3. dubna 2026

Závody a mikroplasty

Na závody jsme vyrazili trochu se zpožděním, protože jsem debil a neumím si pořádně nastavit budíka (aspoň jsem se vzhledem k defektu na autu měla případně na co vymluvit). Nicméně díky tomu, že pod tlakem řídím jako řidič F1 (jsem zvědavá, kolik pokut mi přijde), jsme zvládli přijet včas a Iduška v pořádku odcvičila. Sice byla desátá, ale trenérky ji chválili, že to měla pěkné. Byl to menší závod, než tenkrát u toho Brna, takže to bylo více pohodové a nebyl to takový tlak.

Zato jsem zažila větší finanční tlak, protože Iduška asi tak dvacetkrát během závodu dostala hlad - jak jsem ale již vykoumala, v jejím případě často nejde o hlad, ale o potřebu něco ochutnat, takže má hlad tak na tři sousta a pak daný pokrm musíme já nebo Lexa dojíst. Lze jí těžko vysvětlit, že kupovat tři ovocné poháry za 150 Kč, ze kterých sní dvě sousta, fakt nebudu. Korunu tomu nasadilo, když objevila v předsálí stánek s číčovinami s K-pop Demon Hunters, což je její oblíbený film. Začíná mi připadat, že na závody jezdí ani ne tak pro medaile, jako spíš pro jídlo a blbosti.

Po závodech jsme zašli do vietnamské restaurace, kde jsme si dali sushi a v Lexově případě kachnu s rýží. Tady pro změnu měli bubble tea, což je obchodní název pro "další stovka v hajzlu". Cestou k autu si Iduška stěžovala, že se přejedla a že doufá, že nebude blinkat. To by byl fakt skvělý závěr dne, ale nakonec k tomu nedošlo. Připomnělo mi to blicí koncert, který jsme v autě jednou zažili na cestě z Litvínova. 

Po dlouhé době jsem si volala s babičkou. Od tátovy smrti se naše vzájemné vztahy poněkud zlepšily, takže si občas telefonujeme. Moje babička je taková lehce švihlá. Vyprávěla mi, že ji bolela krční páteř, tak si zavolala sanitku - doktoři na ni byli hnusní (asi proto, že si kvůli bolesti krční páteře volala sanitku, řekla bych, ale v její kůži jsem nebyla, třeba to fakt bolelo tak moc) a poté, co ležela na lehátku v sanitce, si musela všechno vyprat, protože to bylo určitě prolezlé chorobami. No nevím, zrovna u sanitky bych čekala, že to bude poměrně dezinfikované prostředí.

Na Netflixu koukám na dokument o mikroplastech. Je to docela šílené, kam touha po zisku vede. Kvůli levné masové produkci si znečistíme prostředí něčím, co negativně ovlivňuje lidskou plodnost a obecněji hormonální produkci. Čekala bych, že se jako lidstvo vyhubíme najednou a třeba atomovkami nebo nějakým šíleným vědeckým experimentem s černou dírou (toho jsem se reálně bála, když jsem jako malá sjížděla na Primě dokumenty o vesmíru), ne že se budeme pomalu hubit mikroplasty. Jmenuje se to Detox od plastů. 

Vzhledem k tomu, že jsem dneska řídila tak 4 hodiny a jsem z toho vyflusnutá, kašlu na práci, udělám si čaj a jdu se stresovat mikroplasty. 

2. dubna 2026

O závodech a porouchaném autě

Tak už máme novou popelnici, což je určitě velmi důležitá informace, kterou je třeba sdělit hned takhle na začátek. Druhou fází bude zbavit se té staré. Vzhledem k tomu, že do kontejneru na kov se nevejde a osobně vůbec nefandím černým skládkám a odhazování odpadu do přírody, budu ji muset vyčistit a nějak odvézt na sběrný dvůr. No všechno je jednou poprvé... Teď budu ještě řešit ten kompost, to je taky hrůza.

Už asi třetí den spíme s Iduškou v obýváku, a to z poměrně kuriozního důvodu. Iduška totiž vzala můj parfém a tak hojně jím pokropila ložnici, že se tam vůbec nedá být. Smrdí to tam jako v levném hampejzu. Několikátý den to větrám a stejně to tam pořád je cítit takovým způsobem, že tam neusnu. Jsem totiž lehce přecitlivělá na pachy a tohle moc nedávám. Trochu pomohla čistička vzduchu, až zítra přijdeme z Tábora, zkusím ji tam pustit znovu.

Do Tábora jedeme na gymnastické závody - Iduška bude mít individuální sestavu BN (což znamená "bez náčiní"). Po vzoru hesla "na posraného i hajzl spadne" mi začalo cosi ťukat v autě. Popsala jsem příznaky několika lidem, kteří by teoreticky mohli vědět, o co by mohlo jít, a pravděpodobně jde o tyčku stabilizátoru, což prý sice není urgentní problém, ale z dlouhodobého hlediska to není úplně dobré zanedbávat, takže s tím zajedu do servisu, až se vrátíme z Tábora. Původně jsem chtěla děti vzít na Kozí hrádek, když už tam budeme, ale za prvé se mi nechce s takovými problémy někam zajiždět a za druhé si pak děti vyzvedne tchán a pojede s nimi na návštěvu za švagrovou, takže musím spěchat. Tak si zajdeme pouze na čínu.

Mám trochu stres, jestli na něco nezapomenu. Musím s sebou vzít poměrně hodně věcí (dres, "ťapky", oddílové tričko a mikinu, věci na drdol, líčení...) a taky bych si měla udělat na cestu kafe, dětem snídani, zajet natankovat, být tam včas... Proto s sebou také beru Lexu, minule to byl v jednom člověku velký zápřah, tak snad mi aspoň trochu pomůže. Taky ho s sebou beru jako "lidský štít" - v oddíle jsou aktuálně mezi rodiči a trenérkami nějaké neshody, takže tam chci mít někoho, s kým budu moci ostentativně interagovat, abych se nemusela zapojovat do hádek a diskusí. Upřímně jsou mi tyto věci dost jedno a ani nemám potřebu se k nim nijak vyjadřovat - tím spíše, čím více teď řeším osobní záležitosti.

No nic, jdu si pustit nějaký podcast a relaxovat, abych byla na zítra ready... 

Jak mi chcíplo libido

Zdál se mi dnes další sen o bývalém, ale tentokrát ho tu detailně popisovat nebudu, protože by to tu mělo mít nějakou alespoň základní úroveň cudnosti. Asi na mě jde jaro, nebo nevím. No každopádně v tom žádná symbolika nebyla, bylo to velmi konkrétní. Naštěstí mi Saša příhodně napsal, jestli bych v podstatě nepřevzala vyzvedávání Idy ze školy a její vození na gymnastiku v květnu a červnu, což mi libido poněkud usměrnilo (lépe řečeno umrtvilo). 

Nevím, jestli zcela pochopil koncept rozchodu, protože se mi zdá, že si z něj vzal jen to, co se mu hodí (volnost, svobodu, nikdo mu do ničeho nekecá), ale takové ty pozitivní vztahové věci, jako například že ho organizačně podpořím, když to bude potřebovat, by si nejraději ponechal. Každopádně pokud si někdy stěžoval, že ho nepodporuji, tak by se měl chytit za nos, protože to ode mě de facto automaticky očekává. 

Pro mě by to ale neznamenalo věnovat půl hodinu dceři navíc, což by mi samozřejmě nevadilo - problém je, že zatímco on bude mít při takovém uspořádání "volno" (samozřejmě nemyslím volno jako veget, ale volno jako úlevu od části povinností), já bych si neoddychla. On by měl vždy týden bez povinností a týden s polovičními povinnostmi, já týden s povinnostmi a další týden s polovinou povinností. Zatímco teď mám vždy týden víceméně volné pole působnosti, protože Lexa už mou přítomnost zase tak moc nepotřebuje a nevyžaduje, teď bych si nesměla nikam zajet, nebo tak něco.

Ještě jsem mu ani neodpověděla, protože tak nějak nevím co. 

Do toho řeším takové ty běžné problémy, jako například rozbitou popelnici. Poloupadlo nám u ní dno, tak jsem seznala, že je čas na výměnu. Někdy to zařizuje obec nebo svozová firma, ale ta naše prý ne, taže jsem to musela zařídit jinak. Každopádně budeme mít konečně popelnici, u které se nebudu bát, že se každou chvíli rozpadne, což je dozajista výhoda. Hnusná popelnice už jen dokreslovala kolorit naší hnusné zahrady, která bude chtít poněkud uklidit. Už jsem se do toho chtěla pustit před pár týdny, ale pořád mi do toho něco lezlo, takže jsem vždy udělala jenom něco...