Včera Saša řekl, že teď bude prakticky neustále v Brně na trzích. Upřímně je to pro mě dost těžké a nevím, jak to budu zvládat. Dosud to bylo tak, že mi s hodně věcmi pomáhal. Uvařil, nakoupil, udělal myčku, naučil se s dětmi. Teď budu na všechno sama a bude to těžké psychicky, fyzicky i finančně. Psychicky to bude náročné i pro děti, hlavně pro Idu, která je na Sašu i na mě hodně fixovaná a je zvyklá, že bydlíme spolu. Během dne si běžně vzpomene, že nechce, aby ji dnes uspávala máma, i když je na řadě, ale že to má udělat táta - řekla bych, že je to takový její "test bezpečí".
U mě je to tak, že i když není Saša doma, nebo je v dílně, pořád jsem měla takový pocit, že tu někdo je. Těžko se to vysvětluje, ale je logické, že nemůžete být ve vztahu pořád spolu, musíte také chodit do práce a tak - ale i v takových chvílích prostě víte, že někoho máte, na koho se můžete neustále obrátit a kdo tvoří nějakou tu rodinnou základnu. Kdybych to brala prizmatem marxismu, tak nad rodinnou základnou je rodinná nadstavba, kterou tvoří právě společně strávený čas.
Já se s tím psychicky pořád nedokážu vyrovnat. Logicky vím, že to mezi námi poslední dobou nebylo úplně stoprocentní, ale myslela jsem, že se pořád milujeme a že je to jen nějaké momentální období, jako páry mívají. Ostatně o prázdninách jsme se jednoho takového "dramatu" stali součástí, když jsme vezli Sašova kamaráda do Polska, aby se tam mohl udobřit se svou manželkou, která vyrazila na dovolenou bez něj (aby to nebylo málo zamotané, tak se svými syny a s Lexou). Tehdy jsem si říkala, jak je super, že máme takový stabilní vztah, i když občas procházíme náročnými obdobími, a teď mi připadá, jako by to byla nějaká moje iluze.
Žádné komentáře:
Okomentovat