Marodění a depkování

Zůstala jsem dneska doma, protože se mi viróza rozjela poněkud více, než jsem včera večer předpokládala. Nicméně zítra už jdu do práce, je třeba začít připravovat antik na likvidaci... nemyslela jsem, že mě to tak sejme, ale mám z toho poměrně negativní pocity. I když jsem poslední dobou na svou práci spíš nadávala, tak současně je to místo, kde jsem toho zažila hodně hezkého. Je to skoro jako stěhovat se někam jinam. 

Zároveň mám pokračující depku z rozchodu. Saša mi dneska řekl, že jsem ho nikdy neměla ráda, což není pravda. Měla jsem ho hodně ráda, milovala jsem ho, a mám ho ráda i teď. Jen to prostě nebylo zřejmé, protože jsem to brala jako samozřejmost... že mám chytré dítě, hezké dítě a manžela, který je mým stabilním bodem v životě. Oba jsme se ve vztahu nějakou dobu ničili - on na mě byl často hnusný, já jsem se před ním uzavírala. Přitom jsme zažili ale i mnoho hezkého, smáli jsme se spolu, debatovali jsme. 

Poslední dobou jsem také hodně sklouzávala do depresí. Když umřel táta, měla jsem chvíli obsedantní myšlenky na smrt, lépe řečeno jsem se bála, že jednou umřu (což je logické, každý jednou umře) a to mě hodně zmáhalo. Poté jsem se pro změnu trápila prací... to, co teď dělám, mi sice vynáší pěkný plat, ale na druhou stranu nevím, co bych dělala, kdyby to skončilo. Se zakázkami je to přitom jako na houpačce, chvíli mám super spokojené klienty, co mí hážou dýška, pak mám zase klienty, kteří se ze mě snaží vydyndat cokoli navíc a jsou nepříjemní. Chvíli tak mám pocit, že bych tuhle práci mohla dělat pořád a rozvíjet se, pak pro změnu zase cítím, že bych s tím chtěla přestat a jít dělat něco jiného...

Měla jsem dnes odevzdat celkem patnáct stran práce a popravdě na to vůbec nedokážu myslet. Pořád mi hlavou běží, že mě Saša opouští a že zůstanu s dětmi sama. A co hůř, že až bude Saša mít Idu a Lexu u sebe, budu tu úplně sama.