31. května 2026

O grilovačce a dětech

Včera jsme měli oslavu narozenin dětí. Byla to pro mě docela honička, ale naštěstí jsem si hodně věcí připravila dopředu, takže to nebylo tak strašné. Nejvíc strach jsem měla z grilování, takže jsem si maso dala naložit 24 hodin předem do sladkokyselé marinády (olivový olej, med, ocet balzamico, sojová omáčka, prolisovaný česnek - sůl ne, tu až těsně před grilováním, protože z masa tahá vodu a bylo by to vysušené) a i když se mi podařilo pár kousků přismahnout, tak paradoxně o ty byla největší rvačka, protože se ukázalo, že máma a ségra preferují přičmoudlou formu stejku. 😁 Nakonec se ty skoro dvě a půl kila krkovice snědly, což považuji za úspěch párty. Máma říkala, že si myslela, že to s tím medem nebude k jídlu, ale pak snědla asi tři stejky, takže asi bylo. Salátu a pečených brambor se nicméně nikdo nedotkl, všichni se ládovali junk foodem. Takže dneska budu jíst celý den salát a brambory.

Jen ségra měla včera nějaký divný den. Tento odstavec bude trochu nechutný - slabším povahám doporučuji přeskočit. Před grilovačkou byla ještě v obchodě, stáli s Petrem u regálu, Petr na něco zíral a ségra mezitím odjela. Petr si toho nevšiml a tak nějaké úplně cizí paní, o které si myslel, že je to ségra, nadšeně vyprávěl, jak se mu přilepila... ehm... levá koule k pravému stehnu. Paní prý tento zábavný kousek moc neocenila. Následně ségra přijela se všemi svými dětmi a já jsem v jednu chvíli šla pomáhat Iduščině kamarádce Anežce něco hledat. Procházely jsme kolem koupelny a tam byla ségra s Peťou (podotýkám, že s malým pětiletým Peťou) a sprchovala ho. Podivila jsem se, co to vyvádí a šla jsem dál, ségra ale myslela, že tam pořád stojím, a tak chudákovi Anežce ukázala Peťovy... ehm... pokaděné trenýrky. Asi tak o pět sekund později už musela Anežka domů. Doufám, že nebudu platit nějaké terapie.

Po včerejšku, kdy jsem byla emocionálně poněkud rozhoupaná, mi akce zvedla náladu, přijela i tchyně s tchánem, popovídali jsme si, i když já tedy hodně pobíhala kolem a tak si spíš popovídali všichni ostatní. 😀 Už musím přestat pokoušet se Sašovi vysvětlit, proč mi ublížil a proč jsem se chovala tak, jak jsem se chovala. Nikam to nevede a on to zjevně nechápe. Včera naznačoval, že pravidlo "ve vztahu co dáš, to dostaneš", platí spíš o mně, ale tak si říkám, co on mi za poslední dva roky dal? Kolikrát ignoroval naše výročí, moje narozeniny? Kolikrát mě s sebou vzal na nějaké čtení? Jak reflektoval moje prosby o to, aby na mě převedl příjmy z antikvariátu a já nemusela mít dvě práce? Zpětně mi připadají divné i věci, které mi předtím divné nepřišly... třeba když o Silvestru šel venčit psa a o patnáct minut později mi volal, že trčí v jiné vesnici v autě s vybitou baterkou (a bez psa). Tenkrát jsem to brala jen jako jeho další podivnost, ale říkám si, za kým asi jel... No už nad tím nemá cenu přemýšlet, ani nemá cenu ho přesvědčovat o své pravdě, prostě bude lepší se od něj po rozvodu odstřihnout. On to sice bere jako důkaz toho, že nejsem nad věcí, ale to už mi může být jedno, ať si myslí, co chce.

Ségřin nejmladší přírůstek už dosti vyrostl (malé Gábince je už deset měsíců) a vzhledem k tomu, že jsme si se ségrou asi hodně podobné, tak jsem tak nějak automaticky Gábinčin oblíbený člověk. Když to tak vidím, tak si říkám, že bych se dalšímu dítěti ani moc nebránila - ostatně jsem si nechala vyndat tělísko, aby se mi zkrátil menzes (což  funguje, jupí). Sice nejsem žádný morální maják, ale zase mám tak přesný morální kompas, že upíchnout si dítě s nějakým náhodným týpkem, který by o tom ani netušil, považuji za morálně poněkud pochybné, takže nic. 😀Taky je mým cílem do budoucna spíše stabilně fungující rodina, což se s výše uvedeným poněkud vylučuje. Upřímně neznám nikoho, kdo by svou story o dlouhodobě fungující rodině začínal slovy "Když jsme se před dvaceti lety poprvé poznali, tak moje milovaná manželka nebrala antikoncepci, ale neřekla mi o tom, takže už mi tři týdny po seznámení nadšeně hlásila, že je těhotná a že si to nechá.". Takto obvykle začínají spíše soudní spory o výživné.

29. května 2026

Trocha bilancování

Konečně jsme absolvovali setkání ohledně převodu domu a zdá se, že to je na dobré cestě. Pokud nenastanou nějaké nečekané komplikace ohledně třetí strany (banky), tak by to mělo jít rychle a měla bych se stát majitelkou vlastního domu. Saša to prezentoval, jako že je to vyrovnání mezi námi, ale vůbec nechápe, o co mi v tomto směru jde. Pokaždé, když chci, aby uznal, že mě přetěžoval a využíval, tak přijde s něčím ve stylu "Ale já platil většinu nákupů potravin.", nebo "Ale já si bral volno, když bylo potřeba.". Prostě to řeší jako majetkové fifty fifty, i když i to je absurdní, protože nemůže obhajovat to, že si nechával plody mé práce pouze pro sebe, tím, že těmi penězi přeci financoval chod domácnosti. Vždyť se stejným argumentem bych mohla chtít peníze z antikvariátu i pro sebe...

Ale o tom to přeci není. Tedy jako ano, ale je to poddružné. Jde hlavně o tu zátěž a o uznání, o empatii. To on vůbec nechápe. Odmítá uznat, že mě přetěžoval a že mi tím dlouhodobě ublížoval psychicky i fyzicky. Odmítá uznat, že se do mě nedokázal vcítit, házel na mě povinnosti, ale už mi za to nic nedával, ani peníze, ani uznání či poděkování. Akorát mi vyčítal, že pro antik dělám málo, že bych měla dělat víc. Vyčítal mi, že si ho nevšímám, dostatečně ho nechválím... ale jak jsem to měla dělat, když jsem většinu dne pracovala, byla jsem na pokraji sil? Vyčítá mi, že jsem se přeci přetěžovat nemusela, ale zároveň po mně chtěl, ať mu platím dovolenou, ať mu půjčím na tamto a na ono. Vždycky, když potřeboval, ať už to bylo na nájem v obchodě, na platy brigádníkům, na povinné ručení, vždycky jsem mu pomohla a nenechala ho ve štychu. S takovou odpovědností prostě člověk nemůže vypnout, protože neví, jaký požadavek přijde příště. Prostě pracujete a věříte, že to děláte pro někoho, kdo vás miluje. A čím se mi odvděčil? Vykašlal se na mě, protože jsem si ho málo všímala a protože měl pocit, že ho dostatečně nepodporuji. Vykašlal se na mě a šel o dům dál, za nějakou, která mu může dávat pozornost, protože ji ještě nestihl zdeptat a zatížit svými požadavky.

To je to tak těžké pochopit? Že chtít po někom, aby pracoval, ale výdělky ze své práce dával vám, a zároveň po něm chtít, aby platil polovinu všech výdajů, prostě není spravedlivé, ale je to přetěžující a destruující? Nechci po něm, aby se ke mně vracel, nechci aby mi doplácel, co jsem mu napůjčovala, prostě jen chci, aby uznal, že mi dlouhodobě ubližoval. Ale to je pro jeho ego asi příliš. Dementní není, není důvod, proč by to nemohl pochopit, ale on to asi pochopit nechce...

V tomto smyslu je asi dobře, že ten vztah skončil. Časem by mě zničil. Jak by to bylo dál? Dál bych pracovala za dva, ale za jeden plat? Dál by mi vyčítal, že dělám moc málo? Bral by pořád moji pomoc jako samozřejmost? Nechci vyvolat dojem, že jsem nebyla ochotná pomáhat vlastnímu manželovi, samozřejmě, že ano, ale taková pomoc by měla mít hranice, rozhodně by neměla být chápána jako automatická a něco, za co se nemusí děkovat a být vděčný, protože je to přece "moje žena". Ve vztahu jsou chvíle, kdy jeden musí pomáhat více než druhý, takových okolností může být mnoho, od narození dítěte až po nemoc, ale myslím, že i tak by mělo být tomu, komu je pomáháno, zřejmé, že taková pomoc je darem z lásky a mělo by s ní být tak nakládáno. Nemyslím tím, že by bylo nutné děkovat od rána do večera... těžko se to vysvětluje, ale opravdu silné vztahy, které v okolí mám, jsou založeny na tom, že si oba dva navzájem automaticky pomáhají, ale zároveň jsou za to vděční, a to tak nějak automaticky, neokázale. Pomáhají si, ale nechtějí více, než ten druhý může dát.

Náš vztah se Sašou byl v tomto toxický. Zpětně mi připadá, že mě snad ani nemiloval, ale že mě prostě jen potřeboval. Jaká to byla láska, když mě jen využíval jako bezplatnou pomoc, ale když jsem potřebovala pomoc já, tak se na mě vykašlal? Ani tu blbou básničku mi pan básník nikdy nenapsal. Divil se, že jsem na něj byla hnusná, ale přitom to sám svým chováním přivodil. Ve vztahu platí jednoduchá rovnice - co dáš, to dostaneš. Když se od toho druhého dočkáte akorát věčných požadavků, výčitek a přehlížení, tak se to prostě nějak projeví...

Mrzí mě, že teď to Saša bere tak, že se konečně zbavil zlé ženy, která ho jen omezovala a nepodporovala, a konečně tak může být vedle někoho, kdo ho miluje, podporuje a tráví s ním čas, ale faktem je, že zcela přehlíží to, co na vztahu pokazil a proč jsem se chovala tak, jak jsem se chovala. Milovala jsem ho a dělala jsem pro něj hodně, ale ten nápor nešlo vydržet věčně. Kdyby miloval i on mne, uvědomil by si to a nechtěl by po mně, ať dělám více, než dokážu unést. Nevěřím v osud nebo Boha, to čemu věřím, by se dalo asi nejlépe popsat jako karma. A myslím, že s takovým nastavením Saša nikdy nebude ve vztahu dlouhodobě šťastný. Samozřejmě ze začátku je to vždycky růžové, ale časem přijde to, že Saša začne po tom druhém očekávat více, než je sám ochoten dát. Myslím, že tak dlouho nám to vydrželo proto, že mám tendenci nechat se využívat, když za to dostanu nějakou emocionální odměnu. 

Smutným faktem je, že já se té omluvy od něj nikdy nedočkám. Kdyby totiž Saša přiznal, že mě přetěžoval a využíval, sesypal by se obraz, který si o sobě postavil. On sám sebe potřebuje vidět jako nepochopeného umělce, citlivého básníka a oběť necitlivé ženy. Kdyby uznal pravdu, musel by si přiznat, že se choval jako sobec. A to jeho ego neudělá. Proto přichází s těmi absurdními argumenty o nákupech potravin. Redukuje roky mého vyčerpání a finančního jištění na to, že „koupil rohlíky“. To je z jeho strany sebeobrana před vlastní vinou. On nepotřeboval partnerku, on potřeboval servis. Finanční polštář, manažerku, záchrannou síť pro své projekty a k tomu ještě fanynku, která ho bude chválit, i když ona sama mele z posledního. Jakmile jsem z vyčerpáním začala být hnusná (což byla jen reakce organismu, který křičel o pomoc), přestal dostávat servis a šel o dům dál. Za někým, kdo má ještě plný zásobník energie, kterou z ní může pumpovat.

To, že mi "dal" dům, bere Saša jako odpustek za všechno, co mezi námi bylo ve vztahu špatného. Tak to ale není. Ani všechno zlato a diamanty světa by nenahradilo omluvu, uznání a vděk.

Možná, až se mu sesype další a další vztah, nebo až se dostane do velkých finančních problémů a už nebude nikdo, kdo by mu pomohl, možná pak pochopí, co jsem pro něj dělala. Ale to já už budu jinde. Nedávno jsem viděla na FB vtipný obrázek, kde bylo napsáno toto: "Je zvláštní, co všechno je moje ex schopná udělat, jen abych žárlil... Teď se třeba vdává a čeká dítě... Už je to 5 let! Už se přes to přenes, krávo...". Tak asi nějak tak to bude.

28. května 2026

O věčném odkládání

V sobotu budou mít děti oslavu narozenin, takže poslední dny se snažím dát zahradu do přijatelného stavu. Předevčírem a včera jsem sekala, což tak půl hodiny šlo, načež se zase podělal pojezd, takže jsem si nakonec dost mákla a večer mne všechno bolelo. Dneska jsem dočišťovala křovinořezem, plela květináče a "skalku" ze svahových tvárnic, kde byly původně jahody, ale těm se tam moc nedařilo, takže tam dám asi spíše nějaké kvetoucí trvalky. A taky jsem porcovala dvě a půl kila krkovice, kterou jsem koupila na gril a kterou musím zítra naložit do marinády. Nejvíc času mi zabralo čištění grilu, to byla fakt hrůza, navíc jsem z toho byla celá zašpiněná od popela, takže jsem si musela dát promptně koupel. 

Pořád ještě se peru s tím, že když dělám nějaké "nepracovní" věci, tak si připadám, jako kdybych nic nedělala. Za poslední roky jsem byla zvyklá pořád pracovat. Saša tvrdil, že jsem workoholik, ale tak trochu opomíjel, že (a) s tímto stavem nejsem spokojená a ráda bych měla více volného času, což se s workoholismem míjí, a že (b) jsem tak moc pracovala proto, že jsem musela platit půlku rodinných výdajů a jelikož z antiku mi žádné příjmy neplynuly, někdy jsem to vydělat musela. Teď už antik nemám, příjmy mám zhruba stejné, ale času mám více. Jen to můj mozek pořád nechce pochopit a myslí si, že když nemám tolik práce, měla bych panikařit a cítit se jako líná ludra, ačkoli nyní konečně pracuji nějakou normální pracovní dobu.

No, takže Sašova premisa, že kdybych neměla antikvariát, tak budu stejně pracovat celé dny, se nepotvrdila. Jen si to musí celé sednout i v mé hlavě. 

Když jsem ležela ve vaně, tak mi volal Saša, že naši dnešní schůzku ohledně převodu domu musí nechat na zítra, protože si přivezl do ateliéru nějakou starou pec a musí ji tam zapojit, nebo tak něco. Ráno jsem s ním byla odvézt staré túje od nás ze zahrady na sběrný dvůr a ještě jsem mu zdůrazňovala, že s tím dnes počítám, aby náhodou nezapomněl. Tohle odkládání ve mně budí dojem, že asi nepůjde všechno hladce. Ostatně už to, že si za deset dní nepřošel e-mail od právníka, který jsem mu posílala, byl takový red flag. Chtěla bych to mít už z krku, ale s takovou tedy nevím... Vždyť rozvod chtěl hlavně on a teď abych ho pořád popoháněla...

25. května 2026

Konec hodné verze

Pochybnosti o Sašově náhle se objevivší identitě "hodného Saši, který pomáhá se sekačkou" byly evidentně dosti oprávněné, jelikož ráno se objevil "zlý Saša, který chce prachy", tentokráte polovinu za daň z nemovitosti. To odůvodnil tím, že v domě přeci bydlím, když jsem ale kontrovala, že daň z nemovitosti platí vlastníci nemovitosti, což já i přes svoje snahy dosud nejsem, tak se naštval a debatu ukončil. Nechápu, co tím sleduje, to přeci musí být jasné i jemu, jak je to iracionální. Asi je naštvaný, že musí platit nájem jinde, zatímco já žiji v jeho domě, nicméně opomíjí, že když sečtu všechny hypotéky a energie, tak platím mnohem více než je výše jeho nájmu. Navíc jsem do domu investovala skoro dva miliony, což je skoro o dva miliony více, než sem investoval on... Prostě mi toto chování ke mně nepřijde fér.

Tak si říkám, kdy se ze Saši, kterého jsem milovala, který se mnou rád trávil čas, zajímal ho můj názor a plánoval se mnou budoucnost stal Saša, který na mě dlabal, nikam mne nebral (a odůvodňoval to tím, že nechci zůstávat na akcích až do půlnoci... protože je asi strašný problém to pro svou manželku občas přetrpět), nezajímal se o moje pocity, všechno mi vyčítal a chtěl po mně akorát prachy. Mám pocit, že kdykoli teď začnu plánovat něco ve stylu "někam pojedu", "do tohoto zainvestuji" a podobně, tak přikvačí Saša s nějakým finančním požadavkem.

Každopádně mě toto chování vysiluje. A posiluje to mou touhu vyřešit dům a pak zredukovat kontakt se Sašou na minimum. On vůči mně evidentně neumí být konzistentní, jakmile mu něco přelétne přes nos, tak si to jde vykompenzovat na mně a za něco mi vynadá nebo mi něco vyčte, ačkoli předtím působil v pohodě. Občas mi připadá, jako že se mě snaží záměrně vyprovokovat k nějaké emocionální reakci, abych ukázala žárlivost, vztek, nebo něco takového. Nevím, co tím sleduje, a občas pochybuji, že to ví vůbec on. Někdy si říkám (no... vlastně to říká moje kámoška), jestli jeho rozchodový výstup neměl být jen nějaká snaha dostat mě zpátky do role dotující manželky. Jestli jo, tak to byl teda hodně debilní nápad - kytky a šperky by fungovaly líp.

24. května 2026

O chronickém odkládání

Dneska bylo venku tak pěkně, až mi bylo líto, že jsem nemohla sekat zahradu (pořád nemám tu sekačku). Tak jsem alespoň vyprala a šla pověsit prádlo ven, což mi udělalo radost, protože svítilo sluníčko, vitamin D se tvořil, ptáčci zpívali, včelky bzučely a vzduch měl takové zvláštní vibrace, až jsem si připadala, jako kdybych byla někde u moře a věšela plavky, protože jsme se právě vrátili z pláže. Možná nakonec nebudu čekat až do srpna, až pojedu s dětmi na naši "ostrovní" dovolenou, ale udělám si nějaký menší výlet, až bude Ida u Saši (a Lexa bude venčit čokla, haha). 

Co se týče Saši, tak se mi nějak v hlavě rozleželo jeho teď už opakované prodlužování lhůty k besedě nad převodem domu a začíná mě to poměrně dost frustrovat. Teď odjel do Prahy, údajně něco obchodního řešit na Vyšehrad s jedním českým neonáckem (byznys je byznys... no... kdo jsem já, abych soudila, že jo... morální maják fakt nejsem). Nevím, co tam chce obchodního řešit, když de facto nemá pec, ale beru to tak nějak s rezervou, protože nepředpokládám, že by mi v tomto říkal (celou) pravdu. Ani není povinen mi ji říkat, samozřejmě, už jsme odloučení a, jak sám často zdůrazňuje, manželé jen na papíře, takže realitu nezjišťuji. Asi se obává, že kdyby mi řekl něco jako "Jedu tam za tím a tím / tou a tou.", tak mu to pak budu omlácet o hlavu stylem "Máš čas jezdit do Prahy, ale abys mi zaplatil elektriku za svoje výpaly, to neee...". To poněkud podceňuje skutečnost, že už na tohle nemám mentální kapacitu.

Každopádně mi toto prodlužování komplikuje život. Nevím, co je jeho příčinou, jestli se mu fakt jen nechtělo to řešit, nebo má teď starosti a nestíhá to řešit, nebo prostě odkládá něco, co je mu nepříjemné (přijít o dům a domov asi je dost nepříjemné), ale stejně se to v nejbližší době bude muset rozseknout a prodlužování to nevyřeší. Začínám mít trochu obavy, jestli jeho podivně vstřícné chování v poslední době (odvezení sekačky na opravu, neobvyklá starost o estetický vzhled zahrady, slib odvozu dřeva z tůjí atd.) nemá s tímto odkládáním něco společného, takže jsem ohledně toho přinejmenším lehce podezřívavá. Přeci jen je trochu divné, když jednu chvíli řvete na svou ex, že je to šmírák, chcete rychlý rozvod a už u vás do budoucna nikdy nebude mít šanci, načež jí jdete odvážet sekačku na opravu. Co si o tom mám myslet? 

Já tak trochu doufala, že už si vlastní IČO a cestovní pas zařídím na svoje staronové příjmení, protože zařizovat si to na aktuální a pak to po pár měsících všechno měnit je poněkud blbost (a ještě k tomu nákladná blbost). U rozvodu se nezjišťují okolnosti rozpadu manželství, pokud oba manželé s rozvodem souhlasí, takže to by to mělo urychlit, ale ještě jsme se ani nedostali k tomu, abychom vyřešili majetek a dali na papír okolnosti společné péče o dítě... 

23. května 2026

O životních tragédiích

Tak už jsem se dověděla, proč nám stála před domem ta mobilní forenzní laboratoř, koroner a xy policejních aut. Jednalo se o souseda, který se po nepříznivé diagnóze rozhodl ukončit svou pozemskou existenci, a to hodně drastickým způsobem (proto ta forenzní laboratoř, předpokládám). Nějak to tu radši nebudu rozepisovat, ale když jsem se o tom oklikou dověděla (řekla mi to máma, která to ví od sestry, které to řekl snoubenec, jehož strýc pracuje s naším sousedem odnaproti), tak jsem seděla s otevřenou pusou a nechápala. Pro toho, kdo ho našel (jeho máma), to muselo být velmi traumatizující. Takový pohled člověk z hlavy nevymaže nadosmrti. Tak si říkám, proč si nevybral nějaký... méně hrozný způsob smrti? Já, kdybych tohle řešila, tak bych asi hlavně chtěla, ať je to maximálně rychlé, bezbolestné a "čisté". A asi bych nechtěla, aby mě našel někdo blízký, takže bych si odjela někam na dovču, ale zase ne tak daleko, aby příbuzenstvu stálo majland mě repatriovat. Ale je fakt, že já tohle nikdy neřešila a tak o tom mám dost zkreslené představy, třeba to člověk v takové situaci chce mít za sebou prostě hned a definitivně, proto takový drastický způsob. 

Kromě toho řeším pořád převod domu. Saša si dal před cca dvěma týdny desetidenní lhůtu na rozmyšlenou, a když jsem ho poté urgovala, jestli už si to tedy rozmyslel, tak z něj vylezlo něco ve smyslu, že si mnou zaslané materiály ani moc nečetl, protože se mu nechtělo, nebo něco v tom smyslu. Tak na co těch deset dní potřeboval? Já žila v domnění, že bude deset dní pročítat občanský zákoník a daňové zákony, zkoumat mechaniku zápisu do katastru nemovitostí, smlouvu s hypoteční bankou a tak podobně, ale nenapadlo mě, že si tu lhůtu zvolil, protože se mu zrovna nechtělo číst. Už bych ten převod chtěla mít za sebou. Teď teda pro změnu čekám do čtvrtka, že si o tom promluvíme. Trochu mi přijde, že to celé uměle natahuje. Nevím, na co čeká. Až posekám zahradu a pak mi oznámí, že se sem chce nastěhovat místo mě?

No nic, jdu sekat zahradu křovinořezem... jelikož mám aku verzi, bude mi to asi pár dní trvat. 😀

20. května 2026

Jak jsem uklízela zahradu

Jelikož sekačka je v opravě, dala jsem se zatím alespoň do úklidu zahrady, což je vlastně před samotným sekáním dost potřeba. Odtahala jsem nějaké větve do kontejneru na větve, klády zbylé po řezání tůjí jsem naskládala na vozík, aby se mohly později odvézt (to byla celkem fuška), a když přijel Lexa ze školy, pomohl mi odvozit nějaký bioodpad do příslušného kontejneru. Také jsem prošla zahradu a kde leželo nějaké dřevo nebo prostě bordel, to jsem uklidila. 

Pak jsem musela další práci odložit, protože jsem vezla Idu na gymnastiku. Při té příležitosti jsem se poohlédla po šnorchlovacích vestách, protože na dovolené budeme bydlet přímo naproti pláži, kde se šnorchluje s karetami obrovskými (a kde se také zrovna v tom období líhnou), a to je pro mne takové lákadlo, že (s malou dopomocí ze strany vesty) budu šnorchlovat taky. Bohužel jsem se dosud nenaučila plavat, ale prý kostnatým lidem to jde hůře, protože tuk dost nadnáší... což je asi důvod, proč třeba Sašovi a velrybám plavání tak jde, ale já klesám ke dnu jako šutr.

Když už jsem u toho výletování, říkala jsem si, že bych v červnu zajela na filmový festival Naruby, který se koná v Praze v kostele sv. Anny. Je to festival, kde jsou promítány ty nejhorší filmy, a aby to diváci vydrželi, podává se tam hodně alkoholu. Nalákal mě tam zejména Ježíš lovec upírů, Vesmírní náckové a Velocipastor, což je můj oblíbený špatný film a na festivalu se bude premiérově promítat dokonce taky druhý díl. A přijede i režisér. Samozřejmě nesmí chybět král všech špatných filmů, a sice The Room. To je ale tak nudný špatný film, že ho asi vynechám. Jednou mi to stačilo. Ostatní tituly jsou aspoň vtipný tím, že jsou blbý. 😁

Jak jsem hledala kartu

Včera jsem zažila menší šok, jelikož ráno přijel kurýr s nákupem a já nemohla najít kartu. Pak jsem si vzpomněla, že mám vlastně ještě jednu a naštěstí jsem tam měla nějaké peníze, což mi situaci značně zjednodušilo - nicméně jsem se kvůli tomu nestihla převléci z pyžama, takže kurýr se mohl pobavit nad mými růžovými Hello Kitty kalhotami. Půl dne jsem tu kartu hledala, nakonec jsem ji našla ve chvíli, kdy přijel tchán zadělat mi díru ve zdi v dětském pokoji - potřeboval noviny pod kýbl s maltou a z těch novin vypadla moje karta.

Přes den jsem toho moc neudělala, protože jsem byla strašně vychcíplá. Asi bych si měla zajít na krevní obraz, jestli mi nechybí železo, nebo tak něco, protože jarní únava už by mě měla dávno opustit. Zítra plánuji odtahat nějaké větve ze zahrady do kontejneru na větve, tak snad se tím trochu aktivizuji. 

Saša mi dnes vyprávěl svoje trable s brigádníky - konkrétně s jednou brigádnicí, která mu měla točit hrnky, tak k ní složitě vezl kruh, načež mu po týdnu (nebo prostě po hodně krátké době) oznámila, že na to nemá nervy a sekla s tím. Pochopila bych to, kdyby to byl někdo nezkušený, kdo viděl kruh leda tak na obrázku, ale prý už točit uměla předtím, takže nevím, co měla za problém... Každopádně představa, jak Saša veze kruh těžký jako kráva do nějaké zapadlé vesničky a složitě ho tam stěhuje, načež ho po týdnu zase složitě stěhuje zpátky, je celkem vtipná, i když to je asi spíš tragikomedie. 

Do toho už nemůže pálit ve své peci, protože tam je nějaký problém s jističem - já být v jeho kůži, tak už panikařím jako důchodce před samoobslužnou pokladnou, protože za půl roku jsou na pořadu dne vánoční trhy, tedy peak keramické sezóny, tedy už by měl pálit jednu pec za druhou. Ale on vypadá celkem klidně. Možná tu paniku jen velmi dobře skrývá.

17. května 2026

Jak se chci zbavit zakázky

Mám takovou nepříjemnou vlastnost, a sice že se často nechávám vmanipulovat do situací, které mi vlastně vůbec nejsou vhod. Tato vlastnost je dost nepříjemná pouze pro mne, pro lidi v okolí je asi celkem pozitivní. Aktuálně jsem se náhle - aniž bych si toho nějak všimla - "rozhodla" dělat korekturu známému, který napsal knihu o cca tisíci normostranách. Nyní tedy přemýšlím, jak se toho elegantně a nenásilně zbavit, protože tohle fakt dělat nechci a hned vysvětlím proč.

Ten známý, kterého znám cca jedenáct let, je Sašův kamarád - inženýr v důchodu a zároveň paranoidní schizofrenik s bludy, který píše o tom, jak mu mimozemšťani pomocí telepatického signálu pomohli vyhrát válku proti Hitlerovi, nebo tak něco. A ne, není to beletrie, on je o tom totiž skálopevně přesvědčen. Stejně tak je přesvědčen například o tom, že se jej "tajní" poukoušejí trávit (z tohoto důvodu spal dlouho na podlaze, aby nedýchal otrávený prášek z matrace), nebo že se dinosaurům na Zelené hoře zjevovala panenka Marie. 

Korekturu knihy, o které je přesvědčen, že to bude bestseller, jsem mu měla dělat už před lety. Bylo to vážně za pakatel, navíc jsem brzy zjistila, že se s ním nedá spolupracovat. Tenkrát bych ještě snesla mizivé finanční ohodnocení - brala bych to jako zakázku "ze známosti", ale hrozná byla ta komunikace. Začala jsem tím, že jsem Jirkovi opravila pár kapitol. Měla jsem hotovo, ovšem mezitím mi donesl novou verzi těch kapitol, a pak, když jsem se teda dala do kontroly nové verze, zase další, tentokrát už "dozajista poslední"... no po pár dalších verzích už jsem se rozhodla se na to vykašlat a přehodila jsem to na Sašu, protože na to jsem neměla nervy. 

Před pár dny mi Jirka volal, jestli by to nešlo opravit pomocí AI, ale měl o jejích schopnostech značně nadnesené představy, tak jsem mu vysvětlila, že AI je spíše nástroj než čarovná hůlka, takže jako pomoc by se to využít dalo, ale určitě ne jako naprostá náhrada lidské práce, protože stejně bude potřeba to po ní zkontrolovat atd. 

No a teď už mi volá asi třikrát denně - byla hodně chyba mu s tím pomáhat, evidentně. 

Také se vrací jeho staré zvyky. Slíbila jsem mu, že mu tedy jednu kapitolu pomocí té AI překontroluji s tím, že to pak dořeší se Sašou. Nechala jsem AI označit sporné pasáže, poslala jsem mu, ať si to opraví podle svého záměru, pošle mi to zpět a já udělám finální korekturu. Asi půl hodiny jsem mu vysvětlovala, aby si buď zapnul sledování změn, nebo naprosto všechno, co změní, označil barevně. Sledování změn samozřejmě zapnout nechtěl, protože cokoli obsahující slovo "sledování" je evidentně pro schizofrenika podezřelé, a když mi dokument posílal zpět, konstatoval, že většinu změn označil barevně, ale občas tam něco přepsal a nepřebarvil to, protože mu to nepřipadalo podstatné.

Už vidím, že v takovém duchu by se nesla celá spolupráce, a na to vážně nemám nervy. Navíc má tu korekturu předplacenou u Saši - to by mohl být naštěstí můj velký argument, proč se na to vybodnout. 

16. května 2026

Závody a pouť

Iduška měla dnes závody, o čemž jsem se dozvěděla pár dní předem, protože jsem prostě neměla čas to nějak sledovat a žila jsem v přesvědčení, že ty předchozí byly poslední v této sezóně... Jenže jaksi ne, a tak jsem namísto spánku v sedm ráno rozbalovala koberce a chystala pohoštění. 

Závody trvaly 9 hodin, z toho cca 6 nebylo co dělat a trčela jsem na lavičce. Aspoň jsem vybrala ubytko na dovolenou... Tentokrát jsem se překonala, protože jsem odchytla levnou a dobře ohodnocenou nabídku, která je tak blízko pláže, že v podstatě vyjdete z domu a jste na nejlepší pláži ve městě. Taky letenky byly levné. Ve výsledku jsem zpunktovala dovolenou u moře za cenu několika dní v průměrném českém hotelu. Má to trochu nevýhodu - kdyby se nějaký blbec při střelbě raketou netrefil, tak nás repatriují v krabičce od sirek. 😁 Ale prý se to v podstatě nestává. A taky prý končí éra superlevných letenek, takže by si děti měly užít - může to být naposledy. 😁

Po závodech jsme procházely poutí a samozřejmě jsem musela vzít Idušku na nějakou atrakci. Stavět pouť kolem sportovní haly je nečekaně strategické evidentně. Zítra jde na pouť se Sašou, takže ušetřím. Jupí.

Včera mi Saša omylem volal. Prý mi jeho mobil (resp. Messenger) sám od sebe zatelefonoval... což je divný, ale může se stát. Nebo bydlím u Saši v podvědomí.

14. května 2026

O samoopalovacích pokusech

Můj experiment se samoopalovákem dopadl tak nějak tak, tak jsem čekala, a sice zhruba dobře, ale s drobnými chybami. Nějak jsem nevychytala, jak dlouho se to opálení tvoří, takže jsem si mezitím asi nějak divně sedla/lehla a v tříslech mám teď "pruhy". Naštěstí je to přípravek určený pro bledé jedince, takže to není moc vidět a očekávám, že s další aplikací se to ustálí, případně to za pár dní (tj. bez další aplikace) vybledne. Gratuluji si, že jsem investovala dvě stovky a ne původně zamýšlených sedmdesát korun, protože to bych asi skončila jako někdo s vitiligem. Ještě že se teď nechystám nikomu ukazovat nohy. 😁 Známý říkal, že bych se mohla živit jako modelka (doufám, že nemyslel modelku na OF), takže se můžu těšit aspoň tím. No... asi to bylo spíš mazání medu kolem pusy... respektive v tomto případě vylití kýblu medu na hlavu.

Dělala jsem dneska sushi. Trochu jsem to přepískla a byly toho plné tři talíře. Lexa přepočítal, že v restauraci by to stálo tisícovku. No... mě to stálo asi dvě stovky... necelé... 😁 Každopádně cca osmdesát kousků sushi bylo pryč asi za deset minut. Ještě mi zbyla nějaká řasa nori, to bych si zítra k obědu mohla udělat onigirazu, což je takový japonský sushi sendvič.

Saša měl dneska přijet dělat pec a řešit něco s elektrikářem (v souvislosti s pecí), tak mi dopředu avizoval, abych nepouštěla velké spotřebiče, nicméně nakonec se na to vyprdl. Původně jsem odkládala myčku, ale pak jsem se na to taky vyprdla a pustila ji. Je trochu neslušné, že mi nedal aspoň vědět, že nepřijede a já tedy mohu v klidu myčkovat, prát a sušit, jak mě zrovna napadne. Já se ho každopádně už radši ani na nic neptám, protože by mě pak zase obvinil z toho, že ho šmíruju, nebo něco takového...

13. května 2026

O pouti a bezlebkovém kostele

Pořád tak nějak dospávám jarní únavu a jsem z toho nějaká nerudná. Z noci na dnešek navíc Saša dával pálit pec a ta začala pořád vyhazovat pojistky, takže jsem je byla asi tak desetkrát nahazovat, přičemž jsem si nemohla dát ani kafe, protože jsem se bála zapnout vůbec nějaký spotřebič. Nakonec naštěstí Saša výpal "vzdal", když jsem začala nadávat, že si s takovou ani neudělám oběd, protože jsem měla v plánu citronová kuřecí křídla a fakt jsem se na ně těšila... no a když máš hlad, nejsi to ty, že jo. V mém případě spíše "když máš hlad a nemáš kofein, nejsi to ty". 

Ve zprávách jsem zachytila, že někdo čórl lebku sv. Zdislavy z Lamberka, o které shodou náhod něco vím, protože jsem provázela v bývalém klášteře ve Žďáře nad Sázavou, který vznikl z iniciativy jejího otce Přibyslava z Křižanova. Jeho záměr po jeho smrti pak uskutečnili jeho zeťové, tedy Zdislavini švagři Boček ze Zbraslavi a Smil z Lichtenburka. Tak mě napadá - když má její lebka tak historicky a nábožensky nevyčíslitelnou cenu, proč nebyla o něco lépe chráněná? Prý tam je nějaký alarm, který se ale při mši vypíná (takže to někdo udělal přímo při mši, což je haluz... sice ta lebka nebyla přímo na oltáři, ale i tak). Proč tam nebyly nějaké lepší zábrany, zámek, kamera lepší než na mém Samsungu X640, který jsem dostala snad ještě někdy na 2. stupni základky? To je zabezpečení level Louvre, odkud se dá také vynést kdeco.

Snad ještě zajímavější je, že církevní představitelé hlasitě apelují na morálku zloděje a vyhrožují mu kletbou (ano, nepřepsala se, nehrozí kladbou, ale rovnou kletbou). To si myslí, že někomu, kdo ukradne náboženskou relikvii, říká něco morálka, nebo že se snad bojí kletby? Takovému člověku pravděpodobně něco říkají akorát tak peníze - možná, kdyby prodali pár zlatých liturgických předmětů a nabídli výtěžek zloději, dosáhli by cíle spíše. No, aspoň mají teď kostel vhodný i pro celiaky... je bezlebkový, ha ha (já vím, blbej vtip).

Taky jsem byla dnes s Idou na pouti. Cestou tam jsme šly vybrat nějakou hotovost. Šlo cca o 500 m cesty, což bych normálně ušla za 10 minut. Ida nicméně byla naštvaná, že jsme nejely autem (to jsme nechaly na parkovišti, protože jsem nechtěla "pouštět" dobré místo k parkování), takže celou cestu řvala, že ji bolí nohy, ostentativně se průběžně válela v trávě a dělala, že sotva plete nohama - cesta trvala půl hodiny. Jakmile jsem vybrala peníze na atrakce, tak se samozřejmě zázračně ozdravila a těch 500 m jsme pro změnu ušly za 5 minut, protože jsem za ní musela poklusávat. Šly jsme na horskou dráhu a velký řetízkáč, pak jsme si daly trdelník s Nutellou (takže budu muset vyprat všechno, co měla na sobě) a Lexovi, který jít nechtěl, protože ve středu je pouť bez hudby a to je evidentně trapný, jsme koupily žužu. 

Co si ještě zaslouží záznam, je skutečnost, že jsem si dnes koupila samoopalovací mléko, abych na dovolené nevypadala jako ředitelka vápenky. Koupila jsem si ho hodně, ale opravdu hodně dopředu, protože jej potřebuji vyzkoušet, tentokrát abych na dovolené nevypadala jako dalmatin. Naposledy jsem jej používala někdy na základce, kdy mi jej koupila máma (vlastně ze stejného důvodu), ale nějak nevychytala, že pro bledého člověka není úplně vhodné samoopalovací mléko k dosažení velmi opáleného efektu, takže jsem skončila... no dost flekatě, ani do školy se mi tenkrát jít moc nechtělo. Já jsem se rozhodla být umírněnější ve svých cílech a koupila jsem si mléko k dosažení postupného jemného opálení. To bych snad mohla zvládnout i já.

A už vím, kdo vedle umřel - šlo o souseda. Že nešlo o sousedku, mi oznámila ráno Iduška, když vyřvávala "Mamí, ta paní sousedka neumřela, chodí po zahradě!". Snad to chudák paní sousedka neslyšela. Musím koupit kondolenci. 

12. května 2026

Jak "u nás" zasahoval koroner

Dneska byl zajímavý den... když jsem psala minulý článek, tak jsem netušila, že před naším domem stojí dvě policejní auta, mobilní laboratoř, pohřebák a koroner. Když jsem šla pro něco do koupelny, všimla jsem si, že na vnější straně plotu stojí velké policejní auto (ta mobilní laboratoř). Prvně mi nedošlo, o co jde, a tak moje první myšlenka byla, že Saša udělal nějaký průser. Což je dost zajímavé, upřímně bych řekla, že by mě měl v takové situaci napadnout spíš Lexa, ale vzhledem k tomu, že Saša se jaksi vrátil do své pubertální éry a podle toho se také chová, tak to vlastně asi dává smysl...

Jelikož jsem byla přesvědčená o tom, že mi každou chvíli zazvoní policajti u dveří, vyšla jsem preventivně ven a šla jsem obhlédnout situaci. V tu chvíli jsem uviděla auto koronera a ne úplně překvapivě i v tomto okamžiku jsem pomyslela na Sašu, konkrétně mi prolétlo hlavou něco jako "definitivně mu přeskočilo a ukončil se" (protože zbavit se mladé ženy, která vás měla ráda a podporovala vás, je celkem bláznovství, které může vést až kdovíkam), ale pak mi došlo, že v takovém případě by logicky koroner nejezdil za mnou, že jo. Tedy se něco stalo u sousedů a jelikož nejsem klepna a bylo mi trapné postávat v takové situaci venku a okounět, zase jsem šla domů. 

Taky přišla odpověď od právníka, která je pro mě spíše pozitivní, takže se možná blížím převodu domu a následně rozvodu. Pak budu moci Sašu definitivně odstřihnout a zahojit se. Saša pravděpodobně mou touhu přerušit vazby chápe jako že nejsem nad věcí (jak mi často připomíná), ale pro někoho, kdo opustil a odešel je to snadnější než pro někoho, kdo byl opuštěn. Ostatně svůj distanc a budoucí definitivní odloučení vnímám jako svůj způsob, jak být nad věcí. 

11. května 2026

Jak nemůžu nic najít a nic udělat

Chtěla jsem včera mýt okna, ale nemohla jsem najít nabíječku na vysavač na okna (takové to zařízení, kterým vysáváte z oken po jejich hrubém umytí tu špinavou vodu a nedělají se vám díky tomu na oknech šmouhy). Hledala jsem ji snad hodinu, dokonce jsem kvůli tomu uklidila komoru, ale nenašla. Tak jsem si řekla, že místo toho půjdu sekat zahradu - sice mi nefunguje pojezd (Saša sliboval něco v tom smyslu, že ho dá opravit, ale už jsem se s věkem naučila u mužů věřit až skutkům), ale už to fakt chce posekat a říkala jsem si, že si aspoň zaposiluji a ušetřím za fitko. Sekačka mi samozřejmě nešla nastartovat. Byla jsem z toho tak frustrovaná, že se mi chtělo brečet, tak jsem si řekla, že začnu řešit další problém, a sice skleník. Samozřejmě jsem nenašla návod.

Nakonec jsem ostříhala všechny kytky v domě (tj. ostříhala jsem jim uschlé listy a tak, ne že bych je všechny zničila).

Už mě to začíná vážně štvát, jak tu nic nemůžu najít, asi se dám do velkého přebírání věcí a prostě vyházím/podaruji to, co nepotřebuji a nepoužívám. Čím jsem starší, tím víc pochopení nacházím pro minimalismus, protože čím méně věcí máte, tím více máte prostoru pro sebe, nemusíte pořád nic hledat a obecně je to mnohem více osvobozující, nebýt zahlcen věcmi. Dříve jsem byla jako moje ségra, musela jsem si koupit každou kravinu a pak jsem se topila ve věcech, ale s postupem času jsem začala pořád víc přemýšlet o tom, co si kupuju a proč - třeba u oblečení koukám primárně na složení (polyester u mě nemá šanci), u nábytku dávám přednost masivu a univerzálnosti před levným opulentním designem... neříkám, že mě občas nepostihne nějaký impulzivní nákup, ale aktuálně utrácím spíš za jídlo, zážitky a děti než za věci.

No vlastně teď jsem si koupila dva vyvýšené záhony, ale to je součást logického řešení hnusného kompostu.

Je to jako ta logická hádanka s převozníkem, slepicí a liškou, nebo tak nějak (už jsem slyšela i varianty s převozníkem, zelím a kozou). Mám na zahradě hnusný kompost, který se rozpadá a je potřeba jej vyměnit. Už mám vymyšlený kovový kompost na původním místě. Jenže zde přichází nerudovská otázka, a sice "Kam s ním?". Tedy kam s tím původním materiálem, když jej nepůjde přeházet do nového kompostu, který bude na tom původním místě? No tak jsem vymyslela, že koupím dva vyvýšené záhony, tím se vlastně zbavím i drobných větví ze zahrady, do nich dám ten uzrálý kompost (samozřejmě promíchaný se zeminou atd. ...), zbavím se tak kompostu a postavím si nový kompostér. 

Před tím samozřejmě musím posekat zahradu a trochu ji uklidit... no je to taková neverending story. 

9. května 2026

Botník a Lexovy narozeniny

Mám takové podezření, že Saša mi závidí ranní spánek, protože cca 50 % rán mi kvůli němu skončí předčasně. Buď mi Saša kvůli něčemu volá, nebo mi rovnou vtrhne do ložnice a ptá se, jestli v noci vypnula elektrika. Co bude příště? Rovnou po mně skočí? Nicméně je fakt, že díky takovým budíčkům obvykle více stihnu, protože se neválím půl dne v posteli. 

Včera jsem montovala nový botník. Rozhodla jsem se trochu předělat chodbu, protože jsem dlouhodobě shledávala její stav neuspokojivým. Měli jsme botník "na šířku", který překrýval topení, což bylo zejména v topné sezónně neefektivní a navíc to komplikovalo úklid (děti či kočky věčně za botník něco házely). Teď jsem pořídila botník na výšku, což tohle řeší, a japonskou stoličku na obouvání. Taky tím vzniklo více úložného prostoru, což se vždycky hodí.

Bohužel je skládání nábytku v jednom člověku docela gymnastika, takže mám všude po nohách modřiny od toho, jak jsem si různě držela různé části skříně a ty na mě průběžně padaly. Trochu vypadám, jako kdybych se zúčasnila nějaké vyhrocené SM party.

U skládání nábytku jsem si pustila krimi dokument na Netflixu - Mám si vzít vraha? se to myslím jmenovalo. Šlo o to, že mladá doktorka si měla vzít farmáře, který byl pracovitý, pozorný, hodný... a pak zjistila, že zabil cyklistu a schoval ho u sebe na poli. A já jsem asi nějaká divná, protože já bych byla jakože - jsi ke mně milý, pozorný, hodný, záleží ti na mých názorech a podporuješ mě... takového druhého už nenajdu, tak já ti to odpustím, hlavně už to nedělej. 😁 To samozřejmě záměrně zlehčuji, ve skutečnosti bych neměla lehké spaní z toho, že můj snoubenec zabil někoho, koho teď jeho příbuzní hledají a neví, co s ním je. Asi bych se zachovala podobně, jako ta lékařka (tedy že bych ho šla napráskat). 

A taky měl Lexa narozeniny (tím jsem asi měla začít, jelikož je to nejdůležitější událost dne samozřejmě). Koupila jsem mu (sakra drahý... fakt chtěli za takový pididortík pětikilo?) pistáciový dort s ruby čokoládou a jahodami, který byl fakt moc dobrý (teda ještě je... dva čtyřicetikiloví lidé nesní celý - i když malý - dort za den). Jako dárek chtěl Lego Technic - nějaké SUV, ale jelikož mi to řekl teprve včera, tak přijde až ve středu. 

Dneska mě čeká ještě nějaká práce a zítra, pokud bude teplo, bych se mohla vrhnout na mytí oken. Už se za ně zvolna začínám stydět, naposledy jsem je myla... no... minulý rok. 

8. května 2026

O Bouřlivých výšinách

Pustila jsem si dnes k práci Bouřlivé výšiny, tedy tu adaptaci ("adaptaci") románu Na Větrné hůrce. Když odhlédnu od toho, že by to měla být tedy nějaká adaptace, tak z toho vychází Padesát odstínů šedi v mnohém hezčích kostýmech a s o něco logičtějším a propracovanějším příběhem. Jako adaptace toho slavného románu to podle mě moc nefunguje. Když odhlédnu od toho, že Heathcliff ve filmu vůbec neměl cikánské rysy, což byl vlastně dost důležitý aspekt v příběhu (determinovalo to jeho sociální vyloučení), tak ten vztah mezi hlavními hrdiny úplně minul to, co je v knize. V knize je to vlastně velmi toxický vztah, ale tak nějak jinak, než je prezentováno ve filmu. Ve filmu jde hlavně o chtíč. Tam se hlavně souloží. V knize je to vztah vzájemné psychické závislosti. Několikrát je to i explicitně řečeno, že jeden je druhým více než on sám sebou.

Je zajímavé, že takovéhle vztahy evidentně ženy přitahují již po staletí. Logicky víme, že jsou to destruktivní a toxické vztahy, které nám nedělají dobře a bylo by lepší se jim vyhnout, ale zároveň je v tom něco přitažlivého. Mít muže, který je stabilní a tak trochu nudný, je pro život rozhodně lepší, ale zoufale a vlastně tak nějak nemocně zamilovaný muž, který kvůli nám dělá (sebe)destruktivní věci, to je v jistém ohledu vášeň a dobrodružství. Ne že by stabilní a kvalitní vztah nemohl obsahovat vášeň a dobrodružství, ale tohle je něco jiného, živočišného, dynamického. 

No a přesně tohle v té nové adaptaci úplně chybí. Tam jsou krásní herci, krásné kostýmy, blbé dialogy, sex, drama, ale tyhle emoce a psychologie, to autorům jaksi uniklo.

A taky je trochu zajímavé, že všichni řeší černého Snapea, ale že tady hlavní postava, o které bylo v knize jasně řečeno, že má tmavou pleť a je to cikán, najednou úplně zbledla, to evidentně nikoho netankuje.

To je jen taková kulturní vsuvka do mých obvyklých deníkových zápisků.

6. května 2026

Dr. Jekyll a pan Hyde

Saša mi poslední dobou trochu připomíná doktora Jekylla a pana Hyda, protože jeden den na mě řve jako magor a druhý den mi ztrápeně vypráví, že mu jeho kamarádka/známá/kdovíco dělá prodlevy se zakázkou. Také mi připadá, že si na mně tímto způsobem (myslím tím řvaním) vybíjí vztek a frustraci, protože na někoho to svést musí... Kdyby mě to nedeptalo, tak by mě i pobavilo, že je v jedné větě schopen spojit výčitku "nemohl jsem tě brát nikam s sebou, protože jsi chtěla jet vždy brzy domů" (odpověď na mou výčitku, že já byla věčně sama doma) a "nikam jsem kvůli tobě nejezdil a ztratil jsem spoustu kontaktů". To je trochu jako Schrödingerův Ukrajinec, který nepracuje, ale zároveň krade Čechům práci. Nepamatuji si, že bych mu za posledních několik let vyčítala, že by někam jel, vlastně jsem si dost dávala pozor, abych to nedělala, protože to byl jeden z důvodů našeho prvního rozchodu. Ale pamatuji si na několik případů, kdy měl Saša někam jet a následně se na to vykašlal, protože se mu nechtělo / byl unavený. Za to jsem asi také mohla ale já, předpokládám. 

No evidentně je poslední dobou v nějakém psychicky nestabilním stavu. To pozná i takový "autista" jako já.

Po dlouhé době se mi začal pravidelněji ozývat jeden dávný známý, se kterým jsem občas prohodila pár slov přes FB nebo Instagram. Obvykle píše spíše technické dotazy z oblasti IT, podnikání, vaření nebo Star Wars, dneska psal, že už tři roky přemýšlí, proč vypadám roztomile a že je to záhada. Znám ho už třináct let, takže těch deset jsem vypadala jako blbě? 😀 No vlastně to může být pravda, protože jsem za poslední roky trochu ubyla na tělesném tuku a vlivem stárnutí mi začal ubývat "facial fat" (nevím, jak se to řekne česky... no prostě tuk v xichtě), což je přirozený proces. Já měla vždy kulatý obličej a vzhledem k tomu, že jsem také vždy byla hubená, připadalo mi to divné, že mám hubené tělo a kulatý obličej, nicméně se svým oválnějším zjevem jsem celkem spokojená, paradoxně mi přijde, že vypadám lépe, než když jsem byla mladší. Konečně mám také nějaké lícní kosti. Tedy tato záhada by mohla mít vědecké vysvětlení.

Také už bych měla začít řešit ten počítač... dneska se mi notebook sekal jako divý (no... to je trochu oxymorón) a prodloužilo mi to práci tak o půl hodiny. Nehledě na to, že když odevzdávám nějakou zakázku na poslední chvíli, jsem ve stresu, abych se zrovna netrefila do nějaké sekavé epizody. Nerada bych se dočkala toho, že kvůli sekajícímu se přístroji přijdu o zakázku, nebo tak něco.

4. května 2026

O konci cukruprosté diety

Ida dneska vstala špatnou nohou. Ráno byla v pohodě, ještě si procvičovala slova na diktát, ale pak jsme cestou do školy musely jít jinudy než obvykle, protože naši obvyklou cestu rozkopávali kvůli kanalizaci. To ji z nějakého důvodu hodně rozhodilo, začala brečet a chtěla, abych ji doprovodila až do třídy, což jsem kvůli pravidlům školy nemohla. Zástupný důvod pro ni bylo, že prý ji padají kalhoty. Tak jsem jí slíbila, že jí donesu nové a nechám je na židli v šatně. Poslední dobou takové "relapsy" mívá docela často. 

Šla jsem tedy pro nové kalhoty. Když jsem šla kolem dělníků, co rozkopávali tu cestu, jeden z nich (cca 25 let, asi nějaký gerontofil) na mě zavolal "Dobrý den, jste moc pěkná.". No vlastně jsem se ani nepřevlíkla z pyžama, jen jsem si vzala mikinu, aby to nevypadalo jako pyžamo. Měla jsem mastné vlasy a účes ve stylu "jsem slepá a chromá, ale pokusila jsem se udělat si drdol". Ale dobré vědět, že kdyby mi chyběla mužská společnost (mrk, mrk), asi jen stačí vzít si obtažené legíny a procházet se ostentativně kolem dělníků. 

Saša mi dopoledne posílal od účetní k podpisu čestné prohlášení, že nebudu uplatňovat daňové bonusy na děti (aby si je mohl uplatnit on). Napsala jsem mu tedy, ať mi pak pošle bonus za Lexu a půlku bonusu za Idu, což mi přišlo spravedlivé, protože Lexovi platím kroužky, lyžák, obědy a nejsou to vůbec malé částky. Saša kvůli tomu začal vyšilovat jako pominutý, vyčetl mi do telefonu všechno možné i nemožné a pak mě ještě obvinil z toho, že zatímco on je nad věcí (jakože cože? člověk nad věcí má potřebuji mi měsíc vyčítat skříň a řvát po mně jako magor?), tak já jsem nespravedlivá a hysterická. 

Ano, samozřejmě - pokud po někom řve muž, tak je obvykle právem naštvaný, pokud žena, tak je zbytečně emocionální a hysterická. Jak jinak.

Zase jsem se dozvěděla, že kvůli mě trpěl depresemi a musel se kvapně odstěhovat z hrozného vztahu. Neustále mne obviňoval z nedostatku empatie - ale sám není schopen vcítit se do toho, jak jsem se asi cítila, když jsem se snažila mu usnadnit podnikání a odměnou mi bylo to, že se o mě vůbec nezajímal, nikam mě nebral, nevzpomněl si na mě na narozeniny, na Vánoce, na výročí... co čekal? Že mě bude neustále nechávat doma jako kůl v plotě, bude mě přehlížet, brát ode mě peníze a já jej budu i přesto láskyplně opečovávat, chválit jej a podporovat? To přece nejde dlouhodobě... takové věci musí být ve vztahu obousměrné. Co dáváš, to dostaneš.

Také mi napsal, že doma často vařil a nakupoval a že jeho přínos domácnosti byl neustále přehlížen. No alespoň si vyzkoušel, jaké to je, když neustále perete, sušíte, skládáte prádlo, vysáváte, vytíráte... a nikdo vás za to nepochválí. U žen taková normálka, ale když nepochválíte muže za nákup, tak je to konec vztahu evidentně. Opět - mě za to, že ve skříni najde vždy čisté trenky, nikdy nepochválil, ale já abych jej chválila i za vyskládanou myčku. 

Změnou oproti obvyklým výčitkám bylo, že dnes na mě byl vyloženě hnusný. Vysmál se mi za to, že mi tolik záleželo na dárku k narozeninám (evidentně není schopen pochopit, že o dárek samotný fakt nejde...), obvinil mne ze svých depresí... nevím, co se u něj děje, ale evidentně si to vybíjí na mně. 

Už se skoro začínám bát pokaždé, když mi píše nebo volá, protože je to tak padesát na padesát, že to zase bude něco nepříjemného. 

Kamarádka říkala, že bych si měla někoho najít, někoho, kdo by mi byl oporou i v takových chvílích. Možná má pravdu. Už jsem se vlastně o něco takového pokusila, ale asi tak po půl hodině na Tinderu mi bylo jasné, že to tam je jeden magor vedle druhého. Jestli je tam někdo normální, bohužel jsem na něj nenarazila. Asi jako kdyby se kovář naklonoval a všechny ty klony začaly lovit ženy na Tinderu. Když se mě nějaký čtyřicátník asi ve třetí zprávě zeptal, jestli chci děti, protože hledá ženu, která by mu porodila dítě (asi si spletl seznamku s koňským trhem), tak jsem to vzdala. Asi bych na to měla jít jinak.

Každopádně jsem kvůli Sašovi nejenže neposekala zahradu, ale navíc jsem si musela koupit bonbony na nervy. Cukruprostá dieta vzala za své.

3. května 2026

O funkčním zamrznutí a přetížení rolí

Dneska jsem byla ráno strašně unavená, pak jsem se ale donutila jít uklízet, protože jsem ráno zaznamenala v koupelně divný smrad a myslela jsem, že to vychází od záchodu (resp. z jeho okolí). Tak jsem umyla záchod, podlahu, ale divný smrad nemizel, tak jsem vydrhla vanu, zástěnu, kachličky v celé koupelně, okno, koupelnový nábytek, dokonce jsem i dala nové těsnění kolem vany (koupila jsem si ho na Temu a překvapivě je fakt funkční)... no a pak jsem přišla na to, že mi zatuchle smrdí tričko. Asi nějaká chyba v procesu sušení prádla, možná nebylo úplně dokonale uschlé, když jsem ho dávala do koše na prádlo. Každopádně naše koupelna je teď snad ještě čistější, než když jsme ji přebírali od zedníků.

No a když už jsem byla v tom, tak jsem se dala i do úklidu kuchyně. 

Vlastně mi uklízení přináší určitě uspokojení, protože si (a) přijdu produktivní a (b) mám kolem sebe příjemnější prostředí, což se odráží na psychice.

Protože jsem vlastně celý den uklízela, neměla jsem moc čas vařit večeři, takže jsem udělala takový rychlý "proteinový" salát - tj. salát, bílé fazole, mozzarella, paprika, jarní cibulka, rajče, avokádo, černé olivy a vařené vajíčko. A olivový olej. Dětem to překvapivě dost chutnalo. Včera jsem dělala něco podobného "co dům dal", respektive "co by se mohlo brzy zkazit" - udělala jsem mleté maso s brokolicí a do toho jsem vrzla zbytek fenyklu, který jsem si koupila na večerní mlsání (protože jsem četla studii o tom, že cukr podporuje růst rakovinových buněk, takže se snažím cukrovinky nahrazovat něčím podobně chuťově výrazným). Byla jsem si jistá, že tohle děti jíst nebudou (celkem jsem pochybovala, že to vůbec budu jíst já), ale nakonec si obě ještě přidaly, což zvláště u Idy je dost ojedinělá událost. Když jsem nedávno dělala lososa s bramborem, tak jsem to jedla jenom já, ale takovouhle hrůzu si jdou ještě přidávat...

Jestli bude zítra dobré počasí a podaří se mi nastartovat sekačku, mohla bych zkusit posekat zahradu. 

Je zajímavé, že jakmile z vás spadne mentální a psychická zátěž, tak najednou uvažujete úplně jinak. A hlavně si uvědomíte, jak je snadné si svoje chování vůbec neuvědomit. Když jsem měla na starosti antikvariát a do toho musela vydělat měsíčně kolem 30k na svou polovinu mandatorních výdajů ve druhé práci, neměla jsem prakticky na nic čas. Ve všedních dnech jsem 7 hodin dělala v antiku + dalších cca 7 hodin v druhé práci, to máme 14 hodin práce den co den, o víkendu jsem obvykle pracovala "jen" 7 hodin. Dovolenou jsem měla max. 2 týdny v roce a do toho jsem se cítila pod neustálým tlakem. V jedné práci jsem se bála kontrol a cítila jsem neustále povinnost být v práci, protože volno znamenalo mj. i nebezpečí (dosti reálné nebezpečí), že si budou zákazníci a klienti zásilkových služeb stěžovat. Ve druhé práci jsem se bála, že zapomenu/nestihnu termíny, že odevzdám nekvalitní práci, něco pokazím, nepochopím, nezvládnu. A do toho mám dvě děti, domácnost... Tahle dvojí, trojí, čtyřnásobná zátěž tak nějak vedla k tomu, že už jsem na nic dalšího neměla mentální kapacitu... Zatýká za vanu? Je bordel na zahradě? Je bordel doma? Měla bych jít na prevenci? Nemáme pořádný jídelní stůl? Nemáme postel? Bylo mi to upřímně fuk, nemyslela jsem na to. Mému mentálnímu zdraví moc nepřidávalo, že jsem ze strany Saši měla pocit, že už mě tak nějak nemá rád... nestaral se o moje narozeniny, k nákupu dárku na Vánoce jsem jej musela nutit a častěji mi něco vyčítal, než aby mi řekl něco jiného. Samozřejmě z toho je pak člověk protivný, smutný, přetížený a naštvaný. Prý se tomu říká funkční zamrznutí. Člověk je produktivní v práci, s dětmi, ale je přitom mrtvý uvnitř. 

Teď, když už mám "jen" jednu práci, je to o něco lepší. Když vidím díru v těsnění u vany, cítím odpovědnost za to, že se to musí opravit. Když vidím bordel na zahradě, nahraje se mi to do podprogramu v hlavě a pravidelně mi vyskakuje, že musím něco uklidit. Samozřejmě nefunguji hned jako dokonalá tradwife a jako mávnutím kouzelného proutku to u nás nevypadá jako ze škatulky a dokonale, ale postupně mi na všem zase začíná více záležet. Nikdy nebudu dokonalá, to není nikdo, ale myslím, že umím být lepší.

Říkám si, jak to teď bude mít Saša. Antikvariát sice poslední dobou moc nevydělával (asi se stal také obětí vyhoření), ale i tak to byla důležitá součást jeho rozpočtu. Také to byla určitá jistota. Podnikání obvykle není o jistotě, ale když diferencujete příjmy do dvou firem, je to přeci jen jistější. Teď už je to všechno na něm. Má ateliér v antiku, obchod na nádraží a dva stánky na dvou hradech - nebude jednoduché to všechno zmanažovat, navíc to musí být tlak na to "být přítomen" (tj. odjet na týden na dovolenou může být ještě větší stres než nikam nejet). Pokrýt část toho brigádníky/blízkými je sice cesta, ale i další tlak a stres. Už když jsem já dělala v antiku a Saša měl tak jistý příjem, tak dělal pořád a neměl na nás čas. Dá se předpokládat, že teď to bude stejné, ne-li horší, tedy pokud nechce skončit ve finančních problémech. Jestli bude trpět (nebo trpí) tzv. přetížením rolí a funkčním zamrznutím, tak to nebude mít jednoduché a dlouho se to vydržet nedá. Občas si říkám, jestli tohle už neměl před rozchodem. Mohlo to přispět k tomu všemu. 

A možná právě proto si teď tak hlídám, aby se ze mě znovu nestal člověk, který všechno zvládá, ale už u toho nikde není. Fungující podnikání je krásná věc - dokud nezačne fungovat hlavně na úkor vás. Život je jen jeden. A já ho nechci celý odpracovat.

2. května 2026

O počítači a dětském světě

Jak už jsem tu psala, můj notebook začal svým výkonem značně nedostačovat mým multitaskingovým potřebám. Má jen 8 GB RAM, což je paradoxně ještě méně, než měl notebook, který jsem měla předtím. Popravdě jsem si předtím vybírala počítač podle úplně jiných parametrů, než bych měla, respektive jsem se hodně limitovala cenou a designem (přenositelný, malý notebook do 15k). Teď bych potřebovala něco výkonějšího, snadno rozšiřitelného a opravitelného. Hledala jsem notebook, ale pak mne Saša přivedl na myšlenku klasického stolního počítače, což by vlastně bylo lepší, protože (když nepočítám takové ty all-in-one malé počítače) taková varianta by byla snadněji opravitelná a mohla bych si časem rozšířit RAM, tedy pokud si vyberu správný model. Také by nepřišel vniveč můj stávající notebook, protože bych si mohla přes wifi udělat sdílenou obrazovku a pracovat přes ntb na výkonnějším počítači. Už jsem si i předvybrala poměrně slušný model, který by měl být dle uživatelské příručky dostatečně konvertibilní. Nepotřebuji na tom počítači programovat start rakety, takže zase až tak nadupaný přístroj nepotřebuji, ale zároveň nechci nic, co budu muset za dva tři roky měnit, protože už to neutáhne ani MS Word + IBM SPSS Statistic + prohlížeč. 

S květnem začíná na Pernštejně plná sezóna a tedy Saša nemůže vozit Idu na gymnastiku, což pro mě znamená, že to budu muset zařizovat já. Ne že bych se nechtěla starat o vlastní dítě, ale štve mě ten princip. Saša chce střídavou péči, ale vlastně ji po většinu roku není schopen zařizovat. Teď už se to tedy ani nenazývá de iure střídavá péče, ale je to společná péče obou rodičů a určuje se procentu poměru. Pro mě je současný stav krajně nevýhodný, protože je to vlastně postavené na tom, že on pracuje tak, jak potřebuje, ale důsledek v podobě péče o dítě má nést někdo jiný, v tomto případě já. Musím uznat, že já to mám jednodušší, protože bydlím prakticky u školy, kam Ida chodí, a také pracuji z domu, takže mám více manévrovacího prostoru, ale o to nejde - jsme rozejití a Saša chce střídavou péči (či 50 : 50, ale snad je jasné, co tím chci říct...), ale přitom ji není schopen zajistit. V podstatě teď dělá to, co vyčítal mně - že pořád pracuji a nemám čas na děti. Teď toto dělá on - pořád pracuje a nemá čas jít ani na den rodičů v Idině škole. Já jsem tedy vlastně ráda, že tam nejde, protože být tam s ním by bylo takové divné, ale opět jde o princip.

Bavily jsme se dnes s Iduškou o tom, že na podzim bývají různé večírky v maskách (nedokázala pochopit, proč se 30. dubna lidé převlékají za čarodějnice a ne třeba za Kouzelnou berušku). Ptala se, jestli s ní na nějaký půjdu, tak jsem řekla, že možná jo. Pak se ptala, jestli půjde i táta. Řekla jsem jí, že už spolu nejsme a tak že spolu nikam nechodíme. Oponovala, že kdybychom spolu někam chodili, tak by mi dal třeba táta pusu a pak bychom opět byli spolu. Řekla jsem jen "To není tak jednoduché.", protože jsem nevěděla, jak jinak jí to vysvětlit a netraumatizovat ji. 

Je mi líto, že to má evidentně pořád v "podprogramu", že je to možné nějak napravit. V jejím dětském světě to asi funguje tak, že když si dají dva pusu, tak to znamená, že je všechno vyřešeno... celkem mi chybí ty doby, kdy všechno bylo tak jednoduché. Když mi bylo 24 a se Sašou jsme se rozcházeli, tak jsem byla daleko méně vyzrálá a vlastně mi bylo jedno, za jakých podmínek se za mnou vrátí, hlavně, když se vrátí. Teď už jsem vyzrálejší a vím, že nechci být s někým, kdo nechce být se mnou, protože pak to dopadá přesně tak, jak to dopadlo. Tohle prostě nemá smysl a není to láska. Když člověk někoho miluje, tak jej nezraňuje, nevyužívá jej a hlavně se snaží na vztahu pracovat a budovat jej. Neumím si představit, že bych někoho, koho miluji, nechala pracovat na sebe a pak se na něj vykašlala a všechno to zahodila. Vztah a láska nemůže být jednostranný proces. Měla by v ní být i odezva, práce na vztahu a ochota druhého nezraňovat a podporovat toho druhého. A podpora a všímavost, to není o tom, že když jdete na nákup, tak automaticky koupíte partnerovi nějakou ňamku. Samozřejmě je to příjemné, ale to není to samé, jako když vidíte, že doprala pračka a sami od sebe jdete pověsit prádlo, nebo když je vám jasné, že partner nevychází s penězi a tak pracujete v jeho firmě s tím, že on si nechává všechny zisky, aby z nich mohl platit svou polovinu výdajů. 

Tedy když vidím, že já se snažila, snažila se vztah zachovat a na druhé straně nevznikla žádná skutečná odezva, je mi jasné, že by to bylo k ničemu. 

Ale vysvětlit to takto dítěti nejde.

1. května 2026

Čarodějnice

Včera jsme tedy byli s dětmi v Novém Městě na čarodějnicích. Hned ráno mi psal Lexa, jestli bych mu nemohla dovést čisté tričko, že to, které má na sobě, je zlité Staropramenem. Prvně mě to šokovalo, ale pak mi došlo, že je poslední zvonění, a že představovat si Lexu, jak někde místo školy chlastá pivo jako můj otec, bylo poněkud předčasné.

Iduška se chtěla převléci za čarodějnici, tak jsem jí našla čarodějnický kostým a klobouk. Kostým se jí nelíbil, protože "nebyl jako Wednesday", tak si nakonec vzala černé šaty, které byly jako Wednesday. Klobouk se jí nelíbil, protože jí padal, když skáče (překvapivě), takže jsme nakonec našly čelenku se strašidelnou dýní. Toliko ke kostýmu.

Cestou do Nového Města jsme se stavovaly pro mámu a Elišku (toho jejího nového psa), protože také chtěla jet na grilovačku. V autě si mi stěžovala, že jí ségra vůbec neřekla, že jí sehnala psa, a že jí ho prostě dovezla, pak začala nadávat, že je to práce navíc a že už tak neví, kam dřív skočit, protože pořád bere přesčasy v práci, ale že chudák pes byl už jednou vrácený, protože se té paní zdál moc velký (je to nějaký pidipes... paní asi chtěla mikročivavu), tak že si ho nechá. To je celkem rozdíl od "máma je ze psa celá nadšená", jak mi to prezentovala ségra. 😀

V Novém Městě jsme šli s Lexou, Idou a neteří ke koupáku opékat špekáčky. Mám poměrně odpor k uzeninám, takže jsem aspoň koupila nějaké hogo fogo špekáčky s vysokým podílem masa. Lexa tam potkal svého učitele programování, takže jsme tam nebyli úplně jako cizí elementy. Iduška tam oběhla nějaké úkoly a vyrobila si čarodějnici, dostala bonbony a byla spokojená. Tamča tam běhala s kamarádkami a taky byla spokojená. Pak jsme se přesunuli na grilovačku u ségry, kde už byla většina osazenstva připitá (no respektive Petr byl dost pod parou, ostatní jen tak popíjeli). Já jsem byla přejedená, protože jsem snědla jeden a půl špekáčku (no... když to tak píšu, tak to fakt zní poněkud divně), takže jsem si dala jen ségřin salát, což místní osazenstvo bralo jako důvod ke vtipům, protože jsou evidentně zvyklí se ládovat od rána do večera masem a zelenina je asi jen pro sraby a změkčilé muže. 

Účastnil se i nějaký cca sedmdesátiletý soused, který nadšeně vyprávěl o tom, že má v mrazáku šedesát kachen - myslím, že kdyby se účastnil i Hrabal, měl by z toho další povídku do Pábitelů. Jeden z Petrových kamarádů se přidal se svými historkami z chovu slepic... tak nějak bych čekala, že mladý člověk ve věku... nevím, asi 30 let... bude spíš pařit GTA, ne že bude řešit, jak co nejefektivněji nakrmit slepice zbytky z místní hospody. Nechci znít, jako bych tím nějak pohrdala, protože ne, jsem spíš překvapená. Sice žiji celý život na vesnici (až na rok, kdy jsem bydlela se Sašou v Bystřici), ale o vesnickém životě mám asi poměrně zkreslené představy. Každopádně je zajímavé to poslouchat, kdybych měla nějaký literární talent, bylo by určitě zajímavé to zpracovat. Bohužel literární talent nemám, tak o tom aspoň plácám na blogu.

Kolem desáté už jsem byla unavená a děti už taky vypadaly lehce znaveně, tak jsme jeli domů. Naštěstí mají děti dneska volno ze školy, takže jsme si mohli přispat. Já teď budu porcovat maso do mrazáku (v Tescu měli slevy, tak jsem koupila dvě kila krkovice a tři kila kuřecích řízků do zásoby) a pak budu muset vymyslet, co s kaprem, kterého mi dala ségra v zimě a kterého bych asi už měla zpracovat, protože se mi nechce nechávat jej v mrazáku do Vánoc, kdy dostanu určitě dalšího kapra. Asi si uděláme pár dní po sobě kapří hody, našla jsem recept na kapří hranolky a tak. Třeba najdu konečně nějaký způsob, jak udělat kapra tak, aby mi fakt chutnal.