Zatímco včera jsem se kvůli počasí věnovala práci (jakože práci za peníze), dneska jsem - opět kvůli počasí - šla řešit bordel na zahradě. Vzala jsem si na paškál kupu pytlů se dřevem před dílnou, které:
- vypadaly blbě a dělaly ostudu před sousedy i náhodnými kolemjdoucími;
- v pytlech dřevo jaksi hnije, zvláště když se nechá dlouho vystavené povětrnostním vlivům.
Zabralo mi to asi tři hodiny včetně sestavení stojanu (který už druhým rokem od té doby, co jsem jej dala Sašovi k Vánocům, ležel na chodbě), srovnání terénu a Lexovy pomoci. Jinak řečeno - šlo to rychleji, než jsem čekala. Teď přijde na řadu kompost, druhá nejhnusnější věc na naší zahradě (teď tedy čerstvě první). To bude komplikovanější, protože kompost chci zachovat na stávajícím místě, takže jsem vymyslela, že pořídím vyvýšený záhon (jeden až tři podle objemu kompostu, to ještě uvidím), na něj využiji ten kompost, a na jeho místo dám nový kompost z betonu nebo z kovu. Chci se určitě vyhnout plastu a dřevu, které by ztrouchnivělo.
Mimochodem dokoukala jsem ten dokument o mikroplastech a musím říct, že i když jsem s naprostou většinou věcí souhlasila, mám poněkud problém s tím, že začít by se mělo u našich domácností. Myslím, že začít by se mělo na vládní úrovni, protože osobní odpovědnost funguje jen v případě, kdy máte vůli a peníze. Co si budeme, alternativy plastu jsou obvykle dražší a chudší lidé nebo zkrátka lidé, kteří si z nějakého důvodu dávají pozor na peníze, tak budou vždy tendovat k využívání levných (a závadných) plastů. Navíc mi tenhle apel na osobní odpovědnost připadá jako slušný alibismus. Dál budeme ve velkém vyrábět zdraví a prostředí škodlivé plasty a zároveň budeme obviňovat lidi z toho, že je používají...
Dneska tu byl Saša a ptal se na řešení situace s Idou a s domem. O úpravě poměrů ohledně Idy pořád přemýšlím, ohledně domu už jsem se trochu posunula, ale celé mi to hapruje na rozporu mezi emocemi a tím, co bych měla racionálně dělat. Saša se snaží chovat se ke mně přátelsky, ale myslím, že prostě nechápe, že rozchod zpracovávám jinak než on. Co jsem pochopila z toho, co mi kdysi říkal o svých minulých rozchodech, tak je prostě zvyklý rychle navázat jiným vztahem a asi to nějak extra dlouho nezpracovává. Já jsem naopak ten typ člověka, co takové věci zpracovává dlouho. Když už s někým jsem, jsem zvyklá se na něj emocionálně i fyzicky navázat a pak to samozřejmě nejde utnout jen pár měsíci nebo rozhodnutím.
Četla jsem, že zpracovat rozchod průměrně trvá zhruba polovinu doby, co ten vztah trval, je tedy logické, že ani půl roku, což je pro Sašu už asi doba, kdy bych podle něj měla být úplně jinde, ještě není dostatečně dlouhá doba. Můj problém je, že jsem ve vztazích spíše takový usedlý typ. Když už se do někoho zamiluji, tak je to pro mě ten nejhezčí člověk na světě (i kdyby měl dvě hlavy a obě by vypadaly jako Dwayne Dibley), se kterým chci ztrávit zbytek života, tedy dává smysl, že oprostit se od takového vztahu je na dlouho.
Proto vím, že můj vztah se Sašou bude tímto ještě dlouho poznamenán a nepůjde to tak, že bychom byli kamarádi, už jen proto, že se nemohu kamarádit s někým, kdo mě opustil. Sice s ním ráda trávím čas, ráda si s ním povídám a tak, ale zároveň vím, že mě to teď zraňuje a až se dozvím, že začal život s někým jiným, bude to pro mě těžké a taky zraňující. Tedy distanc od něj je spíše sebezáchovný pud než nějaká pomsta. A také nemůžu přehlížet to, co všechno jsem do vztahu dala a rozchodem to ztratilo smysl a že mám také nějakou hrdost, která mi nedovoluje přistoupit na to, že od teď bude můj život organizovaný skrze jeho pracovní potřeby. To jsem dělala ve vztahu (byl to jakýsi vztahový bonus, resp. vycházení si vstříc), ale teď už to nedává smysl.
Žádné komentáře:
Okomentovat