Zobrazují se příspěvky se štítkemPostřehy z podnikání. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPostřehy z podnikání. Zobrazit všechny příspěvky

25. března 2026

Zase o antiku

Četla jsem dnes článek o tom, že v Jihlavě zavírá kamenný antikvariát. Majitelka v rozhovoru docela rozumně mluvila o tom, jaká je teď situace u antikvářů, konkrétně že online prodej vyžaduje vysoké investice a zejména marketingového specialistu. Za poslední rok, kdy jsem vedla ex-antik, jsem to viděla sama - musíte umět pracovat s GA4, Google Ads, Google Merchant, musíte znát princip konverzí, jak je měřit, jak implementovat různé měřící kódy, kterých je bambilion, přičemž naprosto obvyklá je situace, kdy vše nastavíte podle návodu a ono to stejně nefunguje, takže musíte komunikovat s podporou a následně zjistíte, že je to celé o tom, že jste nezaškrtli určitou možnost v nastavení, o které v návodu nebyla ani zmínka. Upřímně průběžně upravovat reklamy (není to o tom jednou to nastavit a jít pryč) je práce tak na dvě tři hodiny denně, a to je spíše průměr, protože někdy se tomu věnujete dva dny v kuse a někdy zase týden vůbec. Nehledě na finanční náklady - já platila ze svého několik tisíc měsíčně (víc jsem do toho z vlastních prostředků dát nemohla a nechtěla) a stejně to bylo za poslední rok k prdu, protože ostatní online antikvariáty samozřejmě dávají do reklamy mnohonásobně více. 

To máme online reklamy. Pak samozřejmě musíte průběžně zboží nahrávat do e-shopu. Jako první variantu si můžete hradit brigádníky, které byste ale měli nahlásit (nebo se vystavujete pokutě a zároveň neustálému stresu, že vám přijde kontrola) na patřičné úřady a platit za ně. Brigádníci jsou stres - musíte je průběžně kontrolovat, protože jakmile z nich spustíte zrak, dělají chyby a flákají se (samozřejmě ne všichni... ale ti schopní si obvykle rychle najdou lepší plat, než jim jste schopní dát vy). A i když jim dáte minimální mzdu, tak v přepočtu na jednu zapsanou knihu zjistíte, že se vám to možná ani nevyplatí. Druhou variantou je si zboží nahrávat do e-shopu sám, ale to jsou hodiny práce denně. Máte ale jistotu, že to uděláte tak, jak si to představujete, protože chyby mohou znamenat významné komplikace (reklamace, odstoupení od smlouvy...).

Další věcí jsou zásilky. Pokud nahráváte zboží do e-shopu a reklamy vám jakž takž šlapou, tak vám začnou chodit objednávky. Musíte dohledat knihy, zkontrolovat je, zabalit a odeslat. Nezní to složitě, ale je to časově náročné. Navíc se nezřídkakdy stane, že se hodiny a hodiny balíte s velkou objednávkou, kterou vám pak ale zákazník nepřevezme, takže ty hodiny práce jsou ve výsledku k ničemu. Upřímně dobírky byly jeden z můj největších stresorů, a to zejména proto, že dopravu jsem často doplácela ze svého a tak jsem se dostala do situace, kdy jsem měla plat 0, ale výdaje několik stovek za nepřevzaté dobírky měsíčně. 

V neposlední řadě tu máme administrativu. Musíte evidovat výkupy, měli byste evidovat odpady. Nezní to složitě, ale v případě antiku byste správně měli vědět, odkud každá knížka pochází (kdo vám ji přinesl), což je při několika tisících knih, co by vám měly měsíčně projít rukama, abyste se uživili, docela pracné. No a na samý závěr dáme kontakt se zákazníky v kamenné prodejně - většinou je to příjemné zpestření, ale známe práci s lidmi, někdy vám chodí i idioti, kteří vám akorát přispějí svou měrou do té hromádky stresu, která se ve vás postupně kupí. My jsme navíc měli několik balíkových služeb, takže si k nám lidé chodili pro balíky - to sice hodilo nějakou tu tisícovku měsíčně, ale na druhou stranu to byl stres navíc, protože se občas něco podělalo, nebo na vás lidé házeli věci, za které vy jste nemohli (relativně často se mi stávalo, že si lidé přišli stěžovat, že jim přišlo v balíku něco jiného, co chtěli, a chtěli po mně, ať to řeším). 

Proč to tady píšu? No za prvé proto, že čekám, až se mi dodělá domácí pizza k obědu (dělala jsem ji dneska s kuřecími prsy a tvrdým italským sýrem), za druhé proto, že chci sumarizovat, co jsem všechno v antiku dělala a proč to vlastně ve mně po čase vyvolalo vyhoření. Dost často mi zákazníci říkali, že mám pohodovou práci a nepředřu se, to se ale s realitou dost rozcházelo. Kolik bych dostala za takovou práci v soukromém sektoru? Je to vlastně práce za několik lidí, takže počítám tak 50k alespoň? Možná se to tak nezdá, ale ta míra stresu byla vysoká, navíc k vyhoření vám stačí, pokud zažíváte i nižší míru stresu po dlouhou dobu. U mě to byli hlavně brigádníci (proto jsem se jich postupně "zbavila"), dobírky, finance a pak také vědomí, že ať dělám, co dělám, ekonomická situace firmy se nezlepšuje a navíc jsem pořád obviňována, že za to můžu já. 

Na druhou stranu nemůžu říct, že bych antik neměla ráda. Měla jsem ho ráda, jen jsem neměla ráda podmínky, za kterých jej dělám. Chtěla jsem to udělat v prodejně hezčí, ale když moje snahy přimět Sašu k odvozu vyřazených knih přes půl roku neměly úspěch, vzdala jsem to. Chtěla jsem se tomu věnovat více, ale k tomu jsem potřebovala omezit vlastní podnikání a to samozřejmě nemůžete udělat, pokud to nemáte alespoň částečně vykompenzované, jinak se brzy dostanete do finančních problémů. Prostě nemůžete dát do firmy všechno a ještě do toho sypat peníze, když do toho musíte vydělávat peníze jinde, abyste vůbec všechno uplatili. Tohle nedokáže vyvážit žádný entuziasmus, navíc když jde o práci, kde jste denně vystaveni tlaku a stresu. Vlastně se divím, že jsem to vydržela tak dlouho - bylo to ale za cenu burnoutu, kdy jsem již jela prakticky jen na setrvačník. 

Jak říkala paní v článku o jihlavském antikvariátu, možná online bublina s použitými knihami jednou praskne. Možná se k tomu podnikání pak vrátím, ale na sebe a jinak.

14. října 2020

Jak jsem měla blbé ráno

Start dnešního dne byl obzvláště blbý. Nejdříve jsem nemohla nastartovat auto, takže jsem si musela půjčit manželovo. Při vyjetí od domu jsem zjistila, že bude rozhodně třeba natankovat - ve výsledku jsem přijela do práce pozdě. Obvykle se u nás v antikvariátu do desíti nikdo neukáže, ale tradičně pokaždé, když jedu do práce z nějakého důvodu pozdě, stepuje před dveřmi zákazník. Dnes byl ten chudák, co to od osudu takto schytal, naštěstí pozitivně naladěný. Alespoň to. 

Přimělo mě to vzpomenout si na dobu, kdy manžela napadlo stát se provozovatelem pobočky Relay. Byl to hodně blbý nápad, o to více, že manžel není na papírování, takže jsem drtivou většinu administrativy vyřizovala já (a že toho bylo). Více než administrativa mi však vadili zákazníci (takové to: otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi). Zpozorovala jsem, že pokud stojíte za kasou, je jedno, že máte přesně tolik odstudovaných let, kolik má váš protějšek před kasou bodů IQ, za debila jste vždycky vy. Obzvláště v začátku koronavirové krize, kdy jsme podali výpověď, protože poměr mezi odpracovanými hodinami a měsíční odměnou se nám přestal zdát výhodný, byli někteří zákazníci na odstřel. 

Například: přišla za mnou paní, že jde podat balík do Zásilkovny. Oznámila jsem jí, že jsme pouze výdejní místo, a tedy že zásilky nepřijímáme, ale pouze vydáváme. Na to mi odpověděla, že na internetu jí to našlo, že jsme i výdejní místo, a že jsem tedy asi špatně informovaná. Po empirickém vyvrácení této skutečnosti (jednodušeji - na netu nic takového nebylo) jsem jí oznámila, že se asi špatně informovala ona. Jako by mne neslyšela, začala do mne hustit, že bych měla zavolat manažerovi, že to máme na internetu špatně uvedeno, že to plete lidi a podobně. Co máte takovým lidem říct? Že pokud odmítají přijmout evidentní fakt, protože nechtějí uznat svou chybu, asi by měli navštívit odborníka a neotravovat s tím mě? Bohužel ne - jako provozovateli mi šlo o odměnu od majitele podniku a jako podnikateli mi teď jde o pověst firmy. Takže pouze: "Lituji, opravdu to nejde, musíte jít jinam.".

S jinými zákazníky to bylo jednodušší. Když mi přišel do obchodu na mol ožralý zákazník, začal si rvát bagety z lednice za bundu a navíc se projevoval dost agresivně, tak jsem ho prostě (samozřejmě po důrazném varování) šlehla elektrickým obuškem. Jeden z přihlížejících zákazníků mi pak za odměnu přinesl kafe. Jo, to byly časy...

28. září 2020

Jak jsem se snažila vyplnit žádost o COVID - nájemné

My malí živnostníci to máme poměrně obtížné. Musíme se potýkat s mnoha problémy. Nejde pouze o permanentní ekonomickou nestabilitu nebo o to, že na nás stát deleguje povinnosti, které by měl zajišťovat sám (například musíme neustále úřadům dokládat záležitosti, které jsme doložili již stokrát předtím a které by si stát mohl jednoduše zjistit), ale například i o to, že pro mnohé jsme veřejným nepřítelem číslo jedna. Pro některé mohou za ekonomické krize v podstatě živnostníci. Na tomto základě se nelze divit, že když jsme museli v březnu v podstatě ze dne na den zavřít "krám", pro jistou část obyvatelstva to byl jakýsi oprávněný trest. No a když jsme dostali "držhubné", které ani zdaleka nepokrylo naše ztráty, byl to jen pomyslný olej do ohně - bylo mi upřímně zle z lidí, kteří na FB metali exkrementy typu "Já bych všechny živnostníky nahnal ke zdi." a podobně, zatímco moji známí museli zavírat své obchody, penziony a restaurace a řešit, z čeho zaplatí nájem za prostory, než jim vyprší výpovědní doba.

Jenže odepsat živnostníky si stát z různých důvodů nemůže dovolit, tak se rozhodl přijít s COVID - nájemným. Jednoduše řečeno - pokud jste byli coby živnostníci postiženi krizovými opatřeními a pronajímatel vám dal slevu na nájemném, přispěl stát další svou slevou. Má to však jedno velké ALE. Stejně jako většina dalších aplikací, které vznikly na objednávku státu, je i takhle natolik pitomá, že mnozí žadatelé skončili v půlce vyplňování a rozhodli se svůj volný čas věnovat smysluplnějším záležitostem. Rozepisovat se nad tím, co všechno je na této žádosti špatně, by bylo na celou knihu (na takovou menší novelu...), tak alespoň bodově shrnu kroky, kterými musíte projít, abyste se dostali k cílové metě (tedy k podání žádosti).

  1. Jdete na stránky najemne.mpo.cz a seznámíte se s tím, co se po vás chce. Na první pohled vidíte tři kroky - to je dobré. Následně je rozkliknete a zjistíte velký špatný. Prvním krokem je získání elektronické identity na portále Eidentita. První možností, jak tuto identitu získat, je vlastnit občanku s čipem a potřebný software a hardware, což malý živnostník nepotřebuje a bylo by kontraproduktivní si to pořizovat. Jdeme dál. Další možností je čipová karta Starcos. I zde je nutné disponovat určitým software i hardware, který malý živnostník nebude nikdy více potřebovat. Nakonec je zde možnost aktivovat si Eidentitu návštěvou na CzechPointu, což je asi nejschůdnější z nabízených řešení.
  2. Jdete tedy na CzechPoint s kódem, který jste získali po registraci do Eidentity. Zde získáte elektronickou identitu a říkáte si, že to je asi ta nejtěžší část podání žádost. Brzy ale zjistíte, že se krutě pletete.
  3. S Eidentitou se musíte registrovat do AIS MPO (zde následně podáte žádost). Tak se zkusíte přihlásit s účtem od Eidentity a zjistíte, že to jaksi nejde. Zkontrolujete, jestli aplikace podporuje váš prohlížeč (Google Chrome). Podporuje, v tom by neměl být problém. Stále se však nemůžete dostat přes registraci - v případě, že se chcete registrovat, aplikace vám hlásí, že nejste přihlášeni. Když se chcete přihlásit, aplikace vám hlásí, že nejste registrováni. Tak voláte na podporu, kde vám paní tónem "Ty jsi ale debil." sdělí, že aplikace sice podporuje váš prohlížeč, ale vlastně jen teoreticky, prakticky totiž musíte použít Windows Edge (tedy asi ten nejméně používaný prohlížeč), jinak vám to nepůjde. No, dobrý, aspoň už registrace funguje.
  4. Po registraci do AIS MPO se pokusíte vyplnit žádost. Zjišťujete, že musíte opět stokrát vyplňovat údaje, které jste státu již předali, a dokonce i ty, s jejichž poskytnutím jste souhlasili v souvislosti s Eidentitou. Následně po vás aplikace chce číslo prodejny - to je číslo, které de facto vůbec na nic nepotřebujete a které se mělo již před časem rušit. Tedy další telefonát, tentokrát na živnostenský odbor vašeho městského úřadu, kde vám telefonistka sdělí, že jste už několikátý člověk, který se jí dnes ptá na číslo své provozovny (už to indikuje skutečnost, že je asi něco blbě). Následně musíte vygenerovat prohlášení pronajímatele, poslat ho svému pronajímateli a čekat, až vám jej pošle zpět. Dále musíte vyrovnat všechny své dluhy či opožděné platby vůči "socce", zdravotní pojišťovně, finančáku a dalším vybraným institucím. Pak si musíte sehnat potvrzení o tom, že jste za rozhodné období zaplatili alespoň určitou část nájmu. 
A teď si představte, že tento marast musí absolvovat i živnostníci, kterým je kolem padesáti šedesáti let a kteří zvládají jen velmi základní ovládání počítače. Při vyplňování této žádosti máte neustále pocit, jako by byla vytvořena se zadáním "Udělejte to tak, aby to odradilo co nejvíce lidí.". Řešení MPO je uživatelsky naprosto nepřívětivé, zmatené a zbytečně přidělává živnostníkům práci. Živnostníci pak logicky dají přednost činnosti, která má potenciál vydělat jim nějaké peníze, které ke svému přežití potřebují. A to asi bylo účelem - představit veřejnosti, jak moc chtěl stát pomoci živnostníkům, kteří o tuto pomoc ale ve skutečnosti nestojí, protože si ani nevyplnili jednu žádost na internetu. Vlk se nažral a koza zůstala celá.