Včera jsem vlastně nadepsala článek jako "bruslení", ale pak jsem se o něm zapomněla zmínit. Včera jsme si s mámou naplánovaly, že vezmeme Idu a půjdeme bruslit na stadion na ovál. Trochu jsme ale podcenily výběr času, kdy bude bruslení nejlepší, takže byl ovál beznadějně zacpaný včetně parkoviště okolo. Tak jsme to zabalily a šly jsme nakupovat a pak k mámě na kafe. Jenže Iduška si vzala do hlavy, že prostě chce bruslit, tak jsem ji vzala na ovál dnes večer, když už tam bylo co se týče zalidnění snesitelněji. Já jsem odpotácela pár koleček, Iduška tam lítala jako pometlo, ale nakonec jsme si to poměrně užily (i když večer už byla dost zima). Toliko tedy k bruslení.
Další věc je, že už jsem definitivně odpálkovala kováře. Do dneška vypadala naše konverzace zjednodušeně tak, že se mě neustále dokola ptal, jak se mám a jestli už jsem ten rozchod rozdýchala. (Ne asi... jedenáct let jsem jej milovala, bohužel ještě pořád miluji, to si člověk neodžije za tři měsíce.) Pak přešel na monolog o tom, jak je pro něj ve vztahu důležitý sex, že jeho ex byla frigida a že já mám hezkou postavu a tak bychom mohli někam zajít atd. Na to jsem obvykle už nereagovala a následující den se situace opakovala. Dnes už mě to nějak dostalo, resp. pověstný pohár mé trpělivosti přetekl, protože když se mě každý den ptá na to, jak se mám a má sexualizované kecy, tak mě to prostě nutí myslet na rozchod a na Sašu a rozebírat svoje myšlenky. Napsala jsem mu tedy něco v tom duchu, že fakt nemá smysl se mě denně ptát na to, jak se mám, protože se mám debilně a ještě dlouho se mít debilně budu, a už vůbec nemá smysl se se mnou bavit o sexu, protože se s ním o tom prostě bavit nechci a nebudu. Odepsal jen "chápu", otázka je, na jak dlouho.
Mám z toho depku, ale paradoxně ne z toho, že bych s ním nějak empaticky soucítila (dosti pochybuji o tom, že by mu kdy šlo o něco jiného než o sex), ale proto, že jsem si zase musela projít nějakými emocemi souvisejícími s rozchodem, z čehož je mi až fyzicky špatně. Před pár dny, když mi Saša volal, se zmiňoval o tom, že je smutný z toho, že obchod končí, což mi taky na náladě nepřidalo, protože jsem z toho smutná taky. Vím, že jsem na antik v posledním roce pořád nadávala, ale nebylo to ani tak proto, že bych tam nechtěla pracovat, vadil mi ten obchod, nebo tak něco, ale už jsem prostě byla přetížená a nemohla jsem dál. I ve své práci zažívám těžké chvíle a občas se mi podaří udělat nějaký průser (třeba zrovna včera), ale vždycky si to umím odůvodnit tím, že mi to vydělává peníze a tak má smysl se tím dál prodírat. Jinak řečeno člověk ty těžkosti unese lépe, když ví, že si tím vydělá na hypotéku, na dovolenou, na knížku, or something else.
Ale když člověk zažívá v práci těžkosti, manžel mu doma nevěnuje pozornost, není ochoten řešit ani svoje chrápání a jen ho za práci peskuje a chce po něm vyšší a vyšší výkony a do toho z toho nevidí ani korunu, tak se to prostě jednou sesype. Takovou situaci dlouhodobě neudrží ani láska. Přitom dokud jsem se cítila milovaná a měla jsem dojem, že Saša má o mě zájem, byla jsem ochotná pracovat i zadarmo... prostě jsem tam viděla nějaký benefit.
V takových chvílích, kdy jsem rozcitlivělá, vrací se mi emoce, city a stesk, dala bych nevímco za to, aby se Saša objevil ve dveřích s kytkou a řekl, že mě má pořád rád a že spolu všechno vyřešíme. Život by pak byl jednodušší.
Když jsem nejvíc rozcitlivělá,
vrací se stesk.
V představě se otevřou dveře
a vejde „pořád“
s něčím křehkým v dlani.
A svět je na okamžik lehčí,
jako by stačila jediná věta
aby se všechno dalo spravit.
Žádné komentáře:
Okomentovat