Musím říct, že cesta do Prahy byla o mnoho snadnější, než jsem si představovala. Svůj díl na tom určitě mělo i to, že v neděli jsou silnice v Praze (a tím myslím spíše okrajové části Prahy) poměrně prázdné, až to chvílemi vypadá jako po nějaké zombie apokalypse. V takové situaci je poměrně snadné se zde orientovat, trefit ten správný pruh atd. Tedy jsme bídně nezahynuli v autě vlivem mých řidičských (ne)schopností, ale v pořádku jsme doputovali až na výstavu Titanic. Abychom nemuseli čekat na mrazu, koupili jsme si VIP vstupenky, takže jsme měli všude přednost. To bylo super. Lexa měl nicméně výstavu prolétlou tak za 10 minut - to je ale u něj obvyklé. Překvapilo mě, že Iduška důsledně zastavovala u každého exponátu, pouštěla si audioprůvodce a vážně jej poslouchala. Od ní jsem spíše čekala, že se bude nudit a bude to dávat okázale najevo.
Pak jsme se jeli najíst do asijské restaurace. Problémy nastaly s polévkou s sebou, kterou jsme brali Sašovi - musela jsem třikrát připomínat paní za kasou, že čekáme na polévku (mezitím ji dostalo deset dalších zákazníků), což bylo vždy kvitováno slovy "Promiňte, já zapomněla.". Jednou se to dá pochopit, třikrát už je to horší. Ale paní měla celou dobu sluchátka v uších, tak tam asi měla puštěného něco zajímavého, co překonalo její pracovní povinnosti - nemůžu říct, že bych pro to v neděli odpoledne neměla jisté pochopení.
Cesta zpátky proběhla ve tmě, což bylo trochu depresivní a krásné zároveň. Ostatně spojení protichůdných pocitů (smutek + radost, naděje + beznaděj) si poslední dobou užívám víc, než bych chtěla. Je to zvláštní, ale chvílemi mám v sobě takový klid a jistotu, kdy mi skoro přijde, jako bych viděla do budoucna (šmarjá, teď mluvím jako bláznivej pan Sýkora) a věděla, že se k sobě vrátíme, protože k sobě prostě patříme. Jenže pak jsem konfrontována s realitou, vidím, že mi nevěnuje takový druh pozornosti, který bych si přála, a mám v sobě zase beznaděj. Možná přikládám všemu až přílišný význam. Měla bych přestat vše tak analyzovat a brát to spíše racionálně. Má teď jiné problémy k řešení, já jsem teď někde až na konci toho, čím se zaobírá.
Žádné komentáře:
Okomentovat