8. dubna 2026

O Velikonočním pondělí a vesnických vztahových telenovelách

V pondělí jsem byla s dětmi ve Vatíně na návštěvě u mámy, sešla se tam také sestra s rodinou (Petr plus čtyři děti). Lexa tam ke svému velkému překvapení zjistil, že moje máma má bratra. Asi nějak takhle:

Máma: "No a brácha..."
Lexa: "Počkej... ty máš bráchu?"
Já: "No přece strejdu Luďka, toho znáš, ne?"
Lexa: "No znám, ale nevěděl jsem, že je to brácha od babičky."
Já: "A kdo sis myslel, že to je?"
Lexa: "Já jsem nad tím nikdy takhle nepřemýšlel."

Petr byl z této konverzace tak mrtvý smíchy, že si musel dát čtvrté pivo. Ségra zase hodně řešila jejich vesnickou telenovelu, že její dva sousedi mají složité vztahové peripetie - jeden soused spí s manželkou druhého a ten druhý pro změnu spí s nejlepší kamarádkou té manželky. Zajímavé je, že spolu pořád chodí na pivo - zajímalo by mě, co si tam tak vypráví. "To je hrozný, moje manželka už mi týden nedala." "To je divný, mně dala.". Nevím, třeba jim to vyhovuje, ale z mého pohledu takové vztahy nemají valnou hodnotu.

Saša má tento týden u sebe Idu, ale bohužel to pro mě neznamená, že bych si mohla přispat, protože pravidelně ráno řeším telefonáty typu "Poslala jsi mi to?", nebo "Nemáš baťůžek pro Idušku?". Zajímalo by mě, jestli už se zítra konečně kontinuálně vyspím. :-D 

Trochu mi to připadá, jako by Saša se mnou sice nechtěl vztah, ale chtěl ten vztahový servis, tedy že máš vždycky někoho, na koho se můžeš obrátit a kdo za tebe / s tebou něco vyřeší, co sám řešit nechceš / nemůžeš. Pro něj je to asi pohodlné, ale pro toho druhého (tedy pro mě) je to nepříjemné, protože zde vzniká dojem, že se bývalý partner zase přibližuje, ale on tím přitom sleduje něco zcela jiného (úlevu od zátěže).

6. dubna 2026

Dřevo, kompost a vztahové úvahy

Zatímco včera jsem se kvůli počasí věnovala práci (jakože práci za peníze), dneska jsem - opět kvůli počasí - šla řešit bordel na zahradě. Vzala jsem si na paškál kupu pytlů se dřevem před dílnou, které:

  1. vypadaly blbě a dělaly ostudu před sousedy i náhodnými kolemjdoucími;
  2. v pytlech dřevo jaksi hnije, zvláště když se nechá dlouho vystavené povětrnostním vlivům.

Zabralo mi to asi tři hodiny včetně sestavení stojanu (který už druhým rokem od té doby, co jsem jej dala Sašovi k Vánocům, ležel na chodbě), srovnání terénu a Lexovy pomoci. Jinak řečeno - šlo to rychleji, než jsem čekala. Teď přijde na řadu kompost, druhá nejhnusnější věc na naší zahradě (teď tedy čerstvě první). To bude komplikovanější, protože kompost chci zachovat na stávajícím místě, takže jsem vymyslela, že pořídím vyvýšený záhon (jeden až tři podle objemu kompostu, to ještě uvidím), na něj využiji ten kompost, a na jeho místo dám nový kompost z betonu nebo z kovu. Chci se určitě vyhnout plastu a dřevu, které by ztrouchnivělo. 

Mimochodem dokoukala jsem ten dokument o mikroplastech a musím říct, že i když jsem s naprostou většinou věcí souhlasila, mám poněkud problém s tím, že začít by se mělo u našich domácností. Myslím, že začít by se mělo na vládní úrovni, protože osobní odpovědnost funguje jen v případě, kdy máte vůli a peníze. Co si budeme, alternativy plastu jsou obvykle dražší a chudší lidé nebo zkrátka lidé, kteří si z nějakého důvodu dávají pozor na peníze, tak budou vždy tendovat k využívání levných (a závadných) plastů. Navíc mi tenhle apel na osobní odpovědnost připadá jako slušný alibismus. Dál budeme ve velkém vyrábět zdraví a prostředí škodlivé plasty a zároveň budeme obviňovat lidi z toho, že je používají...

Dneska tu byl Saša a ptal se na řešení situace s Idou a s domem. O úpravě poměrů ohledně Idy pořád přemýšlím, ohledně domu už jsem se trochu posunula, ale celé mi to hapruje na rozporu mezi emocemi a tím, co bych měla racionálně dělat. Saša se snaží chovat se ke mně přátelsky, ale myslím, že prostě nechápe, že rozchod zpracovávám jinak než on. Co jsem pochopila z toho, co mi kdysi říkal o svých minulých rozchodech, tak je prostě zvyklý rychle navázat jiným vztahem a asi to nějak extra dlouho nezpracovává. Já jsem naopak ten typ člověka, co takové věci zpracovává dlouho. Když už s někým jsem, jsem zvyklá se na něj emocionálně i fyzicky navázat a pak to samozřejmě nejde utnout jen pár měsíci nebo rozhodnutím. 

Četla jsem, že zpracovat rozchod průměrně trvá zhruba polovinu doby, co ten vztah trval, je tedy logické, že ani půl roku, což je pro Sašu už asi doba, kdy bych podle něj měla být úplně jinde, ještě není dostatečně dlouhá doba. Můj problém je, že jsem ve vztazích spíše takový usedlý typ. Když už se do někoho zamiluji, tak je to pro mě ten nejhezčí člověk na světě (i kdyby měl dvě hlavy a obě by vypadaly jako Dwayne Dibley), se kterým chci ztrávit zbytek života, tedy dává smysl, že oprostit se od takového vztahu je na dlouho. 

Proto vím, že můj vztah se Sašou bude tímto ještě dlouho poznamenán a nepůjde to tak, že bychom byli kamarádi, už jen proto, že se nemohu kamarádit s někým, kdo mě opustil. Sice s ním ráda trávím čas, ráda si s ním povídám a tak, ale zároveň vím, že mě to teď zraňuje a až se dozvím, že začal život s někým jiným, bude to pro mě těžké a taky zraňující. Tedy distanc od něj je spíše sebezáchovný pud než nějaká pomsta. A také nemůžu přehlížet to, co všechno jsem do vztahu dala a rozchodem to ztratilo smysl a že mám také nějakou hrdost, která mi nedovoluje přistoupit na to, že od teď bude můj život organizovaný skrze jeho pracovní potřeby. To jsem dělala ve vztahu (byl to jakýsi vztahový bonus, resp. vycházení si vstříc), ale teď už to nedává smysl. 

4. dubna 2026

O produktivitě a (ne)dědictví

Chtěla jsem jít dneska uklízet na zahradu, ale sotva jsem vylezla, začalo pršet, tak jsem šla uklízet dovnitř. Konečně jsem opravila síťku do okna, kterou kdosi (nejspíše Iduška) protrhl. Sice to nevypadá moc esteticky (koupila jsem si k tomu účelu sadu na opravu síťěk na Temu), ale bude to funkční, což je podstatné. Pak jsem pokračovala v likvidaci letitých zavařenin, kterých je snad tuna, a i v tomto jsem značně pokročila. Také jsem si udělala nějakou práci a dokončila několik zakázek, takže si dneska připadám vysoce produktivní, ačkoli - když to vezmu kolem a kolem - mohla jsem toho stihnout i víc. Večer si asi vyjdu se psem na procházku. 

Děti jsou dnes u babičky, takže jsem si udělala jídla, která obvykle nejedí a tedy nemá smysl je dělat, když jsou tady - konkrétně soba nudle s tofu, zeleninou, edamame boby a rybí omáčkou a večer jsem udělala takový experiment, a sice plátky cukety zapečené se sýrem. To bylo moc dobrý. Dokázala bych si to představit i jako náhradu chleba do nějakého low carb toastu. Taky jsem v návalu depresivní chvilky sežrala něco ze zásob pro koledníky (to byl naprostý opak low carb), takže budu muset zítra zajet koupit něco dalšího. Připadám si jako Penny z TBBT, která musela ze stejného důvodu na několikrát nakupovat sladkosti na halloweenskou koledu. 

Pak jsem uklízela to, co jsem zdědila... tedy spíše "zdědila"... po tetě mé tety. Mojí tetě totiž umřela teta (logicky, jinak by nedědila, že jo) a zanechala po sobě byt naprosto narvaný věcmi. Teta ve snaze se toho zbavit to začala rozdávat po příbuzných. Já dostala nějaké nádobí (to se vždycky hodí), ubrusy (vzhledem k novému jídelnímu stolu se taky hodí) a pak dvě sady ještě originálně zabalených polštářů a peřin z vlny, což byl nakonec dost dobrý deal, protože když jsem si hledala na netu, kolik by mě stály, bylo to několik vyšších jednotek tisíc za jednu sadu. Součástí sady je i nějaká prohřívaná vlněná deka, respektive podložka, která je prezentovaná jako nějaký terapeutický prostředek, což musím hned vyzkoušet.

Měla jsem dneska nějakou smutnou náladu. Když tu nejsou děti a nemusím se jim věnovat, více to na mě doléhá. A i když tu děti jsou, chybí mi nějaká dospělá spřízněná duše. I když jsme spolu se Sašou poslední rok až dva moc času netrávili, aspoň jsem věděla, že tu někdo je. Občas uvažuji nad tím, jestli by to bylo jiné, kdybychom spolu trávili více času a praktikovali takové ty "trapné poučky" z lifestylových magazínů, jako např. udělat si denně hodinu jen na sebe, nechodit spát naštvaní a podobně. Těžko říct a je asi zbytečné uvažovat nad tím, kvůli komu jsme spolu ten čas netrávili, protože za tohle v drtivé většině případů nemůže jen jeden, respektive není to tak jednoduché. 

No nic, pustím si Pána prstenů, to mi snad zlepší náladu.