6. srpna 2026

Další drama a úvahy o české nátuře

U sousedů zase bylo drama, bohužel tentokrát bez terapeutické jízdy traktorem. Škoda, samotné řvaní není moc záživné, spíš to ve mně vyvolává dojem, že bych se měla v noci důsledně zamykat (což dělám i tak).

Jak jsem to tak slyšela, koukla jsem zase na nějaké zahraniční nemovitosti - koukám primárně po domcích, protože myslím, že případní budoucí sousedé by nebyli šťastní z mého půlnočního vysávání nebo z toho, když si ve tři ráno pouštím Vivaldiho, abych usnula. Prohledala jsem Sreality a musím konstatovat, že s používáním AI u realiťáků je to čím dál horší. Jsou schopní dát 20 fotek nemovitosti, z nichž 18 jsou vizualizace "po budoucí rekonstrukci" a 2 reálné fotky nemovitosti. Jako fakt. Ani to není řádně označené. Pochopila bych jednu dvě fotky někde vzadu, ale tohle... na Indomio a Idealista, kde se dá koukat hlavně na nemovitosti v Itálii, případně i ve Španělsku a Portugalsku, je situace o něco lepší, nebo mají prostě v těchto zemích přísnější regulace. Každopádně rozdíly v cenách nemovitostí ČR vs. zahraničí můžou být značné - třeba v ČR koupíte dům podobný tomu, ve kterém bydlím teď, kolem 2.500.000 Kč (méně či více v závislosti na lokalitě), v zahraničí se dá dostat na něco přes milion a za dva a půl milionu už může být opravdu hezký domek. 

To jen taková úvaha, kdyby mě to začalo v ČR hodně štvát a děti už byly velké. Nemluvím ani tak o politice... ta se průběžně mění v závislosti na volbách... ani o ekonomické situaci, ta není zase tak hrozná... ale spíš o lidech. Jinak řečeno Česko je krásná země, bohužel tu žijí Češi. 

Dám příklad. Dnes jsem narazila na příspěvek, že Ban Vávra prohlásil, že někdy 1540 byly teploty 11 měsíců v roce 30 °C. Někteří lidé se mu tam smáli kvůli těm stupňům Celsia - jiní jim za to nadávali do debilů, že ve starověku také nebyly metry a pyramidy dnes měříme v metrech. No jako jo, ale pyramidy máme k dispozici, záznamy o teplotách z poloviny 16. století ve stupních Celsia jaksi ne. Ano, jde to odhadnout - často dle sklizně vína, ale má to své limity, např. nemáme k dispozici přesně ty odrůdy vína, které používaly v té době... no prostě se to dá těžko dokonale převést, jsou to spíše fundované odhady. Někteří dokonce argumentovali tím, že se teplota odhaduje na základě poznatků z oblasti geologie... geologie? Jako fakt? Další zase citovali studie, ze kterých Vávra vycházel... a které samozřejmě vůbec neobsahovaly nic o 30 °C, jen o jedenáct měsíců trvajícím suchu, přičemž sucho a teplo není to samé, sucho může být i v zimě, že jo... No co tím chci říct. V ČR se chyba neodpouští, nicméně obvykle, když uděláte chybu, slétne se na vás xy magorů, kteří jsou sami ne úplně kognitivně vybavení, abych tak řekla. Proto se raději do diskusí na FB zapojuji jen minimálně, protože se to tam hemží lidmi, kteří jsou připraveni vás za cokoli ponížit, aby si zvýšili svoje malé sebevědomí. 

Sleduji i zahraniční stránky a diskuse a přijde mi, že tam je taková "kultura" v mnohem menší míře. Jasně, každá země má něco... třeba Slováci všude cpou náboženství. Pod slovenským příspěvkem o dítěti s rakovinou se objeví 90 % komentářů ve stylu "Pane bože, modlím se o zázrak." (jako by to mělo nějaký účinek), nebo "Pane bože, uzdrav jej!". Pokud přijmeme premisu, že nějaký bůh existuje, tak právě on tu nemoc způsobil, takže... se vlastně modlí k pachateli? Není to trochu choré? No nic...

Měla jsem dneska záchvat prokrastinace a nechtělo se mi pracovat, tak jsem udělala několik praček oblečení a dala se do chystání zavazadel do letadla... poletíme tedy až za necelé dva týdny, ale chci to raději mít vše nachystané, abych případně mohla něco dokoupit. ChatGPT mi dobře poradil, že bych měla Idě pořídit tričko s UV ochranou do vody. Vzhledem k tomu, že v druhé polovině srpna teploty na Kypru u pobřeží neklesají pod 35 °C a ve vnitrozemí pod 41 °C (průměrná teplota v srpnu je na Kypru 32 °C, pro srovnání v Praze je to 19 °C), přičemž teplota vody je tu 28 °C (což je fakt hodně, když jsme byli na Sicílii, bylo tam kolem 20 °C), tak je to dost dobrej nápad.

5. srpna 2026

O dílčích výsledcích

Tlačení na Sašu mělo spíše dílčí výsledky - v pondělí jdeme do banky zeptat se na tu hypotéku, což je sice později, než jsem původně plánovala (tj. později než zítra), na druhou stranu už je to nějaké konkrétní datum. Dopoledne jsem měla se Sašou telefonát, kde se zase rozčiloval, že upozaďuji jeho přínos společné (resp. bývalé společné) domácnosti. Evidentně to zasáhlo jeho ego více, než jsem myslela, protože jakmile nastane byť jen zmínka na toto téma, tak vystartuje jako hladový pes za posledním párkem, začne být afektovaný a vyčítat mi, kolik zaplatil za potraviny a podobně. Dokonce ho to štve tak moc, že v rámci své obhajoby připouští, že jsme ještě manželé, což je věc, kterou ještě poměrně nedávno vehementně (tj. s křikem do telefonu) popíral. 

Nevím, myslím, že to nemá vůbec smysl řešit. Tohle má smysl řešit ve vztahu, ideálně si nad tím sednout bez emocí a promluvit si, ne se nad tím rozčilovat ještě skoro rok po rozchodu. Ne že bych sama některé věci neřešila... pořád mě hodně věcí štve, mrzí a bolí, ale prostě to s ním nekonzultuji. Za prvé vím, že by se mi vysmál a odkázal mne, ať si tohle řeším s kamarádkami (jak mi jednou řekl), za druhé to jen dělá zlou krev v situaci, kdy už řešení těchto věcí nic nezmění. Prostě... zpětné analytické debaty o tom, kdo co udělal špatně, mají nějaký přínos jen tam, kde se vztah zachraňuje. Proto se raději vypíšu tady na blogu, než abych to tahala do naší komunikace a nějak zhoršovala atmosféru.

Po obědě jsem byla s Iduškou zanést balík do místního parcelshopu, kde jsme zároveň vyzvedly balík pro Sašu. Nějak jsem se nepodívala na otevírací dobu, takže jsme se trefily přímo do "obědového okna" a cca půl hodiny jsme seděly na trávníku pod stromem. Iduška mezitím filosofovala, což se projevovalo výroky jako "Já už ani nevím, jak ti táta říkal, když jste byli ještě spolu.". Někdy mě děsí, jak nad některými věcmi přemýšlí - člověk by čekal, že ji zajímají akorát jednorožci, six seven a Stranger Things, ale pak čas od času reflektuje určité věci tak nějak dospěle. 

4. srpna 2026

O dětech a deadlinech

Byla jsem dneska se ségrou ve žďárské dětské herně. Vůbec nechápu, jak to se čtyřmi dětmi zvládá. Mě bolela hlava už jen z toho, že na mě Iduška během těch asi čtyř hodin nejméně pět set krát volala "Mamí, koukéj!". Kdyby tohle na mě volaly tři děti (protože to čtvrté ještě nemluví), tak by mi z toho asi přeskočilo. No... na druhou stranu za pár let bude Iduška v pubertě a už nebude mít takový zájem na trávení času se svou mámou, takže si to musím užít, protože pak mi bude "Mamí, koukej!" asi dost chybět.

Dneska měl Saša deadline co se týče smlouvy. Dopoledne jsem se mu připomněla na Messenger. Zobrazil si to, ale namísto odpovědi mi přišel jím přeposlaný e-mail, abych si zaplatila televizní poplatky. To už mě poměrně naštvalo, tak jsem mu i na ten e-mail odpověděla, jestli už má rozhodnuto ohledně domu. Pak se tedy vyjádřil, že bychom mohli příští úterý zajít do banky a pořešit to. To už mě hodně naštvalo. Já fakt měla trpělivost a snahu vyjít mu vstříc. Snažila jsem se na něj netlačit a odpouštěla jsem si poznámky ohledně toho, že na čtení a výlety do Prahy čas má, ale řešit důležité věci - to je problém, to by přišel o tržbu v práci. Výsledkem ovšem bylo jen to, že za dva měsíce budeme "slavit" roční výročí rozchodu a pořád není nic vyřešené, jen samé odkládání.

Já už ale čekat nemůžu. Saša je egoista, je mu úplně jedno, jak se cítím. Už před krachem vztahu mi přišlo, že mu na mě nezáleží, že řeší jen svoje pocity a moje ignoruje. Mně ale vadí, že náš "vztah" je pořád otevřený. Před zákonem jsme pořád ještě manželé a dokud to nebude uzavřené, bude to prostě divné. Rok v mezičase mi stačil. Chci zpátky svůj život a sama sebe. Chtěla bych zase být do někoho zamilovaná a cítit se milovaná. Chtěla bych zase zažívat ten pocit, když nic nečekáte, ale partner přijde domů s malým dárkem. Když si postěžujete, že jste dlouho nikde nebyli, a partner sám od sebe přijde s návrhem zajít si na koncert. Když přemýšlíte, čím partnera překvapíte na narozeniny, a víte, že je to proto, že i on vás miluje. Když se s někým hádáte, ale nemáte strach, že vás opustí, protože i přes neshody se milujete. Když si vzájemně pomáháte a není to jednostranné...

Prostě už nemůžu setrvávat v posečkávajícím trpělivém přístupu, musím na něj už začít tlačit, jinak se nikdy nedočkám.