Mimochodem - tuto starou komedii mám ráda. Komedii, kterou předvádí můj ex, už tolik ne.
Poslední dobou mám pocit, že slovo empatie začíná patřit do stejné kategorie jako slovo respekt, tedy mezi výrazy, které někteří lidé používají tehdy, když chtějí, aby se jim něco tolerovalo.
Měla bys být empatická.
Měla bys chápat stres.
Měla bys chápat pracovní vytížení.
Měla bys chápat, že když je někdo hodně naštvaný, tak se prostě „chová velmi zle“.
A hlavně by sis měla dobře rozmyslet, kdy do něj budeš rejpat.
To je zřejmě vyšší forma expartnerské komunikace. Já jsem přitom řekla v zásadě jen to, že pokud má člověk dítě, závazky a průběžně tvrdí, že nemá peníze na věci, které je potřeba zaplatit, měl by asi trochu lépe hospodařit.
Toť vše.
Neřekla jsem: „Nesmíš chodit do restaurace.“ Neřekla jsem: „Nesmíš utrácet za sebe.“ Neřekla jsem:„Pošli mi výpis z účtu a jídelníček za poslední čtvrtletí.“
Řekla jsem v podstatě jen něco ve stylu: „Když máš povinné výdaje, asi bys s nimi měl počítat dřív, než utratíš peníze za něco nepovinného.“ Což je podle mě finanční poznatek přibližně na úrovni „když prší, vezmi si deštník“.
Jenže tím se prý seru do soukromého života. Šmíruju. Rejpu. A pokud budu rejpat, dotyčný bude velmi nasraný a bude se chovat velmi zle. To je mimochodem pěkná konstrukce. Já se mám naučit předvídat, co ho naštve, ale on se nemusí naučit nechovat se jako hovado, když ho něco naštve. Začíná mi silně připomínat kováře a mého prvního ex.
Takže ve výsledku máme zase model, který už dobře znám. Jeden člověk má emoce a druhý člověk má odpovědnost za to, aby je nevyvolal. Velmi praktické. Zvlášť když jsem se za poslední rok opakovaně dozvěděla, že jsem mu ukradená. Já mám být empatická k člověku, který mi řekne, že jsem mu ukradená. Já mám chápat jeho stres, jeho únavu, jeho finanční situaci, jeho podnikání, jeho vztek, jeho potřebu mít soukromí. Ale když jeho pracovní a finanční rozhodnutí znamenají, že já zaplatím výdaje za dítě, já pojedu na závody, já zařídím odvoz, já budu mít rozbitý pracovní den a já si svůj osobní život můžu strčit někam mezi gymnastický trikot a tašku s pitím, pak je to patrně úplně jiný typ situace.
To evidentně není zásah do mého života.
Je vlastně fascinující, jak moc může být někdo citlivý na to, že víte, že byl v restauraci, a jak málo citlivý může být na to, že vám fakticky obsadí čas, peníze a energii. Možná je soukromí hlavně otázka gastronomie. Kdybych se dozvěděla, že měl svíčkovou, překročila jsem hranici, ale když místo něj absolvuju sobotu od čtyř ráno v gymnastické hale, je to běžná rodičovská výpomoc.
Jasně.
Vlastně to není ani nový princip, za ty roky jsem si už několikrát všimla, že některé problémy mají zvláštní schopnost měnit majitele. Když bylo potřeba makat v trafikách, makalo se v trafikách. Když bylo potřeba vstávat ve tři ráno, vstávalo se ve tři ráno. Když bylo potřeba převzít antikvariát, převzal se antikvariát. Když bylo potřeba několik hodin denně pomáhat zadarmo s podnikáním, pomáhalo se. A protože to nějak fungovalo, mohl člověk nabýt dojmu, že je vlastně docela schopný organizátor. To je snadné, když část vašeho organizačního systému chodí po dvou nohách a jmenuje se Leona. Pak přijde rozchod a organizační systém zkrachuje a najednou je potřeba řešit vlastní cashflow, vlastní povinnosti, vlastní termíny a vlastní důsledky. To musí být nepříjemné. Tady bych možná měla projevit empatii.
Jenže empatie má jednu nepříjemnou vlastnost, protože to není služba, kterou si můžete objednat jednostranně. Když mi někdo říká, že jsem mu ukradená, nemůže o chvíli později s vážnou tváří požadovat, abych hluboce prožívala jeho vnitřní svět. Respektive může. Lidé mohou požadovat ledacos, já je ale s jejich požadavky zase můžu poslat někam. Stejně jako respekt i empatie musí být oboustranná. Těžko můžu cítit empatii k člověku, kterého vůbec nezajímá, kolik práce na mě naloží, jak se cítím, že jsem doma pořád sama, že nemám čas na sebe (to samozřejmě mluvím o době, kdy vztah ještě existoval).
Společným jmenovatelem takových hádek jsou peníze. Peníze byly v našem vztahu citlivá disciplína už dávno. Ne tak, že bychom byli chudí a jedli suché rohlíky, ale spíš tak, že jsem měla tendenci přemýšlet, co bude potřeba zaplatit za týden, za měsíc nebo za půl roku, kdežto druhá strana měla mnohem dobrodružnější přístup založený na přesvědčení, že ono to nějak dopadne. Ono to většinou opravdu nějak dopadlo. Často tak, že jsem to nějak zařídila (čti: zaplatila) já.
Vrtá mě hlavou, jestli některé lidi nerozčiluje kritika nejvíc tehdy, když se trefí na místo, o kterém sami vědí, že trochu bolí. Každopádně jsem si z toho odnesla jednu pěknou definici empatie. Empatie je zřejmě schopnost pochopit, proč někdo nesplní svoje povinnosti, aniž byste ho tím obtěžovali. Jakmile chcete, aby je splnil, jste necitliví. A on bude zlý.