30. července 2026

O rybízové marmeládě a oteklých nohou

Včera, sotva jsem v osm večer dojela domů, šla jsem se naložit do vany. Tam jsem si všimla, že mám fakt hodně oteklé nohy. Měla jsem je oteklé více, než když jsem čekala Idušku, a to jsem byla oteklá od hlavy až k patě. Proto nerada koukám na fotky z doby, kdy jsem byla těhotná - vypadala jsem značně nafoukle. 😅 To mě trochu vyděsilo, tak jsem se poradila s doktorem Googlem, který mi řekl, že pokud mám jednu nohu nateklou více než druhou, může to být krevní sraženina a embolie. Primář ChatGPT to odsouhlasil a mi hned poradil, ať si dám nohy hore (kvůli tomu otoku) a případně i volám rychlou, což mi připadalo poněkud přehnané, tak jsem šla spát. Předpokládám, že otok byl kombinací fakt hodně velké námahy (prakticky od 1. dne výletu mě silně bolela lýtka) a později i vedra.

Dneska už mám nohy téměř v jejich normální velikosti a už ani ta lýtka mě nebolí. Zato mě bolí břišní svaly a začínají se mi na nich rýsovat "buchty". To je výhoda, když máte pouze nepatrné množství podkožního tuku - jakékoli posilování jde vidět prakticky instantně.

Pár malých dodatečných poznatků k výletu - prvně jsem se bála vyrazit v barefoot botách, ale jelikož jsem se bála otlaků z pohorek nebo prostě obecně pevných bot, nakonec jsem v nich šla. Neměla jsem však klasické barefooty, ale takové s trošku pevnější vložkou. Po ujití několika desítek kilometrů a zdolání nemalého převýšení musím říct, že to byla fakt dobrá volba. Speciální hydrogelové náplasti na puchýře jsem nemusela vůbec vytahovat, navíc je poznat, jestli jdete v těžkých botách nebo v ultralehkých. Nejsem úplně takový ten skalní příznivec barefoot, který by nic jiného na nohy nedal (nosím všechno možné od podpatků až po sneakersky), ale do komplikovaného terénu se mi osvědčily.

Další poznatek je, že jsem překonala svoje představy o tom, kolik toho ujdu s těžkým báglem. Vzhledem k tomu, že i cesta pěšky pro Idušku do školy (a to to mám pár stovek metrů od domu) mne dokáže rozdýchat, čekala jsem, že můj největší výkon bude cesta soutěskou a pak už budu jen mrtvá a budu se muset nechat repatriovat vrtulníkem, nebo tak něco. Vyhlídkou Top of Salzburg jsem si vůbec jistá nebyla, tak napůl jsem počítala s tím, že tam vůbec nepůjdu. Asi na tom ale nejsem se svou fyzičkou až tak špatně, což mě těší. Ještě nejsem do starého železa. 😀

Poslední poznatek je, že Rakušani jsou mistři pořádku. Obvykle jsem svoje stravování řešila tak, že jsem si koupila nějaké jídlo s sebou, sedla jsem si venku na nějakou lavičku a snědla to obklopená krásným výhledem. A to i v centru měst Kaprun a Zell am See. Pak jsem přijela do Brna, koupila jsem si v restauraci letní salát (kuřecí + zelenina + avokádo + ananas se zálivkou) a chtěla si ho sníst někde venku, ale zjistila jsem, že není kde. Buď byli na lavičkách bezďáci, nebo tam byl šílený smrad. Z čeho může být uprostřed ulice, bez zjevného zdroje, takový šílený smrad? Takový "čichový zážitek" mívám i v Praze. Samozřejmě ne všude, ale na hodně místech, kam v Praze nebo Brně přijdu, je prostě smrad. Lidé z větších měst často žijí v představě, že lidé na vesnicích žijí v permanentním smradu z hnoje, ale subjektivně bych řekla, že i ten hnůj, když je ho tu tak dvakrát do roka cítit, smrdí míň. 🙈 Přitom i větší města s tím nemají až takový problém... jasně, vyhnout se tomu při větší koncentraci osob stoprocentně nejde, ale asi něco dělají jinak a lépe.

Dneska jsem se dala do rybízové marmelády, jelikož jsem už měla obavy, že další vlnu veder rybíz nepřežije. Lexa dostal za úkol sklidit to, na co se po dobu mé nepřítomnosti vyprdl. Recept, který se mi osvědčil i minulý rok, je dost jednoduchý: 700 g cukru krystal/krupice na 1 kg omytého rybízu bez stopek. Smíchat to a nechat odložené v lednici do druhého dne. Rybíz tak pustí šťávu. Pak se to dá do širokého hrnce a vaří se to, dokud marmeláda při kápnutí na talířek nedrží konzistenci. Není třeba přidávat žádnou želírovací látku, protože rybíz přirozeně obsahuje hodně pektinu. Někdo to pak i pasíruje, ale já mám ráda, když jsou tam zrníčka i slupky, protože mi to přijde zdravější... samozřejmě je tam tuna cukru, takže... ale i tak.

Koukla jsem dnes do kalendáře - za dva týdny a kousek poletíme na ten Kypr, což je hrooozně brzy pro mě. Tak nějak jsem měla zakódované, že je to až za měsíc a něco, najednou už je to jen to "a něco". 😁Jsem z toho celkem nervózní, a to i když jsem ty Alpy zvládla bez větších problémů. Tam by se ale přinejhorším stalo něco jenom mně, teď budu mít s sebou děti. 

No a poslední perlička na závěr. Ségra mi psala, že jí volala kriminálka, že se nějaký Horváth pokoušel vzít si půjčku pomocí její plné moci. A že jí z kriminálky řekli, že jí bude volat banka a pak i policajti. Volalo soukromé (skryté) číslo. To už mi v hlavě svítila červená kontrolka, tak jsem ségře řekla, ať za žádnou cenu nic neřeší s těmi, kteří ji volají, ale ať jim oznámí, že to jde řešit na policajty sama (a pak ať jde na ty policajti)... pak už s ní nikdo komunikovat nechtěl. Samozřejmě to byl podvod...

29. července 2026

Zell am See - den pátý

Dneska odjíždím domů. Na rozloučenou mě štípla vosa zezadu do krku - super. 😅 Snad to bude to nejhorší, co se mi dnes stane.

Aktuálně sedím v MHD a jedu na vlakové nádraží. Naštěstí jsem dokázala vstát brzy a dojít na bus - včera jsem byla tak unavená a tak mě bolely nohy, že jsem o tom pochybovala. 

......

Zvládla jsem dokonce i přesun na Flixbus. Při čekání mě jeden z řidičů vedlejšího spoje poprosil, jestli bych mu nepomohla koupit kafe v automatu - říkám si, odkud Flixbus vozí řidiče, když neznají automat na kafe? No nic. 

Teď už jedeme směr Brno - tam bych měla být cca za 2 hodiny. Pokud nebude zpoždění, přestoupím hned na vlak a tradá domů. Doufám, že tam Lexa aspoň trochu uklidil.

.......

Ve Flixbusu jsem seděla povětšinou sama, až v Telči si ke mně přisedla nějaká paní, která byla taková... no asi měla nějakou diagnózu. Ptala se mě, odkud jedu, tak jsem řekla, že ze Salzburgu, na což odvětila: "Jó? To nechápu...". Mimochodem to "Jó?" říkala na cokoli, co jsem jí odpověděla. Taky každou druhou věc nechápala. Udivilo ji, že jsem byla na horách, že jsem tam byla sama, že jsem jela lanovkou... Pak, když jsme vystupovali, zasekla se asi 5 minut na tom, že zkoumala, jak přesně fungují područky u sedaček. Naštěstí jsem si nekoupila jízdenku na ten vlak, co jel 15 minut po příjezdu Flixbusu, to bych nestihla. 

Touto cestou jsem si také ověřila svou schopnost zabalit si adekvátní počet věcí na určitý počet dní. Už jsem to skoro dotáhla k dokonalosti - neunosila jsem jen jedny kalhoty. To se bude hodit na ten Kypr, tam budeme mít každý jen batoh. Ale zato budeme mít na apartmánu pračku. 

28. července 2026

Zell am See - den čtvrtý

Dnes je technicky vzato můj poslední den výletu, zítra už jen pojedu domů.

Ráno jsem vyrazila na Top of Salzburg. Bohužel stále chodím jako mámin pověstný naprcaný kačer, tak jsem zvědavá, jestli to vůbec vylezu. Aktuálně sedím v buse a pak přestupuji na další bus do Kaprunu k lanovce.

Začíná být pěkně teplo, ale nahoře prý bude poněkud zima, tak jsem se přinutila vzít si dlouhé kalhoty. Peču se už teď, achjo.

......

Tak nahoře jsem se rozhodně nepekla, bylo tam sedm stupňů. Bylo to tam takové... transcendentální? Ty masy skály, obří kameny a žádná zeleň všude kolem vyvolává pocit malosti a krátkosti vlastního bytí. Ty skály tady jsou miliony a miliony let, člověk jen tak osmdesát roků, když má štěstí. 

O lanovku níž už je to veselejší, jsou tam alpské rostlinky a tráva. Jezera, kolem kterých jsem procházela, mají takovou zvláštní světle modrou barvu, nepodobá se to vodám u nás ani moři.  

......

Konečně jsem se dokodrcala na hotel, takže mám možnost se na tabletu více rozepsat. Do Kaprunu, odkud vyjíždí lanovka na Kitzsteinhorn, kde je těsně pod vrcholem vyhlídka Top of Salzburg (3.029 m n. m.), jsem dojela busem, který byl totálně narvaný turisty - bilancovat mezi tím, zda se vmáčknu na pupek nějakého důchodce, nebo na zadek korpulentní paní, to mi opravdu není komfortní, ale nakonec jsem to přežila. Lanovka až nahoru stála cca 1.400 Kč a několikrát se přestupovalo v závislosti na tom, z jaké stanice se vyjíždělo. Já vyjížděla z jiné stanice, než na jakou jsem pak přijela, takže prvně jsem přestupovala dvakrát a pak pětkrát. 

Ten výškový rozdíl je tak velký, že se člověk při cestě nahoru cítí, jako by vzlétal letadlem - cítila jsem takový ten divný tlak v uších. Na vyhlídce bylo dost chladno - jak už jsem psala, bylo tam 7 °C. Dalo se pak jít až na vrchol, ale byla tam cedule s varováním, že je to možné jen s odpovídajícím vybavením, tak jsem radši nešla. Přímo pod vyhlídkou byl ledovec a také taková "ledová aréna", kde se dalo lyžovat.

Nahoře jsem chvíli pobyla a pak jsem jela dolů. Tentokrát jsem na každé stanici vystoupila a dala si vždy ten nejkratší vyhlídkový okruh, který jsem tam našla - obvykle tak 30 až 40 minut. Čím jsem byla níže, tím více rostlin a zvířat tam bylo. Nahoře byly jen kameny, vypadalo to tam trochu jako na Marsu... měla jsem z toho podobný pocit, jako když jsme byli na Etně. Celkem chápu, že se někdo vzhlédne ve vysokohorské turistice, protože takový pocit je nepřenositelný.

Níže pak začaly přibývat nějaké rostliny, pak i tráva, ovce a krávy. Ovce a kozy byly obzvláště vtipné, velmi hlasitě bečely a mečely a kolemjdoucí turisty to evidentně bavilo více, než ty hory kolem. 😀 Bylo tam i krásné horské jezero, do kterého vtékal nějaký pramen z hory. V místě, kde potok vtékal do jezera, bylo viditelné spojení dvou odlišných barev vody (jakože difúze). Bylo to moc pěkné, ale nešla jsem až dolů, protože jsem se obávala, že bych už nevylezla nahoru.

No a tímto stylem jsem došla/dojela až do centra Kaprunu. Tam jsem zjistila, že je tam letní bobová dráha - 1,5 km dlouhá. Tím padlo rozhodnutí, že tam pojedu ještě jednou a tentokrát i s dětmi, protože tohle se jim bude líbit. Díky MHD zdarma to může být celkem low budget výlet - pokud člověk nechce jet lanovkou, tak toho kromě jídla, případně nějakých vstupů (které ale obvykle nebývají moc drahé), nemusí moc platit. Prostě jen dojede k nějaké přírodní kulise a jde se procházet. Blízko je ještě nějaká další soutěska, pak několik dalších hor a vyhlídek. Viděla jsem tu i nějaký aquapark, obří lázeňský komplex... no prostě na pár dní je tu zábavy dost. Jako bonus jsem tu (kromě jednoho Mekáče) nenarazila na žádná rychlá občerstvení. 

Blbá je ta cesta busem... vlastně ideální by bylo jet autem, tady auto někde odstavit a pak si vozit zadarmo zadek busem a vlakem. Pravděpodobně díky dotování MHD tu je volných míst na parkování tři prde.., jak jsem si všimla. No ale to bych se musela naučit jezdit delší trasy. 😬

Zítra vstávám fakt brzo, už ve čtyři třicet ráno, abych stihla MHD k vlakovému nádraží, takže jsem si všechno nachystala s předstihem. Vyjdu o něco dříve, protože mě fakt bolí nohy a nevím, jestli zvládnu čile pobíhat mezi zastávkami. Taky jsem už zvládla nakoupit suvenýry - původně jsem chtěla koupit další magnety, ale pak jsem se rozhodla pro klobásy se zvěřinou. 😁