3. května 2026

O funkčním zamrznutí a přetížení rolí

Dneska jsem byla ráno strašně unavená, pak jsem se ale donutila jít uklízet, protože jsem ráno zaznamenala v koupelně divný smrad a myslela jsem, že to vychází od záchodu (resp. z jeho okolí). Tak jsem umyla záchod, podlahu, ale divný smrad nemizel, tak jsem vydrhla vanu, zástěnu, kachličky v celé koupelně, okno, koupelnový nábytek, dokonce jsem i dala nové těsnění kolem vany (koupila jsem si ho na Temu a překvapivě je fakt funkční)... no a pak jsem přišla na to, že mi zatuchle smrdí tričko. Asi nějaká chyba v procesu sušení prádla, možná nebylo úplně dokonale uschlé, když jsem ho dávala do koše na prádlo. Každopádně naše koupelna je teď snad ještě čistější, než když jsme ji přebírali od zedníků.

No a když už jsem byla v tom, tak jsem se dala i do úklidu kuchyně. 

Vlastně mi uklízení přináší určitě uspokojení, protože si (a) přijdu produktivní a (b) mám kolem sebe příjemnější prostředí, což se odráží na psychice.

Protože jsem vlastně celý den uklízela, neměla jsem moc čas vařit večeři, takže jsem udělala takový rychlý "proteinový" salát - tj. salát, bílé fazole, mozzarella, paprika, jarní cibulka, rajče, avokádo, černé olivy a vařené vajíčko. A olivový olej. Dětem to překvapivě dost chutnalo. Včera jsem dělala něco podobného "co dům dal", respektive "co by se mohlo brzy zkazit" - udělala jsem mleté maso s brokolicí a do toho jsem vrzla zbytek fenyklu, který jsem si koupila na večerní mlsání (protože jsem četla studii o tom, že cukr podporuje růst rakovinových buněk, takže se snažím cukrovinky nahrazovat něčím podobně chuťově výrazným). Byla jsem si jistá, že tohle děti jíst nebudou (celkem jsem pochybovala, že to vůbec budu jíst já), ale nakonec si obě ještě přidaly, což zvláště u Idy je dost ojedinělá událost. Když jsem nedávno dělala lososa s bramborem, tak jsem to jedla jenom já, ale takovouhle hrůzu si jdou ještě přidávat...

Jestli bude zítra dobré počasí a podaří se mi nastartovat sekačku, mohla bych zkusit posekat zahradu. 

Je zajímavé, že jakmile z vás spadne mentální a psychická zátěž, tak najednou uvažujete úplně jinak. A hlavně si uvědomíte, jak je snadné si svoje chování vůbec neuvědomit. Když jsem měla na starosti antikvariát a do toho musela vydělat měsíčně kolem 30k na svou polovinu mandatorních výdajů ve druhé práci, neměla jsem prakticky na nic čas. Ve všedních dnech jsem 7 hodin dělala v antiku + dalších cca 7 hodin v druhé práci, to máme 14 hodin práce den co den, o víkendu jsem obvykle pracovala "jen" 7 hodin. Dovolenou jsem měla max. 2 týdny v roce a do toho jsem se cítila pod neustálým tlakem. V jedné práci jsem se bála kontrol a cítila jsem neustále povinnost být v práci, protože volno znamenalo mj. i nebezpečí (dosti reálné nebezpečí), že si budou zákazníci a klienti zásilkových služeb stěžovat. Ve druhé práci jsem se bála, že zapomenu/nestihnu termíny, že odevzdám nekvalitní práci, něco pokazím, nepochopím, nezvládnu. A do toho mám dvě děti, domácnost... Tahle dvojí, trojí, čtyřnásobná zátěž tak nějak vedla k tomu, že už jsem na nic dalšího neměla mentální kapacitu... Zatýká za vanu? Je bordel na zahradě? Je bordel doma? Měla bych jít na prevenci? Nemáme pořádný jídelní stůl? Nemáme postel? Bylo mi to upřímně fuk, nemyslela jsem na to. Mému mentálnímu zdraví moc nepřidávalo, že jsem ze strany Saši měla pocit, že už mě tak nějak nemá rád... nestaral se o moje narozeniny, k nákupu dárku na Vánoce jsem jej musela nutit a častěji mi něco vyčítal, než aby mi řekl něco jiného. Samozřejmě z toho je pak člověk protivný, smutný, přetížený a naštvaný. Prý se tomu říká funkční zamrznutí. Člověk je produktivní v práci, s dětmi, ale je přitom mrtvý uvnitř. 

Teď, když už mám "jen" jednu práci, je to o něco lepší. Když vidím díru v těsnění u vany, cítím odpovědnost za to, že se to musí opravit. Když vidím bordel na zahradě, nahraje se mi to do podprogramu v hlavě a pravidelně mi vyskakuje, že musím něco uklidit. Samozřejmě nefunguji hned jako dokonalá tradwife a jako mávnutím kouzelného proutku to u nás nevypadá jako ze škatulky a dokonale, ale postupně mi na všem zase začíná více záležet. Nikdy nebudu dokonalá, to není nikdo, ale myslím, že umím být lepší.

Říkám si, jak to teď bude mít Saša. Antikvariát sice poslední dobou moc nevydělával (asi se stal také obětí vyhoření), ale i tak to byla důležitá součást jeho rozpočtu. Také to byla určitá jistota. Podnikání obvykle není o jistotě, ale když diferencujete příjmy do dvou firem, je to přeci jen jistější. Teď už je to všechno na něm. Má ateliér v antiku, obchod na nádraží a dva stánky na dvou hradech - nebude jednoduché to všechno zmanažovat, navíc to musí být tlak na to "být přítomen" (tj. odjet na týden na dovolenou může být ještě větší stres než nikam nejet). Pokrýt část toho brigádníky/blízkými je sice cesta, ale i další tlak a stres. Už když jsem já dělala v antiku a Saša měl tak jistý příjem, tak dělal pořád a neměl na nás čas. Dá se předpokládat, že teď to bude stejné, ne-li horší, tedy pokud nechce skončit ve finančních problémech. Jestli bude trpět (nebo trpí) tzv. přetížením rolí a funkčním zamrznutím, tak to nebude mít jednoduché a dlouho se to vydržet nedá. Občas si říkám, jestli tohle už neměl před rozchodem. Mohlo to přispět k tomu všemu. 

A možná právě proto si teď tak hlídám, aby se ze mě znovu nestal člověk, který všechno zvládá, ale už u toho nikde není. Fungující podnikání je krásná věc - dokud nezačne fungovat hlavně na úkor vás. Život je jen jeden. A já ho nechci celý odpracovat.

2. května 2026

O počítači a dětském světě

Jak už jsem tu psala, můj notebook začal svým výkonem značně nedostačovat mým multitaskingovým potřebám. Má jen 8 GB RAM, což je paradoxně ještě méně, než měl notebook, který jsem měla předtím. Popravdě jsem si předtím vybírala počítač podle úplně jiných parametrů, než bych měla, respektive jsem se hodně limitovala cenou a designem (přenositelný, malý notebook do 15k). Teď bych potřebovala něco výkonějšího, snadno rozšiřitelného a opravitelného. Hledala jsem notebook, ale pak mne Saša přivedl na myšlenku klasického stolního počítače, což by vlastně bylo lepší, protože (když nepočítám takové ty all-in-one malé počítače) taková varianta by byla snadněji opravitelná a mohla bych si časem rozšířit RAM, tedy pokud si vyberu správný model. Také by nepřišel vniveč můj stávající notebook, protože bych si mohla přes wifi udělat sdílenou obrazovku a pracovat přes ntb na výkonnějším počítači. Už jsem si i předvybrala poměrně slušný model, který by měl být dle uživatelské příručky dostatečně konvertibilní. Nepotřebuji na tom počítači programovat start rakety, takže zase až tak nadupaný přístroj nepotřebuji, ale zároveň nechci nic, co budu muset za dva tři roky měnit, protože už to neutáhne ani MS Word + IBM SPSS Statistic + prohlížeč. 

S květnem začíná na Pernštejně plná sezóna a tedy Saša nemůže vozit Idu na gymnastiku, což pro mě znamená, že to budu muset zařizovat já. Ne že bych se nechtěla starat o vlastní dítě, ale štve mě ten princip. Saša chce střídavou péči, ale vlastně ji po většinu roku není schopen zařizovat. Teď už se to tedy ani nenazývá de iure střídavá péče, ale je to společná péče obou rodičů a určuje se procentu poměru. Pro mě je současný stav krajně nevýhodný, protože je to vlastně postavené na tom, že on pracuje tak, jak potřebuje, ale důsledek v podobě péče o dítě má nést někdo jiný, v tomto případě já. Musím uznat, že já to mám jednodušší, protože bydlím prakticky u školy, kam Ida chodí, a také pracuji z domu, takže mám více manévrovacího prostoru, ale o to nejde - jsme rozejití a Saša chce střídavou péči (či 50 : 50, ale snad je jasné, co tím chci říct...), ale přitom ji není schopen zajistit. V podstatě teď dělá to, co vyčítal mně - že pořád pracuji a nemám čas na děti. Teď toto dělá on - pořád pracuje a nemá čas jít ani na den rodičů v Idině škole. Já jsem tedy vlastně ráda, že tam nejde, protože být tam s ním by bylo takové divné, ale opět jde o princip.

Bavily jsme se dnes s Iduškou o tom, že na podzim bývají různé večírky v maskách (nedokázala pochopit, proč se 30. dubna lidé převlékají za čarodějnice a ne třeba za Kouzelnou berušku). Ptala se, jestli s ní na nějaký půjdu, tak jsem řekla, že možná jo. Pak se ptala, jestli půjde i táta. Řekla jsem jí, že už spolu nejsme a tak že spolu nikam nechodíme. Oponovala, že kdybychom spolu někam chodili, tak by mi dal třeba táta pusu a pak bychom opět byli spolu. Řekla jsem jen "To není tak jednoduché.", protože jsem nevěděla, jak jinak jí to vysvětlit a netraumatizovat ji. 

Je mi líto, že to má evidentně pořád v "podprogramu", že je to možné nějak napravit. V jejím dětském světě to asi funguje tak, že když si dají dva pusu, tak to znamená, že je všechno vyřešeno... celkem mi chybí ty doby, kdy všechno bylo tak jednoduché. Když mi bylo 24 a se Sašou jsme se rozcházeli, tak jsem byla daleko méně vyzrálá a vlastně mi bylo jedno, za jakých podmínek se za mnou vrátí, hlavně, když se vrátí. Teď už jsem vyzrálejší a vím, že nechci být s někým, kdo nechce být se mnou, protože pak to dopadá přesně tak, jak to dopadlo. Tohle prostě nemá smysl a není to láska. Když člověk někoho miluje, tak jej nezraňuje, nevyužívá jej a hlavně se snaží na vztahu pracovat a budovat jej. Neumím si představit, že bych někoho, koho miluji, nechala pracovat na sebe a pak se na něj vykašlala a všechno to zahodila. Vztah a láska nemůže být jednostranný proces. Měla by v ní být i odezva, práce na vztahu a ochota druhého nezraňovat a podporovat toho druhého. A podpora a všímavost, to není o tom, že když jdete na nákup, tak automaticky koupíte partnerovi nějakou ňamku. Samozřejmě je to příjemné, ale to není to samé, jako když vidíte, že doprala pračka a sami od sebe jdete pověsit prádlo, nebo když je vám jasné, že partner nevychází s penězi a tak pracujete v jeho firmě s tím, že on si nechává všechny zisky, aby z nich mohl platit svou polovinu výdajů. 

Tedy když vidím, že já se snažila, snažila se vztah zachovat a na druhé straně nevznikla žádná skutečná odezva, je mi jasné, že by to bylo k ničemu. 

Ale vysvětlit to takto dítěti nejde.

1. května 2026

Čarodějnice

Včera jsme tedy byli s dětmi v Novém Městě na čarodějnicích. Hned ráno mi psal Lexa, jestli bych mu nemohla dovést čisté tričko, že to, které má na sobě, je zlité Staropramenem. Prvně mě to šokovalo, ale pak mi došlo, že je poslední zvonění, a že představovat si Lexu, jak někde místo školy chlastá pivo jako můj otec, bylo poněkud předčasné.

Iduška se chtěla převléci za čarodějnici, tak jsem jí našla čarodějnický kostým a klobouk. Kostým se jí nelíbil, protože "nebyl jako Wednesday", tak si nakonec vzala černé šaty, které byly jako Wednesday. Klobouk se jí nelíbil, protože jí padal, když skáče (překvapivě), takže jsme nakonec našly čelenku se strašidelnou dýní. Toliko ke kostýmu.

Cestou do Nového Města jsme se stavovaly pro mámu a Elišku (toho jejího nového psa), protože také chtěla jet na grilovačku. V autě si mi stěžovala, že jí ségra vůbec neřekla, že jí sehnala psa, a že jí ho prostě dovezla, pak začala nadávat, že je to práce navíc a že už tak neví, kam dřív skočit, protože pořád bere přesčasy v práci, ale že chudák pes byl už jednou vrácený, protože se té paní zdál moc velký (je to nějaký pidipes... paní asi chtěla mikročivavu), tak že si ho nechá. To je celkem rozdíl od "máma je ze psa celá nadšená", jak mi to prezentovala ségra. 😀

V Novém Městě jsme šli s Lexou, Idou a neteří ke koupáku opékat špekáčky. Mám poměrně odpor k uzeninám, takže jsem aspoň koupila nějaké hogo fogo špekáčky s vysokým podílem masa. Lexa tam potkal svého učitele programování, takže jsme tam nebyli úplně jako cizí elementy. Iduška tam oběhla nějaké úkoly a vyrobila si čarodějnici, dostala bonbony a byla spokojená. Tamča tam běhala s kamarádkami a taky byla spokojená. Pak jsme se přesunuli na grilovačku u ségry, kde už byla většina osazenstva připitá (no respektive Petr byl dost pod parou, ostatní jen tak popíjeli). Já jsem byla přejedená, protože jsem snědla jeden a půl špekáčku (no... když to tak píšu, tak to fakt zní poněkud divně), takže jsem si dala jen ségřin salát, což místní osazenstvo bralo jako důvod ke vtipům, protože jsou evidentně zvyklí se ládovat od rána do večera masem a zelenina je asi jen pro sraby a změkčilé muže. 

Účastnil se i nějaký cca sedmdesátiletý soused, který nadšeně vyprávěl o tom, že má v mrazáku šedesát kachen - myslím, že kdyby se účastnil i Hrabal, měl by z toho další povídku do Pábitelů. Jeden z Petrových kamarádů se přidal se svými historkami z chovu slepic... tak nějak bych čekala, že mladý člověk ve věku... nevím, asi 30 let... bude spíš pařit GTA, ne že bude řešit, jak co nejefektivněji nakrmit slepice zbytky z místní hospody. Nechci znít, jako bych tím nějak pohrdala, protože ne, jsem spíš překvapená. Sice žiji celý život na vesnici (až na rok, kdy jsem bydlela se Sašou v Bystřici), ale o vesnickém životě mám asi poměrně zkreslené představy. Každopádně je zajímavé to poslouchat, kdybych měla nějaký literární talent, bylo by určitě zajímavé to zpracovat. Bohužel literární talent nemám, tak o tom aspoň plácám na blogu.

Kolem desáté už jsem byla unavená a děti už taky vypadaly lehce znaveně, tak jsme jeli domů. Naštěstí mají děti dneska volno ze školy, takže jsme si mohli přispat. Já teď budu porcovat maso do mrazáku (v Tescu měli slevy, tak jsem koupila dvě kila krkovice a tři kila kuřecích řízků do zásoby) a pak budu muset vymyslet, co s kaprem, kterého mi dala ségra v zimě a kterého bych asi už měla zpracovat, protože se mi nechce nechávat jej v mrazáku do Vánoc, kdy dostanu určitě dalšího kapra. Asi si uděláme pár dní po sobě kapří hody, našla jsem recept na kapří hranolky a tak. Třeba najdu konečně nějaký způsob, jak udělat kapra tak, aby mi fakt chutnal.