Před pár dny přišel do antikvariátu pán a ptal se mě, jestli bych mu nezabalila do balicího papíru knihu, co má pro kamaráda, že mi za to něco dá. Ačkoli toto nemám v popisu práce (no de facto ani žádný popis práce nemám, ale to není zase až tak důležité), řekla jsem si, proč ne, přeci ho hned "nevyfakuji". Dneska přišel, zabalila jsem knihu a... odešel. Ukázalo se, že ono "něco" je spíš "nic". No nevím, ale tohle je velmi příznačná tečka za mým působením v práci, ve které jsem skoro deset let dělala bez příjmu, bez pochvaly, bez ocenění. Asi vyzařuji nějakou "využít a odkopnout" auru.
Kromě toho jsem dnes potřebovala akutně navštívit svého doktora, který ale právě dnes nedoktoruje. Snažila jsem se to brát pozitivně (aspoň naženu marnou cestou na polikliniku a zpět nějaké kroky do svého denního limitu), ale nějak mi to nejde.
Také jsem dnes při přebírání knížek náhodou narazila na sbírku Mezivěk od Michal Černíka. Otevřela jsem ji na tomto místě:
Tak prázdno nikdy není na obloze
jak v člověku který se na nic netěší
sám do sebe jak do samotky vhozen
pod střechou domu která nestřeší.
Kdybych věřila, že existuje osud, tak bych mu to přičetla, ale takto to budu považovat spíše za příznačnou souhru okolností.
Trochu na mě padl splín ze zavírání antikvariátu. Přeci jen je to místo, kde jsem toho hodně prožila. Nejpozitivněji vzpomínám na éru, kdy jsme ještě sídlili na nádraží a měli tam sklad, kde jsem celé dny zapisovala knihy. Saša byl v obchodě a když to šlo, šla jsem mu s něčím vypomoct nebo si popovídat. Ale sama už to nedávám, zvlášť když musím mít navíc druhou práci, abych poplatila účty. Nechápu, co na tom Saša pořád nechápe... když po mně chce polovinu nákladů, je jasné, že je musím někde vydělat. A když ty náklady sahají do výše takového normálního platu, je jasné, že nestačí pracovat dvě tři hodinky denně. A když ty náklady nemůžu pokrýt alespoň částečně výdělkem z antikvariátu, že je to časově, psychicky i fyzicky náročné. Spíš to asi chápat nechce.
Žádné komentáře:
Okomentovat