Včera, sotva jsem v osm večer dojela domů, šla jsem se naložit do vany. Tam jsem si všimla, že mám fakt hodně oteklé nohy. Měla jsem je oteklé více, než když jsem čekala Idušku, a to jsem byla oteklá od hlavy až k patě. Proto nerada koukám na fotky z doby, kdy jsem byla těhotná - vypadala jsem značně nafoukle. 😅 To mě trochu vyděsilo, tak jsem se poradila s doktorem Googlem, který mi řekl, že pokud mám jednu nohu nateklou více než druhou, může to být krevní sraženina a embolie. Primář ChatGPT to odsouhlasil a mi hned poradil, ať si dám nohy hore (kvůli tomu otoku) a případně i volám rychlou, což mi připadalo poněkud přehnané, tak jsem šla spát. Předpokládám, že otok byl kombinací fakt hodně velké námahy (prakticky od 1. dne výletu mě silně bolela lýtka) a později i vedra.
Dneska už mám nohy téměř v jejich normální velikosti a už ani ta lýtka mě nebolí. Zato mě bolí břišní svaly a začínají se mi na nich rýsovat "buchty". To je výhoda, když máte pouze nepatrné množství podkožního tuku - jakékoli posilování jde vidět prakticky instantně.
Pár malých dodatečných poznatků k výletu - prvně jsem se bála vyrazit v barefoot botách, ale jelikož jsem se bála otlaků z pohorek nebo prostě obecně pevných bot, nakonec jsem v nich šla. Neměla jsem však klasické barefooty, ale takové s trošku pevnější vložkou. Po ujití několika desítek kilometrů a zdolání nemalého převýšení musím říct, že to byla fakt dobrá volba. Speciální hydrogelové náplasti na puchýře jsem nemusela vůbec vytahovat, navíc je poznat, jestli jdete v těžkých botách nebo v ultralehkých. Nejsem úplně takový ten skalní příznivec barefoot, který by nic jiného na nohy nedal (nosím všechno možné od podpatků až po sneakersky), ale do komplikovaného terénu se mi osvědčily.
Další poznatek je, že jsem překonala svoje představy o tom, kolik toho ujdu s těžkým báglem. Vzhledem k tomu, že i cesta pěšky pro Idušku do školy (a to to mám pár stovek metrů od domu) mne dokáže rozdýchat, čekala jsem, že můj největší výkon bude cesta soutěskou a pak už budu jen mrtvá a budu se muset nechat repatriovat vrtulníkem, nebo tak něco. Vyhlídkou Top of Salzburg jsem si vůbec jistá nebyla, tak napůl jsem počítala s tím, že tam vůbec nepůjdu. Asi na tom ale nejsem se svou fyzičkou až tak špatně, což mě těší. Ještě nejsem do starého železa. 😀
Poslední poznatek je, že Rakušani jsou mistři pořádku. Obvykle jsem svoje stravování řešila tak, že jsem si koupila nějaké jídlo s sebou, sedla jsem si venku na nějakou lavičku a snědla to obklopená krásným výhledem. A to i v centru měst Kaprun a Zell am See. Pak jsem přijela do Brna, koupila jsem si v restauraci letní salát (kuřecí + zelenina + avokádo + ananas se zálivkou) a chtěla si ho sníst někde venku, ale zjistila jsem, že není kde. Buď byli na lavičkách bezďáci, nebo tam byl šílený smrad. Z čeho může být uprostřed ulice, bez zjevného zdroje, takový šílený smrad? Takový "čichový zážitek" mívám i v Praze. Samozřejmě ne všude, ale na hodně místech, kam v Praze nebo Brně přijdu, je prostě smrad. Lidé z větších měst často žijí v představě, že lidé na vesnicích žijí v permanentním smradu z hnoje, ale subjektivně bych řekla, že i ten hnůj, když je ho tu tak dvakrát do roka cítit, smrdí míň. 🙈 Přitom i větší města s tím nemají až takový problém... jasně, vyhnout se tomu při větší koncentraci osob stoprocentně nejde, ale asi něco dělají jinak a lépe.
Dneska jsem se dala do rybízové marmelády, jelikož jsem už měla obavy, že další vlnu veder rybíz nepřežije. Lexa dostal za úkol sklidit to, na co se po dobu mé nepřítomnosti vyprdl. Recept, který se mi osvědčil i minulý rok, je dost jednoduchý: 700 g cukru krystal/krupice na 1 kg omytého rybízu bez stopek. Smíchat to a nechat odložené v lednici do druhého dne. Rybíz tak pustí šťávu. Pak se to dá do širokého hrnce a vaří se to, dokud marmeláda při kápnutí na talířek nedrží konzistenci. Není třeba přidávat žádnou želírovací látku, protože rybíz přirozeně obsahuje hodně pektinu. Někdo to pak i pasíruje, ale já mám ráda, když jsou tam zrníčka i slupky, protože mi to přijde zdravější... samozřejmě je tam tuna cukru, takže... ale i tak.
Koukla jsem dnes do kalendáře - za dva týdny a kousek poletíme na ten Kypr, což je hrooozně brzy pro mě. Tak nějak jsem měla zakódované, že je to až za měsíc a něco, najednou už je to jen to "a něco". 😁Jsem z toho celkem nervózní, a to i když jsem ty Alpy zvládla bez větších problémů. Tam by se ale přinejhorším stalo něco jenom mně, teď budu mít s sebou děti.
No a poslední perlička na závěr. Ségra mi psala, že jí volala kriminálka, že se nějaký Horváth pokoušel vzít si půjčku pomocí její plné moci. A že jí z kriminálky řekli, že jí bude volat banka a pak i policajti. Volalo soukromé (skryté) číslo. To už mi v hlavě svítila červená kontrolka, tak jsem ségře řekla, ať za žádnou cenu nic neřeší s těmi, kteří ji volají, ale ať jim oznámí, že to jde řešit na policajty sama (a pak ať jde na ty policajti)... pak už s ní nikdo komunikovat nechtěl. Samozřejmě to byl podvod...