10. února 2026

Jak jsem nejela do kina

Chtěla jsem dnes večer jet do toho kina, ale musela jsem to odložit, protože mi Saša na den "vrátil" Idušku s tím, že jede někam s Marianem. Respektive s "Marianem". Na celý den a noc. Nevím, jestli si o mně myslí, že jsem nějaká tupější, ale přeci mu musí být jasné, že neustálé cestování někam s Marianem ("Marianem") není úplně důvěryhodná výmluva. Na druhou stranu - pokud by to byla pravda a vážně takto neustále někam cestoval s Marianem, asi to není úplně zdravý vztah. Alternativní vysvětlení je, že řeší něco, co není ani Marian, ale ani "Marian". To by mohl být nějaký supervýhodný business s kovářem, což teda good luck.

Ať už je to cokoli, důsledkem pro mě je, že mi to narušuje moje plány. I když evidentně Saša žije v představě, že bez něj sedím doma a nikam nechodím, není to tak úplně pravda. Tedy dneska místo kina budu dělat na nějakých zakázkách (abych si vyšetřila čas na kino na jiný den) a když už budu ve Žďáře, zajdu se podívat po nějakém rámu na ty pitomé puzzle, co se snažím už druhý den složit (no má to tisíc dílků, asi to nebude úplně záležitost jednoho večera).

S tím, jak se blíží Valentýn, mě čím dál intenzivněji ze všech různých kanálů bombardují reklamy. Nemůžu se podívat do e-mailu, abych tam neměla deset reklam souvisejících s Valentýnem, což mě celkem deptá. Nicméně když si to vezmu racionálně, za poslední rok či dva jsem stejně od Saši nic nedostala, tedy mi vlastně nemá co chybět. Na Instagramu jsem v reelsech spatřila zajímavou myšlenku, a sice že když nám skončí vztah a my se trápíme, je to často proto, že si představujeme, jaký ten vztah mohl být a jaký byl ve svých lepších časech, což se dá aplikovat přímo na můj případ. Když si s bolestí vzpomenu, jaké to bylo pěkné, když jsem měla někoho, kdo mi nějakým způsobem prokazoval lásku (a teď nemyslím zrovna materiálně na Valentýna, ale třeba pevným obětím, mazlením, pochvalou vzhledu nebo tak něco), vlastně je to v nějaké intenzivnější míře spíš tak dva tři roky dozadu.

Vlastně všechno souvisí se vším. Když jsem ještě cítila, že mě Saša vážně miluje a věnuje mi pozornost, byla jsem ochotnější pro něj více dělat. Když tenhle pocit vymizel, začala jsem být více frustrovaná z antikvariátu a neplacené práce. Mohla bych na to aplikovat Maslowovu hierarchii lidských potřeb, nicméně v jakémsi obráceném módu, protože když mi práce přestala saturovat moje vyšší potřeby (potřeba lásky, uznání, sounáležitosti), začala jsem se více soustředit na to, jestli saturuje moje nižší potřeby (tedy jestli mi poskytuje peníze na hypotéku, energie a jídlo).

Kromě Valentýna mi pořád často skáčou reklamy na různé rychlé půjčky, což nevím, jestli je něco, co mě má znepokojovat, nebo je to prostě náhoda. Vzhledem k tomu, že já takový obsah nemám důvod vyhledávat, na kontextovou reklamu bych to úplně neviděla. Samozřejmě to může mít nějaké jiné vysvětlení, než že to hledá Saša a proto mi to vyskakuje, a doufám, že to je právě tohle.

9. února 2026

Jak jsem byla trochu produktivní

Poslední dny jsem docela produktivní. Došly jsme s kamarádkou k názoru, že to souvisí s cyklem - a to jak období produktivity, tak období depky a neaktivity. Obvykle, resp. když neprožívám zrovna žádné extrémní životní období, tak se moje nepříznivá fáze cyklu projevuje tím, že jsem "přednasraná". Naštěstí jsem se za ty roky naučila tohle trochu krotit, takže moje přednasranost vypadá spíš jako pasivita, což je vlastně úporná snaha vyhnout se konfliktu. Naopak pozitivní fáze se obvykle projevuje tak, že jsem veselejší, optimističtější a připadám si úžasná, inteligentní a krásná. Teď, když mám složité životní období, je to spíš období aktivity, kdy skládám nábytek, puzzle, kreslím si, pracuji a uklízím. Trochu mi pomáhá to překonávat smutek.

Včera jsem skládala nábytek (pořídila jsem si do obýváku komodu, protože ta stará se mi začala rozsypávat, takže ji provizorně opravím a použiji jako úložný prostor do podkroví), dneska jsem začala skládat puzzle od ségry a pak jsem kreslila ty debilní ilustrace k rozcvičkám (doufám, že ta klientka už po mně nikdy nic chtít nebude), udělala jsem pár textů na objednávku a pak jsem si šla pochillovat do vany a vymýšlela jsem dovolenou na prázdniny. Na jarňáky mám vymyšlenou a zaplacenou tu Budapešť, o prázdninách bych ráda vzala děti někam k moři, ale zároveň mě to pořád táhne do hor. Nevím, kde se ve mně tyhle tendence vzaly, ale poslední rok nebo dva mám nějaké puzení k túrám v horách. Přitom jsem málem pošla už při "výstupu" k Notre Dame de la Garde v Marseille. Pár schodů a málem jsem poblila francouzskou kulturní památku.

Zadala jsem tedy ChatGPT prompt, aby mi našla nějaké hory pro lidi bez fyzičky, a poradila mi Dolomity. Podle fotek to vypadá celkem schůdně. Problém je, že dopravit by se tam bylo nutné nejspíš autem, nicméně kdybych jela hlavně v noci a vyhnula se nějakým velkým městům, tak by to mohlo být v pohodě. Další výhoda je, že to není tak daleko od Lignana a Caorle, což jsou shodou okolností destinace, kde jsem poprvé viděla moře.

To bylo někdy v roce 2016, kdy jsme tam jeli autem se Sašou. Neřekla bych, že to bylo před deseti lety... na jednu stranu je to tak vzdálené, na druhou stranu jako bych tam byla třeba před dvěma lety (jo, zní to jako blbost...). Pár dní jsme byli u kamaráda Paola, který už bohužel umřel, pak jsme přespávali ve stanu v kempu, který se myslím jmenoval Slunečnice (Girasole). Bylo to kousek od Lignana a byli jsme tam celkem dvakrát - jednou sami dva v roce 2016 a pak i s Lexou někdy v roce 2017 (shodou okolností cca devět měsíců před narozením Idušky), to jsme zapomněli doma hůlky od stanu a museli jsme spát jen na té plachtě a mně vlezli do chipsů mravenci. Tenkrát jsem z toho byla na prášky, ale teď je to celkem vtipná vzpomínka. 

Myslím, že by to bylo pěkné se tam podívat znovu. Byly tam krásné pláže a tak, možná bych teď v únoru sehnala i nějaké schůdné ubytování (přinejhorším to jistí Girasole). Když jsme tam byli se Sašou, udělali jsme si i výlet do Benátek. Denně jsme jedli pizzu za deset éček, to bylo taky prima.

Jak jsem dělala lasagne

Pustila jsem se dnes do testování svého strojku na těstoviny, který jsem si koupila před pár lety s vidinou toho, že budu dělat domácí pastu, ale pak jsem na to vůbec neměla čas. Pro začátek jsem chtěla dělat něco jednoduššího, udělala jsem teda lasagne. Na to, že to byla premiéra, se celkem povedly. Do Idušky padly jako Němci do krytu, Lexa pak ve dvou etapách snědl tři čtvrtě zapékací misky. Zkusím nadělat nějaké těstoviny do zásoby, třeba i s příchutí (našla jsem zajímavý recept na špenátové, rajčatové a mrkvové).

Měly jsme dnes s kamarádkou zajímavou konverzaci o mužském egu - došly jsme k tomu přes to, že měla schůzku s nějakým potenciálním nápadníkem, kterého potkala někde na sociálních sítích. Ukázalo se, že fotky, které jí posílal, byly silně zkreslující, respektive že byly vyfocené tak před dvaceti lety a dvaceti kily. Týpek ani výrazně nezjišťoval, jestli má o něj reálně zájem (ve světle nových skutečností samozřejmě ne), a hned do ní začal valit, jak se těší na intimnosti a tak. Trochu mi to připadalo, jako by se začala scházet s kovářem - ten má podobný vibe, respektive trpí pocitem, že každá žena by měla být šťastná z toho, že ji poctil svou pozorností, protože pro takovou mladou, inteligentní a energickou ženu není evidentně nic lepšího, než si začít s metrákovým, padesátiletým, toxicky maskulinním pakem, pro kterého je vhození špinavých ponožek do koše na prádlo vrcholným ponížením a vynesení koše vnímá jako souboj o dominanci se svou manželkou. Fujky. Doporučila jsem, ať zdrhá všemi směry.

To muži vůbec nepřemýšlí o tom, co vlastně můžou ženě nabídnout? Evidentně ne, evidentně jsou ženy pro řadu z nich jen nějaké podřadné nástroje, které přinášejí potěšení. Nevidím tam žádnou reflexi typu "Když už tedy nejsem zrovna Henry Cavill / miliardář, tak jí aspoň poskytnu jistotu, budu na ni hodný, pomůžu jí s úklidem, dám jí prostor, občas jí koupím kytku nebo udělám masáž...", nebo tak něco. Ne, je to jen "Blbka může být ráda, že klofla takového alfasamce, tak mi teď bude prát a žehlit.". Nehledě na to, že jsou to často lháři a pohádkáři (když už jsem u toho kováře, tak asi 10 minut mi trvalo, než mi Google prozradil, že jeho pohádky o úspěšném podnikateli, kterému jdou všichni na ruku, jsou spíš plky).

Ségra mi věnovala dva lístky do kina do Jihlavy, protože vzhledem k tomu, že její nejmladší dítě trpí separační úzkostí, nemůže je využít. Mám teď díky tomu příležitost zajít si na nového Avatara (a to dokonce dvakrát, hehe). Případně uvažuji o kombinaci Avatara a Norimberku, kde hraje můj oblíbený Rami Malek (mimochodem jsem nedávno s šokem zjistila, že hrál chudák ve Stmívání). Vzhledem k tomu, že mám teď hodně flexibilní pracovní dobu, můžu si zajet do kina prakticky kdykoli, kdy není doma Iduška (nechat ji doma s Lexou samotnou je poměrně rizikové). 

No a teď si jdu lehnout do svých péřových peřinek, protože zítra mě čeká překreslování pitomých rozcviček pro pitomou klientku.