Zobrazují se příspěvky se štítkemPoezie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPoezie. Zobrazit všechny příspěvky

12. února 2026

O snech a prokrastinaci

Včera jsem si nemohla vzpomenout na okolnosti svého snu, nicméně večer, těsně před usnutím, jsem si na ně vzpomněla, asi už v nějakém změněném stavu vědomí. Bohužel jsem si nic nikam nezapsala (páč už jsem skoro spala) a ráno jsem to zase zapomněla, respektive jsem zapomněla detaily a vzpomněla jsem si jen na nějaké marginálie, konkrétně šlo o dort. Vůbec netuším, proč zrovna dort. Moje sny jsou vůbec divné. Občas jsou silně symbolické, jako třeba ten o těch marseilleských fjordech, který jsem tu detailně rozebírala v jiném deníkovém zápisku. Ten si pamatuji dopodrobna. Jindy jsou na první pohled obyčejné, jako ten včerejší/předvčerejší sen s možná dortem, ve kterém se ke mně Saša vrátil. Tam si pamatuji jen nějaké letmé pocity a drobné detaily, které možná nejsou důležité, ale možná také ano. Pak mám občas sny, které jsou divné, ale ve kterých si velmi jasně uvědomím, že je to sen. Tyhle lucidní sny se mi zdají od dětství a i přesně vím, kde mají svůj počátek. Když jsem byla malá, měla jsem často noční můry a bála jsem se usnout, tak jsem si před spaním snažila vsugerovat, že cokoli se mi bude zdát, je to jen sen. Až hodně hodně let ex post jsem se dověděla, že takovým způsobem se i mnozí dospělí snaží lucidních snů dosáhnout - mně se to povedlo vlastně jako taková z nouze ctnost, protože jsem se jako malá strašně bála spát. Měla jsem v takových snech "trik", jak se z nich dostat - šlo o to hodně dokořán otevřít oči. Nevím, jestli by to fungovalo i teď, dost často mám teď divné sny, ale ne děsivě divné sny, ze kterých bych se chtěla dostat, spíš absurdně divné sny. 

Zatímco tu prokrastinuji úvahami o svých snech, měla bych dělat další ilustrace k pitomým rozcvičkám. Je to vůbec poměrně absurdní zakázka - vzala jsem ji proto, že ta klientka mi dohodila asi sedm dalších klientů, se kterými jsem se dohodla na celkem pěkné odměně, takže mi bylo blbé jí odmítat zakázku, která je mimo moje obvyklé pole působnosti, když mi zařídila de facto jednu desetinu mého obvyklého ročního výdělku. Jak se to snažím odkládat, pustila jsem se do dalších xy notoricky odkládaných úkolů, což je sice pozitivní, ale nic to nemění na faktu, že už bych měla pohnout s těmi nákresy. Také jsem hodně pokročila s puzzlemi, přetřídila šuplíky a skříňky v obýváku, zašla si na procházku... to vše ve snaze vyhnout se tomu. Třeba ještě stihnu vymalovat, než to dokončím.


A kdykoli se v domě ozve prasknutí
srdce se otočí
jako kompas k severu.

A já jsem mezi dveřmi a nocí
strážce možnosti
že některé odchody
jsou jen dlouhá cesta zpátky.

Nechávám v sobě rozsvíceno
jen aby ses neztratil.

11. ledna 2026

Jak to bylo s tím bruslením

Včera jsem vlastně nadepsala článek jako "bruslení", ale pak jsem se o něm zapomněla zmínit. Včera jsme si s mámou naplánovaly, že vezmeme Idu a půjdeme bruslit na stadion na ovál. Trochu jsme ale podcenily výběr času, kdy bude bruslení nejlepší, takže byl ovál beznadějně zacpaný včetně parkoviště okolo. Tak jsme to zabalily a šly jsme nakupovat a pak k mámě na kafe. Jenže Iduška si vzala do hlavy, že prostě chce bruslit, tak jsem ji vzala na ovál dnes večer, když už tam bylo co se týče zalidnění snesitelněji. Já jsem odpotácela pár koleček, Iduška tam lítala jako pometlo, ale nakonec jsme si to poměrně užily (i když večer už byla dost zima). Toliko tedy k bruslení.

Další věc je, že už jsem definitivně odpálkovala kováře. Do dneška vypadala naše konverzace zjednodušeně tak, že se mě neustále dokola ptal, jak se mám a jestli už jsem ten rozchod rozdýchala. (Ne asi... jedenáct let jsem jej milovala, bohužel ještě pořád miluji, to si člověk neodžije za tři měsíce.) Pak přešel na monolog o tom, jak je pro něj ve vztahu důležitý sex, že jeho ex byla frigida a že já mám hezkou postavu a tak bychom mohli někam zajít atd. Na to jsem obvykle už nereagovala a následující den se situace opakovala. Dnes už mě to nějak dostalo, resp. pověstný pohár mé trpělivosti přetekl, protože když se mě každý den ptá na to, jak se mám a má sexualizované kecy, tak mě to prostě nutí myslet na rozchod a na Sašu a rozebírat svoje myšlenky. Napsala jsem mu tedy něco v tom duchu, že fakt nemá smysl se mě denně ptát na to, jak se mám, protože se mám debilně a ještě dlouho se mít debilně budu, a už vůbec nemá smysl se se mnou bavit o sexu, protože se s ním o tom prostě bavit nechci a nebudu. Odepsal jen "chápu", otázka je, na jak dlouho.

Mám z toho depku, ale paradoxně ne z toho, že bych s ním nějak empaticky soucítila (dosti pochybuji o tom, že by mu kdy šlo o něco jiného než o sex), ale proto, že jsem si zase musela projít nějakými emocemi souvisejícími s rozchodem, z čehož je mi až fyzicky špatně. Před pár dny, když mi Saša volal, se zmiňoval o tom, že je smutný z toho, že obchod končí, což mi taky na náladě nepřidalo, protože jsem z toho smutná taky. Vím, že jsem na antik v posledním roce pořád nadávala, ale nebylo to ani tak proto, že bych tam nechtěla pracovat, vadil mi ten obchod, nebo tak něco, ale už jsem prostě byla přetížená a nemohla jsem dál. I ve své práci zažívám těžké chvíle a občas se mi podaří udělat nějaký průser (třeba zrovna včera), ale vždycky si to umím odůvodnit tím, že mi to vydělává peníze a tak má smysl se tím dál prodírat. Jinak řečeno člověk ty těžkosti unese lépe, když ví, že si tím vydělá na hypotéku, na dovolenou, na knížku, or something else. 

Ale když člověk zažívá v práci těžkosti, manžel mu doma nevěnuje pozornost, není ochoten řešit ani svoje chrápání a jen ho za práci peskuje a chce po něm vyšší a vyšší výkony a do toho z toho nevidí ani korunu, tak se to prostě jednou sesype. Takovou situaci dlouhodobě neudrží ani láska. Přitom dokud jsem se cítila milovaná a měla jsem dojem, že Saša má o mě zájem, byla jsem ochotná pracovat i zadarmo... prostě jsem tam viděla nějaký benefit. 

V takových chvílích, kdy jsem rozcitlivělá, vrací se mi emoce, city a stesk, dala bych nevímco za to, aby se Saša objevil ve dveřích s kytkou a řekl, že mě má pořád rád a že spolu všechno vyřešíme. Život by pak byl jednodušší.


Když jsem nejvíc rozcitlivělá,
vrací se stesk.

V představě se otevřou dveře
a vejde „pořád“
s něčím křehkým v dlani.

A svět je na okamžik lehčí,
jako by stačila jediná věta
aby se všechno dalo spravit.

10. ledna 2026

Zmatení a bruslení

Dala jsem si pro tento týden za cíl stranit se Saši a moc s ním nekomunikovat, což se mi daří tak napůl. Sice se mi vyhýbá fyzicky (když přijel pro vozík, tak mě ani nepřišel pozdravit, což tedy beru jako vyhýbání se), ale pak mi psal na Messenger ohledně "neorganizační" věci - ve výsledku nevím, jak si to přebrat. Chybím mu? Chce si jen s někým povídat? Přikládám tomu větší význam, než bych měla? Prohodil něco ve smyslu, že je smutný z konce antikvariátu, tak chce možná jen sdílet komunikaci s někým, kdo je z toho také smutný. Nevím. Ale musí mu být jasné, že ve mně takové neurčité náznaky vyvolávají falešnou naději.

Včera mi psal zase kovář. Prakticky denně mi píše, jestli už se cítím lépe, což vlastně není starost o mě, ale snaha dostat mě do postele. Akorát to už nezkouší přes nabídku sexu, protože to už asi pochopil, že mě vidina sexu s ním láká asi tak jako trhání nehtů rozžhavenými kleštěmi, ale prohazuje formulace ve stylu "Chci nejprve sex a pak vztah.", což nutně ztroskotává už na tom, že já nechci ani ten sex, natož vztah s někým, kdo není ochoten respektovat ani to, že se prostě za tři měsíce nevzpamatuji z konce vztahu s někým, koho jsem milovala deset let a ke komu to ještě pořád cítím. Nehledě na to, že je strašně egocentrický a toxický a vůbec poměrně lituji jeho bývalku, která pravděpodobně jen neunesla to, že po ní nějakej magor vyžaduje každodenní plnění manželských povinností v situaci, kdy se musela starat o malé dítě a nikdo jí s tím nepomohl (to je tedy to, co jsem vyčetla z jeho stížností na ni).

Včera jsem koukala na Bridgetonovi. Člověk by řekl, že koukání na romantické slátaniny bude v mém stavu destruktivní, ale vlastně je to poměrně terapeutické...

Dneska mi je smutno tak obyčejně,
že se to ani nedá hezky říct.
Prostě chybíš.
A někdy mám pocit,
že se ještě vrátíš —
jen tak…
jako když si člověk dojde pro něco, co zapomněl.

Zůstalo mi v hlavě pár tvých vět
a jedna volná židle u nového stolu.
Kdybys chtěl,
pojďme na večeři.
Nic si neslibujme.
Jen přijď.

9. ledna 2026

Jak jsem byla u zubařky

Včera jsem tedy byla u zubařky, ačkoli jsem den předtím měla trochu "zdrhací tendence". Nicméně na druhou stranu jsem měla problém se zuby už fakt dlouho a chtěla jsem to nějak vyřešit. Poprosila jsem tedy doktorku o koňskou dávku lokální anestézie, na což mi řekla, že s mou váhou je koňská dávka nejspíš normální dávka. Nakonec samotný zákrok nebolel a konečně mám pěkný zub a nemusím se kontrolovat, když se chci široce usmát. Za cca 14 dní tam jdu znovu na opravu už menších nedostatků, ale to už se nebudu tak moc bát.

Cestou zpět jsme se s Idou stavily u mé sestry "na pokec". Je fajn trochu změnit prostředí, dovědět se nové informace a tak. Pak jsme vyzvedly Lexu z florbalu a já si šla dát vanu, protože zuby už se začaly probírat k sobě a nebylo to úplně příjemné. Ještě dneska vypadám, jako bych dostala nakládačku, ale už se aspoň můžu najíst (otok většinově splaskl).

Jak jsem byla trochu grogy ze zubaře, šla jsem spát neobvykle brzy a zase jsem měla divné sny. Moje podvědomí se mi asi snaží protlačit do snů nějaké nezpracované záležitosti. Nebo to bylo tím, že Saša večer volal dětem a já na něj před spaním myslím, tak se mi o něm pak zdá. Usnula jsem dříve, než jsem začala plánovat ten výlet... vlastně myslím, že se tomu spíš vyhýbám proto, že čekám/doufám, že by se Saša ještě mohl vrátit a mohli bychom jet všichni. Objednat dovolenou pro tři je prostě moc definitivní a je to takové "už jsem fakt sama".

Taky mi zase psal kovář. Naštěstí už ho přešly pokusy vymámit ze mě nějaké intimnosti - pro změnu to zkouší přes vztahový potenciál, což není o moc lepší (vlastně je to ještě horší... vzhledem k tomu, co mi o sobě napovídal, to není chlap, ale jeden obří red flag). 

Pro dnešek posledním bodem programu je můj stesk po antikvariátu. Zpočátku to bylo fajn, nechodit tam a mít čas jen pro sebe, pro svou práci a tak, ale fajn to bylo dotud, dokud jsem to brala jako dovolenou. Po dovolené se člověk obvykle vrátí do práce, já už se tam ale nevrátím, takže je mi z toho logicky smutno. Přeci jen jsem tam byla fakt dlouho a i když mě nějaké věci štvaly, měla jsem to tam v jádru ráda a ta rutina mi dávala jistý smysl a řád. Také na to mám mnoho dobrých vzpomínek, potkala jsem tam několik zajímavých lidí a dalo mi to řadu schopností (naučila jsem se lépe komunikovat s lidmi, řešit problémy a tak). Bude mi to tam prostě chybět, i když nejvíc mi chybí doby, kdy jsme tam se Sašou byli spolu, respektive kdy jsme jej spolu budovali. 


Odešel jsi — a s tebou i ten klíč
od míst v mém těle, kde bývalo „domů“.
Večer se mi v hrudi zavírá výloha,
světla zhasnou moc brzo
a ticho má tvoje kroky.

7. ledna 2026

Winter sadness a strach ze zubaře

Pomyšlení, že už nejsem ta, kterou by líbal a tiskl se k ní, mě hodně bolí. Zase denně brečím, když jsou děti ve škole, nebo když spí a já si ležím ve vaně a přemýšlím, jestli ještě někdy budu šťastná. 

Zůstala po tobě díra,
ne ta poetická —
skutečná,
co se otevírá pokaždé, když se nadechnu
a zjistím, že vzduch nemá tvůj tvar.

Ráno je teď trest.
Vstanu
a všechno je na svém místě,
jenom já ne.

Tvoje jméno mi v hlavě pálí
jako špendlík pod kůží.
Chci ho vytáhnout,
ale bojím se,
že s ním vyjde ven i poslední důkaz,
že jsme byli.

Chodím po bytě
a zakopávám o věci,
které nic neudělaly:
o hrnek,
o tvůj smích v paměti,
o prázdno na gauči,
které má pořád tvé otisky.

A nejhorší je večer —
když se svět ztiší
a já už nemám kam utéct.

Tehdy mě přepadne pravda,
těžká a jednoduchá:
že tě pořád miluju,
i když tu nejsi.


Zítra mě čeká zubař a vrtání několika zubů. Bojím se, ale jistá masochistická část mého já se z toho těší, protože fyzická bolest na chvíli přehluší tu psychickou...