Zrovna před pár dny jsem si říkala, že se mi rýsuje poměrně pěkná budoucnost. Druhé magisterské státní zkoušky úspěšně za mnou (po velkých průtazích ve studiu) a vzhledem k tomu, že se chystáme uzavřít antikvariát, těšila jsem se na to, že nebudu muset tolik pracovat a dosti se mi uleví po psychické i fyzické stránce.
Dosud jsme to totiž měli tak, že jsem v antikvariátu pracovala zadarmo. Šest hodin denně, každý všední den, s maximálně dvěma týdny dovolené za rok (a to někdy ani ne). Kromě toho jsem musela mít druhou práci, protože jsem platila polovinu výdajů v domě... Saša to argumentoval tím, že svou prací v antikvariátu de facto přispívám do domácnosti, jenže toto vysvětlení poněkud pokulhává, protože za prvé bych případný plat rovněž využila pro účely domácnosti (nejsem ten typ, který by to prošustroval), za druhé tím docházelo k situaci, kdy naše domácnost většinově žila z mé práce, což na mě vytvářelo nemalý tlak.
Obvykle můj den vypadal tak, že jsem přišla domů z práce a znovu jsem šla do práce, do toho starost o domácnost (prádlo se samo nevypere, neposkládá, dům se nevysaje sám a tak), připravovat se s dětmi do školy... byla (a stále jsem) z toho strašně unavená a frustrovaná, protože kolem 30. roku věku si chce člověk občas něco užít, někam zajít, ne pořád jen sedět a pracovat a stresovat se o to, co bude. Dlouhodobý tlak se začal podepisovat na mém psychickém i fyzickém zdraví. Nedisponuji dostatečným psychologickým vzděláním, abych to dokázala naroubovat na nějakou diagnózu, ale označila bych to jako rezignaci. Když mi umřel otec, bylo mi to vlastně jedno (překvapivě sestra, která se s ním poslední roky vůbec nebavila, to odnesla mnohem hůře), snažila jsem se všechny negativní emoce vytěsnit... zato pitomé reelsy s kočkami na FB u mě slzy spustily naprosto spolehlivě, zajímavý. Po fyzické stránce se brzy přidalo hubnutí, nechutenství, nadměrné padání vlasů a neustálý pocit nevolnosti, občas prokládaný ranním blitím. Sociální vztahy prakticky na nule - manžel přišel z práce a šel si lehnout (krycí název pro "jdu zírat do PC / do mobilu"), když už se mnou mluvil, tak jenom proto, aby mi za něco vynadal. Zazdil moje narozeniny, výročí,... cítila jsem se osaměle a jako by na mně nikomu už nezáleželo.
Jak už jsem psala, jistým vysvobozením pro mě bylo ukončení antikvariátu. Pozvolna již téměř nevydělával, k tomu se přidaly stále nevýhodnější podmínky zaměstnávání brigádníků, další administrativa... rozhodli jsme se jej ukončit. Sice mi přirostl k srdci, ale poslední dobou jsem jej vnímala jako přítěž, která mi nic nepřináší, spíše mě stresuje. Saša začal více vydělávat s keramikou, doufala jsem tedy, že se zbavíme zátěže a bude nám volněji, bude občas i nějaká dovolená, výlet, muzeum a tak.
Bohužel to tak úplně nedopadlo.
Včera mi Saša oznámil, že se chce rozvést, protože náš vztah nikam nevede. V tom má asi pravdu, ovšem připadám si poněkud... využitě. Dokud neměl jistý příjem, nepředstavovala smutná a necitlivá manželka, která ale vydělává pro sebe i pro něj, a na kterou je možné hodit přebytečnou firmu, takový problém, ovšem jakmile se začalo dařit a jeho situace byla pevnější, smutná a necitlivá manželka asi musela jít stranou. Trochu mi to připadá, jako by mi způsobil problém (přepracování, vyhoření... ano, burnout bude asi ten správný psychologický pojem) a následně si jím odůvodnil, proč je lepší se mě zbavit.
Takže teď přemýšlím, co dál. Potřebuji se nějak znovu nastartovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat