22. 10. (zase nemám hlavu na vymýšlení názvu)

Včera Saša řekl, že teď bude prakticky neustále v Brně na trzích. Upřímně je to pro mě dost těžké a nevím, jak to budu zvládat. Dosud to bylo tak, že mi s hodně věcmi pomáhal. Uvařil, nakoupil, udělal myčku, naučil se s dětmi. Teď budu na všechno sama a bude to těžké psychicky, fyzicky i finančně. Psychicky to bude náročné i pro děti, hlavně pro Idu, která je na Sašu i na mě hodně fixovaná a je zvyklá, že bydlíme spolu. Během dne si běžně vzpomene, že nechce, aby ji dnes uspávala máma, i když je na řadě, ale že to má udělat táta - řekla bych, že je to takový její "test bezpečí".

U mě je to tak, že i když není Saša doma, nebo je v dílně, pořád jsem měla takový pocit, že tu někdo je. Těžko se to vysvětluje, ale je logické, že nemůžete být ve vztahu pořád spolu, musíte také chodit do práce a tak - ale i v takových chvílích prostě víte, že někoho máte, na koho se můžete neustále obrátit a kdo tvoří nějakou tu rodinnou základnu. Kdybych to brala prizmatem marxismu, tak nad rodinnou základnou je rodinná nadstavba, kterou tvoří právě společně strávený čas. 

Já se s tím psychicky pořád nedokážu vyrovnat. Logicky vím, že to mezi námi poslední dobou nebylo úplně stoprocentní, ale myslela jsem, že se pořád milujeme a že je to jen nějaké momentální období, jako páry mívají. Ostatně o prázdninách jsme se jednoho takového "dramatu" stali součástí, když jsme vezli Sašova kamaráda do Polska, aby se tam mohl udobřit se svou manželkou, která vyrazila na dovolenou bez něj (aby to nebylo málo zamotané, tak se svými syny a s Lexou). Tehdy jsem si říkala, jak je super, že máme takový stabilní vztah, i když občas procházíme náročnými obdobími, a teď mi připadá, jako by to byla nějaká moje iluze.

Kontinuální fňukání

Ani nevím, jak vždycky začít - připadá mi, že tu produkuji kontinuální fňukání, ale prostě se potřebuji vypsat. Je to se mnou jak na houpačce, chvíli jsem naštvaná na Sašu, protože mi připadá, že mi zničil rodinu kvůli svému neřešení problémů, pak jsem zase naštvaná na sebe, protože mi připadá, že jsem zničila rodinu kvůli svému neřešení problémů. No, asi bude pravda oboje.

Měla jsem dneska zvláštní zážitek. Šla jsem pro nějaké krabice do auta, trochu jsem se zadýchala a chvíli jsem nemohla dýchat, resp. jsem mohla dýchat, ale ne naplno (zkrátka jsem měla sevřené hrdlo). Nevím, jak to vysvětlit - mám teď virózu a jsem zahleněná, to by mohl být jeden důvod. Za posledních pár dní jsem skoro nic nejedla, protože jsem v depresi a to do sebe prostě nic nenarvu. To by mohl být další důvod. Nejpravděpodobnější se mi zdá psychika, s tou to mám teď na štíru.

Měla bych svou psychiku řešit nějak intenzivněji. Před víc než rokem, když umřel táta, měla jsem obsedantní myšlenky na smrt a už jsem se cítila, že to opravdu nevydržím. Našla jsem si na internetu placenou psychologickou poradnu a dostala jsem tuto odpověď:

Dobrý den, strach ze smrti nebo také thanatofobie patří do kategorie specifických fóbií a protože myšlenky na smrt doprovází úzkost, mohou se, ale také nemusí projevovat symptomy jako pocení, dušnost, zrychlený tep srdce, nevolnost, bolest hlavy, únava a nespavost. Píšete, že tento stav se objevil před nedávnou dobou, pokud se jedná o několik týdnů, nemusí se jednat o fóbii, ale o strach, který může být přirozený, pokud jde o reakci na životní událost nebo daný psychický stav. Například zprávy oznamující události týkající se onemocnění Covid-19 mohou vyvolat pocit nejistoty a strachu, což může vést k pocitu prázdnoty a izolace a to může doprovázet strach ze ztráty kontroly a to se projeví jako strach ze smrti. Každý máme vybudovanou psychickou odolnost, takže zprávy týkající se onemocnění Covid-19 se nás nedotýkají, to se ale mění - je to proces, protože se změnil životní styl a aktivity, které nám poskytovali energii a nadšení nelze provozovat. "Nic" je v podstatě symbolem prázdnoty, představte si naplnění a nadšení, které znáte a možná myšlenky o smrti už nebudou na prvním místě. Jinými slovy zaměřit pozornost na to, co představuje radost a příjemné pocity. Kognitivni behavioralni terapie může například pomoci přerámovat myšlenky o smrti, hypnoterapie může pomoci zažít hlubokou relaxaci a psychoanalýza může pomoci zjistit příčinu. Všechny tyto techniky patří do psychoterapie, kterou ve Vašem případě doporučuji. Psychoterapeut i posoudí, zda se jedná o thanatofobii nebo ne. S přáním všeho dobrého

Tenkrát jsem to pak už neřešila, ale faktem je, že poslední dobou jsem měla divné psychické stavy často. Nedokázala jsem se z ničeho radovat, ale ani jsem nebyla z ničeho vyloženě smutná. Když se mi nepodařila zkouška ve škole, bylo mi to v podstatě jedno, pak jsem chtěla se školou seknout, protože jsem neměla žádnou motivaci, nic. Nevěděla jsem, co se sebou, jaká je moje budoucnost. Moje práce je nejistá a v podstatě nic pořádně neumím, abych se tím mohla slušně živit. Udělala jsem si nedávno kurz testingu, ale nějak se pro to nedokážu nadchnout. Doufala jsem, že se třeba nastartuji nějakou dovolenou, že mě to nabudí a odpočinu si, ale to aktuálně nepřichází v úvahu. Takovou jistotou pro mě byla rodina, která mi poskytovala zázemí pro moje úvahy do budoucna, ale ani to teď už nemám. Nevím, co je se mnou špatně, jestli jsou to deprese, vyhoření, nebo co, ale asi bych potřebovala odbornou pomoc, protože sama to nějak nedávám.

Marodění a depkování

Zůstala jsem dneska doma, protože se mi viróza rozjela poněkud více, než jsem včera večer předpokládala. Nicméně zítra už jdu do práce, je třeba začít připravovat antik na likvidaci... nemyslela jsem, že mě to tak sejme, ale mám z toho poměrně negativní pocity. I když jsem poslední dobou na svou práci spíš nadávala, tak současně je to místo, kde jsem toho zažila hodně hezkého. Je to skoro jako stěhovat se někam jinam. 

Zároveň mám pokračující depku z rozchodu. Saša mi dneska řekl, že jsem ho nikdy neměla ráda, což není pravda. Měla jsem ho hodně ráda, milovala jsem ho, a mám ho ráda i teď. Jen to prostě nebylo zřejmé, protože jsem to brala jako samozřejmost... že mám chytré dítě, hezké dítě a manžela, který je mým stabilním bodem v životě. Oba jsme se ve vztahu nějakou dobu ničili - on na mě byl často hnusný, já jsem se před ním uzavírala. Přitom jsme zažili ale i mnoho hezkého, smáli jsme se spolu, debatovali jsme. 

Poslední dobou jsem také hodně sklouzávala do depresí. Když umřel táta, měla jsem chvíli obsedantní myšlenky na smrt, lépe řečeno jsem se bála, že jednou umřu (což je logické, každý jednou umře) a to mě hodně zmáhalo. Poté jsem se pro změnu trápila prací... to, co teď dělám, mi sice vynáší pěkný plat, ale na druhou stranu nevím, co bych dělala, kdyby to skončilo. Se zakázkami je to přitom jako na houpačce, chvíli mám super spokojené klienty, co mí hážou dýška, pak mám zase klienty, kteří se ze mě snaží vydyndat cokoli navíc a jsou nepříjemní. Chvíli tak mám pocit, že bych tuhle práci mohla dělat pořád a rozvíjet se, pak pro změnu zase cítím, že bych s tím chtěla přestat a jít dělat něco jiného...

Měla jsem dnes odevzdat celkem patnáct stran práce a popravdě na to vůbec nedokážu myslet. Pořád mi hlavou běží, že mě Saša opouští a že zůstanu s dětmi sama. A co hůř, že až bude Saša mít Idu a Lexu u sebe, budu tu úplně sama. 

19. 10. (pořád se mi nechce vymýšlet název)

Jsem unavená. Nevím, jestli je to z virózy, nevyspání, deprese, frustrace nebo kombinace toho všeho. Lexovi se v prváku na střední zatím moc nedaří. V devítce to byl premiant, teď si o tom může nechat leda tak zdát. Nemůžu ho přinutit, aby mi říkal, které písemky píše, na co se má učit a tak... zatímco na ZŠ jim takové věci psali do Edupage, na SŠ se s nimi tak nepářou, což vytváří nový druh tlaku. Jsem z toho poměrně zoufalá, vůbec nevím, jak to řešit. Taky mi přijde, že nějak zaznamenal krizi v rodině... holt i přes své aktuální studijní výsledky není blbej.

Nemůžu se přinutit do práce, i když mám dost zakázek a měla bych na nich průběžně pracovat. V mém "oboru" je těžké nastavit si nějaký work-life balance. Obvykle mám zhruba polovinu zakázek za vysoký honorář a druhou polovinu za nějaké "drobné" - problém je, že ty velké často trvají i několik měsíců, přičemž odměnu dostávám ex post, tedy pokud chci mít pravidelný příjem, je to složité. Mnohem jednodušší by to samozřejmě bylo, kdybych nemusela trávit sedm hodin v práci bez koruny, ale to mi teď zanedlouho skončí, nicméně to ve mně zároveň vyvolává strach z budoucnosti. A to nejen v souvislosti s rozvodem, ale už dlouhodoběji... pracuji v oboru, který může kdykoli exnout, tedy na nějakou stabilitu do budoucna nemohu spoléhat. Antikvariát moc nevydělával, na druhou stranu to byla určitá stabilita, resp. mohla by být, kdybych z něj mohla platit svoje účty. Už někdy v březnu jsme se se Sašou domlouvali, že budu dostávat nějakou malou hodinovku v antikvariátu - tehdy jsem ještě byla připravená ho zachovat. Pak se ale nic nedělo a já pochopila, že je jedno, kolik Saša vydělává, s mým platem se prostě nepočítá.

Není to jen o penězích, i když by mi velmi ulevilo, kdybych nemusela tolik pracovat. Je to i o nějaké elementární úctě. Nikdy jsem neslyšela něco jako "Vážím si toho, že to pro nás děláš.", ale spíš "Nemohla bys tu zůstávát dýl?". To v člověku zanechá poněkud pachuť.

Také přemýšlím, co jsem mohla udělat jinak. Teoreticky se to člověku vymýšlí snadno, ale život takhle nefunguje. Snadno se říká "Mělas mu projevovat víc emocí.", ale když je pak člověk permanentně unavený, nevyspalý, frustrovaný z toho, že z toho druhého necítí žádný zájem, musí řešit státnice, domácí úkoly dětí apod., tak na zájem nezbývá energie. Přitom si nemyslím, že bych byla nějaká náročná. Chtěla bych jen partnera, který by si mě vážil, počítal s mými emocemi, snažil se do mě vcítit a chtěl mi věnovat aspoň nějaké minimum času. Partnera, který by mě občas obejmul a zeptal se mě, jak se cítím a co řeším. Ne někoho, kdo by mi hned po příchodu domů za něco vynadal a pak si šel "lehnout". Také bych chtěla partnera, kterého bych nemusela opakovaně prosit na kolenou, aby něco vyřídil, ale který by převzal odpovědnost a myslel na to sám. Protože je velmi vysilující, když někoho požádáte, aby vyřídil polovinu plateb za dítě ve škole, ale zároveň víte, že to neudělá, pokud ho nebudete kontrolovat. 

Kromě toho teď musím vymyslet, jak přinutit Lexu trochu zabrat ve škole.

17. 10. (nechce se mi vymýšlet název příspěvku)

Před pár dny přišel do antikvariátu pán a ptal se mě, jestli bych mu nezabalila do balicího papíru knihu, co má pro kamaráda, že mi za to něco dá. Ačkoli toto nemám v popisu práce (no de facto ani žádný popis práce nemám, ale to není zase až tak důležité), řekla jsem si, proč ne, přeci ho hned "nevyfakuji". Dneska přišel, zabalila jsem knihu a... odešel. Ukázalo se, že ono "něco" je spíš "nic". No nevím, ale tohle je velmi příznačná tečka za mým působením v práci, ve které jsem skoro deset let dělala bez příjmu, bez pochvaly, bez ocenění. Asi vyzařuji nějakou "využít a odkopnout" auru.

Kromě toho jsem dnes potřebovala akutně navštívit svého doktora, který ale právě dnes nedoktoruje. Snažila jsem se to brát pozitivně (aspoň naženu marnou cestou na polikliniku a zpět nějaké kroky do svého denního limitu), ale nějak mi to nejde.

Také jsem dnes při přebírání knížek náhodou narazila na sbírku Mezivěk od Michal Černíka. Otevřela jsem ji na tomto místě:

Tak prázdno nikdy není na obloze
jak v člověku který se na nic netěší
sám do sebe jak do samotky vhozen
pod střechou domu která nestřeší.

Kdybych věřila, že existuje osud, tak bych mu to přičetla, ale takto to budu považovat spíše za příznačnou souhru okolností. 

Trochu na mě padl splín ze zavírání antikvariátu. Přeci jen je to místo, kde jsem toho hodně prožila. Nejpozitivněji vzpomínám na éru, kdy jsme ještě sídlili na nádraží a měli tam sklad, kde jsem celé dny zapisovala knihy. Saša byl v obchodě a když to šlo, šla jsem mu s něčím vypomoct nebo si popovídat. Ale sama už to nedávám, zvlášť když musím mít navíc druhou práci, abych poplatila účty. Nechápu, co na tom Saša pořád nechápe... když po mně chce polovinu nákladů, je jasné, že je musím někde vydělat. A když ty náklady sahají do výše takového normálního platu, je jasné, že nestačí pracovat dvě tři hodinky denně. A když ty náklady nemůžu pokrýt alespoň částečně výdělkem z antikvariátu, že je to časově, psychicky i fyzicky náročné. Spíš to asi chápat nechce.

Kam dál?

Stále přemýšlím, kam se v budoucnu ubírat. Saša po mně chce, ať mu sdělím své plány zejm. ohledně práce co nejdříve, což mi připadá poněkud nefér - jedním rozhodnutím mi de facto zkazil život a nyní mám druhý den po rozchodu vědět, co budu dělat?

Stále přemýšlím nad tím, jak si vysvětlit to, co se stalo, ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, docházím jen k tomu, že tentokrát to není moje vina. Jasně, mohla jsem se více starat, ale reálně - mohl to ode mě čekat? Bude to znít teď trochu malicherně, ale už minulé Vánoce jsem od Saši nedostala reálně jediný dárek. Totálně mě zazdil - jediný dárek, co jsem od něj dostala, jsem si koupila sama, protože by mi bylo před příbuznými trapně, že na mě manžel tak okatě kašle. To samé se opakovalo o pár měsíců později o mých narozeninách. Nejsem ten typ, co by čekal dárky za statisíce, v podstatě mi stačí, když si na mě někdo vzpomene a dost mě mrzí, že já si dala s vybíráním dárku takové práce, načež mi bylo odměnou v podstatě... nic, ani omluva nebo tak něco. 

Mám z toho pocit, že Saša nechápe, že když chce brát, musí také dávat. On jenom bere. Když si nevěděl rady s keramikou a nic nevydělával, nestěžovala jsem si, i když bych mohla. Zaznamenala jsem, že se mnou netráví žádný čas, nejezdíme na žádné výlety, nedíváme se na filmy, nesdílíme intimitu a vadilo mi to. Čekal, že ho budu podporovat, i když jsem sama podporu potřebovala. V takové situaci se člověk těžko nutí do toho, aby byl druhému bezvýhradnou oporou. Nemyslím si, že je to tak těžké, dát druhému najevo, že si ho vážíte a že jste rádi, že při vás stojí. Stačí jen "Promiň, rád bych ti letos koupil dárek k Vánocům, ale nemám na to peníze, vynahradím ti to jindy.". Nebo "Promiň, mám teď moc práce, rád bych s tebou trávil čas, ale až budu mít klid, dáme si společnou dovolenou.".

Stále mi z toho vychází, že problémem je on, ne já. Nezvládá se mnou komunikovat, chápat mě a být ke mně trochu empatický, na druhou stranu přesně tohle čeká ode mě. Jednostranný vztah je však problém, který nejde vyřešit tím, že prostě budu mlčet a čekat, co se stane a jestli se něco změní.

Vlastně od života zase tak moc nechci. Chci, abych měla někoho, kdo mě má skutečně rád a kdo je mi oporou, abych mohla být oporou já jemu. Doufám, že se jednou dočkám... 

Trochu psychohygieny

Zrovna před pár dny jsem si říkala, že se mi rýsuje poměrně pěkná budoucnost. Druhé magisterské státní zkoušky úspěšně za mnou (po velkých průtazích ve studiu) a vzhledem k tomu, že se chystáme uzavřít antikvariát, těšila jsem se na to, že nebudu muset tolik pracovat a dosti se mi uleví po psychické i fyzické stránce.

Dosud jsme to totiž měli tak, že jsem v antikvariátu pracovala zadarmo. Šest hodin denně, každý všední den, s maximálně dvěma týdny dovolené za rok (a to někdy ani ne). Kromě toho jsem musela mít druhou práci, protože jsem platila polovinu výdajů v domě... Saša to argumentoval tím, že svou prací v antikvariátu de facto přispívám do domácnosti, jenže toto vysvětlení poněkud pokulhává, protože za prvé bych případný plat rovněž využila pro účely domácnosti (nejsem ten typ, který by to prošustroval), za druhé tím docházelo k situaci, kdy naše domácnost většinově žila z mé práce, což na mě vytvářelo nemalý tlak. 

Obvykle můj den vypadal tak, že jsem přišla domů z práce a znovu jsem šla do práce, do toho starost o domácnost (prádlo se samo nevypere, neposkládá, dům se nevysaje sám a tak), připravovat se s dětmi do školy... byla (a stále jsem) z toho strašně unavená a frustrovaná, protože kolem 30. roku věku si chce člověk občas něco užít, někam zajít, ne pořád jen sedět a pracovat a stresovat se o to, co bude. Dlouhodobý tlak se začal podepisovat na mém psychickém i fyzickém zdraví. Nedisponuji dostatečným psychologickým vzděláním, abych to dokázala naroubovat na nějakou diagnózu, ale označila bych to jako rezignaci. Když mi umřel otec, bylo mi to vlastně jedno (překvapivě sestra, která se s ním poslední roky vůbec nebavila, to odnesla mnohem hůře), snažila jsem se všechny negativní emoce vytěsnit... zato pitomé reelsy s kočkami na FB u mě slzy spustily naprosto spolehlivě, zajímavý. Po fyzické stránce se brzy přidalo hubnutí, nechutenství, nadměrné padání vlasů a neustálý pocit nevolnosti, občas prokládaný ranním blitím. Sociální vztahy prakticky na nule - manžel přišel z práce a šel si lehnout (krycí název pro "jdu zírat do PC / do mobilu"), když už se mnou mluvil, tak jenom proto, aby mi za něco vynadal. Zazdil moje narozeniny, výročí,... cítila jsem se osaměle a jako by na mně nikomu už nezáleželo.

Jak už jsem psala, jistým vysvobozením pro mě bylo ukončení antikvariátu. Pozvolna již téměř nevydělával, k tomu se přidaly stále nevýhodnější podmínky zaměstnávání brigádníků, další administrativa... rozhodli jsme se jej ukončit. Sice mi přirostl k srdci, ale poslední dobou jsem jej vnímala jako přítěž, která mi nic nepřináší, spíše mě stresuje. Saša začal více vydělávat s keramikou, doufala jsem tedy, že se zbavíme zátěže a bude nám volněji, bude občas i nějaká dovolená, výlet, muzeum a tak.

Bohužel to tak úplně nedopadlo.

Včera mi Saša oznámil, že se chce rozvést, protože náš vztah nikam nevede. V tom má asi pravdu, ovšem připadám si poněkud... využitě. Dokud neměl jistý příjem, nepředstavovala smutná a necitlivá manželka, která ale vydělává pro sebe i pro něj, a na kterou je možné hodit přebytečnou firmu, takový problém, ovšem jakmile se začalo dařit a jeho situace byla pevnější, smutná a necitlivá manželka asi musela jít stranou. Trochu mi to připadá, jako by mi způsobil problém (přepracování, vyhoření... ano, burnout bude asi ten správný psychologický pojem) a následně si jím odůvodnil, proč je lepší se mě zbavit.

Takže teď přemýšlím, co dál. Potřebuji se nějak znovu nastartovat.