No, včera jsem to tu možná trochu přehnala, ale na mou obrahu - byla jsem (a stále jsem, ale ne už tak plamenně) velmi naštvaná. Vlastně je to poměrně komplexní. Mrzí a štve mě, že Saša vytrvale odmítá představu, že mi nějak ukřivdil, co se týče zisku z firmy. Ostatně tuto firmu neustále označuje za rodinnou, ale když zisky šly jemu, na jeho účet, odkud platil svou půlku rodinných nákladů, tak to asi moc rodinná firma nebyla. Nevím, co mu brání mi připsat nějaký kredit, jestli ego nebo je to nějaká copingová strategie, ale myslím, že tak blbej není, aby nemohl pochopit, že když každý platí půlku nákladů a pracuje v půlce firmy, měl by také každý mít půlku příjmů. To přece není tak složitý koncept. Mnoho párů má společný účet, na který posílají všechny své příjmy a z nich pak platí rodinné výdaje a v rozumné míře i své výdaje osobní... pak ano, pak by se dalo argumentovat tím, že zisky jdou "do rodiny" a nemá smysl je posílat na samostatný účet, ale tak, jak jsme to měli my, to prostě spravedlivé nebylo. A za takových okolností, když vás druhý partner začne obviňovat, že jste mu něco ukradli (viz kauza skříň), tak vás to prostě nutně naštve, protože na jedné straně je tu mnoho let neplacené a neoceněné práce dělané ve snaze tomu druhému pomoci, na straně druhé blbá skříň z Ikey.
No nic, nemá smysl tohle pořád dokola rozebírat. Připadá mi, že většina věcí, které mi Saša poslední dobou říká (no... poslední půl rok), jsou reakcí na jakousi jeho jungovskou krizi ega. Nebo to tak být nemusí, občas mám tendenci vidět věci moc "klinicky". Každopádně například obviňování, že šmíruji jeho sexuální život, ačkoli vlastně vůbec (ostatně proto jsem si ho smazala na FB s přátel, abych nic takového vidět nemusela), to mi klinické trochu přijde.
Další věc, co je klinická, je tříska, kterou jsem si zarazila do prstu, když jsem plela a hnojila borůvky. Au. Tetanické křeče, to mi fakt chybělo. Doufám, že mi ještě nepropadlo očkování. Před pár dny jsem si pro změnu skoro pustila na nohu stará zrezivělá kamna, která jsem tahala k cestě před domem, kde probíhal svoz starého šrotu. Dobrá věc, že mě to napadlo, zbavila jsem se kamen a rozbité popelnice a nemusím špekulovat, jak to odvezu na sběrný dvůr. Zůstalo mi už jen staré topení, se kterým nepohnu - je moc těžké. To ještě musím pořešit.
Taky jsem zasadila salát a ředkvičky, vyplela bylinkový záhonek, dala na zahradu sušák a slunečník, aby nepřekážely v kůlně, pohnojila rododendrón... snažím se teď každý den udělat na zahradě něco. Vlastně mě práce rukama těší více než práce hlavou, je to takové... přirozenější? To adjektivum nesedí úplně přesně, ale nic lepšího mě nenapadá.
Žádné komentáře:
Okomentovat