Včera jsme měli oslavu narozenin dětí. Byla to pro mě docela honička, ale naštěstí jsem si hodně věcí připravila dopředu, takže to nebylo tak strašné. Nejvíc strach jsem měla z grilování, takže jsem si maso dala naložit 24 hodin předem do sladkokyselé marinády (olivový olej, med, ocet balzamico, sojová omáčka, prolisovaný česnek - sůl ne, tu až těsně před grilováním, protože z masa tahá vodu a bylo by to vysušené) a i když se mi podařilo pár kousků přismahnout, tak paradoxně o ty byla největší rvačka, protože se ukázalo, že máma a ségra preferují přičmoudlou formu stejku. 😁 Nakonec se ty skoro dvě a půl kila krkovice snědly, což považuji za úspěch párty. Máma říkala, že si myslela, že to s tím medem nebude k jídlu, ale pak snědla asi tři stejky, takže asi bylo. Salátu a pečených brambor se nicméně nikdo nedotkl, všichni se ládovali junk foodem. Takže dneska budu jíst celý den salát a brambory.
Jen ségra měla včera nějaký divný den. Tento odstavec bude trochu nechutný - slabším povahám doporučuji přeskočit. Před grilovačkou byla ještě v obchodě, stáli s Petrem u regálu, Petr na něco zíral a ségra mezitím odjela. Petr si toho nevšiml a tak nějaké úplně cizí paní, o které si myslel, že je to ségra, nadšeně vyprávěl, jak se mu přilepila... ehm... levá koule k pravému stehnu. Paní prý tento zábavný kousek moc neocenila. Následně ségra přijela se všemi svými dětmi a já jsem v jednu chvíli šla pomáhat Iduščině kamarádce Anežce něco hledat. Procházely jsme kolem koupelny a tam byla ségra s Peťou (podotýkám, že s malým pětiletým Peťou) a sprchovala ho. Podivila jsem se, co to vyvádí a šla jsem dál, ségra ale myslela, že tam pořád stojím, a tak chudákovi Anežce ukázala Peťovy... ehm... pokaděné trenýrky. Asi tak o pět sekund později už musela Anežka domů. Doufám, že nebudu platit nějaké terapie.
Po včerejšku, kdy jsem byla emocionálně poněkud rozhoupaná, mi akce zvedla náladu, přijela i tchyně s tchánem, popovídali jsme si, i když já tedy hodně pobíhala kolem a tak si spíš popovídali všichni ostatní. 😀 Už musím přestat pokoušet se Sašovi vysvětlit, proč mi ublížil a proč jsem se chovala tak, jak jsem se chovala. Nikam to nevede a on to zjevně nechápe. Včera naznačoval, že pravidlo "ve vztahu co dáš, to dostaneš", platí spíš o mně, ale tak si říkám, co on mi za poslední dva roky dal? Kolikrát ignoroval naše výročí, moje narozeniny? Kolikrát mě s sebou vzal na nějaké čtení? Jak reflektoval moje prosby o to, aby na mě převedl příjmy z antikvariátu a já nemusela mít dvě práce? Zpětně mi připadají divné i věci, které mi předtím divné nepřišly... třeba když o Silvestru šel venčit psa a o patnáct minut později mi volal, že trčí v jiné vesnici v autě s vybitou baterkou (a bez psa). Tenkrát jsem to brala jen jako jeho další podivnost, ale říkám si, za kým asi jel... No už nad tím nemá cenu přemýšlet, ani nemá cenu ho přesvědčovat o své pravdě, prostě bude lepší se od něj po rozvodu odstřihnout. On to sice bere jako důkaz toho, že nejsem nad věcí, ale to už mi může být jedno, ať si myslí, co chce.
Ségřin nejmladší přírůstek už dosti vyrostl (malé Gábince je už deset měsíců) a vzhledem k tomu, že jsme si se ségrou asi hodně podobné, tak jsem tak nějak automaticky Gábinčin oblíbený člověk. Když to tak vidím, tak si říkám, že bych se dalšímu dítěti ani moc nebránila - ostatně jsem si nechala vyndat tělísko, aby se mi zkrátil menzes (což funguje, jupí). Sice nejsem žádný morální maják, ale zase mám tak přesný morální kompas, že upíchnout si dítě s nějakým náhodným týpkem, který by o tom ani netušil, považuji za morálně poněkud pochybné, takže nic. 😀Taky je mým cílem do budoucna spíše stabilně fungující rodina, což se s výše uvedeným poněkud vylučuje. Upřímně neznám nikoho, kdo by svou story o dlouhodobě fungující rodině začínal slovy "Když jsme se před dvaceti lety poprvé poznali, tak moje milovaná manželka nebrala antikoncepci, ale neřekla mi o tom, takže už mi tři týdny po seznámení nadšeně hlásila, že je těhotná a že si to nechá.". Takto obvykle začínají spíše soudní spory o výživné.