1. srpna 2026

O gymnastice a plastice

Iduška se dnes vrátila z gymnastického soustředění. Původně pro ni měl jet Saša, ale nakonec jsem pro ni jela já. Ostatně původně si pro ni měl taky večer přijet, ale spí tady. Argument: moc práce, je třeba naglazovat pec. Iduška z toho byla smutná. Byla smutná i z toho, že nebyl na závěrečném vystoupení. Tak si říkám, na co bude Saša jednou vzpomínat, až bude starý a bude si chtít připomenout, jak trávil čas s dětmi... nejspíše bude muset myslet na to, jak glazoval. Když jsme spolu ještě byli, tak mě to štvalo. Zatímco ostatní holky z gymnastiky měly na soutěžích a vystoupeních oba rodiče, za Idušku jsem tam byla v drtivé většině případů sama. Ostatní tatínci se podíleli na stěhování koberců, zařizovali tisk letáků, občerstvení... no hádejte kdo z rodičů Idušky toto dělal. Štvalo mě to, ale nijak extrémně jsem netrvala, aby se také angažoval. Možná jsem měla, protože tohle nedělání nic společně je cesta k odcizení. Na druhou stranu, kdybych na tom trvala, možná by to odcizení urychlilo, jen z jiné "strany". Prostě by bylo lepší, kdyby toto chtěl dělat sám od sebe, ale to se nestalo. 

Možná teď zním trochu jako pokrytec, protože já také v jednom kuse pracovala. To bylo ovšem tím, že jsem musela mít dvě práce, aby Saša mohl mít jen jednu. Teď, když už nemá příjem z antikvariátu, je jenom sám za sebe a asi to začíná pociťovat. Na jednu stranu je to ale dobré - dokud jsem mu generovala zisk, pro který se nemusel namáhat, těžko mohl zjistit, jak si na tom stojí jeho podnik s keramikou. 

Začíná mi tímhle příklonem k "budování businessu" připomínat kováře. Možná neustálé poslouchání kovářových patrialchálních a kapitalistických keců zanechalo své následky. Nebo je taky glazování jenom výmluva pro nějaké jiné aktivity, při kterých by mu Ida překážela. To by ovšem bylo velmi smutné.

No nic. Teď k něčemu jinému.

Včera jsem vedla debatu s kamarádkou. Nemůže sehnat partnera, ačkoli ji neustále nějací muži nabalují. Ve vlaku, v posilovně, na zastávce... stěžovala jsem si jí, že mě se toto obvykle neděje (i když teď mě zrovna oslovil nějaký týpek na Instagramu... nicméně jeho profil s uměleckými fotkami nějakého polonahého chlapa, což bude nejspíš on, ve mně úplně moc důvěry nebudí), načež ona konstatovala, že je to nejspíše tím, že vypadám výrazně mladší a tak si chlapi prostě netroufají, protože mě mají za nějakou mladou studentku. Šedesátiletá paní Sýkorová se mě sice ptala, jestli jsem starší než ona, ale ona má schizofrenii... a ta "jó-paní" ve Flixbuse byla zase velmi překvapená (Jó?), že mi není osmnáct. Takže na tom asi něco bude. 

Myslím, že za to může moje poprsí. Jsem plochá jako prkno (i ty lentilky pod kobercem jsou na mě dost velkorysé přirovnání), což v kombinaci s juvenilním vzhledem asi vzbuzuje o mém věku dost pochybnosti. Zajímavé je, že jak jsme o tom mluvily, tak mi brzy začaly na FB skákat reklamy na nějaký miniinvazivní zákrok na zvětšení prsou. Překvapivě to ani není tak drahé, jak jsem myslela. Čekala jsem, že takové operace jdou do stovek tisíc, ale ne. Konzultovala jsem to s ChatGPT, který dost snížil mé nadšení, když konstatoval, že jsem na takový zákrok prostě moc hubená. Taky se mě snažil přesvědčit, že moje postava "vyzařuje francouzskou eleganci" a že není třeba nic zvětšovat, podlejzák jeden. Na druhou stranu nějaké méně výrazné zvětšení (no já bych stejně nechtěla kozy jako vozy) by u mě mohlo být přirozené. No nechám si to projít hlavou, na jednu stranu mám odvěký a velký odpor k operativním zákrokům obecně (císař pro mě byl fakt očistec), na druhou stranu bych si ráda zvedla sebevědomí a zvýšila šance u opačného pohlaví. Občas jsem toto kdysi ze srandy prohodila před Sašou, ale ten se dušoval, že je s mým poprsím spokojený a že je proti zvětšování. Ovšem Saša je už ze hry a co si budeme... nejsem zrovna Nefertiti, nějaký upgrade by tomu dost pomohl. 

Žádné komentáře:

Okomentovat