Můj život začíná nabírat pěkně hrabalovské (resp. pábitelské) obrátky. Takové chvíle obvykle věnuji úvahám, zda nežiji pouze v iluzi, protože je nepravděpodobné, že by se takto podivné věci děly jednomu člověku, ale aktuálně mám spoustu jiného materiálu k úvahám.
Saša mi dneska objasnil, jak to je s jeho bytem ve Žďáře, kam se měl stěhovat (mně bylo poněkud divné, že už tam dávno není). Kdyby se to netýkalo takto přeneseně i mě, tak by to asi i bylo vtipné. Můj něco-jako-tchán domluvil Sašovi přes svou známou, přítelkyni svého bratra, byt ve městě. Říkejme jí třeba Věra, protože se tak jmenuje. Saša se dle svých slov podivil, že se tato nová přítelkyně jmenuje úplně stejně jako ta stará, která byla pěkně pošahaná, protože fingovala loupež a rakovinu, načež byl ujištěn, že to není vůbec divné, protože je to jedna a ta samá Věra. Jaj. No asi je evidentní, že nebyl úplně ten nejlepší nápad spojovat svou bytovou potřebu a vlastně cokoli jiného s takovou osobou, navíc Saša udělal klasickou chybu - dal výpověď z nájmu, aniž by měl v ruce novou nájemní smlouvu.
Jako by nestačilo, že se nervuji kvůli vlastním záležitostem, teď se nervuji i kvůli záležitostem Sašovým. Škoda, že nejsem svině, to bych se teď asi pěkně ujebávala nad tím, jak mého ex natáhla bába, která svázala sama sebe, když fingovala loupežné přepadení (jak to tak po sobě čtu, asi bych měla sepsat paměti, tahle historka by měla být předána dalším generacím), ale stále v sobě mám k němu tolik empatie, že mi je spíš líto, že musí takové věci řešit. Říkala jsem si, že poslední dny nějak zintenzivnil kontakt se mnou a žádá mě o více laskavostí, přičemž tohle je celkem logické vysvětlení - tedy že tak ventiluje stres z bytové nejistoty.
Říkala jsem si, že bych mu třeba nabídla, ať se (byť jen dočasně) nastěhuje zpátky, než si to nějak vyřeší, ale tak nějak myslím, že by stejně odmítl. Už jsem se několikrát snažila u něj intervenovat a podnítit jej k tomu, aby se vrátil, ale vždy to bylo k ničemu a nemyslím, že takový krok by měl být záležitostí nahánění jen z jedné strany, ale spíš by měl být nějakým vzájemným konsensuálním rozhodnutím. Navíc je v tom i ego. Trochu moje, trochu jeho. To moje mi brání opakovaně dolézat a čelit dalším odmítnutím, to jeho... nevím, to ví nejspíš jen on. Každopádně pokud by se chtěl vrátit, tak by mu stálo za to ego překonat, pokud se o to nepokouší, tak mu to za to logicky nejspíše nestojí.
Otázka je, jestli bych takové pokusy vůbec dokázala identifikovat, poslední dobou si připadám, jako bych snad byla na spektru, nebo alespoň totálně neschopná identifikovat něčí motivace. Možná ale není problém ve mně, ale spíš v okolí.
Žádné komentáře:
Okomentovat