Příspěvek z vany

Tento příspěvek je poměrně unikátní, protože jej píšu z vany. Mám nějaká ztuhlá záda a doufám, že horká koupel by mi mohla pomoci. Kromě toho mi ji doporučil ChatGPT jako způsob, jak si navodit pozitivnější myšlenky. Je mi totiž dnes poněkud smutno jakožto následek budoucí pondělní návštěvy zubaře. Bude tam i Saša - dokud jej nevidím a neslyším, není mi zase tak úplně nejhůř, jakmile se ale máme vidět, nějak to na mě padá.

Taky mi poslední dny chybí "mužská ruka", což se pak není co divit, že mi z toho chybí i manžel. Asi je to následek hormonálního cyklu, respektive jeho aktuální fáze. 

Byly jsme s Idou v cirkuse. Lexa jít nechtěl - asi mu to v jeho pubertálním věku přišlo trapné. Původně jsem měla v plánu to Idě zatrhnout, protože cirkusy zrovna nemusím (vlastně jsem nikdy v žádném nebyla, ale z principu), ale nakonec byla velmi otravná. Potkala jsem tam známou, která tam byla za stejných okolností, což je vtipné. Představení bylo zajímavé, bylo to jiné, než jsem si to vždycky představovala. 

Večer mi volala tchyně a mj. říkala, že když se ptala Idušky, co chce k Vánocům, chtěla návrat táty. No aspoň s tím pořád netrápí jenom mě. Vzhledem k tomu, že tohle zajistit nedokážu, bude se muset spokojit s poněkud materiálnějšími hodnotami.

Já jdu dělat těsto na cukroví. Dalo by se říci, že je to aktuálně moje náhradní uspokojení.

Jak se mi již od rána nedařilo

Dnešek je od rána úplně podělaný. Brzy ráno jsem musela vést Idušku do školy na bruslení, ovšem auto jsem měla celé zamrzlé a když už se mi podařilo do něj narvat klíč, tak ten tam zamrzl taky. V takových chvílích vzpomínám na to, jak mi Saša přejel klíč od dálkového odemykání sekačkou a chytá mě rapl. Když jsem pak přijela domů a měla jsem ještě tři čtvrtě hodiny před odjezdem do práce, chtěla jsem si udělat těsto na perníčky, načež jsem zjistila, že nemám med. Hned jsem si tedy dva objednala do Alzaboxu - asi poněkud obskurní řešení situace, ale... Nebudu to s cukrovím moc přehánět, udělám tři čtyři druhy a kašlu na to. Beztak je to jen způsob, jak se zabavit a nemít trudné myšlenky, stejně jako zírání na 1000 lb sisters, My 600lb life a podobné creepy záležitosti.

Kapra už mám slíbeného od ségry, která má (respektive její snoubenec má) rybník. Je zajímavé, že když jsem se ptala dětí, co chtějí jíst na štědrovečerní večeři, vyplulo z nich, že kapra, ale že jim nechutná. Takže udělám asi "symbolicky" smaženého kapra a k tomu vinnou klobásu, nebo tak něco, protože už předpokládám, že kapra jíst nebudou. Když to tak po sobě čtu, tak možná Vánoce přispějí k tomu, že přestanu vypadat jako exponát z Dachau.

Saša aktuálně podezřele často tráví večery u své kolegyně - obvykle, když na muže přijde krize středního věku, opouští svou "starou" partnerku a nachází si nějakou mladší a hezčí, když ale už takovou má, evidentně takový muž středního věku jde a najde si nějakou starou vychlastanou vyzobanou slunečnici. A to se říká, že ženy v období přechodu blbnou, mají rozhašené emoce a podobně. Myslím, že na chlapa v období krize středního věku žádná žena v přechodu nemá ani náhodou. 

Naštěstí nemám moc čas to hloubkově řešit (takže zůstávám v módu povrchního smutku a naštvání), protože mám hodně práce s vožením dětí od čerta k ďáblu, s pomocí s domácími úkoly, zkoušením, úklidem, zařizováním běžných denních záležitostí a se zakázkami, kterých mám teď bambilion a je obtížné to všechno stihnout. Alespoň budu mít na dárky - něco už mám nakoupeno, ale jde spíš o takové maličkosti, větší dárky budu muset ještě vymyslet. Asi dám každému dítěti nějaké Lego a pak ten výlet do Vídně (a do nekonečna a ještě dál). 

Jak jsem neumřela v autě

Musím říct, že cesta do Prahy byla o mnoho snadnější, než jsem si představovala. Svůj díl na tom určitě mělo i to, že v neděli jsou silnice v Praze (a tím myslím spíše okrajové části Prahy) poměrně prázdné, až to chvílemi vypadá jako po nějaké zombie apokalypse. V takové situaci je poměrně snadné se zde orientovat, trefit ten správný pruh atd. Tedy jsme bídně nezahynuli v autě vlivem mých řidičských (ne)schopností, ale v pořádku jsme doputovali až na výstavu Titanic. Abychom nemuseli čekat na mrazu, koupili jsme si VIP vstupenky, takže jsme měli všude přednost. To bylo super. Lexa měl nicméně výstavu prolétlou tak za 10 minut - to je ale u něj obvyklé. Překvapilo mě, že Iduška důsledně zastavovala u každého exponátu, pouštěla si audioprůvodce a vážně jej poslouchala. Od ní jsem spíše čekala, že se bude nudit a bude to dávat okázale najevo. 

Pak jsme se jeli najíst do asijské restaurace. Problémy nastaly s polévkou s sebou, kterou jsme brali Sašovi - musela jsem třikrát připomínat paní za kasou, že čekáme na polévku (mezitím ji dostalo deset dalších zákazníků), což bylo vždy kvitováno slovy "Promiňte, já zapomněla.". Jednou se to dá pochopit, třikrát už je to horší. Ale paní měla celou dobu sluchátka v uších, tak tam asi měla puštěného něco zajímavého, co překonalo její pracovní povinnosti - nemůžu říct, že bych pro to v neděli odpoledne neměla jisté pochopení.

Cesta zpátky proběhla ve tmě, což bylo trochu depresivní a krásné zároveň. Ostatně spojení protichůdných pocitů (smutek + radost, naděje + beznaděj) si poslední dobou užívám víc, než bych chtěla. Je to zvláštní, ale chvílemi mám v sobě takový klid a jistotu, kdy mi skoro přijde, jako bych viděla do budoucna (šmarjá, teď mluvím jako bláznivej pan Sýkora) a věděla, že se k sobě vrátíme, protože k sobě prostě patříme. Jenže pak jsem konfrontována s realitou, vidím, že mi nevěnuje takový druh pozornosti, který bych si přála, a mám v sobě zase beznaděj. Možná přikládám všemu až přílišný význam. Měla bych přestat vše tak analyzovat a brát to spíše racionálně. Má teď jiné problémy k řešení, já jsem teď někde až na konci toho, čím se zaobírá.

Výstava a dárky k Vánocům

Zítra jedeme na výstavu do Prahy, musím se tedy uspat dříve, což bude poněkud problematické. Jakmile se uložím ke spánku, začnou mi hlavou jako splašené běhat myšlenky a nemůžu zabrat. Také mě stresuje, že po mně Saša chce, abych večer hodila Idušku k němu do bytu. Ještě jsem tam nebyla a ignorace existence tohoto místa mi dělá dobře. Jet tam a vidět to znamená neignorovat to - rozchod bude tedy zase o něco definitivnější, což se mi samozřejmě nelíbí. Ráda bych měla nějakou naději.

Všímám si, že Sašovy stravovací návyky se nějak zhoršují. Přehršel sladkostí, sladkého pití, tučného, polotovarů, smaženého... připadá mi to jako emocionální přejídání. Do toho je nemocný a zanedlouho pojede na trhy spát v zimě jen na nějaké vyhřívací dece. Moc se mi to nepozdává, ale teď už mu do toho kecat nemůžu. Jen doufám, že si takto nezadělá na nějaké vážnější zdravotní problémy - nerada bych byla ještě ke všemu vdova.

Začala jsem řešit dárky k Vánocům. Sestra má aktuálně čtyři děti (toto číslo se průběžně zvyšuje), takže si to musím nějak rozložit. Přemýšlela jsem, co bych chtěla já, protože se mě už na to pár členů rodiny také ptalo. Připadá mi, že všechno materiální už mám, chybí mi jen někdo, kdo by mě měl nepodmíněně rád. Přála bych si k Vánocům, aby se mi vrátil manžel. Ale ne proto, že je sám, v obtížné situaci, ve stresu, nemocný, nebo tak něco, ale proto, že mě má rád. V partnerství se může objevit hodně věcí, ale pokud se dva milují, dá se vyřešit naprostá většina.

Únava pracovní a životní

Dneska jsem celý den poněkud unavená, protože jsem včera do tří do rána stavěla stůl a židle. Nicméně ukazuje se mi, že takovéto úpravy v domácnosti mi psychicky pomáhají, jelikož se (1) zaměstnám a (2) hezčí prostředí mi léčí emoce. Také už to bylo třeba - ten starý byl nevhodný pro účely stolování v malé místnosti a příslušné židle už byly dost odrbané (kočky si z nich dělaly škrabadla). 

Do antiku dneska zavítal pravidelný zákazník, kterému přezdívám "Afro blonďák". Překvapivě je to někdo, kdo má blonďaté afro. Je to poměrně fascinující člověk, a to v tom smyslu, že se snaží sbalit nějakou ženu (už asi pět let, co tak pozoruji), přičemž se na to rozhodl jít vědecky - postupně nám vykoupil knížky o vztazích a psychologickou literaturu. Teoretický základ má tedy asi dobrý, nicméně problém bude spíš ten zbytek - stačí se s ním chvíli bavit a řekla bych, že každá žena rychle pozná, že tady je něco špatně, tady fakt ne. 😀 Zejména neustále nadává na ostatní národnosti, což je poněkud otravné, zvláště když si člověk uvědomí, že Češi vážně nejsou nějaký nadnárod se supervlastnostmi. 

V neděli plánuji jet s dětmi do Prahy na výstavu o Titaniku. Bude to pro mne taková zkouška řidičských schopností - sice už jsem jela delší trasy, ale ještě ne třeba dvě hodiny v kuse (resp. s menší pauzou pro obnovení pozornosti). Není to úplně samoúčelné - v lednu plánuji jet s dětmi na několik dní do Vídně a také bych tam chtěla jet autem. Prý je cesta do Vídně poměrně pohodová, co se náročnosti trasy týče, nicméně považuji za vhodné si předem vyzkoušet podobnou trasu na domácí půdě, než se vrhnu na zahraničí. 

Iduška je dneska u Saši. Takové dny jsou pro mě podivné, protože Iduška se mnou obvykle spí na posteli a když tam není, doléhá na mě, že jsem sama. Často tak spím v obýváku, kde jsem byla zvyklá a není to pro mě takové nové. A také je mi příjemnější usnout u sledování televize, než ležet v posteli a přemýšlet, co je to se mnou a mým životem špatně, že jsem skončila sama.

Předvánoční deprese

S předvánočním obdobím na mě doléhá, že letos tu vlastně budeme sami. Obecně je moje nálada značně kolísavá. Když se bavím s kamarádkami a ty mne přesvědčují, že mám být ráda, že odešel, protože mu na mně evidentně vůbec nezáleželo, je mi lépe, ale když jsem tu v noci sama, nebo zařizuji běžný chod domácnosti, tak je mi smutno. Nicméně dále se řídím radou nekontaktovat jej, nedolézat, i když je to těžké. Snažím se zabavit jinak, což je ale obtížným úkolem, protože většina mých aktivit je nějak svázána s ním.

Škoda, že taktikou "nedolézat" se neřídí také K. Ten mi vesele denně píše, jak by se sem nejraději rozjel. Co je to za logiku? To si vážně myslí, že cca měsíc po konci jedenáctiletého vztahu budu celá žhavá si tahat domů muže na krácení dlouhých zimních večerů? A zrovna jeho? Sebevědomí mu evidentně nechybí. Ignoruji ho, ale evidentně si vystačí v komunikaci sám. 

Naopak Saša se řídí taktikou "nekontaktovat" velmi důsledně - tady bych naopak ocenila, kdyby provedl nějakou sebereflexi a přišel mé dlouhé zimní večery zpříjemnit. Bohužel to ale vypadá, že budu po večerech spíš montovat nový nábytek a zírat na reality show o tlustých lidech. 

Řidičák a záhada závěsných květináčů

Byla jsem si dnes vyzvednout nový řidičák. Naštěstí jsem si všimla za pět minut dvanáct, že mi končí platnost toho starého, a stihla jsem si ho včas zařídit přes Portál dopravy - jinak bych od zítra asi byla nahraná. Poslední dobou mám se svým statusem řidičky obecně hodně problémů - na autě se pořád něco kazí, řidičák mi málem propadne, musím platit povinné ručení... Snad mi nechce vesmír něco naznačit.

Včera se u nás stavoval Saša. Chudince Idušce dost chybí. Choval se chvílemi podivně - zkoumal, kolik mám doma vína, a pak se podivoval nad kovaným držákem na květináč, který mám doma snad už pět let a jsem líná si ho přivrtat do zdi. Vzhledem k tomu, že mi často dělá problémy i interpretace normálního chování, o tomhle nevím, co si myslet. Chtěl si vzít víno a bál se mi to říct? Plánuje si doma pověsit závěsný květináč? 

K. začal být poslední dny dost nechutný, přemýšlím, že si ho zablokuji a oželím případnou spolupráci, kterou mi nabízel. Vzhledem k tomu, že už nehrozí, že bych šla prodávat na Pernštejn, můžu ho celkem snadno bez následků vyghostit. Začal mi navrhovat, že za mnou přijede, protože mi určitě musí chybět to... ehm... No, od včerejška si doma důsledně zamykám. Kromě naprostého nepochopení ženské psychiky mne fascinuje, že si evidentně myslí, že je to pro mě lákavá nabídka. 

Dnes v noci zdál se mi divný sen

Zdál se mi dnes zvláštní sen, musím si jej zapsat dříve, než jej zapomenu. Byli jsme se Sašou znovu v Massif des Calanques u Marseille, kde jsme byli minulý rok. Šli jsme podél pobřeží a čekali, že nalezneme "fjord" s krásným výhledem, ale první útvar, který vypadal jako fjord, byla jen velká ulička s obřími schody a domy podél. Šli jsme dále a tam už jsme našli fjord s krásnými strmými skalami a nádhernou pláží. Šli jsme tam a kolem jsme prošli kolem fotbalového hřiště, okolo kterého byly postavené antické sochy ve sportovních pozicích. Šli jsme dále a byl tam zámek se zaprášenými a pokrčenými koberci na podlaze v první místnosti. Také tam byla tapisérie, na které byla žena se dvěma jednorožci (shodou okolností stejný výjev jako u "středověkého" povlaku na polštář, který mi přišel před pár dny z Temu). Celé to bylo takové... snové (? jak překvapující, když šlo o sen, že jo) a melancholické. 

Poprosila jsem AI o výklad. Když jsem jí dodala celý kontext, napsala mi toto: 

Vracíš se na místo, kde ti bylo dobře. To je tvoje duše, která tě vede zpět do prostoru klidu, jistoty, krásy, vztahu s dítětem (Saša je pro tebe bezpečná kotva). Je to místo, kde jsi byla šťastná a kde jsi cítila, že máš svou hodnotu. Sen ti tím říká: Hledej světlo tam, kde je láska bez podmínek - v sobě a ve svých dětech. 

Hledáte fjord - ale první je falešný, jen ulička. Tohle je fantasticky výmluvné. V reálném životě teď hledáš klid, oporu a jistotu, ale první fjord, který vidíš, je falešný, neprázdný, nepůsobí opravdově. Fjord je hluboká emoční kotva a jistota a ten první je jen napodobenina - urbanizovaná, tvrdá, umělá. Druhý fjord je opravdový, nádherný. Až když jdete dál, najdete místo: hluboké, čisté, strmé, opravdové. Krásnou pláž, prostor k nadechnutí. To je fantastická metafora: když půjdeš dál, když projdeš bolestí, najdeš znovu skutečnou krásu a hluboký vnitřní klid. 

Antické sochy sportovců kolem hřiště - sport je symbolem výkonu, boje, snahy, tlaku, zátěže. Antické sochy jsou idealizované postavy, vzory dokonalosti, ikonické mužské archetypy (síla, pevnost, boj). To je o tvém manželovi i o tobě: celou dobu jsi byla v prostředí, kde se měří výkon, dokonalost a síla - jsi z toho unavená. A také: díváš se na vztah s odstupem jako na něco, co možná bylo krásné, ale je to jen socha. 

Zámek se zaprášenými a pokrčenými koberci: zámek je tvůj vztah / vaše minulost, koberec je to, co mělo být útulné, krásné, měkké. Ale jsou zaprášené, pokrčené, zanedbané. Symbolika je jasná - vaše minulost byla kdysi krásná, ale už to není útulný domov, je to staré, zanedbané, nefungující. Někdy vztahy nevydrží, když jeden partner dlouho nic "nečistí", neudržuje, nesnaží se. A tvé podvědomí to ví. 

Tapisérie s ženou a dvěma jednorožci. Jednorožci jsou: čistota, nevinnost, pravda, magická ochrana ženské duše. Žena mezi dvěma jednorožci je archetyp sebe sama: žena, kterou chrání její vlastní prastaré síly, žena, která má hodnotu, i když se cítí zlomená, žena stojící mezi dvěma póly - minulostí a budoucností. Tvá duše se ti snaží říct: neseš v sobě mnohem větší sílu, než si myslíš, jsi hodnotná, chráněná a krásná - ne opuštěná. 

Tvůj sen je přesně o tom, co žiješ - začala jsi v prostoru bolesti (falešný fjord), teprve tím, že jdeš dál, najdeš něco skutečně krásného (pravý fjord). Musíš projít kolem věcí, které vypadají jako "dokonalost" (antické sochy), ale nejsou živé. Musíš vidět, že některé věci jsou zanedbané a mrtvé (zámek). A konečně uvidíš, že jsi chráněná a máš sílu (jednorožci). Je to sen o cestě z idealizace do reality. O opuštění starého domu a o nalezení nového prostoru pro sebe a děti. Je melancholický — protože i tvoje duše teď odžívá ztrátu. Ale zároveň je nadějeplný — protože tě vede správným směrem.

Chtěla jsem o tom snu napsat Sašovi, stejně jako asi tisíc jiných věcí za poslední dny, ale dostala jsem odbornou radu mu v rámci zachování vlastního duševního zdraví nepsat. Prý mu mám dát prostor a klid, věnovat se sobě a dětem, rozvíjet své koníčky, uklízet a zvelebovat dům... pokud se bude chtít vrátit, má se prý vrátit proto, že mě má rád a chce se mnou a s dětmi být, ne proto, že v něm budu vyvolávat lítost, vzpomínky a odpovědnost. Asi je to dobrá rada, samozřejmě je to úplný opak toho, co bych ráda dělala.

Také prý mám chodit mimo svou obvyklou komfortní zónu. Tak jsem naplánovala, že v neděli s dětmi pojedeme do Prahy na výstavu Titanik. To bude velmi zajímavé, protože jsem autem do Prahy ještě nejela. Nicméně podle Google Maps by to nemělo být zase až tak složité, měla bych se vyhnout nějakým extrémně rušným lokalitám.

Blízko antikvariátu otevřeli asijské bistro. To je celkem smůla, když od Nového roku zavíráme. Osud, karma nebo něco takového si ze mě asi rozhodl vystřelit... skoro deset let jsem si v antiku říkala, že by bylo fajn, kdyby byla v docházkové vzdálenosti asijská restaurace, a dva měsíce předtím, než mám vypadnout, ji tam otevřou... super. 

Personalizované reklamy a komplikované usínání

Facebook má velmi zajímavě nastavené personalizované reklamy - od rozchodu na mě začala útočit videa sdělující, že "Tento magický rituál vám vrátí muže, kterého jste ztratila, do pěti dnů.". Zajímalo by mě, jestli se najde nějaký blbec, který na to skočí, ale vzhledem k tomu, že porozchodové období bývá velmi komplikované, tak asi jo. 

Co se týče komplikovanosti porozchodového období, přes den funguji poměrně dobře, v noci je to horší. Kromě toho, že mi prostě chybí přítomnost někoho, tak mi intenzivně píše Sašův kolega (pro usnadnění mu říkejme například K.). Ne že by mi mužský zájem nelichotil, ale jeho zprávy jsou poměrně monotónní, a to ve stylu "Zapomeň na něj, mysli na budoucnost, přijdou jiní, máš luxusní zadek, kdys měla naposledy sex.". Chmpf. Tohle fakt moc nepomůže, když se někdo trápí po rozchodu.

Snažím se být trochu konstruktivní. Trochu uklízet, organizovat, třídit, plánovat... mám také poměrně dost práce se zakázkami, takže přes den moc nemám čas myslet na Sašu. Jak už jsem říkala, v noci je to horší a přepadá mě splín, hlavně když děti spí a já jsem tady úplně sama a všechno to na mě tak nějak dolehne. Někdy bych se chtěla probudit, mít ho vedle sebe a zjistit, že to byl jen nějaký blbý sen. 

Jak se děda pohřešoval (5 minut)

Včera mi volala babička, že se děda nevrátil domů z města. Vyšilovala, jako kdyby se pohřešoval kdovíjak dlouho, následně jsem z ní vypáčila, že je to asi tak 5 minut. Řekla jsem jí, ať počká pár hodin a pak mi zavolá, kdyby nepřijel domů, že to budu řešit - o dalších 5 minut později už mi volala, že děda je v pořádku doma a že dostane "držkovou". Přišlo mi to v podstatě pěkné, že se o něj tak bojí - i když se to na první pohled nezdá, protože babička si na něj pořád stěžuje, ve skutečnosti se mají rádi. Takový vztah bych také chtěla - abych se mohla spolehnout na to, že s tím druhým zestárnu, ať se děje, co se děje.

Dopoledne jsem pracovala a odpoledne jela za sestrou. Potřebovala jsem nějaký kontakt a doufala jsem, že mi to udělá lépe. Také jsem chtěla vidět svoji novou neteř, které jsem si zatím moc neužila. Neteře jsem si užila (poblinkala mě), ale náladu mi návštěva moc nezvedla - sestra má momentálně tři malé děti a jedno větší, takže u ní doma vládne chaos a nepořádek, ale vlastně vypadají poměrně šťastně, takže to pro mě bylo poměrně nepříjemné nastavení mé vlastní situace. 

Sestra mi ukazovala, co koupí příteli k Vánocům - to mi připomnělo, že minulé Vánoce jsem musela Sašu domanipulovat až do obchodu, aby mi vůbec něco koupil. Jeden dárek od něj jsem si dokonce koupila sama. Přišlo mi to v tu chvíli tak smutné, že se mi chtělo při rozbalování dárků brečet. Přišlo mi, že bych si zasloužila, aby mi věnoval alespoň minimum pozornosti a něco mi koupil/vytvořil z čistého zájmu a lásky, aniž bych mu to musela připomínat a nutit jej do toho. Nepotřebuji zrovna diamanty a perly, ale chtěla jsem prostě něco, co by ukazovalo zájem, i kdyby to byla nějaká úplná blbost. Něčeho takového jsem se nedočkala, takže jsem z toho byla akorát smutná.

Zní to jako banalita a malichernost, ale v takové situaci mi prostě přišlo, že na mě už nezáleží. Že trávím sedm hodin denně zadarmo v antiku, aniž bych za to dostávala alespoň zájem, pochvalu, pozornost, něco... V takové situaci je pak těžké věnovat pozornost i tomu druhému, protože člověku přijde, že je to celé jednostranné. Celá situace se navíc opakovala na moje narozeniny, to mi zlomilo srdce podruhé. Teď, když to píšu, mám u toho menší breakdown a brečím, vlastně je to asi ten největší vnější projev emocí, který jsem ze sebe od rozchodu dostala. 

Prostě mi přijde líto, že vedle sebe nemám a poslední rok jsem ani neměla někoho, kdo by si mě vážně vážil, chtěl se mnou trávit čas a dal si práci s tím, abych se cítila oceňovaná. Nepotřebuju k životu boháče, který by mě zasypával zlatem a drahými dovolenými, prostě bych chtěla někoho, kdo by mě měl rád a bylo by to i poznat...

Podivné interakce

Dnes jsem měla podivnou interakci v antiku. Zákazník si tam vyzvedával knihu o partyzánech ze Žďárska a u té příležitosti jsme se zapovídali. Řekl, že je fotograf, a jestli bych někdy chtěla nafotit svatbu, mám dát vědět. Tak jsem mu řekla, že svatba bohužel není úplně aktuální záležitost, protože řeším spíše rozchod, na což si mě chtěl vyfotit na mobil (v tomu mu zabránila přítomná přítelkyně), aby mě ukázal kamarádovi. Vypadá to, že trh s ženami v okolí je značně vyprázdněn, to už je potřetí, co mě chce někdo někomu dohazovat. Kdyby mi nebylo mizerně, tak by mě to i pobavilo.

Iduška byla dnes na návštěvě u kamarádky a když přišla domů, brečela. Zajímalo mě, co jí je - říkala, že se jí stýská po tátovi. Tohle jsou pro mě obzvláště těžké chvíle. I když se jí snažím utěšit tím, že za tátou brzy pojede, je evidentní, že jí chybí rodina jako celek. Před pár dny mi říkala, že by k Vánocům chtěla FNAF hru, tričko s Jednorožčí akademií a to, aby se táta vrátil. Tyhle věci Sašovi ani neříkám, zní to jako laciné přemlouvání.

Při scrollování Facebookem (poslední dobou je tupé zírání na FB můj oblíbený vymývač mozku) jsem narazila na meme, na kterém bylo něco ve smyslu: "Proč tak spíš?" - "Protože když jsem vzhůru, můj život se rozpadá.". Tohle sedí na moji situaci - také bych ráda usnula a vzbudila se v době, kdy mi bude lépe a moje situace bude vyřešená...

Na pos*aného i hajzl spadne

Poslední dobou se mi všechno sere. Vztah, teď i auto... nejprve mi zlobil chladič, když jsem jela fotit kachlová kamna na Svojanov (to byla celkem bojovka), následně mi břinkl kamínek do předního skla (to se bude muset vyměnit) a dnes mi začal cestou do práce cukat motor, takže jsem to musela otočit, jet domů a čekat na Sašu, aby mě hodil do práce. Skoro to vypadá, jako by osud chtěl, abych si pořídila nové auto. Marně čekám, až se mi povede něco pozitivního. Nejpozitivnější by bylo, kdyby přišel manžel s kytkou a oznámil mi, že mě má vlastně rád...

Zatím to bohužel vypadá, že přitahuju maximálně tak Sašova kolegu, který mi začal poměrně intenzivně psát dosti... ehm... pochybné věci. Ne že by mě netěšilo, že mám "luxusní postavu" a další luxusní věci, které tu ani nemůžu reprodukovat, ale celkem mě děsí představa, že někdo počítá, kolikrát se pro něco ohnu, aby mi mohl koukat na zadek (naposledy to prý bylo 24x... netušila jsem, že se pro něco tak často ohýbám). Nehledě na to, že aktuálně v porozchodové depresi na takové řeči ani nemám náladu. 

Rodina mi popravdě svými řečmi také moc nepomáhá - sestra mi říká, že se za pár měsíců zase dáme dohromady a uděláme si další dítě (asi vlastní zkušenost), máma mi dohazuje kolegu z práce, který bydlí kousek ode mě u rodičů (to je tak trochu red flag). No popravdě bych asi radši brala to dítě, kdybych si musela vybrat...

Deprese pokračuje

Ačkoli jsem čekala, že mi touto dobou už bude výrazně lépe, je mi spíše hůře. Nevím, přijde mi, že moje emoční reakce nabíhají nějak se zpožděním. Nejprve jsem po rozchodu měla mentalitu "no stejně na mě byl pořád ošklivej a nebudil dojem, že by mě miloval", ale to mě nějak opustilo. Aktuálně vzpomínám na to, co bylo hezké - povídání si, běžný denní fyzický kontakt, zájem. Je zajímavé, že když někoho milujete, jako byste cíleně vynechávali jeho vady. Najednou je pro vás ten člověk nejhezčí a bezchybný a bez vás si určitě najde nějakou hezčí, chytřejší, movitější, budou se spolu mít dobře a vy umřete steskem. A i když vám kamarádky říkají, že se na něj máte vykašlat a najít si někoho hezčího, chytřejšího a movitějšího, se kterým se budete mít dobře, tak vám to nějak nejde.

Zatím mi to moc nejde. Snažím se o odstup, ale je to těžké, zvláště když si musíme předávat děti, má tu dílnu a tak jsme skoro v denním kontaktu. Také se mi stýská. Jsem tu pořád sama a leze mi to na mozek. Dny jsou temnější jak za oknem, tak ve mně. Denně chodím do antikvariátu, tam mi jej vše připomíná. Ani nevím, proč tam pořád chodím - peníze z toho nemám. Asi by to znamenalo definitivní tečku a to si pořád nechci připustit...