30. července 2026

O rybízové marmeládě a oteklých nohou

Včera, sotva jsem v osm večer dojela domů, šla jsem se naložit do vany. Tam jsem si všimla, že mám fakt hodně oteklé nohy. Měla jsem je oteklé více, než když jsem čekala Idušku, a to jsem byla oteklá od hlavy až k patě. Proto nerada koukám na fotky z doby, kdy jsem byla těhotná - vypadala jsem značně nafoukle. 😅 To mě trochu vyděsilo, tak jsem se poradila s doktorem Googlem, který mi řekl, že pokud mám jednu nohu nateklou více než druhou, může to být krevní sraženina a embolie. Primář ChatGPT to odsouhlasil a mi hned poradil, ať si dám nohy hore (kvůli tomu otoku) a případně i volám rychlou, což mi připadalo poněkud přehnané, tak jsem šla spát. Předpokládám, že otok byl kombinací fakt hodně velké námahy (prakticky od 1. dne výletu mě silně bolela lýtka) a později i vedra.

Dneska už mám nohy téměř v jejich normální velikosti a už ani ta lýtka mě nebolí. Zato mě bolí břišní svaly a začínají se mi na nich rýsovat "buchty". To je výhoda, když máte pouze nepatrné množství podkožního tuku - jakékoli posilování jde vidět prakticky instantně.

Pár malých dodatečných poznatků k výletu - prvně jsem se bála vyrazit v barefoot botách, ale jelikož jsem se bála otlaků z pohorek nebo prostě obecně pevných bot, nakonec jsem v nich šla. Neměla jsem však klasické barefooty, ale takové s trošku pevnější vložkou. Po ujití několika desítek kilometrů a zdolání nemalého převýšení musím říct, že to byla fakt dobrá volba. Speciální hydrogelové náplasti na puchýře jsem nemusela vůbec vytahovat, navíc je poznat, jestli jdete v těžkých botách nebo v ultralehkých. Nejsem úplně takový ten skalní příznivec barefoot, který by nic jiného na nohy nedal (nosím všechno možné od podpatků až po sneakersky), ale do komplikovaného terénu se mi osvědčily.

Další poznatek je, že jsem překonala svoje představy o tom, kolik toho ujdu s těžkým báglem. Vzhledem k tomu, že i cesta pěšky pro Idušku do školy (a to to mám pár stovek metrů od domu) mne dokáže rozdýchat, čekala jsem, že můj největší výkon bude cesta soutěskou a pak už budu jen mrtvá a budu se muset nechat repatriovat vrtulníkem, nebo tak něco. Vyhlídkou Top of Salzburg jsem si vůbec jistá nebyla, tak napůl jsem počítala s tím, že tam vůbec nepůjdu. Asi na tom ale nejsem se svou fyzičkou až tak špatně, což mě těší. Ještě nejsem do starého železa. 😀

Poslední poznatek je, že Rakušani jsou mistři pořádku. Obvykle jsem svoje stravování řešila tak, že jsem si koupila nějaké jídlo s sebou, sedla jsem si venku na nějakou lavičku a snědla to obklopená krásným výhledem. A to i v centru měst Kaprun a Zell am See. Pak jsem přijela do Brna, koupila jsem si v restauraci letní salát (kuřecí + zelenina + avokádo + ananas se zálivkou) a chtěla si ho sníst někde venku, ale zjistila jsem, že není kde. Buď byli na lavičkách bezďáci, nebo tam byl šílený smrad. Z čeho může být uprostřed ulice, bez zjevného zdroje, takový šílený smrad? Takový "čichový zážitek" mívám i v Praze. Samozřejmě ne všude, ale na hodně místech, kam v Praze nebo Brně přijdu, je prostě smrad. Lidé z větších měst často žijí v představě, že lidé na vesnicích žijí v permanentním smradu z hnoje, ale subjektivně bych řekla, že i ten hnůj, když je ho tu tak dvakrát do roka cítit, smrdí míň. 🙈 Přitom i větší města s tím nemají až takový problém... jasně, vyhnout se tomu při větší koncentraci osob stoprocentně nejde, ale asi něco dělají jinak a lépe.

Dneska jsem se dala do rybízové marmelády, jelikož jsem už měla obavy, že další vlnu veder rybíz nepřežije. Lexa dostal za úkol sklidit to, na co se po dobu mé nepřítomnosti vyprdl. Recept, který se mi osvědčil i minulý rok, je dost jednoduchý: 700 g cukru krystal/krupice na 1 kg omytého rybízu bez stopek. Smíchat to a nechat odložené v lednici do druhého dne. Rybíz tak pustí šťávu. Pak se to dá do širokého hrnce a vaří se to, dokud marmeláda při kápnutí na talířek nedrží konzistenci. Není třeba přidávat žádnou želírovací látku, protože rybíz přirozeně obsahuje hodně pektinu. Někdo to pak i pasíruje, ale já mám ráda, když jsou tam zrníčka i slupky, protože mi to přijde zdravější... samozřejmě je tam tuna cukru, takže... ale i tak.

Koukla jsem dnes do kalendáře - za dva týdny a kousek poletíme na ten Kypr, což je hrooozně brzy pro mě. Tak nějak jsem měla zakódované, že je to až za měsíc a něco, najednou už je to jen to "a něco". 😁Jsem z toho celkem nervózní, a to i když jsem ty Alpy zvládla bez větších problémů. Tam by se ale přinejhorším stalo něco jenom mně, teď budu mít s sebou děti. 

No a poslední perlička na závěr. Ségra mi psala, že jí volala kriminálka, že se nějaký Horváth pokoušel vzít si půjčku pomocí její plné moci. A že jí z kriminálky řekli, že jí bude volat banka a pak i policajti. Volalo soukromé (skryté) číslo. To už mi v hlavě svítila červená kontrolka, tak jsem ségře řekla, ať za žádnou cenu nic neřeší s těmi, kteří ji volají, ale ať jim oznámí, že to jde řešit na policajty sama (a pak ať jde na ty policajti)... pak už s ní nikdo komunikovat nechtěl. Samozřejmě to byl podvod...

29. července 2026

Zell am See - den pátý

Dneska odjíždím domů. Na rozloučenou mě štípla vosa zezadu do krku - super. 😅 Snad to bude to nejhorší, co se mi dnes stane.

Aktuálně sedím v MHD a jedu na vlakové nádraží. Naštěstí jsem dokázala vstát brzy a dojít na bus - včera jsem byla tak unavená a tak mě bolely nohy, že jsem o tom pochybovala. 

......

Zvládla jsem dokonce i přesun na Flixbus. Při čekání mě jeden z řidičů vedlejšího spoje poprosil, jestli bych mu nepomohla koupit kafe v automatu - říkám si, odkud Flixbus vozí řidiče, když neznají automat na kafe? No nic. 

Teď už jedeme směr Brno - tam bych měla být cca za 2 hodiny. Pokud nebude zpoždění, přestoupím hned na vlak a tradá domů. Doufám, že tam Lexa aspoň trochu uklidil.

.......

Ve Flixbusu jsem seděla povětšinou sama, až v Telči si ke mně přisedla nějaká paní, která byla taková... no asi měla nějakou diagnózu. Ptala se mě, odkud jedu, tak jsem řekla, že ze Salzburgu, na což odvětila: "Jó? To nechápu...". Mimochodem to "Jó?" říkala na cokoli, co jsem jí odpověděla. Taky každou druhou věc nechápala. Udivilo ji, že jsem byla na horách, že jsem tam byla sama, že jsem jela lanovkou... Pak, když jsme vystupovali, zasekla se asi 5 minut na tom, že zkoumala, jak přesně fungují područky u sedaček. Naštěstí jsem si nekoupila jízdenku na ten vlak, co jel 15 minut po příjezdu Flixbusu, to bych nestihla. 

Touto cestou jsem si také ověřila svou schopnost zabalit si adekvátní počet věcí na určitý počet dní. Už jsem to skoro dotáhla k dokonalosti - neunosila jsem jen jedny kalhoty. To se bude hodit na ten Kypr, tam budeme mít každý jen batoh. Ale zato budeme mít na apartmánu pračku. 

28. července 2026

Zell am See - den čtvrtý

Dnes je technicky vzato můj poslední den výletu, zítra už jen pojedu domů.

Ráno jsem vyrazila na Top of Salzburg. Bohužel stále chodím jako mámin pověstný naprcaný kačer, tak jsem zvědavá, jestli to vůbec vylezu. Aktuálně sedím v buse a pak přestupuji na další bus do Kaprunu k lanovce.

Začíná být pěkně teplo, ale nahoře prý bude poněkud zima, tak jsem se přinutila vzít si dlouhé kalhoty. Peču se už teď, achjo.

......

Tak nahoře jsem se rozhodně nepekla, bylo tam sedm stupňů. Bylo to tam takové... transcendentální? Ty masy skály, obří kameny a žádná zeleň všude kolem vyvolává pocit malosti a krátkosti vlastního bytí. Ty skály tady jsou miliony a miliony let, člověk jen tak osmdesát roků, když má štěstí. 

O lanovku níž už je to veselejší, jsou tam alpské rostlinky a tráva. Jezera, kolem kterých jsem procházela, mají takovou zvláštní světle modrou barvu, nepodobá se to vodám u nás ani moři.  

......

Konečně jsem se dokodrcala na hotel, takže mám možnost se na tabletu více rozepsat. Do Kaprunu, odkud vyjíždí lanovka na Kitzsteinhorn, kde je těsně pod vrcholem vyhlídka Top of Salzburg (3.029 m n. m.), jsem dojela busem, který byl totálně narvaný turisty - bilancovat mezi tím, zda se vmáčknu na pupek nějakého důchodce, nebo na zadek korpulentní paní, to mi opravdu není komfortní, ale nakonec jsem to přežila. Lanovka až nahoru stála cca 1.400 Kč a několikrát se přestupovalo v závislosti na tom, z jaké stanice se vyjíždělo. Já vyjížděla z jiné stanice, než na jakou jsem pak přijela, takže prvně jsem přestupovala dvakrát a pak pětkrát. 

Ten výškový rozdíl je tak velký, že se člověk při cestě nahoru cítí, jako by vzlétal letadlem - cítila jsem takový ten divný tlak v uších. Na vyhlídce bylo dost chladno - jak už jsem psala, bylo tam 7 °C. Dalo se pak jít až na vrchol, ale byla tam cedule s varováním, že je to možné jen s odpovídajícím vybavením, tak jsem radši nešla. Přímo pod vyhlídkou byl ledovec a také taková "ledová aréna", kde se dalo lyžovat.

Nahoře jsem chvíli pobyla a pak jsem jela dolů. Tentokrát jsem na každé stanici vystoupila a dala si vždy ten nejkratší vyhlídkový okruh, který jsem tam našla - obvykle tak 30 až 40 minut. Čím jsem byla níže, tím více rostlin a zvířat tam bylo. Nahoře byly jen kameny, vypadalo to tam trochu jako na Marsu... měla jsem z toho podobný pocit, jako když jsme byli na Etně. Celkem chápu, že se někdo vzhlédne ve vysokohorské turistice, protože takový pocit je nepřenositelný.

Níže pak začaly přibývat nějaké rostliny, pak i tráva, ovce a krávy. Ovce a kozy byly obzvláště vtipné, velmi hlasitě bečely a mečely a kolemjdoucí turisty to evidentně bavilo více, než ty hory kolem. 😀 Bylo tam i krásné horské jezero, do kterého vtékal nějaký pramen z hory. V místě, kde potok vtékal do jezera, bylo viditelné spojení dvou odlišných barev vody (jakože difúze). Bylo to moc pěkné, ale nešla jsem až dolů, protože jsem se obávala, že bych už nevylezla nahoru.

No a tímto stylem jsem došla/dojela až do centra Kaprunu. Tam jsem zjistila, že je tam letní bobová dráha - 1,5 km dlouhá. Tím padlo rozhodnutí, že tam pojedu ještě jednou a tentokrát i s dětmi, protože tohle se jim bude líbit. Díky MHD zdarma to může být celkem low budget výlet - pokud člověk nechce jet lanovkou, tak toho kromě jídla, případně nějakých vstupů (které ale obvykle nebývají moc drahé), nemusí moc platit. Prostě jen dojede k nějaké přírodní kulise a jde se procházet. Blízko je ještě nějaká další soutěska, pak několik dalších hor a vyhlídek. Viděla jsem tu i nějaký aquapark, obří lázeňský komplex... no prostě na pár dní je tu zábavy dost. Jako bonus jsem tu (kromě jednoho Mekáče) nenarazila na žádná rychlá občerstvení. 

Blbá je ta cesta busem... vlastně ideální by bylo jet autem, tady auto někde odstavit a pak si vozit zadarmo zadek busem a vlakem. Pravděpodobně díky dotování MHD tu je volných míst na parkování tři prde.., jak jsem si všimla. No ale to bych se musela naučit jezdit delší trasy. 😬

Zítra vstávám fakt brzo, už ve čtyři třicet ráno, abych stihla MHD k vlakovému nádraží, takže jsem si všechno nachystala s předstihem. Vyjdu o něco dříve, protože mě fakt bolí nohy a nevím, jestli zvládnu čile pobíhat mezi zastávkami. Taky jsem už zvládla nakoupit suvenýry - původně jsem chtěla koupit další magnety, ale pak jsem se rozhodla pro klobásy se zvěřinou. 😁

27. července 2026

Zell am See - den třetí

Konečně jsem se pořádně vyspala a ráno i pořádně najedla. Jak jsem tak koukala na ostatní ubytované, tak v případě některých cena snídaně možná i převýšila cenu pobytu. Já se vždycky snažím jíst tak nějak skromně, abych nevypadala jako taková ta typická představa Čecha, který si naloží na talíř porci pro tři a další tři porce si narve do kapes, ale ostatní si s tím evidentně hlavu moc nelámou.

Pak jsem hned vyrazila na MHD a teď čekám na vlak do St. Johann im Pongau, odkud pojedu ještě kousek busem a pak asi půl hodiny pěšky k té soutěsce. Lexa se mě před odjezdem ptal, jestli v té soutěsce už někdo umřel. Někdy před 20 lety tam umřel muž se svou dcerou, když v zimě sáňkovali poblíž a vjeli přímo do té rokle. To je tak na Darwinovu cenu. Chudáci děti, které mají tak pitomé rodiče.

Mě stresuje spíš to, že mě začínají hodně bolet kolena a kyčle. Svaly jsou překvapivě OK, ale klouby asi nejsou na takové opotřebení zvyklé. Měla bych začít brát kolagen. 😅

.......

Lichtenštejnskou soutěsku jsem přežila a jelikož jsem si koupila lístek dopředu online (a levněji), nemusela jsem čekat tu hroznou frontu. 😅 To je zároveň odpověď na otázku, kam se to poděli všichni turisti. A hlavně Češi. Těch tu bylo fakt hodně. 

Výhled to byl úžasný, navíc jak pršelo, proteklo tam více vody, takže to byl hezčí pohled. Schodů tam byly 3 prde.., ale vzhledem k tomu, že se tak průběžně stoupalo a klesalo, nebylo to tak hrozné. Sice mě bolely nohy, ale když jsem viděla chlápka se skoliózou (nebo co mu to bylo), jak jde s hlavou tak 30 cm nad zemí, tak jsem se prostě nemohla nechat zahanbit. 😁

Teď jedu na pozdní oběd.

.......

Zjistila jsem, že Google Maps mají jednu zásadní nevýhodu, a to, že často ignorují podchody. Když jsem byla v St. Johann im Pongau, chtěla jsem si tam skočit do Lidlu pro něco k jídlu. Google Maps mi vypočítaly trasu na cca 20 minut chůze, tak jsem šla... a po ujití tři čtvrtě trasy jsem zjistila, že tam vedl tunel přímo z nádraží (jakože podchod), přičemž při jeho využití by mi cesta zabrala 5 minut. Díky Google Maps, po několika set schodech je další chůze přesně to, co jsem potřebovala.

No nic. 

Do hotelu jsem se doplazila tak ve čtyři. Přemýšlela jsem, že bych zašla ještě nakoupit nějaké suvenýry (zatím mám dva magnety a pamětní minci, ale bude potřeba dovézt nějaké dárky potomkům a příbuzenstvu), ale už jsem byla mrtvá. Zítra chci jít na Top of Salzburg, pokud to počasí dovolí. Sice se tam většinu času jede lanovkou (je to ve výšce 3.029 m), ale pak se musí jít nějakým tunelem ve skále, a to poměrně dlouho. Tak si nechci úplně odrovnat nohy, které mě už teď dost bolí. Moje máma má takové označení pro kolíbavou chůzi, a sice "chodí jako naprcanej kačer". Asi tak teď chodím. Doufám, že se to aspoň projeví v tom, že budu mít pěkně vypracované nohy a pozadí. 

Mimochodem jen takový můj poznatek - Rakušané mají evidentně rádi ve všem pořádek. Co tu chodím po městě, všechny domy a chalupy jsou tu perfektně upravené, všechno na zahrádkách je srovnané, chodníky vypadají, jako by je zrovna někdo zametl... viděla jsem tu snad jen dva domky, které vypadaly jako "moje" jedová chýše - to byla asi místní chudina, nebo tak něco. 😀 I ten jejich "vozový park" vypadá mnohem lépe než u nás - je to tu samé SUV a Tesla. Ještě že mě nenapadlo jet sem autem, moji Škodovku by odvezli rovnou do šrotu.

A taky tu mají málo takového toho AI slopu, čímž míním AI generický grafický odpad. Když si někdo nechá udělat plakát od AI, tak to v 90 % případů poznáte. Ne vždy, někteří lidé si dají s promptováním práci a pak to vypadá dobře, ale když zadáte moc obecný dotaz, tak prostě ty plakáty vypadají na jedno brdo. Typický je velký nadpis umístěný nahoře, často do oblouku, nějaký centrální motiv, symetrická kompozice a záře nebo protisvětlo v pozadí. Často se objevují také dekorativní hvězdičky, paprsky či ornamenty. Někdy to vypadá jako takový... grafický bordel? Prostě příliš mnoho důrazných prvků na jednom plakátu. V ČR mi přijde, že to je hrozně časté, jak na FB, tak ve veřejném prostoru, a už to je otravné. 

26. července 2026

Zell am See - den druhý

Cestování mě baví, ale víte, co mě fakt nebaví? Trmácet se v 5 ráno v dešti podél silnice. Každopádně to vypadá, že dnes do Zell am See skutečně dorazím (hurá), protože se mi podařilo jak vystoupit z busu, tak najít železniční stanici a koupit si tam jízdenku (a máme tu triple!). Trochu mne stresuje, že jsem v Salzburgu evidentně jediná, kdo v 5.45 na tenhle spoj čeká, ale snad se mi podaří i nastoupit. 😅

......

Podařilo se mi dojet až do Zell am See. Dělala jsem si obavy, že to tu bude narvané turisty, ale evidentně ne. Místní supermarkety, tedy alespoň Interspar, se dokonce neobtěžují v neděli vůbec otevřít. Centrum je kolem osmé až na pár běžců prázdné. Uvidíme, jak to bude během dne. Třeba všichni zatím spí. 

Jelikož evidentně spí i majitelé kaváren, musela jsem na snídani do Mekáče. S dopravou je to tu nečekaně jednoduché a levné - pokud tu totiž přespáváte, pošle vám ubytování v předstihu online kartu, se kterou jezdíte zdarma. V celém Salzbursku. 

Teď budu muset vymyslet, co budu dělat až do dvou, kdy mám check-in.

.......

Z ubytování mi napsali, že check-in je možný už ve 12.00, takže super. Ale proč si to nezkomplikovat, že. Už tak byl blbej nápad jet sama do Rakouska do hor, tak co třeba nejít hodinu pěšky s plným báglem v dešti, namísto toho, abych si počkala půl hodiny na bus, kterej mám zadarmo. 😅 Poslední dobou dělám samá špatná rozhodnutí, zdá se mi.

No nic, každopádně už jsem v hotelu, chvíli si dáchnu a půjdu se naobědvat, protože mám fakt hlad.

.......

Měla bych vedla italštiny zařadit do Duolinga i angličtinu, protože zjišťuji, že ačkoli její pasivní znalost je u mě velmi dobrá (jsem schopná číst anglické odborné texty), s aktivní znalostí je to o poznání horší. Šla jsem na oběd do asijské restaurace - tedy bylo to bistro "to go", takže jsem si vzala nudle se smaženým kuřetem s sebou. Pán, co mě obsluhoval, mi řekl částku, já ji zaokrouhlila na deset éček, a odměnou se mi dostalo několika úklon. Prvně jsem si myslela, že je to nějaký asijský zvyk (asi i jo), ale pak mi došlo, že jsem dala fakt velké dýško. 😀 No... jezdím tu zadarmo, takže z ušetřených peněz trochu podpořím místní podnikatele.

Jídlo jsem si snědla na lavičce v nějakém parku, bylo to pěkné panorama. Pak jsem se prošla po centru a jela busem zpět do hotelu. Tam jsem na chvíli usnula, protože jsem v buse zabrala jen na dvě hodiny a fakt se mi chtělo spát. Teď asi budu chvíli pracovat, pustím si nějaký film a půjdu brzy do postele, protože zítra chci jet na tu Lichtenštejnskou soutěsku a tam se vyplatí být brzy. Tedy se rychle nasnídám (snídani mám v ceně pobytu, je super, že nebudu muset pobíhat po městě a hledat otevřený obchod jako dnes) a vyrazím. Jsem zvědavá, jak to zvládnu, po dnešku dost cítím nohy a v té soutěsce je několik set schodů...

Co mě překvapilo, je, že nepotkávám moc turistů. Před hodně hodně lety jsem byla v Zermattu a tam byla hlava na hlavě, tady jsem si to představovala podobně, ale ne. Párkrát jsem uslyšela češtinu, párkrát italštinu (a něco jsem i rozuměla!), jednou něco jako chorvatštinu. Ale možná je to tím, že je neděle a v neděli tu evidentně moc živo není - supermarkety mají zavřeno, chtěla jsem si jít koupit nějakou zeleninu a ovoce a pohořela jsem. Když jsem čekala na check-in, chtěla jsem jít blomcat po obchodech a taky jsem neuspěla. Možná ten pravý turistický nápor začne až zítra. 

Lexa to doma zatím zvládá... trochu mě vyděsilo, že se rozhodl upéci nějakou buchtu, ale naštěstí barák nepodpálil, takže asi dobrý.

25. července 2026

Zell am See - den první

No ten název je poněkud zavádějící, protože de facto dnes do Zell am See ještě nedojedu - to až tak zítra kolem deváté ráno.

Taky jsem si řekla, že si sem budu psát, když se budu nudit například v dopravním prostředku, nebo při čekání na něj. Takže články k jednotlivým dnům budou asi vznikat postupně.

Pokud se někde cestou ztratím, nebo spadnu do soutěsky, určitě to bude vyšetřovatelům ku prospěchu. 

............

Dnes mi většinu dne zabrala organizace věcí před odjezdem, pak jsem ještě vezla Idu na soustředění, protože Saša vypadal dost unaveně z té cesty z tábora. Obecně poslední dobou vypadá nějak unaveně a přešle, člověk by se nad ním až ustrnul. Dnes jsme si chvíli povídali o Janu Lucemburském a pak mi Instagram vyhodil, že sdílel reelsko z 300: Bitva u Thermopyl. Škoda, že chytá moje zájmy až po rozchodu. 😅

Lexa dostal důkladné instrukce a školení, co má a nemá dělat, a to včetně detailního jídelníčku. Pak mě vyprovodil jako hodný syn na bus.

Ve Žďáře na nádraží jsem potkala toho schizofrenika, kterému dělám korekturu - seděl tam i s manželkou. Ta se mě ptala, kolik mi je a jestli jsem mladší než ona, což mě trochu zarazilo, protože jí míří na 60. Asi bych měla začít nosit ten pytel přes hlavu. Taky jsme si povídali o tom, kam jedu. Nějak nemohla pochopit, že jedu sama. Proč to každému připadá tak divné? Vypadám snad jako retard, který netrefí z bodu A do bodu B?

V Brně na nádraží jsem nevěděla, co dělat, tak jsem se šla projít po centru. Byl to ale značný nápor na moje čichové buňky a taky mě zastavil nějaký Amík a chtěl mi vyprávět o Bohu, tak jsem šla radši zpět na nádraží. Tady teď čekám a nudím se... příště s sebou fakt někoho vezmu. Původně jsem chtěl říct kamarádce Maruš, ale ta letěla do Egypta. Poměrně dobrý nápad, mimochodem. Já do Egypta neletím a trmácím se s těžkým báglem.

Příště prostě přinutím Lexu.

24. července 2026

O vypočítavosti horského počasí a přesunu fotek

Výhled počasí na můj výlet mne deptá. V seriálech typu Přežít! jsem sice párkrát zaslechla, že počasí na horách se mění z minuty na minutu, ale bylo to pro mne takové abstraktní. Teď, když si každou chvíli aktualizuji předpověď počasí v Zell am See, tak to začíná být pěkně konkrétní - za dnešek už mělo být 26. 7. 17 °C plus bouřka, 15 °C plus zataženo a teď nově 20 °C plus déšť. A takhle proměnlivé je to pro každý den. Achjo. Asi jako moje nálada v rámci PMS.

Když už jsem u toho cyklu, tak výlet se mi mimochodem trefil do pěkně debilní fáze těsně po MS, kdy si připadám hnusná a podrážděná. V rámci cyklu mám totiž dvě taková období - buď si říkám, že s takovou vizáží klofnu minimálně prince Harryho, nebo mám chuť nosit přes hlavu papírovou tašku, abych své okolí ušetřila takového hrozného pohledu. Příhodně na výlet jedu v té druhé "taškové" fázi. Super. Blbé na této fázi je, že mne všechno rozhodí. Takže doufám, že vše proběhne hladce, nerada bych někde cestou měla breakdown.

Náladu mi nezlepšilo, že přišel čas přesunout si všechny fotky z mobilu do PC. Za prvé mne deptá, že se spojení každou chvíli přeruší a já musím znovu a znovu kopírovat (tvl to v dnešní době nejsou schopni vymyslet něco, co reálně funguje?!), za druhé jsou to z devadesáti procent fotky z období, kdy jsme ještě byli se Sašou a je to takové depresivní, koukat na Sašu s malinkou Iduškou někde na výletní lodi na nějaké vodní nádrži, nebo na Sašu s o něco větší Iduškou na sicilské pláži, nebo na fotky Saši s už poměrně velkou Iduškou v letadle cestou do Marseille. Je to přes čtyři tisíce fotek a to je velká dávka depresivního materiálu. 

Abych přišla na jiné myšlenky, napsala jsem Idušce dopředu dva dopisy na soustředění - ty se mají tajně předat trenérkám a ty jí je pak postupně "nadávkují". Taky jsem vyřídila nějaké papírování kolem soustředění a dokončila nějaké resty kolem zakázek... Beru si pro tyto účely s sebou na výlet tablet s klávesnicí a s možností práce "v PC režimu", což je sice fajn, ale bohužel neexistuje žádný textový editor, který by plně nahradil desktopový Word, a to dokonce ani Word samotný (v mutaci pro tablety). To je dost k hovnu, někdy mě ten Microsoft vážně štve... 

Zdravotní a klimatické okénko

Dneska tu máme takové menší zdravotní okénko. Ségra šla na gastroenterologii, protože po otci podědila nespecifické trávicí potíže, které se objevují bez zjevného spouštěče. Prý to je naposledy, co tam šla, protože musela podrobnosti o svých problémech líčit takovému mladému modrookému doktorovi. Snažila jsem se ji přesvědčit, že je zvyklý, protože mu denně xy lidí vypráví o tom, co a v jakém skupenství z nich vychází, ale asi jsem ji moc nepřesvědčila. Myslím, že ty její problémy souvisí se stresem. Já něco takového měla taky, a to v období před rozchodem, kdy jsem se cítila hodně přepracovaná, v permanentním stresu a tak nějak... asi bych to popsala jako neschopná emocí a depersonalizovaná. Když jsem přestala mít dvě práce, tak se to zanedlouho srovnalo samo. Teď už by se zase podle mých trávicích pochodů mohl řídit Greenwichský střední čas.

A taky jsem se dověděla, že Jirkovi se vrátily závažné zdravotní problémy, o kterých jsem si myslela, že už se jich zbavil. To není zrovna dobrá zpráva, ale čeká se na další vyšetření a je jistá naděje, že to nebude tak hrozné, jak to zní. Tak snad, no... 

První dva dny, co budu v Rakousku, bude nejspíše dost chcát. Z toho teda moc radost nemám - původně mělo být celou dobu mého pobytu pěkně, ale počasí na horách se evidentně dost rychle mění. Musela jsem si přebalit batoh, který byl nastavený na pěkné, případně převážně pěkné počasí. Doufám, že aspoň ten poslední den mi vyjde a já se dotrmácím na ten ledovec. To by bylo fakt dost na prd, kdybych jela k horskému jezeru a kvůli bouřkám a dešti se musela jen poflakovat po kavárnách. Při bouřkách zavírají i tu Lichtenštejnskou soutěsku, která mě inspirovala k tomu, abych tam vůbec jela. Že já debil neletěla do Benátek, což byl ostatně můj první nápad (a cenově to vycházelo dost podobně), nebo do Neapole, což byl můj druhý nápad.

V důsledku bych celkem ocenila, kdyby někdo jel se mnou. Přeci jen náhradní program se ve dvou vymýšlí lépe než v jednom. No vlastně cokoli se ve dvou řeší lépe než v jednom, ale v krizových situacích, když se něco podělá, se to projeví tak nějak intenzivněji. Bezprostředně jsem to zjistila, když jsem byla s dětmi v Budapešti, nastoupili jsme na špatný spoj a já to musela za pochodu napravovat. Vzhledem k tomu, že ani jedno z mých dětí zatím nedisponuje schopností takové problémy řešit, byla mi jejich přítomnost objektivně celkem k ničemu, ale subjektivně jsem byla ráda, že tam se mnou prostě někdo je. 

No nic, prostě to budu muset zvládnout. Bude to taková zatěžkávací zkouška.

Volala mi Iduška z tábora - gró jejího sdělení bylo v tom, že už se těší k moři. Výhoda je, že srpen je na Kypru nejteplejším obdobím v roce s prakticky nulovými srážkami. Jinak řečeno - nehrozí, že by celou dovolenou propršelo.

22. července 2026

O chystání cestovních zavazadel

V sobotu mám jet do Rakouska - jelikož pojedu nočním Flixbusem, jede mi to z Brna v jedenáct večer a ze Žďáru do Brna v půl sedmé. Do toho řešíme, že někdo musí jet pro Idušku na tábor k Olomouci a odvézt ji k nám na Vysočinu na soustředění. Původně měl jet Saša, ale dneska se mě snažil přesvědčit, abych tam jela já, protože on mívá v sobotu nejlepší tržby na Pernštejně. Já tam nechci jet za prvé proto, že dle hesla "na posraného i hajzl spadne" bych určitě zůstala někde trčet s nefunkčním autem a nestihla bych to Rakousko, a za druhé je to dost dlouhá cesta - více než dvě hodiny tam a hned dvě zpátky, celkem přibližně pět hodin jízdy, když počítám i nějaké zastávky na kafe. Já takhle dlouho souvisle ještě nejela, takže si umím představit, jak bych pak byla vychcíplá... a přidejte si k tomu i tu cestu do Rakouska, to by mě asi semlelo. Půlku cesty bych ještě dala, ale celou asi ne.

Takže toto ještě musíme dořešit.

Já mezitím Idušce nachystala kufr na soustředění - naštěstí má doma fakt hodně velké zásoby oblečení, takže se mi podařilo vše dát dohromady, kromě nějakých drobností, které ale bude stačit přehodit z "táborové" tašky. Ještě jí musím dokoupit dobroty... sice jsem jí už nějaké kupovala, ale bohužel jsem je sežrala.

Sobě jsem už také zavazadlo nachystala - předpověd počasí se mi trochu zhoršila, takže by mělo i pršet, resp. v neděli a pondělí by měly být nějaké přeháňky a v úterý by mělo být pěkně a slunečno. Trochu jsem tedy změnila svůj program - v neděli si udělám okruh kolem jezera a také bych zašla do Museum Vogtturm, v pondělí, kdy má pršet trochu více, bych zajela na Liechtensteinklamm, která je prý za deště paradoxně ještě krásnější. No a na úterý si nechám Kitzsteinhorn, který je ve výšce 3.029 m n. m. Budu si držet palce, ať to do toho úterý vůbec doklepu a nespadnu někde do rokle, nebo tak něco. 😀No... mělo by to svoje výhody, nemusela bych řešit rozvod, majetkové vyrovnání a takové věci, do kterých se mi vůbec nechce. Na druhou stranu se fakt těším na ten Kypr, do čehož by mi nějaká horská tragédie hodila vidle. 

21. července 2026

Ekologické okénko a alfa samec z Temu

Je mi dnes nějak divně, jsem unavená a vychcíplá, takže jsem toho moc nezvládla. Chvíli jsem se snažila na zahradě vyrvat z hlíny obzvláště urputně se držící kořenový systém, trochu se mi povedlo ho aspoň rozkývat, ale pak jsem to vzdala a šla vytrhávat kopřivy. Mimochodem ty mají fakt urputné kořeny, některé, které jsem vytáhla ze země, mají snad dva metry. Naštěstí nejsou do hloubky, ale drží se na povrchu a trochu pod ním, takže to nešlo tak blbě, jako ten pařez z náletů. 

U ekologického okénka zůstaneme - jak už jsem se tu někdy zmínila, obvykle se nezapojuji do internetových diskusí, ale občas prostě narazím na takovou kravinu, že se musím vyjádřit. Dnešní nebetyčnou blbost vypustil z pusy (tedy přesněji z klávesnice) starosta Žďáru. Na FB města si někdo stěžoval, že Žďár se začíná podobat betonové džungli, což nemůžu popřít. Zatímco jiná města jdou zelenou cestou, dělají vertikální stěny, dokonce i "zelené koleje" pro tramvaje apod., tak Žďár se chce nejspíše vrátit do doby komunismu, kdy bylo všechno šedé a betonové. Super. Lidem se to samozřejmě nelíbí, když nepočítáme těch pár případu, kteří by evidentně současnou vládnoucí garnituru obhajovali, i kdyby vyšlo najevo, že týrají koťátka a štěňátka. No zpět k věci. Starosta na výtku o betonové džungli reagoval argumentem, který v jádru říkal, že bioklimatickou funkci mají "jen a pouze stromy" (sic! takhle to tam fakt napsal), takže strom zasazený v betonu je tou nejlepší cestou, jak dosáhnout ochlazení okolí, nebo je to alespoň nastejno s verzí, kdy je strom zasazený mezi jinými rostlinami. Jakože cože? Tak je blbej? Vždyť na to člověk ani nepotřebuje hledat v odborné literatuře, aby mu došlo, že i tráva, záhony, keře a jiné rostlinné prvky vypařují vodu, stíní, vsakují vodu a tedy mají svou bioklimatickou funkci. Ale já v odborné literatuře pohledala a svůj názor podložený odbornými argumenty mu tam (samozřejmě slušně a pod anonymem, protože pár lidí z rady města alespoň povrchně znám) napsala. Jestli něco nemám ráda, tak je to situace, kdy zástupci veřejné správy dělají z lidí blbce. A pokud lidem tvrdíte, že je v pohodě zabetonovat město a vysadit tam pár stromů, protože ostatní rostliny stejně nemají bioklimatickou funkci, tak z nich blbce děláte. Ostatně to je bohužel obecná vlastnost těch, co aktuálně sedí na radnici... jakmile jim někdo napíše svůj názor nebo argument, následuje ponižování, výsměch. Speciálně jedna z členek rady argumentuje tím způsobem, že lajkuje sprosté komentáře, které jiní lidé píší v její prospěch. To je mi teda politická kultura... pak ať se nediví, že lidé reagují tak, jak reagují. Nemají snahu lidem vysvětlovat svoje kroky, neslyší jejich přání a stížnosti, jedou si jen svoje a ještě se tváří, že ostatní jim do toho nemají co kecat, protože tomu nedostatečně rozumí. Takhle se město nespravuje. Ano, nikdy se nezavděčíte všem a některé nepopulární kroky prostě je potřeba udělat, ale to neznamená, že voliči jsou nějaký póvl, na který se sere a který nemá právo vědět, co a proč se dělá.

A teď něco veselejšího. Zatkli Andrew Tatea a jeho bráchu. To jsou ti magoři, co se tváří jako předvoj maskulinity, propagují něco, co označuji jako "toxickou maskulinitu", snaží se tvářit, že ženy jsou podřadné pohlaví, které je třeba zkrotit, aby drželo hubu a krok... a kromě toho spáchali celou řadu trestných činů, včetně obchodování s lidmi, znásilnění, sexuálního vykořisťování, napadení a dalších sexuálně laděných deliktů. A tenhle alfa samec z Temu se nechal zatknout v outfitu, který vypadá jako z tuctové dámské konfekce. Capri kalhoty a saténová fialová košile rozhalená snad až do půlky hrudníku. Vypadá, jako kdyby se převlékl za Audrey Hepburnovou. Vlastně si ani nepamatuji, že bych někdy Andrewa Tatea viděla v pánském oblečení. Mám tak trochu pocit, že tenhle alfa samec má do samce hodně daleko. Sociální sítě zaplavila tuna memů na toto téma a já mám z toho upřímnou radost. To je - hned vedle mnoha let v chládku mezi "pořádnými" chlapy - přesně ta karma, kterou tenhle maník potřebuje.

Mimochodem Saša se ohledně pojištění a smlouvy pořád neozval... už z toho začínám být poněkud nervózní a projíždím nabídky realit, kdyby náhodou. Realiťáci v ČR se evidentně zhlédli v AI - člověk klikne na poměrně pěkně vypadající baráček za slušnou cenu, načež zjistí, že reálně se jedná o ruinu, ke které realiťák udělal řádně vyšperkovanou AI vizualizaci po rekonstrukci a tu flákl jako hlavní fotku. K čemu to jako je? Není to klamání zákazníka? Každopádně mě to štve. Koukala jsem i na nabídky realit v Kalábrii a kolem Neapole a i tam se sice občas objeví nějaký "AI kouzelník", ale není to tak hrozné jako tady. Na Duolingu už jsem v italštině na 9. levelu, tak přinejhorším... 😀

20. července 2026

O schrödingerovu manželství

Dnešek jsem měla poněkud stresující. Ráno bylo třeba poslat Iduščinu táboru potvrzení od doktorky, takže jsem už pár minut po půlnoci posílala požadavek do zdravotnické aplikace (dříve to nešlo, do konce neděle měli nastavenou dovolenou). Nakonec to po Sašově intervenci poslali během obědové pauzy, takže jsem to hned posílala na příslušný e-mail. Kvůli tomu jsem moc nenaspala a pořád mi to běželo hlavou, tedy pokud mi tam zrovna neběžela představa, jak nestihnu sobotní bus do Rakouska. To byl teda zase nápad.

Dopoledne jsem jela s Lexou nakoupit, aby pořád neseděl u počítače, přičemž mi do auta volala Jiřinka, jestli nemá Idě poslat na tábor nějaké svetry. Představa, že tam žije v zimě a mokru se jí evidentně ještě pořád drží. Snažila jsem se jí to vymluvit, tak doufám, že to mělo úspěch... ale asi spíš ne... chudinka Iduška obdrží deset kilo svetrů. Mimochodem včera i dnes mi volala. Včera asi proto, že se jí stýskalo, dneska proto, že nemohla najít peněženku, o jejíž lokaci v batohu jsem jí třikrát důrazně informovala. No naštěstí ji našla, takže dobrý. Ale evidentně má to, co jí říkám, dost na salámu.

Pak jsem musela dodělávat tři velké zakázky. Dvě už mám za sebou, třetí ještě musím dokončit. To se zase moc nevyspím, achjo. Také musím Idě sbalit na soustředění - konečně poslali instrukce. 

Lexa mi vykecal, že mu Saša vykecal, že kovářův syn se cítí být gayem a lakuje si nehty, což kovář nese dost těžce. Prý ho seřval a pak si stěžoval, že mu nevadí ani tak to, že si barví nehty, jako to, že si za tím nestojí jako chlap... jakože cože?... nevím, jestli to Lexa nějak blbě nezprostředkoval, ale jak znám kováře, tak ani ne. No... myslím, že to, že zrovna on má syna gaye, je pro něj něco jako karma. Každopádně chudák kluk, ten si teda užije. Být jím, už si šetřím na vlastní bydlení, jakmile k tomu bude byť jen trochu příležitost. Evidentně ta maskulinní výchova k maskulinitě moc nevede. Jak překvapivé (ironie).

Před víkendem jsme se se Sašou domluvili, že mi v pondělí dá vědět, jak ohledně té smlouvy. Tedy asi by bylo přesnější říct, že jsem mu oznámila, že očekávám, že se mi v pondělí ozve ohledně smlouvy, a jelikož nic nenamítal, myslela jsem, že to bere. Každopádně nic vědět nedal. Asi se u něj zase spustil vyhýbací režim. To mám teda radost. Zrovna já dost chápu, když se člověku do něčeho nechce, dá mi totiž obecně velkou práci neprokrastinovat, ale na druhou stranu... tohle už by se mělo nějak vyřešit. Jak dlouho chce ještě žít v takovém... meziprostoru? Nejsme už ani manželé, protože spolu nežijeme, ale ani "nemanželé", protože de iure ještě nejsme rozvedení. Dalo by se říct, že máme takové schrödingerovo manželství. Saša by asi v tuto chvíli řekl něco ve stylu, že už to nebere jako manželství, protože jsem citově vyprahlá megera, která ho přivedla do deprese, nebo něco takového (už si přesně nepamatuji, jakou formulaci to na mě tenkrát řval). 

19. července 2026

Jak jela Iduška na tábor

Odvoz Idušky na tábor proběhl v pořádku, mám tak nějak dojem, že všichni kolem ní to prožívají intenzivněji než ona. Každý se přitom upnul na jinou věc - Jirka řeší, že nemá tablet a telefon, já aby nespadla z vrchní palandy patrové postele, a Jiřka, ta řeší, aby jí měl kdo učesat vlasy a aby byla ve stejném oddíle, jako její sestřenice. Ta její druhá obava je spíše obsedantní - Jiřka má totiž tendenci se na něco upnout a pak to pořád dokola řešit, i když už je to dávno vyřešeno. Jde o to, že mi už před pár dny volala, že má obavy, aby Idu nedali do jiného oddílu, než její sestřenici, že je to určitě rozdělené dle věku. Tak jsem jí vysvětlila, že to už nejsou takové ty komunistické masové tábory, na které se jezdilo za dob jejího mládí, ale že je to spíš menší skupina dětí, které jsou všechny spolu. Následně mi kvůli tomu volala ještě asi třikrát a vždy prezentovala představu ve stylu, že tam bude dvě stě dětí rozdělených do oddílů podle věku, které nebudou mít co jíst a pít a budou spát někde v zimě a blátě ve spacáku. Včera, když jsme jeli z tábora, tak se na to ptala i Jirky a své neteře Kristíny, která s námi jela kousek v autě. Vsadila bych se, že mi kvůli tomu bude ještě několikrát volat a poté, co Ida přijede z tábora, to bude prezentovat, jako že to tak reálně bylo. 😀

Když jsme odevzdali Idu na tábor, tak jsme šli i s Kristínou do blízké hospody, kde jsme si dali malý oběd - tedy pro mě malý, protože jediná nesmažená věc, kterou tam měli, byla polívka. Dokonce tam podávali smaženou tatranku. Fakt. Nekecám. What the fuck?? Univerzální český recept je evidentně "usmaž to", ať už to je sýr, tatranka, nebo těstoviny... fakt... i tohle už jsem viděla v trojobale.

Pak jsme se šli podívat na tamější poutní místo Panna Marie ve skále, kde je údajně léčivý pramen. Upřímně jsem si poutní místo se studánkou představovala tak, že tam chodí poutníci, naberou si hrníček "léčivé" vody, vypijí ho, pomodlí se... fakt jsem si nepředstavovala, že tam lidé čekají v řadě s petflaškami a pětilitrovými kanystry. Jako fakt? Když jsem si šla prohlédnout objekt vytesaný ve skále, tak jsem zaslechla, jak se nějaká rodina (ta s pětilitrovým kanystrem) před zraky Panny Marie hádá o tom, kdo má hovno (sic!) na botě. No já nevím, ale když si tak představím, že bych věřila v reálnou moc poutního místa a v jeho léčivé schopnosti, tak bych tam asi nešla s pětilitrovou flaškou hádat se o hovně na botě. Ale já nejsem věřící, já tomu nejspíše dostatečně nerozumím. 

Dnes prší, což je docela příhodné, protože potřebuji dodělat nějakou práci na počítači a nachystat si batoh, abych věděla, co si mám případně ještě pořídit. Snažím se váhu zredukovat na minimum, takže vylučuji takové ty méně potřebné věci. Vypadá to, že vychytám celkem pěkné počasí - má být teplo, ale nemá pálit slunce. I tak si ale raději vezmu něco nepromokavého.

Jen mě trochu stresuje, že ještě neposlali žádné instrukce k soustředění, kam Ida pojede hned v sobotu... to zase bude improvizace...

18. července 2026

Trocha plků ze starověkého Řecka a tak

Dnešní ráno jsem začala menším flameware pod jedním "názorem" na Odysseu. Už na to skoro začínám být alergická, jak jsou Češi odborníci na všechno a přitom na nic. Tentokrát šlo o to, že někdo pozitivně hodnotil Nolanovu Odysseu. 

Tady menší odbočka - chystám se na to, až nebudu cestovat, vypravit do Prahy do IMAXu, protože v IMAX kvalitě je to prý masterpiece. Co jsem zatím četla recenze, a tím myslím kriticky relevantní recenze, ne výblitky konzervativních sněhových vloček ve stylu "Búúú, hraje tam černá Helena, tak tomu musím dát odpad na ČSFD", tak je to film, který prostě není pro každého. A tím nemyslím zjednodušující "máš rád film a jsi inteligentní = bude se ti to líbit", to vůbec ne. Myslím tím to, že by mělo jít o film, který se nesnaží být líbivý a zavděčit se všem. 

No zpět k tomu flameware. Já se obecně do podobných věcí moc nezapojuji, protože mi to přijde jako zbytečná ztráta času, pokoušet se edukovat pitomce, ale tentokrát to byl až takový pitomec, že jsem se rozhodla vystoupit ze stínu a trochu ho potrolit. Nebudu tu ten blábol citovat doslova, ale šlo o to, že týpek tvrdil, že má vystudované dějiny starověku, načež začal vysvětlovat, že ze soch a bájí přesně víme, jak Řekové vypadali, že Sparťané shazovali ošklivé děti ze skály, přičemž se tato praxe rozšířila po celém Řecku, a že Řekové se Sparťany v čele byli tak posedlí tělesným zjevem, že od toho odvozovali svou urozenost.

No proti takové kravině jsem se musela jako historik ohradit, to se dá pochopit. Týpek má nastudovanou tak maximálně Enigmu. To o shazování dětí ze skály je překonaný mýtus, vyvrácený i archeologickým výzkumem. Nehledě na to, že i dle tohoto mýtu se shazovaly ze skály děti znetvořené a slabé, ne ošklivé... vzhledem k tomu, jak vypadá průměrný novorozenec, by s takovou Řekové asi velmi rychle vymřeli. A že ze soch můžeme zjistit, jak Řekové vypadali, a že vypadali jako novodobí bodybuildeři? To je asi jako kdyby archeologové za dva tisíce let tvrdili, že ve 21. století všechny ženy vypadaly jako Kim Kardashian. Sochy představovaly ideál, dokonce i zobrazení reálných lidí byla často zidealizovaná (asi jako když já si projedu fotku filtrem, než ji fláknu na FB). 

Týpkovi bych doporučila začít namísto Enigmy číst třeba Paula Veyna a jeho Věřili Řekové svým mýtům?, ale pochybuji, že by to s takovým nastavením mysli pochopil. A teď tím nemyslím inteligenci, ale to, že aby člověk přijal nějaké složitější myšlenky, musí mít trochu otevřenou mysl a ne se uzavírat do škatulek, které si prekonceptoval. 

No nic... pojďme dál.

Dneska vezu s tchánem Idu na tábor. Cestou ještě musím sehnat bílé bavlněné tričko bez potisku, které jsem sice sháněla už včera, ale ne úplně úspěšně. Překvapivě je to dost vzácný artikl, protože prostě evidentně frčí trička s potiskem. Jak na tom nejsou Huntrix, nebo aspoň Lilo a Stitch, tak to asi nikdo nekoupí.

Taky přemýšlím o změně kariéry. Náhodou jsem zabrousila do aplikace ČSSZ, která předpovídá výši důchodu, a byla jsem nemile překvapena tím, jak úžasný důchod mne jako osobu samostatně výdělečně činnou čeká. Tedy není to pro mě úplně tak překvapení, protože to je obecně známo, že OSVČ to mají v tomto ohledu dost blbé, ale říkám si, že jako zaměstnanec bych to měla v mnoha ohledech lepší... nemusela bych se tolik stresovat tím, že moje živnost zanikne, jestli budu mít tolik zakázek, abych zvládla vše poplatit a tak... a také bych měla šanci vyššího důchodu do budoucna. Problém je, že tak úplně nevím, co bych se svými schopnostmi mohla dělat. Proč mě rodiče radši nedali na průmku? Ostatně to je jeden ze směrů, který zvažuji, udělat si rekvalifikaci na něco "průmyslového".

Stres mi přidělává i to, že včera měl Saša řešit pojištění kolem domu a referovat mi o tom - samozřejmě se na to vyprdl. Já dokážu pochopit, že se mu do toho převodu vůbec nechce, já bych na tom asi byla stejně, ale co si jako myslel? To nad tím nepřemýšlel, než se se mnou rozešel? Já asi začínám věřit tezi své kamarádky, že to prostě jen tak plácl ve snaze mě k něčemu přinutit, a pak byl už jen nepříjemně překvapen dalším vývojem situace. Tady se ovšem nabízí úvaha, zda to tehdy nešlo řešit... já nevím... třeba rozumnou promluvou mezi čtyřma očima? No nic...

16. července 2026

O návratu velké neurózy

Dneska jsem dokončila okolí borůvek - udělala jsem kolem nich ovál z kamenů, které jsem posbírala po zahradě (dvě mouchy jednou ranou) a vysypala vnitřek mulčovací kůrou, abych zabránila vysušování kořenů. Pěkně to prokouklo. Pak jsem chtěla zlikvidovat keř zlatice, který nezřízeně roste u plotu, ale pak jsem v něm našla ptačí hnízdo, tak jsem ho nakonec jen ostříhala. Přeci nezničím ptáčkům bejvák. Kdo by mi pak žral třesně a sral na auto? Přemýšlím, že bych do toho koutu zahrady pořídila nějakou kamennou "kašnu" na solární pohon. To by bylo pěkný.

Ale počkám s tím, až se dořeší věci kolem domu. Dneska jsem dala Sašovi vyplněnou žádost o souhlas banky a návrh smlouvy. Popravdě jsem nečekala, že kolem toho bude dělat takový tiátr. Když jsem mu to předávala, vypadal celkem vystresovaně (buď tak vypadal už předtím a já si toho nevšimla, nebo se vrátila jeho slavná neuróza z řešení převodu domu), pak mi volal a stěžoval si, že jsem do smlouvy napsala, že již dlouhodobě platím všechny splátky spojené s hypotékou (což je de facto pravda, protože všechny splátky už delší dobu odchází z mého účtu), což se mu nelíbí, protože tlačí svou představu, že platím jenom půlku, protože půlku platím jakože jemu "nájem". Moc nechápu, co tím sleduje, přeci je jedno, co si kdo myslí, protože chceme udělat převod a tak se to napíše tak, abych byla pro banku atraktivní. Řešíme převod nemovitosti, ne jeho ublížené ego. O takových tématech už s ním nehodlám diskutovat, protože to nikam nevede.

Začínám mít pocit, že má nějaké postranní úmysly, což se mi nelíbí. Musí mu být přeci jasné, že kdyby na mě udělal nějaký podraz ve stylu "moje ženská si vzpomněla, že by tu chtěla bydlet, tak vypadni", tak okamžitě naběhnu s žalobou na vyrovnání a žalobou na vydání bezdůvodného obohacení. Následně ve stavu velkého nasrání i s rozvodovými papíry a žádostí o úpravu styku s nezletilým dítětem. 

Nevím... pořád z něj mám pocit, jako že očekává, že s ním budu mít přátelský vztah, brát na něj v nějakém smyslu ohledy... proč bych měla? Z mého pohledu mne zradil a opustil, na takové pocity mám právo a mám právo nechtít s ním mít po rozvodu mnoho společného. Sám se dosti jasně vyjádřil, že on na mě ohledy nebere (že je mu jedno, kolik zaplatím za právníka, na kolik mě vyjde hypotéka po refinancování...), velmi jasně deklaroval, že už žádný vztah se mnou nechce a já také už nechci mít vztah s někým, kdo už něco měl s někým jiným, tedy co bych z nějakého posečkávajícího a citlivého přístupu měla. 

Když se na to dívám zpětně, ten pocit není vztek. Je to takové to zvláštní, tiché prázdno z uvědomění, jak strašně jednostranné to celé bylo. Celé roky jsem v tom vztahu fungovala jako záchranná síť. Když bylo potřeba táhnout finance, táhla jsem je. Když bylo potřeba zachraňovat antikvariát nebo zajistit trafiku a odpracovat tam desítky hodin týdně, aby Saša mohl rozvíjet svůj druhý business, prostě jsem šla a udělala to. Kdykoli potřeboval pomoct, byla jsem tam. A dnes, když chci po tom všem jen čistý řez a trochu klidu, narážím na uražené ego. Člověk si pak musí položit otázku: byl v tom vztahu vůbec někdy nějaký prostor pro mě a moje potřeby, nebo jsem byla jen užitečný provozní nástroj? Musím se ptát jako Ewa Farná: "Měls mě vůbec rád?". Dost o tom pochybuji. Pro příště chci vztah, kdy se na tohle nebudu muset ptát, protože budu vědět, že ano, a že když budu potřebovat ubrat nebo pomoci, najdu v tom druhém oporu. 

15. července 2026

Jak se z Lexy stal vandal

Nečekala bych, že se z Lexy stane vandal, ale nakonec jo... teda ne... teda jo (reference na Vicky Pollard z Malá Velká Británie je čistě nenáhodná). Saša ho pověřil, aby sloupal z výlohy antikvariátu samolepky (jakože polepy). Lexa se do toho dal a začal je odlupovat příborovým nožem, když začalo pršet. Nenechal se tím zastrašit, nasadil kapuci... a v tom na něj nějaká bába začala řvát, že je to vandal a zavolá na něj policajty. No v té kapuci asi musel vypadat trochu podezřele, nicméně bába si to nenechala vymluvit, tak zvolil útěkovou reakci. Chudák, a to byl jenom na brigádě. 😀 

I dneska jsem se mořila na zahradě, pro změnu jsem vyplela okolí borůvek a ostříhala jim suché větvičky - léta byly zanedbávané, takže toho bylo fakt hodně. Na jaře jsem je pohnojila, což jim celkem svědčí. Zítra kolem nich naskládám kameny a zasypu jim kořeny mulčem. Původně jsem chtěla sekat zahradu intenzivněji, ale pak jsem zjistila, že se zrovna "rojí" žáby z nedalekého rybníka, takže jsem to radši odložila... nerada bych, aby moje sekání dopadlo jako na konci filmu Noc oživlých mrtvol (akorát s žábama místo zombieků). 

Ačkoli scrollování po sociálních sítích často podléhám, obecně jej považuji za zbytečnou ztrátu času. Občas mi ale vyskočí něco, co je mi užitečné i v praktickém životě - hlavně tedy recepty. Zkoušela jsem teď "cuketový toast", což je vlastně to, že nakrájíte cuketu na tenké plátky, položíte je na pečicí papír (a ten pečicí papír položíte na plech samozřejmě) tak, aby jich bylo vždy víc u sebe (třeba u malých cuket uděláte kolečně 3 x 3) a pak to zasypete sýrem. Dáte to na chvíli zapéct a když to vytáhnete z trouby, tak máte takové plátky, mezi které dáte třeba šunku, další sýr, zeleninu... účelem je asi snížit množství sacharidů ve stravě, ale je to i dost dobrý. Teď chci zkusit pro změnu jablečné domácí marshmallows - to spočívá v tom, že se udělá z jablek taková "přesnídávka", do které se zašlehá želatina v prášku. Pak se to dá na plech a do trouby, když se to pak nakrájí na kostičky, jsou z toho marshmallouni. Dá se to dělat s různými druhy ovoce. 

No nic, to byla taková kuchařská vložka.

Vyprávěla jsem mámě před pár dny o svém výletu do Alp a ukazovala jsem jí, kam přesně pojedu a co mám v plánu navštívit. Je zajímavé, že ji vůbec nezajímalo třeba to, co bude dělat Lexa sám doma, nebo jestli mě neznásilní nějaký migrant (její obvyklá obava, když jedu naprosto kamkoli), ale snažila se ze mě urputně vytáhnout, s kým tam pojedu. Vysvětlení "sama" ji moc neuspokojilo, asi je naprosto neuvěřitelné, snad až fyzicky nemožné, že bych jela někam sama. Když teda neuspěla ona, poslala za mnou ještě ségru, aby to ze mě "nenápadně" vytáhla. Ségra je v tomto asi otevřenější, takže rychle seznala, že nekecám, a asi o tom přesvědčivě zpravila mámu, která se přeorientovala z "s kým tam pojedeš" na "no třeba tam někoho potkáš". Já se teda budu soustředit hlavně na to, abych tam nepotkala třeba medvěda, ale ti tam prej jsou jen v jednotkách kusů, takže to by musela být fakt hodně blbá náhoda. Každopádně musím konstatovat, že máma už začíná být až přehnaně orientovaná na hledání chlapa - když jsem se jí ptala, co chce k narozkám, chtěla "chlapa", na fesťáku chtěla taky lovit chlapa, já už ani nemůžu nikam jet, aniž by mi na to nenaroubovala hledání chlapa. Asi jí zkusím dohodit kováře, nebo nějakého podobného případa, pak ji to nepochybně přejde. 😅 

14. července 2026

O kompostu, váze a survival módu

Dneska jsem usadila druhý díl kompostu, takže už mám tak napůl hotovo... teď ještě musím sehnat prohazovací síto na prosetí té kupy humusu. Zkusím se zeptat mámy, jestli by mi ho nepůjčila, nepředpokládám, že bych ho potřebovala nějak často, takže mi přijde zbytečné ho hned kupovat. Nicméně pokud ho mít nebude, budu muset zajet do stavebnin a poptat se tam...

I dnes se tady stavoval Saša a pokukoval po mé kuchyňské váze. Tedy ona to původně byla váha na balíky v antikvariátu, což je důvod, proč po ní tak baží (i když novou by v Actionu pořídil... nevím... za dvě stovky možná?), ale kupovala jsem ji já a aktuálně jinou nemám, tudíž si ji hodlám nechat. Trochu mě s tím štve, jako by nestačilo, že mě opustil, ještě ze mě neustále musí mámit nějaké věci - mám pocit, že v tom ani není samotná potřeba tu věc mít, jako spíš snaha dokázat si, že mu to dám (teda jako myslím dám tu věc 😀). Alespoň mi pak pochválil vymulčovaný pás s malinami a rybízem, tedy jsem se mu rozhodla tuto otravnou vlastnost velkoryse odpustit.

Blíží se moje "dovolená" v Alpách, tedy začínám vše podrobněji plánovat. Budu muset Lexovi nachystat dopředu jídlo, aby si ho mohl průběžně ohřívat v mikrovlnce, protože nehodlám dopustit, aby po dobu mé nepřítomnosti shořel barák. Předpokládám, že jeho plán je sednout po mém odjezdu k počítači a zvednout se, až přijedu, takže ho budu muset trochu zaúkolovat prací na zahradě a v domácnosti, aby nepřirostl ke kancelářské židli. Ale co, je mu už přes 16 let, já nebyla o moc starší, když jsem ho čekala a musela se zvládnout postarat a o malé dítě, tedy být pár dní doma sám by pro něj mělo být bez problémů.

Hlavně si nesmím zapomenout powerbanku, protože můj mobil pozvolna dodělává a kapacita jeho baterie už není to, co bývala. Bez powerbanky bych se tedy mohla ocitnout v Salzburgu ve velmi nepříjemné situaci, protože tam budu muset dojít z jednoho nádraží na druhé, a to v pět ráno. Měla bych podobnou "bojovku", jako jsme měli, když jsme se Sašou jeli poprvé autem do Itálie - konkrétně do Udine, Benátek, Lignano di Sabbiadoro a Bibione. Tehdy ještě nefungoval internet v rámci EU tak, jako dnes (to zní, jako bych byla stará jako Tutanchamon), takže jsme si kupovali datové balíčky na den. Jelikož jsme měli velmi napjatý rozpočet, optimisticky jsme si řekli, že koupíme autoatlas a pojedeme podle něj. No už po hodině bloudění v Waidhofen an der Thaya (to jméno nezapomenu do smrti) jsme to vzdali a kupovali data. Tenkrát jsem z toho byla dost vystresovaná, ostatně to byla moje první cesta k moři, ale s odstupem času je z toho pěkná vzpomínka. 😀 Až budu mít lepší auto, něco takového si v rámci nostalgie zopakuji s dětmi, ideálně i s kempem, kde jsme tehdy byli. Sice mám radši, když mám na cestách k dispozici apartmán s koupelnou a kuchyní, ale občas mám ráda i možnost zapnout "survival mode" a přebývat v bojových podmínkách. 

13. července 2026

Trocha toho plkání

Včera jsem se intenzivněji dala do předělávání kompostu, tedy, jak jsem později zjistila, de facto spíše jednoho obřího mraveniště. To mi práci poněkud zkomplikovalo, protože mravence zrovna nemusím a přehazovat mraveniště mi není úplně komfortní. Mravencům to evidentně také nebylo dvakrát příjemné, takže byli pěkně naštvaní. Nedivím se jim, ale holt nemají co bivakovat v mém kompostu.

Dnes jsme se dali s dětmi do dalšího zvelebování zahrady, kdy Lexa sekal trávu, já pokračovala v kompostu a Iduška jedla maliny. Pak přijel Saša vyzvednout Idu. Připadal mi dneska nějaký depresivně naladěný, prvně jsem si myslela, že je to jen nějaký můj neopodstatněný dojem, ale pak Lexa říkal, že mu přišel také nějaký divný. To by mě zajímalo, co se zase děje (no jo, jsem taková stará Kelišová...).

Iduška pojede za necelý týden jako náhradnice na tábor. Zařizovalo se to dost narychlo, takže se hodně věcí ještě dodělává za pochodu. Je to daleko, cesta bude trvat (myslím cesta tam i zpět dohromady) šest hodin. Zatím to vypadá, že tam Idu poveze tchán a já pojedu s ním. Asi to tak bude pro Idu jednodušší, protože to pro ni bude první taková zkušenost. Navíc moje auto by tam asi nedojelo, je to taková pojízdná plechovka - 24. tohoto měsíce mi končí technická, jsem zvědavá, jestli auto projde další. Ještě že do toho Rakouska jedu Flixbusem.

Tam jedu vlastně už za necelých čtrnáct dní. Do čeho jsem se to zase pustila. 😀 Největší obavy mám ze zpáteční cesty, protože to budu muset vstát už ve čtyři a jít pěšky deset kilometrů na vlak, abych stihla spoj domů. Na druhou stranu si říkám, že jestli ve zdraví přežiju tohle, tak cesta na Kypr bude easy peasy lemon squeezy. Taky to zatím vypadá, že budu mít pěkné počasí. To mě těší, kdybych se měla trmácet po horách v dešti a větru, asi bych z toho nadšená nebyla.

12. července 2026

O oslavě narozenin

Včera jsem byla u ségry na oslavě narozenin. Všimla jsem si, že jakékoli akce, které se u nich dělají, mají dosti podobný vzorec, který je ekvivalentní schématu řeckého dramatu:

  1. Expozice, tedy úvod do děje. Přijíždějí hosté. Konkrétně já, moje máma a nějaká rodina, kterou vůbec neznám, a která se skládá ze staršího pána, jeho manželky a dětí.
  2. Kolize, tedy zápletka, která narušuje klidný stav a spouští řetězec událostí. Petr přináší alkohol, v tomto případě pivo, rum, Fernet. Všichni (kromě mě, protože já nepiju a řídím) začínají být nacamraní. Máma si průběžně stěžuje, že chtěla touto dobou pařit v Hlinsku na nějakém koncertě. V okně vedlejšího domu se objevuje polonahý týpek, který si zapomněl zatáhnout žaluzie. Ke všeobecnému veselí si začíná prohlížet obsah svých trenek. No vida, ani si nemusím předplácet OFko.
  3. Peripetie, tedy nečekaný obrat v ději, který může směřovat k vítězství nebo pádu hrdiny. Vedle mě sedící pán už je hodně pod obraz a začíná se na mě nepříjemně lepit. Sedím asi tak na dvou centimetrech čtverečních lavičky. Jeho manželce je to evidentně úplně jedno, vlastně trochu vypadá, jako že by byla ráda, kdyby se ho na chvíli zbavila. Máma stále touží po pařbě v Hlinsku. Já toužím být doma ve vaně.
  4. Rozuzlení, tedy definitivní vyřešení konfliktu. Oznamuji, že musím vyvenčit psa a odjíždíme s mámou domů. Pán mi ještě nabízí, abych nastoupila k nim do práce, že bych se tam určitě naučila pít. Nepochybuji, chodila tam ségra a ta se pít naučila. Máma, posilněná pivem a rumem, celou cestu vypráví o tom, jak ji táta šikanoval a že by si dala dort (nepřimíchal Petr do toho rumu trochu marjánky?). Vysadím ji u ní na baráku a jedu domů. Dávám si vanu. 
Úplná Odyssea. Já se divím, že ségra Petrovi takové pití povoluje - já bych mu to zatrhla. 😁

8. července 2026

Zahradní peripetie

Včera mi přišla opora na hroznové víno, dnes jsem ji sestavovala. Člověk by řekl, že taková blbost, a přitom to dalo takovou práci... nejprve jsem musela danou plochu vysekat a vyplet, což vzhledem k obsahu kopřiv bylo poměrně bolestivou záležitostí (ty svině pálivý se umí ukrýt v porostu tak, aby vás popálily). Následně jsem sestavila oporu - jelikož je vysoká přes dva metry a já jsem trpasličího vzrůstu, nebylo to úplně bez problémů. Své udělalo i to, že návod jaksi končil v půlce. Prvně jsem myslela, že jsem někde část ztratila, ale ne, prostě se neobtěžovali to udělat pořádně, ale naštěstí jsem celkem inteligentní, takže jsem si to prostě domyslela. No a nakonec jsem na to musela navázat to víno, což byla další potíž, jelikož už mi roste u zdi nějakou dobu a bylo třeba z něj vyprostit zrezlý kovový žebřík. Sakumprásk mi to zabralo tak 2 hodiny.

Pak jsem si řekla, že když už vyřizuji staré zahradní resty, mohla bych se dát do vykopávání železných tyčí, které byly zadělané do země jako opory k rybízu a angreštu, ale vzhledem k tomu, že jsem tyto plodiny sdružila do jednoho pásu u plotu, už není třeba mít uprostřed zahrady na random nastrkané železné tyče. Dvě ze tří se mi podařilo vyndat bez větších problémů (jakože nadřela jsem se, ale ne tak moc), jenže u té třetí se ukázalo, že je pod zemí ohlá, takže nešla vytáhnout bez zásahu do terénu. Tak jsem vzala rýč a začala rýt kolem té tyče. Zdálo se, že to nemá konce, už už jsem byla připravená na to, že na mě z té díry vykoukne nějaký domorodý obyvatel Austrálie, ale nakonec se mi to povedlo. 

Moje sebevědomí bylo tím úspěchem značně posílené, takže jsem se dala i do vykopávání kořenů ze starých dřevin, které jsou rozeseté různě po zahradě a dělají problémy, když se přes ně přejede sekačkou. Vykopala jsem dva pozůstatky angreštu, ale když jsem chtěla vykopat kmínek (či spíše soustavu kmínků) po keři, který jsem nedávno likvidovala, tak jsem dost pohořela. Na to by byl potřeba nějakej pořádnej chlap, ne čtyřicetikilová žena. Pokusím se říct Lexovi, může to brát jako domácí posilovnu. Dám mu to za úkol, zatímco budu běhat po Alpách, aby neseděl celou dobu u počítače. 😀

Taky jsem dneska konečně dokončila smlouvu ohledně domu... jsem zvědavá, jestli to banka schválí, ale vzhledem k tomu, že dle zákona jsem stále Sašova manželka, platím hypotéku a vykreslila jsem se v žádosti jako hlavní donátor rekonstrukcí, tak snad to vyjde. Jestli ne, tak nevím, mám několik záložních plánů, ale snad je nebudu muset použít.

7. července 2026

Filosofování nad věčným naposledy

Včera jsem nemohla usnout a tak jsem filosofovala.

Přes den jsem měla hodně práce - potřebovala jsem jet do Žďáru, pak jsem se musela vracet zpět, protože Saša si potřeboval něco vyzvednout a nemá klíče. Následně jsem zpracovávala fakturaci pro schizofrenika, kterému dělám korekturu, což mi zabralo snad hodinu. No a nakonec jsem dodělávala jednu zakázku, kterou mám dnes odevzdávat a zahrnuje hodně tabulek a map v GISu, což je mapový software. Na mé práci je fajn, že se průběžně učím nové a nové věci. Už jsem se musela naučit statistickou analýzu dat v SPSS, vytváření map v GISu, analýzu kvalitativních dat v Atlas.ti a MAXQDA... nevím sice, na co mi to v budoucnu bude, ale je to lepší než stagnovat.

Ale teď už k tomu filosofování. Chce to trochu obšírnější úvod. Když jsem byla malá, neměla jsem strach z toho, že umřu já, ale měla jsem strach z toho, že umřou ostatní, hlavně babička a máma, což byly takové moje nejbližší osoby. Asi je to v určité míře u dítěte, které začíná přemýšlet nad abstraktními pojmy, normální, ale řekla bych, že u mě to dosahovalo trochu až patologických rysů, protože jsem si za tímto účelem opatřovala "vzpomínkové předměty", tedy něco, co mi bude oblíbené lidi připomínat, až umřou. Pak mě to naštěstí přešlo, tedy až do doby cca kolem covidového období, kdy jsem začala mít až obsesivní myšlenky na smrt. Tedy ne v tom smyslu, že bych to chtěla nějak "urychlit" (chápeme se, ne), spíše naopak šlo o iracionální obavu, že tu už moc dlouho nebudu. Ničím nepodloženou, připomínám, těším se dlouhodobě poměrně dobrému zdraví (nebo si to aspoň myslím). Byly to silně obtěžující myšlenky, řekla bych až deprese, možná to souviselo s nějakou ženskou podobou krize středního věku, nebo prostě s tím, že všude kolem se neustále omílalo, kolik lidí umírá. Dokonce mě to donutilo konzultovat situaci s odborníkem, což mi i celkem pomohlo, řekla bych.

Co mi ale zůstalo je, že si čas od času v různých situacích řeknu něco jako "co kdyby tohle bylo naposledy". To je vlastně věc, kterou si říkám už od dětství, ale čím jsem starší, tím si to říkám častěji. Průběžně pořád něco zažíváme naposledy. Naposledy si dáme nějaké jídlo (a už ho do konce života neochutnáme), naposledy vidíme své spolužáky, naposledy promluvíme s oblíbeným učitelem, naposledy vidíme svého ex, naposledy jdeme konkrétní ulicí, naposledy jedeme určitým spojem a ani si to neuvědomíme. Možná, kdyby člověk věděl, že to, co právě prožívá, je naposledy, dával by více pozor, více by vnímal, zapojil by více "mindfulness". Nevěřím v osud či něco takového, ale je zajímavou náhodou, že když jsem naposledy byla se Sašou (a tím myslím "byla" či "poznala" v tom biblickém smyslu), tak jsem si říkala "To bylo tak pěkné, že by to bylo důstojné naposledy.". A ono to naposledy doopravdy bylo.

A nad takovými blbostmi já přemýšlím, když nemůžu večer usnout.

4. července 2026

O nevhodných telefonátech a pochlebování

Mám teď klienta, který je tak trochu mimo. No vlastně je to paranoidní schizofrenik s bludy, takže má na to i papír. Určitě už jsem tu o něm psala - dělám mu korekturu knihy, přičemž je to věc, které jsem se chtěla do poslední chvíle vyhnout, protože spolupráce s ním je dost komplikovaná. Ať už jde o to, že např. odmítá zapnout ve Wordu sledování změn (sledování jakéhokoli rázu je pro schizofrenika prostě velký red flag), nebo že nemá velkou míru něčeho, co bych označila jako sociální inteligenci. Například - hned ze začátku spolupráce jsem mu stanovila mantinely, kdy mi má volat. U jiných klientů to nedělám, protože jiní klienti vědí, že neděle v deset večer není úplně ideální čas na to, kdy se zeptat, jak jde práce a kdy jim pošlu další část. Tedy jsem mu řekla, že jsem mu na telefonu k dispozici ve všední dny od desíti do dvou. Pravděpodobně na to hned zapomněl, nebo se rozhodl to ignorovat, protože jeho pokusy se mi dovolat vypadají asi takto:

Sobota 16. 5. - 10:17, 16:20, 16:42, 16:44

Neděle 17. 5. - 9:47, 11:35

pak následuje mnoho přijatých hovorů v "dovolený" čas

Neděle 21. 6. - 10:33, 10:55, 17:56

zase následuje mnoho hovorů přijatých v "dovolený" čas 

Sobota 4.7. - 14:55, 15:01, 16:41, 17:31, 18:53

Dodávám, že nechce řešit nic důležitého, jen se vykecávat. Na jednu stranu to chápu, má doma manželku, která je také schizofrenička, takže mu chybí asi nějaký "normální" kontakt, ale na druhou stranu já mimo "dovolený" čas buď soustředěně pracuji, takže nemám úplně čas na probírání schizofrenních představ, nebo jsem na zahradě, kde pracuji a opět nemám čas na probírání schizofrenních představ, nebo jsem mimo domov, a to už vůbec nemám čas na probírání schizofrenních představ. Možná to vypadá, že jsem zbytečně drsná a že se vozím po psychicky nemocném člověku, ale jde o to, že objem jeho telefonátů je opravdu velký a v podstatě nikdy nechce řešit nic podstatného, takže pro mou pracovní a psychickou pohodu nutné to nějak redukovat.

Dnes byl důvod mé ignorace jeho telefonátů ten, že jsem soustředěně pracovala (dopoledne a odpoledne jsem pracovala na dvou zakázkách, které jsem musela odevzdat do šesti večer - u obou se mi podařil nulaprocentní podíl AI, jupí) a pak jsem šla na zahradu dodělat ty kovové obruby. Ty se mi podařilo zdárně zapravit do země, nicméně přemýšlím, že je zarazím ještě trochu hlouběji, k čemuž budu potřebovat speciální techniku, se kterou mi poradil ChatGPT a která kupodivu dost funguje - jde o to prolít zeminu kolem obrubníku vodou a po chvíli ho zarazit gumovou palicí hlouběji do země. A také budu potřebovat hodně mulče. Zbavila jsem se toho mulče, který jsem skladovala na zahradě už snad čtyři roky, ale to bylo tak na jednu pětinu... také chci dokoupit nějaké ostružiny a angrešty, případně více druhů rybízu. Ale už teď to tam vypadá pěkně, musím se pochválit - takhle pěkný záhon s malinami jsme neměli... nikdy.

Také jsem ráno potkala na zahradě toho ptáčka, kterého jsem předevčírem zachránila z komína. Rodiče ho zrovna učili létat a on seděl na střeše dřevěného domku pro děti. Asi seznali, že když jsem ho nesežrala na první pokus, nebezpečí nehrozí. Moc se ke mně neměl (nepřekvapivě), ale nechal se vyfotit.

Tento víkend jsou pernštejnské slavnosti. Saša ohledně nich vyjadřoval obavy, co se týče výdělku - vcelku by mě zajímalo, jak to dopadlo. Přemýšlela jsem, že bych na ně zašla, ale za prvé by to bylo poněkud divné, když tam je Saša, a za druhé je tam hrozba kovářovy přítomnosti, což je snad ještě horší. Od té doby, co mi vypisoval, jak pozoroval můj zadek a počítal, kolikrát jsem se ohla, mám naprosto nulovou chuť vyskytovat se v jeho blízkosti. Vlastně i jícen aktivní sopky nebo skok do marmelády a následně do mraveniště mi připadají jako snesitelnější alternativy. Ne že bych neměla ráda komplimenty. Vlastně naopak - mám ráda, když mi někdo pochlebuje (ale musí to být uvěřitelné - kdyby se mi někdo snažil vlichotit s tím, že větší ňadra ještě neviděl, asi bych ho poslala k očnímu nebo psychiatrovi), ale musí to být někdo, o koho mám zájem. Nebo o koho bych aspoň potenciálně mohla mít zájem. Teď to možná zní, že jsem nějaká náročná, ale to vůbec. Co se týče mužů, nemám preference co se vzhledu či věku týče, jde mi spíše o to, aby to nebyl debil a nechoval se jako idiot. A už i to je evidentně moc.

Je zajímavé, jak tato logika - tedy že řadě žen nevadí věci, jako sexuálně lazené pochlebování nebo dickpics, pokud je to od toho "správného" člověka - některé muže mate. Někteří mají totiž pocit, že když ženy koukají na Fifty Shades of Grey, kde hlavní hrdina stalkuje hlavní hrdinku a v podstatě ji upíše do otrocké smlouvy, nebo 365 Days, kde hlavní hrdina hlavní hrdinku unese a drží v zajetí, kde ji imrvére sexuálně obtěžuje, tak je v poho, když to budou dělat taky. Opomíjí přitom fakt, že ženy na těchto filmech/knihách baví ta představa, že jim to dělá někdo, koho chtějí. Tedy tyto nekonsensuální věci jsou vzrušující, když jim předchází konsent, který může být i implicitní... vím, že to vyznívá dost divně a protichůdně, ale je to v podstatě hra. Když přijde někdo, koho znám a kdo mě přitahuje, hodí mi na postel atd. atd., tak to bude mít úplně jiný vibe než situace, kdy tohle udělá nějaký úchyl. 

Šmarjá, kam jsem se to zase dostala... jde vidět, že jsem v ovulační fázi. 😁

3. července 2026

O ptákovi v komíně

Dnes jsem měla hodně zajímavé ráno. Kolem čtvrté jsem se probudila a slyšela jsem nějaké pípání. Prvně jsem si myslela, že mi sedí na parapetu za postelí nějaký pták a řve jako na lesy, ale po obhlídce obou oken jsem to vyloučila. Chtěla jsem znovu usnout, ale nešlo to, pták pořád pípal. Pak mi přišlo, že slyším nějaké divné zvuky, jako by ten pták narážel do roury. Pak mi to došlo - šlo to z komína. Otevřela jsem poklop vedoucí do komínové roury a z něj vyletělo ptáče (společně se spoustou sazí) a začlo poletovat po ložnici. Pak se usadilo na okně, kde se celkem bez protestů nechalo vzít do ruky. Vzala jsem ho tedy ven, kde jsem stála ve své staropanenské noční košili s ptákem v ruce a přemýšlela jsem, co s ním (to mi něco připomíná). Naštěstí se to vyřešilo tak nějak samo, protože ptáče začalo volat svoje rodiče, následně jeden přiletěl a začal k sobě ptáče lákat - z rodiče jsem poznala, že to byl "kominíček" (rehek domácí). Ptáče za ním nadšeně letělo, takže událost měla šťastný konec.

Pár hodin na to přijel Saša pro věci pro děti a vyřešit nějaké dokumenty, naštěstí jsem měla pořád tu staropanenskou noční košili, takže tentokrát nebyl vystaven pohledu na moje spoďáry. To se mu určitě velmi ulevilo. 

Měla jsem dnes v plánu jít dodělat ty kovové obrubníky (včera jsem si na ně udělala drážky), ale mám celkem dost práce, takže nevím, jak to stihnu. Dopoledne jsem byla ve městě a teď půjdu dělat dvě zakázky a posílat faktury (nesnáším fakturování). Děti jsou s prarodiči na dovolené, takže mám týden dům jen pro sebe. Jupí. Nejspíše si občas někam zajdu a mezitím budu zvelebovat zahradu - měla by mi brzy přijít opora na hroznové víno a nové kompostéry. Původně jsem si chtěla koupit kabelku od Dajany Rodriguez, která je tak trochu mým snem, ale je mi líto utrácet za ni takové peníze... takže namísto kabelky si založím nový kompost. To je dospělý život, no. 😀

1. července 2026

O mém přirozeném sklonu k debilitě a AT-AT Walkeru

Dneska jsem dokončila pletí záhonu s malinami a rybízem, který zrovna revitalizuji. Chtěla jsem jej ještě obehnat záhonovou obrubou, kterou jsem si nedávno pořídila, a vysypat mulčem, nicméně začala bouřka, takže jsem byla nakonec ráda, že jsem ze zahrady zdrhla domů. Snad pro to bude prostor zítra.

Včera si Saša vyzvedával Idu a vyprávěl mi, jak mu teď jdou špatně kšefty. Mám z toho trochu špatné svědomí, tedy ne v tom smyslu, že bych si myslela, že bych to přímo způsobila, ale prostě z těch všech okolností. Možná to je spíš špatný pocit než špatné svědomí, nicméně je tam i prvek toho, že mi je pak blbé z něj mámit peníze, takže i to svědomí tam hraje roli (nebo spíš můj přirozený sklon k debilitě). Cítím z něj trochu bezradnost a obavy - doufám, že není jen tak dobrý herec a nefejkuje to na mě, aby u mě vyvolal soucit a já po něm nechtěla polovinu za Idin tábor, soustředění atd. To by měl asi poměrně dost naštvalo.

Ida tedy pojede na tábor se svou sestřenicí jako náhradnice za jednu její kamarádku. Zařizovalo se to dost narychlo a den, kdy se bude vracet a bude třeba ji dopravit (se zpožděním) na gymnastické soustředění se mi kryje s datem, kdy odjíždím na tu túru. No tohle bude ještě zajímavé.

Lexa mi dnes konečně napsal složitější vyjádření ke své brigádě než jen "dobrý". Psal mi, že po něm dnes chtěli, aby opravil ten největší Lego Star Wars set. Takovou brigádu bych brala taky. Proč mají vůbec ve školce pro děti s kombinovaným postižením AT-AT Walker? Trochu mi to neštimuje, kdybych si měla vsadit, možná bych zvolila možnost, že Lexa utratil své prachy z brigády za Lego. 😀

Dnes jsem byla nějaká strašně unavená, takže jsem dopoledne sice chtěla někam jet, ale pak jsem spala. Už bych si vážně měla nechat udělat ty krevní testy, jestli mi něco nechybí (nebo nepřebývá).