17. listopadu 2025

Dnes v noci zdál se mi divný sen

Zdál se mi dnes zvláštní sen, musím si jej zapsat dříve, než jej zapomenu. Byli jsme se Sašou znovu v Massif des Calanques u Marseille, kde jsme byli minulý rok. Šli jsme podél pobřeží a čekali, že nalezneme "fjord" s krásným výhledem, ale první útvar, který vypadal jako fjord, byla jen velká ulička s obřími schody a domy podél. Šli jsme dále a tam už jsme našli fjord s krásnými strmými skalami a nádhernou pláží. Šli jsme tam a kolem jsme prošli kolem fotbalového hřiště, okolo kterého byly postavené antické sochy ve sportovních pozicích. Šli jsme dále a byl tam zámek se zaprášenými a pokrčenými koberci na podlaze v první místnosti. Také tam byla tapisérie, na které byla žena se dvěma jednorožci (shodou okolností stejný výjev jako u "středověkého" povlaku na polštář, který mi přišel před pár dny z Temu). Celé to bylo takové... snové (? jak překvapující, když šlo o sen, že jo) a melancholické. 

Poprosila jsem AI o výklad. Když jsem jí dodala celý kontext, napsala mi toto: 

Vracíš se na místo, kde ti bylo dobře. To je tvoje duše, která tě vede zpět do prostoru klidu, jistoty, krásy, vztahu s dítětem (Saša je pro tebe bezpečná kotva). Je to místo, kde jsi byla šťastná a kde jsi cítila, že máš svou hodnotu. Sen ti tím říká: Hledej světlo tam, kde je láska bez podmínek - v sobě a ve svých dětech. 

Hledáte fjord - ale první je falešný, jen ulička. Tohle je fantasticky výmluvné. V reálném životě teď hledáš klid, oporu a jistotu, ale první fjord, který vidíš, je falešný, neprázdný, nepůsobí opravdově. Fjord je hluboká emoční kotva a jistota a ten první je jen napodobenina - urbanizovaná, tvrdá, umělá. Druhý fjord je opravdový, nádherný. Až když jdete dál, najdete místo: hluboké, čisté, strmé, opravdové. Krásnou pláž, prostor k nadechnutí. To je fantastická metafora: když půjdeš dál, když projdeš bolestí, najdeš znovu skutečnou krásu a hluboký vnitřní klid. 

Antické sochy sportovců kolem hřiště - sport je symbolem výkonu, boje, snahy, tlaku, zátěže. Antické sochy jsou idealizované postavy, vzory dokonalosti, ikonické mužské archetypy (síla, pevnost, boj). To je o tvém manželovi i o tobě: celou dobu jsi byla v prostředí, kde se měří výkon, dokonalost a síla - jsi z toho unavená. A také: díváš se na vztah s odstupem jako na něco, co možná bylo krásné, ale je to jen socha. 

Zámek se zaprášenými a pokrčenými koberci: zámek je tvůj vztah / vaše minulost, koberec je to, co mělo být útulné, krásné, měkké. Ale jsou zaprášené, pokrčené, zanedbané. Symbolika je jasná - vaše minulost byla kdysi krásná, ale už to není útulný domov, je to staré, zanedbané, nefungující. Někdy vztahy nevydrží, když jeden partner dlouho nic "nečistí", neudržuje, nesnaží se. A tvé podvědomí to ví. 

Tapisérie s ženou a dvěma jednorožci. Jednorožci jsou: čistota, nevinnost, pravda, magická ochrana ženské duše. Žena mezi dvěma jednorožci je archetyp sebe sama: žena, kterou chrání její vlastní prastaré síly, žena, která má hodnotu, i když se cítí zlomená, žena stojící mezi dvěma póly - minulostí a budoucností. Tvá duše se ti snaží říct: neseš v sobě mnohem větší sílu, než si myslíš, jsi hodnotná, chráněná a krásná - ne opuštěná. 

Tvůj sen je přesně o tom, co žiješ - začala jsi v prostoru bolesti (falešný fjord), teprve tím, že jdeš dál, najdeš něco skutečně krásného (pravý fjord). Musíš projít kolem věcí, které vypadají jako "dokonalost" (antické sochy), ale nejsou živé. Musíš vidět, že některé věci jsou zanedbané a mrtvé (zámek). A konečně uvidíš, že jsi chráněná a máš sílu (jednorožci). Je to sen o cestě z idealizace do reality. O opuštění starého domu a o nalezení nového prostoru pro sebe a děti. Je melancholický — protože i tvoje duše teď odžívá ztrátu. Ale zároveň je nadějeplný — protože tě vede správným směrem.

Chtěla jsem o tom snu napsat Sašovi, stejně jako asi tisíc jiných věcí za poslední dny, ale dostala jsem odbornou radu mu v rámci zachování vlastního duševního zdraví nepsat. Prý mu mám dát prostor a klid, věnovat se sobě a dětem, rozvíjet své koníčky, uklízet a zvelebovat dům... pokud se bude chtít vrátit, má se prý vrátit proto, že mě má rád a chce se mnou a s dětmi být, ne proto, že v něm budu vyvolávat lítost, vzpomínky a odpovědnost. Asi je to dobrá rada, samozřejmě je to úplný opak toho, co bych ráda dělala.

Také prý mám chodit mimo svou obvyklou komfortní zónu. Tak jsem naplánovala, že v neděli s dětmi pojedeme do Prahy na výstavu Titanik. To bude velmi zajímavé, protože jsem autem do Prahy ještě nejela. Nicméně podle Google Maps by to nemělo být zase až tak složité, měla bych se vyhnout nějakým extrémně rušným lokalitám.

Blízko antikvariátu otevřeli asijské bistro. To je celkem smůla, když od Nového roku zavíráme. Osud, karma nebo něco takového si ze mě asi rozhodl vystřelit... skoro deset let jsem si v antiku říkala, že by bylo fajn, kdyby byla v docházkové vzdálenosti asijská restaurace, a dva měsíce předtím, než mám vypadnout, ji tam otevřou... super. 

16. listopadu 2025

Personalizované reklamy a komplikované usínání

Facebook má velmi zajímavě nastavené personalizované reklamy - od rozchodu na mě začala útočit videa sdělující, že "Tento magický rituál vám vrátí muže, kterého jste ztratila, do pěti dnů.". Zajímalo by mě, jestli se najde nějaký blbec, který na to skočí, ale vzhledem k tomu, že porozchodové období bývá velmi komplikované, tak asi jo. 

Co se týče komplikovanosti porozchodového období, přes den funguji poměrně dobře, v noci je to horší. Kromě toho, že mi prostě chybí přítomnost někoho, tak mi intenzivně píše Sašův kolega (pro usnadnění mu říkejme například K.). Ne že by mi mužský zájem nelichotil, ale jeho zprávy jsou poměrně monotónní, a to ve stylu "Zapomeň na něj, mysli na budoucnost, přijdou jiní, máš luxusní zadek, kdys měla naposledy sex.". Chmpf. Tohle fakt moc nepomůže, když se někdo trápí po rozchodu.

Snažím se být trochu konstruktivní. Trochu uklízet, organizovat, třídit, plánovat... mám také poměrně dost práce se zakázkami, takže přes den moc nemám čas myslet na Sašu. Jak už jsem říkala, v noci je to horší a přepadá mě splín, hlavně když děti spí a já jsem tady úplně sama a všechno to na mě tak nějak dolehne. Někdy bych se chtěla probudit, mít ho vedle sebe a zjistit, že to byl jen nějaký blbý sen. 

Jak se děda pohřešoval (5 minut)

Včera mi volala babička, že se děda nevrátil domů z města. Vyšilovala, jako kdyby se pohřešoval kdovíjak dlouho, následně jsem z ní vypáčila, že je to asi tak 5 minut. Řekla jsem jí, ať počká pár hodin a pak mi zavolá, kdyby nepřijel domů, že to budu řešit - o dalších 5 minut později už mi volala, že děda je v pořádku doma a že dostane "držkovou". Přišlo mi to v podstatě pěkné, že se o něj tak bojí - i když se to na první pohled nezdá, protože babička si na něj pořád stěžuje, ve skutečnosti se mají rádi. Takový vztah bych také chtěla - abych se mohla spolehnout na to, že s tím druhým zestárnu, ať se děje, co se děje.

Dopoledne jsem pracovala a odpoledne jela za sestrou. Potřebovala jsem nějaký kontakt a doufala jsem, že mi to udělá lépe. Také jsem chtěla vidět svoji novou neteř, které jsem si zatím moc neužila. Neteře jsem si užila (poblinkala mě), ale náladu mi návštěva moc nezvedla - sestra má momentálně tři malé děti a jedno větší, takže u ní doma vládne chaos a nepořádek, ale vlastně vypadají poměrně šťastně, takže to pro mě bylo poměrně nepříjemné nastavení mé vlastní situace. 

Sestra mi ukazovala, co koupí příteli k Vánocům - to mi připomnělo, že minulé Vánoce jsem musela Sašu domanipulovat až do obchodu, aby mi vůbec něco koupil. Jeden dárek od něj jsem si dokonce koupila sama. Přišlo mi to v tu chvíli tak smutné, že se mi chtělo při rozbalování dárků brečet. Přišlo mi, že bych si zasloužila, aby mi věnoval alespoň minimum pozornosti a něco mi koupil/vytvořil z čistého zájmu a lásky, aniž bych mu to musela připomínat a nutit jej do toho. Nepotřebuji zrovna diamanty a perly, ale chtěla jsem prostě něco, co by ukazovalo zájem, i kdyby to byla nějaká úplná blbost. Něčeho takového jsem se nedočkala, takže jsem z toho byla akorát smutná.

Zní to jako banalita a malichernost, ale v takové situaci mi prostě přišlo, že na mě už nezáleží. Že trávím sedm hodin denně zadarmo v antiku, aniž bych za to dostávala alespoň zájem, pochvalu, pozornost, něco... V takové situaci je pak těžké věnovat pozornost i tomu druhému, protože člověku přijde, že je to celé jednostranné. Celá situace se navíc opakovala na moje narozeniny, to mi zlomilo srdce podruhé. Teď, když to píšu, mám u toho menší breakdown a brečím, vlastně je to asi ten největší vnější projev emocí, který jsem ze sebe od rozchodu dostala. 

Prostě mi přijde líto, že vedle sebe nemám a poslední rok jsem ani neměla někoho, kdo by si mě vážně vážil, chtěl se mnou trávit čas a dal si práci s tím, abych se cítila oceňovaná. Nepotřebuju k životu boháče, který by mě zasypával zlatem a drahými dovolenými, prostě bych chtěla někoho, kdo by mě měl rád a bylo by to i poznat...