12. července 2026

O oslavě narozenin

Včera jsem byla u ségry na oslavě narozenin. Všimla jsem si, že jakékoli akce, které se u nich dělají, mají dosti podobný vzorec, který je ekvivalentní schématu řeckého dramatu:

  1. Expozice, tedy úvod do děje. Přijíždějí hosté. Konkrétně já, moje máma a nějaká rodina, kterou vůbec neznám, a která se skládá ze staršího pána, jeho manželky a dětí.
  2. Kolize, tedy zápletka, která narušuje klidný stav a spouští řetězec událostí. Petr přináší alkohol, v tomto případě pivo, rum, Fernet. Všichni (kromě mě, protože já nepiju a řídím) začínají být nacamraní. Máma si průběžně stěžuje, že chtěla touto dobou pařit v Hlinsku na nějakém koncertě. V okně vedlejšího domu se objevuje polonahý týpek, který si zapomněl zatáhnout žaluzie. Ke všeobecnému veselí si začíná prohlížet obsah svých trenek. No vida, ani si nemusím předplácet OFko.
  3. Peripetie, tedy nečekaný obrat v ději, který může směřovat k vítězství nebo pádu hrdiny. Vedle mě sedící pán už je hodně pod obraz a začíná se na mě nepříjemně lepit. Sedím asi tak na dvou centimetrech čtverečních lavičky. Jeho manželce je to evidentně úplně jedno, vlastně trochu vypadá, jako že by byla ráda, kdyby se ho na chvíli zbavila. Máma stále touží po pařbě v Hlinsku. Já toužím být doma ve vaně.
  4. Rozuzlení, tedy definitivní vyřešení konfliktu. Oznamuji, že musím vyvenčit psa a odjíždíme s mámou domů. Pán mi ještě nabízí, abych nastoupila k nim do práce, že bych se tam určitě naučila pít. Nepochybuji, chodila tam ségra a ta se pít naučila. Máma, posilněná pivem a rumem, celou cestu vypráví o tom, jak ji táta šikanoval a že by si dala dort (nepřimíchal Petr do toho rumu trochu marjánky?). Vysadím ji u ní na baráku a jedu domů. Dávám si vanu. 
Úplná Odyssea. Já se divím, že ségra Petrovi takové pití povoluje - já bych mu to zatrhla. 😁

8. července 2026

Zahradní peripetie

Včera mi přišla opora na hroznové víno, dnes jsem ji sestavovala. Člověk by řekl, že taková blbost, a přitom to dalo takovou práci... nejprve jsem musela danou plochu vysekat a vyplet, což vzhledem k obsahu kopřiv bylo poměrně bolestivou záležitostí (ty svině pálivý se umí ukrýt v porostu tak, aby vás popálily). Následně jsem sestavila oporu - jelikož je vysoká přes dva metry a já jsem trpasličího vzrůstu, nebylo to úplně bez problémů. Své udělalo i to, že návod jaksi končil v půlce. Prvně jsem myslela, že jsem někde část ztratila, ale ne, prostě se neobtěžovali to udělat pořádně, ale naštěstí jsem celkem inteligentní, takže jsem si to prostě domyslela. No a nakonec jsem na to musela navázat to víno, což byla další potíž, jelikož už mi roste u zdi nějakou dobu a bylo třeba z něj vyprostit zrezlý kovový žebřík. Sakumprásk mi to zabralo tak 2 hodiny.

Pak jsem si řekla, že když už vyřizuji staré zahradní resty, mohla bych se dát do vykopávání železných tyčí, které byly zadělané do země jako opory k rybízu a angreštu, ale vzhledem k tomu, že jsem tyto plodiny sdružila do jednoho pásu u plotu, už není třeba mít uprostřed zahrady na random nastrkané železné tyče. Dvě ze tří se mi podařilo vyndat bez větších problémů (jakože nadřela jsem se, ale ne tak moc), jenže u té třetí se ukázalo, že je pod zemí ohlá, takže nešla vytáhnout bez zásahu do terénu. Tak jsem vzala rýč a začala rýt kolem té tyče. Zdálo se, že to nemá konce, už už jsem byla připravená na to, že na mě z té díry vykoukne nějaký domorodý obyvatel Austrálie, ale nakonec se mi to povedlo. 

Moje sebevědomí bylo tím úspěchem značně posílené, takže jsem se dala i do vykopávání kořenů ze starých dřevin, které jsou rozeseté různě po zahradě a dělají problémy, když se přes ně přejede sekačkou. Vykopala jsem dva pozůstatky angreštu, ale když jsem chtěla vykopat kmínek (či spíše soustavu kmínků) po keři, který jsem nedávno likvidovala, tak jsem dost pohořela. Na to by byl potřeba nějakej pořádnej chlap, ne čtyřicetikilová žena. Pokusím se říct Lexovi, může to brát jako domácí posilovnu. Dám mu to za úkol, zatímco budu běhat po Alpách, aby neseděl celou dobu u počítače. 😀

Taky jsem dneska konečně dokončila smlouvu ohledně domu... jsem zvědavá, jestli to banka schválí, ale vzhledem k tomu, že dle zákona jsem stále Sašova manželka, platím hypotéku a vykreslila jsem se v žádosti jako hlavní donátor rekonstrukcí, tak snad to vyjde. Jestli ne, tak nevím, mám několik záložních plánů, ale snad je nebudu muset použít.

7. července 2026

Filosofování nad věčným naposledy

Včera jsem nemohla usnout a tak jsem filosofovala.

Přes den jsem měla hodně práce - potřebovala jsem jet do Žďáru, pak jsem se musela vracet zpět, protože Saša si potřeboval něco vyzvednout a nemá klíče. Následně jsem zpracovávala fakturaci pro schizofrenika, kterému dělám korekturu, což mi zabralo snad hodinu. No a nakonec jsem dodělávala jednu zakázku, kterou mám dnes odevzdávat a zahrnuje hodně tabulek a map v GISu, což je mapový software. Na mé práci je fajn, že se průběžně učím nové a nové věci. Už jsem se musela naučit statistickou analýzu dat v SPSS, vytváření map v GISu, analýzu kvalitativních dat v Atlas.ti a MAXQDA... nevím sice, na co mi to v budoucnu bude, ale je to lepší než stagnovat.

Ale teď už k tomu filosofování. Chce to trochu obšírnější úvod. Když jsem byla malá, neměla jsem strach z toho, že umřu já, ale měla jsem strach z toho, že umřou ostatní, hlavně babička a máma, což byly takové moje nejbližší osoby. Asi je to v určité míře u dítěte, které začíná přemýšlet nad abstraktními pojmy, normální, ale řekla bych, že u mě to dosahovalo trochu až patologických rysů, protože jsem si za tímto účelem opatřovala "vzpomínkové předměty", tedy něco, co mi bude oblíbené lidi připomínat, až umřou. Pak mě to naštěstí přešlo, tedy až do doby cca kolem covidového období, kdy jsem začala mít až obsesivní myšlenky na smrt. Tedy ne v tom smyslu, že bych to chtěla nějak "urychlit" (chápeme se, ne), spíše naopak šlo o iracionální obavu, že tu už moc dlouho nebudu. Ničím nepodloženou, připomínám, těším se dlouhodobě poměrně dobrému zdraví (nebo si to aspoň myslím). Byly to silně obtěžující myšlenky, řekla bych až deprese, možná to souviselo s nějakou ženskou podobou krize středního věku, nebo prostě s tím, že všude kolem se neustále omílalo, kolik lidí umírá. Dokonce mě to donutilo konzultovat situaci s odborníkem, což mi i celkem pomohlo, řekla bych.

Co mi ale zůstalo je, že si čas od času v různých situacích řeknu něco jako "co kdyby tohle bylo naposledy". To je vlastně věc, kterou si říkám už od dětství, ale čím jsem starší, tím si to říkám častěji. Průběžně pořád něco zažíváme naposledy. Naposledy si dáme nějaké jídlo (a už ho do konce života neochutnáme), naposledy vidíme své spolužáky, naposledy promluvíme s oblíbeným učitelem, naposledy vidíme svého ex, naposledy jdeme konkrétní ulicí, naposledy jedeme určitým spojem a ani si to neuvědomíme. Možná, kdyby člověk věděl, že to, co právě prožívá, je naposledy, dával by více pozor, více by vnímal, zapojil by více "mindfulness". Nevěřím v osud či něco takového, ale je zajímavou náhodou, že když jsem naposledy byla se Sašou (a tím myslím "byla" či "poznala" v tom biblickém smyslu), tak jsem si říkala "To bylo tak pěkné, že by to bylo důstojné naposledy.". A ono to naposledy doopravdy bylo.

A nad takovými blbostmi já přemýšlím, když nemůžu večer usnout.