Jak jsem si rozšířila knihovnu

Letošní Vánoce jsem tradičně nestíhala. Uklízet jsem začala den před Štědrým dnem, cukroví jsem pekla těsně před štědrovečerní večeří. Ale stromek, ten jsme letos měli nejhezčí z rodiny - ten mámin připomínal šikmou věž v Pise a kritéria mé tchýně při výběru stromku jsou "vysoký a levný", takže měla asi dvoumetrové koště s deseti větvemi. Naše košatá kavkazská jedlička to vyhrála na plné čáře. Také jsem si na ni konečně pověsila lampičky, které jsme měli, když jsem byla malá - shánět je bylo docela problematické, ale nakonec Saša zjistil, že je na objednávku vyrábí jedna česká firma. Pod stromečkem jsem našla dvě knihy, které jsem si u rodiny „objednala", a sice Bílou horu od Chalineho a Království v pohybu od Žemličky. Sama jsem si pak nadělila knížku Tři kameny jsou zeď, která mi připomíná slavné Bohy, hroby a učence.

To mi připomnělo, že se mi před pár týdny stala zajímavá věc. Když jsem hledala, co by mi tak příbuzenstvo mohlo k Vánocům pořídit za knihy, narazila jsem na Databázi knih v komentářích na uživatelku, která vykazovala dosti náckovské sklony. Když jsem četla dál, zjistila jsem, že jde de facto o popíračku holocaustu, která navíc studuje historii na Karlovce. Tady udělali soudruzi z Karlovy univerzity očividně nějakou chybu. S popírači holocaustu mám mnohaleté zkušenosti, protože jich jakousi zvláštní shodou náhod mám poměrně dost mezi známými. Až na dva kousky nejde o úplné idioty, takže člověk musí chvíli poslouchat, než zjistí, že ta jejich argumentace je nějaká pochybná. Stejné to bylo i s touto uživatelkou, která na první pohled zněla poměrně chytře, dokud člověk neodhalil, že rádoby chytrými komentáři pouze manipuluje s fakty pod záminkou korektní práce s historickými prameny. Vlastně používala úplně stejné argumenty jako můj známý Marsta, jehož debaty o Hitlerovi a holocaustu se točí kolem těchto tvrzení:

• Jsem student historie a tak to vím lépe než ti, kteří jsou laici.
  (Což bohužel například já říct nemohu, protože společně s magisterským diplomem mi zapomněli dát patent na rozum :-( .)
• Morálka je relativní, takže je v pořádku, že holocaust nehodnotím jako něco hrozného.
  (Jenže to není důvod, proč popírat jeho existenci.)
• Na historii nás učili, že máme číst i názorové oponenty a být k literatuře kritičtí.
  (Jo, ale rozhodně neříkali, že máme začít adorovat Hitlera, protože je to názorový oponent.)
• Ti, kteří říkají, že Mein Kampf, Goebbelsovy deníky apod. jsou historický odpad, jsou pseudohistorici.
  (Typický argument kohokoli, kdo s někým nesouhlasí - označit protivníka za nekompetentního je starý způsob, jak jej zkompromitovat v očích ostatních a získat pro sebe zdání odbornosti.)
• Hitler měl rád zvířata a neříkej, že to není pravda.
  (Pravda to možná je, ale když řekneš A, měl by jsi říci i B, zvláště když se snažíš vzbudit dojem seriózního historika - jinak děláš to, co sám kritizuješ, a sice manipuluješ s fakty.)
• Ti, kteří říkají, že Hitler byl magor a holocaust špatný, jsou oběťmi tradičního výkladu dějin.
  (To, že je něco tradiční, ještě neznamená, že je to automaticky špatně - úkolem historického revizionismu má být přehodnocovat to, na co se díváme špatnou optikou, protože jsme něčemu nevěnovali dostatek pozornosti, ne tvrdit, že holocaust nebyl, jen protože tradičně směřující historici říkají opak.)
• David Irving je vědec, který byl zneužit pro potření pokusů o vědecké zkoumání holocaustu.
  (David Irving je především pseudovědec, který se snažil manipulovat s daty pro svůj účel - to, že jeho postup vykazoval rysy vědeckosti, z něj ještě hodnověrného vědce nedělá.)
• Mezi oběti holocaustu byli započítáni i ti, kteří zemřeli na jiné příčiny, takže počet obětí je ve skutečnosti mnohem nižší.
  (Alternativou tohoto tvrzení je konstatování, že ti Židé neumřeli, ale emigrovali. Obojí je blbost. Ohledně počtu obětí holocaustu nepanuje obecná shoda, jestli to však bylo pět milionů místo sedmi milionů, nedělá to problém menším.)

No abych to shrnula - debatovat s odpůrci holocaustu a adoranty Hitlera (kteří vám v některých případech budou tvrdit, že jej neadorují, ale pouze obdivují, což je prý velký rozdíl) nemá smysl - je to jako debatovat s věřícími o tom, že jejich bůh (ať už je to jakýkoli) neexistuje. Můžete tak maximálně doufat, že je to časem přejde, nebo že si přestanou dávat pozor a projeví se natolik, že jejich výroky budou sankcionovatelné. Co mne však děsí je skutečnost, že odpůrci holocaustu a obdivovatelé Hitlerova díla se nenachází pouze mezi nízkopříjmovými nedouky, ale i mezi relativně chytrými lidmi, kteří na své stanovisko umí nabalit rádoby odborný marast, kterému leckdo uvěří. Pravděpodobně tomu věří i oni sami.

Jak jsem měla blbé ráno

Start dnešního dne byl obzvláště blbý. Nejdříve jsem nemohla nastartovat auto, takže jsem si musela půjčit manželovo. Při vyjetí od domu jsem zjistila, že bude rozhodně třeba natankovat - ve výsledku jsem přijela do práce pozdě. Obvykle se u nás v antikvariátu do desíti nikdo neukáže, ale tradičně pokaždé, když jedu do práce z nějakého důvodu pozdě, stepuje před dveřmi zákazník. Dnes byl ten chudák, co to od osudu takto schytal, naštěstí pozitivně naladěný. Alespoň to. 

Přimělo mě to vzpomenout si na dobu, kdy manžela napadlo stát se provozovatelem pobočky Relay. Byl to hodně blbý nápad, o to více, že manžel není na papírování, takže jsem drtivou většinu administrativy vyřizovala já (a že toho bylo). Více než administrativa mi však vadili zákazníci (takové to: otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi). Zpozorovala jsem, že pokud stojíte za kasou, je jedno, že máte přesně tolik odstudovaných let, kolik má váš protějšek před kasou bodů IQ, za debila jste vždycky vy. Obzvláště v začátku koronavirové krize, kdy jsme podali výpověď, protože poměr mezi odpracovanými hodinami a měsíční odměnou se nám přestal zdát výhodný, byli někteří zákazníci na odstřel. 

Například: přišla za mnou paní, že jde podat balík do Zásilkovny. Oznámila jsem jí, že jsme pouze výdejní místo, a tedy že zásilky nepřijímáme, ale pouze vydáváme. Na to mi odpověděla, že na internetu jí to našlo, že jsme i výdejní místo, a že jsem tedy asi špatně informovaná. Po empirickém vyvrácení této skutečnosti (jednodušeji - na netu nic takového nebylo) jsem jí oznámila, že se asi špatně informovala ona. Jako by mne neslyšela, začala do mne hustit, že bych měla zavolat manažerovi, že to máme na internetu špatně uvedeno, že to plete lidi a podobně. Co máte takovým lidem říct? Že pokud odmítají přijmout evidentní fakt, protože nechtějí uznat svou chybu, asi by měli navštívit odborníka a neotravovat s tím mě? Bohužel ne - jako provozovateli mi šlo o odměnu od majitele podniku a jako podnikateli mi teď jde o pověst firmy. Takže pouze: "Lituji, opravdu to nejde, musíte jít jinam.".

S jinými zákazníky to bylo jednodušší. Když mi přišel do obchodu na mol ožralý zákazník, začal si rvát bagety z lednice za bundu a navíc se projevoval dost agresivně, tak jsem ho prostě (samozřejmě po důrazném varování) šlehla elektrickým obuškem. Jeden z přihlížejících zákazníků mi pak za odměnu přinesl kafe. Jo, to byly časy...

Jak jsem se snažila vyplnit žádost o COVID - nájemné

My malí živnostníci to máme poměrně obtížné. Musíme se potýkat s mnoha problémy. Nejde pouze o permanentní ekonomickou nestabilitu nebo o to, že na nás stát deleguje povinnosti, které by měl zajišťovat sám (například musíme neustále úřadům dokládat záležitosti, které jsme doložili již stokrát předtím a které by si stát mohl jednoduše zjistit), ale například i o to, že pro mnohé jsme veřejným nepřítelem číslo jedna. Pro některé mohou za ekonomické krize v podstatě živnostníci. Na tomto základě se nelze divit, že když jsme museli v březnu v podstatě ze dne na den zavřít "krám", pro jistou část obyvatelstva to byl jakýsi oprávněný trest. No a když jsme dostali "držhubné", které ani zdaleka nepokrylo naše ztráty, byl to jen pomyslný olej do ohně - bylo mi upřímně zle z lidí, kteří na FB metali exkrementy typu "Já bych všechny živnostníky nahnal ke zdi." a podobně, zatímco moji známí museli zavírat své obchody, penziony a restaurace a řešit, z čeho zaplatí nájem za prostory, než jim vyprší výpovědní doba.

Jenže odepsat živnostníky si stát z různých důvodů nemůže dovolit, tak se rozhodl přijít s COVID - nájemným. Jednoduše řečeno - pokud jste byli coby živnostníci postiženi krizovými opatřeními a pronajímatel vám dal slevu na nájemném, přispěl stát další svou slevou. Má to však jedno velké ALE. Stejně jako většina dalších aplikací, které vznikly na objednávku státu, je i takhle natolik pitomá, že mnozí žadatelé skončili v půlce vyplňování a rozhodli se svůj volný čas věnovat smysluplnějším záležitostem. Rozepisovat se nad tím, co všechno je na této žádosti špatně, by bylo na celou knihu (na takovou menší novelu...), tak alespoň bodově shrnu kroky, kterými musíte projít, abyste se dostali k cílové metě (tedy k podání žádosti).

1. Jdete na stránky najemne.mpo.cz a seznámíte se s tím, co se po vás chce. Na první pohled vidíte tři kroky - to je dobré. Následně je rozkliknete a zjistíte velký špatný. Prvním krokem je získání elektronické identity na portále Eidentita. První možností, jak tuto identitu získat, je vlastnit občanku s čipem a potřebný software a hardware, což malý živnostník nepotřebuje a bylo by kontraproduktivní si to pořizovat. Jdeme dál. Další možností je čipová karta Starcos. I zde je nutné disponovat určitým software i hardware, který malý živnostník nebude nikdy více potřebovat. Nakonec je zde možnost aktivovat si Eidentitu návštěvou na CzechPointu, což je asi nejschůdnější z nabízených řešení.
2. Jdete tedy na CzechPoint s kódem, který jste získali po registraci do Eidentity. Zde získáte elektronickou identitu a říkáte si, že to je asi ta nejtěžší část podání žádost. Brzy ale zjistíte, že se krutě pletete.
3. S Eidentitou se musíte registrovat do AIS MPO (zde následně podáte žádost). Tak se zkusíte přihlásit s účtem od Eidentity a zjistíte, že to jaksi nejde. Zkontrolujete, jestli aplikace podporuje váš prohlížeč (Google Chrome). Podporuje, v tom by neměl být problém. Stále se však nemůžete dostat přes registraci - v případě, že se chcete registrovat, aplikace vám hlásí, že nejste přihlášeni. Když se chcete přihlásit, aplikace vám hlásí, že nejste registrováni. Tak voláte na podporu, kde vám paní tónem "Ty jsi ale debil." sdělí, že aplikace sice podporuje váš prohlížeč, ale vlastně jen teoreticky, prakticky totiž musíte použít Windows Edge (tedy asi ten nejméně používaný prohlížeč), jinak vám to nepůjde. No, dobrý, aspoň už registrace funguje.
4. Po registraci do AIS MPO se pokusíte vyplnit žádost. Zjišťujete, že musíte opět stokrát vyplňovat údaje, které jste státu již předali, a dokonce i ty, s jejichž poskytnutím jste souhlasili v souvislosti s Eidentitou. Následně po vás aplikace chce číslo prodejny - to je číslo, které de facto vůbec na nic nepotřebujete a které se mělo již před časem rušit. Tedy další telefonát, tentokrát na živnostenský odbor vašeho městského úřadu, kde vám telefonistka sdělí, že jste už několikátý člověk, který se jí dnes ptá na číslo své provozovny (už to indikuje skutečnost, že je asi něco blbě). Následně musíte vygenerovat prohlášení pronajímatele, poslat ho svému pronajímateli a čekat, až vám jej pošle zpět. Dále musíte vyrovnat všechny své dluhy či opožděné platby vůči "socce", zdravotní pojišťovně, finančáku a dalším vybraným institucím. Pak si musíte sehnat potvrzení o tom, že jste za rozhodné období zaplatili alespoň určitou část nájmu. 

A teď si představte, že tento marast musí absolvovat i živnostníci, kterým je kolem padesáti šedesáti let a kteří zvládají jen velmi základní ovládání počítače. Při vyplňování této žádosti máte neustále pocit, jako by byla vytvořena se zadáním "Udělejte to tak, aby to odradilo co nejvíce lidí.". Řešení MPO je uživatelsky naprosto nepřívětivé, zmatené a zbytečně přidělává živnostníkům práci. Živnostníci pak logicky dají přednost činnosti, která má potenciál vydělat jim nějaké peníze, které ke svému přežití potřebují. A to asi bylo účelem - představit veřejnosti, jak moc chtěl stát pomoci živnostníkům, kteří o tuto pomoc ale ve skutečnosti nestojí, protože si ani nevyplnili jednu žádost na internetu. Vlk se nažral a koza zůstala celá.

Na skok v Paříži

Byli jsme se Sašou v Paříži. Původně jsme si před Vánoci zabookovali letenky na duben, ale pak přišla opatření související s epidemií koronaviru a neletěli jsme tedy nikam. Jelikož jsme se chtěli vyhnout dalšímu posunu (a taky dalšímu doplatku za letenky, který by z nás nepochybně vymámili), vybrali jsme si hned ten nejbližší termín, co nám nabízeli, což byl začátek září. Celou dobu jsem sledovala, jestli den před odletem nezakážou cestovat do Francie, ale nakonec se tak nestalo. Stalo se však to, že nám den před odletem vyměnili hotel. Prvně jsem zuřila, protože jsem si všechno do detailů naplánovala s tím, že budeme bydlet u Montmartru, ale jelikož jsme si polepšili o jednu hvězdičku a dostali jsme se blíž Louvre, tak mě to brzy přešlo.

V Paříži jsem byla před deseti lety a to jsme se všude prodírali davy turistů. Tentokrát byla situace o dost lepší (pravděpodobně kvůli tomu, že do Francie nesmí turisté z asijských zemí) - prakticky nikde jsme nestáli frontu, většina místností v Louvre byla prázdná, ve Versailles jsme se nemuseli mačkat, v Sacré-Coeur bylo jen pár lidí a metro bylo poloprázdné. Sešli jsme se na Montmartre se Sašovou bývalou spolužačkou, která nám řekla, že se chystá do roka z Paříže odstěhovat, a že stejně uvažuje i mnoho jejích známých, protože se to tam prý už nedá vydržet kvůli všudypřítomnému bordelu a kriminalitě. Je zajímavé vidět to z jiného úhlu - být tam na čtyři dny je rozhodně něco jiného než bydlet tam dvacet let.

Nestihli jsme všechno, co jsme chtěli, ale podívali jsme se na Eiffelovku, do Louvre, zvenku na Notre Dame, do Versailles,  do Sacré-Coeur a pěšky jsme si prošli centrum. Příjemným bonusem byl antikvariát, na který jsme narazili, a kde jsem sehnala (mimo jiné) knížku L'enfant et la vie familiale sous l'ancien régime od Philippa Ariése. Sice neumím francouzsky a tento spis už je obecně považován za překonaný, ale vzhledem k tomu, že se o tuto problematiku zajímám, nemohla jsem to tam nechat (a ještě k tomu to stálo jen jedno Euro). Až se situace nějak uklidní, chtěli bychom tam zajet na delší dobu, ale to tam zase budou hromady turistů... 

Co nás překvapilo, byla absence většího počtu otevřených restaurací v neděli. Sašova známá nám to vysvětlila tak, že prý v neděli musí zaměstnavatelé platit zaměstnancům dvakrát nebo třikrát víc, takže se jim to v těžších časech asi ani nevyplatí v tento den otevírat. Překvapilo nás toho více - třeba popelář v nažehleném oblečení, s brýlemi od Gucciho a perfektně vypadajícím účesem. Tenhle příklad dobré praxe bychom mohli přenést i k nám. 😀

Hned poté, co jsme se dopravili domů, jela jsem do antikvariátu, protože jsem tušila nějaké komplikace. Následně jsem asi čtyři hodiny řešila objednávky, které byly výrazně v prodlení. Mezi výkonností brigádníků a naší vzdáleností od místa výkonu jejich práce evidentně existuje nepřímá úměra. Někteří z nich navíc i přes mnohonásobné opakování stále nemají zažité jednoduché poučky typu "Když nastane jakákoli nestandardní situace, dám o tom vedoucí vědět, i kdyby se mi to zdálo nepodstatné.", "Objednávky řeším zásadně od té nejstarší po ty nejnovější a tak, aby žádná nezůstala bez odezvy zákazníkovi.", nebo dokonce "Dodržuji pracovní dobu - neexistuje, abych si odešel pět minut před koncem směny, aniž bych to měl předem domluveno s vedoucí.". Naštěstí jsem tu měla během své nepřítomnosti nasazeného špiona, takže jsem se dověděla, že jedna brigádnice tu má věčně nasáčkovaného amanta, druhá si odešla pět minut před zavíračkou, další se zákazníka ani nezeptá, jestli něco nepotřebuje, a navíc ignoruje pokyn k udržování pořádku. Jak není kočka doma...

Když introvert pocítí nedostatek sociální interakce

Poslední dobou jsem na blogování, které u mě mělo vždy takovou autopsychoterapeutickou funkci, poněkud zapomínala. Důvodem je zejména nedostatek času. Obvykle vypadá můj všední den tak, že ráno vstanu a jedu do práce. Během jízdy autem se tak nějak vzpamatuji. Dojedu do antikvariátu, kde občas okouní některý z našich brigádníků (buď pracují, nebo práci efektně předstírají). Nastává osm hodin trapného ticha, protože jsem tak nesocializovaná, že než se odvážím někoho na něco zeptat, uběhnou dvě směny. Následně odpovídám na e-maily zákazníků, chystám brigádníkům knihy na zápis a obecně se snažím o zázrak, aby naše prodejna vypadala jako prodejna a ne jako sklad. V pět jedu domů, kde na mě skočí děti, manžel oznámí, že jde do dílny, a tak řeším pro změnu problémy typu "Omylem jsem si rozstříhal penál" (jasně...) v případě většího dítěte, nebo "Já ci baba pipi!" v případě menšího dítěte. Pak jdou děti spát a já jdu do práce č. 2, která spočívá v tom, že zpracovávám nějaké odborné podklady, případně dělám korekturu textu někomu, u koho zaboha nemůžu poznat, jestli píše česky nebo slovensky. Ty dvě práce proto, že rekonstruujeme dům. A pak jdu spát. Občas je tato denní rutina proložena rodinným výletem nebo nějakou akcí, na kterou mne Saša vytáhne (a kde moje funkce často spočívá v tom být "genderové závaží").

Dneska jsem náhodou narazila na článek, kde autor (podle počtu pravopisných chyb to asi nebyl žádný ostřílený redaktor) naznačoval, že introverti jsou v podstatě sobci, protože (co jsem pochopila - sloh taky nebyla jeho silná stránka) mu někdo slíbil schůzku a pak se na něj vykašlal. Tak si říkám, jestli nejsem podobný případ. Já jsem tedy ještě horší, já totiž žádnou schůzku ani neslibuji a pak se děsně divím, že nemám žádné kamarády. Ne že by se mi příčilo chodit s lidmi na kafe (hm... není toto něco, co by mělo introvertovi být nepříjemné?), ale prostě mě to nenapadne. Jednoduše chodím z práce domů, o víkendu dávám dům do hygienicky a esteticky uspokojivého stavu, a když uběhne nějaká doba, tak se zastavím, zabilancuji, přijdu na to, že jsem vlastně už dlouho nepraktikovala činnost "jít na kafe" (či nějakou podobnou alternativu) a padne na mne deprese, protože si představuji, jak Saša (který je o patnáct let starší než já) jednoho dne umře a já nebudu mít nikoho, s kým bych měla nějaký normální přátelský vztah. Bohužel tato společnost je nastavená sociálně - jakmile nevykazujete přiměřenou snahu sociálně interagovat s ostatními, bere se to, jako že o ostatní nemáte zájem. 

Moje snaha sociálně interagovat s ostatními je asi částečně porouchaná - interní signál funguje, ale když má dojít na signál externí, nastane zásek. Beztak za to můžou moji rodiče, protože mě nedali do školky. 😶 Jednou za čas získám (často bez jasného kontextu s mým každodenním životem) motivaci žít společenským životem, ale nevím, jak začít. Je mi blbé prostě někomu napsat, jestli by někam nešel, protože si říkám, že mě určitě pošle do 🅏 (lepší emodži pro hajzl nebylo k dispozici) a pak mě to bude dlouho štvát (kromě sociální inteligence mi chybí i přijatelné sebevědomí, takže nad vším zbytečně moc přemýšlím a všechno si moc beru). Takže ve výsledku nedělám nic, což mě štve také, ale na tento pocit naštvání jsem už zvyklá. Zajímavé je, že do syna se to vůbec nepromítlo - ten je schopný najít si kamaráda po třiceti vteřinách v kolektivu. Musím někdy sledovat, jak to dělá. 

V současné době je mým jediným pravidelným sociálním kontaktem (nepočítám-li členy rodiny) pan Sýkora, který je paranoidní schizofrenik s bludy a s kterým si celkem dobře rozumím, i když většinu rozhovoru mluví o tom, jak z něj mimozemšťané udělali svého vesmírného admirála a jak jeho teta Jindra prostřednictvím telepatického signálu zabránila nacistům získat z jeho písemky (Sýkora je inženýr, studoval na VUT) vzorec pro výpočet, vedoucí k sestrojení atomové bomby. (I když zrovna s tímhle sociálním kontaktem jsem se asi chlubit neměla.)

Pokud někdo četl můj blog již před tímto článkem (o čemž vzhledem k prodlevám v mé komunikaci pochybuji), asi se bude divit, kam zmizely všechny staré články. Vrátila jsem je do stavu konceptu, abych se k nim mohla průběžně vracet, ale chtěla jsem ukončit to nepříznivé kontinuum, kdy každý čtvrtrok píšu článek o tom, jak jsem nemohla psát, protože jsem nestíhala, ale teď už vážně budu psát pravidelně (následuje čtvrtletní pauza). Tak možná tentokrát konečně se svou snahou vytvořit si nějaký únik pro své pocity uspěji. Mám teď už delší dobu nějaké depkoidní stavy, tak by mi to třeba prospělo.

Kdo je Leona?

Leona je historička, jejíž rok narození se pohybuje lehce nad cifrou 1990. 

Leona o sobě ráda říká, že se zajímá o umění, literaturu, hudbu, historii, psychologii, informační technologie a dinosaury, ale zároveň pokoutně čte pokleslé historické romány (páč jsou tam erotické scény) a běhá po obchodech, kde se snaží najít něco, v čem by nevypadala jako nedovyvinutá puberťačka.

Leona má s manželem, který se v současné době pokouší uchytit s keramikou, menší antikvariát, ale bohužel jí tam chodí lidi ("bohužel" platí zvláště u těch, kteří mají dotazy typu "Je tady prodejna garážových vrat?").

Leona po nocích pilně pracuje jako freelancer, protože chce mít konečně krásnou ložnici s obrovskou knihovnou, protože chce kolem zahrady nový plot.

Leona má dvě děti - Alexandra a Idu. Lexa je závislý na Legu a na Denících malého poseroutky, Ida je aktuálně zaměřena na stavění podivných skulptur ze svých hraček.

Leona má kočku - Mikeše (rozumí však na jméno "Kočka"), kterému chybí od narození kus nohy. Také má dva gekončíky, ti jí však zdrhli (i když je občas zahlédne, jak loví hmyz po různých koutech domu).