Byli jsme se Sašou v Paříži. Původně jsme si před Vánoci zabookovali letenky na duben, ale pak přišla opatření související s epidemií koronaviru a neletěli jsme tedy nikam. Jelikož jsme se chtěli vyhnout dalšímu posunu (a taky dalšímu doplatku za letenky, který by z nás nepochybně vymámili), vybrali jsme si hned ten nejbližší termín, co nám nabízeli, což byl začátek září. Celou dobu jsem sledovala, jestli den před odletem nezakážou cestovat do Francie, ale nakonec se tak nestalo. Stalo se však to, že nám den před odletem vyměnili hotel. Prvně jsem zuřila, protože jsem si všechno do detailů naplánovala s tím, že budeme bydlet u Montmartru, ale jelikož jsme si polepšili o jednu hvězdičku a dostali jsme se blíž Louvre, tak mě to brzy přešlo.
V Paříži jsem byla před deseti lety a to jsme se všude prodírali davy turistů. Tentokrát byla situace o dost lepší (pravděpodobně kvůli tomu, že do Francie nesmí turisté z asijských zemí) - prakticky nikde jsme nestáli frontu, většina místností v Louvre byla prázdná, ve Versailles jsme se nemuseli mačkat, v Sacré-Coeur bylo jen pár lidí a metro bylo poloprázdné. Sešli jsme se na Montmartre se Sašovou bývalou spolužačkou, která nám řekla, že se chystá do roka z Paříže odstěhovat, a že stejně uvažuje i mnoho jejích známých, protože se to tam prý už nedá vydržet kvůli všudypřítomnému bordelu a kriminalitě. Je zajímavé vidět to z jiného úhlu - být tam na čtyři dny je rozhodně něco jiného než bydlet tam dvacet let.
Nestihli jsme všechno, co jsme chtěli, ale podívali jsme se na Eiffelovku, do Louvre, zvenku na Notre Dame, do Versailles, do Sacré-Coeur a pěšky jsme si prošli centrum. Příjemným bonusem byl antikvariát, na který jsme narazili, a kde jsem sehnala (mimo jiné) knížku L'enfant et la vie familiale sous l'ancien régime od Philippa Ariése. Sice neumím francouzsky a tento spis už je obecně považován za překonaný, ale vzhledem k tomu, že se o tuto problematiku zajímám, nemohla jsem to tam nechat (a ještě k tomu to stálo jen jedno Euro). Až se situace nějak uklidní, chtěli bychom tam zajet na delší dobu, ale to tam zase budou hromady turistů...
Co nás překvapilo, byla absence většího počtu otevřených restaurací v neděli. Sašova známá nám to vysvětlila tak, že prý v neděli musí zaměstnavatelé platit zaměstnancům dvakrát nebo třikrát víc, takže se jim to v těžších časech asi ani nevyplatí v tento den otevírat. Překvapilo nás toho více - třeba popelář v nažehleném oblečení, s brýlemi od Gucciho a perfektně vypadajícím účesem. Tenhle příklad dobré praxe bychom mohli přenést i k nám. 😀
Hned poté, co jsme se dopravili domů, jela jsem do antikvariátu, protože jsem tušila nějaké komplikace. Následně jsem asi čtyři hodiny řešila objednávky, které byly výrazně v prodlení. Mezi výkonností brigádníků a naší vzdáleností od místa výkonu jejich práce evidentně existuje nepřímá úměra. Někteří z nich navíc i přes mnohonásobné opakování stále nemají zažité jednoduché poučky typu "Když nastane jakákoli nestandardní situace, dám o tom vedoucí vědět, i kdyby se mi to zdálo nepodstatné.", "Objednávky řeším zásadně od té nejstarší po ty nejnovější a tak, aby žádná nezůstala bez odezvy zákazníkovi.", nebo dokonce "Dodržuji pracovní dobu - neexistuje, abych si odešel pět minut před koncem směny, aniž bych to měl předem domluveno s vedoucí.". Naštěstí jsem tu měla během své nepřítomnosti nasazeného špiona, takže jsem se dověděla, že jedna brigádnice tu má věčně nasáčkovaného amanta, druhá si odešla pět minut před zavíračkou, další se zákazníka ani nezeptá, jestli něco nepotřebuje, a navíc ignoruje pokyn k udržování pořádku. Jak není kočka doma...
Žádné komentáře:
Okomentovat