Myslím, že moje nervy značně ochrání, pokud budu příště děti informovat o dovolené třeba až den předem. Vyhnu se cca stovce otravných dotazů denně, z nichž většina se nese v tomto duchu:
Lexa: "A kam že to letíme? A co budeme dělat po příletu?"
Obecně jako člověk, který má rád improvizaci a spontánnost, těžce snáším dotazy na konkrétní průběh celého dne... Lexa je naopak člověk, který vše plánuje do minuty, takže naše soužití na dovolené je v tomto ohledu problematické.
Ida: "Za jak dlouho pojedeme? Já už se taaak těším."
po deseti minutách...
Ida: "Za jak dlouho pojedeme? Já už se taaak těším."
po deseti minutách
Ida: "Za jak dlouho pojedeme? Já už se taaak těším."
No nic... to byl jen takový momentální povzdech.
Dneska jsem byla s Idou na ortodoncii, naštěstí to vypadá, že rovnátkům se v příštích dvou letech vyhneme. Těší mne to hlavně proto, že Ida je taková... no... dejme tomu, že po mně podědila sklony k hysterii, takže si asi umíte představit, jak by to vypadalo, kdyby musela nosit rovnátka. Já nosila rovnátka od druhé třídy a není to úplně nejkomfortnější záležitost. Zprvu to "jen" trochu bolí, když si je člověk nasadí, nebo naopak sundá, zuby jsou poté takové citlivější. Horší je to s rovnátky se "zámečkem", který se musí roztahovat kličkou, nebo s fixními rovnátky, zvláště pokud k nim obdržíte takové gumičky na srovnání čelistí, které jsem měla já. No asi je jasné, že moje zuby byly fakt děs. Naštěstí moje máma měla dostatek rozumu na to, aby mi je dala srovnat, protože kdybych měla dnes postavu 13leté holky, nulová prsa a ještě k tomu křivé zuby... I když na druhou stranu jedna moje známá má na první pohled hodně křivé zuby, ale k jejímu obličeji to prostě tak nějak zvláštně sedí, až je to hezký. Někdy to příroda zařídí tak, že nedokonalost vede k harmonickému celku.
Teď zase takové mini politické okénko. Jak se blíží volby, průběžně mi na FB zeď skáčou příspěvky místních politických stran. Někdy je až vtipné, jak je ta komunální politická reklama blbá. Třeba jedna strana, která se aktuálně zasloužila o zabetonování řady původně travnatých ploch ve městech, což její leader vysvětluje tak, že "stromy v betonu stačí", slibuje voličům hezké prostředí města pro příští generace. Jak? V betonové džungli? Já být markeťák té strany, tak o prostředí, zeleni a obecně ekologii v kampani taktně pomlčím. Členové téže strany, která se chlubí tím, že slyší hlas svých voličů, velmi aktivně banují lidi, kteří jim tam kladou nepříjemné otázky - chápu to u nějakých vulgárních příspěvků, ale často jsou to političtí oponenti nebo "prostí" občané, kteří se prostě jen nesouhlasně vyjádří. Jedna ze členek zase hází výsměšné smajlíky nebo srdíčka pokaždé, když se jí někdo zeptá na něco, na co nechce odpovídat. WTF? To je komunikace s voliči? Tady si je někdo asi hodně jistý svým znovuzvolením.
V jistém smyslu pro to mám pochopení. Komunální politika je o tom, že vás lidé znají, takže případný nesouhlas může být osobnější. Na druhou stranu s tím je nutné počítat, když už se do něčeho takového vrhnu. A také se s tím pojí jistá odpovědnost - když sedím v radě či zastupitelstvu města a občané se mě na něco slušně zeptají, měla bych jim odpovědět. Pokud jim nechci odpovědět na nějakou otázku (třeba konkrétně na to, proč jsem nedohlédla na něco, co bylo v mé kompetenci a co se podělalo), tak bych asi neměla chodit do komunální politiky.
Ale já jsem jen prostá občanka, co já o tom můžu vědět, že jo.
Iduška dnes zase měla nepříjemné dotazy na vztah svých rodičů. Je zajímavé, že zrovna nyní tato její zvědavost nabírá na obrátkách. Proč právě teď? Nevím, možná jí to začíná tak nějak více docházet. Občas člověk udělá nějaké rozhodnutí, nebo ho někdo udělá za něj, ale pravé důsledky mu dojdou až se zpožděním. Osm měsíců je tedy poněkud dlouhé zpoždění, ale když vezmu v potaz, jak dlouho jsem jí vysvětlovala, jak funguje mzda či plat... No asi to prostě musela kognitivně schroupat. Každopádně ty její dotazy mi to celé dělají těžší. Protože i když čas hojí rány, tak někdy je mi líto, že moje děti neuvidí lásku mezi svými rodiči tak, jak jsem si to pro ně přála, že potkávám rodiny, které tráví čas pohromadě, a že moje dcera si přeje, abychom byli všichni spolu, a já jí to nemůžu splnit. Prostě že život není takový, jak jsem si ho kdysi vysnila. A není to jen o Idušce, jen u Lexy se to projevuje jinak. Obvykle pasivně agresivními poznámkami typu "To by tátu nenapadlo.", "To by táta skládal dva roky." a podobně.
Žádné komentáře:
Okomentovat