Dneska mám fakt den na hovno. A přitom začal tak pěkně. Ráno jsem si udělala dobrou snídani - smetanový bílý jogurt s ovocem ze zahrady, to jsem posypala chia a lněnými semínky. K tomu jsem si udělala kávu a koukla na to, co je ve světě nového. Pak jsem chvíli pracovala a když byl čas oběda, tak jsem si řekla, že si udělám kuřecí vývar se zeleninou. Dala jsem vařit kuřecí hřbety, zapnula myčku a šla něco poklízet... a pak koukám, že vývar se nevaří. Prvně jsem myslela, že vypadly pojistky (ale ne), nebo že nefunguje indukční deska, ale pak jsem došla k tomu, že musí být závada na elektroinstalaci, protože elektřina na chodbě, v koupelně, v ložnici a v části kuchyně funguje, ale zbytek je mrtvý. To mě solidně otrávilo. Ani kafe si nemůžu udělat a polévku jsem musela "dopéct" v troubě. Když jsem přelévala polévku, tak se mi podařilo hrncem rozbít indukční desku. Je totálně na sra.ky. Tak to už mě nasralo fest. Ještě ráno jsem byla v zenu, chystala jsem se na pohodový den, najednou jsem sčítala škody a dostávala se k desítkám tisíc.
Ve stresu jsem za to "sjela" Sašu, který mě stejně dlouhodobě podprahově štve. Sice mi s lecčím pomůže, ale vlastně i to mě v jádru štve, protože mi připadá, jako by si myslel, že když mi domluví opravu auta, tak že zapomenu na to, že mě opustil a budeme kamarádi. Ne, něco takového se nezahladí vstřícností. Děkuju za opravu auta, jenže tím se přece vůbec nemění to, co jsi udělal s naším životem. To je jako by mi někdo rozflákal Lamborghini, přišel s čokoládou a myslel si, že tím je to vyřešeno. Na druhou stranu kdyby mi nepomáhal, tak by mě štval ještě víc.
Aspoň mě to nakoplo k tomu popohnat převod domu, protože jestli mám platit desítky tisíc za novou desku a za opravu elektriky, tak chci, aby mi ten dům patřil. Nejde o vlastnictví samotné, ale o jistotu. Nechci zaplatit drahou opravu a pak za dva měsíce shánět nové bydlení, protože si Saša vzpomene, že tu chce bydlet, nebo že chce ten dům prodat. Dokud nejsem napsaná v katastru, tak nemám jistotu, že mě nevyhodí.
Taky jsem v návalu frustrace spočítala to, co mi Saša za poslední měsíce dluží (za vození Idy na kroužek, za dárky pro učitelky ke konci roku, za soustředění, platbu ZUŠ) a zjistila jsem, že mi to pokryje aspoň tu indukční desku. Dosud mi bylo nepříjemné to po něm chtít, ačkoli už nejsme spolu a tak už nemá nárok na luxus toho, že "dáš mi to potom" znamená vlastně "nedáš mi to nikdy". Ve vztahu se drobnější částky mezi partnery často nepočítají. Jednou zaplatí jeden, podruhé druhý, někdy se na něco zapomene a člověk to neřeší, protože existuje společný ekonomický celek. Ten už ale neexistuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat