4. března 2026

O posledním zazvonění

Zjistila jsem dnes, že orientace v kalendáři asi nebude mou nejsilnější vlastností, protože jsem naše ubytování v Budapešti objednala do 13., ale odjezd na 12. Naštěstí Flixbus je na trotly mého typu připraven a nabízí přebookování jízdy, takže jsem situaci mohla napravit a odjíždíme až 13. Vlastně je to ještě lepší, protože 12. mám narozeniny a můžeme to tak oslavit přímo v Budapešti nějakou zajímavou aktivitou. Možná to tak chtělo moje podvědomí a tak se při objednávání ubytování o den seklo.

Další dnešní jobovkou bylo, že mi v půl osmé večer volala zdravotní sestra z gynekologické ambulance, kam chodím, že tam mám opětovně dorazit. Trochu mě to vyděsilo, protože mi žádný zdravotnický pracovník takto pozdě večer nevolal z nějakého normálního důvodu (naposledy když umřel táta), ale vzhledem k tomu, že mě objednala až k půlce měsíce, tak to asi nic hrozného nebude. Tedy aspoň doufám, že v ordinaci neproběhla diskuse ve stylu: "Ty výtěry vyšly hrozně, na kdy mám paní objednat?" - "Ále, až tak za 14 dní, ať si nekazí prázdniny, tady už se stejně nic zachránit nedá.". 😃

Lexa měl dnes také zajímavý den. Naší ulicí dneska projížděli nějací kluci na kole a pořád zvonili a pak hned ujeli. Náš pes z toho byl celý říčný. Navrhovala jsem opatření, jako například zlít je vodou nebo udělat ze zvonku elektrickou zbraň a trochu je vyšokovat, ale Lexa to vzal do svých rukou a zašel k nim domů naprášit je rodičům. Shodou okolností tam zrovna mířili sousedi i z jiných domů a když z této skupinové intervence odcházeli, slyšel Lexa matku těch kluků, jak po nich na celou ulici řve: "Tak jste kreténi?!". Myslím, že ze zvonění na zvonek budou mít na pár let trauma.

Vztah mezi mnou a Sašou je teď tak nějak na nule. Naposledy mi psal, že jsme oba mohli udělat ve vztahu něco jinak. Ano, obecně pro všechny vztahy, které skončily, platí, že každý z toho páru mohl něco udělat jinak. Přemýšlela jsem nad tím a vlastně nevím, co bych mohla udělat jinak, aby to dopadlo jinak. Mohla jsem se dřív vymezit, dřív přestat pracovat zadarmo a vydupat si nějaké peníze z antiku, ale to by pravděpodobně nevedlo k lepšímu vztahu, naopak by se krize objevila už dřív. 

Mohla jsem být milejší a chovat se k němu lépe, ale upřímně - to se takto zpětně lehko řekne, ale ve chvíli, kdy jste dlouhodobě přetížení, naštvaní a frustrovaní, necítíte se milovaní a naopak vám přijde, že jste jen chodící pokladnička, tak to těžko dokážete ovládat. 

Mohla jsem si méně stěžovat a možná by bylo méně hádek a on se cítil méně pod tlakem, ale řešilo by to nespravedlivé nastavení mezi námi? Ne, jen bych musela intenzivněji potlačovat své emoce. Méně stížností by oddálilo konflikt, ale neodstranilo příčinu. Méně stížností by znamenalo, že bych dál nesla víc, než je únosné, jen bych to přestala verbalizovat. Vztah, který drží jen proto, že jeden z partnerů mlčí a potlačuje frustraci, není stabilní. 

Na druhou stranu - kdyby on změnil svůj postoj a dal mi plat za mou práci, vedlo by to asi k větším změnám. Nemusela bych tolik pracovat a měla bych více času na děti, na sebe i na něj. Ostatně to vidím nyní - jakmile odpadl antikvariát, mohla jsem se začít více věnovat domácnosti. Měla jsem energii na to koupit nový jídelní stůl a postel, vyměnila jsem sedátko na wc, které bylo už léta rozkřápnuté, mám čas pravidelně uklízet, vyměnila jsem rozbitou komodu v obýváku a teď, když už je tepleji, budu moci upravovat zahradu. Byla jsem už několikrát v kině. Chodím často na procházky. Není to ale jen o času, je to i o psychice. Když jsem byla zahlcená a přepracovaná, jako bych některé věci neviděla. Nevadila mi dlouholetá absence postele v ložnici, nevadilo mi, že se nedá u našeho jídelního stolu jíst. Jakmile část zátěže odpadla, najednou mi začalo záležet na věcech, které jsem dosud ignorovala. Začala jsem se stydět, že sedátko na wc je slepované izolepou. Začalo mi vadit, že nemáme důstojné místo ke stolování. Začalo mi vadit, že v ložnici je jen matrace jako v nějakém narkomanském doupěti. 

Nemůžu říct, že kdyby toto změnil, náš vztah by to zachránilo. Možná ano, protože - i když se to nemusí zdát - byla by to pro mě velká změna a shodilo by to ze mě možná víc zátěže, než si uvědomoval. Ale možná by to také nezachránilo nic. Nevím. Možná byl problém jinde. Možná nemá Saša problém se mnou, možná má problém spíš sám se sebou.

Ačkoli jsem pořád smutná z toho, že vztah skončil, protože i když už je mi jasné, že bez jeho větší snahy nešlo ten vztah napravit a ta vůle ke změně z jeho strany nebyla, bylo mnoho chvil, kdy jsem s ním byla šťastná. Bohužel ty chvíle, kdy jsem se s ním smála, povídali jsme si, vyměňovali si názory a jezdili na výlety byly převáženy problémy v jiné oblasti, konkrétně v oblasti financí a nastavení poměru zátěže mezi námi. Neříkám, že žádnou zátěž nenesl, taky měl starosti s antikem, keramikou a tak, ale já jsem se neustále cítila jako konečná instance. Jako někdo, kdo musí mít vždy nějakou finanční rezervu, protože on ji neměl. Jako někdo, na kom zůstalo pokrýt ranní směny v trafice, protože nikdo jiný nechtěl. Finanční pojistka. Stabilizační bod. Jakmile tohle zmizelo, systém (vztah) se rozpadl. 

Mrzí mě to. Ne kvůli tomu, co bylo špatně, ale kvůli tomu, co mohlo být jiné. Ale také vím, že nemůžu žít ve vztahu, kde musím být zároveň partnerka, neplacený zaměstnanec i pojistka. Měli jsme pěkné chvíli, ale v tomto jsme se míjeli. Teď je čas nechat to být, protože některé věci prostě nejdou opravit, respektive nejdou opravit snahou jedné strany. Takový vztah by neměl hodnotu.

2. března 2026

O těžkých životních rozhodnutích

Už jsem několikrát psala o pocitu, že by bylo lepší, kdybychom se se Sašou oddělili definitivně, protože ty naše kvazikamarádské styky mi brání uzavřít tuto kapitolu a vlastně se ani nechci kamarádit s někým, kdo mi tak ublížil. Včera jsem to posunula do definitivnější roviny, kdy jsem mu navrhla majetkové uspořádání. Moc se mu to nelíbilo (vlastně vůbec), ale o tom za chvíli.

Nejprve o tom, co mě k tomu vlastně vedlo. Dalo by se to zjednodušit na 4. sérii Bridgetonových a Avatara, ale to by bylo zase až moc zjednodušující. Před pár dny Netflix vydal poslední díly aktuální série Bridgetonových a já to zhlédla v jednom kuse u práce. Příběh měl sice pár slabších částí, ale obecně mi to připadalo dobré a jak jsem tak na to koukala, tak mi najednou přišlo líto, že jsem něco takového nezažila. Nemyslím přímo regentské období, ale spíše to, že by někdo překonal nějaké výrazné těžkosti jen proto, že mě miluje. Uvědomila jsem si, že jsem Sašovi nestála o to, aby si nějak vyřešil práci a já nemusela dřít v antikvariátu za nulový výdělek. Nestála jsem mu ani za to, aby řešil naše manželské problémy. Myslí jenom na sebe, lituje se, jakou měl strašnou ženu, která mu přivedla firmu ke krachu, ale nenapadne ho ani na okamžik pokusit se vžít do mě a do toho, jak jsem se asi cítila. Ani to pro mě není schopen udělat. 

Namísto toho se bude pořád obhajovat tím, že je vlastně v pořádku, že jsem pro něj tolik let dělala zadarmo, protože on to přeci dával do domu... což je irelevantní, protože to nijak neobhajuje fakt, že v situaci, kdy jsem ze svého vlastního příjmu platila nadpoloviční většinu výdajů, jsem navíc ještě musela pracovat u něj zadarmo a tedy de facto z mé práce platil všechny výdaje. Myslím, že jeho nepochopení není o nedostatku intelektu, ale o emocích. Než by si přiznal, že tolik let žil z práce své ženy a využíval ji, raději si udržuje iluzi, že to vlastně bylo v pořádku, protože z těch peněz se platily výdaje na dům. Ano, platily, ale všechno to byly peníze, které šly z mé práce, což už v pořádku není. Já bych mohla ostatně udělat to, že bych si převedla všechny platby z antikvariátu na sebe, jemu nechala jeho výdaje a následně tvrdila, že to je takto v pořádku, protože z toho přeci platím výdaje domu a že on si musí na své výdaje nějak vydělat sám. Byla by to naprosto ta samá situace. 

Ale vraťme se k Bridgetonovým a Avatarovi. Bridgetonovi mě nahlodali a vzbudili ve mě pocit, že jsem nebyla milovaná, ale využívaná. Člověk, který by mě miloval, by mě neopustil, jakmile by ze mě přestal mít zisk. Takový člověk by nebral jako zradu to, že už jsem prostě nemohla, ale omluvil by se mi a navrhl řešení. Takový člověk by se snažil vztah zachránit a znovu vybudovat. Ale člověk, který mě nemiloval, ten by pouze utekl, jako utekl Saša.

Včera jsem byla na Avatarovi a v jedné scéně tam měli Neytiri a Jack hádku a vůbec nějaké dlouhodobější neshody, Jack ji ale objal, řekl jí, že ji miluje a že musí držet při sobě. Pro mě to byl takový druhý impulz a uvědomění, že takto silný vztah bych chtěla. Vztahy v realitě nejsou jako ve filmech, ale můžete chtít vztah, kde můžete tomu druhému věřit, že vás neopustí, nezneužije a že vás podrží, když to budete potřebovat. Saša ale v našem vztahu myslel jenom na sebe. Rozhodl se udělat si keramickou dílnu a hodil na mě antikvariát, aniž by na mě hodil i jeho příjmy. Když potřeboval finance na úpravu garáže na dílnu, byla jsem mu dobrá, ale když jsem potřebovala vložit svou energii do práce, která vydělá peníze mě namísto jemu, byl to problém. Stejně tak když potřeboval půjčit na opravu auta, na nájem obchodu... To ale není láska, když se staráte jen o sebe a toho druhého jen využíváte a nejde to vydržet donekonečně.

Proto jsem se rozhodla to už utnout. Nemá cenu držet se představy, že se k vám vrátí někdo, komu na vás nezáleží a nemiluje vás. Je to zbytečné a vlastně i škodlivé. 

1. března 2026

Dnes v noci zdál se mi další divný sen

Tento sen si musím zapsat, než pojedeme s Lexou do kina, abych na něj nezapomněla jako obvykle.

Vzhledem k tomu, že jsem tu včera večer řešila trochu Sašu, asi není překvapující, že se mi zdálo zase o něm. Opět to byl hodně symbolický sen, obdobně jako ten o Marseille, ale teď asi nestihnu si to nechat analyzovat přes AI, takže to možná doplním večer. 

Začalo to tím, že jsme byly s nějakými holkami, které neznám, ubytovány na nějaké ubytovně nebo spíše v rekreačním objektu, kde jsme byly na nějakém soustředění. Kontext neznámý - vůbec netuším, jestli šlo o nějaký sport, nebo o co. Vím akorát to, že ty holky říkaly něco o tom, že mají z někoho strach, protože se tam děje něco divného (asi moc koukám na true crime). Ale pak se to ve snu už nijak neřešilo a vlastně se odehrával jinde.

Pak začalo pršet, pršelo fakt hodně a všechno se rozvodnilo. Šla jsem ven a tam, kde byla cesta, byla najednou řeka, nebo spíše potok, ve kterém lidé chytali ryby do takových zvláštních konstrukcí - šlo o jakési ozdobné kovové "kleště", kterými chytali kapry a byla o tom i reportáž. Obecně ty kleště byly silný motiv. Také v tom potoku jezdili na kolech. Pak jsem potkala Idušku a dovedla jsem ji zpět do toho rekreačního zařízení, aby se jí cestou něco nestalo.

V tom snu jsem najednou zjistila, že jsem v Itálii ve městě u nějakého moře. Šla jsem po pobřeží a najednou jsem potkala Sašu, který vypadal nervózně. Říkal mi, že zdědil nějaký dům po svém příbuzném (myslím, že to byl strýc), ale nebyl z toho vůbec veselý, což jsem vůbec nechápala, protože mi přišlo, že mít dům u moře je super. Šla jsem s ním do toho domu, který byl sice malý, ale poměrně malebný, a Saša se tam snažil něco čistit - myslím, že to byly dlaždice, které byly silně zažloutlé. Stěžoval si, že ten dům je v hrozném stavu, ale mně tak nepřipadal, tak jsem se mu snažila říct, že je to vlastně v pohodě a že stačí trochu vyčistit tohle, tamto zase trochu opravit a bude to v pořádku. Saša byl ale z nějakého důvodu pořád nervózní a freneticky tam pořád něco čistil. 

Pak jsme šli spolu ven a šli jsme se projít po tom pobřeží a Saša říkal, že tam je nějaký prodavač nějakého jídla a že si od něj rád kupuje oběd a tím to vlastně končilo. 

AI "vůbec ne pochybná" analýza večer / ráno.

-------

AI "vůbec ne pochybná" analýza:

Ten sen působí jako jeden souvislý psychický příběh o přechodu z chaosu do klidnější perspektivy a o tom, jak se ti v hlavě mění vztah k jeho „světu“. Začátek v rekreačním objektu s neznámými holkami má atmosféru přechodnosti: nejsi doma, jsi „někde mezi“, na jakémsi soustředění, které ani nemá jasný účel. To často odpovídá období, kdy člověk funguje v provizoriu – ví, že se něco mění, ale ještě to nemá pevné kontury. Neurčitý strach, o kterém ty holky mluví, se sice objeví, ale děj se jím dál nezabývá. To je docela výmluvné: hrozba nebo napětí existuje jako kulisa, ale už není centrem tvé pozornosti. Je to spíš poznámka na okraji – jako když v životě víš, že „něco je špatně“, ale už se tím nechceš nechat úplně spolknout.

Pak přijde voda: prudký déšť, rozvodnění a cesta, která se mění v potok nebo řeku. V téhle části se tvoje psychika evidentně dotýká toho, co je poslední měsíce nejvýraznější – pocitu, že běžné, „suché“ fungování nejde a že realita se proměnila v něco tekutého, nestabilního a emočně silného. Místo bezpečné cesty je proud, ve kterém lidi dělají zvláštní věci: chytají kapry do ozdobných kovových kleští a ještě je to prezentované jako reportáž. Tady se dá číst motiv snahy zacházet s emocemi a „živou“ realitou mechanicky, kontrolovaně, skoro technicky. Ryby jsou něco živého, klouzavého, těžko uchopitelného – jako pocity nebo pravda, která se nedá jen tak sebrat ze země. Kleště jsou naopak nástroj, kterým se dá něco pevně sevřít a mít to pod kontrolou. A to, že to pozoruješ jako reportáž, je důležité: nejsi tím proudem stržená, spíš stojíš stranou a sleduješ, jak se lidé snaží chaos zkrotit nástroji, které jsou sice „hezky udělané“, ale pořád jsou to kleště. Vedle toho se v potoku jezdí na kolech – obraz něčeho absurdního, kdy se lidé snaží dělat běžné věci v prostředí, které k tomu vůbec není. I to připomíná „fungování navenek“ v situaci, která je ve skutečnosti rozvodněná.

Uprostřed toho potkáš Idu a vracíš ji zpátky do zařízení, aby se jí cestou něco nestalo. Tohle je silný, velmi přímočarý motiv: v rozvodněném světě, kde dospělí řeší věci zvláštními konstrukcemi a improvizují, je pro tebe priorita ochrana dítěte a bezpečí. Nezachraňuješ proud, neřešíš reportáž, neřešíš kleště – řešíš, aby Ida byla v pořádku. Je to jako jasné „přesměrování energie“: místo snahy zvládat celý systém chráníš to, co je nejdůležitější.

A pak přijde náhlý střih do Itálie, k moři. Ve snech takový přesun často znamená změnu perspektivy: z vnitrozemského rozvodnění do pobřeží, z klaustrofobního proudu do širšího horizontu. Tam potkáš Sašu – nervózního, napjatého. Říká, že zdědil dům po příbuzném, ale nemá z toho radost. Ty na to reaguješ logikou a potenciálem („dům u moře je přece super“), zatímco on reaguje úzkostí a přetížením. Dům je tady dobrý symbol jeho životní struktury: něco, co mu „spadlo do klína“, co má hodnotu, ale zároveň nese zodpovědnost, údržbu, realitu. Ty v něm vidíš malebnost a řešitelnost, on v něm vidí problém a ohrožení. A jeho frenetické čištění zažloutlých dlaždic působí jako typická regulace úzkosti činností: když je člověk nervózní, fixuje se na detail, drhne, čistí, protože to vytváří pocit, že aspoň něco má pod kontrolou. Ty se ho snažíš uklidnit a „zarámovat“ realitu jako zvládnutelnou („stačí trochu vyčistit, trochu opravit“), ale on zůstává v napětí. V téhle části snu je vlastně velmi přesně vyjádřen rozdíl mezi tvým a jeho stylem: ty vidíš celek a možnost postupné opravy, on jede v režimu alarmu a hektické námahy.

Konec je pak pozoruhodně obyčejný: jdete ven, procházíte se po pobřeží, on mluví o prodavači jídla, kde si rád kupuje oběd. Žádné drama, žádné velké vyústění, jen běžná rutina. To může znamenat, že se ve tvé psychice vztah už neposouvá jen v rovině katastrofy nebo osudovosti, ale začíná se ukládat do realističtější, „lidské“ polohy: on jako člověk s úzkostí, s nervozitou, se snahou držet věci pohromadě, a ty jako někdo, kdo vidí jeho napětí, ale zároveň už se v tom nemusí úplně ztratit. Celý sen tak působí jako mapování: nejdřív rozvodněný svět, kde se lidé snaží chytat realitu kleštěmi, potom ochrana dítěte, a nakonec moře – širší prostor – kde se s ním setkáš ne v konfliktním boji, ale v obrazu jeho vnitřního neklidu a tvé snahy dát tomu rámec. V součtu to nevypadá jako sen o romantickém návratu; spíš jako sen o tom, že jeho chaos dokážeš vidět jasněji, s odstupem, a že tvá energie se přirozeně přesouvá od „řešení celého proudu“ k ochraně stability a k širšímu horizontu.