Dneska jsem byla ráno strašně unavená, pak jsem se ale donutila jít uklízet, protože jsem ráno zaznamenala v koupelně divný smrad a myslela jsem, že to vychází od záchodu (resp. z jeho okolí). Tak jsem umyla záchod, podlahu, ale divný smrad nemizel, tak jsem vydrhla vanu, zástěnu, kachličky v celé koupelně, okno, koupelnový nábytek, dokonce jsem i dala nové těsnění kolem vany (koupila jsem si ho na Temu a překvapivě je fakt funkční)... no a pak jsem přišla na to, že mi zatuchle smrdí tričko. Asi nějaká chyba v procesu sušení prádla, možná nebylo úplně dokonale uschlé, když jsem ho dávala do koše na prádlo. Každopádně naše koupelna je teď snad ještě čistější, než když jsme ji přebírali od zedníků.
No a když už jsem byla v tom, tak jsem se dala i do úklidu kuchyně.
Vlastně mi uklízení přináší určitě uspokojení, protože si (a) přijdu produktivní a (b) mám kolem sebe příjemnější prostředí, což se odráží na psychice.
Protože jsem vlastně celý den uklízela, neměla jsem moc čas vařit večeři, takže jsem udělala takový rychlý "proteinový" salát - tj. salát, bílé fazole, mozzarella, paprika, jarní cibulka, rajče, avokádo, černé olivy a vařené vajíčko. A olivový olej. Dětem to překvapivě dost chutnalo. Včera jsem dělala něco podobného "co dům dal", respektive "co by se mohlo brzy zkazit" - udělala jsem mleté maso s brokolicí a do toho jsem vrzla zbytek fenyklu, který jsem si koupila na večerní mlsání (protože jsem četla studii o tom, že cukr podporuje růst rakovinových buněk, takže se snažím cukrovinky nahrazovat něčím podobně chuťově výrazným). Byla jsem si jistá, že tohle děti jíst nebudou (celkem jsem pochybovala, že to vůbec budu jíst já), ale nakonec si obě ještě přidaly, což zvláště u Idy je dost ojedinělá událost. Když jsem nedávno dělala lososa s bramborem, tak jsem to jedla jenom já, ale takovouhle hrůzu si jdou ještě přidávat...
Jestli bude zítra dobré počasí a podaří se mi nastartovat sekačku, mohla bych zkusit posekat zahradu.
Je zajímavé, že jakmile z vás spadne mentální a psychická zátěž, tak najednou uvažujete úplně jinak. A hlavně si uvědomíte, jak je snadné si svoje chování vůbec neuvědomit. Když jsem měla na starosti antikvariát a do toho musela vydělat měsíčně kolem 30k na svou polovinu mandatorních výdajů ve druhé práci, neměla jsem prakticky na nic čas. Ve všedních dnech jsem 7 hodin dělala v antiku + dalších cca 7 hodin v druhé práci, to máme 14 hodin práce den co den, o víkendu jsem obvykle pracovala "jen" 7 hodin. Dovolenou jsem měla max. 2 týdny v roce a do toho jsem se cítila pod neustálým tlakem. V jedné práci jsem se bála kontrol a cítila jsem neustále povinnost být v práci, protože volno znamenalo mj. i nebezpečí (dosti reálné nebezpečí), že si budou zákazníci a klienti zásilkových služeb stěžovat. Ve druhé práci jsem se bála, že zapomenu/nestihnu termíny, že odevzdám nekvalitní práci, něco pokazím, nepochopím, nezvládnu. A do toho mám dvě děti, domácnost... Tahle dvojí, trojí, čtyřnásobná zátěž tak nějak vedla k tomu, že už jsem na nic dalšího neměla mentální kapacitu... Zatýká za vanu? Je bordel na zahradě? Je bordel doma? Měla bych jít na prevenci? Nemáme pořádný jídelní stůl? Nemáme postel? Bylo mi to upřímně fuk, nemyslela jsem na to. Mému mentálnímu zdraví moc nepřidávalo, že jsem ze strany Saši měla pocit, že už mě tak nějak nemá rád... nestaral se o moje narozeniny, k nákupu dárku na Vánoce jsem jej musela nutit a častěji mi něco vyčítal, než aby mi řekl něco jiného. Samozřejmě z toho je pak člověk protivný, smutný, přetížený a naštvaný. Prý se tomu říká funkční zamrznutí. Člověk je produktivní v práci, s dětmi, ale je přitom mrtvý uvnitř.
Teď, když už mám "jen" jednu práci, je to o něco lepší. Když vidím díru v těsnění u vany, cítím odpovědnost za to, že se to musí opravit. Když vidím bordel na zahradě, nahraje se mi to do podprogramu v hlavě a pravidelně mi vyskakuje, že musím něco uklidit. Samozřejmě nefunguji hned jako dokonalá tradwife a jako mávnutím kouzelného proutku to u nás nevypadá jako ze škatulky a dokonale, ale postupně mi na všem zase začíná více záležet. Nikdy nebudu dokonalá, to není nikdo, ale myslím, že umím být lepší.
Říkám si, jak to teď bude mít Saša. Antikvariát sice poslední dobou moc nevydělával (asi se stal také obětí vyhoření), ale i tak to byla důležitá součást jeho rozpočtu. Také to byla určitá jistota. Podnikání obvykle není o jistotě, ale když diferencujete příjmy do dvou firem, je to přeci jen jistější. Teď už je to všechno na něm. Má ateliér v antiku, obchod na nádraží a dva stánky na dvou hradech - nebude jednoduché to všechno zmanažovat, navíc to musí být tlak na to "být přítomen" (tj. odjet na týden na dovolenou může být ještě větší stres než nikam nejet). Pokrýt část toho brigádníky/blízkými je sice cesta, ale i další tlak a stres. Už když jsem já dělala v antiku a Saša měl tak jistý příjem, tak dělal pořád a neměl na nás čas. Dá se předpokládat, že teď to bude stejné, ne-li horší, tedy pokud nechce skončit ve finančních problémech. Jestli bude trpět (nebo trpí) tzv. přetížením rolí a funkčním zamrznutím, tak to nebude mít jednoduché a dlouho se to vydržet nedá. Občas si říkám, jestli tohle už neměl před rozchodem. Mohlo to přispět k tomu všemu.
A možná právě proto si teď tak hlídám, aby se ze mě znovu nestal člověk, který všechno zvládá, ale už u toho nikde není. Fungující podnikání je krásná věc - dokud nezačne fungovat hlavně na úkor vás. Život je jen jeden. A já ho nechci celý odpracovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat