Zobrazují se příspěvky se štítkemCestování. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemCestování. Zobrazit všechny příspěvky

27. srpna 2026

O cestě domů a návalu úkolů

Předevčírem a včera jsme se vraceli z dovolené. Poslední den jsme uklidili apartmán a vydali jsme se na poštu poslat pohledy. Pošta byla u krásného pravoslavného kostela, který jsme si prohlédli, a pak jsme jeli na letiště. Popravdě jsem moc nepochopila, jak se platí MHD na Kypru - dětem jsem pořídila Motion Card na letišti, díky čemuž měli lístek za jedno éčko místo 2,70. Mně by se to nevyplatilo, takže jsem jezdila za hotové, ale cca v polovině případů na mě řidič mávnul, ať jdu a neplatila jsem nic. Možná si mysleli, že Iduška je mladší a neplatí nic a moje je jedna z karet.

Na letišti šlo všechno hladce, dokonce tam mají takové skenery, díky kterým nemusíte vyndávat elektroniku a tekutiny z batohu. Super. Vzhledem k tomu, že Kypr není v Schengenském prostoru, tak jsme museli oskenovat cestovní doklady a nechat se vyfotit. Pak jsme šli čekat do zóny pro odbavené cestující, která připomínala obří nákupák, takže jsme se snadno zabavili.

V letadle Iduška pořád řvala, protože si chtěla koupit nějakou čokoládovou tyčinku a já jí to nedovolila. Nabízela jsem jí sušenky, ale ty nechtěla... zajímavé je, že druhý den ve vlaku si je s chutí dala. Na letišti nás vyzvedla švagrová, u které jsme přespali, za což jsem ráda, protože jsem byla fakt unavená a nechtělo se mi harcovat se kamsi na Vysočinu. Pro příště trochu zlepším svůj batoh - pořídím si na něj kolečka, abych se s ním nemusela tahat na zádech.

Domů jsme jeli vlakem, pak nás vyzvedl Jirka se psem (teda se dvěma psy, ale jen jeden byl náš) a já začala chystat Idu na gymnastický kemp, kde je dneska. Saša ji tam ráno vezl, což mu vůbec nezávidím, já byla ráno úplně mrtvá. 

Po dovolené se musím hodně rychle zaktivizovat, protože mám fakt hodně věcí k řešení. Předně:

  • vyřešit auto - buď udělat technickou a nechat si udělat klíč, nebo koupit nové;
  • vypovědět smlouvu na plyn s Innogy a uzavřít smlouvu s novým dodavatelem;
  • zařídit vše ohledně nástupu dětí do školy;
  • sehnat Idušce kytaru (3/4) a vyřešit nástup na ZUŠ.
A taky mám teď hodně zakázek k dopracování... 

23. srpna 2026

Kypr - den 6. a 7.

Den 6. 

Dnes jsme měli poměrně low-budget den, když jsme šli do archeologického muzea, které tu mají zadarmo. Tedy low-budget oproti zítřku, kdy pojedeme do aquaparku, který je kurwa drahý. Archeologické muzeum se mi moc líbilo, měli tam vystavené sarkofágy, které se našly přímo v Larnace, a pak nějaké kostry a samozřejmě spoustu keramiky. Děti to měly prolítnuté za 5 minut, Lexa si dokonce šel vyžádat od zaměstnanců muzea heslo k wifi, když jsem se nedívala, a šel chatovat se svou přítelkyní. Achjo.

Iduška pro změnu pořád zlobí a je kvůli všemu věčně nespokojená. Hlavně když se musí chodit. Zítra budeme muset jít cca 25 minut na nádraží, odkud pojedeme do aquaparku - to zase bude po cestě řev.

Odpoledne jsme šli do moře, kde se Lexovi podařilo málem odvázat nějakou loď od kotvy. No... ještě že se dovolená pomalu chýlí k závěru.

Den 7.

Poslední úplný den na Kypru jsme vyjeli do aquaparku. Tenhle byl nejdražší, ve kterém jsem byla, ale k nejlepším rozhodně nepatřil. Za prvé už by to tam chtělo údržbu a za druhé nemám ráda, když je naprosto evidentní, že se z vás provozovatel snaží vytáhnout prachy. Jasně, to je hlavní účel podnikání, ale třeba když dostanu za 12 éček malou a ještě k tomu původně zmrazenou pizzu, tak si pak připadám, jako že se mnou někdo solidně vyjebal. Přeneseně řečeno, bohužel. Myslím, že nějaký gigolo by se mnou za tu částku, kterou jsme utratili za 3 hodiny v aquaparku, vyjebal i doopravdy. Příště si místo blbýho aquaparku objednám radši toho gigola.

Ale abych nekřivdila, dětem se to tam moc líbilo. Hlavně Iduška z toho byla unešená a vyváděla tam tak moc, že celou cestu busem spala.

22. srpna 2026

Kypr - den 5.

Na úvod malé stěžovací okénko. Neustále se řeší vizuální smog v exteriéru - tj. hnusné reklamy, AI slop ve formě letáků a podobně. Ale co neustálé obtěžování online? Otevřete stránku, kde chcete získat nějaké informace, ovšem prvně musíte odklikat XY okének o cookies, se slevami, nabídkou zasílání newsletteru, žádostí o vyjádření vašeho názoru se stránkami (pokud mi něco takového vyskočí, automaticky dávám blbé hodnocení a ideálně i přidávám komentář s tím, co si myslím o obtěžování pop-up okny) a podobně. Koupíte něco na e-shopu a následně vám přijde dvacet e-mailů s žádostí o vyplnění dotazníku. Tady vidím vhodný prostor pro nějakou regulaci, protože denně strávím xy minut odklikáváním různých zbytečných oken.

--------

Dnes jsem měla v plánu udělat si menší "túru" kolem pobřeží po zátokách a mořských jeskyních, ovšem děti řekly ne, takže zažíváme takový klasický dovolenkový den na pláži. Vymyslela jsem výlet "poloponorkou" k vraku nějaké lodi Zenobia, s čímž děti (naštěstí) souhlasily. Tak doufám, že budou ještě volné lístky, až tam dorazíme.😁

--------

Výlet ponorkou byl nakonec the best of dovolená na Kypru (zatím). Začátek byl tedy pekelný. K marině se z našeho apartmánu jde tak, že se jde prostě rovně... rovně... a pořád rovně... a takto cca 25-30 minut. Samozřejmě Ida celou dobu řvala. Prakticky kamkoli jdeme, tak jdu já s Lexou, pak patnáct metrů nic a pak řvoucí Ida. Dneska to bylo doprovázané nadáváním, kdy mi Ida řekla, že jsem hnusná a blbá a nic jsem pro ni na dovolené zatím neudělala... ehm... zde bych ráda zmínila dva HappyMeals, předraženou zmrzlinu, deset mini koblížků s čokoládou, dvakrát sushi, chipsy s Ronaldem, krevetové chipsy a samozřejmě kilometrové nošení dvacetikilové Idy na zádech.

I přesto jsme do mariny dorazili včas a stihli si koupit lístky. Pro dva dospělé (za Lexu už bohužel všude musím platit plnou cenu) a jedno dítě to bylo za 1.500 Kč (přepočteno z Eur). Loď má prosklené dno, tj. vidíte vše pod sebou a kolem sebe. V ceně jsou nápoje (voda, pomerančová limonáda, sprite a bílé víno). Na palubě je i WC a sprcha. Výlet trvá 2 hodiny. Prvně se pluje k vraku lodi Zenobia, která se potopila na své panenské plavbě roku 1980 z důvodu technické poruchy. Na palubě zůstala auta, která loď vezla z Řecka na Kypr. Loď je cca 40 metrů pod hladinou a z semi-submarine (jakože poloponorky) je velmi pěkně viditelná. Posádka házela do vody krmení pro ryby, takže bylo možné si prohlédnout i ty. Viděli jsme spoustu menších modrých rybek, asi to byli sapíni a ostenci, já pak viděla i mantu. 

Největší zážitek byl samozřejmě ten vrak. Loď nad ním několikrát proplula, abychom si ji mohli důkladně prohlédnout, pak zastavila a byla 30minutová zastávka na šnorchlování. Já nejšnorchlovala, ale Iduška trvala na tom, že půjde do vody, tak jsem ji tam vyslala vybavenou záchrannou vestou a Lexou, kterému se teda moc nechtělo. Na lodi jim půjčili i šnorchlovací masky. Oba vlezli do vody, koukli pod hladinu a pak zase velmi rychle vylezli. Lexa říkal, že voda byla dost průzračná, takže viděl celý vrak pod sebou a že ho z toho až jímala hrůza, takže zase rychle vylezl.  

Cestou zpátky jsme zase pozorovali mořský život. Mimochodem - ten vrak je vzdušnou čarou přímo naproti našemu apartmánu. 😁

Pak jsme šli na zmrzlinu a procházkou domů. Lexa tu chodí v noci ven (obvykle od osmi do desíti) a loví kamarády, už ulovil pár Britů a nějakého Poláka s Le Ferari. Takový skill bych potřebovala taky.

Já s Idou šla ještě večer na pláž a do moře. V noci je to super, nepraží slunce, voda je teplá, všude světla, hudba a neony... Byla by to super destinace na bydlení, kdyby tu neměli blbou kanalizaci (nemůžete házet toaleťák do záchodu... ale třeba je to problém jen těch starších domů) a kdyby většina zástavby nebyla taková "jihoitalská". Na rozdíl od jižní Itálie tu ale není takový bordel ve smyslu odpadků všude možně - odpadků na veřejných prostranstvích je sice více, než třeba u nás na Vysočině, ale zase nesrovnatelně méně, než na takové Sicílii, kde jsou lidé schopní vyhodit nábytek doprostřed kruháče. Zatím nejvíce je mi tu sympatický život po setmění.

21. srpna 2026

Kypr - den 4.

Dnes jsem se rozhodla, že vezmu děti šnorchlovat. Měli jsme vyjíždět dopoledne, ale ukázalo se, že s dětmi je to nemožný úkol, respektive bych musela vstávat už v šest. Než se všichni vyčúrali, napili, nasvačili... bylo poledne a chtěli obědvat. Tedy jsem udělala oběd a najednou byla jedna hodila. Tak jsem zavrhla původní plán, že pojedeme na Turtle Beach, protože tam se jede skoro 3 hodiny dopravou. Našla jsem v okolí jednu menší pláž, která vypadala fakt pěkně a podle fotek i živě (ve smyslu podvodního života).

Tak jsme tedy jeli, trochu nás mělo varovat, že řidič jel úplně jinak, než jak bylo na Google Maps. Nicméně na pláž jsme se dostali. Bylo to tam pěkné, nikde nikdo (to mělo být druhé varování), pod hladinou jsme viděli pár korálů, krabů a ryb. Doufala jsem, že budu mít čas trochu se naučit se šnorchlem pracovat, případně že se naučím i plavat, ale bohužel s dětmi to vůbec nejde. Musím pořád hlídat Idu, která má tendence plavat daleko, a Lexu, jehož úkolem je hlídat Idu, ale každé cca 3 minuty se na to vybodne. Tedy jsem se nakonec jen párkrát koukla pod hladinu (je to úplně jiný zážitek) a pak hlídala Idu. Budu se muset někam vypravit bez dětí, pokud se chci naučit pohybovat se ve vodě.

Když měly děti dost šnorchování, tak jsme šli na blízké hřiště, kde jsme uschli. Pak jsme šli hledat zastávku. Tam jsme si sedli... bus nikde... načež za námi přišla indicky vypadající holka a řekla nám, že bus kvůli rozkopané silnici už nejezdí a že se chodí na zastávku, která je 3 km daleko. Jako fakt? Myslela jsem, že mě jebne, a to zejména kvůli Idě, která jakoukoli chůzi, která nevede na pláž nebo ke zmrzlině, velmi otravně bojkotuje. Tedy jsem ji musela asi kilometr nést. Naštěstí indická paní byla tak hodná, že nás tam odvedla, bez ní bychom asi ještě do teď seděli někde na zastávce. 😁

Poslední poznatek pro dnešek - pravidelně mi píše tchyně, což je samo o sobě milé, nicméně vždycky zdůrazní, že o nás má strašný strach, případně se zeptá, jestli jsme zdraví, nezranění, nebo dodá, ať děti neodnese proud na volné moře, nebo něco v tom smyslu. Člověk má pak pocit, jako by odjezdem na dovolenou a zevlováním na pláži dělal něco strašně nebezpečného, u čeho s cca 50% pravděpodobností umře. 

20. srpna 2026

Kypr - den 2. a 3.

Včera jsem nestihla nic napsat. Dopoledne jsme šli na pláž, kde byla voda teplá jako kafe. To jsem ještě nezažila, abych se nemusela při vstupu do vody "aklimatizovat". Pak jsme si udělali oběd a šli do nějakého trampolínového zábavního parku, kde jsem dětem za nekřesťanské peníze koupila hodinu skákání a sama pracovala na tabletu. Původně jsem si myslela, že hodina bude málo, ale ukázalo se, že Lexa byl unavený snad už po deseti minutách. Tak jsem ho hned poslala zpátky s tím, že za sedm stovek tu hodinu prostě proskáče, i kdyby nevímco.

Pak už byl večer, tak jsme šli zpátky podél moře. V Larnace to evidentně žije až po setmění, kdy lidé posedávají na zídkách podél promenády, z restaurací se line různá hudba (šli jsme kolem mexické restaurace, kde byla živá produkce nějakých španělských odrhovaček, a kolem promenády hrají hudebníci na saxofony a kytary. To bylo moc pěkné.

Bylo by to teda hezčí, kdyby u Idušky jakákoli chůze delší než deset kroků nespouštěla fňukání. To už mi začíná trochu lézt krkem. 

-------

Dnes jsme se šli projít k nedalekému vyschlému solnému jezeru. Podle online mapy měla cesta trvat 10 minut, s Iduščiným fňukáním to bylo 30. Tak jsem pak rezignovala a vyvezla děti do OC poznávat kyperskou kulturu. No nic, poslouchat muzikanty na promenádu půjdu asi radši bez nich. 

--------

Poté, co jsme se vrátili z OC, šli jsme ještě večer plavat do moře. Moře bylo stále teplé, ačkoli už ne tak jako přes den, navíc plavání v moři vedle všech těch neonů z města vypadá fakt kouzelně a efektně. Je super, že bydlíme hned vedle pláže - nemusíme s sebou tahat sto nepotřebných blbostí, ale prostě vyjdeme v plavkách z apartmánu. 

Je tu hodně málo lidí. Podle včerejší návštěvy OC bych řekla, že se všichni kumulují tam. Když jdeme na pláž, tak kolem nás třeba 100 metrů nikdo není, a to jde o jednu z nejlepších pláží ve městě.

17. srpna 2026

Kypr - den 1.

Opět budu každý den referovat o naší cestě postupně, abych si zkrátila dlouhou chvíli při čekání.

Dneska odlétáme. Sice až pozdě večer, ale čeká nás dlouhá cesta do Prahy a pak na letiště. Ráno jsem nic nestíhala, potřebovala jsem zařídit xy věcí od andulek až po otestování vzdáleného přístupu k PC přes tablet. Byla jsem asi hlavou nějak mimo, protože se mi nějakým zvláštním hnutím mysli podařilo nalít si krém s pantenolem nikoli do cestovní lahvičky, ale do lahve s kondicionérem. Proč jsem to udělala? Absolutně netuším.

Do toho si všichni vzpomněli, že ode mě něco potřebují. Paní si ode mě nakoupila knihy na Vintedu, tak jsem je ještě na poslední chvíli balila a Lexa s nimi letěl do Z-Boxu. Dva mí bývalí klienti chtěli přípravu na obhajobu. Saša mi dohodil nového klienta. Vzhledem k tomu, že ve výsledku mi všechny tyto aktivity přinesou peníze, nestěžuju si, ale nemuselo se to nakumulovat v pár hodin před odjezdem. 😁

Saša se včera mezi řečí vyjádřil, že měl nějakou virózu. Vypadá nějak pohuble - buď omezil příjem vlašáku a uzenin, nebo je to vedlejší efekt stresu a virózy. Tedy nevím, jestli má stres, ale já bych ho teda měla, kdybych měla strávit měsíc a něco před Vánoci v Brně na trzích, dala za to několik desítek tisíc a teprve si začala dělat zásoby zboží. Přijde mi, že organizace nikdy nebyla jeho silná stránka. Samotná tvorba ano, na to je hodně šikovný, ale asi by potřeboval nějakého kouče, který by ho motivoval. Ale já už bych mu do toho kecat neměla. 

-------

Aktuálně zevlíme na letišti v Larnace a čekáme, až otevřou stánek s kartami na bus. Ještě je tu možnost, že se do té doby dopustím zločinu - ale kdybych u soudu zopakovala Lexovy otázky typu "Takže domů pojedeme busem?", tak by mě rychle osvobodili.

Let proběhl až na nějaké ty turbulence celkem v pohodě. Tedy s výjimkou vzletu, kde pilot snad o něco štrejchl a já si říkala, jestli by bylo moc trapný vyskočit z letadla... Nakonec jsem to vyhodnotila jako trapný a smířila jsem se s tím, že sice umřu, ale aspoň se nebudu muset rozvádět. No a přistání bylo taky takové tvrdší. Lidí úlevou tleskali.

-------

Věci, které jsme stihli ztratit:

- klobouk

-------

Věci, které jsme zatím našli:

- korálkový náramek s krystalem

--------

Na letišti v Larnace se Idušce prakticky instantně podařilo ztratit klobouk. Hledali jsme ho, nenašli. Smůla, no. Ale na druhou stranu jsme na zastávce autobusu našli náramek. Iduška vyhodnotila, že je to vlastně dobrá výměna. Já bych raději nekupovala další klobouk.

--------

Ubytování jsme hledali docela dlouho, protože v Google Maps to bylo špatně označené. Naštěstí Lexa na chvíli zapnul hlavu (což se zase tak často nestává) a všiml si, že z jedné fotky u inzerátu ubytování lze vydedukovat, ve kterém domě to je. Pak už jsme to našli fakt rychle. Já si šla prakticky hned lehnout, protože jsem byla unavená jako štěně. Děcka však průběžně otravovala, že mají hlad, tak jsme vyjeli nakoupit do Lidlu. Mají tu levné ryby a mořské plody, takže si uděláme týden středomořské kuchyně. 💛

Pak jsme šli do moře. Bohužel jsme s sebou nemohli vzít kruh, který jsem si složitě vydyndala od Jiřinky, protože se nám nevešel do zavazadla - nicméně Prozřetelnost nás poctila svou pozorností, protože mi můj dočasný landlord oznámil, že tu předchozí rodina nechala několik nafukovacích kruhů a můžeme si je půjčovat dle libosti. Takže i ten kruh nakonec máme.

-------

Ukončím to trochu na melancholické vlně. Je to tu krásné, ale trochu mi tu chybí někdo dospělý, kdo by to sdílel se mnou. Myslím, že kdybych měla s kým zajít do restaurace, jít se pozdě večer projít, nebo tak něco, povýšilo by to můj zážitek na vyšší level. Řešit jen sama sebe je sice v jistém ohledu fajn, ale život s někým je... o něčem jiném (nevím, jaké přídavné jméno zvolit).

29. července 2026

Zell am See - den pátý

Dneska odjíždím domů. Na rozloučenou mě štípla vosa zezadu do krku - super. 😅 Snad to bude to nejhorší, co se mi dnes stane.

Aktuálně sedím v MHD a jedu na vlakové nádraží. Naštěstí jsem dokázala vstát brzy a dojít na bus - včera jsem byla tak unavená a tak mě bolely nohy, že jsem o tom pochybovala. 

......

Zvládla jsem dokonce i přesun na Flixbus. Při čekání mě jeden z řidičů vedlejšího spoje poprosil, jestli bych mu nepomohla koupit kafe v automatu - říkám si, odkud Flixbus vozí řidiče, když neznají automat na kafe? No nic. 

Teď už jedeme směr Brno - tam bych měla být cca za 2 hodiny. Pokud nebude zpoždění, přestoupím hned na vlak a tradá domů. Doufám, že tam Lexa aspoň trochu uklidil.

.......

Ve Flixbusu jsem seděla povětšinou sama, až v Telči si ke mně přisedla nějaká paní, která byla taková... no asi měla nějakou diagnózu. Ptala se mě, odkud jedu, tak jsem řekla, že ze Salzburgu, na což odvětila: "Jó? To nechápu...". Mimochodem to "Jó?" říkala na cokoli, co jsem jí odpověděla. Taky každou druhou věc nechápala. Udivilo ji, že jsem byla na horách, že jsem tam byla sama, že jsem jela lanovkou... Pak, když jsme vystupovali, zasekla se asi 5 minut na tom, že zkoumala, jak přesně fungují područky u sedaček. Naštěstí jsem si nekoupila jízdenku na ten vlak, co jel 15 minut po příjezdu Flixbusu, to bych nestihla. 

Touto cestou jsem si také ověřila svou schopnost zabalit si adekvátní počet věcí na určitý počet dní. Už jsem to skoro dotáhla k dokonalosti - neunosila jsem jen jedny kalhoty. To se bude hodit na ten Kypr, tam budeme mít každý jen batoh. Ale zato budeme mít na apartmánu pračku. 

28. července 2026

Zell am See - den čtvrtý

Dnes je technicky vzato můj poslední den výletu, zítra už jen pojedu domů.

Ráno jsem vyrazila na Top of Salzburg. Bohužel stále chodím jako mámin pověstný naprcaný kačer, tak jsem zvědavá, jestli to vůbec vylezu. Aktuálně sedím v buse a pak přestupuji na další bus do Kaprunu k lanovce.

Začíná být pěkně teplo, ale nahoře prý bude poněkud zima, tak jsem se přinutila vzít si dlouhé kalhoty. Peču se už teď, achjo.

......

Tak nahoře jsem se rozhodně nepekla, bylo tam sedm stupňů. Bylo to tam takové... transcendentální? Ty masy skály, obří kameny a žádná zeleň všude kolem vyvolává pocit malosti a krátkosti vlastního bytí. Ty skály tady jsou miliony a miliony let, člověk jen tak osmdesát roků, když má štěstí. 

O lanovku níž už je to veselejší, jsou tam alpské rostlinky a tráva. Jezera, kolem kterých jsem procházela, mají takovou zvláštní světle modrou barvu, nepodobá se to vodám u nás ani moři.  

......

Konečně jsem se dokodrcala na hotel, takže mám možnost se na tabletu více rozepsat. Do Kaprunu, odkud vyjíždí lanovka na Kitzsteinhorn, kde je těsně pod vrcholem vyhlídka Top of Salzburg (3.029 m n. m.), jsem dojela busem, který byl totálně narvaný turisty - bilancovat mezi tím, zda se vmáčknu na pupek nějakého důchodce, nebo na zadek korpulentní paní, to mi opravdu není komfortní, ale nakonec jsem to přežila. Lanovka až nahoru stála cca 1.400 Kč a několikrát se přestupovalo v závislosti na tom, z jaké stanice se vyjíždělo. Já vyjížděla z jiné stanice, než na jakou jsem pak přijela, takže prvně jsem přestupovala dvakrát a pak pětkrát. 

Ten výškový rozdíl je tak velký, že se člověk při cestě nahoru cítí, jako by vzlétal letadlem - cítila jsem takový ten divný tlak v uších. Na vyhlídce bylo dost chladno - jak už jsem psala, bylo tam 7 °C. Dalo se pak jít až na vrchol, ale byla tam cedule s varováním, že je to možné jen s odpovídajícím vybavením, tak jsem radši nešla. Přímo pod vyhlídkou byl ledovec a také taková "ledová aréna", kde se dalo lyžovat.

Nahoře jsem chvíli pobyla a pak jsem jela dolů. Tentokrát jsem na každé stanici vystoupila a dala si vždy ten nejkratší vyhlídkový okruh, který jsem tam našla - obvykle tak 30 až 40 minut. Čím jsem byla níže, tím více rostlin a zvířat tam bylo. Nahoře byly jen kameny, vypadalo to tam trochu jako na Marsu... měla jsem z toho podobný pocit, jako když jsme byli na Etně. Celkem chápu, že se někdo vzhlédne ve vysokohorské turistice, protože takový pocit je nepřenositelný.

Níže pak začaly přibývat nějaké rostliny, pak i tráva, ovce a krávy. Ovce a kozy byly obzvláště vtipné, velmi hlasitě bečely a mečely a kolemjdoucí turisty to evidentně bavilo více, než ty hory kolem. 😀 Bylo tam i krásné horské jezero, do kterého vtékal nějaký pramen z hory. V místě, kde potok vtékal do jezera, bylo viditelné spojení dvou odlišných barev vody (jakože difúze). Bylo to moc pěkné, ale nešla jsem až dolů, protože jsem se obávala, že bych už nevylezla nahoru.

No a tímto stylem jsem došla/dojela až do centra Kaprunu. Tam jsem zjistila, že je tam letní bobová dráha - 1,5 km dlouhá. Tím padlo rozhodnutí, že tam pojedu ještě jednou a tentokrát i s dětmi, protože tohle se jim bude líbit. Díky MHD zdarma to může být celkem low budget výlet - pokud člověk nechce jet lanovkou, tak toho kromě jídla, případně nějakých vstupů (které ale obvykle nebývají moc drahé), nemusí moc platit. Prostě jen dojede k nějaké přírodní kulise a jde se procházet. Blízko je ještě nějaká další soutěska, pak několik dalších hor a vyhlídek. Viděla jsem tu i nějaký aquapark, obří lázeňský komplex... no prostě na pár dní je tu zábavy dost. Jako bonus jsem tu (kromě jednoho Mekáče) nenarazila na žádná rychlá občerstvení. 

Blbá je ta cesta busem... vlastně ideální by bylo jet autem, tady auto někde odstavit a pak si vozit zadarmo zadek busem a vlakem. Pravděpodobně díky dotování MHD tu je volných míst na parkování tři prde.., jak jsem si všimla. No ale to bych se musela naučit jezdit delší trasy. 😬

Zítra vstávám fakt brzo, už ve čtyři třicet ráno, abych stihla MHD k vlakovému nádraží, takže jsem si všechno nachystala s předstihem. Vyjdu o něco dříve, protože mě fakt bolí nohy a nevím, jestli zvládnu čile pobíhat mezi zastávkami. Taky jsem už zvládla nakoupit suvenýry - původně jsem chtěla koupit další magnety, ale pak jsem se rozhodla pro klobásy se zvěřinou. 😁

27. července 2026

Zell am See - den třetí

Konečně jsem se pořádně vyspala a ráno i pořádně najedla. Jak jsem tak koukala na ostatní ubytované, tak v případě některých cena snídaně možná i převýšila cenu pobytu. Já se vždycky snažím jíst tak nějak skromně, abych nevypadala jako taková ta typická představa Čecha, který si naloží na talíř porci pro tři a další tři porce si narve do kapes, ale ostatní si s tím evidentně hlavu moc nelámou.

Pak jsem hned vyrazila na MHD a teď čekám na vlak do St. Johann im Pongau, odkud pojedu ještě kousek busem a pak asi půl hodiny pěšky k té soutěsce. Lexa se mě před odjezdem ptal, jestli v té soutěsce už někdo umřel. Někdy před 20 lety tam umřel muž se svou dcerou, když v zimě sáňkovali poblíž a vjeli přímo do té rokle. To je tak na Darwinovu cenu. Chudáci děti, které mají tak pitomé rodiče.

Mě stresuje spíš to, že mě začínají hodně bolet kolena a kyčle. Svaly jsou překvapivě OK, ale klouby asi nejsou na takové opotřebení zvyklé. Měla bych začít brát kolagen. 😅

.......

Lichtenštejnskou soutěsku jsem přežila a jelikož jsem si koupila lístek dopředu online (a levněji), nemusela jsem čekat tu hroznou frontu. 😅 To je zároveň odpověď na otázku, kam se to poděli všichni turisti. A hlavně Češi. Těch tu bylo fakt hodně. 

Výhled to byl úžasný, navíc jak pršelo, proteklo tam více vody, takže to byl hezčí pohled. Schodů tam byly 3 prde.., ale vzhledem k tomu, že se tak průběžně stoupalo a klesalo, nebylo to tak hrozné. Sice mě bolely nohy, ale když jsem viděla chlápka se skoliózou (nebo co mu to bylo), jak jde s hlavou tak 30 cm nad zemí, tak jsem se prostě nemohla nechat zahanbit. 😁

Teď jedu na pozdní oběd.

.......

Zjistila jsem, že Google Maps mají jednu zásadní nevýhodu, a to, že často ignorují podchody. Když jsem byla v St. Johann im Pongau, chtěla jsem si tam skočit do Lidlu pro něco k jídlu. Google Maps mi vypočítaly trasu na cca 20 minut chůze, tak jsem šla... a po ujití tři čtvrtě trasy jsem zjistila, že tam vedl tunel přímo z nádraží (jakože podchod), přičemž při jeho využití by mi cesta zabrala 5 minut. Díky Google Maps, po několika set schodech je další chůze přesně to, co jsem potřebovala.

No nic. 

Do hotelu jsem se doplazila tak ve čtyři. Přemýšlela jsem, že bych zašla ještě nakoupit nějaké suvenýry (zatím mám dva magnety a pamětní minci, ale bude potřeba dovézt nějaké dárky potomkům a příbuzenstvu), ale už jsem byla mrtvá. Zítra chci jít na Top of Salzburg, pokud to počasí dovolí. Sice se tam většinu času jede lanovkou (je to ve výšce 3.029 m), ale pak se musí jít nějakým tunelem ve skále, a to poměrně dlouho. Tak si nechci úplně odrovnat nohy, které mě už teď dost bolí. Moje máma má takové označení pro kolíbavou chůzi, a sice "chodí jako naprcanej kačer". Asi tak teď chodím. Doufám, že se to aspoň projeví v tom, že budu mít pěkně vypracované nohy a pozadí. 

Mimochodem jen takový můj poznatek - Rakušané mají evidentně rádi ve všem pořádek. Co tu chodím po městě, všechny domy a chalupy jsou tu perfektně upravené, všechno na zahrádkách je srovnané, chodníky vypadají, jako by je zrovna někdo zametl... viděla jsem tu snad jen dva domky, které vypadaly jako "moje" jedová chýše - to byla asi místní chudina, nebo tak něco. 😀 I ten jejich "vozový park" vypadá mnohem lépe než u nás - je to tu samé SUV a Tesla. Ještě že mě nenapadlo jet sem autem, moji Škodovku by odvezli rovnou do šrotu.

A taky tu mají málo takového toho AI slopu, čímž míním AI generický grafický odpad. Když si někdo nechá udělat plakát od AI, tak to v 90 % případů poznáte. Ne vždy, někteří lidé si dají s promptováním práci a pak to vypadá dobře, ale když zadáte moc obecný dotaz, tak prostě ty plakáty vypadají na jedno brdo. Typický je velký nadpis umístěný nahoře, často do oblouku, nějaký centrální motiv, symetrická kompozice a záře nebo protisvětlo v pozadí. Často se objevují také dekorativní hvězdičky, paprsky či ornamenty. Někdy to vypadá jako takový... grafický bordel? Prostě příliš mnoho důrazných prvků na jednom plakátu. V ČR mi přijde, že to je hrozně časté, jak na FB, tak ve veřejném prostoru, a už to je otravné. 

26. července 2026

Zell am See - den druhý

Cestování mě baví, ale víte, co mě fakt nebaví? Trmácet se v 5 ráno v dešti podél silnice. Každopádně to vypadá, že dnes do Zell am See skutečně dorazím (hurá), protože se mi podařilo jak vystoupit z busu, tak najít železniční stanici a koupit si tam jízdenku (a máme tu triple!). Trochu mne stresuje, že jsem v Salzburgu evidentně jediná, kdo v 5.45 na tenhle spoj čeká, ale snad se mi podaří i nastoupit. 😅

......

Podařilo se mi dojet až do Zell am See. Dělala jsem si obavy, že to tu bude narvané turisty, ale evidentně ne. Místní supermarkety, tedy alespoň Interspar, se dokonce neobtěžují v neděli vůbec otevřít. Centrum je kolem osmé až na pár běžců prázdné. Uvidíme, jak to bude během dne. Třeba všichni zatím spí. 

Jelikož evidentně spí i majitelé kaváren, musela jsem na snídani do Mekáče. S dopravou je to tu nečekaně jednoduché a levné - pokud tu totiž přespáváte, pošle vám ubytování v předstihu online kartu, se kterou jezdíte zdarma. V celém Salzbursku. 

Teď budu muset vymyslet, co budu dělat až do dvou, kdy mám check-in.

.......

Z ubytování mi napsali, že check-in je možný už ve 12.00, takže super. Ale proč si to nezkomplikovat, že. Už tak byl blbej nápad jet sama do Rakouska do hor, tak co třeba nejít hodinu pěšky s plným báglem v dešti, namísto toho, abych si počkala půl hodiny na bus, kterej mám zadarmo. 😅 Poslední dobou dělám samá špatná rozhodnutí, zdá se mi.

No nic, každopádně už jsem v hotelu, chvíli si dáchnu a půjdu se naobědvat, protože mám fakt hlad.

.......

Měla bych vedla italštiny zařadit do Duolinga i angličtinu, protože zjišťuji, že ačkoli její pasivní znalost je u mě velmi dobrá (jsem schopná číst anglické odborné texty), s aktivní znalostí je to o poznání horší. Šla jsem na oběd do asijské restaurace - tedy bylo to bistro "to go", takže jsem si vzala nudle se smaženým kuřetem s sebou. Pán, co mě obsluhoval, mi řekl částku, já ji zaokrouhlila na deset éček, a odměnou se mi dostalo několika úklon. Prvně jsem si myslela, že je to nějaký asijský zvyk (asi i jo), ale pak mi došlo, že jsem dala fakt velké dýško. 😀 No... jezdím tu zadarmo, takže z ušetřených peněz trochu podpořím místní podnikatele.

Jídlo jsem si snědla na lavičce v nějakém parku, bylo to pěkné panorama. Pak jsem se prošla po centru a jela busem zpět do hotelu. Tam jsem na chvíli usnula, protože jsem v buse zabrala jen na dvě hodiny a fakt se mi chtělo spát. Teď asi budu chvíli pracovat, pustím si nějaký film a půjdu brzy do postele, protože zítra chci jet na tu Lichtenštejnskou soutěsku a tam se vyplatí být brzy. Tedy se rychle nasnídám (snídani mám v ceně pobytu, je super, že nebudu muset pobíhat po městě a hledat otevřený obchod jako dnes) a vyrazím. Jsem zvědavá, jak to zvládnu, po dnešku dost cítím nohy a v té soutěsce je několik set schodů...

Co mě překvapilo, je, že nepotkávám moc turistů. Před hodně hodně lety jsem byla v Zermattu a tam byla hlava na hlavě, tady jsem si to představovala podobně, ale ne. Párkrát jsem uslyšela češtinu, párkrát italštinu (a něco jsem i rozuměla!), jednou něco jako chorvatštinu. Ale možná je to tím, že je neděle a v neděli tu evidentně moc živo není - supermarkety mají zavřeno, chtěla jsem si jít koupit nějakou zeleninu a ovoce a pohořela jsem. Když jsem čekala na check-in, chtěla jsem jít blomcat po obchodech a taky jsem neuspěla. Možná ten pravý turistický nápor začne až zítra. 

Lexa to doma zatím zvládá... trochu mě vyděsilo, že se rozhodl upéci nějakou buchtu, ale naštěstí barák nepodpálil, takže asi dobrý.

25. července 2026

Zell am See - den první

No ten název je poněkud zavádějící, protože de facto dnes do Zell am See ještě nedojedu - to až tak zítra kolem deváté ráno.

Taky jsem si řekla, že si sem budu psát, když se budu nudit například v dopravním prostředku, nebo při čekání na něj. Takže články k jednotlivým dnům budou asi vznikat postupně.

Pokud se někde cestou ztratím, nebo spadnu do soutěsky, určitě to bude vyšetřovatelům ku prospěchu. 

............

Dnes mi většinu dne zabrala organizace věcí před odjezdem, pak jsem ještě vezla Idu na soustředění, protože Saša vypadal dost unaveně z té cesty z tábora. Obecně poslední dobou vypadá nějak unaveně a přešle, člověk by se nad ním až ustrnul. Dnes jsme si chvíli povídali o Janu Lucemburském a pak mi Instagram vyhodil, že sdílel reelsko z 300: Bitva u Thermopyl. Škoda, že chytá moje zájmy až po rozchodu. 😅

Lexa dostal důkladné instrukce a školení, co má a nemá dělat, a to včetně detailního jídelníčku. Pak mě vyprovodil jako hodný syn na bus.

Ve Žďáře na nádraží jsem potkala toho schizofrenika, kterému dělám korekturu - seděl tam i s manželkou. Ta se mě ptala, kolik mi je a jestli jsem mladší než ona, což mě trochu zarazilo, protože jí míří na 60. Asi bych měla začít nosit ten pytel přes hlavu. Taky jsme si povídali o tom, kam jedu. Nějak nemohla pochopit, že jedu sama. Proč to každému připadá tak divné? Vypadám snad jako retard, který netrefí z bodu A do bodu B?

V Brně na nádraží jsem nevěděla, co dělat, tak jsem se šla projít po centru. Byl to ale značný nápor na moje čichové buňky a taky mě zastavil nějaký Amík a chtěl mi vyprávět o Bohu, tak jsem šla radši zpět na nádraží. Tady teď čekám a nudím se... příště s sebou fakt někoho vezmu. Původně jsem chtěl říct kamarádce Maruš, ale ta letěla do Egypta. Poměrně dobrý nápad, mimochodem. Já do Egypta neletím a trmácím se s těžkým báglem.

Příště prostě přinutím Lexu.

13. března 2026

Budapešť: den pátý

Už sedíme ve Flixbusu směr Brno, tedy je na čase bilancovat výlet. Stručně: bylo to pěkné, ale Idu s sebou asi příště nevezmu. Respektive na takové cesty zjevně ještě není emočně zcela zralá. Půlku cesty profňukala - typicky proto, že jsem jí nechtěla něco koupit, nechtěla si nést batoh, svítilo jí do očí, pasta měla špatnou barvu, měli jsme jít někam pěšky... Tedy kvůli takovým věcem, které jsou na výletě typické. Nevadilo by ani tak to, že více než památky oceňuje aquapark, protože jak jinak si má dítě vybudovat vztah k památkám než jejich navštěvováním, ale ještě nedokáže regulovat své emoce natolik, aby po zbytek výletu (tedy po dobu, kdy není v aquaparku) pořád neřvala kvůli blbostem. A to je otravné, zvláště když člověk do toho musí hlídat cestu, spoje a tak. Tedy příště vezmu asi jen Lexu.

Dneska jsme den strávili v obchodním centru, protože jsme byli ověšení bágly a nechtělo se nám moc chodit. Já musela nést i ten Iduščin, protože Iduška chytala záchvat vzteku, kdykoli jsem jí ho chtěla dát, a říkala mi, že mi přeje, ať mě pokaká pes a podobně. Když jsem jí pak odmítla koupit drahou hračku, protože mi sprostě nadávala, začala mi nadávat ještě víc a tak dokola. Pomohlo až když jsem jí oznámila, že jsem si ten její výstup natočila a jdu ho poslat tátovi. Samozřejmě jsem blufovala, ale zabralo to. 

Říkala jsem si, že budu v buse pracovat, ale jsem unavená, tak jen píšu bláboly. Ráno jsem vstávala v sedm, abych stihla adekvátně uklidit byt před odchodem. To je taková moje drobná úchylka - někteří lidé prostě nechají v ubytování nepořádek a berou to, jako že v ceně je i úklid, mně je to popravdě blbé a nechci, aby si pak majitelé říkali, že Češi jsou čuňata, takže hájím národní pověst tím, že vždycky umyju nádobí, ustelu, porovnám ručníky, vyvětrám, zametu a tak. 

Původně jsem myslela, že budeme hodně vařit, abychom z toho udělali low-cost výlet, ale ze dvou indukčních plotének jedna nefungovala a druhá fungovala tak, že ani na nejvyšším stupni voda nedošla varu, takže špagety jsme vařili asi hodinu. Říkala jsem si, že s takovým výkonem moc nedává smysl ten požární hlásič nad sporákem, ale pak jsem si uvědomila, že se člověku asi snadno stane, že při čekání na var vody usne, a pak by mohl být i nějaký ten požár na scéně. Pračka naštěstí fungovala - pro příště to bude must-have ubytování, protože s pračkou se značně snižuje objem oblečení, které s sebou musím brát, takže pro nějaké letecké výlety to bude znamenat ušetření peněz za odbavené zavazadlo. Také jsem objevila kouzlo pracích papírků, což opět snižuje objem zavazadla. 

Jak už jsem psala, včera jsem měla narozeniny. Koupila jsem si u té příležitosti v OC v nějaké maďarské bižuterii náramek - takový skleněný s tulipány, to mám jako low-budget narozeninový dárek. Co si člověk neudělá sám... 😀 

12. března 2026

Budapešť: den čtvrtý

Dneska mám narozeniny. Už jsem ve věku, kdy je to spíš depresivní událost, takže jsem se rozhodla oslavit to poměrně skromně výletem po památkách, což je moje oblíbená aktivita. Bohužel se to nedá říct o Idušce, která ještě před odchodem z bytu začala řvát a vztekat se, že rozhodně nikam nepůjde, že jsem blbá máma a že táta udělal dobře, že mě opustil a že jsem na něj byla pořád zlá (do vysvětlování, že to není tak jednoduché, jsem se raději nepouštěla). Takže Idušku příště nebrat. 

Lexa je v tomto ohledu lepší materiál, protože když se řekne, že se někam jde, tak prostě jde, i kdyby to mělo být třicet kilometrů daleko. Jeho nic nepřekvapí, ani "Vem z lednice tu hlávku salátu, vezmeme ji do Budapešti s sebou, aby se nezkazila.", nebo tak něco. Mimochodem salát jsme si dělali k večeři.

Fňukání, řvaní a nadávání pokračovalo až na Rybářskou baštu, pak jsem dětem koupila zmrzlinu a situace se částečně uklidnila. Rybářská bašta je krásná, popravdě se mi líbila více než Budínský hrad, který je hned vedle. Bylo tam hodně lidí i přesto, že nejsou ještě letní prázdniny, kdy to tam musí praskat ve švech. Několik Asiatek mě nezávisle na sobě poprosilo, ať je vyfotím - asi proto, že žena s dětmi nevypadá na to, že by jim čórla mobil.

Cestou tam i zpět jsme šli přes ten slavný Széchenyi Lánchíd, tzv. řetězový most, který byl fakt krásný a udržovaný... Koukala jsem, jestli někde neuvidím korozi nebo nepořádek, ale nic. Obecně mě udivuje, že v centru a u památek to Maďaři až perfekcionisticky udržují, ale jakmile vyjdete mimo tyto lokality, začne to vypadat úplně jinak (trochu jako v Itálii na Sicílii). Ale mohlo by to být horší, mohl by být bordel všude. 

Taky mi přijde, že to tu smrdí méně než třeba v Praze. Jakožto celoživotní nekuřák mám dost kvalitní čich a v Praze typicky kolem metra nebo u rohů budov často cítím pach moči - tady se také občas objeví, ale rozhodně ne tak často jako v Praze. Přitom Maďaři nevypadají, že by byli nějak čistotnější než Češi, spíše to bude kvalitními komunálními službami. Čeho jsem si dále všimla, je vysoká míra žen s viditelnými plastikami. Často na FB vídám různé memy na téma "napíchané rty", ale ani ve velkých českých městech jsem zatím nepotkala mnoho žen, co by je takové vážně měly. Tady jsem viděla za těch několik dní snad třicet exemplářů. Moc se mi ta móda nelíbí, přijde mi, že to dané ženě na kráse nikdy nepřidá (tedy teď myslím takovou tu extrémní formu napíchání rtů, ne nějaké decentní zvětšení), ba naopak, navíc si jsou ty ženy pak strašně podobné. Ale proti gustu... někomu se to asi líbit musí, když je to tu tak časté. 

Zítra se tedy balíme a jedeme domů. Zjišťuji, že na intenzivně chodící výlety (denně jsme nachodili tak 15 kilometrů) je čtyři až pět dní tak akorát. Už mě z toho chození začínají chytat kyčle, asi bych měla takto někam jezdit častěji a více chodit.

11. března 2026

Budapešť - den třetí

Dneska jsme jeli do aquaparku. Je jich tu v okolí více, ale vybrala jsem Aquaworld Aquapark, který dle fotek a recenzí vypadal jako nejméně problematický. Dokonce jsme zvládli i nastoupit a vystoupit na správné zastávce, což je oproti včerejšku značné zlepšení. Než jsme šli do aquaparku, zašli jsme si na oběd, protože jsem se chtěla vyhnout tomu, abych musela kupovat nějakou předraženou smaženou blbost.

Původně jsem chtěla ušetřit a koupit jen hodinu a půl vstupu, ale paní za přepážkou neuměla moc anglicky, takže jsme skončili s celodenním vstupným. Vlastně to ani nebylo tak drahé, takže nakonec to byla ta lepší varianta. Aquapark vypadal velmi dobře, byl uvnitř designovaný do podoby nějakého aztéckého/indického chrámu (kulturní fúze nebo co) a byl pod takovou skleněnou kupolí, což bylo efektní. Překvapilo mě, že na maďarské poměry tam měli všechno velmi dobře udržované, čisté (průběžně tam chodili uklízeči a šúrovali) a pěkně upravené, vlastně si to nezadalo s mnohem dražšími aquaparky, které jsem zatím po Evropě navštívila. Dokonce i to místní jídlo, se kterým návštěvníci chodili kolem, vypadalo chutně a nešlo jen o obvyklé smažené, burgery a tak. 

Děti se hned daly do skluzavek a tobogánů, Ida se prvně trochu bála, ale pak se přidala k Lexovi, který tam hned začal běhat jako torpédo po extrémních tobogánech. Já vlezla do vířivky a trochu jsem tam "přiusnula", takže jsem tam strávila asi hodinu. Mezitím mě dvakrát vzbudil Lexa - prvně aby mi poreferoval, že si s Idou hrají s nějakou skupinou českých dětí, podruhé proto, že jedno z těch dětí si rozbilo hlavu a přijela pro něj sanitka. Oznamoval mi to takovým nadšeným tónem, jako by právě do aquaparku přijela Lady Gaga a začla tam rozhazovat prachy, nebo tak něco. Ostatní děti evidentně nebyly touto událostí moc traumatizované, takže všechny pokračovaly ve hře a já pokračovala v pospávání. Jak mi hodně dlouho bušil do zad proud vody, mám z toho paradoxně ztuhlá záda.

V aquaparku jsme byli tak čtyři hodiny a pak jsme jeli domů. Cestou jsme nakoupili a já udělala k večeři salát s italským sýrem, protože jsme v jídle zatím dost "prasili" a já to chtěla nějak vykompenzovat. Třeba včera jsem si dala v číně smaženou rýži s mořskými plody, kterou mi nejprve přinesli obloženou krabími tyčinkami, což mě upřímně vyděsilo, ale pak jsem tam objevila i krevety, sépie a chobotničky, takže OK. Jen toho bylo tradičně na mě moc - dožírací štafetu po Sašovi převzal Lexa. Děti šly po večeři prakticky hned spát, což se nedivím. 

Zítra mám narozeniny a tak bude program trochu více po mém. Naštěstí má Ida mnohem lepší náladu... Stálo mě to tedy hodně energie a financí, ale taky mi to ušetřilo spoustu nervů. Dopoledne tedy vyrazíme kouknout po místních památkách, zejména na Budínský hrad a na Rybářskou baštu. Tam jsme byli kdysi se Sašou a s Lexou, který se tam fotil s nějakým dravcem (asi orlem nebo sokolem). Vlastně tam byla i Ida, ale ještě u mě v děloze - byla jsem totiž cca v pátém měsíci. Namísto dortu si zajdeme do nějaké cukrárny, to bude pěkné. 

Budapešť, den druhý

Včera jsme původně měli v plánu aquapark, ale tam jedeme nakonec dnes, protože včera jsme se operativně rozhodli jít do tropického akvária. Cesta měla trvat cca 40 minut, nakonec trvala přes hodinu, protože ChatGPT je úplně blbej na hledání spojů. Takže jsme tak seděli v tramvaji č. 2 na konci kolejí a divili se, proč nejedeme dále, když nás čekalo ještě 20 minut cesty. No nic... ChatGPT tedy na vyhledávání spojů radši nebrat, a to zejména tehdy, pokud oproti Google Maps najde podezřele přímý spoj. Naštěstí se celkem umím orientovat ve spojích, takže jsme jen přesedlali na bus a jeli dále.

Tropické akvárium bylo super. Vlastně o dost víc, než jsem čekala. Čekala jsem něco jako to obří akvárium v Hradci Králové, ale tohle bylo tedy mnohem vymakanější, skoro jako malá zoo. Kromě ryb a paryb tam měli i různé ptáky, plazy, obojživelníky... Člověk si tam mohl pohladit mantu, což byl úžasný zážitek. Měli tam několik žraloků a nebyli to žádní pidižvíci. Iduška z toho byla celá na větvi, nakonec jsme tam byli skoro dvě hodiny. Skoro mi to až přišlo zbytečně levné v porovnání s tím zážitkem. No suvenýry už tak levné nebyly, ale provozovatelům jsem za ten zážitek přispěla ráda.

Nakonec se tedy ta brutální cesta vyplatila.

Kromě toho jsme zase hodně chodili po městě. 12. dubna tu budou volby, takže je tu spousta politické reklamy. Všude jsou plakáty se Zelenským a EU, až jsem si říkala, jak je super, že jsou ti Maďaři takoví prozápadní, protože to bych do nich fakt neřekla. Pak jsem si ale přečetla (přeložila), co je na těch plakátech napsáno, a musím tedy říci, že první dojem byl poněkud chybný. Každopádně maďarské politické reklamy jsou poněkud podivné, protože bez překladu nejde poznat, jestli je to pozitivní nebo negativní kampaň. Plakát s usměvavým Zelenským v optimistických barvách a s vlajkou EU tak může být velmi protiukrajinsky laděný. Na tom by měli Maďaři zamakat, jejich plakáty obecně vypadají poněkud devadesátkově.

Další hlášení po aquaparku.


10. března 2026

Budapešť, den 1.

Včera jsme vyrazili do Budapešti, což bylo značně poznamenáno tím, že Ida musela vstávat brzy a tak byla strašně protivná. To bylo pořád "tady je tma", "ale teď mi svítí do očí", "mě bolí nohy", "já chci zmrzlinu", "já chci sushi", "ta zubní pasta není růžová", to vše doprovázeno neustálým fňukáním. To jsem myslela, že v jejích skoro osmi letech už to bude lepší, než když jí byly třeba čtyři, ale vlastně je to dost podobné, možná vzhledem k lepším verbálním schopnostem i horší.

Ráno jsme stihli vlak jen tak tak, protože Lexa si musel dvakrát převlékat kalhoty (ignoroval ty, co jsem mu nachystala, a prvně si vzal tepláky a pak nějaké šílené kalhoty, co jsou mu snad dvakrát větší). A zatímco jindy stepuje v chodbě už půl hodiny před odjezdem, nyní byl ultra pomalý. No naštěstí jsme nakonec vlak stihli a dokonce se nám podařilo i vlézt do správného Flixbusu, takže jsme neskončili například v Bruselu, což by ale mělo také něco do sebe.

Cesta proběhla relativně v klidu, až na to Idino fňukání, naštěstí ale rychle usnula, načež jsem usnula i já, takže jsem stihla vidět jenom Bratislavu a její ikonický hrad a ostatní města jsem už prospala. Původně jsem chtěla v buse pracovat, ale zjistila jsem, že aplikace od Microsoftu, které mají v tabletu nahradit kancelářský balíček MS Office, jsou úplně na hovno (pardon), takže jsem hodinu strávila tím, že jsem se snažila najít nějaký editor, jenž by zvládl aspoň udělat mezery mezi odstavci a zarovnat tabulku svisle na střed. Vážně nikoho v Microsoftu nenapadlo, že tyto základní úkony budou chtít lidé v textovém editoru zcela běžně dělat, a nedali je ani do placené verze? Má je akorát online editor v prohlížeči, ten ale zase chybuje (když jsem něco napsala a dala enter, tak to zmizelo). Na co mi je funkce Copilota a dalších bambilion kravin, když si nemůžu ani zarovnat tabulku?

No nic. Pryč od Microsoftu.

Po příjezdu do Budapešti jsme hned zalezli do OC, které je příhodně umístěno u zastávky. Ida tam vlezla do dětského koutku a my s Lexou jsme objednali nějaké jídlo v místním food courtu, kde bylo snad sto provozoven. Byla tam i jedna zaměřená pouze na vepřové maso (ta by se líbila Sašovi), jiná zase zaměřená jen na brokolici (ta se líbila mně). Děti nechtěly zkoušet nic nového, Ida tedy snědla talíř sushi s lososem a Lexa si dal burgera.

Následně jsem zjistila, že automaty na jízdenky v Budapešti jsou stejně na hovno jako aplikace od Microsoftu. Vyřešila jsem to aplikací v mobilu, která je ale bohužel taky na hovno. Ida tedy jela ne tak úplně s platným jízdním dokladem, ale kdyby mě chytil revizor, asi by si o budapešťském dopravním podniku vyslechl velmi nepěkné věci (no a já bych následně dostala úměrně tomu vysokou pokutu, že jo...). Ale nakonec jsme dojeli do stanice, kam jsme směřovali, a od ní je to k našemu bytu jen 10 minut. Přibližně 25 minut je to k dalšímu nákupáku, kam jsme zamířili hned po ubytování. Tedy jsme stihli projít dva nákupáky a nachodili jsme asi deset kilometrů. Tím s nákupáky pro tento výlet končím. 

Večer jsme se procházeli po mostě přes Budapešť, to bylo moc pěkné. Všechno je tu krásně nasvícené a i ta divná budovat, která vypadá, jako kdyby přes historický dům někdo hodil moderního "slimáka", byla dost efektní. 

Náš apartmán je fajn, v pěkné a asi i bezpečné lokalitě, blízko Dunaje a obecně centra. Akorát jsem při přípravě svačiny zjistila, že tu nejsou žádné nože (jen ty příborové), takže jsem musela při přípravě jídla hodně improvizovat. To ještě majitelé nezjistili, že lidé potřebují k vaření nože? Všechno ostatní k vaření tu je. Hned za barákem, kde bydlíme, je supermarket, kde jsme si nakoupili zásoby. Taky jsou tu všude staničky s myším jedem. Jako fakt všude, v domech i po ulicích. A lidi tu hrozně kouří - cigára i elektronické cigarety.

To je pro dopoledne vše, pokud bude čas, ozvu se večer s dalším hlášením. Nějaké fotky pak hodím na instáč, až jich shromáždím větší množství. Dnes se chystáme jít do akvária se žraloky. Je trochu divné být tu bez Saši, ale Ida se svým fňukáním mi nedovolí nad tím hlouběji přemýšlet (naštěstí) a večer jsem byla tak unavená, že jsem hnedka padla za vlast. To bylo asi dobře.

9. září 2020

Na skok v Paříži

Byli jsme se Sašou v Paříži. Původně jsme si před Vánoci zabookovali letenky na duben, ale pak přišla opatření související s epidemií koronaviru a neletěli jsme tedy nikam. Jelikož jsme se chtěli vyhnout dalšímu posunu (a taky dalšímu doplatku za letenky, který by z nás nepochybně vymámili), vybrali jsme si hned ten nejbližší termín, co nám nabízeli, což byl začátek září. Celou dobu jsem sledovala, jestli den před odletem nezakážou cestovat do Francie, ale nakonec se tak nestalo. Stalo se však to, že nám den před odletem vyměnili hotel. Prvně jsem zuřila, protože jsem si všechno do detailů naplánovala s tím, že budeme bydlet u Montmartru, ale jelikož jsme si polepšili o jednu hvězdičku a dostali jsme se blíž Louvre, tak mě to brzy přešlo.

V Paříži jsem byla před deseti lety a to jsme se všude prodírali davy turistů. Tentokrát byla situace o dost lepší (pravděpodobně kvůli tomu, že do Francie nesmí turisté z asijských zemí) - prakticky nikde jsme nestáli frontu, většina místností v Louvre byla prázdná, ve Versailles jsme se nemuseli mačkat, v Sacré-Coeur bylo jen pár lidí a metro bylo poloprázdné. Sešli jsme se na Montmartre se Sašovou bývalou spolužačkou, která nám řekla, že se chystá do roka z Paříže odstěhovat, a že stejně uvažuje i mnoho jejích známých, protože se to tam prý už nedá vydržet kvůli všudypřítomnému bordelu a kriminalitě. Je zajímavé vidět to z jiného úhlu - být tam na čtyři dny je rozhodně něco jiného než bydlet tam dvacet let.

Nestihli jsme všechno, co jsme chtěli, ale podívali jsme se na Eiffelovku, do Louvre, zvenku na Notre Dame, do Versailles,  do Sacré-Coeur a pěšky jsme si prošli centrum. Příjemným bonusem byl antikvariát, na který jsme narazili, a kde jsem sehnala (mimo jiné) knížku L'enfant et la vie familiale sous l'ancien régime od Philippa Ariése. Sice neumím francouzsky a tento spis už je obecně považován za překonaný, ale vzhledem k tomu, že se o tuto problematiku zajímám, nemohla jsem to tam nechat (a ještě k tomu to stálo jen jedno Euro). Až se situace nějak uklidní, chtěli bychom tam zajet na delší dobu, ale to tam zase budou hromady turistů... 

Co nás překvapilo, byla absence většího počtu otevřených restaurací v neděli. Sašova známá nám to vysvětlila tak, že prý v neděli musí zaměstnavatelé platit zaměstnancům dvakrát nebo třikrát víc, takže se jim to v těžších časech asi ani nevyplatí v tento den otevírat. Překvapilo nás toho více - třeba popelář v nažehleném oblečení, s brýlemi od Gucciho a perfektně vypadajícím účesem. Tenhle příklad dobré praxe bychom mohli přenést i k nám. 😀

Hned poté, co jsme se dopravili domů, jela jsem do antikvariátu, protože jsem tušila nějaké komplikace. Následně jsem asi čtyři hodiny řešila objednávky, které byly výrazně v prodlení. Mezi výkonností brigádníků a naší vzdáleností od místa výkonu jejich práce evidentně existuje nepřímá úměra. Někteří z nich navíc i přes mnohonásobné opakování stále nemají zažité jednoduché poučky typu "Když nastane jakákoli nestandardní situace, dám o tom vedoucí vědět, i kdyby se mi to zdálo nepodstatné.", "Objednávky řeším zásadně od té nejstarší po ty nejnovější a tak, aby žádná nezůstala bez odezvy zákazníkovi.", nebo dokonce "Dodržuji pracovní dobu - neexistuje, abych si odešel pět minut před koncem směny, aniž bych to měl předem domluveno s vedoucí.". Naštěstí jsem tu měla během své nepřítomnosti nasazeného špiona, takže jsem se dověděla, že jedna brigádnice tu má věčně nasáčkovaného amanta, druhá si odešla pět minut před zavíračkou, další se zákazníka ani nezeptá, jestli něco nepotřebuje, a navíc ignoruje pokyn k udržování pořádku. Jak není kočka doma...