16. října 2025

Kam dál?

Stále přemýšlím, kam se v budoucnu ubírat. Saša po mně chce, ať mu sdělím své plány zejm. ohledně práce co nejdříve, což mi připadá poněkud nefér - jedním rozhodnutím mi de facto zkazil život a nyní mám druhý den po rozchodu vědět, co budu dělat?

Stále přemýšlím nad tím, jak si vysvětlit to, co se stalo, ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, docházím jen k tomu, že tentokrát to není moje vina. Jasně, mohla jsem se více starat, ale reálně - mohl to ode mě čekat? Bude to znít teď trochu malicherně, ale už minulé Vánoce jsem od Saši nedostala reálně jediný dárek. Totálně mě zazdil - jediný dárek, co jsem od něj dostala, jsem si koupila sama, protože by mi bylo před příbuznými trapně, že na mě manžel tak okatě kašle. To samé se opakovalo o pár měsíců později o mých narozeninách. Nejsem ten typ, co by čekal dárky za statisíce, v podstatě mi stačí, když si na mě někdo vzpomene a dost mě mrzí, že já si dala s vybíráním dárku takové práce, načež mi bylo odměnou v podstatě... nic, ani omluva nebo tak něco. 

Mám z toho pocit, že Saša nechápe, že když chce brát, musí také dávat. On jenom bere. Když si nevěděl rady s keramikou a nic nevydělával, nestěžovala jsem si, i když bych mohla. Zaznamenala jsem, že se mnou netráví žádný čas, nejezdíme na žádné výlety, nedíváme se na filmy, nesdílíme intimitu a vadilo mi to. Čekal, že ho budu podporovat, i když jsem sama podporu potřebovala. V takové situaci se člověk těžko nutí do toho, aby byl druhému bezvýhradnou oporou. Nemyslím si, že je to tak těžké, dát druhému najevo, že si ho vážíte a že jste rádi, že při vás stojí. Stačí jen "Promiň, rád bych ti letos koupil dárek k Vánocům, ale nemám na to peníze, vynahradím ti to jindy.". Nebo "Promiň, mám teď moc práce, rád bych s tebou trávil čas, ale až budu mít klid, dáme si společnou dovolenou.".

Stále mi z toho vychází, že problémem je on, ne já. Nezvládá se mnou komunikovat, chápat mě a být ke mně trochu empatický, na druhou stranu přesně tohle čeká ode mě. Jednostranný vztah je však problém, který nejde vyřešit tím, že prostě budu mlčet a čekat, co se stane a jestli se něco změní.

Vlastně od života zase tak moc nechci. Chci, abych měla někoho, kdo mě má skutečně rád a kdo je mi oporou, abych mohla být oporou já jemu. Doufám, že se jednou dočkám... 

15. října 2025

Trochu psychohygieny

Zrovna před pár dny jsem si říkala, že se mi rýsuje poměrně pěkná budoucnost. Druhé magisterské státní zkoušky úspěšně za mnou (po velkých průtazích ve studiu) a vzhledem k tomu, že se chystáme uzavřít antikvariát, těšila jsem se na to, že nebudu muset tolik pracovat a dosti se mi uleví po psychické i fyzické stránce.

Dosud jsme to totiž měli tak, že jsem v antikvariátu pracovala zadarmo. Šest hodin denně, každý všední den, s maximálně dvěma týdny dovolené za rok (a to někdy ani ne). Kromě toho jsem musela mít druhou práci, protože jsem platila polovinu výdajů v domě... Saša to argumentoval tím, že svou prací v antikvariátu de facto přispívám do domácnosti, jenže toto vysvětlení poněkud pokulhává, protože za prvé bych případný plat rovněž využila pro účely domácnosti (nejsem ten typ, který by to prošustroval), za druhé tím docházelo k situaci, kdy naše domácnost většinově žila z mé práce, což na mě vytvářelo nemalý tlak. 

Obvykle můj den vypadal tak, že jsem přišla domů z práce a znovu jsem šla do práce, do toho starost o domácnost (prádlo se samo nevypere, neposkládá, dům se nevysaje sám a tak), připravovat se s dětmi do školy... byla (a stále jsem) z toho strašně unavená a frustrovaná, protože kolem 30. roku věku si chce člověk občas něco užít, někam zajít, ne pořád jen sedět a pracovat a stresovat se o to, co bude. Dlouhodobý tlak se začal podepisovat na mém psychickém i fyzickém zdraví. Nedisponuji dostatečným psychologickým vzděláním, abych to dokázala naroubovat na nějakou diagnózu, ale označila bych to jako rezignaci. Když mi umřel otec, bylo mi to vlastně jedno (překvapivě sestra, která se s ním poslední roky vůbec nebavila, to odnesla mnohem hůře), snažila jsem se všechny negativní emoce vytěsnit... zato pitomé reelsy s kočkami na FB u mě slzy spustily naprosto spolehlivě, zajímavý. Po fyzické stránce se brzy přidalo hubnutí, nechutenství, nadměrné padání vlasů a neustálý pocit nevolnosti, občas prokládaný ranním blitím. Sociální vztahy prakticky na nule - manžel přišel z práce a šel si lehnout (krycí název pro "jdu zírat do PC / do mobilu"), když už se mnou mluvil, tak jenom proto, aby mi za něco vynadal. Zazdil moje narozeniny, výročí,... cítila jsem se osaměle a jako by na mně nikomu už nezáleželo.

Jak už jsem psala, jistým vysvobozením pro mě bylo ukončení antikvariátu. Pozvolna již téměř nevydělával, k tomu se přidaly stále nevýhodnější podmínky zaměstnávání brigádníků, další administrativa... rozhodli jsme se jej ukončit. Sice mi přirostl k srdci, ale poslední dobou jsem jej vnímala jako přítěž, která mi nic nepřináší, spíše mě stresuje. Saša začal více vydělávat s keramikou, doufala jsem tedy, že se zbavíme zátěže a bude nám volněji, bude občas i nějaká dovolená, výlet, muzeum a tak.

Bohužel to tak úplně nedopadlo.

Včera mi Saša oznámil, že se chce rozvést, protože náš vztah nikam nevede. V tom má asi pravdu, ovšem připadám si poněkud... využitě. Dokud neměl jistý příjem, nepředstavovala smutná a necitlivá manželka, která ale vydělává pro sebe i pro něj, a na kterou je možné hodit přebytečnou firmu, takový problém, ovšem jakmile se začalo dařit a jeho situace byla pevnější, smutná a necitlivá manželka asi musela jít stranou. Trochu mi to připadá, jako by mi způsobil problém (přepracování, vyhoření... ano, burnout bude asi ten správný psychologický pojem) a následně si jím odůvodnil, proč je lepší se mě zbavit.

Takže teď přemýšlím, co dál. Potřebuji se nějak znovu nastartovat.

1. února 2024

Co je nového

Ačkoli nemohu říci, že bych se aktuálně měla nějak extrémně špatně, nemohu konstatovat ani opak. Zejména poslední rok byl extrémní. Z toho mohu vyvodit jeden důležitý postulát:

⮕ Mezi výší příjmů a osobní pohodou není signifikantní souvislost.

Jasně, líp se brečí ve vile a Porsche, ale víte jak...

Nedávno mi umřel táta. Poslední rok s ním byl extrémně psychicky náročný. Byl už delší dobu závislý na alkoholu a měl s tím související zdravotní problémy, ale spadl do závislosti tak hluboko, že už jsme nevěděli, jak mu pomoci. Na jaře minulého roku skončil na ulici. Jeho rodiče se jej snažili ubytovat, ale moc se mu nepozdávalo, že by nemohl pít, tak od nich utekl. Následně dál obýval ulici s tím, že jsme mu kupovali jídlo a občas zavolal, abychom ho odvezli domů ze záchytky. Dvakrát týdně pro něj jezdila sanitka. To jsme se dozvěděli až z dokladů, které jsme našli v jeho pozůstalosti - před námi svůj zdravotní stav tajil. Stále tvrdil, že už se pět let alkoholu ani nedotkl. Tvrdil to i ve chvíli, kdy byl zlitý pod obraz. Jako abstinent a někdo, kdo není závislý, tohle nemám šanci pochopit. Nakonec ho jeho zdravotní stav dohnal - objevili mu rychle se rozšiřující útvar na mandlích, kvůli kterému už nemohl ani jíst (a pít), tedy dostal PEG. Pár dní na to umřel. 

Je k neuvěření, jak závislost na alkoholu lidi změní. Poslední rok vůbec nejevil zájem o rodinu, o bydlení, o jídlo, o nic... jen neustále sháněl peníze na alkohol. Svůj zhoršující zdravotní stav vůbec neřešil, nikomu o něm neříkal. Jedna z posledních věcí, kterou po nás chtěl, bylo, abychom mu dovezli do nemocnice tisícovku "na kafe". V jeho osobních věcech, které jsme dostali po jeho úmrtí, byly dvě flašky od vodky a placatka...

Není to můj jediný aktuální stresor a příčina depresivních stavů.

Lexa chodil minulý rok na kroužek v místním DDM. Po čase se u něj objevila neochota tam chodit - příčinou se ukázalo být to, že tamní vedoucí je proruský dezinformátor, který namísto relevantních informací cpe do dětí moudra typu "Ukrajinci jsou zmr.., doufám, že brzo prohrajou.", "Prezident je čů... a kolaborant." a podobně. Toto zjištění jsme oznámili vedení DDM - nejde o to, jakým tento člověk disponuje přesvědčením, ale o to, že ho (navíc velmi sprostým způsobem) cpe dětem, které se tam nepřišly naučit adorovat Rusko, ale získat novou dovednost. Vedení DDM nám řeklo, že o tomto problému již ví (!!!!) a že s daným člověkem rozváže DPP. Následně to začalo řešit i město coby zřizovatel - někteří rodiče totiž podepsali petici, aby vedoucí kroužku odvolán nebyl. Od té doby se nám město neozvalo a ten člověk tam vyučuje dál (a velmi pravděpodobně dál hlasitě adoruje Putina).

Tím město de facto dalo najevo, že když se skupina lidí shodne na tom, že určité problémové (až trestné) chování je v pohodě, tak je to vlastně v pořádku a nemusí se to řešit. Co na tom, že zařízení funguje z našich daní, co na tom, že na kroužek nemohou nyní docházet děti, které nechtějí poslouchat proruské žvásty - to je jedno, hlavně, že vedení DDM a rada města s tím nemají žádnou práci. Město se tak zachovalo velmi pokrytecky. Vyvěšují ukrajinské vlajky, posílají na Ukrajinu generátory, ale jakmile by měli udělat něco, co vyžaduje skutečnou osobní odvahu a angažovanost, tak couvnou. Zatímco na radnici visí ukrajinská vlajka, v zařízení zřizovaném městem nějaký dezolát huláká o tom, jak by měli všichni Ukrajinci pochcí... Neuvěřitelný... Nechci si představit, co by se stalo, kdyby na kroužek chtělo jít nějaké ukrajinské dítě.