20. října 2025

Marodění a depkování

Zůstala jsem dneska doma, protože se mi viróza rozjela poněkud více, než jsem včera večer předpokládala. Nicméně zítra už jdu do práce, je třeba začít připravovat antik na likvidaci... nemyslela jsem, že mě to tak sejme, ale mám z toho poměrně negativní pocity. I když jsem poslední dobou na svou práci spíš nadávala, tak současně je to místo, kde jsem toho zažila hodně hezkého. Je to skoro jako stěhovat se někam jinam. 

Zároveň mám pokračující depku z rozchodu. Saša mi dneska řekl, že jsem ho nikdy neměla ráda, což není pravda. Měla jsem ho hodně ráda, milovala jsem ho, a mám ho ráda i teď. Jen to prostě nebylo zřejmé, protože jsem to brala jako samozřejmost... že mám chytré dítě, hezké dítě a manžela, který je mým stabilním bodem v životě. Oba jsme se ve vztahu nějakou dobu ničili - on na mě byl často hnusný, já jsem se před ním uzavírala. Přitom jsme zažili ale i mnoho hezkého, smáli jsme se spolu, debatovali jsme. 

Poslední dobou jsem také hodně sklouzávala do depresí. Když umřel táta, měla jsem chvíli obsedantní myšlenky na smrt, lépe řečeno jsem se bála, že jednou umřu (což je logické, každý jednou umře) a to mě hodně zmáhalo. Poté jsem se pro změnu trápila prací... to, co teď dělám, mi sice vynáší pěkný plat, ale na druhou stranu nevím, co bych dělala, kdyby to skončilo. Se zakázkami je to přitom jako na houpačce, chvíli mám super spokojené klienty, co mí hážou dýška, pak mám zase klienty, kteří se ze mě snaží vydyndat cokoli navíc a jsou nepříjemní. Chvíli tak mám pocit, že bych tuhle práci mohla dělat pořád a rozvíjet se, pak pro změnu zase cítím, že bych s tím chtěla přestat a jít dělat něco jiného...

Měla jsem dnes odevzdat celkem patnáct stran práce a popravdě na to vůbec nedokážu myslet. Pořád mi hlavou běží, že mě Saša opouští a že zůstanu s dětmi sama. A co hůř, že až bude Saša mít Idu a Lexu u sebe, budu tu úplně sama. 

19. října 2025

19. 10. (pořád se mi nechce vymýšlet název)

Jsem unavená. Nevím, jestli je to z virózy, nevyspání, deprese, frustrace nebo kombinace toho všeho. Lexovi se v prváku na střední zatím moc nedaří. V devítce to byl premiant, teď si o tom může nechat leda tak zdát. Nemůžu ho přinutit, aby mi říkal, které písemky píše, na co se má učit a tak... zatímco na ZŠ jim takové věci psali do Edupage, na SŠ se s nimi tak nepářou, což vytváří nový druh tlaku. Jsem z toho poměrně zoufalá, vůbec nevím, jak to řešit. Taky mi přijde, že nějak zaznamenal krizi v rodině... holt i přes své aktuální studijní výsledky není blbej.

Nemůžu se přinutit do práce, i když mám dost zakázek a měla bych na nich průběžně pracovat. V mém "oboru" je těžké nastavit si nějaký work-life balance. Obvykle mám zhruba polovinu zakázek za vysoký honorář a druhou polovinu za nějaké "drobné" - problém je, že ty velké často trvají i několik měsíců, přičemž odměnu dostávám ex post, tedy pokud chci mít pravidelný příjem, je to složité. Mnohem jednodušší by to samozřejmě bylo, kdybych nemusela trávit sedm hodin v práci bez koruny, ale to mi teď zanedlouho skončí, nicméně to ve mně zároveň vyvolává strach z budoucnosti. A to nejen v souvislosti s rozvodem, ale už dlouhodoběji... pracuji v oboru, který může kdykoli exnout, tedy na nějakou stabilitu do budoucna nemohu spoléhat. Antikvariát moc nevydělával, na druhou stranu to byla určitá stabilita, resp. mohla by být, kdybych z něj mohla platit svoje účty. Už někdy v březnu jsme se se Sašou domlouvali, že budu dostávat nějakou malou hodinovku v antikvariátu - tehdy jsem ještě byla připravená ho zachovat. Pak se ale nic nedělo a já pochopila, že je jedno, kolik Saša vydělává, s mým platem se prostě nepočítá.

Není to jen o penězích, i když by mi velmi ulevilo, kdybych nemusela tolik pracovat. Je to i o nějaké elementární úctě. Nikdy jsem neslyšela něco jako "Vážím si toho, že to pro nás děláš.", ale spíš "Nemohla bys tu zůstávát dýl?". To v člověku zanechá poněkud pachuť.

Také přemýšlím, co jsem mohla udělat jinak. Teoreticky se to člověku vymýšlí snadno, ale život takhle nefunguje. Snadno se říká "Mělas mu projevovat víc emocí.", ale když je pak člověk permanentně unavený, nevyspalý, frustrovaný z toho, že z toho druhého necítí žádný zájem, musí řešit státnice, domácí úkoly dětí apod., tak na zájem nezbývá energie. Přitom si nemyslím, že bych byla nějaká náročná. Chtěla bych jen partnera, který by si mě vážil, počítal s mými emocemi, snažil se do mě vcítit a chtěl mi věnovat aspoň nějaké minimum času. Partnera, který by mě občas obejmul a zeptal se mě, jak se cítím a co řeším. Ne někoho, kdo by mi hned po příchodu domů za něco vynadal a pak si šel "lehnout". Také bych chtěla partnera, kterého bych nemusela opakovaně prosit na kolenou, aby něco vyřídil, ale který by převzal odpovědnost a myslel na to sám. Protože je velmi vysilující, když někoho požádáte, aby vyřídil polovinu plateb za dítě ve škole, ale zároveň víte, že to neudělá, pokud ho nebudete kontrolovat. 

Kromě toho teď musím vymyslet, jak přinutit Lexu trochu zabrat ve škole.

17. října 2025

17. 10. (nechce se mi vymýšlet název příspěvku)

Před pár dny přišel do antikvariátu pán a ptal se mě, jestli bych mu nezabalila do balicího papíru knihu, co má pro kamaráda, že mi za to něco dá. Ačkoli toto nemám v popisu práce (no de facto ani žádný popis práce nemám, ale to není zase až tak důležité), řekla jsem si, proč ne, přeci ho hned "nevyfakuji". Dneska přišel, zabalila jsem knihu a... odešel. Ukázalo se, že ono "něco" je spíš "nic". No nevím, ale tohle je velmi příznačná tečka za mým působením v práci, ve které jsem skoro deset let dělala bez příjmu, bez pochvaly, bez ocenění. Asi vyzařuji nějakou "využít a odkopnout" auru.

Kromě toho jsem dnes potřebovala akutně navštívit svého doktora, který ale právě dnes nedoktoruje. Snažila jsem se to brát pozitivně (aspoň naženu marnou cestou na polikliniku a zpět nějaké kroky do svého denního limitu), ale nějak mi to nejde.

Také jsem dnes při přebírání knížek náhodou narazila na sbírku Mezivěk od Michal Černíka. Otevřela jsem ji na tomto místě:

Tak prázdno nikdy není na obloze
jak v člověku který se na nic netěší
sám do sebe jak do samotky vhozen
pod střechou domu která nestřeší.

Kdybych věřila, že existuje osud, tak bych mu to přičetla, ale takto to budu považovat spíše za příznačnou souhru okolností. 

Trochu na mě padl splín ze zavírání antikvariátu. Přeci jen je to místo, kde jsem toho hodně prožila. Nejpozitivněji vzpomínám na éru, kdy jsme ještě sídlili na nádraží a měli tam sklad, kde jsem celé dny zapisovala knihy. Saša byl v obchodě a když to šlo, šla jsem mu s něčím vypomoct nebo si popovídat. Ale sama už to nedávám, zvlášť když musím mít navíc druhou práci, abych poplatila účty. Nechápu, co na tom Saša pořád nechápe... když po mně chce polovinu nákladů, je jasné, že je musím někde vydělat. A když ty náklady sahají do výše takového normálního platu, je jasné, že nestačí pracovat dvě tři hodinky denně. A když ty náklady nemůžu pokrýt alespoň částečně výdělkem z antikvariátu, že je to časově, psychicky i fyzicky náročné. Spíš to asi chápat nechce.