo je mi oporou, abych mohla být oporou já jemu. Doufám, že se jednou dočkám...
Žádné komentáře:
Okomentovat