17. listopadu 2026

O neuspokojivé produkci

Normální lidi mají dnes volno, já zase vozila Idu do ZUŠ a na gymnastiku. Zítra naštěstí aspoň ta ZUŠ odpadla, nicméně gymnastika pokračuje (nejsou normální). Já si alespoň udělám nákup, protože na gymnastické závody v sobotu, které se budou konat v rámci oddílu, budu péct buchtu a dělat jednohubky. Díkybohu jsou to poslední závody. Ty v Pardubicích odpadly, jak už jsem se možná zmínila. Hurá, sláva, halelúja.

Chtěla jsem si dnes večer pustit nějaký film nebo seriál. Neměla jsem náladu na nic vážného (to bych si pustila Dunu) a zároveň jsem chtěla něco nového, tak jsem si vzpomněla, že mi někdo nedávno doporučoval seriál Pravá krev, což má být něco o upírech. Nedala jsem ani půlku prvního dílu - to byla teda řádná blbost. Tak jsem si raději pustila nějaký true crime dokument. 😕 Poslední dobou nějak postrádám kvalitní novou produkci. Stejně tak u knih, tam jsem ale teď objevila nějakou knihu o horolezcích (Sto stupňů pod nulou se to jmenuje) - tu si nejspíše nadělím pod stromeček. A taky vyšla nová kniha od Morrise o postoji ve výtvarném umění, to by také mohlo být dobré.

Zítra (resp. ve středu) si chci udělat chleba - máma mi totiž dala domácí pekárnu. Váže se k ní zajímavý příběh - mámina sousedka je totiž tak trochu hoarder a ráda vybírá kontejnery. Obvykle jsou to kontejnery s oblečením, ze kterých vozí máme haldy oblečení pro děti (myslím, že všechna mámina vnoučata jsou aktuálně oblékána prakticky jen z kontejnerů, které vybere její sousedka). No a tatáž sousedka dala mámě i tu pekárnu, takže odhaduji, že její původ byl asi podobný. Nicméně nevadí - vydezinfikovala jsem ji a funguje, jeden chleba už jsem v ní úspěšně upekla. Je to super věc, akorát se tam nahází ingredience a za tři hodiny vyklopíte čerstvý teplý chleba.

Občas si říkám, že ta samota je fakt na prd, ale pak si vybavím, jak jsem se cítila, když jsem byla ve vztahu a připadala si jako ta poslední za všemi ostatními. Jako někdo, kdo je dost dobrý na to, aby zadarmo pracoval a generoval peníze, aby se mohlo rozvíjet nové podnikání, ale už ne dost dobrý na dárek k narozeninám, poděkování za pomoc nebo trochu snahy, abych se taky mohla věnovat něčemu, co baví mě. Takže ono mi vlastně bylo smutno i ve dvou. Rozchod mi pak potvrdil, že jsem byla méně než ochota přemoci vlastní ego. Pak jsem si ještě přečetla pár hnusných zpráv, které mi Saša nedávno psal, a nostalgie mě zase docela rychle přešla.

16. listopadu 2026

Další závody a období mlčení

V sobotu jsem byla s Idou na závodech v Českých Budějovicích. Jela jsem celou cestu autem sama, asi to byla ta nejdelší cesta, kterou jsem absolvovala v roli řidiče. Nebylo to tak hrozné, jak jsem předpokládala, ale cestou zpět jsem už byla fakt unavená. Ida měla nakonec druhé místo. Další závody už budou ve Žďáře, hurá. Měly být ještě jedny v Pardubicích, ale ty díky bohu odpadly. 

Jsem z toho vždycky vyšťavená, protože kromě dopravy musím několik hodin sedět na místě a čekat na výsledky, přičemž kolem sportovních hal jsou obvykle mizivé příležitosti k nějaké zábavě. Taky to dost leze do peněz, protože kromě benzínu a startovného musím platit i jídlo, vstupné, případně nějaké další kraviny, jako třeba zátěže a podobně.

V tomto ohledu mě štve Saša, který si představuje, že střídavá péče spočívá v tom, že když zrovna nemůže o Idu pečovat, tak mi prostě uhradí půlku nákladů a je to. Jenže třeba jeho rozhodnutí být dva měsíce na trzích pro mě znamená, že musím všechno kolem Idy organizovat sama bez jakéhokoliv odpočinku. Ještě k tomu musím pracovat na plný úvazek. A navíc nemám ani žádný prostor pro osobní život, nemůžu chodit na žádné akce, udělat si výlet nebo jít s někým na rande. Respektive můžu, ale jen když s sebou vezmu děti. Při výletu to třeba nevadí, ale na tom rande by to asi už problém byl. S takovou ani nemůžu zkoušet žádné nové vztahy, abych si pak mohla stěžovat, jak jsou všichni chlapi k h****.

A mně bude Saša vyprávět o nedostatku empatie, když sám se mnou nemá vůbec žádnou. 

Od toho jeho výlevu s ním vůbec nemluvím, což je vlastně docela výhoda, protože už mě neatakuje kvůli Vánocům. A taky nemusím poslouchat, jak jsem na něj byla vždycky hnusná a jak jsem mu nikdy nic nedovolila. Trochu mi to připadá, jako by si potřeboval své rozhodnutí rozejít se nějak racionálně vysvětlit, tak si kolikrát vymýšlí i věci, které vůbec nejsou pravda. Spíš si myslím, že důvodem rozchodu bylo jeho přebujelé ego. Škoda, že pro něj tenkrát bylo ego důležitější než rodina. 

12. listopadu 2026

Jestli se rozzlobíme, budeme zlí

Mimochodem - tuto starou komedii mám ráda. Komedii, kterou předvádí můj ex, už tolik ne.

Poslední dobou mám pocit, že slovo empatie začíná patřit do stejné kategorie jako slovo respekt, tedy mezi výrazy, které někteří lidé používají tehdy, když chtějí, aby se jim něco tolerovalo.

Měla bys být empatická.

Měla bys chápat stres.

Měla bys chápat pracovní vytížení.

Měla bys chápat, že když je někdo hodně naštvaný, tak se prostě „chová velmi zle“.

A hlavně by sis měla dobře rozmyslet, kdy do něj budeš rejpat.

To je zřejmě vyšší forma expartnerské komunikace. Já jsem přitom řekla v zásadě jen to, že pokud má člověk dítě, závazky a průběžně tvrdí, že nemá peníze na věci, které je potřeba zaplatit, měl by asi trochu lépe hospodařit.

Toť vše.

Neřekla jsem: „Nesmíš chodit do restaurace.“ Neřekla jsem: „Nesmíš utrácet za sebe.“ Neřekla jsem:„Pošli mi výpis z účtu a jídelníček za poslední čtvrtletí.“

Řekla jsem v podstatě jen něco ve stylu: „Když máš povinné výdaje, asi bys s nimi měl počítat dřív, než utratíš peníze za něco nepovinného.“ Což je podle mě finanční poznatek přibližně na úrovni „když prší, vezmi si deštník“.

Jenže tím se prý seru do soukromého života. Šmíruju. Rejpu. A pokud budu rejpat, dotyčný bude velmi nasraný a bude se chovat velmi zle. To je mimochodem pěkná konstrukce. Já se mám naučit předvídat, co ho naštve, ale on se nemusí naučit nechovat se jako hovado, když ho něco naštve. Začíná mi silně připomínat kováře a mého prvního ex. 

Takže ve výsledku máme zase model, který už dobře znám. Jeden člověk má emoce a druhý člověk má odpovědnost za to, aby je nevyvolal. Velmi praktické. Zvlášť když jsem se za poslední rok opakovaně dozvěděla, že jsem mu ukradená. Já mám být empatická k člověku, který mi řekne, že jsem mu ukradená. Já mám chápat jeho stres, jeho únavu, jeho finanční situaci, jeho podnikání, jeho vztek, jeho potřebu mít soukromí. Ale když jeho pracovní a finanční rozhodnutí znamenají, že já zaplatím výdaje za dítě, já pojedu na závody, já zařídím odvoz, já budu mít rozbitý pracovní den a já si svůj osobní život můžu strčit někam mezi gymnastický trikot a tašku s pitím, pak je to patrně úplně jiný typ situace.

To evidentně není zásah do mého života.

Je vlastně fascinující, jak moc může být někdo citlivý na to, že víte, že byl v restauraci, a jak málo citlivý může být na to, že vám fakticky obsadí čas, peníze a energii. Možná je soukromí hlavně otázka gastronomie. Kdybych se dozvěděla, že měl svíčkovou, překročila jsem hranici, ale když místo něj absolvuju sobotu od čtyř ráno v gymnastické hale, je to běžná rodičovská výpomoc.

Jasně.

Vlastně to není ani nový princip, za ty roky jsem si už několikrát všimla, že některé problémy mají zvláštní schopnost měnit majitele. Když bylo potřeba makat v trafikách, makalo se v trafikách. Když bylo potřeba vstávat ve tři ráno, vstávalo se ve tři ráno. Když bylo potřeba převzít antikvariát, převzal se antikvariát. Když bylo potřeba několik hodin denně pomáhat zadarmo s podnikáním, pomáhalo se. A protože to nějak fungovalo, mohl člověk nabýt dojmu, že je vlastně docela schopný organizátor. To je snadné, když část vašeho organizačního systému chodí po dvou nohách a jmenuje se Leona. Pak přijde rozchod a organizační systém zkrachuje a najednou je potřeba řešit vlastní cashflow, vlastní povinnosti, vlastní termíny a vlastní důsledky. To musí být nepříjemné. Tady bych možná měla projevit empatii.

Jenže empatie má jednu nepříjemnou vlastnost, protože to není služba, kterou si můžete objednat jednostranně. Když mi někdo říká, že jsem mu ukradená, nemůže o chvíli později s vážnou tváří požadovat, abych hluboce prožívala jeho vnitřní svět. Respektive může. Lidé mohou požadovat ledacos, já je ale s jejich požadavky zase můžu poslat někam. Stejně jako respekt i empatie musí být oboustranná. Těžko můžu cítit empatii k člověku, kterého vůbec nezajímá, kolik práce na mě naloží, jak se cítím, že jsem doma pořád sama, že nemám čas na sebe (to samozřejmě mluvím o době, kdy vztah ještě existoval).

Společným jmenovatelem takových hádek jsou peníze. Peníze byly v našem vztahu citlivá disciplína už dávno. Ne tak, že bychom byli chudí a jedli suché rohlíky, ale spíš tak, že jsem měla tendenci přemýšlet, co bude potřeba zaplatit za týden, za měsíc nebo za půl roku, kdežto druhá strana měla mnohem dobrodružnější přístup založený na přesvědčení, že ono to nějak dopadne. Ono to většinou opravdu nějak dopadlo. Často tak, že jsem to nějak zařídila (čti: zaplatila) já.

Vrtá mě hlavou, jestli některé lidi nerozčiluje kritika nejvíc tehdy, když se trefí na místo, o kterém sami vědí, že trochu bolí. Každopádně jsem si z toho odnesla jednu pěknou definici empatie. Empatie je zřejmě schopnost pochopit, proč někdo nesplní svoje povinnosti, aniž byste ho tím obtěžovali. Jakmile chcete, aby je splnil, jste necitliví. A on bude zlý.

10. listopadu 2026

Vzduchovka a narcistická povaha

Moje přípravy na Vánoce už jsou almost done, už mi zbývají jen dárky pro Lexu a stromek. S Lexou je to takové složitější, protože za prvé z něj seznam dárků mámím už snad měsíc a za druhé když už mi ho dá, tak jsou tam položky jako "boty na léto". Roste - jak mám vědět, jakou velikost bot bude mít v létě? Od Michala dostane vzduchovku, takže bych mu možná mohla koupit nějakou řádnou pojistku, až s ní někoho střelí. 😳 Být sousedy (těmi, jak se jim bizarním způsobem zabil syn a aktuálně se hádají o majetek po něm), tak se bojím, že nezvratný osud ještě neskončil... to je jako Pád domu Usherů. 

O víkendu mě čeká poslední "externí" závod, a to v Českých Budějovicích. Asi si zaplatím denní dálniční známku, protože rozdíl je skoro hodina cesty a to se vyplatí, když už tam jedu na ráno a ještě ten den zpět. Do toho mám aktuálně hodně zakázek, takže bych ideálně potřebovala jednou rukou řídit a druhou psát, ale to bychom asi daleko nedojeli. 

Neumím si představit, jak jsem to dělala minulý rok, kdy jsem do toho všeho ještě musela chodit do antikvariátu a obstarávat Sašovi takové ty věci, jako je praní oblečení. S odstupem jsem za to na Sašu stále naštvanější. Nevím, jestli ho hodnotit jako sobce nebo narcistu, ale za roky pomoci a podpory mi nikdy nevyjádřil nějakou vděčnost. Spíš se neustále tvářil, že dělám moc málo a že to, co dělám, je vlastně úplně normální. Nebylo - když dva žijí v domácnosti, mělo by být normální, že myčku dělají oba, prádlo dělají oba, vysávají oba, okna myjí oba... ne že to padne na jednoho, protože ten druhý "nemá čas". A už vůbec nebylo v pořádku, že jsem za svou práci v antikvariátu nedostávala naprosto nic. Ostatně myslím, že teď mu ty peníze, které jsem mu vydělávala a které měl prakticky bez práce, dost chybí.

Tuhle hořkost ve mně obnovilo, že se Saša ptal Lexy, kde budeme trávit Vánoce. Proč bych je měla trávit se svým ex, který mne jenom využíval, nikdy mi za nic neprojevil vděčnost a ještě se tváří, jako že to, co jsem pro něj dělala, vlastně nic nebylo? Nechtěl by, abych rovnou trávila Vánoce i s tou starou ku.vou, která je u něj asi teď aktuálně "the best", protože mu zrovna pomáhá? Moje averze k ní má dlouhodobé kořeny, protože se jednou na koncertě (když jsme ještě se Sašou byli spolu) ožrala a osahávala ho. Smutné je, že když tohle tenkrát udělala, tak namísto toho, aby ji odstrčil a následně řekl něco jako "No jo, je to prostě ožralá blbka, neber si to tak, já mám rád jenom tebe.", aby uklidnil situaci, tak ještě vynadal mně, že mi to vadí. Asi mu to dělá dobře, když o něj jeví zájem taková přestárlá alkoholička, nebo nevím. Čím dál víc mám zpětně pocit, že mě často nevnímal jako svébytného člověka s vlastními potřebami, časem a pocity, ale hlavně podle toho, co ode mě zrovna potřeboval.

3. listopadu 2026

Fakturace a AI produkce

Dneska pořád jenom fakturuji - začátek měsíce je v tomto krušný. Nejde ani tak o to, že bych vydávala padesát faktur a topila se v milionech, ale o to, že tento zadavatel chce fakturu s QR kódem a tak řeším, proč mi z Google Sheets nejde vyexportovat do PDF faktura i s QR kódem, další zadavatel chce zase na faktuře specifické pořadí zakázek, tak to hodinu dávám dohromady a kontroluji, zda jsem splnila všechny požadavky před fakturací (reporty, potvrzení od klienta atd.)... Zítra budu fakturovat i Sýkorovi. Dneska mi volal a zdál se mi nějaký... psychicky nestabilní, řekněme. Tvrdil, že jeho manželka "nefunguje" a že jí přestane dávat léky, které jí naordinoval psychiatr. To tu už jednou bylo. Manželka nakonec skončila v nemocnici a on v blázinci. 

Poslední dobou jsem si kromě korejské produkce oblíbila i různé podcasty o přírodních katastrofách na YouTube. Obří tsunami, výbuchy sopek, nárazy meteoritů... nejvíc mě baví ty z dávné minulosti, kde se rozebírají geologické důkazy atp. Problém je, že hodně z nich je vytvořeno AI. Zjistila jsem zajímavý jev - AI produkce mi vypíná mozek... prostě to po chvíli přestanu vnímat. Je to asi tím, že ten projev je unylý a obsah je takový nanicovatý, na jeden fakt je tam pět minut balastu. Ale zase u toho rychle usnu, to je plus.

Volala jsem dnes se Sašou a přišla řeč na to, že sem chce začít vozit knihy z ex-antikvariátu. Jenže není kam, tak jsem se ho zeptala, co vlastně plánuje s tou pecí, co zabírá půlku garáže, kam by se daly ty knihy teoreticky dát. Odpovědi se nějak vyhýbal a když jsem si dala dvě a dvě dohromady, napadlo mě, že to chce dát do dílny k té své alkoholičce-bordelářce "kamarádce", která mu dělá hrnky. To o té nadmíře užívání alkoholu a bordelu mi říkal sám Saša, takže to není nějaká moje pomluva. Doufám, že k ní nehodlá vozit Idušku - nedávno jsem měla "záchvat", když jsem si myslela, že mám svrab, protože jsem zrovna četla článek o tom, jak se svrab šíří Českem a večer jsem si našla na noze takovou divnou vyrážku. No pak jsem teda zjistila, že je to jen suchá kůže a po několikadenní intenzivní aplikaci hydratačního krému to zmizelo (obdobně už jsme doma "měli" štěnice - nakonec to byl malý brouk nosatec), ale nerada bych to chytla doopravdy od nějaké vystřílené rachejtle. 

No aspoň mě to podnítilo k tomu začít zase intenzivněji řešit majetkové vypořádání, protože bych nerada dopadla vyštípaně z domu, protože si nějaká blbka řekne, že proč by platila nájem, když může bydlet (a chlastat a dělat bordel) zadarmo v domě, který jsem pěkně uklidila a částečně opravila. Chudák právník, až si přečte můj elaborát o tom, co vlastně potřebuji vyřešit, asi řekne něco ve stylu: "Seru na to, jdu čistit hajzly na hlavák za minimálku." 😁

Iduška se těší na Vánoce a já vlastně taky, tak jsem si řekla, že bych mohla začít řešit stromek - letos si chci totiž pořídit umělý, jelikož je to de facto ekologičtější než "vraždit" každý rok jiný živý stromek. Ségra má takový z full 3D jehličí a vypadá naprosto realisticky - navíc si do něj vždycky koupí takové tyčinky s vůní lesa, takže i voní jako pravý. No a výhoda takového umělého stromku je, že ho můžete mít doma třeba od listopadu do ledna. Mně se na Vánocích vlastně vždycky nejvíc líbil právě ten stromek - když se řeknou "Vánoce", jako první si vybavím, jak jsem skrze prosklené dveře svého dětského pokoje viděla rozzářený stromek, který máma nechávala přes noc zapnutý. Se ségrou jsme na něj vždycky dělaly takové papírové barevné řetězy - to letos zadám Idě.

Dort a korejský bizár

Saša měl v sobotu narozeniny a v neděli se je tu stavil oslavit s dětmi. Bylo mi takové blbé mu nic nedat, ale zároveň on mi k narozeninám taky nic nedal, takže jsem nechtěla vypadat jako přeeffortovaná - nakonec jsem zvolila kompromis a upekla dort. Ačkoli jsem trochu improvizovala, byl dobrý.

Dlouho jsem ho neviděla a zdá se mi, že vypadá nějak přešle. No kdyby mě čekaly prakticky dva měsíce v zimě na Zelném trhu, tak bych asi taky neskákala radostí. Taky se mu rozbil notebook, má teď nějaké smolné období.

Pustila jsem si k práci další korejský seriál, Pod maskou se to jmenuje. Začíná to nevinně - poměrně ošklivá holka po večerech streamuje v masce a zatímco přes den nikoho nezajímá, na internetu má statisíce fanoušků. Je zamilovaná do svého šéfa a do ní je zase zamilovaný její kolega, který je sexem posedlý incel. Myslela jsem si, že to bude nějaká oddechová romantická komedie a na chvíli přestala dávat pozor... a najednou tam pořád někdo do někoho bodal. 😬 Je to poměrně bizár. Tu ošlivou odhalí její fanoušek a pozve ji na hotel, kde se ji pokusí znásilnit. Ona ho shodí na umyvadlo a myslí si, že ho zabila, vtom se tam objeví ten kolega z práce a řekne jí, ať jde pryč, že se zbaví těla. Jenže fanoušek mrtvý není, tak ho incelský kolega ubodá a rozřeže a odveze v kufru. Pak jde za tou streamerkou, znásilní ji a ona ho taky ubodá. Následně uteče, protože si myslí, že je dvojnásobná vražedkyně. Pak je to složité, je to vlastně o nenávisti a násilí přenášeném z generace na generaci.

Pondělí a úterý mě vždycky semele. Nakumuluje se mi práce z víkendu a do toho má Ida ZUŠku, takže pořád někde jezdím a čekám. Obvykle chvíli pracuji v P-Café (zatímco čekám, až Ida skončí v ZUŠce) - dneska jsem tedy nepracovala, ale řešila jsem to, že ségře nešel zapsat termín na třídní schůzky. Psala mi, že se nemůže zapsat do sdíleného dokumentu, ať to zkusím já. Zkusila jsem to z mobilu - nešlo mi to. Zkusila jsem to z tabletu - nešlo mi to. Připojila jsem se z tabletu na vzdálenou obrazovku ke stolnímu PC - najednou to šlo. Ségře to nešlo z mobilu a notebooku. Záhada. 😀


30. října 2026

Kino a bun bo nam bo

Včera jsme s Idou byly v kině. Tedy Ida byla v kině a já proto, že Tlapková patrola u mě už spouští PTSD, jsem si šla radši sednout do kavárny a pracovat. Byla jsem poměrně šokovaná z cen občerstvení. Ida si dala nějaké chipsy s omáčkou a stálo mě to víc než cena lístku do kina. Takže za návštěvu dítěte v kině jsem dala pětistovku. Za chvíli aby si člověk na den v OC bral hypotéku.

Babičku odvezli (resp. ségra odvezla) do nemocnice, protože nemohla chodit. Čekala jsem nějaký neurologický problém, ale nakonec se z toho vyklubala zácpa. Museli jí dát kapačku a když byl problém vyřešen, tak ji zase pustili domů. Popravdě s tím, co jí, se moc nedivím. Mně sice při každé návštěvě vykládá, jak kvůli diabetu musí jíst zdravě, samou zeleninu a tak, ale máma mi prozradila, že dost kecá - prý se neustále cpe bramboráky, knedlíky, omáčkami a tak. No a když je člověk starší a takový méně pohyblivější, tak to může způsobit právě tohle. 

Já pro změnu řeším vyrážku na obličeji. Obvykle se mi v určité fázi cyklu na obličeji objeví pár pupínků, ale co mi vyrašilo teď, je dost neobvyklé. Možná to souvisí s příchodem zimy - nedávno jsem měla epizodu zvýšeného padání vlasů, která naštěstí už skončila. Nasadila jsem si tedy další vitaminy (za chvíli budu mít ze suplementů plnohodnotné jídlo) a lepší stravu - více vody a čajů namísto kávy, více bílkovin, ještě více ovoce a zeleniny. Včera jsem třeba měla strašnou chuť na KFC (jo, já vím - jsem tak trochu masochista), ale překonala jsem to a dala jsem si radši bun bo nam bo, kde jsou komplexní sacharidy, hovězí maso (tj. bílkoviny), vývar, zelenina... Taky jsem se přinutila nacpat to do sebe celé, protože bych chtěla trochu přibrat. 

Dostala jsem poukaz na pár stovek do Kauflandu za účast ve výzkumu pro Stanford, tak to asi utratím za nějaké hovězí a udělám doma taky bun bo nam bo. 😁

27. října 2026

O prudícím kolečku

Ráno jsem si všimla, že mám v datovce zprávu. Vyděsila jsem se, že jsem někde způsobila nějakou pokutu, ale byl to naštěstí "jen" menší nedoplatek od zdravotní pojišťovny. Fakt by mě zajímalo, jak mi tyto nedoplatky na pojistném vznikají. Vždy platím pojistné včas, snad nikdy se mi nestalo, že bych jej zaplatila pozdě. Tak jak? Trochu mi to zavání scamem ze strany státu. Že by nové řešení obřího schodku?

Poslední dobou se na mě povinnosti jen hrnou.

V Idině škole je "strašidýlkový den", takže ji musím nějak vystrojit. Do toho chtěli, aby děti donesly nějaké halloweenské občerstvení, pokud mohou. Mám hodně práce, tak jsem se na to prachsprostě vyprdla. Saša s ní vydlabal dýni, tak bude mít aspoň dýni.

Dále mi dnes Idina učitelka z matiky napsala (resp. napsala to do Bakalářů do domácích úkolů, které vidí všichni), že je Ida pořád poslední v matice. Tedy ne znalostmi. Z matiky má samé jedničky podtržené, ale prý je moc pomalá. Ida mi doma také říkala, že je pořád moc pomalá. To se mi upřímně nelíbí - tedy ne to, že je Ida pomalá, ale že jí to učitelka říká. Sama z dětství vím, jak snadno si dítě takové poznámky interiorizuje. Na vejšce nás už před deseti lety učili, že bychom neměli hodnotit dítě, ale jeho výkon. Tedy ne říkat "jsi moc pomalá", ale třeba "ten úkol bys měla vypracovat rychleji". Nevypadá to moc rozdílně, ale rozdíl je to veliký. Bohužel naše školství je v tomto sto let za opicemi, což ostatně jen kopíruje názory naší společnosti.

No nic, prostě mi přijde, že zatímco vysokoškolské učebnice jsou plné pouček typu "škola by se měla přizpůsobovat dítěti a ne dítě škole", "škola by měla respektovat individuální tempo dítěte" a "kognitivní vývoj není u dětí rovnoměrný", tak v praxi reflexe těchto poznatků poněkud pokulhává. Je dítě pomalejší? Tak mu to vmeteme do obličeje a rodičům nakážeme, aby s ním doma procvičovali. Což samozřejmě není nic špatného, procvičovat s dítětem, ale nesmí to dopadat tak, že dítě přijde ze školy, jde na kroužek, pak jde udělat dva úkoly z matiky a dva z češtiny a nad to by mělo ještě cvičit matiku, protože podle učitelky je pomalejší. Měla jsem sto chutí učitelce napsat, že by měla trochu oprášit své znalosti z oblasti kognitivní psychologie a pedagogické psychologie, nebo něco ve stylu "Ráda budu s Idou procvičovat matiku v ty dny, kdy nemají žádné jiné školní úkoly... což je bohužel nikdy.", ale asi prostě nebudu reagovat vůbec a až bude zase prudit, půjdu prudit do PPP, aby prudili učitelku s nějakými podpůrnými opatřeními typu "více času na práci" a podobně. Takové prudící kolečko, kterému by se dalo předejít, kdyby učitelka respektovala individuální tempo dítěte.

Do toho má Ida téměř každý víkend nějaké závody a 21. 11. bude Žďárská popelka, kam budu muset zase něco napéct. 

Achjo, ráda bych měla nějaký víkend úplně volný, abych se třeba mohla z postele koukat na seriál a neřešit nic. To jsem neměla tak... deset let myslím.

23. října 2026

Zase o závodech

Zítra zase jedeme s Idou na závody. Minule byly 6. ze 7, přičemž horší byly už jen mladší kolegyně ze stejného týmu. 🫣😬 Chudák Ida z toho byla poměrně vykolejená. Bohužel tomu sportu rozumím stejně, jako raketovému inženýrství (takže vůbec), tedy netuším, co je třeba zlepšit. Co říkali ostatní rodiče, tak je třeba dělat těžší sestavy. Nicméně na druhou stranu chápu, že když věčně někdo z týmu chybí, bylo by těžké takové sestavy natrénovat. 

Já poslední dobou zase blbě spím, takže většinou od půlnoci do 3:00 do rána se jen tak převaluji a pak pro změnu nemůžu vstát. Zkoušela jsem nějakou spánkovou hygienu, ale zatím to moc nezabírá. Navíc mě pořád bolí hlava, asi jsem si nějak nachladila krk, nebo zkrátka něco udělala s nervy v krční páteři, protože mám neustále pocit studění na temeni. AI tvrdí, že by mohlo pomoci suché teplo za krk, tak to zkouším, ale zatím necítím změnu.

K tomu mám hromadu práce a dalších povinností, které bych měla stíhat. 🙄🫪 

Agapornisové, respektive samička, mají vajíčka. Jestli budou mít mladé, tak si zkusím nějaké ochočit od malička. Máma ale říkala, že vajíčka měli průběžně i u ní, ale nikdy z toho nic moc nebylo. 

Saša mi dneska zaplatil startovné za ty závody, přičemž se to obešlo bez řečí. Taky donesl ptákům zrní a Idě koupil obruč. To je nějaký podezřelý. 🤔 Ráno mi psal, že obchod u nás na vsi končí. To mě znepokojilo. Kam si budu chodit kupovat bonbony? To budu muset chodit až někam na benzinku. Lexa zase říkal, že v tom žlutém baráku, co mi pravidelně vypaluje sítnici a kde zrovna něco opravují nějací Filipínci, by měla být večerka. Ale Lexa občas informace dost překroutí, takže těžko říct. 

20. října 2026

O korejské produkci

V mé práci se rozjíždí sezóna, takže mám více práce než o prázdninách. Aby mi to rychleji utíkalo, pouštím si korejské seriály. Jak jsem takový poklad mohla dosud přehlížet? Je to takový zvláštní mix absurdna, kýčovitosti a emocí. Ze své kulturní zóny jsem zvyklá, že jsou tu kýčovité filmy, absurdní filmy, emotivní filmy, vtipné filmy, ale tady je všechno najednou v jednom snímku. Třeba film Láska bez cuchání, který je o středoškolačce, která po otci podědila kudrnaté vlasy a chce urvat nejlepšího kluka ve škole tak, že si je nechá narovnat. Prostě dost pitomá zápletka, kterou bych čekala ve filmu pro 12leté holky. Do této divné zápletky je zakomponováno kýčovité téma "lásky na druhý pohled", kdy holka postupně zjistí, že nemiluje frajera, ale svého kamaráda. No a na pozadí běží vážné téma domácího násilí, násilí na ženách a na dětech. Takže ve výsledku si říkáte, že je to strašně blbé, ale jste emocionálně zasažení příběhem hlavního hrdiny, který skrývá, že ho doma otec bije a tak s matkou museli utéct do jiného města.

Včera jsem na jeden zátah zhltla seriál Kluk na vyžádání, který má vlastně docela filosofické pozadí. Je to o ženě, se kterou se rozešel její dlouholetý přítel. Kvůli tomu se bojí navázat nový vztah se svým kolegou a namísto toho se stane závislou na virtuální realitě - hře Kluk na vyžádání, kde za mastné předplatné dostane možnost randit s perfektními muži, kteří ji nikdy neodmítnou. Vždy je to zasazené do nějakého příběhu - např. se stane filmovou hvězdou a má pletky se svým atraktivním bodyguardem, je letuška a zamiluje se do ní agent tajné služby, který ji zachrání před teroristy atd. Firma, která tu hru vyrobila, z ní postupně tahá peníze za plusové služby - např. za příplatek dostane to, že jí její kluk na přání přes mobil kontaktuje i v reálném světě (jakože jí volá ta virtuální postava), takže před okolím vážně vypadá, jako by měla kluka. Pak jí to postupně přestane bavit, protože zjistí, že ti muži nejsou pouze pro ni, ale každá žena, která si hru předplatí, může chodit s tím samým klukem co ona. Chce zrušit předplatné a firma jí nabídne prémiovou službu - když vyplní dva tisíce otázek o sobě, sestaví jí perfektního virtuálního muže přímo pro ni. Tento perfektní partner vypadá úplně stejně jako ten kolega, kterého odmítá. V kontextu toho, jak AI stále hlouběji proniká do našich životů, je to vlastně docela hloubavý seriál.

Na Netflixu je teď korejských filmů a seriálů slušná zásoba, takže mi to vystačí asi na pěkně dlouho, nicméně v pátek vyjde další řada Lupina, takže to dám na pár dní korejské produkci vale. 😁

Včera mě Saša překvapil, protože jsme se chvíli bavili o Sýkorovi a on připustil, že to v tom rozsahu neměl při jiném podnikání čas realizovat. To by se i dalo považovat za sebereflexi. Trochu mě to překvapilo.

Překvapilo mě i to, jak strašně špinavá mám okna. Ta by snad v případě atomové války zastavila radiaci. Měla bych je umýt co nejdříve, protože umývat je v zimě asi nebude tak úplně komfortní. No a taky posbírat švestky a jablka by to chtělo... potřebovala bych se duplikovat, abych to všechno stíhala.

16. října 2026

O ptácích a sebereflexi

Poslední dva dny u nás bylo trochu drama, protože si jedna andulka poranila nožku. U andulek je problém, že strašně rychle vykrvácí (prý jim stačí 12 kapek a mají z toho zdravotní následky), takže jsem z toho byla velmi nervózní, ačkoli Honzík vypadá, že je OK, normálně jí a poletuje po obýváku. V důsledku této události jsem raději agapornise dala k sobě do ložnice - nebyla jsem u toho, když se zranil, ale prý není neobvyklé, že když jsou agapornisové a andulky spolu, tak agapornisové andulky klovou. Agapornise mám sice zavřené, ale Honzík k nim pořád lítal na klec, takže se tam nějaký incident teoreticky udát mohl.

Včera sem Sašovi přišel dopis od nějakého advokáta. Asi už je trochu hodně nervózní ze své situace, takže když mi volal, abych ten dopis otevřela a přečetla, tak mi pak ještě vyprávěl, že náš společný známý, pro kterého dělám korektury, na Sašovo nakladatelství podal předžalobní výzvu. To mě upřímně dost šokovalo, protože se s ním (jakože s tím známým) celkem často bavím po telefonu i e-mailu a ještě relativně nedávno (tak dva tři týdny to bude) mi vyprávěl o svém záměru tisku té knihy a zmínil, že buď mu to vytiskne nějaké jiné nakladatelství, nebo že to nakonec zařídí Saša. 

Další věc, která mě udivuje, je nedostatek Sašovy sebereflexe. Tedy… o tomto jeho osobnostním rysu vím už dlouho, takže mě nepřekvapuje, že je takový. Spíš mě pokaždé znovu fascinuje, když je něco evidentně minimálně z velké části jeho chyba a on přesto dokáže celou situaci vyhodnotit tak, že za ni může někdo jiný. Místo „To jsem ale mamlas, že jsem tu zakázku tak dlouho odkládal, není se co divit, že mu došla trpělivost“ reaguje stylem „Ten S…, to je ale čů…“. Chápu, že je naštvaný. Asi bych byla taky. Jen bych za tu větu s čů... ještě dodala: „A já jsem debilka, protože jsem na to kašlala.“

Problém u příliš velkého ega a příliš malého množství sebereflexe je, že se člověk nemá šanci poučit ze svých chyb, protože své chyby považuje za chyby druhých. Já taky hodně často něco podělám. Minulý rok jsem přišla o zakázku, protože jsem si přečetla e-mail od klientky, řekla si, že na něj odpovím pak, a pak už jsem samozřejmě zapomněla. Bylo to v době po rozchodu, takže by bylo strašně jednoduché říct si něco ve stylu: „To je ale pí.. . Jsem v takové těžké situaci a ona dělá takové drama kvůli pár dnům prodlevy." Ostatně jsem na klientku byla naštvaná, protože mi přišlo, že se prostě mohla ozvat ještě jednou (třeba mi mohl ten e-mail zapadnout do spamu, nebo tak), ale zároveň jsem si řekla, že podstatný díl viny je na mé straně, takže jsem udělala opatření, aby se mi to už nestávalo.

No prostě o sobě nemůžu říct, že bych nebyla člověk, který občas netrpí na ego, ale na druhou stranu bych řekla, že se na to umím podívat i z jiné perspektivy. 

V neděli má Ida další závody, tentokrát v Hradci Králové. Moc se mi tam nechce, protože mě bolí v krku a je mi blbě od žaludku. Naštěstí mě vztah se Sašou naučil podobné neduhy překonávat, protože nemoc nenemoc, trafika se ve čtyři ráno prostě otevřít musela a v antikvariátu zase nemohlo být zavřeno kvůli Balíkovně a DPD. Takže jet na závody a jen se modlit, abych se cestou nepoblila, bude vlastně pohoda. 

12. října 2026

O válečných úvahách

Dneska mi bylo ráno špatně od žaludku, protože jsem udělala "dietní chybu" a dala jsem si doplňky stravy (vitaminy, minerály) ještě před snídaní. Naštěstí mne to rychle přešlo - měla jsem fakt nabitý den a bylo by blbé, kdybych při vožení Idy na kroužky a běhání po městě blinkala.

Kromě toho jsem potřebovala vypracovat 22 normostran textu, udělat PPT prezentaci a podklady k ní... no prostě moje nervy toho mají pro dnešek tak akorát dost, už se těším, až si lehnu do vany s horkou vodou. To je takové moje životní potěšení a taky jsem včera četla, že to prospívá srdci.

Poslední dobou mi algoritmus FB často hází příspěvky, které naznačují, že bychom se v našich končinách mohli v dohledné době dočkat nějakého toho válečného konfliktu. Bohužel algoritmy FB jsou dosti zkreslující, protože jakmile s něčím zainteragujete, spadnete do králičí nory a už nedokážete rozlišit, jak intenzivně je daná problematika zastoupená v realitě. Jednodušeji řečeno - když jednou kliknete na příspěvek o tom, jak se rozrůstá na školách šikana, začnete číst příspěvky o tomto tématu stále častěji a častěji, až vám začne připadat, že ten problém je reálně větší než je (ne že by šikana nebyla velký problém, ale je asi jasné, jak to myslím...).

Tak jsem si říkala, jak dlouho bych asi vydržela, kdyby tu najednou začala válka. V mrazáku mám asi tak 15 kilo masa... mám totiž takový poměrně nový zvyk, že když vidím levně kuřecí prsa nebo krkovičku, tak toho nakoupím hodně, třeba 2-3 kila. Jenže to nemůžete mít v lednici déle než den dva, takže to naporcuji do sáčků, aby v každém byla porce cca na jedno jídlo (myslím tím třeba jeden oběd pro tři lidi). No a takto to postupně pokračovalo až k současnému plnému mrazáku masa. Taky tu mám pár kilo kapra od ségry. Nemám ráda kapra, ale i tak ho budu muset brzy udělat, aby tam "nesmrděl" dlouho. Podobný zvyk, jako je kumulace masa, mám i co se luštěnin týče. Takže mám asi 20 konzerv různých barev fazolí a pak opravdu hodně sáčků s červenou čočkou. Po takové stravě se budeme moci samozásobit plynem. Suma sumárum bych řekla, že bychom vydrželi cca 2-3 měsíce, ale myslím, že kdyby tu opravdu začal nějaký konflikt, tak radši promptně zdrhnu někam do Itálie nebo Španělska. Díky bohu mám za auto příšernou plechovku (po dnešní platbě za opravy bych řekla, že mám nejdražší popelnici v ulici), takže by mi nikdo nezáviděl a nezpochybňoval můj status uprchlíka. I když se svým autem asi budím soucit už teď, bez války.

Saša mi dneska psal, ať mu řeknu, kolik chci za péči o Idu v listopadu a prosinci, kdy bude na vánočních trzích. Pak dodal, že trhy sice začínají v půlce listopadu, ale že možná bude mít nerva a bude potřebovat vyrábět. Saša musí mít nervy z oceli, protože já bych měla nerva už někdy v červnu. Touhle dobou už bych asi panikařila jak blázen.

Mimochodem Lexa mi dneska říkal, že se Saša divil, proč Lexa kupuje své přítelkyni k výročí růže. No to leccos vysvětluje...

11. října 2026

O závodech a papoušcích

Na závodech Ida utržila 3. místo, k čemuž dostala pohár a medaili - její nadšení nebrzdilo ani to, že byla třetí ze čtyř. Pro mě vždy závody znamenají velký výdej energie i financí. Saša vypadal rozladěně, že po něm chci nějaké peníze navíc v souvislosti s tím, že tam místo něj jedu, ale jen za včerejšek padlo:

  • startovné (za skupinu je to fakt pálka)
  • příspěvek na benzin pro řidiče (obvykle se domluví dvě tři rodiny a jede se jedním autem)
  • kafe na místě bývá předražený, protože místní SK z toho chce taky něco trhnout (tady stálo cca 70 Kč), ale když vstáváte ve 4 ráno, kafe potřebujete
  • dítě chce obvykle na místě něco koupit a je otravné, takže se tomu prakticky nejde vyhnout - tentokrát padlo 520 Kč za zátěže na nohy a za polštářek na provazy
  • pak nějaký oběd.

To jsou nemalé výdaje a teď se bude až do konce listopadu jezdit na závody prakticky každý týden.

Plus je k tomu třeba si připočíst to, že musím pracovat někde na lavičce, kde mě z jedné strany do nohy kope děcko, kterého jeho matka nemíní usměrňovat, protože by tím asi brzdila jeho vývoj, nebo co, a z druhé strany se snažím moc nelepit na nějakého cizího chlápka. Tady pracovní produktivita dost klesá.

Příští týden se jede do Hradce.

Jak už jsem psala, dostala jsem od mámy dva agapornice (pár). Začínám si myslet, že důvodem, proč mi je dala, není avizované, že ty chudinky byly doma věčně samy, ale že se jich spíš chtěla zbavit. Zdrhli mi z klece a než jsem je tam po dvou dnech konečně nenásilně dostala zpět, tak stihli zkadit celou podlahu, pokadit mi souborné Shakespearovo dílo, rozebrat mi kytku monsteru na součástky, nabodnout se na kaktus a prudit mě tím, že se mi houpali na nabíječce na notebook. Taky mají nějaké sebevražedné sklony, protože jejich oblíbenou kratochvílí na útěku bylo pochodovat kolem psa, a to přesně na hranici "kousací hranice", takže Neo byl z nich dost nervní. Pepík se pak vloupal andulkám do klece a vyžral jim tam zrní - andulky z toho byly pěkně vyděšené. Teď to ovšem Honzík Pepíkovi, který je už zase v kleci, oplácí, protože mu pořád zevluje na kleci a řve na něj. 

Vezu dneska Idu k její kamarádce z gymnastického oddílu, do té doby se ovšem musím dostat do provozuschopného stavu, protože i když jsem šla spát brzy a spala dlouho, tak mě bolí hlava a jsem jak praštěná (tj. malátná). Do svého ranního vitaminového koktejlu jsem přidala vitamin D, jehož nedostatek by taky mohl způsobovat únavu, tak třeba to z dlouhodobějšího hlediska zabere.

9. října 2026

O divné dynamice

Zítra jedu s Idou na závody a popravdě se mi tam vůbec nechce. Musím vstávat už ve 4, což je vzhledem k tomu, že jsem poslední dobou neustále unavená, dost složité. Navíc musím ještě dneska dokončit jednu zakázku a během zítřka napsat dalších 13 stran. To jsem zvědavá, jak se mi to podaří. Původně jsem myslela, že mi už letos sebere práci AI, ale zatím se musím pořád otáčet. 

Do toho mi mají každým dnem začít moje dny a z toho jsem taky taková vyměklá a zároveň prostě v nepohodě. 

Kdybych byla jen o trochu míň morální, tak se na to Sašovi i přes slib vyprdnu. Popravdě už mě celý tohle unavuje. Připadám si, jako bych byla v nějakém divném vztahu, kdy si Saša zachoval všechny možné výhody partnerského soužití a rozchodu, jako například hlídání kdykoliv si řekne a svobodu, a mně zůstaly jenom samé nevýhody, jako je například péče o celou zahradu, samota, nutnost neustále řešit jeho časové problémy a podobně.

No prostě jsme pořád u toho, že zatímco já musím brát ohledy na Sašu a jeho pracovní povinnosti, tak na mě a moje pracovní povinnosti nebere ohledy nikdo. Já třeba můžu umřít na únavu a bylo by mu to naprosto ukradený. O mně se očekává, že všechno zvládnu.

6. října 2026

Muffiny a špulky

Dneska jsem toho moc nestihla, protože jsem dělala zakázku o AI ve zdravotnictví. Jenže když se moc dlouho soustředím na jednu věc, tak moje pozornost klesá, takže jsem si "odskočila" upéct muffiny z mandlové mouky a malin, které jsem našla při sekání na zahradě (objevila jsem, že v jednom koutě zahrady máme husté maliní, kde jsem nasbírala snad kilo krásných obrovských malin). Myslím, že se mi celkem povedly, jen tam příště dám méně másla. 

Pak jsem jela do jednoho žďárského elektra pro "špulky" z kabelů. Na FB inzerovali, že kdo chce, může si je přijet rozebrat - včera jsem to nestihla, tak jsem jela dneska. Máma z nich chce totiž dělat konferenční stolky a já si říkala, že je to vlastně dobrý nápad a že si taky jeden udělám do podkroví. Když jsem vybírala, která "špulka" je nejméně opotřebovaná, přišel tam observovat místní zaměstnanec, se kterým jsem chvíli hodila řeč o tom, na co to mám. Říkal, že včera tam o to byla celkem rvačka, takže budu muset příště přijet dříve a porvat se s místními kutilkami.

No každopádně dvě příhodné jsem nakonec ukořistila.

O víkendu pojedu s Iduškou na závody. Původně měl jet Saša, ale souhlasila jsem, že pojedu místo něj, což mě ex post docela štve. Utvrzuje to totiž starý toxický vzorec, kdy já převezmu nějakou jeho povinnost a veškeré komplikace s tím spojené - organizování, balení, brzké vstávání, čekání a práci na tabletu někde na nepohodlné lavičce ve sportovní hale. A celé to začíná premisou, že Sašovo "já nemůžu, mám práci" má větší váhu než moje práce a můj čas.

Přesně tohle už nechci dělat. Takové to "Rozešel jsem se s tebou, ale pořád počítám s tím, že mi budeš pomáhat, když se mi to hodí." Teď už to samozřejmě rušit nebudu, ale do budoucna se musím naučit říkat ne a nenechat se zviklat tím, že je mi Saši líto kvůli penězům, time managementu nebo výrobě zboží. Protože ve výsledku mám špatný pocit tak jako tak - když nepomůžu, je mi ho líto, a když pomůžu, jsem pak naštvaná sama na sebe.

4. října 2026

O agapornisech a potápníkovi

Dneska jsem jela po dlouhé době k mámě - konečně jsem jí dovezla suvenýry z cest, hrušky, švestky a seno, naopak domů jsem si přivezla sazenice růží, levandule a netřesky. No a taky dva agapornise. Máma mi je "nacpala", protože je pořád pryč a nemá na ně čas. Doma jsem jim tedy hned vyčistila klec a nakrmila je. Naše andulky z toho jsou trošku vyjukané, ale Honzík (jedna z andulek) se s Pepíkem (jeden z agapornisů) už viděl, což snad vzájemné seznamování urychlí. Pipinka (druhý z agapornisů... takový debilní jméno, chudák pták) navíc vypadá, že bude brzo klást vajíčka.

Pozitivní vedlejší efekt je, že jsem díky agapornisům musela utřít prach v obýváku a vysát. Taky jsem musela trochu přemístit dekorace, protože na parapetu, kde původně byly, je nyní ptačí klec - je celkem vtipné, že se mi poslední dobou rozrůstá orchidej, kterou mi před pár lety dal Saša s tím, že pokvete jako naše láska. No comment. 

Pak jsem sázela ty netřesky a dala růže a levandule do vody - ty zasadím asi zítra nebo pozítří. Všimla jsem si, že se u nás v nádrži na vodu (tu jsem dostala jako opožděný dárek k narozeninám, haha) usadil brouk potápník. Živí se prý mj. komářími larvami, takže se ho zbavovat rozhodně nehodlám. Kromě toho je velmi vtipné, jak plave, takže i jako obveselení je to dobré.

Včera večer mi LinkedIn dohodil nabídku - jde o hodnocení anglických historických textů, které vyprodukuje AI, z hlediska jejich obsahové správnosti. Je to pro nějakou zahraniční firmu, ale i tak jsem to zkusila - musel se tam udělat test z angličtiny (10/10, haha) a historie (10/10, haha) a doložit vzdělání, což by mohl být problém, protože nevím, jak moc relevantní je pro ně magisterský diplom z UHK. No tak uvidím, moc šancí tomu nedávám, ale i ten "přijímací proces" byla zajímavá zkušenost, kdybych někdy do budoucna takto hledala práci intenzivně.

Je celkem ironické, že zatímco přemýšlím, jestli mi AI nevezme práci, možná mě nakonec bude živit tím, že po ní budu kontrolovat historii.

3. října 2026

O houbaření a epidemii

Ráno jsem byla s Lexou na houbách (Ida nechtěla jít a protože jsem poslední dobou už stejně unavená z jejích scén, tak jsem ji nechala doma ležet v posteli). Když jsme vstupovali do lesa, všimli jsme si bílého SUV zaparkovaného hned na kraji. V okolí se pohybovala paní a řvala "Pavlééé! Pavlééé!". Trochu mi to připomínalo slavné "Zdenóóó!" z "báby pod kořenem", tak jsme se tomu s Lexou zasmáli a šli hledat houby. Moc jsme toho nenašli - pár klouzků, podhříbky a hodně pýchavek. Lidé je asi nechávají v lese, protože je neznají, ale moje babička je vždycky připravovala, takže vím, v jaké fázi "zrání" se mají sbírat a jak se mají upravovat. Asi tak po hodině chtěl jít Lexa domů, tak jsme šli a kolem toho SUV zase chodila ta paní a řvala "Pavlééé! Pavlééé!". Šli jsme kolem ní, tak nás oslovila, že si zapomněla v autě telefon, to je zavřené a její syn šel dál bez ní a tak mu chce dát pronikavým hodinu trvajícím řevem najevo, že je u auta. Tak jsem jí půjčila telefon, aby mu zavolala. Asi to zabralo, protože když už jsme se blížili ke konci polní cesty, tak projeli kolem nás a paní mi z okna auta podala desetikorunu. 

Doma jsem udělala z hub omáčku k pečené vepřové kýtě, kterou jsem dělala předevčírem a ještě jsme ji nedojedli. Pak jsem šla ven sbírat hrušky - ty dám do sklepa - a švestky. Těch je letos fakt hodně, prvně jsem je chtěla shrabat, ale pak mi to přišlo líto, tak jsem je začala přebírat, část suším a z části udělám povidla. Zrovna je peču v troubě - nechtělo se mi u toho tři hodiny stát a míchat to na sporáku, tak jsem našla recept do trouby. Jsem zvědavá, jak to dopadne. 

Ségra mi říkala, že hned tři páry z jejich ulice se aktuálně rozvádějí. To je snad nějaká epidemie, nebo co. Je fakt, že poslední dobou je vše drahé, od energií až po potraviny, člověk se z toho cítí pod tlakem a to pak přenáší i do vztahu. Případně, pokud už ve vztahu nějaké problémy jsou, tak finanční problémy to jen prohloubí. Samozřejmě to velmi zjednodušuji, důvodů k rozvodu může být milion, ale ohledně financí se páry hádají nejčastěji, takže na tom asi něco bude... Plus k tomu muži jsou často egoističtí, než aby přiznali, že mají třeba deprese a šli na terapii, nebo aby šli na párovou terapii, tak se raději rozvedou. Jednodušší je podle nich začít od nuly s někým jiným a doufat, že si svoje problémy nevezmou s sebou. Spoiler: vezmou.

1. října 2026

O dortu a špatném rozměru

Měly jsme se ségrou jít zase na cvičení, nicméně vzhledem k tomu, že jsme byly přihlášeny jen my dvě, tak to Velehrach odvolal. Volal mi zrovna ve chvíli, kdy jsem parkovala před Active. Vzhledem k tomu, že ségra už byla také na místě, tak jsme zvolily náhradní plán - šly jsme si dát dort do cukrárny. Stálo nás to víc než lekce ve fitku - a pak že je zdravý životní styl drahý.

Při pokecu nějak přišla řeč na tu kauzu s obřím hroznýšem, kterého přinesli chovatelé na ukázku do MŠ a dvojice hysterických matek chce tu školku kvůli tomu žalovat. Vzpomněla jsem si, že jsem na FB pod příspěvkem s touto tematikou viděla komentář od ségřina kamaráda, tak jsem jí to řekla - tj. že je její kámoš asi nějakej vadnej, protože naprosto bez kontextu píše pod takové příspěvky věci typu "No jo, ty biomatky by asi radši, kdyby děti chodily na kurzy s transgendery.". Nějak jsem totiž nepochopila, jak problematika genderu souvisí s tím, že rodiče zbytečně vyšilují z obřího hada. Ségra mi pak říkala, že tenhle kámoš (říkejme mu třeba Tomáš, protože se tak samozřejmě vůbec nejmenuje, že jo) si v době, kdy bydlel u rodičů, našel nějakou přítelkyni, načež se jednoho dne opil, přišel domů, vyházel své ségře věci z pokoje a tu přítelkyni si tam (bez vědomí rodičů) nastěhoval. Z domu letěli oba dva (jak Tomáš, tak přítelkyně). Prej klopí alkohol od rána do večera a vyrazili ho už i z podniku, který založil... ale transgender lidi jsou problém.

Dneska jsem nemusela Idu nikam vozit, tak jsem dodělala pár restů. Fakturovala jsem, zařídila odečet plynu, dodělala nějaké korektury pro schizofrenika Sýkoru (to byla zase blbost, kdybych neměla takové morální zásady, tak mu to dám aspoň za dvojnásobek) a dokončila jsem nějaký dotazník pro Stanford, za který dostanu dárkový poukaz do Kauflandu. Dělala jsem to asi hodinu, nevím, jestli mi to za ty čtyři stovky stálo... ale asi jo. Bylo to celkem zajímavé - samozřejmě by nebylo úplně v souladu se standardy výzkumu vyzvonit účastníkům, o co vlastně jde, ale odhaduji, že šlo o diskriminaci v přístupu k zaměstnání na základě národnosti/etnika. Bylo to celkem sofistikované, snad každá čtvrtá otázka byla kontrolní, jakože ve stylu "Pro kontrolu, zda stále dáváte pozor, zaškrtněte první a poslední možnost." a pokud by člověk odpověděl špatně, tak by byl dotazník předčasně ukončen. U kontrolních otázek typu "Zaškrtněte, kolik % je 3 z 12" bych si tipla, že by to pokonil i leckdo, kdo by pozor dával. 😀

Taky jsem zahájila revizi našeho "pneumatikového fondu", který je na půdě nad dílnou... potřebuji totiž přezout kola, která už mám značně sjetá. To jsem zapomněla zmínit - od včerejška už mám auto doma. Šla jsem tedy na půdu, našla dvě celkem dobře vypadající kola a horko těžko jsem je snesla dolů (jo... to by se mi chlap hodil...), pak jsem je nasoukala do kufru auta. Byla jsem z toho totálně špinavá, takže jsem si šla dát sprchu a odvezla je k automechanikovi... kde jsem se dověděla, že mají špatný rozměr. Tak jsem si nechala od mechanika vysvětlit, jak poznám správný rozměr kola (to je znalost, která se mi bude nepochybně v budoucnu hodit) a odvezla je zase zpátky. Zítra půjdu hledat zase, tentokrát snad správný rozměr.

No... připadala jsem si jako debil, ale pak jsem si vzpomněla, že ministr životního prostředí Červený citoval bibli slovy "V bibli je napsáno: Nepokradeš, Kelišová!" a následně doporučil Janu Grolichovi „tři otčenášky“. , takže to nebylo tak hrozné...

30. září 2026

O koncertě a výročích

Včerejší koncert byl skvělý - seděla jsem hned v první řadě a všude kolem byly svíčky, což dělalo pěknou atmosféru. Jen je škoda, že takhle pozdě večer je ve Žďáře minimálně přímo v centru málo míst, kam si člověk může jít sednout. Ve větších městech se dá aspoň nouzově zakotvit v Mekáči, ale ve Žďáře nic takového není, pokud tedy člověk nechce vyloženě do nějaké putiky třetí cenové kategorie. Tam se jako žena necítím moc komfortně.

Když už jsem u žen a bezpečí, tak internetem teď rezonuje případ z jedné americké univerzity, kde sedmero studentů zdrogovalo a znásilnilo studentku, přičemž ze strany vedení školy to bylo vyřešeno tím, že měli napsat za trest esej, ve které měli reflektovat, jak by změnili své chování. Jako... wtf? Snad i za opisování jsou závažnější postihy než za několikahodinové znásilňování studentky. Kdyby zjistili, že při psaní seminárky použili ChatGPT, tak letí, ale znásilnit spolužačku... to je cajk, to dostanou písemný trest. Prý měli skupinový chat s dalšími cca 50 muži, přičemž žádný z těch dalších mužů poté, co si tam veřejně domlouvali hromadnou znásilňovací akci, neřekl "Hele, kluci, to je pěkně debilní nápad, asi byste to neměli dělat.". A pak se muži diví, že by ženy radši potkaly v lese medvěda než muže... pravděpodobně v tom hraje roli fakt, že kdyby nějakou ženu na procházce znásilnil medvěd, tak ho rovnou zastřelí, kdežto když ji znásilní muž, tak dostane podmínku a žena vynadáno, že neměla nosit tak obtažené legíny, protože tím toho nesvéprávného chudáka vydráždila.

Smutné je i to, že si sedm podle fotografií poměrně pohledných a asi i inteligentních (jinak by se na takovou prestižní školu nedostali) studentů nedokáže najít holku, která by jim dala dobrovolně...

Přitom to není tak těžké. Stačí se o ženu zajímat. Není to samozřejmě 100% recept, prostě často tam ta vzájemná jiskra nepřeskočí, ale většinou když žena vidí muže, který o ni jeví opravdový zájem, zajímá se o její pocity, zájmy a plány, nezazdívá narozeniny a výročí a nemá ji jen na sex a plození dětí, tak je mnohem sdílnější, než když se muž zajímá jen o sebe a ji bere pouze jako prostředek, jak dosáhnout vlastních cílů. 

Lexa podle mě jde celkem dobrým směrem. Včera říkal, že budou mít s přítelkyní výročí a že jí koupí kytku a nějaký dárek. Pak se mě ptal, jestli mi dal Saša někdy něco k výročí. Popravdě jsem mu odpověděla, že za poslední roky ne a že za poslední roky si na to ani nevzpomněl. Nejde o ten dárek. Jde o to si vzpomenout, aspoň slovně, a dát tak tomu druhému nějak najevo, že jste rádi, že s ním jste. Říct třeba "Dneska je to pět let, co jsme se vzali, a já jsem za to rád.". Někdo na takové řeči není, tak to lze převést do vtipu. "Dneska je to pět let, co jsme se vzali, a pořád mě baví plácat tě po zadku.". Když to člověk úplně ignoruje, dává tomu druhému najevo, že je mu to vlastně jedno. 

Jedno zapomenuté výročí nic moc neznamená, když ale takové drobnosti mizí jedna za druhou a druhý už nijak nedává najevo, že je rád, že vás má, časem to něco udělá i s vaším vlastním zájmem. Zájem ve vztahu je tak trochu perpetuum mobile, když ho mají a projevují oba, je jednoduché jej udržet, ale když se snaží jen jeden a druhý tak nějak pokulhává, případně kromě pokulhávání ještě neustále něco vyčítá a vyžaduje, stojí toho prvního stále více energie být emočně připoután.

28. září 2026

Logistické obtíže a filmové přemítání

Dnes jsem měla málem infarkt z Lexy. Hned ráno mě přivítala zpráva v Bakalářích (omg, to učitelé pracují i ve svátek?), že dostal čtyřku z diktátu a trojku z literatury. Čtyřku z diktátu dokážu tak nějak pochopit, protože je to lehký dyslektik, nicméně trojku z teoretické látky, kterou by si zapamatoval za chvilku, to už je důkaz jeho šlendriánství. Dalším důkazem byla skutečnost, že zápis z literatury, který mi slavnostně ukázal, byl v sešitě do předmětu Algoritmizace, a to mezi zápisem z předmětu Matematika (šlo o čtyřúhelníky) a z předmětu Občanská výchova. To je jako v tom vtipu, ve kterém se manžel ptá své ženy, kde je kakao, načež mu žena odvětí, že to je přeci v obýváku v lékárničce v krabičce od čaje s nápisem "sůl".

Zítra mne čeká koncert smyčcového kvarteta. Prvně jsem složitě vymýšlela, jak to udělat, načež to Ida vyřešila za mě tím, že si začala stěžovat, že ji ještě bolí v krku. Tedy Idu můžu nechat doma a tím je to vyřešeno. Problém trochu je, že poslední bus mi jede až po desáté, ale to asi vyřeším tím, že si půjdu sednout někam na večeři.

Doufám, že už budu mít brzy opravené auto a už nebudu muset takové logistické těžkosti řešit vůbec.

Koukala jsem dnes na film Rebeka, který je natočen podle románu Daphne du Maurier Mrtvá a živá. Iduška koukala se mnou. Myslela jsem, že jí takto zprostředkuji nějakou kvalitnější produkci, než je Tary a Fizy, ale nakonec to dopadlo tak, že půl filmu nedávala pozor a druhou se ptala, co se stalo v té první. Vypadalo to asi takto:

"Takže oni se rozešli?"
"Ne, jen se pohádali."
"A proč se pohádali?"
"Protože si vzala stejný kostým, jako jeho mrtvá manželka."
"A s tou manželkou se rozvedli?"
"Ne, on ji zabil."
"A proto se rozešli s tou novou manželkou?"

A takhle pořád dokola.

Mimochodem, je to fakt pěkný film (a kniha). Nejvíc mě baví ten zvrat, kdy se hlavní hrdinka dozví, že její manžel celou dobu nebaží po své mrtvé ženě, jak si myslela, ale že ji zabil - překvapivě vypadá celkem potěšeně. Takové to "Je mi jedno, že jsi vrah, hlavně že mě miluješ". Celý příběh je vlastně do značné míry založený na katastrofální komunikaci. Hlavní hrdinka si polovinu času myslí, že soupeří s dokonalou mrtvou manželkou, protože jí Maxim prakticky nic nevysvětlí, a mezitím se po domě pohybuje vyšinutá paní Danversová, kterou z nějakého záhadného důvodu nikdo dávno nevyhodil. I tak se mi ten příběh ale líbí, protože i přes špatnou komunikaci, špatná rozhodnutí, sníženou sebedůvěru hlavní hrdinky a její naivitu to směřuje k tomu, že hlavní hrdinka objeví svou sebedůvěru a prohloubí lásku ke svému manželovi. No nevím, zabít manželku je docela red flag, i když to byla taková hydra.