28. dubna 2026

Diktáty a čarodějnice

Včera Iduška dostala snad první jedničku z diktátu. Trochu na tom mám svou zásluhu, protože jsem s ní cvičila psaní diktovaných slov a písmenek. Myslela jsem, že bude mít radost, ale stěžovala si, že to nebyla jednička podtržená. Té se člověk nezavděčí.

Ve čtvrtek je filipojakubská noc a já se domluvila se ségrou, že pojedeme "slavit" k ní na grilovačku pro rodinu a známé (čímž se asi myslí Petrovi kamarádi, nikoho jiného jsem na ségřiných grilovačkách zatím neviděla 😁 ). Mým sidequestem bude zajít s dětmi na místní koupák, kde budou nějaké akce pro děti (dle všeho to bude podobné, jako to bývá ve Žďáře, ale bez známých, kteří by mohli mít otravné otázky na moje současné rodinné poměry). Před časem jsme se totiž se ségrou bavily, jestli půjde s dětmi na nějakou akci, a ségra říkala, že ne, protože má - hodně zjednodušeně řečeno - až moc dětí. Její nejstarší dcera by jít chtěla, ale ostatní děti by tím pádem chtěly taky, což už by byla asi moc velká nálož na jednoho člověka (čtyři děti, no...). Trochu mi bylo neteře líto, protože si toho takhle asi moc neužije, takže ji vezmu s sebou, jakože Iduška potřebuje parťačku... zlepším si karmu a navíc se zadarmo najím, no neber to.

Ségra před pár dny sehnala mámě psa. Psala mi, že je máma úplně nadšená. Máma mi psala a zase až tak nadšená nebyla, protože prý chtěla chlapa se psem, ne psa bez chlapa (ségra bude muset ještě trochu zabrat). Chtěla jsem mámě nabídnout, že ji nekam vytáhnu, ale minule to moc nedopadlo. Tedy... akce dopadla, byly jsme na koncertě Monkey Business, kde máma potkala nějakého kolegu s práce, na kterého si dělala zálusk. Po akci jsem přespávala u mámy, abych nemusela jezdit sem a tam. Ráno máma sedla k FB a nadšeně hlásila, že onen kolega jí píše. Psal: "Máš hezkou dceru.". Máma zahlásila "To je debil." a od té doby jsem o něm neslyšela. A od té doby jsem s mámou také na žádné takové akci nebyla. 

26. dubna 2026

O zoufalém dating marketu

Fakt nechápu, co žene kováře k tomu, aby se neustále pokoušel u mě "skórovat". To se mu Saša chlubil s nějakými intimními historkami se mnou? Vylíčil mne jako bohyni sexu (no to by musel teda hodně přehánět, ale známe chlapy...)? Zapomněl, že podle nepsaného pravidla je tabu dělat i do kamarádovy ex? To na tohle nějaká skočí? Když se snaží někdo, kdo mi není proti srsti, tak je to fajn, ale když mně je odporné to, jak smýšlí o ženách. To je ještě horší, než kdyby mi byl odporný fyzicky. Snad ještě víc než na vzhledu, věku a dalších fyzických znacích mi záleží na tom, abych se s mužem sešla názorově. Nějakého Okamurovce, fanouška MAGA nebo obdivovatele Andrewa Tatea bych nesnesla, ani kdyby to byl kdovíjaký fešák, což bohužel diskvalifikuje většinu dating marketu.

Naneštěstí je v ČR misogynních magorů většina. Dneska jsem četla na FB diskusi k článku, že v ČR je pořád rozdíl mezi průměrným platem muže a ženy 18 %. Pod tím se sešla kupa chlapů, kteří tvrdili, že to (a) není pravda, (b) ženy si za to mohou samy, protože jsou méně schopné, (c) je to tak v pořádku, protože ženy jsou pořád doma s dětmi, když jsou děti nemocné, takže mají menší plat a nemají si na co stěžovat. A pak že feminismus už není potřeba...

S kamarádkou jsme se shodly na tom, že od mužů nechceme zase tak moc. Nechceme Henryho Cavilla, který poskočí a spadne z něj milion dolarů, ani vlivného businessmana, který nás bude brát každý měsíc na Bali, nebo právníka, doktora,... prostě chceme normálního stabilního, věrného a zodpovědného chlapa, který bude mít normální názory, bude nás respektovat, nebude nás ponižovat, občas nám koupí nějaký dárek nebo přinese kytku a nebude mu proti srsti udělat nádobí nebo poskládat prádlo. Jenže i to je bohužel asi Utopie. Kamarádka říkala, že potkat takového chlapa je jako potkat jednorožce. Nemůžu nesouhlasit.

Taky jsem dnes bohužel zabrousila do FB diskuse o nemocniční stravě. Nějaká paní postovala fotku, že její nemocná malá dcera dostala v nemocnici  k večeři sladký jogurt, sladkou přesnídávku a rohlík. Paní poměrně logicky argumentovala, že strava v nemocnici by měla léčit, když už si tam člověk jde napravit zdraví, tedy nadopovat pacienta bílým pečivem a cukrem tak úplně nedává smysl. Snad 90 % komentářů bylo ve stylu "nemocnice není hotel", "v zemích třetího světa by nedostala ani ten rohlík", "tak si to zaplaťte", "noste si stravu z domu", "jste moc rozmazlená" a podobně. Jako by normální zdravá strava byla záležitost vyšší třídy, která stojí horentní sumy. Není divu, že tu jako společnost degradujeme, když jakýkoli aktivismus ve snaze zlepšit životní podmínky je ušlapán davem pitomců, kterým evidentně vyhovuje cpát se v nemocnici cukrem. A takhle je to tu se vším...

Ne že bych si dělala iluze, že třeba v Itálii je to jiné (něco je tam lepší, ale něco zase horší), nicméně v Itálii je moře a dobrá pizza, což je dost výhoda...

Dneska mi Iduška říkala (jen tak z ničeho nic, asi jí to zrovna běželo hlavou): "Doufám, že až budu velká, budu mít hodného muže... a že mě neopustí... jako tebe.". Vlastně ani nevím, co bych k tomu napsala. Takhle asi vznikají traumata.

25. dubna 2026

Politicky motivované rozčilování

Dneska dopoledne jsem při procházce se psem poslouchala nějaké novinky z české politické scény (spíše scénky... tragikomické scénky) a zase mám o trochu větší chuť sbalit si kufry a vyfičet někam do Scaley a tam se usadit. U českého motoristického Hitlera z Temu alias hranaté nuly jsem si už tak nějak zvykla, že je to debil s titulem z nějaké rozvodny, který průběžně mele blbosti, ale poslední dobou je to čím dál horší. Ta jeho nacistická rétorika jak z třicátých let minulého století (viz jeho výroky o úřednících, levičácích, progresivistech a ekolozích jako "parazitech", které je třeba "deratizovat", protože jsou "škodná" a "chátra"), to bych u nás v politice fakt nečekala. Věřím, že kdyby toto řekl před patnácti lety, tak by z politické scény vyletěl rychleji než zastánce MAGA z gaybaru. Ale aktuálně to vypadá asi tak, že vymletý Turek si tu vesele řeční jak rakouský malíř na norimberském sjezdu, Babiš dělá tytyty, Schillerová dělá tytyty, a Macinka, který evidentně také potratil poslední zbytky soudnosti, si stěžuje na "nekonečnou Hilsneriádu proti Filipovi Turkovi"... jako fakt... Hilsneriádu... proti Židu Hilsnerovi... a to přirovnává k esesáčkovi Turkovi... no já mám dost. Jako ani na začátku 20. století nebyla politická kultura bůhvíjaká, i když si to tak mají mnozí tendenci představovat - poslanci si tehdy brali "do práce" pokličky, aby s nimi mohli mlátit, až budou hovořit oponenti, ale s dneškem se to ani tak moc srovnávat nedá. 

Snad ještě víc, než že se to vůbec může stát, mě děsí, že tomu tolik lidí tleská...

No... co jsem tak koukala, tak v Černé Hoře lze bez problémů koupit byt u moře do 1.2 mil., v Itálii i za méně, v Egyptě dokonce za necelý milion 2 + kk v novostavbě u moře se sdíleným vyhřívaným bazénem a v nové čtvrti s cyklostezkou, jezdeckou školou a dalšími "vymoženostmi". Proč já se tu nervuju nad nějakým hranatým kolečkem, když bych se mohla vyhřívat v Hurghadě, sem jezdit na léto (páč ty vedra v Egyptě asi nebudou nic moc) a srát na to.

No nic, jdu pokračovat v úklidu půdy a pak půjdu pracovat a pustím si k tomu asi Dunu. Druhý díl jsem ještě neviděla a prý je to poměrně epické. Osobně se mi líbí hlavně ten color grading, ten je úžasný. 

24. dubna 2026

Dojmy z koncertu a divné chování

Včerejší koncert byl moc pěkný, akorát jsem se přistihla, že většinu skladeb jaksi neumím přesně přiřadit ke konkrétnímu filmu, ačkoli jsem všechny ty filmy viděla. Poznala jsem Batmana, Interstellar a Počátek, pak samozřejmě Piráty z Karibiku (to je dost specifická hudba), zbytek filmů ale budu asi muset ještě zkouknout. Příště chci jít na smyčcové kvarteto, které bude hrát hudbu z Bridgetonových.

Taky jsem se trochu bála, že budu poněkud "underdressed", ale seděla jsem vedle týpka s mikinou se Stranger Things, takže jsem na tom asi nebyla tak špatně. Sice cením fanouškovství, ale na koncert klavírní hudby bych se asi oblékla trochu jinak.

Saša poslední dobou až podezřele často mluví o tom, že mu vadí platit velký nájem, a že se vlastně mám, že bydlím v domě. Tak úplně nevím, jak bych si to měla interpretovat. Trochu mám strach, že si to rozmyslel a bude mě chtít vystrnadit, ale v takovém případě už mám aspoň "zaháčkovaného" právníka. Což mi připomíná, že ho budu muset zaurgovat s tou odpovědí ohledně převodu domu.

Chvílemi mám až dojem, že jsem snad nějaká vadná, že nechápu smysl Sašova chování, ale moje kamarádky to také nechápou, takže asi nebude problém na straně přijímače. Chápala bych, kdyby si stěžoval v situaci, když bych ho vyhodila z domu, ale on v podstatě vystřelil sám a ještě se u toho tvářil, jako že se má vlastně strašně skvěle, takže moc nechápu jeho aktuální stížnosti. Pokud se nechtěl stěhovat, tak se neměl rozcházet, já jsem ostatně spíše zastánce opravy než vyhazování, takže kdyby přišel s nějakým konstruktivním návrhem na změnu, tak bych před tím půl rokem nebyla proti. 

Samozřejmě ho nikdo nemůže nutit být ve vztahu, který mu nevyhovuje, ale za svoje rozhodnutí má pak odpovědnost sám. Nevím, jestli si zpětně neříká, že to vlastně tady a se mnou nebylo tak špatné, ale pak není úplně ta nejlepší strategie řvát po mně, že se mnou už v životě být nechce. To jaksi nutně vyvolává dojem, že už se mnou definitivně být nechce, podle čehož se samozřejmě aktuálně také chovám, protože co jiného z toho také vyvozovat.

Mimochodem mi zase včera psal kovář. To je taky případ... no radši nic.

22. dubna 2026

Zase ten Jung

Dneska mě Saša překvapil hned na dvakráte. Ráno se tu stavoval pro některé své věci a dělal si zálusk na moje "zděděné" merino peřiny. Když jsem se neměla k tomu, abych mu je přenechala, vypadal tím rozčarovaný. Tak si říkám, co si myslel, jestli to, že daruji svému ex, který na mě ještě před pár dny řval, že se mnou už nikdy nebude, merino peřiny. Proč bych měla? Už jen z principu bych mu je nikdy nedala. Kdybych ho opustila já a k tomu ještě za podobných okolností, jako on opustil mě, tak bych to asi udělala, abych si ulehčila svědomí, ale takhle... opravdu jeho pohnutky a chování vůbec nechápu. Bavila jsem se o tom s kamarádkou, a ta říkala, že čeká, že budu dolézat a žebrat. Druhá mi zase říkala, že až mu pošlu peníze za dům, tak přijde s nějakým bangerem, například že se bude za měsíc ženit, nebo něco takového. Upřímně, to bych si tipovala spíš.

Pak si tu Saša nechal Iduščinu tašku do školy. Samozřejmě jsem za to mohla já, že jsem na to nemyslela a nedala mu ji. Já si toho popravdě všimla až po hodině cca, protože jsem pak uklízela v jiné části domu. Mohl prostě říct, jejda, zapomněl jsem, mám toho teď v hlavě moc, jedu pro ni, ale ne, musel to svádět na mě a vyvolávat konflikt. To fakt vypadá na nějakou krizi ega.

Zítra jedu do Hradce na koncert filmové hudby Hanse Zimmera do Petrof Gallery. Vybrala jsem si na to takové šílené žluté šaty. Vlastně si říkám, kdy přesně nastala ta změna, respektive kdy jsem přestala nosit pořád jenom černou a úplně obrátila a začala vymýšlet šílené barevné kombinace. Ani jsem si toho vlastně nevšimla. A to jsem si ještě před pár lety vůbec neuměla představit, že bych třeba měla v šatníku více růžových věcí než černých.

Taky poslední dobou řeším problémy s počítačem. Musím hodně dělat multitasking, jedu statistické programy, hodně karet v prohlížeči atd., a můj už poměrně starý počítač na to není zcela stavěný. Chtěla jsem to vyřešit nákupem nové RAM, ale zjistila jsem, že bohužel nemám žádný volný slot, tady vlastně že v tom mém počítači je všechno přivařené k sobě a je to vlastně úplně na h****. Tahle ekonomika založená na plýtvání a vyhazování mě fakt štve. Vážně uvažuji o nákupu notebooku od Frameworku. Tam se dají průběžně nahrazovat a upgradovat jednotlivé díly. Počáteční investice je sice trochu vyšší, ale v dlouhodobém horizontu se to vyplatí víc než kupovat každých pár let nový notebook...

20. dubna 2026

Jak jsem byla na třídních schůzkách

Dneska měl Lexa třídní schůzky. Sedla jsem si do třídy a jeho učitelka se mě zeptala: "Vy jdete na třídní schůzky?". Kdybych nechtěla zachovávat dekórum, odpověděla bych něco ve stylu "Ne, já jsem jen tak šla kolem a řekla jsem si, že by bylo pěkný tady chvíli posedět.", nebo něco takového. To bude asi tím, že vypadám ještě celkem juvenilně na to, jak jsem vlastně stará. Navíc jsem si vzala štekle (jakože podpatky), to mi obvykle trochu změní posturu, a nechala jsem si rozpuštěné vlasy, to vypadám trochu méně přísně než s obvyklým drdolem/culíkem. Výsledný dojem byl evidentně "já jsem tady mezi těmi čtyřicátnicemi omylem". 

Vzhledem k jeho trochu horšímu prospěchu v matice jsem nezůstala u obligatorní návštěvy u třídní, ale vydala jsem se i k matikářce. Ta mi sdělila, že mají pravidelné domácí úkoly a také že dostávají materiály, které mají nahrané i na třídním OneDrive disku. Byla jsem překvapená. Ona byla překvapená, že jsem překvapená. Lexa byl doma taky překvapený. Evidentní nečekal, že budu obcházet i odborné učitele. Obvykle totiž naše konverzace vypadají nějak takhle:

"Lexo, píšete nějakou písemku z matiky?"
"Asi ne."
"A máte nějakou učebnici, ze které můžete procvičovat?"
"Ne."

Správná odpověď by byla samozřejmě "Ne, ale učitelka nám pravidelně dává příklady na procvičování, další příklady máme na OneDrive a taky dostáváme domácí úkoly.". No, teď už to vím, takže prospěch z matiky by měl jít rapidně nahoru.

Saša se poté, co na mě před pár dny tak zběsile řval do telefonu, celkem rychle vzpamatoval a už zase iniciuje neutrální (emocionálně nezabarvený) telefonický kontakt. Dneska mi volal kvůli Idušce a u toho mi referoval, že se stěhuje. Nevím, proč si myslí, že ho zběsile šmíruji, když mi vlastně všechny takové informace dává sám. Ne že bych to chápala.

18. dubna 2026

Jung a tříska v prstu

No, včera jsem to tu možná trochu přehnala, ale na mou obrahu - byla jsem (a stále jsem, ale ne už tak plamenně) velmi naštvaná. Vlastně je to poměrně komplexní. Mrzí a štve mě, že Saša vytrvale odmítá představu, že mi nějak ukřivdil, co se týče zisku z firmy. Ostatně tuto firmu neustále označuje za rodinnou, ale když zisky šly jemu, na jeho účet, odkud platil svou půlku rodinných nákladů, tak to asi moc rodinná firma nebyla. Nevím, co mu brání mi připsat nějaký kredit, jestli ego nebo je to nějaká copingová strategie, ale myslím, že tak blbej není, aby nemohl pochopit, že když každý platí půlku nákladů a pracuje v půlce firmy, měl by také každý mít půlku příjmů. To přece není tak složitý koncept. Mnoho párů má společný účet, na který posílají všechny své příjmy a z nich pak platí rodinné výdaje a v rozumné míře i své výdaje osobní... pak ano, pak by se dalo argumentovat tím, že zisky jdou "do rodiny" a nemá smysl je posílat na samostatný účet, ale tak, jak jsme to měli my, to prostě spravedlivé nebylo. A za takových okolností, když vás druhý partner začne obviňovat, že jste mu něco ukradli (viz kauza skříň), tak vás to prostě nutně naštve, protože na jedné straně je tu mnoho let neplacené a neoceněné práce dělané ve snaze tomu druhému pomoci, na straně druhé blbá skříň z Ikey. 

No nic, nemá smysl tohle pořád dokola rozebírat. Připadá mi, že většina věcí, které mi Saša poslední dobou říká (no... poslední půl rok), jsou reakcí na jakousi jeho jungovskou krizi ega. Nebo to tak být nemusí, občas mám tendenci vidět věci moc "klinicky". Každopádně například obviňování, že šmíruji jeho sexuální život, ačkoli vlastně vůbec (ostatně proto jsem si ho smazala na FB s přátel, abych nic takového vidět nemusela), to mi klinické trochu přijde.

Další věc, co je klinická, je tříska, kterou jsem si zarazila do prstu, když jsem plela a hnojila borůvky. Au. Tetanické křeče, to mi fakt chybělo. Doufám, že mi ještě nepropadlo očkování. Před pár dny jsem si pro změnu skoro pustila na nohu stará zrezivělá kamna, která jsem tahala k cestě před domem, kde probíhal svoz starého šrotu. Dobrá věc, že mě to napadlo, zbavila jsem se kamen a rozbité popelnice a nemusím špekulovat, jak to odvezu na sběrný dvůr. Zůstalo mi už jen staré topení, se kterým nepohnu - je moc těžké. To ještě musím pořešit. 

Taky jsem zasadila salát a ředkvičky, vyplela bylinkový záhonek, dala na zahradu sušák a slunečník, aby nepřekážely v kůlně, pohnojila rododendrón... snažím se teď každý den udělat na zahradě něco. Vlastně mě práce rukama těší více než práce hlavou, je to takové... přirozenější? To adjektivum nesedí úplně přesně, ale nic lepšího mě nenapadá. 

17. dubna 2026

Jak se beefuji s ex

Včera jsem měla beef se Sašou. A tím beef myslím slangový výraz pro hádku, ne hovězí. Chtěl skříň z ložnice, kterou jsem mu kdysi koupila k narozeninám, Vánocům, nebo k něčemu takovýmu (to jsou takový ty zástupný dárky, kdy něco potřebujete do domácnosti, ale navléknete to tak, že to je dárek, čímž vyřešíte dvě mouchy jednou ranou). Mně se do toho moc nechtělo - když opominu fakt, že žádat vydání daru od někoho, koho jste takto životně pojebali, je dost nemorální, tak je to levná velká skříň z Ikey a tu prostě není dobrý nápad rozmontovávat a už vůbec ne smontovávat. No a taky má Saša jeden vroubek (vlastně je to takový Grand Canyon či Mariánský příkop) právního charakteru, který tu nebudu explicitně zmiňovat, ale modří už vědí či aspoň tuší.

Sašu nejprve naštvala skříň, následně jej nasralo, že vím něco, co bych vědět neměla, a měl z toho pošramoceného ega breakdown typu "praskne mi cévka" (což by mou situaci mimochodem celkem řešilo, i když ty náklady na pohřeb jsou celkem vysoký a asi by to bylo nula od nuly pojde). Vyčetl mi kde co od toho, že utekl z citově chladného manželství (což říká někdo, kdo mi nebyl dva roky schopný koupit blbej dárek k narozeninám a zároveň někdo, kdo se mnou trávil míň času než kurýr od Rohlíku), že mi zanechal k užívání celý dům (a taky k placení a údržbě, haha) a že jej šmíruji a že se zajímám o jeho sexuální život... což nevím, kde vzal, protože o jeho sexuální život se ani v nejmenším nezajímám, vlastně je to naopak věc, o které nechci vědět vůbec nic.

Pak po mně jako magor řval, ať už konečně pochopím, že se mnou už nebude, což jsem taky nepochopila, protože z toho, že řeším rozvod, by se dalo celkem explicitně vyvodit, že s ničím takovým nepočítám. Nevím, jestli to tu nečte, ale pokud jo, tak to, že jsem smutná a že se mi stýská po někom, kdo byl, neznamená, že s ním chci do budoucna být a mít jej ve fázi, v jaké je teď. Po mém ex poté, co jej zavřeli (tvl to si teda vybírám partnery... jeden kriminálník, druhej magor... no laťka pro partnera č. 3 není nastavena moc vysoko), se mi taky stýskalo a byla jsem smutná, ale to neznamená, že kdyby za mnou přišel, že chce obnovit vztah, že bych souhlasila. To jsou prostě dvě různé věci.

A pak že ženský o menopauze blázní. Chlapi jsou ještě horší. Máte vztah, o kterém si myslíte, že má budoucnost, a najednou z vás skoro padesátiletej skoro-ex tahá skříň z Ikey.

16. dubna 2026

Jak jsem děsně unavená

Iduška je teď už pár dní nemocná, respektive vždy po ránu chraptí a kašle jako divá, do toho urputně smrká a fňuká, že ji bolí v krku, takže ji omluvím ze školy, načež se během dopoledne "vykurýruje" a už tady vesele poskakuje. Abych jí nekřivdila - také mám teď nějakou podivnou virózu, kdy blbě je mi akorát po ránu a dopoledne. Asi ten samý případ. Do toho mě semílá jarní únava, takže jsem po většinu dne jak sjetá nějakými utlumováky. Koupila jsem si vitamíny a minerály a supplementuji, ale asi bude nějakou dobu trvat, než to zabere.

Zítra má Iduška závody, takže si budu muset nastavit xy budíků a poprosit Lexu o intervenci, abych vůbec vstala. Asi by bylo logičtější to odpískat, když je Ida trochu nachlazená, ale asi jsou to její poslední závody sezóny, takže ji o to nechci připravit. 

Chtěla jsem si na přelomu dubna a května udělat menší párdenní výlet, ale jestli nepřestanu připomínat chodící zombie, tak nevím nevím. Flixbus jezdí i k Plitvickým jezerům, což je místo, na které si myslím už několik let, ale zatím nebyla příležitost. Je to spíše taková chodící destinace (krásná příroda, jezera, vodopády), takže bych spíš asi musela vzít nějakou kamarádku, jet sama, nebo nevím, jestli by to děti zajímalo... Představuji si, že Iduška by fňukala, že ji bolí nohy, a Lexa by pořád koukal do mobilu. No ještě uvidím, snad kombinace zinku, céčka a bé dvanáctky zabere.

Každopádně by se mi hodilo hodit všechno na chvíli za hlavu, utéct od negativních myšlenek, problémů (ať už cizích nebo vlastních) a načerpat nějaké pozitivno. Přečíst si cestou nějakou dobrou knížku (pomalu mne začíná opouštět znechucení ze státnic, takže už zabrušuji i do odborné historické literatury), dát si něco dobrého v restauraci a změnit prostředí. Trochu koketuji s myšlenkou jet o prázdninách s dětmi do Neapole a kouknout po okolních městečkách, kde jsou levné nemovitosti, po něčem zajímavém. Je to spíše takové neurčité přání než konkrétní plán (to bych musela mít vyšší životní stabilitu), ale třeba by mě něco chytlo za srdce. 

13. dubna 2026

O romantických podvodnících

Včera jsem měla dost na prd den. Za prvé jsem měla hodně práce, za druhé mne klienti otravovali s kravinami typu "můžete mi změnit v práci číslování kapitol" (záležitost na půl minuty... strašná práce si to udělat sám) a za třetí jsem se prostě necítila úplně v pohodě. Ráno mě bolelo v krku, pak mi volal v osm ráno Saša (to normální lidi ještě spí, zvlášť když má dítě na krku druhý rodič), pak jsem se stresovala s prací, pak zase kvůli Sašově bytové situaci (ale prý už má něco rozjednaného, tak asi OK)...

Malým vtipným odbočením byl Lexa, který mi volal, že měli orientační běh, ale že doběhl se svou skupinou poslední, protože se cestou stavili na kebab (tomu říkám sportovní duch).

K práci jsem si pustila na Netflixu nějaký dokument o romantických podvodech, tedy o podvodech, kdy muž či žena předstírají vztah za účelem vylákat z oběti peníze či jiné výhody. Zprvu jsem si říkala "Bože, ty ženy jsou úplně blbé, vždyť je to evidentní!", ale pak jsem se nad tím zamyslela hlouběji a asi to není tak jednoduché. Jednoduché je to s takovými těmi primitivními scammy, kdy si s vámi přes WA píše nějaká anonymní osoba a předstírá, že za vámi chce strašně letět, ale nemá peníze na letenku, nebo podobný bullshit. Mimochodem, jak jsem se nedávno dozvěděla, přesně takto přišel ex mé sestry o několik set tisíc. Původně jsem si myslela, že ty peníze poslal nějakému falešnému investorovi, ale pak mi ségra vyprávěla, že když se jim narodil syn, tak její ex se cítil odstrčený (chudáček malej, musel se dělit o pozornost s vlastním dítětem), začal si přes WA psát s nějakou Mexičankou (no... pravděpodobně to ani nebyla žena, víme jak) a ta z něj postupně vylákala peníze, protože neměla na nájem, na jídlo a tak. Vzal si kvůli ní půjčku a když to ségra zjistila, tak se rozešli. Pokud na toto skočíte, tak vás máma nejspíš kojila rtutí, omylem pustila z druhého patra na hlavu, nebo nevím.

Na druhou stranu ty podvody z Netflixu byly jiné. Upřímně, kdybych já se seznámila s nějakým mužem, ten mi dal klíče od svého bytu, půjčoval mi auto, platil mi nákupy, kupoval dárky, zahrnoval mě pozorností, šperky, zval mě do restaurací... asi bych si taky nemyslela, že je to podvodník. Vlastně dokážu celkem pochopit, že žena, která je osamělá, chybí jí pozornost a láska, je vůči takovému jednání slepá. To prostě nepředpokládáte, že když do vás někdo investuje čas, peníze a emoce (i když v tomto případě hrané), tak vás chce jen okrást. Vlastně kdyby za mnou přišel nějaký takový týpek a na rovinu mi řekl "Hele, já jsem podvodník, budu ti teď šest let podkuřovat, psát ti romantické sms, brát tvoje děti jako svoje vlastní, chodit s tebou na procházky, kupovat kytky a trávit s tebou čas, ale pak ti ukradnu pár set tisíc.", tak já bych byla jakože "OK, chceš to najednou, nebo na splátky? Můžeme se pak domluvit na prodloužení kontraktu?".

11. dubna 2026

Zbytečné úvahy o svatbách a dětech

Dneska jsem trochu uklízela v podkroví, protože Lexa si tam chce udělat pokoj. Většinou stačí udělat ve věcech nějaký řád a hned je tam alespoň pohledově více místa. Byla tam spousta krabiček a košíků, ve kterých byla směs různých věcí, často značně nesourodá. Přebírala jsem to a třídila do skupin a narazila jsem i na nějaké věci, které tam zbyly ze svatby. Konkrétně figurky ze svatebního dortu a takové ty připínáčky s mašličkami, které nosí svatebčané. Bylo mi z toho smutno, protože když jsem se vdávala, nepředpokládala jsem, že budu jednou řešit rozvod a tak. Ale to nepředpokládá asi nikdo, kdo se bere. 

Taky mám v podkroví ještě kočár, dětské autosedačky, košík na mimino... Chtěla bych vidět do budoucna a kouknout se, jestli budu tyto věci ještě někdy potřebovat, nebo jestli je už můžu s klidem darovat/prodat. To samé s mými svatebními šaty. Ale ty jsou takové univerzální, ty můžu nosit i do divadla, kdybych už se nikdy nevdávala.

Vlastně ani nevím, jestli bych další dítě chtěla, respektive jestli bych ho chtěla v ČR. V některých zemích člověk hned vidí, že jsou k dětem pozitivně nakloněni. Třeba v Itálii, když jsme tam byli s mimi-Iduškou, tak se hodně lidí zastavovalo a komentovalo, že je to "piccolo angelo", ale to bylo možná tím, že blonďatá a bledá Iduška mezi italskými snědými dětmi dost vyčnívala. 

V ČR je situace taková, že všichni lomí rukama nad nízkou porodností, ale když to dítě žena porodí, tak se musí smířit s tím, že její příjem se značně zmenší (a tím myslím i příjem, který bude mít v budoucnu), v následujících letech si práci nenajde (protože zaměstnavatelé moc nepreferují ženy s dětmi, navíc nabídka částečných úvazků, které by šlo kombinovat s otevírací dobou školky, je dost bídná), a že společnost najednou začne v podstatě otravovat, když s dětmi půjde někam ven. Protože vysoká porodnost je sice fajn a vítaná, ale běda ti, ženo, pokud nás s těmi dětmi budeš otravovat, chodit s nimi do kavárny, nebo nedejbože třeba do muzea. Ideálně zůstaň zalezlá doma, dokud dětem nebude tak osmnáct, pak je teprve vypusť ven.

Nehledě na to, že když máš dítě, děláš všechno špatně. Nekojíš? Fuj, to dítě sis ani neměla dělat, raději ho hoď do baby boxu. Spíš s dítětem? Akorát ho učíš být na tobě závislé. Nespíš s ním? Jsi hrozná matka, vychováš emočně chladného psychopata. Dáváš mu sladké? Bude nemocné, jsi děsná. Nedáváš mu sladké? Chudák dítě, jsi moc úzkoprsá. Dítě je v ČR prostě skvělá věc pro masochisty, kteří se rádi nechávají ponižovat svým okolím.

Vlastně ani nevím, proč nad tím tak uvažuji. Nemám ani muže. 

10. dubna 2026

Můj pábitelský život

Můj život začíná nabírat pěkně hrabalovské (resp. pábitelské) obrátky. Takové chvíle obvykle věnuji úvahám, zda nežiji pouze v iluzi, protože je nepravděpodobné, že by se takto podivné věci děly jednomu člověku, ale aktuálně mám spoustu jiného materiálu k úvahám.

Saša mi dneska objasnil, jak to je s jeho bytem ve Žďáře, kam se měl stěhovat (mně bylo poněkud divné, že už tam dávno není). Kdyby se to netýkalo takto přeneseně i mě, tak by to asi i bylo vtipné. Můj něco-jako-tchán domluvil Sašovi přes svou známou, přítelkyni svého bratra, byt ve městě. Říkejme jí třeba Věra, protože se tak jmenuje. Saša se dle svých slov podivil, že se tato nová přítelkyně jmenuje úplně stejně jako ta stará, která byla pěkně pošahaná, protože fingovala loupež a rakovinu, načež byl ujištěn, že to není vůbec divné, protože je to jedna a ta samá Věra. Jaj. No asi je evidentní, že nebyl úplně ten nejlepší nápad spojovat svou bytovou potřebu a vlastně cokoli jiného s takovou osobou, navíc Saša udělal klasickou chybu - dal výpověď z nájmu, aniž by měl v ruce novou nájemní smlouvu. 

Jako by nestačilo, že se nervuji kvůli vlastním záležitostem, teď se nervuji i kvůli záležitostem Sašovým. Škoda, že nejsem svině, to bych se teď asi pěkně ujebávala nad tím, jak mého ex natáhla bába, která svázala sama sebe, když fingovala loupežné přepadení (jak to tak po sobě čtu, asi bych měla sepsat paměti, tahle historka by měla být předána dalším generacím), ale stále v sobě mám k němu tolik empatie, že mi je spíš líto, že musí takové věci řešit. Říkala jsem si, že poslední dny nějak zintenzivnil kontakt se mnou a žádá mě o více laskavostí, přičemž tohle je celkem logické vysvětlení - tedy že tak ventiluje stres z bytové nejistoty. 

Říkala jsem si, že bych mu třeba nabídla, ať se (byť jen dočasně) nastěhuje zpátky, než si to nějak vyřeší, ale tak nějak myslím, že by stejně odmítl. Už jsem se několikrát snažila u něj intervenovat a podnítit jej k tomu, aby se vrátil, ale vždy to bylo k ničemu a nemyslím, že takový krok by měl být záležitostí nahánění jen z jedné strany, ale spíš by měl být nějakým vzájemným konsensuálním rozhodnutím. Navíc je v tom i ego. Trochu moje, trochu jeho. To moje mi brání opakovaně dolézat a čelit dalším odmítnutím, to jeho... nevím, to ví nejspíš jen on. Každopádně pokud by se chtěl vrátit, tak by mu stálo za to ego překonat, pokud se o to nepokouší, tak mu to za to logicky nejspíše nestojí. 

Otázka je, jestli bych takové pokusy vůbec dokázala identifikovat, poslední dobou si připadám, jako bych snad byla na spektru, nebo alespoň totálně neschopná identifikovat něčí motivace. Možná ale není problém ve mně, ale spíš v okolí. 

8. dubna 2026

O Velikonočním pondělí a vesnických vztahových telenovelách

V pondělí jsem byla s dětmi ve Vatíně na návštěvě u mámy, sešla se tam také sestra s rodinou (Petr plus čtyři děti). Lexa tam ke svému velkému překvapení zjistil, že moje máma má bratra. Asi nějak takhle:

Máma: "No a brácha..."
Lexa: "Počkej... ty máš bráchu?"
Já: "No přece strejdu Luďka, toho znáš, ne?"
Lexa: "No znám, ale nevěděl jsem, že je to brácha od babičky."
Já: "A kdo sis myslel, že to je?"
Lexa: "Já jsem nad tím nikdy takhle nepřemýšlel."

Petr byl z této konverzace tak mrtvý smíchy, že si musel dát čtvrté pivo. Ségra zase hodně řešila jejich vesnickou telenovelu, že její dva sousedi mají složité vztahové peripetie - jeden soused spí s manželkou druhého a ten druhý pro změnu spí s nejlepší kamarádkou té manželky. Zajímavé je, že spolu pořád chodí na pivo - zajímalo by mě, co si tam tak vypráví. "To je hrozný, moje manželka už mi týden nedala." "To je divný, mně dala.". Nevím, třeba jim to vyhovuje, ale z mého pohledu takové vztahy nemají valnou hodnotu.

Saša má tento týden u sebe Idu, ale bohužel to pro mě neznamená, že bych si mohla přispat, protože pravidelně ráno řeším telefonáty typu "Poslala jsi mi to?", nebo "Nemáš baťůžek pro Idušku?". Zajímalo by mě, jestli už se zítra konečně kontinuálně vyspím. :-D 

Trochu mi to připadá, jako by Saša se mnou sice nechtěl vztah, ale chtěl ten vztahový servis, tedy že máš vždycky někoho, na koho se můžeš obrátit a kdo za tebe / s tebou něco vyřeší, co sám řešit nechceš / nemůžeš. Pro něj je to asi pohodlné, ale pro toho druhého (tedy pro mě) je to nepříjemné, protože zde vzniká dojem, že se bývalý partner zase přibližuje, ale on tím přitom sleduje něco zcela jiného (úlevu od zátěže).

6. dubna 2026

Dřevo, kompost a vztahové úvahy

Zatímco včera jsem se kvůli počasí věnovala práci (jakože práci za peníze), dneska jsem - opět kvůli počasí - šla řešit bordel na zahradě. Vzala jsem si na paškál kupu pytlů se dřevem před dílnou, které:

  1. vypadaly blbě a dělaly ostudu před sousedy i náhodnými kolemjdoucími;
  2. v pytlech dřevo jaksi hnije, zvláště když se nechá dlouho vystavené povětrnostním vlivům.

Zabralo mi to asi tři hodiny včetně sestavení stojanu (který už druhým rokem od té doby, co jsem jej dala Sašovi k Vánocům, ležel na chodbě), srovnání terénu a Lexovy pomoci. Jinak řečeno - šlo to rychleji, než jsem čekala. Teď přijde na řadu kompost, druhá nejhnusnější věc na naší zahradě (teď tedy čerstvě první). To bude komplikovanější, protože kompost chci zachovat na stávajícím místě, takže jsem vymyslela, že pořídím vyvýšený záhon (jeden až tři podle objemu kompostu, to ještě uvidím), na něj využiji ten kompost, a na jeho místo dám nový kompost z betonu nebo z kovu. Chci se určitě vyhnout plastu a dřevu, které by ztrouchnivělo. 

Mimochodem dokoukala jsem ten dokument o mikroplastech a musím říct, že i když jsem s naprostou většinou věcí souhlasila, mám poněkud problém s tím, že začít by se mělo u našich domácností. Myslím, že začít by se mělo na vládní úrovni, protože osobní odpovědnost funguje jen v případě, kdy máte vůli a peníze. Co si budeme, alternativy plastu jsou obvykle dražší a chudší lidé nebo zkrátka lidé, kteří si z nějakého důvodu dávají pozor na peníze, tak budou vždy tendovat k využívání levných (a závadných) plastů. Navíc mi tenhle apel na osobní odpovědnost připadá jako slušný alibismus. Dál budeme ve velkém vyrábět zdraví a prostředí škodlivé plasty a zároveň budeme obviňovat lidi z toho, že je používají...

Dneska tu byl Saša a ptal se na řešení situace s Idou a s domem. O úpravě poměrů ohledně Idy pořád přemýšlím, ohledně domu už jsem se trochu posunula, ale celé mi to hapruje na rozporu mezi emocemi a tím, co bych měla racionálně dělat. Saša se snaží chovat se ke mně přátelsky, ale myslím, že prostě nechápe, že rozchod zpracovávám jinak než on. Co jsem pochopila z toho, co mi kdysi říkal o svých minulých rozchodech, tak je prostě zvyklý rychle navázat jiným vztahem a asi to nějak extra dlouho nezpracovává. Já jsem naopak ten typ člověka, co takové věci zpracovává dlouho. Když už s někým jsem, jsem zvyklá se na něj emocionálně i fyzicky navázat a pak to samozřejmě nejde utnout jen pár měsíci nebo rozhodnutím. 

Četla jsem, že zpracovat rozchod průměrně trvá zhruba polovinu doby, co ten vztah trval, je tedy logické, že ani půl roku, což je pro Sašu už asi doba, kdy bych podle něj měla být úplně jinde, ještě není dostatečně dlouhá doba. Můj problém je, že jsem ve vztazích spíše takový usedlý typ. Když už se do někoho zamiluji, tak je to pro mě ten nejhezčí člověk na světě (i kdyby měl dvě hlavy a obě by vypadaly jako Dwayne Dibley), se kterým chci ztrávit zbytek života, tedy dává smysl, že oprostit se od takového vztahu je na dlouho. 

Proto vím, že můj vztah se Sašou bude tímto ještě dlouho poznamenán a nepůjde to tak, že bychom byli kamarádi, už jen proto, že se nemohu kamarádit s někým, kdo mě opustil. Sice s ním ráda trávím čas, ráda si s ním povídám a tak, ale zároveň vím, že mě to teď zraňuje a až se dozvím, že začal život s někým jiným, bude to pro mě těžké a taky zraňující. Tedy distanc od něj je spíše sebezáchovný pud než nějaká pomsta. A také nemůžu přehlížet to, co všechno jsem do vztahu dala a rozchodem to ztratilo smysl a že mám také nějakou hrdost, která mi nedovoluje přistoupit na to, že od teď bude můj život organizovaný skrze jeho pracovní potřeby. To jsem dělala ve vztahu (byl to jakýsi vztahový bonus, resp. vycházení si vstříc), ale teď už to nedává smysl. 

4. dubna 2026

O produktivitě a (ne)dědictví

Chtěla jsem jít dneska uklízet na zahradu, ale sotva jsem vylezla, začalo pršet, tak jsem šla uklízet dovnitř. Konečně jsem opravila síťku do okna, kterou kdosi (nejspíše Iduška) protrhl. Sice to nevypadá moc esteticky (koupila jsem si k tomu účelu sadu na opravu síťěk na Temu), ale bude to funkční, což je podstatné. Pak jsem pokračovala v likvidaci letitých zavařenin, kterých je snad tuna, a i v tomto jsem značně pokročila. Také jsem si udělala nějakou práci a dokončila několik zakázek, takže si dneska připadám vysoce produktivní, ačkoli - když to vezmu kolem a kolem - mohla jsem toho stihnout i víc. Večer si asi vyjdu se psem na procházku. 

Děti jsou dnes u babičky, takže jsem si udělala jídla, která obvykle nejedí a tedy nemá smysl je dělat, když jsou tady - konkrétně soba nudle s tofu, zeleninou, edamame boby a rybí omáčkou a večer jsem udělala takový experiment, a sice plátky cukety zapečené se sýrem. To bylo moc dobrý. Dokázala bych si to představit i jako náhradu chleba do nějakého low carb toastu. Taky jsem v návalu depresivní chvilky sežrala něco ze zásob pro koledníky (to byl naprostý opak low carb), takže budu muset zítra zajet koupit něco dalšího. Připadám si jako Penny z TBBT, která musela ze stejného důvodu na několikrát nakupovat sladkosti na halloweenskou koledu. 

Pak jsem uklízela to, co jsem zdědila... tedy spíše "zdědila"... po tetě mé tety. Mojí tetě totiž umřela teta (logicky, jinak by nedědila, že jo) a zanechala po sobě byt naprosto narvaný věcmi. Teta ve snaze se toho zbavit to začala rozdávat po příbuzných. Já dostala nějaké nádobí (to se vždycky hodí), ubrusy (vzhledem k novému jídelnímu stolu se taky hodí) a pak dvě sady ještě originálně zabalených polštářů a peřin z vlny, což byl nakonec dost dobrý deal, protože když jsem si hledala na netu, kolik by mě stály, bylo to několik vyšších jednotek tisíc za jednu sadu. Součástí sady je i nějaká prohřívaná vlněná deka, respektive podložka, která je prezentovaná jako nějaký terapeutický prostředek, což musím hned vyzkoušet.

Měla jsem dneska nějakou smutnou náladu. Když tu nejsou děti a nemusím se jim věnovat, více to na mě doléhá. A i když tu děti jsou, chybí mi nějaká dospělá spřízněná duše. I když jsme spolu se Sašou poslední rok až dva moc času netrávili, aspoň jsem věděla, že tu někdo je. Občas uvažuji nad tím, jestli by to bylo jiné, kdybychom spolu trávili více času a praktikovali takové ty "trapné poučky" z lifestylových magazínů, jako např. udělat si denně hodinu jen na sebe, nechodit spát naštvaní a podobně. Těžko říct a je asi zbytečné uvažovat nad tím, kvůli komu jsme spolu ten čas netrávili, protože za tohle v drtivé většině případů nemůže jen jeden, respektive není to tak jednoduché. 

No nic, pustím si Pána prstenů, to mi snad zlepší náladu.

3. dubna 2026

Závody a mikroplasty

Na závody jsme vyrazili trochu se zpožděním, protože jsem debil a neumím si pořádně nastavit budíka (aspoň jsem se vzhledem k defektu na autu měla případně na co vymluvit). Nicméně díky tomu, že pod tlakem řídím jako řidič F1 (jsem zvědavá, kolik pokut mi přijde), jsme zvládli přijet včas a Iduška v pořádku odcvičila. Sice byla desátá, ale trenérky ji chválili, že to měla pěkné. Byl to menší závod, než tenkrát u toho Brna, takže to bylo více pohodové a nebyl to takový tlak.

Zato jsem zažila větší finanční tlak, protože Iduška asi tak dvacetkrát během závodu dostala hlad - jak jsem ale již vykoumala, v jejím případě často nejde o hlad, ale o potřebu něco ochutnat, takže má hlad tak na tři sousta a pak daný pokrm musíme já nebo Lexa dojíst. Lze jí těžko vysvětlit, že kupovat tři ovocné poháry za 150 Kč, ze kterých sní dvě sousta, fakt nebudu. Korunu tomu nasadilo, když objevila v předsálí stánek s číčovinami s K-pop Demon Hunters, což je její oblíbený film. Začíná mi připadat, že na závody jezdí ani ne tak pro medaile, jako spíš pro jídlo a blbosti.

Po závodech jsme zašli do vietnamské restaurace, kde jsme si dali sushi a v Lexově případě kachnu s rýží. Tady pro změnu měli bubble tea, což je obchodní název pro "další stovka v hajzlu". Cestou k autu si Iduška stěžovala, že se přejedla a že doufá, že nebude blinkat. To by byl fakt skvělý závěr dne, ale nakonec k tomu nedošlo. Připomnělo mi to blicí koncert, který jsme v autě jednou zažili na cestě z Litvínova. 

Po dlouhé době jsem si volala s babičkou. Od tátovy smrti se naše vzájemné vztahy poněkud zlepšily, takže si občas telefonujeme. Moje babička je taková lehce švihlá. Vyprávěla mi, že ji bolela krční páteř, tak si zavolala sanitku - doktoři na ni byli hnusní (asi proto, že si kvůli bolesti krční páteře volala sanitku, řekla bych, ale v její kůži jsem nebyla, třeba to fakt bolelo tak moc) a poté, co ležela na lehátku v sanitce, si musela všechno vyprat, protože to bylo určitě prolezlé chorobami. No nevím, zrovna u sanitky bych čekala, že to bude poměrně dezinfikované prostředí.

Na Netflixu koukám na dokument o mikroplastech. Je to docela šílené, kam touha po zisku vede. Kvůli levné masové produkci si znečistíme prostředí něčím, co negativně ovlivňuje lidskou plodnost a obecněji hormonální produkci. Čekala bych, že se jako lidstvo vyhubíme najednou a třeba atomovkami nebo nějakým šíleným vědeckým experimentem s černou dírou (toho jsem se reálně bála, když jsem jako malá sjížděla na Primě dokumenty o vesmíru), ne že se budeme pomalu hubit mikroplasty. Jmenuje se to Detox od plastů. 

Vzhledem k tomu, že jsem dneska řídila tak 4 hodiny a jsem z toho vyflusnutá, kašlu na práci, udělám si čaj a jdu se stresovat mikroplasty. 

2. dubna 2026

O závodech a porouchaném autě

Tak už máme novou popelnici, což je určitě velmi důležitá informace, kterou je třeba sdělit hned takhle na začátek. Druhou fází bude zbavit se té staré. Vzhledem k tomu, že do kontejneru na kov se nevejde a osobně vůbec nefandím černým skládkám a odhazování odpadu do přírody, budu ji muset vyčistit a nějak odvézt na sběrný dvůr. No všechno je jednou poprvé... Teď budu ještě řešit ten kompost, to je taky hrůza.

Už asi třetí den spíme s Iduškou v obýváku, a to z poměrně kuriozního důvodu. Iduška totiž vzala můj parfém a tak hojně jím pokropila ložnici, že se tam vůbec nedá být. Smrdí to tam jako v levném hampejzu. Několikátý den to větrám a stejně to tam pořád je cítit takovým způsobem, že tam neusnu. Jsem totiž lehce přecitlivělá na pachy a tohle moc nedávám. Trochu pomohla čistička vzduchu, až zítra přijdeme z Tábora, zkusím ji tam pustit znovu.

Do Tábora jedeme na gymnastické závody - Iduška bude mít individuální sestavu BN (což znamená "bez náčiní"). Po vzoru hesla "na posraného i hajzl spadne" mi začalo cosi ťukat v autě. Popsala jsem příznaky několika lidem, kteří by teoreticky mohli vědět, o co by mohlo jít, a pravděpodobně jde o tyčku stabilizátoru, což prý sice není urgentní problém, ale z dlouhodobého hlediska to není úplně dobré zanedbávat, takže s tím zajedu do servisu, až se vrátíme z Tábora. Původně jsem chtěla děti vzít na Kozí hrádek, když už tam budeme, ale za prvé se mi nechce s takovými problémy někam zajiždět a za druhé si pak děti vyzvedne tchán a pojede s nimi na návštěvu za švagrovou, takže musím spěchat. Tak si zajdeme pouze na čínu.

Mám trochu stres, jestli na něco nezapomenu. Musím s sebou vzít poměrně hodně věcí (dres, "ťapky", oddílové tričko a mikinu, věci na drdol, líčení...) a taky bych si měla udělat na cestu kafe, dětem snídani, zajet natankovat, být tam včas... Proto s sebou také beru Lexu, minule to byl v jednom člověku velký zápřah, tak snad mi aspoň trochu pomůže. Taky ho s sebou beru jako "lidský štít" - v oddíle jsou aktuálně mezi rodiči a trenérkami nějaké neshody, takže tam chci mít někoho, s kým budu moci ostentativně interagovat, abych se nemusela zapojovat do hádek a diskusí. Upřímně jsou mi tyto věci dost jedno a ani nemám potřebu se k nim nijak vyjadřovat - tím spíše, čím více teď řeším osobní záležitosti.

No nic, jdu si pustit nějaký podcast a relaxovat, abych byla na zítra ready... 

Jak mi chcíplo libido

Zdál se mi dnes další sen o bývalém, ale tentokrát ho tu detailně popisovat nebudu, protože by to tu mělo mít nějakou alespoň základní úroveň cudnosti. Asi na mě jde jaro, nebo nevím. No každopádně v tom žádná symbolika nebyla, bylo to velmi konkrétní. Naštěstí mi Saša příhodně napsal, jestli bych v podstatě nepřevzala vyzvedávání Idy ze školy a její vození na gymnastiku v květnu a červnu, což mi libido poněkud usměrnilo (lépe řečeno umrtvilo). 

Nevím, jestli zcela pochopil koncept rozchodu, protože se mi zdá, že si z něj vzal jen to, co se mu hodí (volnost, svobodu, nikdo mu do ničeho nekecá), ale takové ty pozitivní vztahové věci, jako například že ho organizačně podpořím, když to bude potřebovat, by si nejraději ponechal. Každopádně pokud si někdy stěžoval, že ho nepodporuji, tak by se měl chytit za nos, protože to ode mě de facto automaticky očekává. 

Pro mě by to ale neznamenalo věnovat půl hodinu dceři navíc, což by mi samozřejmě nevadilo - problém je, že zatímco on bude mít při takovém uspořádání "volno" (samozřejmě nemyslím volno jako veget, ale volno jako úlevu od části povinností), já bych si neoddychla. On by měl vždy týden bez povinností a týden s polovičními povinnostmi, já týden s povinnostmi a další týden s polovinou povinností. Zatímco teď mám vždy týden víceméně volné pole působnosti, protože Lexa už mou přítomnost zase tak moc nepotřebuje a nevyžaduje, teď bych si nesměla nikam zajet, nebo tak něco.

Ještě jsem mu ani neodpověděla, protože tak nějak nevím co. 

Do toho řeším takové ty běžné problémy, jako například rozbitou popelnici. Poloupadlo nám u ní dno, tak jsem seznala, že je čas na výměnu. Někdy to zařizuje obec nebo svozová firma, ale ta naše prý ne, taže jsem to musela zařídit jinak. Každopádně budeme mít konečně popelnici, u které se nebudu bát, že se každou chvíli rozpadne, což je dozajista výhoda. Hnusná popelnice už jen dokreslovala kolorit naší hnusné zahrady, která bude chtít poněkud uklidit. Už jsem se do toho chtěla pustit před pár týdny, ale pořád mi do toho něco lezlo, takže jsem vždy udělala jenom něco...