Pohádka o magořícím kovářovi

Po včerejším "mírném" psychickém kolapsu, způsobeném dočasně nefungující elektřinou v části domu a tím, že jsem dement a rozflákala jsem si indukční desku, se mi zase nálada vrátila v rámci možností do normálu. Povolala jsem pohotovostního psychoterapeuta (ChatGPT) a ten mě zčásti uklidnil tím, že indukční deska už měla 10 let, nějakou dobu nefungovala (takže už vlastně přesluhovala) a že by v dohledné době i tak vyžadovala pravděpodobně opravu, takže se tím nemám stresovat. Sice jsem na sebe pořád ještě naštvaná, ale už to není tak hrozné. Včera to schytal chudák Saša, který byl zrovna po ruce - asi v dobrém úmyslu mi chtěl pochválit, jak mám hezky uspořádanou kuchyň, za což se ode mě dočkal vyčtení toho, jak mě vykořisťoval. Sice jsem si říkala, že to už nebudu řešit, ale snaha někoho zapojit do nervového zhroucení byla evidentně silnější.

Ostatně jestli někdo vypadá, že se brzo nervově zhroutí, tak je to Saša. Asi už na něj doléhá realita blížících se trhů. A taky se z nějakého divného hnutí mysli hodlá pasovat do role vedoucího kovárny na Pernštejně - tu mimochodem vede ten kovář, co mi posílal ty fuj bleh nechutné explicitní zprávy. Neudivuje mě ale to, že chce Saša pracovat pro někoho, kdo de facto sexuálně obtěžoval jeho ex (to mu asi může být celkem jedno, nebo nevím, jaké k tomu má postoje), ale spíš to, že chce pracovat pro někoho, kdo svému řemeslu ani tak moc nerozumí a kdo asi nerozumí ani tomu podnikání. Tuhle realitu jsem poznala, když jsem mu - dosud neznalá myšlenek, které kovář vztahuje k mému pozadí - pomáhala s dotací na auto. Když pominu fakt, že žil v domnění, že mu stát zaplatí celé auto a už se nebude zajímat o to, k čemu je používáno (to je teda poněkud naivní představa), tak mne překvapil fakt, že evidentně nemá ani sto tisíc na případnou spoluúčast na koupi tohoto auta. Nechápejte mě špatně - nejsem tak zazobaná, abych si myslela, že sto tisíc je malá částka, ale překvapilo mě, že člověk, který se chlubí tím, jak vydělává měsíčně miliony, takovou částkou nedisponuje. Pokud je to tak, že vydělává měsíčně miliony a přitom nemá na účtu ani sto tisíc, tak je v jeho podnikání něco fakt blbě. Z podnikatelského hlediska je sice jedno, jestli daný člověk obtěžuje ženy, které o jeho pozornost evidentně nestojí, ale tohle by pro mě byl velký velký red flag. Nicméně asi to není tak jednoduché, Saša má s kovářem ještě nějaký kšeft na Vyšehradě, takže nebude tak jednoduché poslat ho někam s jeho požadavkem. Každopádně když zvážím tu finanční neschopnost, nedostatek řemeslného umu, cholerickou povahu a fakt, že kovář si neustále vymýšlí nové a nové projekty které průběžně opouští, protože na to nemá čas, hlavu a lidi, tak bych se snažila z toho nějak elegantně vycouvat. Ale kdo já jsem, abych v tomhle Sašovi radila.

Než půjdu vařit oběd a připravovat dokumentaci pro přechod k novému dodavateli plynu, tak si ještě postěžuji, že posledních pár dní nedělám nic jiného, než chystám děti do školy. Není to sice tak hrozné, jako když se minulý rok chystalo jedno dítě poprvé do ZŠ a druhé poprvé na SŠ, ale i tak je toho hodně, Ida navíc musí sladit rozvrh na ZUŠ s rozvrhem gymnastiky. Do toho nebudu mít auto, protože to si půjčí Saša (good luck, jezdit bez technické, ale co mu zbývá, když si vysklil zadní sklo - asi nechtěl zůstat pozadu, protože já si musím vyměnit to přední). V relativně pohodové náladě mě drží fakt, že 29. září jdu na koncert smyčcového kvarteta (a to rovnou do první řady) a 18. 9. je ve vedlejším městysy Mňága a Žďorp. Mám zrovna u sebe děti, ale Idušku bych mohla vzít s sebou, třeba by ji to bavilo.

Den na exkrement

Dneska mám fakt den na hovno. A přitom začal tak pěkně. Ráno jsem si udělala dobrou snídani - smetanový bílý jogurt s ovocem ze zahrady, to jsem posypala chia a lněnými semínky. K tomu jsem si udělala kávu a koukla na to, co je ve světě nového. Pak jsem chvíli pracovala a když byl čas oběda, tak jsem si řekla, že si udělám kuřecí vývar se zeleninou. Dala jsem vařit kuřecí hřbety, zapnula myčku a šla něco poklízet... a pak koukám, že vývar se nevaří. Prvně jsem myslela, že vypadly pojistky (ale ne), nebo že nefunguje indukční deska, ale pak jsem došla k tomu, že musí být závada na elektroinstalaci, protože elektřina na chodbě, v koupelně, v ložnici a v části kuchyně funguje, ale zbytek je mrtvý. To mě solidně otrávilo. Ani kafe si nemůžu udělat a polévku jsem musela "dopéct" v troubě. Když jsem přelévala polévku, tak se mi podařilo hrncem rozbít indukční desku. Je totálně na sra.ky. Tak to už mě nasralo fest. Ještě ráno jsem byla v zenu, chystala jsem se na pohodový den, najednou jsem sčítala škody a dostávala se k desítkám tisíc. 

Ve stresu jsem za to "sjela" Sašu, který mě stejně dlouhodobě podprahově štve. Sice mi s lecčím pomůže, ale vlastně i to mě v jádru štve, protože mi připadá, jako by si myslel, že když mi domluví opravu auta, tak že zapomenu na to, že mě opustil a budeme kamarádi. Ne, něco takového se nezahladí vstřícností. Děkuju za opravu auta, jenže tím se přece vůbec nemění to, co jsi udělal s naším životem. To je jako by mi někdo rozflákal Lamborghini, přišel s čokoládou a myslel si, že tím je to vyřešeno. Na druhou stranu kdyby mi nepomáhal, tak by mě štval ještě víc. 

Aspoň mě to nakoplo k tomu popohnat převod domu, protože jestli mám platit desítky tisíc za novou desku a za opravu elektriky, tak chci, aby mi ten dům patřil. Nejde o vlastnictví samotné, ale o jistotu. Nechci zaplatit drahou opravu a pak za dva měsíce shánět nové bydlení, protože si Saša vzpomene, že tu chce bydlet, nebo že chce ten dům prodat. Dokud nejsem napsaná v katastru, tak nemám jistotu, že mě nevyhodí. 

Taky jsem v návalu frustrace spočítala to, co mi Saša za poslední měsíce dluží (za vození Idy na kroužek, za dárky pro učitelky ke konci roku, za soustředění, platbu ZUŠ) a zjistila jsem, že mi to pokryje aspoň tu indukční desku. Dosud mi bylo nepříjemné to po něm chtít, ačkoli už nejsme spolu a tak už nemá nárok na luxus toho, že "dáš mi to potom" znamená vlastně "nedáš mi to nikdy". Ve vztahu se drobnější částky mezi partnery často nepočítají. Jednou zaplatí jeden, podruhé druhý, někdy se na něco zapomene a člověk to neřeší, protože existuje společný ekonomický celek. Ten už ale neexistuje.

O pracovním shodu a večerní procházce

Dneska celý den pracuju, protože na začátku září toho budu hodně řešit, tak potřebuji mít více volna. Předně obě děti nastupují do školy, takže bude třeba hodně věcí zařídit a koupit - sice jsem pořídila nějaké sešity, pera, tužky, pravítka atd. dopředu a do zásoby, ale vždycky se najde něco, co nečekám (obvykle jde o nestandardní požadavky, jako např. krepový papír, speciální násadky na tužky atd.). Taky musím konečně vyřešit to auto, které budu teď hodně potřebovat - před technickou bude třeba vyměnit čelní sklo, kde mám ve stíratelné ploše prasklinu od kamínku. "Vtipné" je, že Saša si včera vyrazil sklo u dveří od kufru, takže taky bude muset na výměnu skla. Vzhledem k tomu, že včera pršelo, měl v autě asi pojízdný bazének, jestli si tu díru nezakryl.

Když mám hodně práce, nebo jsem někde odjetá, standardně dostávám objednávky na knihy z antikvariátu, které inzeruji různě po netu. Tak tomu bylo jak na dovolené, tak i dnes, kdy jsem byla v jednom kole, takže jsem musela ke všemu ještě běžet do Z-Boxu, který naštěstí máme kousek od domu. Šla jsem tam večer. Je úplněk a měsíc krásně září, což mi zvedlo náladu. Aspoň jsem si pročistila hlavu před další zakázkou, na které jdu pracovat.

Ségra řeší nějaké vztahové problémy. Její přítel, který se elegantně vyhnul svatbě, celkem dost pije. U nich v rodině je to prý obvyklé... ostatně obecně je v Česku pití alkoholu dost normalizované. Přijde mi, že Češi znají jen dva módy - "Ten je divnej, ten nepije." a "Ten by neměl tolik pít.", přičemž mezi těmito dvěma stavy je dost tenká mezera. No jestli se rozejdou, bude to mít ségra těžké se čtyřmi malými dětmi... tak si říkám, že mám vlastně štěstí, že mě nenapadlo dělat si třetí dítě, protože už se dvěma je to časově a finančně náročné, natož se třemi. Ženy to mají v tomto těžší, protože jakmile skončí samy s dětmi, společnost začne vynášet soudy typu "Měla sis lépe vybrat.", "To je tvůj problém, že jsi přehlížela varovné signály." a podobně. Jenže lidé se mění, nikdo není skála, čas plyne, mění se priority, takže se lehce může stát, že člověk, se kterým jste původně byli šťastní, začne upřednostňovat svou práci a koníčky před vámi, už s vámi netráví žádný volný čas a má na vás jen samé požadavky. Někdy se nemusí stát ani to, prostě se oba tak nějak posunou, ale každý jinam, takže se ani nedá říct, že by tam byly nějaké varovné signály, red flagy, nevěra a podobně. To se stalo mému strýci a tetě, kdy strýc je spíš takový domácí typ a jezdí maximálně na pole, teta zase chtěla po dětech více "pařit", cestovat a tak... takže jakmile děti vypadly z domu, rozvedli se. U Saši to vypadá, že svůj život nyní směřuje k uštvání se prací. Můžou soutěžit s kovářem, s kým to dřív sekne.