7. března 2026

Předbudapešťská nervozita

Začínám být poněkud nervózní z našeho výletu do Budapešti. Bude to pro mne velká zkouška mých rodičovských schopností, zároveň budu muset zajistit bezpečnost sebe i dětí, což není úplně jednoduché, když na ně budu sama. Na druhou stranu si říkám, že to bude relativně bezpečný prostor, kde si to vyzkoušet, než se pustím do nějakých smělejších výletů. Zítra mne tedy čeká velké chystání, z čehož jsem už teď na prášky, protože jsem poslední dobou nějak pořád unavená, i když spím fakt hodně. Asi to bude nějaká jarní únava.

Hlavně nesmím zapomenout plavky, protože to by mě Ida asi rozporcovala, kdybychom nešli do aquaparku. Nicméně plavky se dají přinejhorším znovu koupit, budeme bydlet nedaleko obchodního centra. A zároveň na dohled od budovy parlamentu, což je super, miluji, když se ubytuji někde s krásným výhledem. Když jsme byli na Sicílii, viděli jsme na moře, to bylo krásné. V Marseille jsme zase byli nad rušnou místní ulicí - to bylo také krásné, ale jiným stylem. Teď budeme u maďarského parlamentu, který je v noci krásně osvětlený. Překvapuje mě, že byl ten apartmán tak levný (je tam kuchyň, koupelna, pračka, sušička), ale pak jsem koukla i na jiné nabídky a zjistila jsem, že je levný subjektivně, objektivně je to taková střední cenová (v porovnání s ostatními nabídkami v okolí). 

Taky to můžu brát jako takový přechod, protože po návratu budu muset řešit převod domu. Konečně jsme se se Sašou tak nějak dohodli, respektive musím zajít za právníkem a dohodnout s ním, co je reálné a tak. Ne že bych z toho měla radost. Kdybych si mohla vybrat vztah bez domu nebo dům bez vztahu, dům bych si nevybrala. Ale v nastalé situaci chci mít jistotu. Spoléhala jsem se na Sašovo slovo, když mi sliboval lásku v dobrém i ve zlém, a bylo mi to evidentně k prdu, tedy se nemůžu spoléhat ani na to, že jej jednou nenapadne mě vystěhovat. Navíc už pár let platím většinu hypotéky, nyní celou hypotéku, vložila jsem stovky tisíc do oprav... ten dům má pro mě víc než jen finanční hodnotu, je to jistota, do které jsem dlouho investovala. Je to sice taková jedová chýše, jak říká švagr, ale mám tady na to spoustu krásných vzpomínek. Aktuálně tedy i hodně smutných, ale hlavně těch šťastných.

Občas si říkám, že ta moje velmi dobrá paměť je až prokletím. Možná, kdybych si tak detailně nepamatovala, co pěkného jsme se prožili, nebyla bych tak smutná. Nespočítala bych, kolikrát denně mi v hlavě vyskočí nějaká random vzpomínka. Jak jsme byli v Polsku na víkend ubytovaní na zámku Kliczków a chodili jsme po místních skalách. Jak jsme byli v Itálii pod stanem a tiskli jsme se k sobě spacáky. Jak jsme jeli na kolech z Bystřice k Domanínskému rybníku. Jak jsme byli v Adršpašsko-teplických skalách a koukali tam na pramen, který vyvěral z tůňky. Jak jsme letěli do Paříže a dávali si tam v restauraci citronová kuřecí křídla za osm éček. Myslím, že na tyhle věci už dávno zapomněl, ale mně pořád průběžně vyskakují v hlavě a trápí mě. Časem mě trápit přestanou a bude to už jen vzpomínka. Možná, až jednou budu hodně stará, budu tu sedět venku, užívat si letního podnebí a vzpomínat, jak jsme ve vedru chodili po Pompejích, nebo něco takového, a budu u toho šťastná a ne smutná. Budu teď muset nastřádat jiné vzpomínky a naučit se být šťastná sama se sebou.

Povídaly jsme si o tom všem (dům, rozchod a tak) dnes se sestrou a ta se vsadila, že bude mít Ida do roka zaděláno na sourozence. Před pár měsíci mi takové řeči dodávaly optimismus a naději, teď mi spíš naději berou, protože moje naděje směřuje ne na to, že se Saša vrátí, ale že dokážu rozchod zpracovat a cítit se šťastná. S tím, že se nevrátí, už jsem tam nějak smířená. Ne že bych to nechtěla, ale spíš už ani nevím, jak by se to udělalo. Jakože prakticky. Zní to asi divně. No každopádně budu do roka o sázku bohatší.

O povrchních vztazích

Poslední dny Saša nenápadně okázale (ano, vím, že je to oxymorón) otravoval s tím, že strašně nutně potřebuje oblek. Včera z něj vylezlo, že jde do divadla. Předpokládám, že s nějakou ženou, protože si jej neumím představit, že by šel do divadla sám - a když už by šel sám, nebral by si oblek, ale spíše jen tmavé džíny a slavnostní košili. Přijde mi absurdní, že jde za svou ex, aby mu našla oblek, který potřebuje na rande. Nechtěl by náhodou, abych mu jej ještě vyčistila a vyžehlila, aby udělal patřičně dobrý dojem?

Každopádně to skvěle zapadá do toho, jak on si představuje, že ostatní reagují na konec vztahu, respektive jak je jeho obvyklý způsob fungování po konci vztahu. Pravděpodobně si myslí, že mi oznámí konec vztahu a já budu za měsíc v pohodě, pogratuluji mu k nové známosti a popřeji hodně štěstí. 

Dobře, asi jsem k tomu trochu přispěla tím, jak jsem reagovala, když mi řekl, že se chce rozejít. Vlastně když mi vyjmenoval, že se chce rozejít, protože ... a teď mezi ostatními důvody vyjmenoval i to, že se nezajímám o to, kam jezdí ..., tak jsem byla tak nasraná (pardon), že jsem řekla něco ve stylu "Tak jo, souhlasím.", čímž jsem v něm asi posílila pocit, že vlastně taky chci konec vztahu. Spíš než to ale šlo o to, že jsem vlastně ani nevěděla, co na to říct, a v ten okamžik jsem byla jeho důvody tak rozčarovaná, že mě nenapadla lepší reakce. Protože si představte stav, kdy partner odjede a vy musíte zaopatřit dvě děti, které jsou obě na novém stupni vzdělávání (jedno na ZŠ, druhé na SŠ), do toho se musíte sami starat o firmu a navíc pracovat ve druhé práci, protože z té první nic nemáte musíte z něčeho zaplatit hypotéku, energie, pojištění a další věci, k tomu jezdíte s dcerou na gymnastické závody, kde to vůbec neznáte a jste tam jako ryba na suchu a musíte improvizovat... A jste z toho tak vyčerpaní, nemáte čas ani si pořádně umýt vlasy, a do toho vám váš manžel vmete do obličeje, že se nedostatečně staráte o to, kam jezdí, a ani mu nezavoláte. Řekla bych, že v takové situaci je možná i pochopitelné, že jsem reagovala tak nepochopitelně.

Myslím, že Saša teď najede na to, na co byl zvyklý z doby před naším vztahem, a sice na střídání více či méně povrchních vztahů. Když mi na začátku našeho vztahu vyjmenovával, kolik měl partnerek a proč se s nimi rozešel, trochu mě to vyděsilo a vlastně jsem na chvíli pochybovala, jestli vůbec do toho vztahu jít. Považte, že jeden z těch vztahů skončil proto, že mu rok nedala poté, co ji podvedl (bože, jak mohla být taková mrcha... no jakože cože?), a další byla série důvodů ve stylu "nikam se ten vztah neposouval" (ano, to byla určitě jen její vina) a "našla si jiného poté, co jsem ztratil doklady cestou na letiště, abych za ní mohl dojet na Erasmus" (no musím říct, že jeho organizační schopnosti se moc nezměnily). Vlastně to bylo prezentováno, jako že to byla jedna nevhodná partie za druhou, což u člověka nutně vyvolá otázku, jaká je to strašná smůla, potkávat samé nekompatibilní partnerky.

U lidí, jako je on, však nebývá hlavní problém v tom, že by potkávali samé špatné partnery, ale častěji jde o to, že mají určitý vnitřní mechanismus, který vztahy nejprve silně přitahuje, ale později je začne rozkládat. Navenek to vypadá tak, že vztahy střídají, odcházejí, rychle navazují další a téměř pokaždé si vytvoří vysvětlení, proč za rozpad mohl ten druhý. Ve skutečnosti za tím ale obvykle stojí několik hlubších vrstev. První z nich je neschopnost unést vlastní nepříjemné emoce. Když se ve vztahu objeví tlak, kritika, stud, pocit nedostatečnosti nebo selhání, člověk s takovým nastavením to neprožije jako běžnou součást dlouhodobého partnerství, ale jako ohrožení sebe sama. Místo, aby si řekl něco ve stylu: "jsme teď v těžké fázi, musím něco změnit", jeho psychika to přeloží jako "tenhle vztah je špatně", nebo "vedle tohoto člověka se necítím dobře". 

Druhá vrstva je ochrana ega. Přiznat si, že jsem vztah poškodil, že jsem nebyl férový, že jsem druhého využíval, že jsem se vezl na jeho stabilitě nebo že jsem selhával, je pro mnoho lidí psychicky velmi náročné. Proto si vytvoří obranný příběh, který obvykle zní nějak rozumně, někdy dokonce velmi přesvědčivě: "dlouhodobě mi to nevyhovovalo", "necítil jsem se pochopený", "dusila mě", "ten vztah nebyl ono". Tyto vágní věty nemusí být úplně vymyšlené, on to může subjektivně cítit. Jenže nepopisuje celé jádro problému, jsou to jen věty, které umožní odejít bez viny. Proto tak často za to může ten druhý.

Třetí vrstva souvisí s idealizací začátků a nezralým vztahem k realitě. Někteří lidé milují novost vztahu, ten obdiv, pocit možnosti, erotické napětí. Na začátku se ještě neukazují dluhy, chaos, neschopnost plánovat a běžná všednost. Jamile ale vztah přejde do reality, začne se rozpadat iluze o sobě. Objevuje se nutkání utéci do dalšího vztahu, kde lze znovu začít s čistým štítem. 

Další vrstva se týká vztahu ke stabilitě. Já jsem byla často pilířem - finančně, organizačně i prakticky. To je pro takového člověka, jako je Saša, možná část vztahu velmi přitažlivé. S oporou pilíře totiž může být kreativní, chaotický, impulzivní, může si dovolit nestarat se tolik o finance. Jenže časem se stabilní partner stane zrcadlem. Vzniká paradox, kdy sice partner toho druhého potřebuje, ale zároveň vedle něj zažívá kritiku, tlak, nepohodlí. Navenek se to projeví pocitem, že ten vztah nevyhovoval. 

A nakonec tu máme externalizaci odpovědnosti. U některých lidí je dlouhodobě vidět přesouvání viny navenek. Když se nedaří podnikání, může za to partnerka, protože dost nepodporovala. Když vztah přestane být pohodlný, může za to také partnerka, protože se málo starala, moc tlačila. Přijetí odpovědnosti není pouze morálním aktem, ale také vyžaduje psychickou kapacitu. Člověk musí unést bolest z poznání, že něco zkazil. A to mnoho lidí neumí. Je to obrana, která je ale velmi drahá.

Tím nechci říct, že by za všechno mohl Saša, protože ve vztahu nikdy není jeden svatý a druhý ďábel. Nicméně s problémy by se mělo pracovat. Myslím, že já za čas našeho vztahu ušla dlouhou cestu a mnohé jsem se naučila. Začala jsem aktivněji řešit věci sama, přestala jsem jej tak omezovat (na začátku vztahu jsem měla breakdown, když chtěl odjet na nějaký pobyt pro spisovatele, o pár let později jsem mu držela palce, aby ho na ten samý pobyt vybrali). Měla jsem snahu se nějak měnit, aby ten vztah byl lepší, ale u Saši jsem toto moc neviděla. Když jsem po něm chtěla změnu, bral to jako útok na sebe a důkaz toho, že ten vztah není pro něj. Bohužel toho druhého nemůžete nijak donutit, aby se změnil proti své vůli... pokud mu náš vztah nevyhovoval a raději by nějaký jiný, kde nebude muset dělat žádné změny a řešit problémy, nemůžu mu to nijak vymluvit. Ale ani on nemůže nutit mě, aby jej po konci vztahu brala jako kamaráda a abych jej nevyškrtla ze svého života (až na nutný zbývající nerv kontaktu představovaný Idou). 

Představa mého ideálního vztahu není nijak složitá:

  • partner, který stojí při mně
  • společné zážitky
  • pocit, že když do vztahu hodně dáš, druhý to uvidí a bude si toho vážit
  • pocit, že jste tým
M-L terminologií je toto taková základna. Ostatní věci jsou poddružné a dají se překonat. Když se pak člověk ohlédne zpět a vidí, že realita byla jiná, vzniká smutek nad tím, že ten vztah vlastně nedosáhl té podoby, kterou chtěl. Člověk začne vidět, jak vlastně dlouho držel vztah při životě hlavně vlastní energií. Pro co teď truchlím, je vlastně spíš představa, že kdyby se druhý snažil stejně jako já, mohl z toho být opravdu krásný vztah. Měla jsem často pocit, že jsem hodně dávala a podporovala, ale zároveň jsem nedostala tolik prostoru být tou, o kterou se někdo vážně stará.

5. března 2026

Snědla dětem sladkosti

Nakoupila jsem na náš nadcházející výlet dětem a sobě nějaké "zdravé" (no... pořád je tam cukr, takže...) sladkosti (müsli tyčinky atd.). Prezentovala jsem je dětem s tím, aby na ně za žádnou cenu nesahaly, že je to na výlet. Následně jsem večer měla depku a tak jsem samozřejmě všechny svoje kousky sežrala (v tomto je název dnešního zápisku poněkud zavádějící, protože na sladkosti dětí jsem nesáhla, to je tabu a nejhorší narušení důvěry :) ). Iduška, která šla něco vyhodit do koše, tam obaly uviděla a okamžitě se začala hlasitě obhajovat, že někdo snědl ty sladkosti na výlet, ale ona to určitě nebyla, to musel být Lexa. Lexa se taky začal dušovat, že to on určitě nebyl. Tak jsem musela s pravdou ven. Asi nejsem úplně ten nejlepší rodičovský příklad. Příště musím ty obaly líp schovat. Nebo - ještě lépe - ovládat se a nesežrat to.

Před Sašou se o výletu moc nezmiňuji, protože je mi to takové blbé... sice už jsme od sebe a tak by to mohlo být jedno, ale asi je to nějaká setrvačnost a asi i fakt, že cestování bylo tématem řady našich neshod. V dětství jsme cestovali akorát po ČR a tak jsem si to chtěla vynahradit v dospělosti. Zprvu jsme se Sašou docela dost cestovali, byli jsme několikrát autem v Itálii, pak jsme začali létat i letadlem a takto jsme byli v Římě, na Sicílii, v Paříži a v Marseille, ale pak už na to nebyl čas, protože se musel věnovat keramice a také jsem po něm chtěla, aby se finančně podílel na financování dovolené, což nějak neklaplo, ačkoli si nemyslím, že je to nějak přehnaný požadavek a vlastně jsem chtěla, aby jen zaplatil cestu sobě s tím, že já uhradím to ostatní. Minulý rok se mi podařilo vytáhnout ho na pár dní do Polska k Morskiemu oku, ale to bylo tak vše.

Já přitom nechtěla trávit svá "nejlepší léta" v práci. Saša mi často vyčítal workoholismus, ale faktem je, že mě moje práce moc nebaví (spíš vůbec) a mnohem radši bych se třeba věnovala antikvariátu (i za cenu menšího výdělku), nebo omezila svou práci a část příjmů si hradila antikvariátem, ale to nikdy nedopadlo, ani když antik slušně vydělával, a já už pak tak nějak ztratila naději. Z celého roku jsem měla dovolenou tak týden, maximálně dva, což je mnohem méně, než je standardem (a zákonným minimem) u zaměstnaneckého poměru. Nešlo o to, že bych si ji teoreticky vzít nemohla, ale prakticky to nebylo tak jednoduché. Už jen představa, že třeba na týden zavřu, ve mně vyvolávala stres z toho, že se nebudou vyřizovat objednávky, bude se muset vyřídit svoz balíků, lidé si nebudou moci vyzvednout objednané knihy, odradí to zákazníky a tak. Samozřejmě to nebylo nic, co by se nedalo zařídit, ale... no těžko se to vysvětluje. Některé věci prostě nejsou tak jednoduché, jak se zdají být na první pohled. 

A k čemu vám je, když si vyděláte nějaké peníze, ale nemáte z nich žádnou radost, protože je nemůžete použít na to, abyste si plnili sny. Já bych se chtěla aspoň párkrát podívat do nějaké vážně exotické destinace (exotické pro mě... je to poněkud subjektivní slovo). Pro jednotlivce to není zase až tak drahé... třeba do Thajska se dají najít letenky kolem 10k, do Francouzské Polynésie kolem 15k atd., nicméně pokud by měl platit člověk takovou cenu za celou rodinu, už to není tak jednoduché. Samozřejmě jsem primárně chtěla něco takového podniknout s rodinou (i z hlediska bezpečnosti by to bylo lepší), ale to by vyžadovalo finanční participaci ze strany Saši, což se mu moc nepozdávalo. Asi žil v představě, že jsem přebujele bohatá a spoluúčast na něm chci jen proto, abych mohla jet bez něj, což nebyla pravda. Spíš to bylo tak, že za sebe bych to zaplatit mohla, za děti ještě tak nějak s odřenýma ušima, ale za celou rodinu už to bylo na mě prostě moc. 

Cítila jsem se tak nějak v pasti - zatímco Saša si plnil svůj sen o keramické dílně, publikoval své povídky u renomovaného nakladatelství a psal knihu, já byla pořád v práci a nemohla si své sny plnit. Ne že bych mu to nepřála... kdybych mu to nepřála, neinvestovala bych do jeho dílny a tak, ale chtěla jsem, aby i v tomto bylo mezi námi trochu spravedlnosti a abych si i já mohla splnit svůj sen a podívat se jednou třeba na Maledivy, do Thajska, nebo do nějaké takové destinace. Saša to z nějakého důvodu bral jako útok na svou osobu, což na jednu stranu chápu (taky by se mi nelíbilo, kdybych tvrdla v ČR a on si srkal Martini někde na pláži v Karibiku), ale na druhou stranu jsem mu nabízela z mého pohledu poměrně štědré řešení, a sice že když zaplatí za sebe, já zaplatím ten zbytek. On to asi vnímal jinak. 

Koukám, že tentokrát jsem své "terapeutické vypořádání s minulostí" vzala poněkud obsáhle. Zajímalo by mě, co si o tom budu říkat třeba za pět deset let. Jak se aktuálně učím, cesty života jsou velmi nepředvídatelné. Ještě před půl rokem bych řekla, že v daleké budoucnosti budeme se Sašou sedět na zahradě našeho domku, který bude tou dobou už prázdný (děti budou dávno odstěhované), možná budeme hlídat vnoučata nebo mít návštěvu nějakých společných přátel a užívat si u toho důchodu, ale teď už je to jiné. Kdo ví, kde budu za pět nebo deset let. Možná budu pořád tady, možná budu mít domek na Sicílii, možná taky budu úplně někde jinde...