Na závody jsme vyrazili trochu se zpožděním, protože jsem debil a neumím si pořádně nastavit budíka (aspoň jsem se vzhledem k defektu na autu měla případně na co vymluvit). Nicméně díky tomu, že pod tlakem řídím jako řidič F1 (jsem zvědavá, kolik pokut mi přijde), jsme zvládli přijet včas a Iduška v pořádku odcvičila. Sice byla desátá, ale trenérky ji chválili, že to měla pěkné. Byl to menší závod, než tenkrát u toho Brna, takže to bylo více pohodové a nebyl to takový tlak.
Zato jsem zažila větší finanční tlak, protože Iduška asi tak dvacetkrát během závodu dostala hlad - jak jsem ale již vykoumala, v jejím případě často nejde o hlad, ale o potřebu něco ochutnat, takže má hlad tak na tři sousta a pak daný pokrm musíme já nebo Lexa dojíst. Lze jí těžko vysvětlit, že kupovat tři ovocné poháry za 150 Kč, ze kterých sní dvě sousta, fakt nebudu. Korunu tomu nasadilo, když objevila v předsálí stánek s číčovinami s K-pop Demon Hunters, což je její oblíbený film. Začíná mi připadat, že na závody jezdí ani ne tak pro medaile, jako spíš pro jídlo a blbosti.
Po závodech jsme zašli do vietnamské restaurace, kde jsme si dali sushi a v Lexově případě kachnu s rýží. Tady pro změnu měli bubble tea, což je obchodní název pro "další stovka v hajzlu". Cestou k autu si Iduška stěžovala, že se přejedla a že doufá, že nebude blinkat. To by byl fakt skvělý závěr dne, ale nakonec k tomu nedošlo. Připomnělo mi to blicí koncert, který jsme v autě jednou zažili na cestě z Litvínova.
Po dlouhé době jsem si volala s babičkou. Od tátovy smrti se naše vzájemné vztahy poněkud zlepšily, takže si občas telefonujeme. Moje babička je taková lehce švihlá. Vyprávěla mi, že ji bolela krční páteř, tak si zavolala sanitku - doktoři na ni byli hnusní (asi proto, že si kvůli bolesti krční páteře volala sanitku, řekla bych, ale v její kůži jsem nebyla, třeba to fakt bolelo tak moc) a poté, co ležela na lehátku v sanitce, si musela všechno vyprat, protože to bylo určitě prolezlé chorobami. No nevím, zrovna u sanitky bych čekala, že to bude poměrně dezinfikované prostředí.
Na Netflixu koukám na dokument o mikroplastech. Je to docela šílené, kam touha po zisku vede. Kvůli levné masové produkci si znečistíme prostředí něčím, co negativně ovlivňuje lidskou plodnost a obecněji hormonální produkci. Čekala bych, že se jako lidstvo vyhubíme najednou a třeba atomovkami nebo nějakým šíleným vědeckým experimentem s černou dírou (toho jsem se reálně bála, když jsem jako malá sjížděla na Primě dokumenty o vesmíru), ne že se budeme pomalu hubit mikroplasty. Jmenuje se to Detox od plastů.
Vzhledem k tomu, že jsem dneska řídila tak 4 hodiny a jsem z toho vyflusnutá, kašlu na práci, udělám si čaj a jdu se stresovat mikroplasty.
Žádné komentáře:
Okomentovat