Dneska jsem usadila druhý díl kompostu, takže už mám tak napůl hotovo... teď ještě musím sehnat prohazovací síto na prosetí té kupy humusu. Zkusím se zeptat mámy, jestli by mi ho nepůjčila, nepředpokládám, že bych ho potřebovala nějak často, takže mi přijde zbytečné ho hned kupovat. Nicméně pokud ho mít nebude, budu muset zajet do stavebnin a poptat se tam...
I dnes se tady stavoval Saša a pokukoval po mé kuchyňské váze. Tedy ona to původně byla váha na balíky v antikvariátu, což je důvod, proč po ní tak baží (i když novou by v Actionu pořídil... nevím... za dvě stovky možná?), ale kupovala jsem ji já a aktuálně jinou nemám, tudíž si ji hodlám nechat. Trochu mě s tím štve, jako by nestačilo, že mě opustil, ještě ze mě neustále musí mámit nějaké věci - mám pocit, že v tom ani není samotná potřeba tu věc mít, jako spíš snaha dokázat si, že mu to dám (teda jako myslím dám tu věc 😀). Alespoň mi pak pochválil vymulčovaný pás s malinami a rybízem, tedy jsem se mu rozhodla tuto otravnou vlastnost velkoryse odpustit.
Blíží se moje "dovolená" v Alpách, tedy začínám vše podrobněji plánovat. Budu muset Lexovi nachystat dopředu jídlo, aby si ho mohl průběžně ohřívat v mikrovlnce, protože nehodlám dopustit, aby po dobu mé nepřítomnosti shořel barák. Předpokládám, že jeho plán je sednout po mém odjezdu k počítači a zvednout se, až přijedu, takže ho budu muset trochu zaúkolovat prací na zahradě a v domácnosti, aby nepřirostl ke kancelářské židli. Ale co, je mu už přes 16 let, já nebyla o moc starší, když jsem ho čekala a musela se zvládnout postarat a o malé dítě, tedy být pár dní doma sám by pro něj mělo být bez problémů.
Hlavně si nesmím zapomenout powerbanku, protože můj mobil pozvolna dodělává a kapacita jeho baterie už není to, co bývala. Bez powerbanky bych se tedy mohla ocitnout v Salzburgu ve velmi nepříjemné situaci, protože tam budu muset dojít z jednoho nádraží na druhé, a to v pět ráno. Měla bych podobnou "bojovku", jako jsme měli, když jsme se Sašou jeli poprvé autem do Itálie - konkrétně do Udine, Benátek, Lignano di Sabbiadoro a Bibione. Tehdy ještě nefungoval internet v rámci EU tak, jako dnes (to zní, jako bych byla stará jako Tutanchamon), takže jsme si kupovali datové balíčky na den. Jelikož jsme měli velmi napjatý rozpočet, optimisticky jsme si řekli, že koupíme autoatlas a pojedeme podle něj. No už po hodině bloudění v Waidhofen an der Thaya (to jméno nezapomenu do smrti) jsme to vzdali a kupovali data. Tenkrát jsem z toho byla dost vystresovaná, ostatně to byla moje první cesta k moři, ale s odstupem času je z toho pěkná vzpomínka. 😀 Až budu mít lepší auto, něco takového si v rámci nostalgie zopakuji s dětmi, ideálně i s kempem, kde jsme tehdy byli. Sice mám radši, když mám na cestách k dispozici apartmán s koupelnou a kuchyní, ale občas mám ráda i možnost zapnout "survival mode" a přebývat v bojových podmínkách.
Žádné komentáře:
Okomentovat