První školní den

Dneska jsem totálně unavená, což je důsledek toho, že:

1. jsem musela vstávat brzy ráno, abych nachystala Idu do školy (Lexa už se chystá sám), na což jsem o prázdninách nebyla zvyklá;
2. jsem vezla Idu na gymnastiku busem a pak jsem musela běhat po Žďáře a hledat bankomat, abych vybrala pětikilo do třídního fondu (no a mezitím jsem si zašla do kavárny... abych si to zpříjemnila);
3. jsem dostala jalový nápad dělat bramboráky, protože jsem si naivně myslela, že je to rychlé jídlo, načež jsem u toho strávila asi tak dvě hodiny...

... a nakonec jsem měla jen jeden bramborák, protože mi je děti rozebíraly pod rukama.

V kavárně jsem aspoň měla čas vyplnit tunu papírů, které mi prostřednictvím Idy škola poslala... Připadá mi, že ty formuláře vymýšlel někdo s IQ uzené makrely, protože na jednom papíře musím tutéž informaci vypisovat i několikrát, což se mi zdá poněkud zbytečné. Proč to musím dělat každý rok? Nestačilo by to první rok a pak už jen někam napsat např. identifikační číslo dítěte, nebo tak něco? "Vtipné" jsou také požadavky typu "Doneste 500 Kč do zítra.". Já třeba nemám u sebe obvykle moc hotovosti, takže to pro mě znamená jet si někam vybrat... přičemž nejbližší bankomat je 10 km+ daleko. 

Další úžasná věc jsou pokyny... dostala jsem 5 A4 pokynů, které jsou v souvislém textu. Důležité informace jsou tam zvýrazněny boldem, kurzívou, podtržením, VERZÁLKAMI a různými kombinacemi - tedy např. tučnou kurzívou, tučnými podtrženými verzálkami a... a to je můj favorit... tučnými verzálkami v kurzívě a s podtržením. V takovém případě zvýraznění poněkud ztrácí smysl, protože člověk se v tom prostě nevyzná. Proč to neudělat jednoduše? Máme AI, stačilo by hodit do ní ten dlouhý nepřehledný text, chvíli promptovat, zkontrolovat to a zrevidovat a hned by to vypadalo mnohem lépe. A já bych si nemusela dělat poznámky na okraji (neboli marginálie) jako do skript na VŠ.

Ještě to ale není tak hrozné, jak jsem se dověděla na gymnastice od jedné maminky, v jedné žďárské alternativní škole, kam čerstvě přestoupila její dcera, musely děti přijít v kostýmu indiána. Maminka evidentně nebyla na alternativní vzdělávání připravena, protože to oznamovala stylem "nemůžu uvěřit tomu, co si ti blbci vymysleli". Upřímně to celkem chápu. Věřím, že pokud je rodič na rodičovské, nebo nemá časově náročné zaměstnání a doma se kope do zadku, tak s radostí bude vyrábět či shánět kostým indiána, ale my přepracovaní rodiče, co vyděláváme od rána do večera na hypotéku a na vysoké zálohy na sociální a zdravotní pojištění, a do toho ještě máme pečovat o dům a zahradu, jsme rádi, když nás škola otravuje co nejméně. Kdybych k tomu všemu, co musím zařídit (auto, plyn, nástup dětí do školy, gymnastika, ZUŠ,...), musela ještě dělat kostým indiána, tak asi vykopu válečnou sekeru.

No nic, jdu spát... teda jdu si číst Oheň a krev a u toho asi usnu...

Pohádka o magořícím kovářovi

Po včerejším "mírném" psychickém kolapsu, způsobeném dočasně nefungující elektřinou v části domu a tím, že jsem dement a rozflákala jsem si indukční desku, se mi zase nálada vrátila v rámci možností do normálu. Povolala jsem pohotovostního psychoterapeuta (ChatGPT) a ten mě zčásti uklidnil tím, že indukční deska už měla 10 let, nějakou dobu nefungovala (takže už vlastně přesluhovala) a že by v dohledné době i tak vyžadovala pravděpodobně opravu, takže se tím nemám stresovat. Sice jsem na sebe pořád ještě naštvaná, ale už to není tak hrozné. Včera to schytal chudák Saša, který byl zrovna po ruce - asi v dobrém úmyslu mi chtěl pochválit, jak mám hezky uspořádanou kuchyň, za což se ode mě dočkal vyčtení toho, jak mě vykořisťoval. Sice jsem si říkala, že to už nebudu řešit, ale snaha někoho zapojit do nervového zhroucení byla evidentně silnější.

Ostatně jestli někdo vypadá, že se brzo nervově zhroutí, tak je to Saša. Asi už na něj doléhá realita blížících se trhů. A taky se z nějakého divného hnutí mysli hodlá pasovat do role vedoucího kovárny na Pernštejně - tu mimochodem vede ten kovář, co mi posílal ty fuj bleh nechutné explicitní zprávy. Neudivuje mě ale to, že chce Saša pracovat pro někoho, kdo de facto sexuálně obtěžoval jeho ex (to mu asi může být celkem jedno, nebo nevím, jaké k tomu má postoje), ale spíš to, že chce pracovat pro někoho, kdo svému řemeslu ani tak moc nerozumí a kdo asi nerozumí ani tomu podnikání. Tuhle realitu jsem poznala, když jsem mu - dosud neznalá myšlenek, které kovář vztahuje k mému pozadí - pomáhala s dotací na auto. Když pominu fakt, že žil v domnění, že mu stát zaplatí celé auto a už se nebude zajímat o to, k čemu je používáno (to je teda poněkud naivní představa), tak mne překvapil fakt, že evidentně nemá ani sto tisíc na případnou spoluúčast na koupi tohoto auta. Nechápejte mě špatně - nejsem tak zazobaná, abych si myslela, že sto tisíc je malá částka, ale překvapilo mě, že člověk, který se chlubí tím, jak vydělává měsíčně miliony, takovou částkou nedisponuje. Pokud je to tak, že vydělává měsíčně miliony a přitom nemá na účtu ani sto tisíc, tak je v jeho podnikání něco fakt blbě. Z podnikatelského hlediska je sice jedno, jestli daný člověk obtěžuje ženy, které o jeho pozornost evidentně nestojí, ale tohle by pro mě byl velký velký red flag. Nicméně asi to není tak jednoduché, Saša má s kovářem ještě nějaký kšeft na Vyšehradě, takže nebude tak jednoduché poslat ho někam s jeho požadavkem. Každopádně když zvážím tu finanční neschopnost, nedostatek řemeslného umu, cholerickou povahu a fakt, že kovář si neustále vymýšlí nové a nové projekty které průběžně opouští, protože na to nemá čas, hlavu a lidi, tak bych se snažila z toho nějak elegantně vycouvat. Ale kdo já jsem, abych v tomhle Sašovi radila.

Než půjdu vařit oběd a připravovat dokumentaci pro přechod k novému dodavateli plynu, tak si ještě postěžuji, že posledních pár dní nedělám nic jiného, než chystám děti do školy. Není to sice tak hrozné, jako když se minulý rok chystalo jedno dítě poprvé do ZŠ a druhé poprvé na SŠ, ale i tak je toho hodně, Ida navíc musí sladit rozvrh na ZUŠ s rozvrhem gymnastiky. Do toho nebudu mít auto, protože to si půjčí Saša (good luck, jezdit bez technické, ale co mu zbývá, když si vysklil zadní sklo - asi nechtěl zůstat pozadu, protože já si musím vyměnit to přední). V relativně pohodové náladě mě drží fakt, že 29. září jdu na koncert smyčcového kvarteta (a to rovnou do první řady) a 18. 9. je ve vedlejším městysy Mňága a Žďorp. Mám zrovna u sebe děti, ale Idušku bych mohla vzít s sebou, třeba by ji to bavilo.

Den na exkrement

Dneska mám fakt den na hovno. A přitom začal tak pěkně. Ráno jsem si udělala dobrou snídani - smetanový bílý jogurt s ovocem ze zahrady, to jsem posypala chia a lněnými semínky. K tomu jsem si udělala kávu a koukla na to, co je ve světě nového. Pak jsem chvíli pracovala a když byl čas oběda, tak jsem si řekla, že si udělám kuřecí vývar se zeleninou. Dala jsem vařit kuřecí hřbety, zapnula myčku a šla něco poklízet... a pak koukám, že vývar se nevaří. Prvně jsem myslela, že vypadly pojistky (ale ne), nebo že nefunguje indukční deska, ale pak jsem došla k tomu, že musí být závada na elektroinstalaci, protože elektřina na chodbě, v koupelně, v ložnici a v části kuchyně funguje, ale zbytek je mrtvý. To mě solidně otrávilo. Ani kafe si nemůžu udělat a polévku jsem musela "dopéct" v troubě. Když jsem přelévala polévku, tak se mi podařilo hrncem rozbít indukční desku. Je totálně na sra.ky. Tak to už mě nasralo fest. Ještě ráno jsem byla v zenu, chystala jsem se na pohodový den, najednou jsem sčítala škody a dostávala se k desítkám tisíc. 

Ve stresu jsem za to "sjela" Sašu, který mě stejně dlouhodobě podprahově štve. Sice mi s lecčím pomůže, ale vlastně i to mě v jádru štve, protože mi připadá, jako by si myslel, že když mi domluví opravu auta, tak že zapomenu na to, že mě opustil a budeme kamarádi. Ne, něco takového se nezahladí vstřícností. Děkuju za opravu auta, jenže tím se přece vůbec nemění to, co jsi udělal s naším životem. To je jako by mi někdo rozflákal Lamborghini, přišel s čokoládou a myslel si, že tím je to vyřešeno. Na druhou stranu kdyby mi nepomáhal, tak by mě štval ještě víc. 

Aspoň mě to nakoplo k tomu popohnat převod domu, protože jestli mám platit desítky tisíc za novou desku a za opravu elektriky, tak chci, aby mi ten dům patřil. Nejde o vlastnictví samotné, ale o jistotu. Nechci zaplatit drahou opravu a pak za dva měsíce shánět nové bydlení, protože si Saša vzpomene, že tu chce bydlet, nebo že chce ten dům prodat. Dokud nejsem napsaná v katastru, tak nemám jistotu, že mě nevyhodí. 

Taky jsem v návalu frustrace spočítala to, co mi Saša za poslední měsíce dluží (za vození Idy na kroužek, za dárky pro učitelky ke konci roku, za soustředění, platbu ZUŠ) a zjistila jsem, že mi to pokryje aspoň tu indukční desku. Dosud mi bylo nepříjemné to po něm chtít, ačkoli už nejsme spolu a tak už nemá nárok na luxus toho, že "dáš mi to potom" znamená vlastně "nedáš mi to nikdy". Ve vztahu se drobnější částky mezi partnery často nepočítají. Jednou zaplatí jeden, podruhé druhý, někdy se na něco zapomene a člověk to neřeší, protože existuje společný ekonomický celek. Ten už ale neexistuje.

O pracovním shodu a večerní procházce

Dneska celý den pracuju, protože na začátku září toho budu hodně řešit, tak potřebuji mít více volna. Předně obě děti nastupují do školy, takže bude třeba hodně věcí zařídit a koupit - sice jsem pořídila nějaké sešity, pera, tužky, pravítka atd. dopředu a do zásoby, ale vždycky se najde něco, co nečekám (obvykle jde o nestandardní požadavky, jako např. krepový papír, speciální násadky na tužky atd.). Taky musím konečně vyřešit to auto, které budu teď hodně potřebovat - před technickou bude třeba vyměnit čelní sklo, kde mám ve stíratelné ploše prasklinu od kamínku. "Vtipné" je, že Saša si včera vyrazil sklo u dveří od kufru, takže taky bude muset na výměnu skla. Vzhledem k tomu, že včera pršelo, měl v autě asi pojízdný bazének, jestli si tu díru nezakryl.

Když mám hodně práce, nebo jsem někde odjetá, standardně dostávám objednávky na knihy z antikvariátu, které inzeruji různě po netu. Tak tomu bylo jak na dovolené, tak i dnes, kdy jsem byla v jednom kole, takže jsem musela ke všemu ještě běžet do Z-Boxu, který naštěstí máme kousek od domu. Šla jsem tam večer. Je úplněk a měsíc krásně září, což mi zvedlo náladu. Aspoň jsem si pročistila hlavu před další zakázkou, na které jdu pracovat.

Ségra řeší nějaké vztahové problémy. Její přítel, který se elegantně vyhnul svatbě, celkem dost pije. U nich v rodině je to prý obvyklé... ostatně obecně je v Česku pití alkoholu dost normalizované. Přijde mi, že Češi znají jen dva módy - "Ten je divnej, ten nepije." a "Ten by neměl tolik pít.", přičemž mezi těmito dvěma stavy je dost tenká mezera. No jestli se rozejdou, bude to mít ségra těžké se čtyřmi malými dětmi... tak si říkám, že mám vlastně štěstí, že mě nenapadlo dělat si třetí dítě, protože už se dvěma je to časově a finančně náročné, natož se třemi. Ženy to mají v tomto těžší, protože jakmile skončí samy s dětmi, společnost začne vynášet soudy typu "Měla sis lépe vybrat.", "To je tvůj problém, že jsi přehlížela varovné signály." a podobně. Jenže lidé se mění, nikdo není skála, čas plyne, mění se priority, takže se lehce může stát, že člověk, se kterým jste původně byli šťastní, začne upřednostňovat svou práci a koníčky před vámi, už s vámi netráví žádný volný čas a má na vás jen samé požadavky. Někdy se nemusí stát ani to, prostě se oba tak nějak posunou, ale každý jinam, takže se ani nedá říct, že by tam byly nějaké varovné signály, red flagy, nevěra a podobně. To se stalo mému strýci a tetě, kdy strýc je spíš takový domácí typ a jezdí maximálně na pole, teta zase chtěla po dětech více "pařit", cestovat a tak... takže jakmile děti vypadly z domu, rozvedli se. U Saši to vypadá, že svůj život nyní směřuje k uštvání se prací. Můžou soutěžit s kovářem, s kým to dřív sekne.

O cestě domů a návalu úkolů

Předevčírem a včera jsme se vraceli z dovolené. Poslední den jsme uklidili apartmán a vydali jsme se na poštu poslat pohledy. Pošta byla u krásného pravoslavného kostela, který jsme si prohlédli, a pak jsme jeli na letiště. Popravdě jsem moc nepochopila, jak se platí MHD na Kypru - dětem jsem pořídila Motion Card na letišti, díky čemuž měli lístek za jedno éčko místo 2,70. Mně by se to nevyplatilo, takže jsem jezdila za hotové, ale cca v polovině případů na mě řidič mávnul, ať jdu a neplatila jsem nic. Možná si mysleli, že Iduška je mladší a neplatí nic a moje je jedna z karet.

Na letišti šlo všechno hladce, dokonce tam mají takové skenery, díky kterým nemusíte vyndávat elektroniku a tekutiny z batohu. Super. Vzhledem k tomu, že Kypr není v Schengenském prostoru, tak jsme museli oskenovat cestovní doklady a nechat se vyfotit. Pak jsme šli čekat do zóny pro odbavené cestující, která připomínala obří nákupák, takže jsme se snadno zabavili.

V letadle Iduška pořád řvala, protože si chtěla koupit nějakou čokoládovou tyčinku a já jí to nedovolila. Nabízela jsem jí sušenky, ale ty nechtěla... zajímavé je, že druhý den ve vlaku si je s chutí dala. Na letišti nás vyzvedla švagrová, u které jsme přespali, za což jsem ráda, protože jsem byla fakt unavená a nechtělo se mi harcovat se kamsi na Vysočinu. Pro příště trochu zlepším svůj batoh - pořídím si na něj kolečka, abych se s ním nemusela tahat na zádech.

Domů jsme jeli vlakem, pak nás vyzvedl Jirka se psem (teda se dvěma psy, ale jen jeden byl náš) a já začala chystat Idu na gymnastický kemp, kde je dneska. Saša ji tam ráno vezl, což mu vůbec nezávidím, já byla ráno úplně mrtvá. 

Po dovolené se musím hodně rychle zaktivizovat, protože mám fakt hodně věcí k řešení. Předně:

• vyřešit auto - buď udělat technickou a nechat si udělat klíč, nebo koupit nové;
• vypovědět smlouvu na plyn s Innogy a uzavřít smlouvu s novým dodavatelem;
• zařídit vše ohledně nástupu dětí do školy;
• sehnat Idušce kytaru (3/4) a vyřešit nástup na ZUŠ.

A taky mám teď hodně zakázek k dopracování... 

Kypr - den 6. a 7.

Den 6. 

Dnes jsme měli poměrně low-budget den, když jsme šli do archeologického muzea, které tu mají zadarmo. Tedy low-budget oproti zítřku, kdy pojedeme do aquaparku, který je kurwa drahý. Archeologické muzeum se mi moc líbilo, měli tam vystavené sarkofágy, které se našly přímo v Larnace, a pak nějaké kostry a samozřejmě spoustu keramiky. Děti to měly prolítnuté za 5 minut, Lexa si dokonce šel vyžádat od zaměstnanců muzea heslo k wifi, když jsem se nedívala, a šel chatovat se svou přítelkyní. Achjo.

Iduška pro změnu pořád zlobí a je kvůli všemu věčně nespokojená. Hlavně když se musí chodit. Zítra budeme muset jít cca 25 minut na nádraží, odkud pojedeme do aquaparku - to zase bude po cestě řev.

Odpoledne jsme šli do moře, kde se Lexovi podařilo málem odvázat nějakou loď od kotvy. No... ještě že se dovolená pomalu chýlí k závěru.

Den 7.

Poslední úplný den na Kypru jsme vyjeli do aquaparku. Tenhle byl nejdražší, ve kterém jsem byla, ale k nejlepším rozhodně nepatřil. Za prvé už by to tam chtělo údržbu a za druhé nemám ráda, když je naprosto evidentní, že se z vás provozovatel snaží vytáhnout prachy. Jasně, to je hlavní účel podnikání, ale třeba když dostanu za 12 éček malou a ještě k tomu původně zmrazenou pizzu, tak si pak připadám, jako že se mnou někdo solidně vyjebal. Přeneseně řečeno, bohužel. Myslím, že nějaký gigolo by se mnou za tu částku, kterou jsme utratili za 3 hodiny v aquaparku, vyjebal i doopravdy. Příště si místo blbýho aquaparku objednám radši toho gigola.

Ale abych nekřivdila, dětem se to tam moc líbilo. Hlavně Iduška z toho byla unešená a vyváděla tam tak moc, že celou cestu busem spala.

Kypr - den 5.

Na úvod malé stěžovací okénko. Neustále se řeší vizuální smog v exteriéru - tj. hnusné reklamy, AI slop ve formě letáků a podobně. Ale co neustálé obtěžování online? Otevřete stránku, kde chcete získat nějaké informace, ovšem prvně musíte odklikat XY okének o cookies, se slevami, nabídkou zasílání newsletteru, žádostí o vyjádření vašeho názoru se stránkami (pokud mi něco takového vyskočí, automaticky dávám blbé hodnocení a ideálně i přidávám komentář s tím, co si myslím o obtěžování pop-up okny) a podobně. Koupíte něco na e-shopu a následně vám přijde dvacet e-mailů s žádostí o vyplnění dotazníku. Tady vidím vhodný prostor pro nějakou regulaci, protože denně strávím xy minut odklikáváním různých zbytečných oken.

--------

Dnes jsem měla v plánu udělat si menší "túru" kolem pobřeží po zátokách a mořských jeskyních, ovšem děti řekly ne, takže zažíváme takový klasický dovolenkový den na pláži. Vymyslela jsem výlet "poloponorkou" k vraku nějaké lodi Zenobia, s čímž děti (naštěstí) souhlasily. Tak doufám, že budou ještě volné lístky, až tam dorazíme.😁

--------

Výlet ponorkou byl nakonec the best of dovolená na Kypru (zatím). Začátek byl tedy pekelný. K marině se z našeho apartmánu jde tak, že se jde prostě rovně... rovně... a pořád rovně... a takto cca 25-30 minut. Samozřejmě Ida celou dobu řvala. Prakticky kamkoli jdeme, tak jdu já s Lexou, pak patnáct metrů nic a pak řvoucí Ida. Dneska to bylo doprovázané nadáváním, kdy mi Ida řekla, že jsem hnusná a blbá a nic jsem pro ni na dovolené zatím neudělala... ehm... zde bych ráda zmínila dva HappyMeals, předraženou zmrzlinu, deset mini koblížků s čokoládou, dvakrát sushi, chipsy s Ronaldem, krevetové chipsy a samozřejmě kilometrové nošení dvacetikilové Idy na zádech.

I přesto jsme do mariny dorazili včas a stihli si koupit lístky. Pro dva dospělé (za Lexu už bohužel všude musím platit plnou cenu) a jedno dítě to bylo za 1.500 Kč (přepočteno z Eur). Loď má prosklené dno, tj. vidíte vše pod sebou a kolem sebe. V ceně jsou nápoje (voda, pomerančová limonáda, sprite a bílé víno). Na palubě je i WC a sprcha. Výlet trvá 2 hodiny. Prvně se pluje k vraku lodi Zenobia, která se potopila na své panenské plavbě roku 1980 z důvodu technické poruchy. Na palubě zůstala auta, která loď vezla z Řecka na Kypr. Loď je cca 40 metrů pod hladinou a z semi-submarine (jakože poloponorky) je velmi pěkně viditelná. Posádka házela do vody krmení pro ryby, takže bylo možné si prohlédnout i ty. Viděli jsme spoustu menších modrých rybek, asi to byli sapíni a ostenci, já pak viděla i mantu. 

Největší zážitek byl samozřejmě ten vrak. Loď nad ním několikrát proplula, abychom si ji mohli důkladně prohlédnout, pak zastavila a byla 30minutová zastávka na šnorchlování. Já nejšnorchlovala, ale Iduška trvala na tom, že půjde do vody, tak jsem ji tam vyslala vybavenou záchrannou vestou a Lexou, kterému se teda moc nechtělo. Na lodi jim půjčili i šnorchlovací masky. Oba vlezli do vody, koukli pod hladinu a pak zase velmi rychle vylezli. Lexa říkal, že voda byla dost průzračná, takže viděl celý vrak pod sebou a že ho z toho až jímala hrůza, takže zase rychle vylezl.  

Cestou zpátky jsme zase pozorovali mořský život. Mimochodem - ten vrak je vzdušnou čarou přímo naproti našemu apartmánu. 😁

Pak jsme šli na zmrzlinu a procházkou domů. Lexa tu chodí v noci ven (obvykle od osmi do desíti) a loví kamarády, už ulovil pár Britů a nějakého Poláka s Le Ferari. Takový skill bych potřebovala taky.

Já s Idou šla ještě večer na pláž a do moře. V noci je to super, nepraží slunce, voda je teplá, všude světla, hudba a neony... Byla by to super destinace na bydlení, kdyby tu neměli blbou kanalizaci (nemůžete házet toaleťák do záchodu... ale třeba je to problém jen těch starších domů) a kdyby většina zástavby nebyla taková "jihoitalská". Na rozdíl od jižní Itálie tu ale není takový bordel ve smyslu odpadků všude možně - odpadků na veřejných prostranstvích je sice více, než třeba u nás na Vysočině, ale zase nesrovnatelně méně, než na takové Sicílii, kde jsou lidé schopní vyhodit nábytek doprostřed kruháče. Zatím nejvíce je mi tu sympatický život po setmění.

Kypr - den 4.

Dnes jsem se rozhodla, že vezmu děti šnorchlovat. Měli jsme vyjíždět dopoledne, ale ukázalo se, že s dětmi je to nemožný úkol, respektive bych musela vstávat už v šest. Než se všichni vyčúrali, napili, nasvačili... bylo poledne a chtěli obědvat. Tedy jsem udělala oběd a najednou byla jedna hodila. Tak jsem zavrhla původní plán, že pojedeme na Turtle Beach, protože tam se jede skoro 3 hodiny dopravou. Našla jsem v okolí jednu menší pláž, která vypadala fakt pěkně a podle fotek i živě (ve smyslu podvodního života).

Tak jsme tedy jeli, trochu nás mělo varovat, že řidič jel úplně jinak, než jak bylo na Google Maps. Nicméně na pláž jsme se dostali. Bylo to tam pěkné, nikde nikdo (to mělo být druhé varování), pod hladinou jsme viděli pár korálů, krabů a ryb. Doufala jsem, že budu mít čas trochu se naučit se šnorchlem pracovat, případně že se naučím i plavat, ale bohužel s dětmi to vůbec nejde. Musím pořád hlídat Idu, která má tendence plavat daleko, a Lexu, jehož úkolem je hlídat Idu, ale každé cca 3 minuty se na to vybodne. Tedy jsem se nakonec jen párkrát koukla pod hladinu (je to úplně jiný zážitek) a pak hlídala Idu. Budu se muset někam vypravit bez dětí, pokud se chci naučit pohybovat se ve vodě.

Když měly děti dost šnorchování, tak jsme šli na blízké hřiště, kde jsme uschli. Pak jsme šli hledat zastávku. Tam jsme si sedli... bus nikde... načež za námi přišla indicky vypadající holka a řekla nám, že bus kvůli rozkopané silnici už nejezdí a že se chodí na zastávku, která je 3 km daleko. Jako fakt? Myslela jsem, že mě jebne, a to zejména kvůli Idě, která jakoukoli chůzi, která nevede na pláž nebo ke zmrzlině, velmi otravně bojkotuje. Tedy jsem ji musela asi kilometr nést. Naštěstí indická paní byla tak hodná, že nás tam odvedla, bez ní bychom asi ještě do teď seděli někde na zastávce. 😁

Poslední poznatek pro dnešek - pravidelně mi píše tchyně, což je samo o sobě milé, nicméně vždycky zdůrazní, že o nás má strašný strach, případně se zeptá, jestli jsme zdraví, nezranění, nebo dodá, ať děti neodnese proud na volné moře, nebo něco v tom smyslu. Člověk má pak pocit, jako by odjezdem na dovolenou a zevlováním na pláži dělal něco strašně nebezpečného, u čeho s cca 50% pravděpodobností umře. 

Kypr - den 2. a 3.

Včera jsem nestihla nic napsat. Dopoledne jsme šli na pláž, kde byla voda teplá jako kafe. To jsem ještě nezažila, abych se nemusela při vstupu do vody "aklimatizovat". Pak jsme si udělali oběd a šli do nějakého trampolínového zábavního parku, kde jsem dětem za nekřesťanské peníze koupila hodinu skákání a sama pracovala na tabletu. Původně jsem si myslela, že hodina bude málo, ale ukázalo se, že Lexa byl unavený snad už po deseti minutách. Tak jsem ho hned poslala zpátky s tím, že za sedm stovek tu hodinu prostě proskáče, i kdyby nevímco.

Pak už byl večer, tak jsme šli zpátky podél moře. V Larnace to evidentně žije až po setmění, kdy lidé posedávají na zídkách podél promenády, z restaurací se line různá hudba (šli jsme kolem mexické restaurace, kde byla živá produkce nějakých španělských odrhovaček, a kolem promenády hrají hudebníci na saxofony a kytary. To bylo moc pěkné.

Bylo by to teda hezčí, kdyby u Idušky jakákoli chůze delší než deset kroků nespouštěla fňukání. To už mi začíná trochu lézt krkem. 

-------

Dnes jsme se šli projít k nedalekému vyschlému solnému jezeru. Podle online mapy měla cesta trvat 10 minut, s Iduščiným fňukáním to bylo 30. Tak jsem pak rezignovala a vyvezla děti do OC poznávat kyperskou kulturu. No nic, poslouchat muzikanty na promenádu půjdu asi radši bez nich. 

--------

Poté, co jsme se vrátili z OC, šli jsme ještě večer plavat do moře. Moře bylo stále teplé, ačkoli už ne tak jako přes den, navíc plavání v moři vedle všech těch neonů z města vypadá fakt kouzelně a efektně. Je super, že bydlíme hned vedle pláže - nemusíme s sebou tahat sto nepotřebných blbostí, ale prostě vyjdeme v plavkách z apartmánu. 

Je tu hodně málo lidí. Podle včerejší návštěvy OC bych řekla, že se všichni kumulují tam. Když jdeme na pláž, tak kolem nás třeba 100 metrů nikdo není, a to jde o jednu z nejlepších pláží ve městě.

Kypr - den 1.

Opět budu každý den referovat o naší cestě postupně, abych si zkrátila dlouhou chvíli při čekání.

Dneska odlétáme. Sice až pozdě večer, ale čeká nás dlouhá cesta do Prahy a pak na letiště. Ráno jsem nic nestíhala, potřebovala jsem zařídit xy věcí od andulek až po otestování vzdáleného přístupu k PC přes tablet. Byla jsem asi hlavou nějak mimo, protože se mi nějakým zvláštním hnutím mysli podařilo nalít si krém s pantenolem nikoli do cestovní lahvičky, ale do lahve s kondicionérem. Proč jsem to udělala? Absolutně netuším.

Do toho si všichni vzpomněli, že ode mě něco potřebují. Paní si ode mě nakoupila knihy na Vintedu, tak jsem je ještě na poslední chvíli balila a Lexa s nimi letěl do Z-Boxu. Dva mí bývalí klienti chtěli přípravu na obhajobu. Saša mi dohodil nového klienta. Vzhledem k tomu, že ve výsledku mi všechny tyto aktivity přinesou peníze, nestěžuju si, ale nemuselo se to nakumulovat v pár hodin před odjezdem. 😁

Saša se včera mezi řečí vyjádřil, že měl nějakou virózu. Vypadá nějak pohuble - buď omezil příjem vlašáku a uzenin, nebo je to vedlejší efekt stresu a virózy. Tedy nevím, jestli má stres, ale já bych ho teda měla, kdybych měla strávit měsíc a něco před Vánoci v Brně na trzích, dala za to několik desítek tisíc a teprve si začala dělat zásoby zboží. Přijde mi, že organizace nikdy nebyla jeho silná stránka. Samotná tvorba ano, na to je hodně šikovný, ale asi by potřeboval nějakého kouče, který by ho motivoval. Ale já už bych mu do toho kecat neměla. 

-------

Aktuálně zevlíme na letišti v Larnace a čekáme, až otevřou stánek s kartami na bus. Ještě je tu možnost, že se do té doby dopustím zločinu - ale kdybych u soudu zopakovala Lexovy otázky typu "Takže domů pojedeme busem?", tak by mě rychle osvobodili.

Let proběhl až na nějaké ty turbulence celkem v pohodě. Tedy s výjimkou vzletu, kde pilot snad o něco štrejchl a já si říkala, jestli by bylo moc trapný vyskočit z letadla... Nakonec jsem to vyhodnotila jako trapný a smířila jsem se s tím, že sice umřu, ale aspoň se nebudu muset rozvádět. No a přistání bylo taky takové tvrdší. Lidí úlevou tleskali.

-------

Věci, které jsme stihli ztratit:

- klobouk

-------

Věci, které jsme zatím našli:

- korálkový náramek s krystalem

--------

Na letišti v Larnace se Idušce prakticky instantně podařilo ztratit klobouk. Hledali jsme ho, nenašli. Smůla, no. Ale na druhou stranu jsme na zastávce autobusu našli náramek. Iduška vyhodnotila, že je to vlastně dobrá výměna. Já bych raději nekupovala další klobouk.

--------

Ubytování jsme hledali docela dlouho, protože v Google Maps to bylo špatně označené. Naštěstí Lexa na chvíli zapnul hlavu (což se zase tak často nestává) a všiml si, že z jedné fotky u inzerátu ubytování lze vydedukovat, ve kterém domě to je. Pak už jsme to našli fakt rychle. Já si šla prakticky hned lehnout, protože jsem byla unavená jako štěně. Děcka však průběžně otravovala, že mají hlad, tak jsme vyjeli nakoupit do Lidlu. Mají tu levné ryby a mořské plody, takže si uděláme týden středomořské kuchyně. 💛

Pak jsme šli do moře. Bohužel jsme s sebou nemohli vzít kruh, který jsem si složitě vydyndala od Jiřinky, protože se nám nevešel do zavazadla - nicméně Prozřetelnost nás poctila svou pozorností, protože mi můj dočasný landlord oznámil, že tu předchozí rodina nechala několik nafukovacích kruhů a můžeme si je půjčovat dle libosti. Takže i ten kruh nakonec máme.

-------

Ukončím to trochu na melancholické vlně. Je to tu krásné, ale trochu mi tu chybí někdo dospělý, kdo by to sdílel se mnou. Myslím, že kdybych měla s kým zajít do restaurace, jít se pozdě večer projít, nebo tak něco, povýšilo by to můj zážitek na vyšší level. Řešit jen sama sebe je sice v jistém ohledu fajn, ale život s někým je... o něčem jiném (nevím, jaké přídavné jméno zvolit).

O jazzové karmě a plynu

Pomalu si tak finišuji s balením na Kypr a ve volných chvílích koukám, co zajímavého bych tam mohla po večerech dělat, až budou děti čumět do mobilů. Říkala jsem si, že bych zašla do kina - nějaké kino tam je a dokonce tam pravidelně večer promítají Odysseu, ale bohužel v řečtině. V angličtině nabízejí hranou Vayanu, Mimoně nebo Spidermana. Nejvíce snesitelná by byla ta Vayana, ale že bych to nějak nutně musela vidět... tak jsem se dala do hledání nějakého hudebního programu. A zde přišla karma, aby mě ztrestala (nevím za co), protože v Larnace a okolí si nezajdete na operu, nebo na koncert vážné hudby, ale v dobu, kdy tam budu, je v nabídce Saxophonic Festivity a 26th Paradise Jazz Festival. A teď mě nechápejte špatně, proti jazzu jako takovému vůbec nic nemám, ba i bych si za jiných okolností konkrétně na ten koncert 12 saxofonů, který je shodou okolností někde v muzeu a zadarmo (to by mě jakožto škrta definitivně přesvědčilo), ale vzhledem k tomu, že jazz je oblíbená hudba mého ex... no, prostě zrovna nemám náladu aktivně vyhledávat jazz. 

Jako nejlepší večerní program se tak aktuálně jeví polehávání na pláži před apartmánem a zírání na přelétající letadla (blízko - vlastně hned vedle - je totiž letiště).

Kromě dovolené jsem začala řešit svého dodavatele plynu. S tím, jak mám více volného času, mám i více času na řešení takových běžných provozních záležitostí. 

*** tady byl původně odstavec, kde jsem líčila své pocity z nadměrné mentální zátěže ve vztahu, ale protože jsem si řekla, že už se v tom nebudu babrat, tak jsem ho pak vymazala ***

No nic, to jsem zase měla takový flashback. Zpátky k tomu plynu. Když teď mám prostor to řešit, tak jsem se na to podrobněji koukla a zjistila, že platím opravdu nesmyslně moc. Ale opravdu nesmyslně moc. ERÚ vydal srovnávač, kam nahrajete PDF svého vyúčtování a zjistíte, jak byste platili u jiného dodavatele. A u jiných dodavatelů - např. u EONu - bych platila o 14.000 Kč ročně méně, což je raketa. Tak jsem Innogy napsala slušně, ale poměrně striktně formulovaný e-mail, ve kterém jsem jim sdělila (Sašovým jménem, on je odběratel), ať mi dají lepší nabídku, nebo přecházím jinam. Současně jsem rozeslala e-maily zavedeným dodavatelům s žádostí o nabídku. A teď čekám, co z nich vyleze. Nebudu platit 14.000 Kč ročně navíc. Za to bych měla dovolenou. 

Malý poznatek na závěr - Saša se zase chová nějak divně. Obecně neustále střídá přátelské a odtažité chování, nějak nevím, co si z to mám vzít a jak to mám interpretovat. Možná to ani nesouvisí se mnou, ale prostě jen overthinkuji. 

O ortodoncii, komunální politice a vztazích

Myslím, že moje nervy značně ochrání, pokud budu příště děti informovat o dovolené třeba až den předem. Vyhnu se cca stovce otravných dotazů denně, z nichž většina se nese v tomto duchu:

Lexa: "A kam že to letíme? A co budeme dělat po příletu?" 

Obecně jako člověk, který má rád improvizaci a spontánnost, těžce snáším dotazy na konkrétní průběh celého dne... Lexa je naopak člověk, který vše plánuje do minuty, takže naše soužití na dovolené je v tomto ohledu problematické.

Ida: "Za jak dlouho pojedeme? Já už se taaak těším."

po deseti minutách...

Ida: "Za jak dlouho pojedeme? Já už se taaak těším."

po deseti minutách

Ida: "Za jak dlouho pojedeme? Já už se taaak těším."

No nic... to byl jen takový momentální povzdech.

Dneska jsem byla s Idou na ortodoncii, naštěstí to vypadá, že rovnátkům se v příštích dvou letech vyhneme. Těší mne to hlavně proto, že Ida je taková... no... dejme tomu, že po mně podědila sklony k hysterii, takže si asi umíte představit, jak by to vypadalo, kdyby musela nosit rovnátka. Já nosila rovnátka od druhé třídy a není to úplně nejkomfortnější záležitost. Zprvu to "jen" trochu bolí, když si je člověk nasadí, nebo naopak sundá, zuby jsou poté takové citlivější. Horší je to s rovnátky se "zámečkem", který se musí roztahovat kličkou, nebo s fixními rovnátky, zvláště pokud k nim obdržíte takové gumičky na srovnání čelistí, které jsem měla já. No asi je jasné, že moje zuby byly fakt děs. Naštěstí moje máma měla dostatek rozumu na to, aby mi je dala srovnat, protože kdybych měla dnes postavu 13leté holky, nulová prsa a ještě k tomu křivé zuby... I když na druhou stranu jedna moje známá má na první pohled hodně křivé zuby, ale k jejímu obličeji to prostě tak nějak zvláštně sedí, až je to hezký. Někdy to příroda zařídí tak, že nedokonalost vede k harmonickému celku.

Teď zase takové mini politické okénko. Jak se blíží volby, průběžně mi na FB zeď skáčou příspěvky místních politických stran. Někdy je až vtipné, jak je ta komunální politická reklama blbá. Třeba jedna strana, která se aktuálně zasloužila o zabetonování řady původně travnatých ploch ve městech, což její leader vysvětluje tak, že "stromy v betonu stačí", slibuje voličům hezké prostředí města pro příští generace. Jak? V betonové džungli? Já být markeťák té strany, tak o prostředí, zeleni a obecně ekologii v kampani taktně pomlčím. Členové téže strany, která se chlubí tím, že slyší hlas svých voličů, velmi aktivně banují lidi, kteří jim tam kladou nepříjemné otázky - chápu to u nějakých vulgárních příspěvků, ale často jsou to političtí oponenti nebo "prostí" občané, kteří se prostě jen nesouhlasně vyjádří. Jedna ze členek zase hází výsměšné smajlíky nebo srdíčka pokaždé, když se jí někdo zeptá na něco, na co nechce odpovídat. WTF? To je komunikace s voliči? Tady si je někdo asi hodně jistý svým znovuzvolením.

V jistém smyslu pro to mám pochopení. Komunální politika je o tom, že vás lidé znají, takže případný nesouhlas může být osobnější. Na druhou stranu s tím je nutné počítat, když už se do něčeho takového vrhnu. A také se s tím pojí jistá odpovědnost - když sedím v radě či zastupitelstvu města a občané se mě na něco slušně zeptají, měla bych jim odpovědět. Pokud jim nechci odpovědět na nějakou otázku (třeba konkrétně na to, proč jsem nedohlédla na něco, co bylo v mé kompetenci a co se podělalo), tak bych asi neměla chodit do komunální politiky. 

Ale já jsem jen prostá občanka, co já o tom můžu vědět, že jo.

Iduška dnes zase měla nepříjemné dotazy na vztah svých rodičů. Je zajímavé, že zrovna nyní tato její zvědavost nabírá na obrátkách. Proč právě teď? Nevím, možná jí to začíná tak nějak více docházet. Občas člověk udělá nějaké rozhodnutí, nebo ho někdo udělá za něj, ale pravé důsledky mu dojdou až se zpožděním. Osm měsíců je tedy poněkud dlouhé zpoždění, ale když vezmu v potaz, jak dlouho jsem jí vysvětlovala, jak funguje mzda či plat... No asi to prostě musela kognitivně schroupat. Každopádně ty její dotazy mi to celé dělají těžší. Protože i když čas hojí rány, tak někdy je mi líto, že moje děti neuvidí lásku mezi svými rodiči tak, jak jsem si to pro ně přála, že potkávám rodiny, které tráví čas pohromadě, a že moje dcera si přeje, abychom byli všichni spolu, a já jí to nemůžu splnit. Prostě že život není takový, jak jsem si ho kdysi vysnila. A není to jen o Idušce, jen u Lexy se to projevuje jinak. Obvykle pasivně agresivními poznámkami typu "To by tátu nenapadlo.", "To by táta skládal dva roky." a podobně.

O zatmění, smetaně a českých idiotech

Včera jsme nakonec jeli koukat na zatmění na Zelenou horu. Musím se pochlubit, že moje camera obscura z krabice fungovala fakt dobře, stejně tak jako "promítátko", které jsem vyrobila z papírových tácků, které zbyly ještě ze svatby (tomu říkám re-use filosofie!). Připravila jsem i nějaké občerstvení, takže z toho byl celkem pěkný piknik. Když jsem pak posílala ségře fotky, neprozřetelně jsem z nich neořízla Sašovu ruku, což v mé rodině, která je charakteristická vytvářením obskurních konspiračních teorií, vyvolalo nežádoucí domněnky. To budu muset nějak utnout. A důkladněji ořezávat fotky.

Děti zatmění nezaujalo tak, jak jsem doufala, ale aspoň se podívaly a třeba na to zpětně budou vzpomínat. Iduška se párkrát podívala do krabice a pak běhala kolem s kamarádkou, načež se vyslovila, že ji celá akce zklamala, protože myslela, že to bude epičtější. Lexa, který vůbec nechápal, proč by neměl čumět do Slunce přímo očima, po chvíli oznámil, že se jde "podívat kolem", načež zdrhl kamsi do města za svou přítelkyní. Musím konstatovat, že mě v sedmi letech tedy celá ta záležitost zajímala mnohem více.

No nic, ještě padají Perseidy, na ty budu koukat dalekohledem, nebo z deky na zahradě.

Včera mi kurýr z Tesca přivezl kromě nákupu i nějaké 4 propagační smetany (tedy aspoň jsem si z názvu Rama Crema zprvu odvodila, že jde o smetanu) od Ramy. To se hodí, říkala jsem si, protože smetanu jsem zrovna potřebovala a shodou okolností jsem si ji zapomněla koupit. Když jsem dneska dělala oběd, tak jsem jednu z nich vytáhla, otevřela, ze zvyku ochutnala... a bylo to nějaké divné, nechutnalo to jako smetana, ale zároveň to nechutnalo ani jako zkažená smetana. Koukla jsem do složení, kde bylo podmáslí, palmový tuk, emulgátory, voda, škrob a zahušťovadla. WTF? Proč tak jednoduchou a "geniální" přísadu, jako je smetana, nahrazovat takovou vysoce průmyslově zpracovanou věcí? K čemu to je? Proč furt všude cpou ten pitomý palmáč? Nehledě na ten zavádějící název, protože v italštině je "crema" smetana, v angličtině je to pak "cream". Navíc i % tuku zní "smetanově" - dostala jsem dvě 31% verze a dvě 15% verze. Dokážu si představit, že kdybych v obchodě spěchala a toto se nacházelo v regálu blízko smetan, tak to možná i koupím, aniž bych si uvědomovala, že namísto smetany kupuju chemický koktejl. 

Ráno jsem si při své snídaňové kávě projížděla FB, přičemž jsem si všimla příspěvku, kde si nějaká koňařka stěžovala, že jí nějaká paní s dětmi vnikla na neoplocený pozemek. Z fotky u příspěvku, kde byla ona "narušitelka" i s dětmi vyfocená, nevyplývalo, jestli tam byla nějaká dobře viditelná cedule, takže nemůžu soudit - paní si třeba mohla myslet, že je to nějaký veřejně přístupný statek, což ostatně není až taková výjimka, ale třeba je to taky blbka, co nerespektuje cedule, nevím. Každopádně pod příspěvkem se (zase) strhl shitstorm, kde cca 90 % diskutujících paní přálo, ať ji kopne kůň do hlavy, ať ty děti pokouše čokl, ať na ně něco spadne a podobně. WTF? I kdyby paní byla tak blbá, že by lezla na řádně označený soukromý pozemek, tak diskutující jsou stokrát debilnější, když jí přejí takové věci. Češi mi připadají čím dál míň normální... 

Nebo aktuálně na dezinfluencerské scéně patrně nejznámější český k...t Luboš Bailador, účastník nějaké reality show Farma a hrdý držitel řady trestních oznámení na svou osobu, z nichž některá by se snad měla týkat jistých nelegálních aktivit provozovaných s nezletilými chlapci, který na ulici zbušil do hlavy Litevku, o které dokonce věděl, že se léčí s rakovinou (co jsem tak pochopila od YouTuberů, kteří se tomu věnovali, tak ji znal). Je to dokonce tak velký k...t, že o tom následně natočil stream, kde se pochlubil, kolik ran jí dal a politoval se, že ho bolí ruka a natekla mu. Dobře mu tak, debilovi. 

Ostatně je to jen jeden z celé řady chlapů, kteří se za poslední dobu dostali do médií, protože nezvládli své emoce. Před pár dny jsem viděla reportáž o týpkovi, co v OC v Praze rozflákal na záchodech zrcadlo, protože nebylo doplněné mýdlo na ruce. WTF? A to se o ženských říká, že jsou přehnaně emocionální... Řekla bych, že tento stereotyp tak úplně neodpovídá realitě. 

O rukávcích do vody a zatmění Slunce

Do odletu zbývá už jen pár dní, takže jsem na poslední chvíli zařizovala několik nezbytností. Konkrétně jsem objednala UV trička, zaplatila cestovní pojištění a vymyslela, jak substituovat ten bodyboard, co se mi nepodařilo sehnat v Actionu - no... na kyperské pláži budu ve svých pokročilých 34 letech určitě hodně originální, až tam přijdu s rukávky s postavičkami ze Čtyřlístku a s nápisem "Pinďa" a "Fifinka", bohužel ze všech asi sto padesáti rukávků, které jsem doma za dobu dětství svých dětí nashromáždila, pouze tyhle byly pro mou váhovou kategorii - ostatní končily na 30 kilech. No nic, ostatně mi může být ukradené, co si ostatní pomyslí, hlavně že se při šnorchlování neutopím. 💁

Dnes je zatmění Slunce. Vzhledem k tomu, že nemám spešl brýle a můj teleskop, se kterým občas čumím po nocích na hvězdy, nemá sluneční clonu, tak budu vyrábět "promítací krabici". Také jsem našla návod na "dírkové promítání", ke kterému by měl dostačovat bílý papír a papírový tácek. No... jsem zvědavá, jak tohle dopadne. 😀 Když jsem byla malá, tak jsem zatmění Slunce sledovala z chaty v Krkonoších, kde jsem byla s tetou a prarodiči. Moc si z té doby obecně nepamatuji, ale zrovna toto si pamatuji dost přesně, tedy to musel být velký zážitek. Jsem ráda, že to může vlastně ve stejném věku zažít i moje dcera. A syn samozřejmě, ale u Lexy mi přijde, že už má poněkud jiné zájmy. 😀

Dnešní polední referát nebude moc dlouhý, protože mám dneska celkem dost práce - v prvé řadě musím udělat tu "sluneční krabici", pak mi přijde zásilka z Alzy a iTesco, musím dodělat nějakou administrativu, dodělat pár zakázek, kterými se nebudu chtít otravovat na dovolené, zajistit si propojení tabletu a vzdálené plochy na stolním PC... a k tomu všemu si budu pouštět seriál 1670, který je vážně geniální a zrovna vyšla nová řada, ve které se objeví jako easter egg i můj oblíbený mem "egg-horse". 😅. Ten seriál je plný geniálních historických odkazů a hlášek, třeba: 

„Mně taky nikdo nic nedal zadarmo. Všechno jsem si musel sám zdědit.“

„Bůh, čest, vlast. Tři nejčastější příčiny úmrtí polské šlechty.“

„Velikost není důležitá.“ - „To říkají ti s malými vesnicemi.“

„Když jsem se rozhodoval o své budoucnosti, zvolil jsem kariéru v korporátu. Pobočky po celém světě, známá značka a výhled na kariérní postup...“ (o církvi)

„Bogdane, hádanka. Co začíná na Ž a skrytě to vládne Polsku? – Židé? – Žito, Bogdane, žito.“

„Polská intolerance je stále v plenkách, nemáme velký rozpočet, ale máme davy, davy pozitivních lidí, kteří se rádi dívají, jak jiní hoří“

„Lidé mě nemají rádi, protože jim připomínám mě.“

„Neříkám, že jsem lepší než ostatní. Jen to tak vychází.“

Jak neumím vysvětlovat

Se Sašou jsme tedy byli u hypoteční poradkyně, přičemž výsledky mě moc nepotěšily. V prvé řadě šlo o to, že Saša se celou dobu tvářil, jako bych ho snad týrala nebo co... no prostě tam seděl jako hromádka neštěstí, což jsem se snažila vyvážit aktivním přístupem a úsměvem, ale to snad bylo ještě horší. Mám takový dojem, že paní si z toho odnesla představu, že jsem nějaká mladá zlatokopka, co chudáka pána zákeřně svedla a hodlá ho očořit o barák, z čehož je velmi veselá a proaktivní. Ani bych se nedivila, kdyby kontaktovala OČTŘ, aby si dali pozor, kdyby u nás v "domácnosti" náhodou došlo k podezřelému úmrtí. 😬 No nic... dalším mým důvodem k neradosti je, že evidentně není moc možností, jak dům převést na mě včetně hypotéky s tím, že by zůstaly zachovány příznivé úrokové sazby. Zvláště pokud pro ně nebudu moc bonitní klient... Mám paní poslat mj. výpisy z účtu za poslední tři měsíce, kdy jsem na jednu stranu měla pěkné příjmy, na druhou stranu jsem si kupovala počítač, platila jsem Idě několik tisíc za gymnastiku a tak... No nevím, moc optimisticky to nevidím. Už abych začala obepisovat italské vesnice, které nabízí dům za jedno euro, když se člověk přestěhuje a zaváže dům opravit. 😀

Pak mě Saša hodil do Actionu, kde jsem si chtěla koupit bodyboard (takovou nafukovací desku, kterou je možné využít při šnorchlování) a redukci na zásuvku na Kypr... no nakonec jsem sehnala jen tu redukci, ale aspoň dílčí úspěch. 

Saša mi dneska připadal nějaký přešlý, asi zase ta jeho neuróza ohledně řešení převodu domu. Nechci se chlubit, ale připadá mi, že dokud byl se mnou, tak vypadal tak nějak mladší a veselejší (což spolu dost souvisí, když je člověk veselý, tak má takový mladistvější vzhled, než když má depku). Tedy po většinu času, pak ten poslední měsíc až dva, kdy jezdil na trhy do Německa, tak už mi připadal takový... divný. Teď mi vlastně připadá podobně... divný, přešlý, nebo nevím. Ale asi je to jen tím, že ho osobně vidím v součtu tak půl hodiny týdně (dneska byla výjímka a viděla jsem ho déle), přičemž často řešíme něco, co mu není příjemné, takže ho vlastně vidím obvykle ve chvíli, kdy k radosti nemá důvod. Na druhou stranu mi teď na FB zdi vyskočila jeho fotka z feedu jeho ateliéru, kde také vypadá dost... použitě? Já furt nevím, jaká synonyma pro "unavený a v depresi" používat. No prostě se na něj nekouká dobře. A tím nemyslím jako vzhledově, ale pocitově. No nic, to jsem se do toho nějak zamotala a nic nevysvětlila.

O možných řešeních a Renoirovi

Děti se dnes vrátily od švagrové. Iduška trvala na tom, že půjdeme na Dářko, tak jsme šly na Dářko (Lexa jít nechtěl - dostal od švagrové velkou Lego stavebnici ze světa Star Wars) - aspoň jsme tam vyzkoušely ty masky na šnorchlování, ačkoli v Dářku, což je de facto velký rybník, bylo prd vidět, protože je tam hodně bahna a ta voda není úplně průzračná (ve skutečnosti je dost neprůzračná). Ale zjistily jsme, že masky pěkně těsní, což je taky dobrý výsledek. A mě štípla vosa do prstu. To už tak pěkný výsledek nebyl.

Zítra jdu se Sašou do banky ohledně toho převodu domu. Jsem z toho nervózní, protože de facto konečně zjistím, jak na tom jsem a... vzletně řečeno... jakými cestami se bude ubírat moje budoucnost. Teda ne až tak definitivně, protože zjistit, jaký je postoj banky, je jen první krok. Pak bude potřeba jim dodat smlouvu a tak dále. Strach mám z toho, že banka nebude s převodem nemovitosti a hypotéky souhlasit, protože pak by bylo řešení mé situace o dost komplikovanější. 

Do toho ještě musím řešit to auto, protože žiju na vesnici a tady je to skoro až nutnost, pokud člověk musí vozit děti na kroužky do města (a pokud tam nechce strávit pět hodin kvůli třem hodinám gymnastiky). Zatím jsem ho uklidila. To jsem toho teda moc nezvládla.

Trudnomyslnou náladu mi trochu vylepšila máma. Ptala se mě, jestli nevím o někom, kdo rozumí obrazům. Zjišťovala jsem, jestli potřebuje nacenit nějaký obraz, a prý že jo. Tak jsem ji poprosila, ať mi ho vyfotí, že na to podrobněji kouknu a případně zkusím najít nějakou aukční síň. A máma mi poslala... obraz od Renoira. Fakt, nekecám, přísahám. Napsala jsem jí, že ten pravej určitě nebude. Prý jak to vím. No protože jsem jej viděla v Musée d’Orsay, když jsme byli v Paříži se střední školou... no nic. Párkrát jsem viděla tuto situaci vedenou jako vtip na tematických skupinách o umění na FB, ale myslela jsem, že je to nahrané. Asi ne, asi bude víc lidí jako moje máma. 😀

Yappování o worthless mums, únavě a klimatu

FB algoritmus mi poslední dobou neustále doporučuje diskuse na téma single mums. Obvykle jde o pohoršování se nad tím, že takové ženy hledají jen dalšího sponzora, který bude platit na cizí "haranty". Dneska jsem dokonce narazila na výrok, že single mums jsou "worthless", tj. bezcenné. To je tedy hodně dehumanizující výrok, směřující na tak heterogenní skupinu žen. Neříkám, že není legitimní, když konkrétní muž nechce ženu s dětmi. Na to má určitě každý právo, ne každý je rodičovský typ, někdo prostě chce jen vlastní děti... proč ne. Ale pohrdat ženou jen proto, že ji nějaký muž opustil, ačkoli s ním měla děti (nebo ona opustila jeho), to už mi zavání jako nějaká subkategorie misogynie. Upřímně se už nedivím, že tolik žen nechce děti - je šance tak 50 : 50, že vztah nevyjde a nastane rozchod/rozvod, tedy má žena cca 50 % šanci, že o ní okolí bude smýšlet jako o bezcenné rajdě, co střídá chlapy a dělá si děti jako na běžícím pásu (bez ohledu na to, jaká je pravda). Ptám se - kam zmizeli ti muži? Někdo přece z té ženy musel udělat single mum. Proč se tedy nehejtují nezodpovědní partneři, kteří raději, než aby si řešili svoje inner demons, deprese a další problémy, tak raději zdrhnou od rodiny? Je to paradox, že společenský soud směřuje mnohem víc proti ženě, která zůstala s dětmi a stará se o ně, než proti muži, který z té původní rodiny odešel a na každodenní péči se podílí méně. 

Nehledě na to, že samotná logika "platit na cizí děti" je dost absurdní. Nový partner nemusí automaticky finančně převzít odpovědnost za děti své partnerky. A pokud spolu dva lidé časem vytvoří domácnost a on začne mít k jejím dětem vztah, může mu začít připadat naprosto přirozené investovat do společného života. Mimochodem, když někdo prohlásí, že "normální muž nebude živit cizí děti", docela mě zajímá opačná otázka - je worthless i rozvedený otec, který část svého příjmu posílá na děti z prvního manželství? Celkem dvojí metr, ne? A poslední povzdech - single mums jsou často kritizovány, že si měly lépe vybrat otce svých dětí. Tím se odpovědnost za chování muže zase přehazuje na ženu. Jinak řečeno - ten špatný není muž, protože ostatně on nešel na terapii, neřešil si svoje problémy, byl nevěrný atp., ale žena, protože si špatně vybrala. 

No nic, konec yappování o partriarchálních bullshitech. Mou cílovou skupinou jsou naštěstí muži ve středním věku, kteří jsou už rozumově vyspělejší, než incelští dvacátníci/třicátníci. 😅

Tím se dostávám ke svému včerejšímu telefonátu s Iduškou. Iduška je teď u švagrové, kam jela na pár dní se svými prarodiči. Často se jí stýská, tak mi telefonuje. Včera mi telefonovala, když jsem zrovna vysávala auto (mimochodem... vysavač je evidentně další věc, kterou bych měla vyměnit), a opět se zamýšlela nad rozchodovou situací svých rodičů. Ten rozhovor vypadal asi nějak takto:

"A budeš si teda kupovat nové auto? To tvoje už je takový starý křáp."
"Ještě nevím určitě, musím se zeptat v autobazaru, jestli mi vykoupí i auto bez technické. Pak uvidím."
"Kdybyste se s tátou nerozešli, tak byste měli víc peněz."
"Hm."
"Mohla by sis vzít Davida, ten se teď rozšel s Anetkou."

David je můj synovec, mimochodem. A je skoro o deset let mladší než já. 😅 

Do úklidu auta jsem se musela dost dokopávat. Opět mám nějaké "únavové" období. Jsem většinu dne taková... no není to jenom prostá únava, že se mi chce spát, je to i jakási "mozková mlha". Špatně si vybavuji slova a připadá mi, že jsem tak nějak kognitivně zdegradovala. Prý by to ale mohl být normální stav poté, co jsem se intenzivně připravovala na státnice. Hodně lidí údajně po velké kognitivní námaze pozoruje kognitivní sešup předtím, než se zase srovnají.

Přitom v hlavě mám spoustu nápadů, co bych chtěla a potřebovala udělat, ale moje tělo a mozek s tím jaksi nesouhlasí. Radila jsem se s primářem ChatGPT a ten sází na deprese, chronický únavový syndrom vyvolaný stresem, dobíhající syndrom vyhoření nebo špatnou stravu. Špatnou stravu bych subjektivně vyloučila - nejím prakticky žádné průmyslově zpracované potraviny, vyhodila jsem ze své stravy cukrovinky (no... to by ostatně mohla být jedna z příčin únavy), snažím se jíst pestře a zdravě, hodně zeleniny a ovoce. Citelně jsem omezila kávu (juj... další faktor únavy). Jenže to, co já považuji subjektivně za zdravé a dostačující, takové být objektivně nemusí. Měla bych si s tím konečně zajít k doktorce, kam ostatně musím kvůli odstranění dvou ateromů na hlavě. 

Poslední na pořadu dne je aktuální klimatická situace. Macinka sice konstatoval, že klimatická krize skončila, ale zdá se, že klima si jede svoje a dál se otepluje bez ohledu na nějakého magora. Včera jsem četla článek, že u Mallorky naměřil senzor pod hladinou moře teplotu 33,02 °C. Je to maximum, přičemž předchozí maximum bylo z roku 2024, a to 31,96 °C u egyptského pobřeží. K teplotnímu nasycení Středozemního moře dochází v druhé polovině srpna až začátkem září, letos k tomu došlo již někdy kolem 5. srpna a moře se bude dále oteplovat. Četla jsem k tomu nějaký odbornější výklad a prý nejde ani tak o momentální teplotu, jako spíše o to, že teplejší moře má více energie, což ovlivňuje výskyt abnormálních klimatických jevů (extrémní srážky, záplavy) i v době mimo konec léta. A stejně bude spousta lidí tvrdit, že tu žádná klimatická krize není, že je to "jen" období extrémů, které tu bylo v historii často a které brzy pomine...

O nefungující konvici a thigh gap

Stala se mi dneska divná věc. Ráno jsem vstala, pustila jsem robotický vysavač, šla naložit pračku a pustit ji, udělala jsem základní úklid a šla jsem se nasnídat. Poslední dobou jsem si zvykla po ránu uklízet, protože obvykle když vstanu a přijdu do obýváku, vypadá to tam jako po výbuchu (a pachatelem je obvykle Iduška). Dneska ráno tedy děti nebyly doma, ale i tak... pes hodně líná, andulky pouští peří... Prostě se mi lépe snídá, když kolem není úplně hrozný bordel, ale jen takový běžný provozní nepořádek. K snídani jsem si chtěla uvařit kafe, ale zjistila jsem, že nefunguje konvice. Zkusila jsem ji vyčistit od prachu, vymýt, ale nic. To mi zkazilo ráno, ale vzpomněla jsem si, že mám v nářaďovně připravenou k vyhození starou konvici, která fungovala, když se něčím zatížila, Přinesla jsem ji tedy, vyčistila... a taky nefungovala. Rezignovaně jsem tedy vzala hrnec, že si uvařím vodu na kafe na plotně. Indukční deska taky nešla. Vypadly pojistky... No nic. 

Ale mám radost, že konvice funguje. Poslední dobou přibývají spotřebiče, které by v naší domácnosti chtělo vyměnit. V prvé řadě auto (dá se vůbec auto označit jako spotřebič?), dále pračka, která vyhazuje pojistky, a lednice, která neustále teče a namražuje se, ačkoli ji odmražuji snad co týden. Taky jsem slíbila Idušce, že si koupím nový mobil (ten můj se často seká a obecně už dodělává) a ten starý jí dám. Konvice je oproti autu, pračce a ledničce malá položka, ale i tak... kopějka ke kopějce a bude rubl, jak říkal Kosťa Levin v Anně Karenině. 

Já jsem pár "rublů" utratila, když jsem si koupila kompresní šortky u jedné známější značky sportovního oblečení. Mea culpa, nechala jsem se nalákat online reklamou, která slibovala, že takové šortky udělají z mého plochého zadku něco kulatého. Světě div se, fakt to funguje. To je jeden z mála příkladů, kdy jsem se nechala nalákat reklamou a ukázalo se, že to není úplná blbost. Má to jeden háček, respektive anatomický vedlejší efekt - ten "push-up" efekt vzniká tak, že šortky stáhnou stehna pod zadkem a tím jej vyzdvihnou. Vzhledem k tomu, že já jsem dost hubená a mám mezi stehny "thigh gap" (to je věc, po které velmi touží Japonky a Korejky a hodně kvůli tomu hladoví, což moc nechápu... já to mám, a to se zrovna cpu krkovičkou), tak stažením tento d/efekt ještě víc vynikne. Tedy když si to obléknu, mám mezi stehny díru na prohození cihly (ostatně na základce si ze mě často kluci dělali srandu tím, že mi prohazovali mezi stehny kousky papíru... holt mám celoživotně divnou anatomii). Vzhledem k tomu, že ty šortky jsou primárně sportovní, nabízí se možnost nechat si stehna trochu "nakynout" pomocí cvičení. No zkusím to, vzhled alá anorektička se mi úplně nelíbí. 

Na druhou stranu v USA (a hlavně na OF) je prý extrémní thigh gap hodně trendy a ceněná - což asi jo, při průměrné váze tamějšího obyvatelstva je to asi dost vzácný úkaz. 😅

Další drama a úvahy o české nátuře

U sousedů zase bylo drama, bohužel tentokrát bez terapeutické jízdy traktorem. Škoda, samotné řvaní není moc záživné, spíš to ve mně vyvolává dojem, že bych se měla v noci důsledně zamykat (což dělám i tak).

Jak jsem to tak slyšela, koukla jsem zase na nějaké zahraniční nemovitosti - koukám primárně po domcích, protože myslím, že případní budoucí sousedé by nebyli šťastní z mého půlnočního vysávání nebo z toho, když si ve tři ráno pouštím Vivaldiho, abych usnula. Prohledala jsem Sreality a musím konstatovat, že s používáním AI u realiťáků je to čím dál horší. Jsou schopní dát 20 fotek nemovitosti, z nichž 18 jsou vizualizace "po budoucí rekonstrukci" a 2 reálné fotky nemovitosti. Jako fakt. Ani to není řádně označené. Pochopila bych jednu dvě fotky někde vzadu, ale tohle... na Indomio a Idealista, kde se dá koukat hlavně na nemovitosti v Itálii, případně i ve Španělsku a Portugalsku, je situace o něco lepší, nebo mají prostě v těchto zemích přísnější regulace. Každopádně rozdíly v cenách nemovitostí ČR vs. zahraničí můžou být značné - třeba v ČR koupíte dům podobný tomu, ve kterém bydlím teď, kolem 2.500.000 Kč (méně či více v závislosti na lokalitě), v zahraničí se dá dostat na něco přes milion a za dva a půl milionu už může být opravdu hezký domek. 

To jen taková úvaha, kdyby mě to začalo v ČR hodně štvát a děti už byly velké. Nemluvím ani tak o politice... ta se průběžně mění v závislosti na volbách... ani o ekonomické situaci, ta není zase tak hrozná... ale spíš o lidech. Jinak řečeno Česko je krásná země, bohužel tu žijí Češi. 

Dám příklad. Dnes jsem narazila na příspěvek, že Ban Vávra prohlásil, že někdy 1540 byly teploty 11 měsíců v roce 30 °C. Někteří lidé se mu tam smáli kvůli těm stupňům Celsia - jiní jim za to nadávali do debilů, že ve starověku také nebyly metry a pyramidy dnes měříme v metrech. No jako jo, ale pyramidy máme k dispozici, záznamy o teplotách z poloviny 16. století ve stupních Celsia jaksi ne. Ano, jde to odhadnout - často dle sklizně vína, ale má to své limity, např. nemáme k dispozici přesně ty odrůdy vína, které používaly v té době... no prostě se to dá těžko dokonale převést, jsou to spíše fundované odhady. Někteří dokonce argumentovali tím, že se teplota odhaduje na základě poznatků z oblasti geologie... geologie? Jako fakt? Další zase citovali studie, ze kterých Vávra vycházel... a které samozřejmě vůbec neobsahovaly nic o 30 °C, jen o jedenáct měsíců trvajícím suchu, přičemž sucho a teplo není to samé, sucho může být i v zimě, že jo... No co tím chci říct. V ČR se chyba neodpouští, nicméně obvykle, když uděláte chybu, slétne se na vás xy magorů, kteří jsou sami ne úplně kognitivně vybavení, abych tak řekla. Proto se raději do diskusí na FB zapojuji jen minimálně, protože se to tam hemží lidmi, kteří jsou připraveni vás za cokoli ponížit, aby si zvýšili svoje malé sebevědomí. 

Sleduji i zahraniční stránky a diskuse a přijde mi, že tam je taková "kultura" v mnohem menší míře. Jasně, každá země má něco... třeba Slováci všude cpou náboženství. Pod slovenským příspěvkem o dítěti s rakovinou se objeví 90 % komentářů ve stylu "Pane bože, modlím se o zázrak." (jako by to mělo nějaký účinek), nebo "Pane bože, uzdrav jej!". Pokud přijmeme premisu, že nějaký bůh existuje, tak právě on tu nemoc způsobil, takže... se vlastně modlí k pachateli? Není to trochu choré? No nic...

Měla jsem dneska záchvat prokrastinace a nechtělo se mi pracovat, tak jsem udělala několik praček oblečení a dala se do chystání zavazadel do letadla... poletíme tedy až za necelé dva týdny, ale chci to raději mít vše nachystané, abych případně mohla něco dokoupit. ChatGPT mi dobře poradil, že bych měla Idě pořídit tričko s UV ochranou do vody. Vzhledem k tomu, že v druhé polovině srpna teploty na Kypru u pobřeží neklesají pod 35 °C a ve vnitrozemí pod 41 °C (průměrná teplota v srpnu je na Kypru 32 °C, pro srovnání v Praze je to 19 °C), přičemž teplota vody je tu 28 °C (což je fakt hodně, když jsme byli na Sicílii, bylo tam kolem 20 °C), tak je to dost dobrej nápad.

O dílčích výsledcích

Tlačení na Sašu mělo spíše dílčí výsledky - v pondělí jdeme do banky zeptat se na tu hypotéku, což je sice později, než jsem původně plánovala (tj. později než zítra), na druhou stranu už je to nějaké konkrétní datum. Dopoledne jsem měla se Sašou telefonát, kde se zase rozčiloval, že upozaďuji jeho přínos společné (resp. bývalé společné) domácnosti. Evidentně to zasáhlo jeho ego více, než jsem myslela, protože jakmile nastane byť jen zmínka na toto téma, tak vystartuje jako hladový pes za posledním párkem, začne být afektovaný a vyčítat mi, kolik zaplatil za potraviny a podobně. Dokonce ho to štve tak moc, že v rámci své obhajoby připouští, že jsme ještě manželé, což je věc, kterou ještě poměrně nedávno vehementně (tj. s křikem do telefonu) popíral. 

Nevím, myslím, že to nemá vůbec smysl řešit. Tohle má smysl řešit ve vztahu, ideálně si nad tím sednout bez emocí a promluvit si, ne se nad tím rozčilovat ještě skoro rok po rozchodu. Ne že bych sama některé věci neřešila... pořád mě hodně věcí štve, mrzí a bolí, ale prostě to s ním nekonzultuji. Za prvé vím, že by se mi vysmál a odkázal mne, ať si tohle řeším s kamarádkami (jak mi jednou řekl), za druhé to jen dělá zlou krev v situaci, kdy už řešení těchto věcí nic nezmění. Prostě... zpětné analytické debaty o tom, kdo co udělal špatně, mají nějaký přínos jen tam, kde se vztah zachraňuje. Proto se raději vypíšu tady na blogu, než abych to tahala do naší komunikace a nějak zhoršovala atmosféru.

Po obědě jsem byla s Iduškou zanést balík do místního parcelshopu, kde jsme zároveň vyzvedly balík pro Sašu. Nějak jsem se nepodívala na otevírací dobu, takže jsme se trefily přímo do "obědového okna" a cca půl hodiny jsme seděly na trávníku pod stromem. Iduška mezitím filosofovala, což se projevovalo výroky jako "Já už ani nevím, jak ti táta říkal, když jste byli ještě spolu.". Někdy mě děsí, jak nad některými věcmi přemýšlí - člověk by čekal, že ji zajímají akorát jednorožci, six seven a Stranger Things, ale pak čas od času reflektuje určité věci tak nějak dospěle.