8. května 2026

O Bouřlivých výšinách

Pustila jsem si dnes k práci Bouřlivé výšiny, tedy tu adaptaci ("adaptaci") románu Na Větrné hůrce. Když odhlédnu od toho, že by to měla být tedy nějaká adaptace, tak z toho vychází Padesát odstínů šedi v mnohém hezčích kostýmech a s o něco logičtějším a propracovanějším příběhem. Jako adaptace toho slavného románu to podle mě moc nefunguje. Když odhlédnu od toho, že Heathcliff ve filmu vůbec neměl cikánské rysy, což byl vlastně dost důležitý aspekt v příběhu (determinovalo to jeho sociální vyloučení), tak ten vztah mezi hlavními hrdiny úplně minul to, co je v knize. V knize je to vlastně velmi toxický vztah, ale tak nějak jinak, než je prezentováno ve filmu. Ve filmu jde hlavně o chtíč. Tam se hlavně souloží. V knize je to vztah vzájemné psychické závislosti. Několikrát je to i explicitně řečeno, že jeden je druhým více než on sám sebou.

Je zajímavé, že takovéhle vztahy evidentně ženy přitahují již po staletí. Logicky víme, že jsou to destruktivní a toxické vztahy, které nám nedělají dobře a bylo by lepší se jim vyhnout, ale zároveň je v tom něco přitažlivého. Mít muže, který je stabilní a tak trochu nudný, je pro život rozhodně lepší, ale zoufale a vlastně tak nějak nemocně zamilovaný muž, který kvůli nám dělá (sebe)destruktivní věci, to je v jistém ohledu vášeň a dobrodružství. Ne že by stabilní a kvalitní vztah nemohl obsahovat vášeň a dobrodružství, ale tohle je něco jiného, živočišného, dynamického. 

No a přesně tohle v té nové adaptaci úplně chybí. Tam jsou krásní herci, krásné kostýmy, blbé dialogy, sex, drama, ale tyhle emoce a psychologie, to autorům jaksi uniklo.

A taky je trochu zajímavé, že všichni řeší černého Snapea, ale že tady hlavní postava, o které bylo v knize jasně řečeno, že má tmavou pleť a je to cikán, najednou úplně zbledla, to evidentně nikoho netankuje.

To je jen taková kulturní vsuvka do mých obvyklých deníkových zápisků.

6. května 2026

Dr. Jekyll a pan Hyde

Saša mi poslední dobou trochu připomíná doktora Jekylla a pana Hyda, protože jeden den na mě řve jako magor a druhý den mi ztrápeně vypráví, že mu jeho kamarádka/známá/kdovíco dělá prodlevy se zakázkou. Také mi připadá, že si na mně tímto způsobem (myslím tím řvaním) vybíjí vztek a frustraci, protože na někoho to svést musí... Kdyby mě to nedeptalo, tak by mě i pobavilo, že je v jedné větě schopen spojit výčitku "nemohl jsem tě brát nikam s sebou, protože jsi chtěla jet vždy brzy domů" (odpověď na mou výčitku, že já byla věčně sama doma) a "nikam jsem kvůli tobě nejezdil a ztratil jsem spoustu kontaktů". To je trochu jako Schrödingerův Ukrajinec, který nepracuje, ale zároveň krade Čechům práci. Nepamatuji si, že bych mu za posledních několik let vyčítala, že by někam jel, vlastně jsem si dost dávala pozor, abych to nedělala, protože to byl jeden z důvodů našeho prvního rozchodu. Ale pamatuji si na několik případů, kdy měl Saša někam jet a následně se na to vykašlal, protože se mu nechtělo / byl unavený. Za to jsem asi také mohla ale já, předpokládám. 

No evidentně je poslední dobou v nějakém psychicky nestabilním stavu. To pozná i takový "autista" jako já.

Po dlouhé době se mi začal pravidelněji ozývat jeden dávný známý, se kterým jsem občas prohodila pár slov přes FB nebo Instagram. Obvykle píše spíše technické dotazy z oblasti IT, podnikání, vaření nebo Star Wars, dneska psal, že už tři roky přemýšlí, proč vypadám roztomile a že je to záhada. Znám ho už třináct let, takže těch deset jsem vypadala jako blbě? 😀 No vlastně to může být pravda, protože jsem za poslední roky trochu ubyla na tělesném tuku a vlivem stárnutí mi začal ubývat "facial fat" (nevím, jak se to řekne česky... no prostě tuk v xichtě), což je přirozený proces. Já měla vždy kulatý obličej a vzhledem k tomu, že jsem také vždy byla hubená, připadalo mi to divné, že mám hubené tělo a kulatý obličej, nicméně se svým oválnějším zjevem jsem celkem spokojená, paradoxně mi přijde, že vypadám lépe, než když jsem byla mladší. Konečně mám také nějaké lícní kosti. Tedy tato záhada by mohla mít vědecké vysvětlení.

Také už bych měla začít řešit ten počítač... dneska se mi notebook sekal jako divý (no... to je trochu oxymorón) a prodloužilo mi to práci tak o půl hodiny. Nehledě na to, že když odevzdávám nějakou zakázku na poslední chvíli, jsem ve stresu, abych se zrovna netrefila do nějaké sekavé epizody. Nerada bych se dočkala toho, že kvůli sekajícímu se přístroji přijdu o zakázku, nebo tak něco.

4. května 2026

O konci cukruprosté diety

Ida dneska vstala špatnou nohou. Ráno byla v pohodě, ještě si procvičovala slova na diktát, ale pak jsme cestou do školy musely jít jinudy než obvykle, protože naši obvyklou cestu rozkopávali kvůli kanalizaci. To ji z nějakého důvodu hodně rozhodilo, začala brečet a chtěla, abych ji doprovodila až do třídy, což jsem kvůli pravidlům školy nemohla. Zástupný důvod pro ni bylo, že prý ji padají kalhoty. Tak jsem jí slíbila, že jí donesu nové a nechám je na židli v šatně. Poslední dobou takové "relapsy" mívá docela často. 

Šla jsem tedy pro nové kalhoty. Když jsem šla kolem dělníků, co rozkopávali tu cestu, jeden z nich (cca 25 let, asi nějaký gerontofil) na mě zavolal "Dobrý den, jste moc pěkná.". No vlastně jsem se ani nepřevlíkla z pyžama, jen jsem si vzala mikinu, aby to nevypadalo jako pyžamo. Měla jsem mastné vlasy a účes ve stylu "jsem slepá a chromá, ale pokusila jsem se udělat si drdol". Ale dobré vědět, že kdyby mi chyběla mužská společnost (mrk, mrk), asi jen stačí vzít si obtažené legíny a procházet se ostentativně kolem dělníků. 

Saša mi dopoledne posílal od účetní k podpisu čestné prohlášení, že nebudu uplatňovat daňové bonusy na děti (aby si je mohl uplatnit on). Napsala jsem mu tedy, ať mi pak pošle bonus za Lexu a půlku bonusu za Idu, což mi přišlo spravedlivé, protože Lexovi platím kroužky, lyžák, obědy a nejsou to vůbec malé částky. Saša kvůli tomu začal vyšilovat jako pominutý, vyčetl mi do telefonu všechno možné i nemožné a pak mě ještě obvinil z toho, že zatímco on je nad věcí (jakože cože? člověk nad věcí má potřebuji mi měsíc vyčítat skříň a řvát po mně jako magor?), tak já jsem nespravedlivá a hysterická. 

Ano, samozřejmě - pokud po někom řve muž, tak je obvykle právem naštvaný, pokud žena, tak je zbytečně emocionální a hysterická. Jak jinak.

Zase jsem se dozvěděla, že kvůli mě trpěl depresemi a musel se kvapně odstěhovat z hrozného vztahu. Neustále mne obviňoval z nedostatku empatie - ale sám není schopen vcítit se do toho, jak jsem se asi cítila, když jsem se snažila mu usnadnit podnikání a odměnou mi bylo to, že se o mě vůbec nezajímal, nikam mě nebral, nevzpomněl si na mě na narozeniny, na Vánoce, na výročí... co čekal? Že mě bude neustále nechávat doma jako kůl v plotě, bude mě přehlížet, brát ode mě peníze a já jej budu i přesto láskyplně opečovávat, chválit jej a podporovat? To přece nejde dlouhodobě... takové věci musí být ve vztahu obousměrné. Co dáváš, to dostaneš.

Také mi napsal, že doma často vařil a nakupoval a že jeho přínos domácnosti byl neustále přehlížen. No alespoň si vyzkoušel, jaké to je, když neustále perete, sušíte, skládáte prádlo, vysáváte, vytíráte... a nikdo vás za to nepochválí. U žen taková normálka, ale když nepochválíte muže za nákup, tak je to konec vztahu evidentně. Opět - mě za to, že ve skříni najde vždy čisté trenky, nikdy nepochválil, ale já abych jej chválila i za vyskládanou myčku. 

Změnou oproti obvyklým výčitkám bylo, že dnes na mě byl vyloženě hnusný. Vysmál se mi za to, že mi tolik záleželo na dárku k narozeninám (evidentně není schopen pochopit, že o dárek samotný fakt nejde...), obvinil mne ze svých depresí... nevím, co se u něj děje, ale evidentně si to vybíjí na mně. 

Už se skoro začínám bát pokaždé, když mi píše nebo volá, protože je to tak padesát na padesát, že to zase bude něco nepříjemného. 

Kamarádka říkala, že bych si měla někoho najít, někoho, kdo by mi byl oporou i v takových chvílích. Možná má pravdu. Už jsem se vlastně o něco takového pokusila, ale asi tak po půl hodině na Tinderu mi bylo jasné, že to tam je jeden magor vedle druhého. Jestli je tam někdo normální, bohužel jsem na něj nenarazila. Asi jako kdyby se kovář naklonoval a všechny ty klony začaly lovit ženy na Tinderu. Když se mě nějaký čtyřicátník asi ve třetí zprávě zeptal, jestli chci děti, protože hledá ženu, která by mu porodila dítě (asi si spletl seznamku s koňským trhem), tak jsem to vzdala. Asi bych na to měla jít jinak.

Každopádně jsem kvůli Sašovi nejenže neposekala zahradu, ale navíc jsem si musela koupit bonbony na nervy. Cukruprostá dieta vzala za své.