17. listopadu 2026

O neuspokojivé produkci

Normální lidi mají dnes volno, já zase vozila Idu do ZUŠ a na gymnastiku. Zítra naštěstí aspoň ta ZUŠ odpadla, nicméně gymnastika pokračuje (nejsou normální). Já si alespoň udělám nákup, protože na gymnastické závody v sobotu, které se budou konat v rámci oddílu, budu péct buchtu a dělat jednohubky. Díkybohu jsou to poslední závody. Ty v Pardubicích odpadly, jak už jsem se možná zmínila. Hurá, sláva, halelúja.

Chtěla jsem si dnes večer pustit nějaký film nebo seriál. Neměla jsem náladu na nic vážného (to bych si pustila Dunu) a zároveň jsem chtěla něco nového, tak jsem si vzpomněla, že mi někdo nedávno doporučoval seriál Pravá krev, což má být něco o upírech. Nedala jsem ani půlku prvního dílu - to byla teda řádná blbost. Tak jsem si raději pustila nějaký true crime dokument. 😕 Poslední dobou nějak postrádám kvalitní novou produkci. Stejně tak u knih, tam jsem ale teď objevila nějakou knihu o horolezcích (Sto stupňů pod nulou se to jmenuje) - tu si nejspíše nadělím pod stromeček. A taky vyšla nová kniha od Morrise o postoji ve výtvarném umění, to by také mohlo být dobré.

Zítra (resp. ve středu) si chci udělat chleba - máma mi totiž dala domácí pekárnu. Váže se k ní zajímavý příběh - mámina sousedka je totiž tak trochu hoarder a ráda vybírá kontejnery. Obvykle jsou to kontejnery s oblečením, ze kterých vozí máme haldy oblečení pro děti (myslím, že všechna mámina vnoučata jsou aktuálně oblékána prakticky jen z kontejnerů, které vybere její sousedka). No a tatáž sousedka dala mámě i tu pekárnu, takže odhaduji, že její původ byl asi podobný. Nicméně nevadí - vydezinfikovala jsem ji a funguje, jeden chleba už jsem v ní úspěšně upekla. Je to super věc, akorát se tam nahází ingredience a za tři hodiny vyklopíte čerstvý teplý chleba.

Občas si říkám, že ta samota je fakt na prd, ale pak si vybavím, jak jsem se cítila, když jsem byla ve vztahu a připadala si jako ta poslední za všemi ostatními. Jako někdo, kdo je dost dobrý na to, aby zadarmo pracoval a generoval peníze, aby se mohlo rozvíjet nové podnikání, ale už ne dost dobrý na dárek k narozeninám, poděkování za pomoc nebo trochu snahy, abych se taky mohla věnovat něčemu, co baví mě. Takže ono mi vlastně bylo smutno i ve dvou. Rozchod mi pak potvrdil, že jsem byla méně než ochota přemoci vlastní ego. Pak jsem si ještě přečetla pár hnusných zpráv, které mi Saša nedávno psal, a nostalgie mě zase docela rychle přešla.

16. listopadu 2026

Další závody a období mlčení

V sobotu jsem byla s Idou na závodech v Českých Budějovicích. Jela jsem celou cestu autem sama, asi to byla ta nejdelší cesta, kterou jsem absolvovala v roli řidiče. Nebylo to tak hrozné, jak jsem předpokládala, ale cestou zpět jsem už byla fakt unavená. Ida měla nakonec druhé místo. Další závody už budou ve Žďáře, hurá. Měly být ještě jedny v Pardubicích, ale ty díky bohu odpadly. 

Jsem z toho vždycky vyšťavená, protože kromě dopravy musím několik hodin sedět na místě a čekat na výsledky, přičemž kolem sportovních hal jsou obvykle mizivé příležitosti k nějaké zábavě. Taky to dost leze do peněz, protože kromě benzínu a startovného musím platit i jídlo, vstupné, případně nějaké další kraviny, jako třeba zátěže a podobně.

V tomto ohledu mě štve Saša, který si představuje, že střídavá péče spočívá v tom, že když zrovna nemůže o Idu pečovat, tak mi prostě uhradí půlku nákladů a je to. Jenže třeba jeho rozhodnutí být dva měsíce na trzích pro mě znamená, že musím všechno kolem Idy organizovat sama bez jakéhokoliv odpočinku. Ještě k tomu musím pracovat na plný úvazek. A navíc nemám ani žádný prostor pro osobní život, nemůžu chodit na žádné akce, udělat si výlet nebo jít s někým na rande. Respektive můžu, ale jen když s sebou vezmu děti. Při výletu to třeba nevadí, ale na tom rande by to asi už problém byl. S takovou ani nemůžu zkoušet žádné nové vztahy, abych si pak mohla stěžovat, jak jsou všichni chlapi k h****.

A mně bude Saša vyprávět o nedostatku empatie, když sám se mnou nemá vůbec žádnou. 

Od toho jeho výlevu s ním vůbec nemluvím, což je vlastně docela výhoda, protože už mě neatakuje kvůli Vánocům. A taky nemusím poslouchat, jak jsem na něj byla vždycky hnusná a jak jsem mu nikdy nic nedovolila. Trochu mi to připadá, jako by si potřeboval své rozhodnutí rozejít se nějak racionálně vysvětlit, tak si kolikrát vymýšlí i věci, které vůbec nejsou pravda. Spíš si myslím, že důvodem rozchodu bylo jeho přebujelé ego. Škoda, že pro něj tenkrát bylo ego důležitější než rodina. 

12. listopadu 2026

Jestli se rozzlobíme, budeme zlí

Mimochodem - tuto starou komedii mám ráda. Komedii, kterou předvádí můj ex, už tolik ne.

Poslední dobou mám pocit, že slovo empatie začíná patřit do stejné kategorie jako slovo respekt, tedy mezi výrazy, které někteří lidé používají tehdy, když chtějí, aby se jim něco tolerovalo.

Měla bys být empatická.

Měla bys chápat stres.

Měla bys chápat pracovní vytížení.

Měla bys chápat, že když je někdo hodně naštvaný, tak se prostě „chová velmi zle“.

A hlavně by sis měla dobře rozmyslet, kdy do něj budeš rejpat.

To je zřejmě vyšší forma expartnerské komunikace. Já jsem přitom řekla v zásadě jen to, že pokud má člověk dítě, závazky a průběžně tvrdí, že nemá peníze na věci, které je potřeba zaplatit, měl by asi trochu lépe hospodařit.

Toť vše.

Neřekla jsem: „Nesmíš chodit do restaurace.“ Neřekla jsem: „Nesmíš utrácet za sebe.“ Neřekla jsem:„Pošli mi výpis z účtu a jídelníček za poslední čtvrtletí.“

Řekla jsem v podstatě jen něco ve stylu: „Když máš povinné výdaje, asi bys s nimi měl počítat dřív, než utratíš peníze za něco nepovinného.“ Což je podle mě finanční poznatek přibližně na úrovni „když prší, vezmi si deštník“.

Jenže tím se prý seru do soukromého života. Šmíruju. Rejpu. A pokud budu rejpat, dotyčný bude velmi nasraný a bude se chovat velmi zle. To je mimochodem pěkná konstrukce. Já se mám naučit předvídat, co ho naštve, ale on se nemusí naučit nechovat se jako hovado, když ho něco naštve. Začíná mi silně připomínat kováře a mého prvního ex. 

Takže ve výsledku máme zase model, který už dobře znám. Jeden člověk má emoce a druhý člověk má odpovědnost za to, aby je nevyvolal. Velmi praktické. Zvlášť když jsem se za poslední rok opakovaně dozvěděla, že jsem mu ukradená. Já mám být empatická k člověku, který mi řekne, že jsem mu ukradená. Já mám chápat jeho stres, jeho únavu, jeho finanční situaci, jeho podnikání, jeho vztek, jeho potřebu mít soukromí. Ale když jeho pracovní a finanční rozhodnutí znamenají, že já zaplatím výdaje za dítě, já pojedu na závody, já zařídím odvoz, já budu mít rozbitý pracovní den a já si svůj osobní život můžu strčit někam mezi gymnastický trikot a tašku s pitím, pak je to patrně úplně jiný typ situace.

To evidentně není zásah do mého života.

Je vlastně fascinující, jak moc může být někdo citlivý na to, že víte, že byl v restauraci, a jak málo citlivý může být na to, že vám fakticky obsadí čas, peníze a energii. Možná je soukromí hlavně otázka gastronomie. Kdybych se dozvěděla, že měl svíčkovou, překročila jsem hranici, ale když místo něj absolvuju sobotu od čtyř ráno v gymnastické hale, je to běžná rodičovská výpomoc.

Jasně.

Vlastně to není ani nový princip, za ty roky jsem si už několikrát všimla, že některé problémy mají zvláštní schopnost měnit majitele. Když bylo potřeba makat v trafikách, makalo se v trafikách. Když bylo potřeba vstávat ve tři ráno, vstávalo se ve tři ráno. Když bylo potřeba převzít antikvariát, převzal se antikvariát. Když bylo potřeba několik hodin denně pomáhat zadarmo s podnikáním, pomáhalo se. A protože to nějak fungovalo, mohl člověk nabýt dojmu, že je vlastně docela schopný organizátor. To je snadné, když část vašeho organizačního systému chodí po dvou nohách a jmenuje se Leona. Pak přijde rozchod a organizační systém zkrachuje a najednou je potřeba řešit vlastní cashflow, vlastní povinnosti, vlastní termíny a vlastní důsledky. To musí být nepříjemné. Tady bych možná měla projevit empatii.

Jenže empatie má jednu nepříjemnou vlastnost, protože to není služba, kterou si můžete objednat jednostranně. Když mi někdo říká, že jsem mu ukradená, nemůže o chvíli později s vážnou tváří požadovat, abych hluboce prožívala jeho vnitřní svět. Respektive může. Lidé mohou požadovat ledacos, já je ale s jejich požadavky zase můžu poslat někam. Stejně jako respekt i empatie musí být oboustranná. Těžko můžu cítit empatii k člověku, kterého vůbec nezajímá, kolik práce na mě naloží, jak se cítím, že jsem doma pořád sama, že nemám čas na sebe (to samozřejmě mluvím o době, kdy vztah ještě existoval).

Společným jmenovatelem takových hádek jsou peníze. Peníze byly v našem vztahu citlivá disciplína už dávno. Ne tak, že bychom byli chudí a jedli suché rohlíky, ale spíš tak, že jsem měla tendenci přemýšlet, co bude potřeba zaplatit za týden, za měsíc nebo za půl roku, kdežto druhá strana měla mnohem dobrodružnější přístup založený na přesvědčení, že ono to nějak dopadne. Ono to většinou opravdu nějak dopadlo. Často tak, že jsem to nějak zařídila (čti: zaplatila) já.

Vrtá mě hlavou, jestli některé lidi nerozčiluje kritika nejvíc tehdy, když se trefí na místo, o kterém sami vědí, že trochu bolí. Každopádně jsem si z toho odnesla jednu pěknou definici empatie. Empatie je zřejmě schopnost pochopit, proč někdo nesplní svoje povinnosti, aniž byste ho tím obtěžovali. Jakmile chcete, aby je splnil, jste necitliví. A on bude zlý.

10. listopadu 2026

Vzduchovka a narcistická povaha

Moje přípravy na Vánoce už jsou almost done, už mi zbývají jen dárky pro Lexu a stromek. S Lexou je to takové složitější, protože za prvé z něj seznam dárků mámím už snad měsíc a za druhé když už mi ho dá, tak jsou tam položky jako "boty na léto". Roste - jak mám vědět, jakou velikost bot bude mít v létě? Od Michala dostane vzduchovku, takže bych mu možná mohla koupit nějakou řádnou pojistku, až s ní někoho střelí. 😳 Být sousedy (těmi, jak se jim bizarním způsobem zabil syn a aktuálně se hádají o majetek po něm), tak se bojím, že nezvratný osud ještě neskončil... to je jako Pád domu Usherů. 

O víkendu mě čeká poslední "externí" závod, a to v Českých Budějovicích. Asi si zaplatím denní dálniční známku, protože rozdíl je skoro hodina cesty a to se vyplatí, když už tam jedu na ráno a ještě ten den zpět. Do toho mám aktuálně hodně zakázek, takže bych ideálně potřebovala jednou rukou řídit a druhou psát, ale to bychom asi daleko nedojeli. 

Neumím si představit, jak jsem to dělala minulý rok, kdy jsem do toho všeho ještě musela chodit do antikvariátu a obstarávat Sašovi takové ty věci, jako je praní oblečení. S odstupem jsem za to na Sašu stále naštvanější. Nevím, jestli ho hodnotit jako sobce nebo narcistu, ale za roky pomoci a podpory mi nikdy nevyjádřil nějakou vděčnost. Spíš se neustále tvářil, že dělám moc málo a že to, co dělám, je vlastně úplně normální. Nebylo - když dva žijí v domácnosti, mělo by být normální, že myčku dělají oba, prádlo dělají oba, vysávají oba, okna myjí oba... ne že to padne na jednoho, protože ten druhý "nemá čas". A už vůbec nebylo v pořádku, že jsem za svou práci v antikvariátu nedostávala naprosto nic. Ostatně myslím, že teď mu ty peníze, které jsem mu vydělávala a které měl prakticky bez práce, dost chybí.

Tuhle hořkost ve mně obnovilo, že se Saša ptal Lexy, kde budeme trávit Vánoce. Proč bych je měla trávit se svým ex, který mne jenom využíval, nikdy mi za nic neprojevil vděčnost a ještě se tváří, jako že to, co jsem pro něj dělala, vlastně nic nebylo? Nechtěl by, abych rovnou trávila Vánoce i s tou starou ku.vou, která je u něj asi teď aktuálně "the best", protože mu zrovna pomáhá? Moje averze k ní má dlouhodobé kořeny, protože se jednou na koncertě (když jsme ještě se Sašou byli spolu) ožrala a osahávala ho. Smutné je, že když tohle tenkrát udělala, tak namísto toho, aby ji odstrčil a následně řekl něco jako "No jo, je to prostě ožralá blbka, neber si to tak, já mám rád jenom tebe.", aby uklidnil situaci, tak ještě vynadal mně, že mi to vadí. Asi mu to dělá dobře, když o něj jeví zájem taková přestárlá alkoholička, nebo nevím. Čím dál víc mám zpětně pocit, že mě často nevnímal jako svébytného člověka s vlastními potřebami, časem a pocity, ale hlavně podle toho, co ode mě zrovna potřeboval.

3. listopadu 2026

Fakturace a AI produkce

Dneska pořád jenom fakturuji - začátek měsíce je v tomto krušný. Nejde ani tak o to, že bych vydávala padesát faktur a topila se v milionech, ale o to, že tento zadavatel chce fakturu s QR kódem a tak řeším, proč mi z Google Sheets nejde vyexportovat do PDF faktura i s QR kódem, další zadavatel chce zase na faktuře specifické pořadí zakázek, tak to hodinu dávám dohromady a kontroluji, zda jsem splnila všechny požadavky před fakturací (reporty, potvrzení od klienta atd.)... Zítra budu fakturovat i Sýkorovi. Dneska mi volal a zdál se mi nějaký... psychicky nestabilní, řekněme. Tvrdil, že jeho manželka "nefunguje" a že jí přestane dávat léky, které jí naordinoval psychiatr. To tu už jednou bylo. Manželka nakonec skončila v nemocnici a on v blázinci. 

Poslední dobou jsem si kromě korejské produkce oblíbila i různé podcasty o přírodních katastrofách na YouTube. Obří tsunami, výbuchy sopek, nárazy meteoritů... nejvíc mě baví ty z dávné minulosti, kde se rozebírají geologické důkazy atp. Problém je, že hodně z nich je vytvořeno AI. Zjistila jsem zajímavý jev - AI produkce mi vypíná mozek... prostě to po chvíli přestanu vnímat. Je to asi tím, že ten projev je unylý a obsah je takový nanicovatý, na jeden fakt je tam pět minut balastu. Ale zase u toho rychle usnu, to je plus.

Volala jsem dnes se Sašou a přišla řeč na to, že sem chce začít vozit knihy z ex-antikvariátu. Jenže není kam, tak jsem se ho zeptala, co vlastně plánuje s tou pecí, co zabírá půlku garáže, kam by se daly ty knihy teoreticky dát. Odpovědi se nějak vyhýbal a když jsem si dala dvě a dvě dohromady, napadlo mě, že to chce dát do dílny k té své alkoholičce-bordelářce "kamarádce", která mu dělá hrnky. To o té nadmíře užívání alkoholu a bordelu mi říkal sám Saša, takže to není nějaká moje pomluva. Doufám, že k ní nehodlá vozit Idušku - nedávno jsem měla "záchvat", když jsem si myslela, že mám svrab, protože jsem zrovna četla článek o tom, jak se svrab šíří Českem a večer jsem si našla na noze takovou divnou vyrážku. No pak jsem teda zjistila, že je to jen suchá kůže a po několikadenní intenzivní aplikaci hydratačního krému to zmizelo (obdobně už jsme doma "měli" štěnice - nakonec to byl malý brouk nosatec), ale nerada bych to chytla doopravdy od nějaké vystřílené rachejtle. 

No aspoň mě to podnítilo k tomu začít zase intenzivněji řešit majetkové vypořádání, protože bych nerada dopadla vyštípaně z domu, protože si nějaká blbka řekne, že proč by platila nájem, když může bydlet (a chlastat a dělat bordel) zadarmo v domě, který jsem pěkně uklidila a částečně opravila. Chudák právník, až si přečte můj elaborát o tom, co vlastně potřebuji vyřešit, asi řekne něco ve stylu: "Seru na to, jdu čistit hajzly na hlavák za minimálku." 😁

Iduška se těší na Vánoce a já vlastně taky, tak jsem si řekla, že bych mohla začít řešit stromek - letos si chci totiž pořídit umělý, jelikož je to de facto ekologičtější než "vraždit" každý rok jiný živý stromek. Ségra má takový z full 3D jehličí a vypadá naprosto realisticky - navíc si do něj vždycky koupí takové tyčinky s vůní lesa, takže i voní jako pravý. No a výhoda takového umělého stromku je, že ho můžete mít doma třeba od listopadu do ledna. Mně se na Vánocích vlastně vždycky nejvíc líbil právě ten stromek - když se řeknou "Vánoce", jako první si vybavím, jak jsem skrze prosklené dveře svého dětského pokoje viděla rozzářený stromek, který máma nechávala přes noc zapnutý. Se ségrou jsme na něj vždycky dělaly takové papírové barevné řetězy - to letos zadám Idě.

Dort a korejský bizár

Saša měl v sobotu narozeniny a v neděli se je tu stavil oslavit s dětmi. Bylo mi takové blbé mu nic nedat, ale zároveň on mi k narozeninám taky nic nedal, takže jsem nechtěla vypadat jako přeeffortovaná - nakonec jsem zvolila kompromis a upekla dort. Ačkoli jsem trochu improvizovala, byl dobrý.

Dlouho jsem ho neviděla a zdá se mi, že vypadá nějak přešle. No kdyby mě čekaly prakticky dva měsíce v zimě na Zelném trhu, tak bych asi taky neskákala radostí. Taky se mu rozbil notebook, má teď nějaké smolné období.

Pustila jsem si k práci další korejský seriál, Pod maskou se to jmenuje. Začíná to nevinně - poměrně ošklivá holka po večerech streamuje v masce a zatímco přes den nikoho nezajímá, na internetu má statisíce fanoušků. Je zamilovaná do svého šéfa a do ní je zase zamilovaný její kolega, který je sexem posedlý incel. Myslela jsem si, že to bude nějaká oddechová romantická komedie a na chvíli přestala dávat pozor... a najednou tam pořád někdo do někoho bodal. 😬 Je to poměrně bizár. Tu ošlivou odhalí její fanoušek a pozve ji na hotel, kde se ji pokusí znásilnit. Ona ho shodí na umyvadlo a myslí si, že ho zabila, vtom se tam objeví ten kolega z práce a řekne jí, ať jde pryč, že se zbaví těla. Jenže fanoušek mrtvý není, tak ho incelský kolega ubodá a rozřeže a odveze v kufru. Pak jde za tou streamerkou, znásilní ji a ona ho taky ubodá. Následně uteče, protože si myslí, že je dvojnásobná vražedkyně. Pak je to složité, je to vlastně o nenávisti a násilí přenášeném z generace na generaci.

Pondělí a úterý mě vždycky semele. Nakumuluje se mi práce z víkendu a do toho má Ida ZUŠku, takže pořád někde jezdím a čekám. Obvykle chvíli pracuji v P-Café (zatímco čekám, až Ida skončí v ZUŠce) - dneska jsem tedy nepracovala, ale řešila jsem to, že ségře nešel zapsat termín na třídní schůzky. Psala mi, že se nemůže zapsat do sdíleného dokumentu, ať to zkusím já. Zkusila jsem to z mobilu - nešlo mi to. Zkusila jsem to z tabletu - nešlo mi to. Připojila jsem se z tabletu na vzdálenou obrazovku ke stolnímu PC - najednou to šlo. Ségře to nešlo z mobilu a notebooku. Záhada. 😀