O závodech a porouchaném autě

Tak už máme novou popelnici, což je určitě velmi důležitá informace, kterou je třeba sdělit hned takhle na začátek. Druhou fází bude zbavit se té staré. Vzhledem k tomu, že do kontejneru na kov se nevejde a osobně vůbec nefandím černým skládkám a odhazování odpadu do přírody, budu ji muset vyčistit a nějak odvézt na sběrný dvůr. No všechno je jednou poprvé... Teď budu ještě řešit ten kompost, to je taky hrůza.

Už asi třetí den spíme s Iduškou v obýváku, a to z poměrně kuriozního důvodu. Iduška totiž vzala můj parfém a tak hojně jím pokropila ložnici, že se tam vůbec nedá být. Smrdí to tam jako v levném hampejzu. Několikátý den to větrám a stejně to tam pořád je cítit takovým způsobem, že tam neusnu. Jsem totiž lehce přecitlivělá na pachy a tohle moc nedávám. Trochu pomohla čistička vzduchu, až zítra přijdeme z Tábora, zkusím ji tam pustit znovu.

Do Tábora jedeme na gymnastické závody - Iduška bude mít individuální sestavu BN (což znamená "bez náčiní"). Po vzoru hesla "na posraného i hajzl spadne" mi začalo cosi ťukat v autě. Popsala jsem příznaky několika lidem, kteří by teoreticky mohli vědět, o co by mohlo jít, a pravděpodobně jde o tyčku stabilizátoru, což prý sice není urgentní problém, ale z dlouhodobého hlediska to není úplně dobré zanedbávat, takže s tím zajedu do servisu, až se vrátíme z Tábora. Původně jsem chtěla děti vzít na Kozí hrádek, když už tam budeme, ale za prvé se mi nechce s takovými problémy někam zajiždět a za druhé si pak děti vyzvedne tchán a pojede s nimi na návštěvu za švagrovou, takže musím spěchat. Tak si zajdeme pouze na čínu.

Mám trochu stres, jestli na něco nezapomenu. Musím s sebou vzít poměrně hodně věcí (dres, "ťapky", oddílové tričko a mikinu, věci na drdol, líčení...) a taky bych si měla udělat na cestu kafe, dětem snídani, zajet natankovat, být tam včas... Proto s sebou také beru Lexu, minule to byl v jednom člověku velký zápřah, tak snad mi aspoň trochu pomůže. Taky ho s sebou beru jako "lidský štít" - v oddíle jsou aktuálně mezi rodiči a trenérkami nějaké neshody, takže tam chci mít někoho, s kým budu moci ostentativně interagovat, abych se nemusela zapojovat do hádek a diskusí. Upřímně jsou mi tyto věci dost jedno a ani nemám potřebu se k nim nijak vyjadřovat - tím spíše, čím více teď řeším osobní záležitosti.

No nic, jdu si pustit nějaký podcast a relaxovat, abych byla na zítra ready... 

Jak mi chcíplo libido

Zdál se mi dnes další sen o bývalém, ale tentokrát ho tu detailně popisovat nebudu, protože by to tu mělo mít nějakou alespoň základní úroveň cudnosti. Asi na mě jde jaro, nebo nevím. No každopádně v tom žádná symbolika nebyla, bylo to velmi konkrétní. Naštěstí mi Saša příhodně napsal, jestli bych v podstatě nepřevzala vyzvedávání Idy ze školy a její vození na gymnastiku v květnu a červnu, což mi libido poněkud usměrnilo (lépe řečeno umrtvilo). 

Nevím, jestli zcela pochopil koncept rozchodu, protože se mi zdá, že si z něj vzal jen to, co se mu hodí (volnost, svobodu, nikdo mu do ničeho nekecá), ale takové ty pozitivní vztahové věci, jako například že ho organizačně podpořím, když to bude potřebovat, by si nejraději ponechal. Každopádně pokud si někdy stěžoval, že ho nepodporuji, tak by se měl chytit za nos, protože to ode mě de facto automaticky očekává. 

Pro mě by to ale neznamenalo věnovat půl hodinu dceři navíc, což by mi samozřejmě nevadilo - problém je, že zatímco on bude mít při takovém uspořádání "volno" (samozřejmě nemyslím volno jako veget, ale volno jako úlevu od části povinností), já bych si neoddychla. On by měl vždy týden bez povinností a týden s polovičními povinnostmi, já týden s povinnostmi a další týden s polovinou povinností. Zatímco teď mám vždy týden víceméně volné pole působnosti, protože Lexa už mou přítomnost zase tak moc nepotřebuje a nevyžaduje, teď bych si nesměla nikam zajet, nebo tak něco.

Ještě jsem mu ani neodpověděla, protože tak nějak nevím co. 

Do toho řeším takové ty běžné problémy, jako například rozbitou popelnici. Poloupadlo nám u ní dno, tak jsem seznala, že je čas na výměnu. Někdy to zařizuje obec nebo svozová firma, ale ta naše prý ne, taže jsem to musela zařídit jinak. Každopádně budeme mít konečně popelnici, u které se nebudu bát, že se každou chvíli rozpadne, což je dozajista výhoda. Hnusná popelnice už jen dokreslovala kolorit naší hnusné zahrady, která bude chtít poněkud uklidit. Už jsem se do toho chtěla pustit před pár týdny, ale pořád mi do toho něco lezlo, takže jsem vždy udělala jenom něco...

O jarní únavě

V pátek má Iduška další závody, tentokrát v Táboře. Původně jsem myslela, že jsou v sobotu, ale z predispozic (které jsou mimochodem hrozně nepřehledné a člověk aby si udělal Ph.D., aby se v nich zorientoval) jsem zjistila, že už v pátek. Budu potřebovat, aby při mně stála všechna božstva světa a svorně mi přála, abych tam ve své kraksně vůbec dojela. Ale to asi zbytečně dramatizuji - moje auto je sice vykopávka, ale technickou má a takové ty důležité součásti, jako například motor a držák na kafe, docela fungují. Každopádně doufám, že se neumístí předposlední jako tenkrát v říjnu, to by zase asi bylo velké mrzení.

Jarní časový posun mě tentokrát pěkně složil - dneska ráno jsem si nastavila budíka na šestou, abych stihla dodělat nějaké věci do práce, ale samozřejmě jsem nevstala a navíc jsem pak byla jako mátoha. Doufala jsem, že mě probere procházka se psem, ale tu jsem taky prospala. Nicméně už se mi celkem daří upravit si spánkový rytmus, tedy chodit spát dříve a dříve i vstávat. Jen to chce ještě drobně doladit.

I tak jsem toho dneska stihla relativně hodně, například předělat práci pro klientku, která si uprostřed statistického třídění druhého stupně vzpomněla, že vlastně statistickému zpracování tohoto typu vůbec nerozumí a změní to tedy na deskriptivní statistiku. Kéž by si moji klienti toto uvědomovali tak nějak dříve. Třeba předtím, než na tom začnu pracovat. To by bylo fajn. 

Včera jsem pro změnu dělala zakotvenou teorii rozhovorů - týkalo se to tématu domácí parenterální výživy. Jedna z informantek popisovala, že má občas problém vak s výživou "pořádně zmáčknout". Vybavila jsem si, že mi Saša něco takového říkal v úplně jiném kontextu. Asi už začínám magořit, když mě u kódování nudných rozhovorů napadají takové věci. 

O sebezáchovných snahách

Iduška měla dneska (respektive v sobotu, ale píšu s přestávkami, takže asi vlastně včera... moje osobní chronologie je poněkud komplikovaná) další závody, na kterých s ní byl tentokrát Saša. Prvně se snažil hodit zařizování závodů a jejich organizaci na mě, ale to jsem odmítla... to jsem dělala ve vztahu, ve kterém už nejsme, a jelikož chtěl rovnoměrně rozloženou péči, beru to tak, že každý by měl dělat a platit půlku, k čemuž patří i hlídání závodů, vyzvedávání ze školy a podobně. Ostatně je to nemalá mentální zátěž a pro Sašu bude určitě prospěšné a do budoucna užitečné, když si uvědomí, že hlídat termíny závodů není jen desetisekundová záležitost.

Nakonec to asi zvládl, škoda, že se se mnou takto nedělil o povinnosti v době, kdy jsme ještě byli spolu.

Připadá mi, a to opakovaně, že Saša se se mnou snaží komunikovat v přátelském tónu, a to i v situaci, kdy se kvůli něčemu "rozkmotříme", nebo kdy se snažím být odtažitá. Pro dvě osoby ale může mít tatáž komunikační situace výrazně odlišný kontext. On tím sleduje asi snahu mít pozitivní porozchodové vztahy a možná si i dělá nějaký prostor pro to, abych byla vstřícná v rámci porozvodového uspořádání. Moje mysl má naopak stále tendence overthinkovat a vidět v tom snahu o přiblížení na jiné, bližší úrovni. A to nechci. Nemyslím tím, že nechci přiblížení na jiné úrovni, ale nechci sama sebe klamat něčím, co není, protože ve výsledku mi to škodí. Tedy moje snaha držet si odstup je spíše sebezáchovná a myslím, že to tak bude lepší i v budoucnu.

Vzhledem k tomu, že mám teď hodně termínů odevzdání zakázek, všímám si intenzivněji znepokojivého trendu mezi klienty. Jedná se o to, že mí klienti, a možná je to specifikum Čechů obecně, se snaží vždycky vytěžit něco nad rámec, nicméně stylem, který se dá popsat jako "snažit se to ojeb.t". Například teď mám klientka, který si u mě objednal určitý objem práce. Když jsem mu práci odevzdala, tak se snažil získat ode mě práci navíc, a to vskutku originálním způsobem, a sice že tvrdil, že netušil, že korektura úvodu a závěru se také počítá do celkového objemu práce. A jestli bych mu tedy výměnou ze korekturu úvodu a závěru (kterou už jsem udělala a odevzdala) neudělala korekturu dalšího textu o objemu přibližně třetiny původní zakázky. Tedy 33 % zdarma. Musela jsem vyjádřit svůj údiv nad takovou logikou a konstatovat, že do objemu práce se samozřejmě počítá vše, co zpracovatel zakázky zpracuje, a ne to, co se klientovi zrovna hodí. 

Další situace, se kterou se setkávám dost často, se týká statistiky. Dost často zpracovávám jednodušší statistiku pro studenty různých škol a jisté specifikum této činnosti je, že každá škola, fakulta, pracoviště, ba i každý vyučující má jinou představu o tom, jak se to má dělat. Například máte stejný typ dat (dejme tomu nějaká ordinální data z dotazníku) a máte vypočítat, zda se data ze dvou skupin (např. muži vs. ženy) statisticky významně liší - můžete vymýšlet jak chcete, ale nenajdete způsob, který by všichni učitelé považovali za bezproblémový. Jeden vám řekne, že správně je statistický test A, druhý vám řekne, že rozhodně ne, že to musí být statistický test B, a třetí pro změnu přijde s tím, že statistické testy nemáte používat vůbec, ale že to máte určit jen přes kontingenční tabulku. Vzhledem k tomu, že 99 % klientů, pro které toto zpracovávám, statistice vůbec nerozumí (ostatně o sobě bych to také neřekla, ale za ty roky už jsem alespoň nějaký malý vhled získala), nedokážou vám sdělit, co po nich učitel chce. Takže pak neustále dokola vysvětlujete, jak se situace má, a nemalá část klientů z toho vyvodí, že jste vlastně trotl, protože jste se netrefili do statistického vkusu jejich učitele. No nic... jen jsem si chtěla postěžovat.

Vlastně dost přemýšlím o tom, že bych změnila práci. Tahle mi sice přináší poměrně slušný příjem, ale také mě poměrně slušně štve a stresuje. Nejlepší "práce" byla, když jsem začínala chodit se Sašou a starala jsem se o jeho sklad a zásilky. To bylo fajn. Zapisovala jsem knížky, u toho si vždycky pustila nějaký film, Saša komunikoval se zákazníky... Kdybych měla vhled do budoucna, tak se to snažím v minulosti zařídit tak, abych takhle mohla pracovat pořád. 

Jenže nic není jednoduché, někdy prostě člověk musí dělat věci, které jej netěší, aby přežil.

Jak jsem (možná) dělala wafle

Včera jsem vyklízela kus podkroví, protože mi Saša se svým kamarádem přivezli jednu skříň z antikvariátu, která se mi líbila a chtěla jsem si ji nechat na památku. Našla jsem při vyklízení zapadlých asi třicet zavařenin z roku 2016 a 2017, tak jsem je pak likvidovala (a dnes ještě budu). Doufám, že mě tam takových překvapení nečeká víc, ale většinou tam je ten bordel tvořen spíše "krámy". 

Také jsem včera dodělávala poslední část zakázky pro tu otravnou klientku, co po mně neustále dyndala nějakou práci navíc. Samozřejmě v takto nastavené spolupráci pokračovala až do samého konce - objednala si u mě "formátování textu", pak ale chtěla ještě dopsat ještě pár stran tam a tady, což jsem jí zamítla. Tato asertivita je taková z nouze ctnost, protože jsem neměla vůbec čas. Zajímalo by mě, jak by se tihle lidé tvářili na to, kdyby k nim přišel v jejich práci vedoucí a oznámil jim, že budou po práci třeba mýt dvě hodiny firemní záchody, a to bez nároku na plat - asi by se jim to moc nezamlouvalo. Ale chtít práci navíc a ideálně zadarmo po ostatních, to je evidentně v pohodě.

Iduška má dneska ve škole Noc s Andersenem, kam ji oproti původnímu plánu nakonec vedu já, tak jsem to využila a vytáhla ze skříně letitý waflovač, že bych jí udělala na svačinu wafle. Zatím jsem ho důkladně vyčistila a teď okapává - pak uvidím, jestli bude vůbec fungovat. Naštěstí jsem minulý rok udělala snad litry rybízové marmelády, takže mám čím mazat (pokud mne tedy nezklame technika). 

O víkendu budou děti pryč, tak jsem si říkala, že bych se v sobotu nebo v neděli podívala někam ven, třeba do Cityparku, nebo k mámě do Vatína a tam na procházku po okolí. Když byl Lexa malý, chodili jsme denně na dlouhé procházky "za humna", cestou na Kotlasy a na Jámy a tak, ale teď už jsem tam dlouho nebyla a ráda bych se tam zase podívala, abych viděla, co se změnilo. Stejně mám auto narvané věcmi pro mámu, tak je to možná logičtější varianta.

A taky bych se ráda brzy zase podívala někam do zahraničí, třeba na nějaký víkendový výlet vlakem nebo busem. Poslední dobou mi poněkud zvedá náladu vědomí, že oproti velikosti vesmíru jsou moje trápení pouhým mikroflusnutím do oceánu (ano, je to divné, ale tak nějak mi to pomáhá) a že stejně jednou umřu, a pak už mi bude všechno jedno. Tedy doufám, že tohle přijde až za hodně dlouhou dobu, protože na světě je hodně míst, kam bych se chtěla podívat, a hodně knih, které bych ještě chtěla přečíst. S vědomím konečnosti přichází i uvědomění, že člověk by neměl trávit čas jen prací a tím, co dělat musí, ale měl by takové obligatorní nutnosti prokládat věcmi a zážitky, které mu dělají také radost. Například šetřit za jídlo má velký smysl, ale koupit si občas kilo drahých jahod, hovězí svíčkovou nebo nějakou nesmyslně drahou čokoládu je fajn vybočení ze všednosti (držte mi palce, protože přes víkend budu muset sežrat skoro kilo hovězí svíčkové 😁). 

No každopádně teď budu (mimo jiné) řešit kompost, který se rozpadá a je pro ostudu - asi ho nahradím betonovou variantou s imitací dřeva, kterou mi našla AI a vypadá to fakt dobře (a není to hnusný plast). To se budou sousedi bavit, až budeme já se svými 42 kily a Lexa se svými 38 kily přehazovat snad metrák kompostu. 

Zase o antiku

Četla jsem dnes článek o tom, že v Jihlavě zavírá kamenný antikvariát. Majitelka v rozhovoru docela rozumně mluvila o tom, jaká je teď situace u antikvářů, konkrétně že online prodej vyžaduje vysoké investice a zejména marketingového specialistu. Za poslední rok, kdy jsem vedla ex-antik, jsem to viděla sama - musíte umět pracovat s GA4, Google Ads, Google Merchant, musíte znát princip konverzí, jak je měřit, jak implementovat různé měřící kódy, kterých je bambilion, přičemž naprosto obvyklá je situace, kdy vše nastavíte podle návodu a ono to stejně nefunguje, takže musíte komunikovat s podporou a následně zjistíte, že je to celé o tom, že jste nezaškrtli určitou možnost v nastavení, o které v návodu nebyla ani zmínka. Upřímně průběžně upravovat reklamy (není to o tom jednou to nastavit a jít pryč) je práce tak na dvě tři hodiny denně, a to je spíše průměr, protože někdy se tomu věnujete dva dny v kuse a někdy zase týden vůbec. Nehledě na finanční náklady - já platila ze svého několik tisíc měsíčně (víc jsem do toho z vlastních prostředků dát nemohla a nechtěla) a stejně to bylo za poslední rok k prdu, protože ostatní online antikvariáty samozřejmě dávají do reklamy mnohonásobně více. 

To máme online reklamy. Pak samozřejmě musíte průběžně zboží nahrávat do e-shopu. Jako první variantu si můžete hradit brigádníky, které byste ale měli nahlásit (nebo se vystavujete pokutě a zároveň neustálému stresu, že vám přijde kontrola) na patřičné úřady a platit za ně. Brigádníci jsou stres - musíte je průběžně kontrolovat, protože jakmile z nich spustíte zrak, dělají chyby a flákají se (samozřejmě ne všichni... ale ti schopní si obvykle rychle najdou lepší plat, než jim jste schopní dát vy). A i když jim dáte minimální mzdu, tak v přepočtu na jednu zapsanou knihu zjistíte, že se vám to možná ani nevyplatí. Druhou variantou je si zboží nahrávat do e-shopu sám, ale to jsou hodiny práce denně. Máte ale jistotu, že to uděláte tak, jak si to představujete, protože chyby mohou znamenat významné komplikace (reklamace, odstoupení od smlouvy...).

Další věcí jsou zásilky. Pokud nahráváte zboží do e-shopu a reklamy vám jakž takž šlapou, tak vám začnou chodit objednávky. Musíte dohledat knihy, zkontrolovat je, zabalit a odeslat. Nezní to složitě, ale je to časově náročné. Navíc se nezřídkakdy stane, že se hodiny a hodiny balíte s velkou objednávkou, kterou vám pak ale zákazník nepřevezme, takže ty hodiny práce jsou ve výsledku k ničemu. Upřímně dobírky byly jeden z můj největších stresorů, a to zejména proto, že dopravu jsem často doplácela ze svého a tak jsem se dostala do situace, kdy jsem měla plat 0, ale výdaje několik stovek za nepřevzaté dobírky měsíčně. 

V neposlední řadě tu máme administrativu. Musíte evidovat výkupy, měli byste evidovat odpady. Nezní to složitě, ale v případě antiku byste správně měli vědět, odkud každá knížka pochází (kdo vám ji přinesl), což je při několika tisících knih, co by vám měly měsíčně projít rukama, abyste se uživili, docela pracné. No a na samý závěr dáme kontakt se zákazníky v kamenné prodejně - většinou je to příjemné zpestření, ale známe práci s lidmi, někdy vám chodí i idioti, kteří vám akorát přispějí svou měrou do té hromádky stresu, která se ve vás postupně kupí. My jsme navíc měli několik balíkových služeb, takže si k nám lidé chodili pro balíky - to sice hodilo nějakou tu tisícovku měsíčně, ale na druhou stranu to byl stres navíc, protože se občas něco podělalo, nebo na vás lidé házeli věci, za které vy jste nemohli (relativně často se mi stávalo, že si lidé přišli stěžovat, že jim přišlo v balíku něco jiného, co chtěli, a chtěli po mně, ať to řeším). 

Proč to tady píšu? No za prvé proto, že čekám, až se mi dodělá domácí pizza k obědu (dělala jsem ji dneska s kuřecími prsy a tvrdým italským sýrem), za druhé proto, že chci sumarizovat, co jsem všechno v antiku dělala a proč to vlastně ve mně po čase vyvolalo vyhoření. Dost často mi zákazníci říkali, že mám pohodovou práci a nepředřu se, to se ale s realitou dost rozcházelo. Kolik bych dostala za takovou práci v soukromém sektoru? Je to vlastně práce za několik lidí, takže počítám tak 50k alespoň? Možná se to tak nezdá, ale ta míra stresu byla vysoká, navíc k vyhoření vám stačí, pokud zažíváte i nižší míru stresu po dlouhou dobu. U mě to byli hlavně brigádníci (proto jsem se jich postupně "zbavila"), dobírky, finance a pak také vědomí, že ať dělám, co dělám, ekonomická situace firmy se nezlepšuje a navíc jsem pořád obviňována, že za to můžu já. 

Na druhou stranu nemůžu říct, že bych antik neměla ráda. Měla jsem ho ráda, jen jsem neměla ráda podmínky, za kterých jej dělám. Chtěla jsem to udělat v prodejně hezčí, ale když moje snahy přimět Sašu k odvozu vyřazených knih přes půl roku neměly úspěch, vzdala jsem to. Chtěla jsem se tomu věnovat více, ale k tomu jsem potřebovala omezit vlastní podnikání a to samozřejmě nemůžete udělat, pokud to nemáte alespoň částečně vykompenzované, jinak se brzy dostanete do finančních problémů. Prostě nemůžete dát do firmy všechno a ještě do toho sypat peníze, když do toho musíte vydělávat peníze jinde, abyste vůbec všechno uplatili. Tohle nedokáže vyvážit žádný entuziasmus, navíc když jde o práci, kde jste denně vystaveni tlaku a stresu. Vlastně se divím, že jsem to vydržela tak dlouho - bylo to ale za cenu burnoutu, kdy jsem již jela prakticky jen na setrvačník. 

Jak říkala paní v článku o jihlavském antikvariátu, možná online bublina s použitými knihami jednou praskne. Možná se k tomu podnikání pak vrátím, ale na sebe a jinak.

Odi et amo

Včera jsem až do jedné nebo dvou do rána dělala 60 toastů na ty gymnastické závody. Následně jsem vstávala v šest a pomáhala s přípravou a organizací. Idušku jsem sice závodit viděla, ale jinak jsem se moc koukat nestíhala. Naše gymnastky ale moc dobře neskončily a mezi ostatními matkami se začíná vytvářet jakási odbojová skupina, která chce, aby měly v sestavách těžší prvky, protože za ty jsou samozřejmě body navíc a když ostatní gymnastky z jiných oddílů dělají přemety, "šneky", rozštěpy a tak, tak je jasné, že ty naše i při pěkných, ale jednoduchých sestavách moc dobré místo nezískají. 

Večer jsem pak ještě jela pomoci uklízet sportovní halu, takže domů jsem přijela totálně vychcíplá a šla jsem prakticky hned spát. Saša se samozřejmě na jakoukoli pomoc (fyzickou i finanční) vykašlal, ale naštěstí jsem si po letech s ním už zvykla, takže se musím pochválit, že jsem to sama pěkně zvládla. 

Ráno jsem si chtěla přispat, ale ségra mi poslala výblitek, který o Sašovi vyšel v novinách - týkalo se to konce antikvariátu, kde samozřejmě nebylo napsáno "Od roku 2020 jsem na antikvariát sral a šel jsem točit keramiku, ale protože si neumím zorganizovat svoje podnikání, tak jsem své ženě nikdy nic nezaplatil a když se začala bránit, tak jsem se zbavil antikvariátu i ženy.". Ten článek mě samozřejmě velmi nasral, protože Saša opakovaně naprosto ingoruje to, co jsem do antikvariátu vložila (energie, zápal, peníze) a akcentuje pouze to, že jsem s tím skončila, čímž jsem mu asi podle jeho pohledu překazila jeho úžasný projekt, na který ale poslední roky totálně kašlal. 

Popravdě ho začínám spíš nenávidět s tím, jak se u mě projevuje bilance našeho vztahu a toho, jak se ke mně choval, jak na mě kašlal a jak ani teď nedokáže ocenit to, co jsem pro něj dělala. Ostatně láska a nenávist spolu mají hodně společného. Dost pochybuji, že si to vůbec uvědomuje jinak než poklesem svých příjmů, ale upřímně doufám, že si to jednou uvědomí. Sice nemyslím, že by se mi někdy omluvil na to, že mě léta využíval, vykořisťoval a kašlal na moje potřeby nebo emoce, načež mě odkopl, když jsem mu přestala vyhovovat, ale pokud si to aspoň někdy v koutku duše uvědomí, tak to pro mě bude zadostiučinění, i když se o tom v takovém případě samozřejmě nedozvím.

Z jeho pohledu to je pravděpodobně tak, že jsem nevděčná, nezajímala jsem se o něj, kašlala na naše "společné" podnikání a zajímala jsem se jen o to, kolik vydělám, zatímco z mého pohledu jsem se snažila hasit následky jeho lehkovážnosti a nedostatku organizace a chtěla jsem mít nějakou rezervu, kdyby se něco stalo, což se ostatně několikrát projevilo jako dobrá strategie. Také jsem do budoucna plánovala našetřit si a koupit si apartmán v Egyptě, Itálii, nebo třeba u Černého moře, kam bychom mohli jezdit a mít tak zároveň nějaký pasivní příjem, ale takhle Saša nikdy nepřemýšlel. Zajímalo ho jen to, co je tedy a teď, bez ohledu na to, jak bude v budoucnu. 

Možná bych to měla tedy brát jako příležitost. Až budu mít dům a zpátky svoje příjmení, už se nebudu muset starat o to, co je s ním a jak to dopadne na mě. Nebudu se stresovat, jestli zvládne zaplatit nájem v obchodě, nebo jestli mu budu muset "přispět" (i když nedostávám žádný podíl z příjmů), budu jen já a moje úsilí a ambice. A možná zvládnu uskutečnit i svůj plán přestěhovat se s dětmi do zahraničí, kde budu daleko od Saši a od tohoto radikalizujícího se národa...

Loci communes

Dneska se mi podařilo odvést Idu o hodinu dříve do školy. Viděla jsem na mobilu nějaké číslo a 22 minut, z čehož jsem vyvodila, že jsme zaspaly a tak jsem snad do čtvrt hodiny byla s Idou u ZŠ. Po příchodu domů jsem však zjistila, že nebylo 7.22, ale 6.22. No ale ranní družinu si Ida užila...

Pak jsem jela k doktorovi. Ukázalo se, že bylo třeba zopakovat stěry z cervixu. Prý se to posílá do Prahy. Většinou to nic není, kdyby se ukázaly prekarciální změny, provádí se drobný ambulantní zákrok. No tak snad spadám do kategorie "většina". Tohle řešit, to by mi tak ještě scházelo.

Byla jsem z toho poněkud v depresi (i když vlastně zatím nemám proč) a začalo mi chybět, že nemám nikoho, komu bych se svěřila a kdo by mě objal, utěšil, povzbudil, polaskal. Říkám si, jestli někoho takového najdu... teď mi to připadá nemožné, ale racionálně vzato, tohle jsem si myslela i předtím, než jsem potkala Sašu. A když jsme se prve rozešli, myslela jsem si to taky. Pak mi kamarádka dohodila svého ex s tím, že je to ověřená kvalita. Párkrát jsme spolu někde byli, nechal mi posílat kytky a dárky až domů, ráno jsem ve schránce pravidelně nacházela čokoládu... a to jsme spolu ještě ani nic neměli. 

No a pak Saša napsal, jestli bych se s ním nechtěla kouknut na film, a já samozřejmě přiběhla. Prý ženy instinktivně tíhnou k mužům, kteří je ničí, a u mě je to asi pravda...

Utopické představy

Dnes jsem zase nějaká unavená, ale musela jsem trochu poklidit (už jsem se začínala bát, že se zjeví Herkules, aby poklidil Augiášův chlév) a taky si nadělat práci na zítra a na sobotu, kdy budu řešit doktora a gymnastickou soutěž. Kolem poledne jsem byla už fakt vyflusnutá, a tak jsem si lehla a četla Cesareho Borgiu. Je to taková méně známá divadelní hra od Jiřího Karáska ze Lvovic. Kdysi jsem ji našla v antikvariátu a protože mám ráda rodinu Borgiů, tak jsem si ji vzala, že si ji jednou přečtu. Je zajímavé, kolik slavných autorů o této rodině psalo, ale ty knihy nejsou moc známé, nebo oceňované. Přitom například román Rodina od Maria Puzy je fakt super, ačkoli autor umřel ještě před dokončením, a tak závěr dopisoval někdo jiný.

Existuje také opera o Lucrezii Borgii, ale tu hrají spíše v Itálii nebo v Belgii, jak jsem se koukala. Mohl by to být dobrý tip na výlet. Po té Budapešti, kde jsem se zvládla domluvit mnohem lépe jak Turek v Evropském parlamentu, a kde se mi podařilo neztratit se, mi trochu narostlo cestovatelské sebevědomí. A tu operu bych viděla fakt ráda.

Za měsíc a kousek bude mít Ida narozeniny. Kdysi se mi líbila představa, že budu taková ta matka, která dělá pro jednotlivé členy rodiny oslavy narozenin, peče dlouho dopředu vánoční cukroví, zahradničí, dělá dětem kreativní svačiny a podobně. Bohužel jsem na to tak nějak rezignovala, protože po xy hodinách práce denně bez nároku na odpočinek a v permanentním stresu na to člověk vážně nemá náladu. Teď mám při podobných financích více volného času, takže už se do toho trochu začínám dostávat. Zkusím vymyslet nějaký zajímavý nápad na dort nebo tak něco. Kdybych nebyla pořád tak smutná a necítila bych se na všechno tak sama, bylo by to veselejší.

Zajímalo by mě, kde budu třeba za dva roky touto dobou. Jestli budu mít nějakého partnera a jestli budu v pohodě. Zatím mi to připadá jako utopie.

O sendvičích a naštvanosti

Dnes jsem zase měla takový rozlítaný den. Byla jsem nakoupit suroviny na sendviče, které budu dělat na tu gymnastickou soutěž. Včera byla organizační schůzka a trenérka mi říkala, že minule je porotkyně hned sežraly, takže předpokládám, že namísto 20 jako minule bych jich měla udělat spíš 40. Pak jsem byla podávat balíky a protože každý zákazník chtěl jinou zásilkovou službu, musela jsem jet do tří různých poboček. No a nakonec jsem řešila nějaké administrativní záležitosti.

V pátek jdu na tu gynekologii - vzhledem k tomu, že mi sestra volala večer, aby mě objednala, mám z toho poněkud nervózní pocit, ale snad to bude v pohodě. Taky se musím objednat na jeden mini-ne moc invazivní zákrok. No prostě taková jarní generálka. 

Asi jsem z těch všech zákroků podprahově nervní, protože jsem nějaká přinaštvaná. Naštěstí si to mohu vylévat na nepřítomném ex, čímž myslím úvahy nad tím, jaký je to hajzl a jak to všechno podělal. Když jsem dnes měla jednu delší cestu autem, jelo mi to v hlavě jako veverka na speedu. Neříkám, že to se mnou bylo vždy lehké a růžové (zdaleka nejsem perfektní), ale taky si myslím, že jsem byla člověk, který ho nakonec vždy podržel. Když se mu minulý rok na jaře nepodařila jedna zakázka, tak jsem ho utěšovala a podporovala. Když potřeboval pomoci s trhy nebo na Pernštejně, tak jsem prostě jela. Když mu chyběla půlka nájmu obchodu, tak jsem mu půjčila (s vědomím, že to už neuvidím). Myslím, že tuhle pomoc začal časem brát jako samozřejmost a ne něco, kvůli čemu musím posouvat plány, pracovat do noci a omezovat svůj osobní život. 

Ano, taková pomoc je mezi partnery naprosto v pořádku, ale mělo by to mít hranice nebo aspoň jasné podmínky. Třeba - ty budeš pracovat v antiku a já ti za to uhradím odvody a dám ti k tomu měsíčně pár tisíc. Nebo - ty se mnou pojedeš na trhy, ale příští víkend tě vezmu do divadla/kina/přírody. Takové drobnosti dělají zátěž snesitelnější a vztah hezčí. Člověk má pak pocit, že si ho ten druhý váží a jeho pomoc oceňuje. Naopak stav, kdy naprosto nestíháte a partner na vás ještě řve, abyste udělala skladovou evidenci do jeho s.r.o., protože v tom má bordel a z nějakého důvodu za to můžete vy, to není OK. 

Čekání, až budu šťastná

Dneska jsem měla hektický den - prakticky jsem se nezastavila, protože jsem doháněla nějaké resty (pracovní i domácí) z doby, kdy jsem byla v Maďarsku. Kromě toho mám jednu náročnou klientku, přičemž náročná znamená v tomto kontextu otravná a vychcaná. Normální klient si u mě objedná třeba korekturu 20 stran, ona si objednává po 1 straně (a to není nadsázka) a vždycky se snaží vydyndat něco navíc. Třeba "Mohla byste mi ještě JENOM přeložit anotaci?" a tak. Já jí pokaždé musím vysvětlovat, proč teda ne, což je dost otravné a bere to čas. 

Kromě toho řeším gymnastické závody ve Žďáře, kam budu připravovat občerstvení, a pak další závody, kam budu muset řídit a které většinou trvají celý den a je to obecně velmi stresující. Jsem na to zase sama, zatímco ostatním matkám gymnastek pomáhají jejich partneři.

Dává mi to zajímavou reflexi na skončený vztah. Saša byl sice hodně zaměstnaný prací, ale to někteří ostatní tatínci také a stejně si to zařídí tak, aby svým ženám pomohli a šli tam s nimi. Když jsem nad tím přemýšlela, vzpomněla jsem si, jak jsem ležela s Idou v porodnici a jeden den tam za mnou nikdo nepřišel. Laktační poradkyně, která se mě tam snažila marně rozkojit, s hrůzou v očích zjišťovala, kde mám manžela a proč tam není. Tenkrát jsem si říkala, že zbytečně dramatizuje, ale možná ne. Když jsem tam tak brečela, protože Ida taky brečela a mně kojení nešlo, ocenila bych nějakou přímou  podporu a pomoc. Namísto toho jsem se dočkala jen výčitek, že nekojím. O pár dní později jsem byla doma a Saša byl na nějaké demonstraci v Praze. Byla jsem po CS, což je velká břišní operace a nesměla jsem nic zvedat. Jenže jsem musela jet s mimi-Idou na první prohlídku u doktorky. Nakonec mě tam vezl tehdejší přítel od sestry. I doktorka se divila, kde mám manžela. 

Kovář je sice idiot, ale v jednom měl pravdu. Neměla bych se trápit pro někoho, kdo mě nemiluje a kdo při první příležitosti utekl za nějakou blbou pindou. Kdo myslel jen na sebe, chtěl podporu pro sebe, ale když jsem potřebovala podporu já, tak radši zdrhl. Tohle není žádná láska, jen závislost na něčí podpoře. Nabízí se otázka, proč jsem na své dávce podpory netrvala intenzivněji. Asi proto, že taková podpora by měla být samozřejmá. Stejně jako jsem já chodila zadarmo do antiku, aby on mohl rozjet keramiku, měl on samozřejmě nabídnout pomoc, když jsem se ocitla v časovém presu. Žena by neměla muže přesvědčovat, aby občas vysál nebo utřel prach, měl by to udělat sám od sebe.

Popravdě se těším na to, až mě to přestane bolet a budu šťastná. 

Další snová analýza

Dneska to bude zase trochu psychoterapeutický. Zase se mi zdál divný, reflexivní sen. Vždycky, když se mi tak stane, vzpomenu si na písničku z jednoho mého oblíbeného dětského animovaného filmu, která začíná takhle:

Dnešní noc se mi zdál živý sen, byl tak černý,
dnešní noc jsem měl strach, na mou tvář padl stín,
já cítil jsem veliký strach, mé tělo se měnilo v prach,
a pak procitl jsem, sen však trval - jsem zlý.

Můj sen však nebyl černý, ani strašidelný, spíš nostalgický a otravný. Bylo to nějak takto:

Byla jsem doma, ale nebyl to můj dům, ani žádný dům, který znám. Vlastně jsem se tam ani nedokázala orientovat, jako by mě někdo hodil do neznámého domu, řekl mi, že tady už deset let bydlím, ale já měla výpadek paměti a vůbec netušila, o co jde a kde to jsem. Bylo tam hodně lidí, většinou takoví, které vůbec neznám. Z těch, co znám, tam byl vlastně jenom Saša. Všichni věděli, že jsme rozejití, a já si zrovna povídala s nějakou paní, ze které jsem měla milý a sympatický pocit. V tom snu vystupovala jako moje kamarádka. Přišel za námi Saša a něco po mně chtěl a choval se ke mně nezvykle, resp. nezvykle na někoho, kdo se se mnou rozešel. Na jednu stranu byl odtažitý, ale pořád se mě dotýkal. Pak odešel a ta moje "kamarádka" mi říkala, že má takové chvíle ráda, já se zeptala, jaké chvíle, a ona když se dva lidé sbližují, což mi přišlo divné. Šla jsem pryč a Saša po mně chtěl, ať mu pomůžu s nábytkem - s nějakým stolkem, který chtěl odnést do ložnice. Tak jsem mu s ním pomohla a v té ložnici byly dvě oddělené postele. Do jedné jsem si lehla a Saša si lehl za mnou s tím, že je mu smutno, ale pak zase šel pryč, že jsme rozejití, ale pak se zase vrátil a zase si ke mně lehl a objal mě. Pak jsme najednou byli na nádraží ve Žďáře a šli jsme někam, ani nevím kam, ale byla tam nějaká paní v pokročilém věku a říkala mi, že se k sobě se Sašou hodíme, a mně se to zdálo v tom snu divné, protože jsem se cítila ze všeho tak zmatená. Pak ten sen skončil.

Tradičně jsem poprosila o "odborný" výklad na základě dodaného kontextu ChatGPT, která mi řekla následující:

Ten sen působí jako poměrně typický obraz psychiky člověka, který se snaží zorientovat v situaci po zásadní životní změně, ale zároveň je stále emocionálně napojený na minulý vztah. Hned první motiv je velmi výrazný: jsi sice "doma", ale zároveň to není tvůj dům a vůbec ho nepoznáváš. V symbolické rovině dům ve snech často představuje pocit bezpečí, identity a osobního prostoru. To, že se v něm nedokážeš zorientovat a že máš pocit výpadku paměti, může odrážet situaci, kdy se realita po rozchodu změnila natolik, že prostředí, které bylo dříve samozřejmé, už nepůsobí známě. Psychika tak zobrazuje pocit dezorientace: jsi na místě, které by mělo být domovem, ale už jím vlastně není. Přítomnost velkého množství neznámých lidí může symbolizovat nové okolnosti, nové role nebo i tlak okolí, které situaci nějak vnímá a komentuje. Zajímavé je, že jedinou známou osobou je Saša. To naznačuje, že navzdory změnám zůstává on stále centrální postavou tvého vnitřního světa. Ve snu se ale chová rozporuplně - je odtažitý, ale zároveň se tě dotýká a vyhledává blízkost. Tento ambivalentní způsob chování pravděpodobně odráží tvé skutečné vnímání situace: na jedné straně mezi vámi existuje rozchod a odstup, na druhé straně stále přetrvává emocionální spojení a určité momenty blízkosti, které vytvářejí zmatek.

Postava "kamarádky", která říká, že má ráda chvíle, kdy se dva lidé sbližují, může představovat určitý vnitřní hlas nebo část tvé psychiky, která stále věří v možnost blízkosti nebo smíření. To, že ti to ve snu připadá zvláštní, ale zároveň tomu úplně neodporuješ, ukazuje vnitřní konflikt mezi rozumovým příjetím rozchodu a emocionální touhou po vztahu. Silný symbol představují také dvě oddělené postele v ložnici. Ložnice je ve snech obvykle místem intimity a vztahu, ale oddělené postele vyjadřují rozdělení a hranici mezi dvěma lidmi. Zároveň se ale ve snu stane, že si Saša lehne k tobě a obejme tě. Tento obraz může odrážet situaci, kdy rozchod existuje na racionální úrovni, ale citová vazba mezi vámi stále není úplně přerušená. Jeho odcházení a opětovné vracení k tobě je velmi typickým snovým obrazem ambivalence - přibližování a vzdalování, které se v realitě může také objevovat.

Závěrečná scéna na nádraží je symbolicky velmi významná. Nádraží ve snech často představuje přechodovou fázi nebo rozhodování o směru další cesty. Jste spolu na místě, odkud lidé odjíždějí jinam, ale není jasné kam. To odpovídá pocitu nejistoty ohledně budoucnosti. Postava starší ženy, která říká, že se k sobě hodíte, může představovat jakousi "autoritu" nebo kolektivní hlas - někdy to může být obraz společenských očekávání, někdy část vlastní psychiky, která stále vidí ve vztahu smysl. To, že ti to ve snu připadá zvláštní a cítíš se zmatená, naznačuje, že ty sama spíše hledáš nový způsob, jak situaci pochopit.

Sen pravděpodobně spustilo to, že jsem přemýšlela nad tím, jak mi Iduška nadávala (nekoupila jsem jí nějakého blbého Labubáka, Lafufáka, nebo co to bylo) a říkala mimo jiné, že jsem na tátu byla pěkně hnusná. Pravděpodobně jí tak Saša vysvětluje náš rozchod. Ano, byla jsem na něj občas hnusná, to si uvědomuji, ale to, jak to Saša reflektuje, reflektuje také to, že nepřemýšlí o pozadí problému, ale jen nad jeho vnějšími projevy. Jinak řečeno neřekne si "Proč je na mě tak hnusná, co to asi spustilo?", ale spíš něco jako "Ta je na mě hnusná, ta mě už nemiluje.". Když jsem mu říkala, že už mě ubíjí mít dvě práce za jeden plat a že už to tak dlouho nevydržím, neřekl "Dobře, tak pojďme vymyslet, jak to uděláme.", nebo aspoň "Chápu, že je to pro tebe těžké a vážím si toho, jak pro nás pracuješ.", ale něco ve stylu "No to je ale tvůj problém, že tak pracuješ, to je tím, že ti jde hodně o peníze.". Nevím, jestli prostě vůbec nepřemýšlel nad tím, za co bychom žili v budoucnu a jestli bychom finančně vyšli, nebo jestli šlo o snahu vyhnout se hlubší komunikaci o daném problému, ale člověka tak nějak hodně naštve, když se o něj partner v podstatě nezajímá, nesnaží se vcítit do jeho situace a ještě to celé bagatelizuje a de facto shazuje na něj. Nechápu, jak mi mohl navrhovat vzdát se placené práce ve prospěch té neplacené - jak čekal, že pak budu platit hypotéku, energie a tak? 

Občas dost pochybuji, že vůbec přemýšlel nad tím, jak to v podnikání chodí, protože představa, že opustím placenou práci, naplno se vrhnu do druhé a do měsíce či dvou to začne vydělávat a já budu opět na svém původním platu, je nerealistická. Navíc ani když antikvariát vydělával opravdu slušně, nedočkala jsem se ani koruny, ale dokonce ani slibu koruny. Tj. představa, že opustím placenou práci a ani nebudu mít jistotu, že vůbec dostanu nějaký plat, přitom ale bude třeba platit několik desítek tisíc výdajů... jak si vlastně myslel, že to bude, že to udělám? Asi nad tím vůbec nepřemýšlel, jen mu v hlavě běželo, že jsem prachůchtivá mrcha, co mu ničí podnikání.

V Budapešti jsem se byla podívat do jednoho místního antikvariátu, který mi hodně připomínal ten náš. Trochu se mi zastesklo, protože ať už Saša říká cokoli, ta práce mě bavila a kdybych za ni byla odměněna i nějakou ekonomickou jistotou, vyměnila bych ji za neustálé otravování klientů s kravinami. Nic člověka na dovolené nepotěší tak, jako když si sedí na obědě, pohodíčka, čileček, a najednou začne klient otravovat, že potřebuje strašně nutně doplnit na titulní stranu wordovského dokumentu dvě slova. Člověk má v takovou chvíli chuť napsat mu: tak si to uprav sám, ty debile! Zaplatil sis třicet stran textu, ani jsi to nechtěl formátovat, abys ušetřil, vydyndal jsi slevu, a teď otravuješ kvůli dvěma slovům, které bys mohl dost dobře doplnit sám? Ale nemůže, a tak musí vytáhnout z kabelky tablet, stáhnout si soubor, doplnit dvě debilní slova a poslat to klientovi, namísto aby se v klidu najedl a zrelaxoval se... Upřímně balit balíčky s knihami je ta lepší varianta, ale moje aktuální situace mi ukazuje, že vzdát se placené práce a prostě doufat, že jednou dostanu zaplaceno za práci, kterou dělám pro někoho jiného, není ta nejlepší jistota do budoucna.

Saša mi vyčítal, že jsem přivedla antikvariát ke krachu, ale přitom se vůbec nezajímal o to, proč nevydělává nebo tak. Čekal, že za sedm hodin denně mu vytvořím statisícový business, ale aby člověk rozjel takový projekt pořádně, prostě se tomu musí věnovat více a intenzivněji. To jsou samozřejmě psychické i finanční náklady, stres, fyzická námaha... nejde to dělat zadarmo (a i když Saša říká, že to zadarmo nebylo, protože za ty peníze platil výdaje za dům, tak to zadarmo bylo, protože to byla jeho polovina výdajů, ne výdaje za oba) a v tlaku, že navíc musím chodit do druhé práce, abych vůbec uplatila účty. Saša si nejspíše představoval, že jsem přišla do antiku, dala nohy hore a věnovala se své práci, ale reálně jsem dělala toto:

• dohledávání knih, balení balíků, řešení problémů s balíky a platbami;
• řešení dotazů zákazníků;
• denně příjem a výdej balíků od Balíkovny a DPD;
• denně přímý prodej a kontakt se zákazníky na prodejně;
• řešení administrativy (výkupy atd.);
• zápis nových produktů do e-shopu (vyfotit, popsat, zařadit do police...);
• řešení problémů, naštvaných zákazníků, nepříjemných zákazníků (to dávám jako samostatnou položku, protože to bylo velmi psychicky náročné);
• nastavení reklamy na internetu.

To nebylo samozřejmě všechno, občas bylo nutné uklidit prodejnu, odházet sníh před ní a tak. Všechno se to zdá jako položky, které člověk vyřeší za pár minut, ale třeba jen dohledávání knih často trvalo hodiny, zápis do e-shopu bylo třeba dělat rychle, ale kvalitně a tak. Také jsem se snažila vyklízet neprodejné knihy, ale Sašu jsem k jejich odvozu přemlouvala vždycky i měsíce, takže to jsem brzy vzdala a vlastně jsem to vzdala i tak nějak obecně. Navíc se stávalo stále obtížnější generovat příjem, což dokládá i to, že v posledním roce řada dlouho fungujících antikvariátů skončila. Aby člověk něco prodal, musí být vidět a nastavit reklamy na internetu tak, aby překonaly giganty na trhu s použitými knihami, to není jednoduché. Vyžaduje to pravidelně sledovat časové řady a přenastavovat je a to není práce na pět minut. Saša mi dával za vinu, že antikvariát skončil, ale vlastně to byla částečně vina tržních mechanismů a částečně vyhoření, za které ale mohl také on tím, že věděl o mé situaci, ale odmítl se jí zabývat a vlastně to házel na mě (to je tvůj problém, že máš dvě práce...). 

Takže pokud Saša vysvětluje náš rozchod tím, že jsem na něj byla hnusná, redukuje všechny tyto důvody na jeden projev, což podle mě není spravedlivé.

Budapešť: den pátý

Už sedíme ve Flixbusu směr Brno, tedy je na čase bilancovat výlet. Stručně: bylo to pěkné, ale Idu s sebou asi příště nevezmu. Respektive na takové cesty zjevně ještě není emočně zcela zralá. Půlku cesty profňukala - typicky proto, že jsem jí nechtěla něco koupit, nechtěla si nést batoh, svítilo jí do očí, pasta měla špatnou barvu, měli jsme jít někam pěšky... Tedy kvůli takovým věcem, které jsou na výletě typické. Nevadilo by ani tak to, že více než památky oceňuje aquapark, protože jak jinak si má dítě vybudovat vztah k památkám než jejich navštěvováním, ale ještě nedokáže regulovat své emoce natolik, aby po zbytek výletu (tedy po dobu, kdy není v aquaparku) pořád neřvala kvůli blbostem. A to je otravné, zvláště když člověk do toho musí hlídat cestu, spoje a tak. Tedy příště vezmu asi jen Lexu.

Dneska jsme den strávili v obchodním centru, protože jsme byli ověšení bágly a nechtělo se nám moc chodit. Já musela nést i ten Iduščin, protože Iduška chytala záchvat vzteku, kdykoli jsem jí ho chtěla dát, a říkala mi, že mi přeje, ať mě pokaká pes a podobně. Když jsem jí pak odmítla koupit drahou hračku, protože mi sprostě nadávala, začala mi nadávat ještě víc a tak dokola. Pomohlo až když jsem jí oznámila, že jsem si ten její výstup natočila a jdu ho poslat tátovi. Samozřejmě jsem blufovala, ale zabralo to. 

Říkala jsem si, že budu v buse pracovat, ale jsem unavená, tak jen píšu bláboly. Ráno jsem vstávala v sedm, abych stihla adekvátně uklidit byt před odchodem. To je taková moje drobná úchylka - někteří lidé prostě nechají v ubytování nepořádek a berou to, jako že v ceně je i úklid, mně je to popravdě blbé a nechci, aby si pak majitelé říkali, že Češi jsou čuňata, takže hájím národní pověst tím, že vždycky umyju nádobí, ustelu, porovnám ručníky, vyvětrám, zametu a tak. 

Původně jsem myslela, že budeme hodně vařit, abychom z toho udělali low-cost výlet, ale ze dvou indukčních plotének jedna nefungovala a druhá fungovala tak, že ani na nejvyšším stupni voda nedošla varu, takže špagety jsme vařili asi hodinu. Říkala jsem si, že s takovým výkonem moc nedává smysl ten požární hlásič nad sporákem, ale pak jsem si uvědomila, že se člověku asi snadno stane, že při čekání na var vody usne, a pak by mohl být i nějaký ten požár na scéně. Pračka naštěstí fungovala - pro příště to bude must-have ubytování, protože s pračkou se značně snižuje objem oblečení, které s sebou musím brát, takže pro nějaké letecké výlety to bude znamenat ušetření peněz za odbavené zavazadlo. Také jsem objevila kouzlo pracích papírků, což opět snižuje objem zavazadla. 

Jak už jsem psala, včera jsem měla narozeniny. Koupila jsem si u té příležitosti v OC v nějaké maďarské bižuterii náramek - takový skleněný s tulipány, to mám jako low-budget narozeninový dárek. Co si člověk neudělá sám... 😀 

Budapešť: den čtvrtý

Dneska mám narozeniny. Už jsem ve věku, kdy je to spíš depresivní událost, takže jsem se rozhodla oslavit to poměrně skromně výletem po památkách, což je moje oblíbená aktivita. Bohužel se to nedá říct o Idušce, která ještě před odchodem z bytu začala řvát a vztekat se, že rozhodně nikam nepůjde, že jsem blbá máma a že táta udělal dobře, že mě opustil a že jsem na něj byla pořád zlá (do vysvětlování, že to není tak jednoduché, jsem se raději nepouštěla). Takže Idušku příště nebrat. 

Lexa je v tomto ohledu lepší materiál, protože když se řekne, že se někam jde, tak prostě jde, i kdyby to mělo být třicet kilometrů daleko. Jeho nic nepřekvapí, ani "Vem z lednice tu hlávku salátu, vezmeme ji do Budapešti s sebou, aby se nezkazila.", nebo tak něco. Mimochodem salát jsme si dělali k večeři.

Fňukání, řvaní a nadávání pokračovalo až na Rybářskou baštu, pak jsem dětem koupila zmrzlinu a situace se částečně uklidnila. Rybářská bašta je krásná, popravdě se mi líbila více než Budínský hrad, který je hned vedle. Bylo tam hodně lidí i přesto, že nejsou ještě letní prázdniny, kdy to tam musí praskat ve švech. Několik Asiatek mě nezávisle na sobě poprosilo, ať je vyfotím - asi proto, že žena s dětmi nevypadá na to, že by jim čórla mobil.

Cestou tam i zpět jsme šli přes ten slavný Széchenyi Lánchíd, tzv. řetězový most, který byl fakt krásný a udržovaný... Koukala jsem, jestli někde neuvidím korozi nebo nepořádek, ale nic. Obecně mě udivuje, že v centru a u památek to Maďaři až perfekcionisticky udržují, ale jakmile vyjdete mimo tyto lokality, začne to vypadat úplně jinak (trochu jako v Itálii na Sicílii). Ale mohlo by to být horší, mohl by být bordel všude. 

Taky mi přijde, že to tu smrdí méně než třeba v Praze. Jakožto celoživotní nekuřák mám dost kvalitní čich a v Praze typicky kolem metra nebo u rohů budov často cítím pach moči - tady se také občas objeví, ale rozhodně ne tak často jako v Praze. Přitom Maďaři nevypadají, že by byli nějak čistotnější než Češi, spíše to bude kvalitními komunálními službami. Čeho jsem si dále všimla, je vysoká míra žen s viditelnými plastikami. Často na FB vídám různé memy na téma "napíchané rty", ale ani ve velkých českých městech jsem zatím nepotkala mnoho žen, co by je takové vážně měly. Tady jsem viděla za těch několik dní snad třicet exemplářů. Moc se mi ta móda nelíbí, přijde mi, že to dané ženě na kráse nikdy nepřidá (tedy teď myslím takovou tu extrémní formu napíchání rtů, ne nějaké decentní zvětšení), ba naopak, navíc si jsou ty ženy pak strašně podobné. Ale proti gustu... někomu se to asi líbit musí, když je to tu tak časté. 

Zítra se tedy balíme a jedeme domů. Zjišťuji, že na intenzivně chodící výlety (denně jsme nachodili tak 15 kilometrů) je čtyři až pět dní tak akorát. Už mě z toho chození začínají chytat kyčle, asi bych měla takto někam jezdit častěji a více chodit.

Budapešť - den třetí

Dneska jsme jeli do aquaparku. Je jich tu v okolí více, ale vybrala jsem Aquaworld Aquapark, který dle fotek a recenzí vypadal jako nejméně problematický. Dokonce jsme zvládli i nastoupit a vystoupit na správné zastávce, což je oproti včerejšku značné zlepšení. Než jsme šli do aquaparku, zašli jsme si na oběd, protože jsem se chtěla vyhnout tomu, abych musela kupovat nějakou předraženou smaženou blbost.

Původně jsem chtěla ušetřit a koupit jen hodinu a půl vstupu, ale paní za přepážkou neuměla moc anglicky, takže jsme skončili s celodenním vstupným. Vlastně to ani nebylo tak drahé, takže nakonec to byla ta lepší varianta. Aquapark vypadal velmi dobře, byl uvnitř designovaný do podoby nějakého aztéckého/indického chrámu (kulturní fúze nebo co) a byl pod takovou skleněnou kupolí, což bylo efektní. Překvapilo mě, že na maďarské poměry tam měli všechno velmi dobře udržované, čisté (průběžně tam chodili uklízeči a šúrovali) a pěkně upravené, vlastně si to nezadalo s mnohem dražšími aquaparky, které jsem zatím po Evropě navštívila. Dokonce i to místní jídlo, se kterým návštěvníci chodili kolem, vypadalo chutně a nešlo jen o obvyklé smažené, burgery a tak. 

Děti se hned daly do skluzavek a tobogánů, Ida se prvně trochu bála, ale pak se přidala k Lexovi, který tam hned začal běhat jako torpédo po extrémních tobogánech. Já vlezla do vířivky a trochu jsem tam "přiusnula", takže jsem tam strávila asi hodinu. Mezitím mě dvakrát vzbudil Lexa - prvně aby mi poreferoval, že si s Idou hrají s nějakou skupinou českých dětí, podruhé proto, že jedno z těch dětí si rozbilo hlavu a přijela pro něj sanitka. Oznamoval mi to takovým nadšeným tónem, jako by právě do aquaparku přijela Lady Gaga a začla tam rozhazovat prachy, nebo tak něco. Ostatní děti evidentně nebyly touto událostí moc traumatizované, takže všechny pokračovaly ve hře a já pokračovala v pospávání. Jak mi hodně dlouho bušil do zad proud vody, mám z toho paradoxně ztuhlá záda.

V aquaparku jsme byli tak čtyři hodiny a pak jsme jeli domů. Cestou jsme nakoupili a já udělala k večeři salát s italským sýrem, protože jsme v jídle zatím dost "prasili" a já to chtěla nějak vykompenzovat. Třeba včera jsem si dala v číně smaženou rýži s mořskými plody, kterou mi nejprve přinesli obloženou krabími tyčinkami, což mě upřímně vyděsilo, ale pak jsem tam objevila i krevety, sépie a chobotničky, takže OK. Jen toho bylo tradičně na mě moc - dožírací štafetu po Sašovi převzal Lexa. Děti šly po večeři prakticky hned spát, což se nedivím. 

Zítra mám narozeniny a tak bude program trochu více po mém. Naštěstí má Ida mnohem lepší náladu... Stálo mě to tedy hodně energie a financí, ale taky mi to ušetřilo spoustu nervů. Dopoledne tedy vyrazíme kouknout po místních památkách, zejména na Budínský hrad a na Rybářskou baštu. Tam jsme byli kdysi se Sašou a s Lexou, který se tam fotil s nějakým dravcem (asi orlem nebo sokolem). Vlastně tam byla i Ida, ale ještě u mě v děloze - byla jsem totiž cca v pátém měsíci. Namísto dortu si zajdeme do nějaké cukrárny, to bude pěkné. 

Budapešť, den druhý

Včera jsme původně měli v plánu aquapark, ale tam jedeme nakonec dnes, protože včera jsme se operativně rozhodli jít do tropického akvária. Cesta měla trvat cca 40 minut, nakonec trvala přes hodinu, protože ChatGPT je úplně blbej na hledání spojů. Takže jsme tak seděli v tramvaji č. 2 na konci kolejí a divili se, proč nejedeme dále, když nás čekalo ještě 20 minut cesty. No nic... ChatGPT tedy na vyhledávání spojů radši nebrat, a to zejména tehdy, pokud oproti Google Maps najde podezřele přímý spoj. Naštěstí se celkem umím orientovat ve spojích, takže jsme jen přesedlali na bus a jeli dále.

Tropické akvárium bylo super. Vlastně o dost víc, než jsem čekala. Čekala jsem něco jako to obří akvárium v Hradci Králové, ale tohle bylo tedy mnohem vymakanější, skoro jako malá zoo. Kromě ryb a paryb tam měli i různé ptáky, plazy, obojživelníky... Člověk si tam mohl pohladit mantu, což byl úžasný zážitek. Měli tam několik žraloků a nebyli to žádní pidižvíci. Iduška z toho byla celá na větvi, nakonec jsme tam byli skoro dvě hodiny. Skoro mi to až přišlo zbytečně levné v porovnání s tím zážitkem. No suvenýry už tak levné nebyly, ale provozovatelům jsem za ten zážitek přispěla ráda.

Nakonec se tedy ta brutální cesta vyplatila.

Kromě toho jsme zase hodně chodili po městě. 12. dubna tu budou volby, takže je tu spousta politické reklamy. Všude jsou plakáty se Zelenským a EU, až jsem si říkala, jak je super, že jsou ti Maďaři takoví prozápadní, protože to bych do nich fakt neřekla. Pak jsem si ale přečetla (přeložila), co je na těch plakátech napsáno, a musím tedy říci, že první dojem byl poněkud chybný. Každopádně maďarské politické reklamy jsou poněkud podivné, protože bez překladu nejde poznat, jestli je to pozitivní nebo negativní kampaň. Plakát s usměvavým Zelenským v optimistických barvách a s vlajkou EU tak může být velmi protiukrajinsky laděný. Na tom by měli Maďaři zamakat, jejich plakáty obecně vypadají poněkud devadesátkově.

Další hlášení po aquaparku.

Budapešť, den 1.

Včera jsme vyrazili do Budapešti, což bylo značně poznamenáno tím, že Ida musela vstávat brzy a tak byla strašně protivná. To bylo pořád "tady je tma", "ale teď mi svítí do očí", "mě bolí nohy", "já chci zmrzlinu", "já chci sushi", "ta zubní pasta není růžová", to vše doprovázeno neustálým fňukáním. To jsem myslela, že v jejích skoro osmi letech už to bude lepší, než když jí byly třeba čtyři, ale vlastně je to dost podobné, možná vzhledem k lepším verbálním schopnostem i horší.

Ráno jsme stihli vlak jen tak tak, protože Lexa si musel dvakrát převlékat kalhoty (ignoroval ty, co jsem mu nachystala, a prvně si vzal tepláky a pak nějaké šílené kalhoty, co jsou mu snad dvakrát větší). A zatímco jindy stepuje v chodbě už půl hodiny před odjezdem, nyní byl ultra pomalý. No naštěstí jsme nakonec vlak stihli a dokonce se nám podařilo i vlézt do správného Flixbusu, takže jsme neskončili například v Bruselu, což by ale mělo také něco do sebe.

Cesta proběhla relativně v klidu, až na to Idino fňukání, naštěstí ale rychle usnula, načež jsem usnula i já, takže jsem stihla vidět jenom Bratislavu a její ikonický hrad a ostatní města jsem už prospala. Původně jsem chtěla v buse pracovat, ale zjistila jsem, že aplikace od Microsoftu, které mají v tabletu nahradit kancelářský balíček MS Office, jsou úplně na hovno (pardon), takže jsem hodinu strávila tím, že jsem se snažila najít nějaký editor, jenž by zvládl aspoň udělat mezery mezi odstavci a zarovnat tabulku svisle na střed. Vážně nikoho v Microsoftu nenapadlo, že tyto základní úkony budou chtít lidé v textovém editoru zcela běžně dělat, a nedali je ani do placené verze? Má je akorát online editor v prohlížeči, ten ale zase chybuje (když jsem něco napsala a dala enter, tak to zmizelo). Na co mi je funkce Copilota a dalších bambilion kravin, když si nemůžu ani zarovnat tabulku?

No nic. Pryč od Microsoftu.

Po příjezdu do Budapešti jsme hned zalezli do OC, které je příhodně umístěno u zastávky. Ida tam vlezla do dětského koutku a my s Lexou jsme objednali nějaké jídlo v místním food courtu, kde bylo snad sto provozoven. Byla tam i jedna zaměřená pouze na vepřové maso (ta by se líbila Sašovi), jiná zase zaměřená jen na brokolici (ta se líbila mně). Děti nechtěly zkoušet nic nového, Ida tedy snědla talíř sushi s lososem a Lexa si dal burgera.

Následně jsem zjistila, že automaty na jízdenky v Budapešti jsou stejně na hovno jako aplikace od Microsoftu. Vyřešila jsem to aplikací v mobilu, která je ale bohužel taky na hovno. Ida tedy jela ne tak úplně s platným jízdním dokladem, ale kdyby mě chytil revizor, asi by si o budapešťském dopravním podniku vyslechl velmi nepěkné věci (no a já bych následně dostala úměrně tomu vysokou pokutu, že jo...). Ale nakonec jsme dojeli do stanice, kam jsme směřovali, a od ní je to k našemu bytu jen 10 minut. Přibližně 25 minut je to k dalšímu nákupáku, kam jsme zamířili hned po ubytování. Tedy jsme stihli projít dva nákupáky a nachodili jsme asi deset kilometrů. Tím s nákupáky pro tento výlet končím. 

Večer jsme se procházeli po mostě přes Budapešť, to bylo moc pěkné. Všechno je tu krásně nasvícené a i ta divná budovat, která vypadá, jako kdyby přes historický dům někdo hodil moderního "slimáka", byla dost efektní. 

Náš apartmán je fajn, v pěkné a asi i bezpečné lokalitě, blízko Dunaje a obecně centra. Akorát jsem při přípravě svačiny zjistila, že tu nejsou žádné nože (jen ty příborové), takže jsem musela při přípravě jídla hodně improvizovat. To ještě majitelé nezjistili, že lidé potřebují k vaření nože? Všechno ostatní k vaření tu je. Hned za barákem, kde bydlíme, je supermarket, kde jsme si nakoupili zásoby. Taky jsou tu všude staničky s myším jedem. Jako fakt všude, v domech i po ulicích. A lidi tu hrozně kouří - cigára i elektronické cigarety.

To je pro dopoledne vše, pokud bude čas, ozvu se večer s dalším hlášením. Nějaké fotky pak hodím na instáč, až jich shromáždím větší množství. Dnes se chystáme jít do akvária se žraloky. Je trochu divné být tu bez Saši, ale Ida se svým fňukáním mi nedovolí nad tím hlouběji přemýšlet (naštěstí) a večer jsem byla tak unavená, že jsem hnedka padla za vlast. To bylo asi dobře.

Předbudapešťská nervozita

Začínám být poněkud nervózní z našeho výletu do Budapešti. Bude to pro mne velká zkouška mých rodičovských schopností, zároveň budu muset zajistit bezpečnost sebe i dětí, což není úplně jednoduché, když na ně budu sama. Na druhou stranu si říkám, že to bude relativně bezpečný prostor, kde si to vyzkoušet, než se pustím do nějakých smělejších výletů. Zítra mne tedy čeká velké chystání, z čehož jsem už teď na prášky, protože jsem poslední dobou nějak pořád unavená, i když spím fakt hodně. Asi to bude nějaká jarní únava.

Hlavně nesmím zapomenout plavky, protože to by mě Ida asi rozporcovala, kdybychom nešli do aquaparku. Nicméně plavky se dají přinejhorším znovu koupit, budeme bydlet nedaleko obchodního centra. A zároveň na dohled od budovy parlamentu, což je super, miluji, když se ubytuji někde s krásným výhledem. Když jsme byli na Sicílii, viděli jsme na moře, to bylo krásné. V Marseille jsme zase byli nad rušnou místní ulicí - to bylo také krásné, ale jiným stylem. Teď budeme u maďarského parlamentu, který je v noci krásně osvětlený. Překvapuje mě, že byl ten apartmán tak levný (je tam kuchyň, koupelna, pračka, sušička), ale pak jsem koukla i na jiné nabídky a zjistila jsem, že je levný subjektivně, objektivně je to taková střední cenová (v porovnání s ostatními nabídkami v okolí). 

Taky to můžu brát jako takový přechod, protože po návratu budu muset řešit převod domu. Konečně jsme se se Sašou tak nějak dohodli, respektive musím zajít za právníkem a dohodnout s ním, co je reálné a tak. Ne že bych z toho měla radost. Kdybych si mohla vybrat vztah bez domu nebo dům bez vztahu, dům bych si nevybrala. Ale v nastalé situaci chci mít jistotu. Spoléhala jsem se na Sašovo slovo, když mi sliboval lásku v dobrém i ve zlém, a bylo mi to evidentně k prdu, tedy se nemůžu spoléhat ani na to, že jej jednou nenapadne mě vystěhovat. Navíc už pár let platím většinu hypotéky, nyní celou hypotéku, vložila jsem stovky tisíc do oprav... ten dům má pro mě víc než jen finanční hodnotu, je to jistota, do které jsem dlouho investovala. Je to sice taková jedová chýše, jak říká švagr, ale mám tady na to spoustu krásných vzpomínek. Aktuálně tedy i hodně smutných, ale hlavně těch šťastných.

Občas si říkám, že ta moje velmi dobrá paměť je až prokletím. Možná, kdybych si tak detailně nepamatovala, co pěkného jsme se prožili, nebyla bych tak smutná. Nespočítala bych, kolikrát denně mi v hlavě vyskočí nějaká random vzpomínka. Jak jsme byli v Polsku na víkend ubytovaní na zámku Kliczków a chodili jsme po místních skalách. Jak jsme byli v Itálii pod stanem a tiskli jsme se k sobě spacáky. Jak jsme jeli na kolech z Bystřice k Domanínskému rybníku. Jak jsme byli v Adršpašsko-teplických skalách a koukali tam na pramen, který vyvěral z tůňky. Jak jsme letěli do Paříže a dávali si tam v restauraci citronová kuřecí křídla za osm éček. Myslím, že na tyhle věci už dávno zapomněl, ale mně pořád průběžně vyskakují v hlavě a trápí mě. Časem mě trápit přestanou a bude to už jen vzpomínka. Možná, až jednou budu hodně stará, budu tu sedět venku, užívat si letního podnebí a vzpomínat, jak jsme ve vedru chodili po Pompejích, nebo něco takového, a budu u toho šťastná a ne smutná. Budu teď muset nastřádat jiné vzpomínky a naučit se být šťastná sama se sebou.

Povídaly jsme si o tom všem (dům, rozchod a tak) dnes se sestrou a ta se vsadila, že bude mít Ida do roka zaděláno na sourozence. Před pár měsíci mi takové řeči dodávaly optimismus a naději, teď mi spíš naději berou, protože moje naděje směřuje ne na to, že se Saša vrátí, ale že dokážu rozchod zpracovat a cítit se šťastná. S tím, že se nevrátí, už jsem tam nějak smířená. Ne že bych to nechtěla, ale spíš už ani nevím, jak by se to udělalo. Jakože prakticky. Zní to asi divně. No každopádně budu do roka o sázku bohatší.

O povrchních vztazích

Poslední dny Saša nenápadně okázale (ano, vím, že je to oxymorón) otravoval s tím, že strašně nutně potřebuje oblek. Včera z něj vylezlo, že jde do divadla. Předpokládám, že s nějakou ženou, protože si jej neumím představit, že by šel do divadla sám - a když už by šel sám, nebral by si oblek, ale spíše jen tmavé džíny a slavnostní košili. Přijde mi absurdní, že jde za svou ex, aby mu našla oblek, který potřebuje na rande. Nechtěl by náhodou, abych mu jej ještě vyčistila a vyžehlila, aby udělal patřičně dobrý dojem?

Každopádně to skvěle zapadá do toho, jak on si představuje, že ostatní reagují na konec vztahu, respektive jak je jeho obvyklý způsob fungování po konci vztahu. Pravděpodobně si myslí, že mi oznámí konec vztahu a já budu za měsíc v pohodě, pogratuluji mu k nové známosti a popřeji hodně štěstí. 

Dobře, asi jsem k tomu trochu přispěla tím, jak jsem reagovala, když mi řekl, že se chce rozejít. Vlastně když mi vyjmenoval, že se chce rozejít, protože ... a teď mezi ostatními důvody vyjmenoval i to, že se nezajímám o to, kam jezdí ..., tak jsem byla tak nasraná (pardon), že jsem řekla něco ve stylu "Tak jo, souhlasím.", čímž jsem v něm asi posílila pocit, že vlastně taky chci konec vztahu. Spíš než to ale šlo o to, že jsem vlastně ani nevěděla, co na to říct, a v ten okamžik jsem byla jeho důvody tak rozčarovaná, že mě nenapadla lepší reakce. Protože si představte stav, kdy partner odjede a vy musíte zaopatřit dvě děti, které jsou obě na novém stupni vzdělávání (jedno na ZŠ, druhé na SŠ), do toho se musíte sami starat o firmu a navíc pracovat ve druhé práci, protože z té první nic nemáte musíte z něčeho zaplatit hypotéku, energie, pojištění a další věci, k tomu jezdíte s dcerou na gymnastické závody, kde to vůbec neznáte a jste tam jako ryba na suchu a musíte improvizovat... A jste z toho tak vyčerpaní, nemáte čas ani si pořádně umýt vlasy, a do toho vám váš manžel vmete do obličeje, že se nedostatečně staráte o to, kam jezdí, a ani mu nezavoláte. Řekla bych, že v takové situaci je možná i pochopitelné, že jsem reagovala tak nepochopitelně.

Myslím, že Saša teď najede na to, na co byl zvyklý z doby před naším vztahem, a sice na střídání více či méně povrchních vztahů. Když mi na začátku našeho vztahu vyjmenovával, kolik měl partnerek a proč se s nimi rozešel, trochu mě to vyděsilo a vlastně jsem na chvíli pochybovala, jestli vůbec do toho vztahu jít. Považte, že jeden z těch vztahů skončil proto, že mu rok nedala poté, co ji podvedl (bože, jak mohla být taková mrcha... no jakože cože?), a další byla série důvodů ve stylu "nikam se ten vztah neposouval" (ano, to byla určitě jen její vina) a "našla si jiného poté, co jsem ztratil doklady cestou na letiště, abych za ní mohl dojet na Erasmus" (no musím říct, že jeho organizační schopnosti se moc nezměnily). Vlastně to bylo prezentováno, jako že to byla jedna nevhodná partie za druhou, což u člověka nutně vyvolá otázku, jaká je to strašná smůla, potkávat samé nekompatibilní partnerky.

U lidí, jako je on, však nebývá hlavní problém v tom, že by potkávali samé špatné partnery, ale častěji jde o to, že mají určitý vnitřní mechanismus, který vztahy nejprve silně přitahuje, ale později je začne rozkládat. Navenek to vypadá tak, že vztahy střídají, odcházejí, rychle navazují další a téměř pokaždé si vytvoří vysvětlení, proč za rozpad mohl ten druhý. Ve skutečnosti za tím ale obvykle stojí několik hlubších vrstev. První z nich je neschopnost unést vlastní nepříjemné emoce. Když se ve vztahu objeví tlak, kritika, stud, pocit nedostatečnosti nebo selhání, člověk s takovým nastavením to neprožije jako běžnou součást dlouhodobého partnerství, ale jako ohrožení sebe sama. Místo, aby si řekl něco ve stylu: "jsme teď v těžké fázi, musím něco změnit", jeho psychika to přeloží jako "tenhle vztah je špatně", nebo "vedle tohoto člověka se necítím dobře". 

Druhá vrstva je ochrana ega. Přiznat si, že jsem vztah poškodil, že jsem nebyl férový, že jsem druhého využíval, že jsem se vezl na jeho stabilitě nebo že jsem selhával, je pro mnoho lidí psychicky velmi náročné. Proto si vytvoří obranný příběh, který obvykle zní nějak rozumně, někdy dokonce velmi přesvědčivě: "dlouhodobě mi to nevyhovovalo", "necítil jsem se pochopený", "dusila mě", "ten vztah nebyl ono". Tyto vágní věty nemusí být úplně vymyšlené, on to může subjektivně cítit. Jenže nepopisuje celé jádro problému, jsou to jen věty, které umožní odejít bez viny. Proto tak často za to může ten druhý.

Třetí vrstva souvisí s idealizací začátků a nezralým vztahem k realitě. Někteří lidé milují novost vztahu, ten obdiv, pocit možnosti, erotické napětí. Na začátku se ještě neukazují dluhy, chaos, neschopnost plánovat a běžná všednost. Jamile ale vztah přejde do reality, začne se rozpadat iluze o sobě. Objevuje se nutkání utéci do dalšího vztahu, kde lze znovu začít s čistým štítem. 

Další vrstva se týká vztahu ke stabilitě. Já jsem byla často pilířem - finančně, organizačně i prakticky. To je pro takového člověka, jako je Saša, možná část vztahu velmi přitažlivé. S oporou pilíře totiž může být kreativní, chaotický, impulzivní, může si dovolit nestarat se tolik o finance. Jenže časem se stabilní partner stane zrcadlem. Vzniká paradox, kdy sice partner toho druhého potřebuje, ale zároveň vedle něj zažívá kritiku, tlak, nepohodlí. Navenek se to projeví pocitem, že ten vztah nevyhovoval. 

A nakonec tu máme externalizaci odpovědnosti. U některých lidí je dlouhodobě vidět přesouvání viny navenek. Když se nedaří podnikání, může za to partnerka, protože dost nepodporovala. Když vztah přestane být pohodlný, může za to také partnerka, protože se málo starala, moc tlačila. Přijetí odpovědnosti není pouze morálním aktem, ale také vyžaduje psychickou kapacitu. Člověk musí unést bolest z poznání, že něco zkazil. A to mnoho lidí neumí. Je to obrana, která je ale velmi drahá.

Tím nechci říct, že by za všechno mohl Saša, protože ve vztahu nikdy není jeden svatý a druhý ďábel. Nicméně s problémy by se mělo pracovat. Myslím, že já za čas našeho vztahu ušla dlouhou cestu a mnohé jsem se naučila. Začala jsem aktivněji řešit věci sama, přestala jsem jej tak omezovat (na začátku vztahu jsem měla breakdown, když chtěl odjet na nějaký pobyt pro spisovatele, o pár let později jsem mu držela palce, aby ho na ten samý pobyt vybrali). Měla jsem snahu se nějak měnit, aby ten vztah byl lepší, ale u Saši jsem toto moc neviděla. Když jsem po něm chtěla změnu, bral to jako útok na sebe a důkaz toho, že ten vztah není pro něj. Bohužel toho druhého nemůžete nijak donutit, aby se změnil proti své vůli... pokud mu náš vztah nevyhovoval a raději by nějaký jiný, kde nebude muset dělat žádné změny a řešit problémy, nemůžu mu to nijak vymluvit. Ale ani on nemůže nutit mě, aby jej po konci vztahu brala jako kamaráda a abych jej nevyškrtla ze svého života (až na nutný zbývající nerv kontaktu představovaný Idou). 

Představa mého ideálního vztahu není nijak složitá:

• partner, který stojí při mně
• společné zážitky
• pocit, že když do vztahu hodně dáš, druhý to uvidí a bude si toho vážit
• pocit, že jste tým

M-L terminologií je toto taková základna. Ostatní věci jsou poddružné a dají se překonat. Když se pak člověk ohlédne zpět a vidí, že realita byla jiná, vzniká smutek nad tím, že ten vztah vlastně nedosáhl té podoby, kterou chtěl. Člověk začne vidět, jak vlastně dlouho držel vztah při životě hlavně vlastní energií. Pro co teď truchlím, je vlastně spíš představa, že kdyby se druhý snažil stejně jako já, mohl z toho být opravdu krásný vztah. Měla jsem často pocit, že jsem hodně dávala a podporovala, ale zároveň jsem nedostala tolik prostoru být tou, o kterou se někdo vážně stará.

Snědla dětem sladkosti

Nakoupila jsem na náš nadcházející výlet dětem a sobě nějaké "zdravé" (no... pořád je tam cukr, takže...) sladkosti (müsli tyčinky atd.). Prezentovala jsem je dětem s tím, aby na ně za žádnou cenu nesahaly, že je to na výlet. Následně jsem večer měla depku a tak jsem samozřejmě všechny svoje kousky sežrala (v tomto je název dnešního zápisku poněkud zavádějící, protože na sladkosti dětí jsem nesáhla, to je tabu a nejhorší narušení důvěry :) ). Iduška, která šla něco vyhodit do koše, tam obaly uviděla a okamžitě se začala hlasitě obhajovat, že někdo snědl ty sladkosti na výlet, ale ona to určitě nebyla, to musel být Lexa. Lexa se taky začal dušovat, že to on určitě nebyl. Tak jsem musela s pravdou ven. Asi nejsem úplně ten nejlepší rodičovský příklad. Příště musím ty obaly líp schovat. Nebo - ještě lépe - ovládat se a nesežrat to.

Před Sašou se o výletu moc nezmiňuji, protože je mi to takové blbé... sice už jsme od sebe a tak by to mohlo být jedno, ale asi je to nějaká setrvačnost a asi i fakt, že cestování bylo tématem řady našich neshod. V dětství jsme cestovali akorát po ČR a tak jsem si to chtěla vynahradit v dospělosti. Zprvu jsme se Sašou docela dost cestovali, byli jsme několikrát autem v Itálii, pak jsme začali létat i letadlem a takto jsme byli v Římě, na Sicílii, v Paříži a v Marseille, ale pak už na to nebyl čas, protože se musel věnovat keramice a také jsem po něm chtěla, aby se finančně podílel na financování dovolené, což nějak neklaplo, ačkoli si nemyslím, že je to nějak přehnaný požadavek a vlastně jsem chtěla, aby jen zaplatil cestu sobě s tím, že já uhradím to ostatní. Minulý rok se mi podařilo vytáhnout ho na pár dní do Polska k Morskiemu oku, ale to bylo tak vše.

Já přitom nechtěla trávit svá "nejlepší léta" v práci. Saša mi často vyčítal workoholismus, ale faktem je, že mě moje práce moc nebaví (spíš vůbec) a mnohem radši bych se třeba věnovala antikvariátu (i za cenu menšího výdělku), nebo omezila svou práci a část příjmů si hradila antikvariátem, ale to nikdy nedopadlo, ani když antik slušně vydělával, a já už pak tak nějak ztratila naději. Z celého roku jsem měla dovolenou tak týden, maximálně dva, což je mnohem méně, než je standardem (a zákonným minimem) u zaměstnaneckého poměru. Nešlo o to, že bych si ji teoreticky vzít nemohla, ale prakticky to nebylo tak jednoduché. Už jen představa, že třeba na týden zavřu, ve mně vyvolávala stres z toho, že se nebudou vyřizovat objednávky, bude se muset vyřídit svoz balíků, lidé si nebudou moci vyzvednout objednané knihy, odradí to zákazníky a tak. Samozřejmě to nebylo nic, co by se nedalo zařídit, ale... no těžko se to vysvětluje. Některé věci prostě nejsou tak jednoduché, jak se zdají být na první pohled. 

A k čemu vám je, když si vyděláte nějaké peníze, ale nemáte z nich žádnou radost, protože je nemůžete použít na to, abyste si plnili sny. Já bych se chtěla aspoň párkrát podívat do nějaké vážně exotické destinace (exotické pro mě... je to poněkud subjektivní slovo). Pro jednotlivce to není zase až tak drahé... třeba do Thajska se dají najít letenky kolem 10k, do Francouzské Polynésie kolem 15k atd., nicméně pokud by měl platit člověk takovou cenu za celou rodinu, už to není tak jednoduché. Samozřejmě jsem primárně chtěla něco takového podniknout s rodinou (i z hlediska bezpečnosti by to bylo lepší), ale to by vyžadovalo finanční participaci ze strany Saši, což se mu moc nepozdávalo. Asi žil v představě, že jsem přebujele bohatá a spoluúčast na něm chci jen proto, abych mohla jet bez něj, což nebyla pravda. Spíš to bylo tak, že za sebe bych to zaplatit mohla, za děti ještě tak nějak s odřenýma ušima, ale za celou rodinu už to bylo na mě prostě moc. 

Cítila jsem se tak nějak v pasti - zatímco Saša si plnil svůj sen o keramické dílně, publikoval své povídky u renomovaného nakladatelství a psal knihu, já byla pořád v práci a nemohla si své sny plnit. Ne že bych mu to nepřála... kdybych mu to nepřála, neinvestovala bych do jeho dílny a tak, ale chtěla jsem, aby i v tomto bylo mezi námi trochu spravedlnosti a abych si i já mohla splnit svůj sen a podívat se jednou třeba na Maledivy, do Thajska, nebo do nějaké takové destinace. Saša to z nějakého důvodu bral jako útok na svou osobu, což na jednu stranu chápu (taky by se mi nelíbilo, kdybych tvrdla v ČR a on si srkal Martini někde na pláži v Karibiku), ale na druhou stranu jsem mu nabízela z mého pohledu poměrně štědré řešení, a sice že když zaplatí za sebe, já zaplatím ten zbytek. On to asi vnímal jinak. 

Koukám, že tentokrát jsem své "terapeutické vypořádání s minulostí" vzala poněkud obsáhle. Zajímalo by mě, co si o tom budu říkat třeba za pět deset let. Jak se aktuálně učím, cesty života jsou velmi nepředvídatelné. Ještě před půl rokem bych řekla, že v daleké budoucnosti budeme se Sašou sedět na zahradě našeho domku, který bude tou dobou už prázdný (děti budou dávno odstěhované), možná budeme hlídat vnoučata nebo mít návštěvu nějakých společných přátel a užívat si u toho důchodu, ale teď už je to jiné. Kdo ví, kde budu za pět nebo deset let. Možná budu pořád tady, možná budu mít domek na Sicílii, možná taky budu úplně někde jinde...

O posledním zazvonění

Zjistila jsem dnes, že orientace v kalendáři asi nebude mou nejsilnější vlastností, protože jsem naše ubytování v Budapešti objednala do 13., ale odjezd na 12. Naštěstí Flixbus je na trotly mého typu připraven a nabízí přebookování jízdy, takže jsem situaci mohla napravit a odjíždíme až 13. Vlastně je to ještě lepší, protože 12. mám narozeniny a můžeme to tak oslavit přímo v Budapešti nějakou zajímavou aktivitou. Možná to tak chtělo moje podvědomí a tak se při objednávání ubytování o den seklo.

Další dnešní jobovkou bylo, že mi v půl osmé večer volala zdravotní sestra z gynekologické ambulance, kam chodím, že tam mám opětovně dorazit. Trochu mě to vyděsilo, protože mi žádný zdravotnický pracovník takto pozdě večer nevolal z nějakého normálního důvodu (naposledy když umřel táta), ale vzhledem k tomu, že mě objednala až k půlce měsíce, tak to asi nic hrozného nebude. Tedy aspoň doufám, že v ordinaci neproběhla diskuse ve stylu: "Ty výtěry vyšly hrozně, na kdy mám paní objednat?" - "Ále, až tak za 14 dní, ať si nekazí prázdniny, tady už se stejně nic zachránit nedá.". 😃

Lexa měl dnes také zajímavý den. Naší ulicí dneska projížděli nějací kluci na kole a pořád zvonili a pak hned ujeli. Náš pes z toho byl celý říčný. Navrhovala jsem opatření, jako například zlít je vodou nebo udělat ze zvonku elektrickou zbraň a trochu je vyšokovat, ale Lexa to vzal do svých rukou a zašel k nim domů naprášit je rodičům. Shodou okolností tam zrovna mířili sousedi i z jiných domů a když z této skupinové intervence odcházeli, slyšel Lexa matku těch kluků, jak po nich na celou ulici řve: "Tak jste kreténi?!". Myslím, že ze zvonění na zvonek budou mít na pár let trauma.

Vztah mezi mnou a Sašou je teď tak nějak na nule. Naposledy mi psal, že jsme oba mohli udělat ve vztahu něco jinak. Ano, obecně pro všechny vztahy, které skončily, platí, že každý z toho páru mohl něco udělat jinak. Přemýšlela jsem nad tím a vlastně nevím, co bych mohla udělat jinak, aby to dopadlo jinak. Mohla jsem se dřív vymezit, dřív přestat pracovat zadarmo a vydupat si nějaké peníze z antiku, ale to by pravděpodobně nevedlo k lepšímu vztahu, naopak by se krize objevila už dřív. 

Mohla jsem být milejší a chovat se k němu lépe, ale upřímně - to se takto zpětně lehko řekne, ale ve chvíli, kdy jste dlouhodobě přetížení, naštvaní a frustrovaní, necítíte se milovaní a naopak vám přijde, že jste jen chodící pokladnička, tak to těžko dokážete ovládat. 

Mohla jsem si méně stěžovat a možná by bylo méně hádek a on se cítil méně pod tlakem, ale řešilo by to nespravedlivé nastavení mezi námi? Ne, jen bych musela intenzivněji potlačovat své emoce. Méně stížností by oddálilo konflikt, ale neodstranilo příčinu. Méně stížností by znamenalo, že bych dál nesla víc, než je únosné, jen bych to přestala verbalizovat. Vztah, který drží jen proto, že jeden z partnerů mlčí a potlačuje frustraci, není stabilní. 

Na druhou stranu - kdyby on změnil svůj postoj a dal mi plat za mou práci, vedlo by to asi k větším změnám. Nemusela bych tolik pracovat a měla bych více času na děti, na sebe i na něj. Ostatně to vidím nyní - jakmile odpadl antikvariát, mohla jsem se začít více věnovat domácnosti. Měla jsem energii na to koupit nový jídelní stůl a postel, vyměnila jsem sedátko na wc, které bylo už léta rozkřápnuté, mám čas pravidelně uklízet, vyměnila jsem rozbitou komodu v obýváku a teď, když už je tepleji, budu moci upravovat zahradu. Byla jsem už několikrát v kině. Chodím často na procházky. Není to ale jen o času, je to i o psychice. Když jsem byla zahlcená a přepracovaná, jako bych některé věci neviděla. Nevadila mi dlouholetá absence postele v ložnici, nevadilo mi, že se nedá u našeho jídelního stolu jíst. Jakmile část zátěže odpadla, najednou mi začalo záležet na věcech, které jsem dosud ignorovala. Začala jsem se stydět, že sedátko na wc je slepované izolepou. Začalo mi vadit, že nemáme důstojné místo ke stolování. Začalo mi vadit, že v ložnici je jen matrace jako v nějakém narkomanském doupěti. 

Nemůžu říct, že kdyby toto změnil, náš vztah by to zachránilo. Možná ano, protože - i když se to nemusí zdát - byla by to pro mě velká změna a shodilo by to ze mě možná víc zátěže, než si uvědomoval. Ale možná by to také nezachránilo nic. Nevím. Možná byl problém jinde. Možná nemá Saša problém se mnou, možná má problém spíš sám se sebou.

Ačkoli jsem pořád smutná z toho, že vztah skončil, protože i když už je mi jasné, že bez jeho větší snahy nešlo ten vztah napravit a ta vůle ke změně z jeho strany nebyla, bylo mnoho chvil, kdy jsem s ním byla šťastná. Bohužel ty chvíle, kdy jsem se s ním smála, povídali jsme si, vyměňovali si názory a jezdili na výlety byly převáženy problémy v jiné oblasti, konkrétně v oblasti financí a nastavení poměru zátěže mezi námi. Neříkám, že žádnou zátěž nenesl, taky měl starosti s antikem, keramikou a tak, ale já jsem se neustále cítila jako konečná instance. Jako někdo, kdo musí mít vždy nějakou finanční rezervu, protože on ji neměl. Jako někdo, na kom zůstalo pokrýt ranní směny v trafice, protože nikdo jiný nechtěl. Finanční pojistka. Stabilizační bod. Jakmile tohle zmizelo, systém (vztah) se rozpadl. 

Mrzí mě to. Ne kvůli tomu, co bylo špatně, ale kvůli tomu, co mohlo být jiné. Ale také vím, že nemůžu žít ve vztahu, kde musím být zároveň partnerka, neplacený zaměstnanec i pojistka. Měli jsme pěkné chvíli, ale v tomto jsme se míjeli. Teď je čas nechat to být, protože některé věci prostě nejdou opravit, respektive nejdou opravit snahou jedné strany. Takový vztah by neměl hodnotu.

O těžkých životních rozhodnutích

Už jsem několikrát psala o pocitu, že by bylo lepší, kdybychom se se Sašou oddělili definitivně, protože ty naše kvazikamarádské styky mi brání uzavřít tuto kapitolu a vlastně se ani nechci kamarádit s někým, kdo mi tak ublížil. Včera jsem to posunula do definitivnější roviny, kdy jsem mu navrhla majetkové uspořádání. Moc se mu to nelíbilo (vlastně vůbec), ale o tom za chvíli.

Nejprve o tom, co mě k tomu vlastně vedlo. Dalo by se to zjednodušit na 4. sérii Bridgetonových a Avatara, ale to by bylo zase až moc zjednodušující. Před pár dny Netflix vydal poslední díly aktuální série Bridgetonových a já to zhlédla v jednom kuse u práce. Příběh měl sice pár slabších částí, ale obecně mi to připadalo dobré a jak jsem tak na to koukala, tak mi najednou přišlo líto, že jsem něco takového nezažila. Nemyslím přímo regentské období, ale spíše to, že by někdo překonal nějaké výrazné těžkosti jen proto, že mě miluje. Uvědomila jsem si, že jsem Sašovi nestála o to, aby si nějak vyřešil práci a já nemusela dřít v antikvariátu za nulový výdělek. Nestála jsem mu ani za to, aby řešil naše manželské problémy. Myslí jenom na sebe, lituje se, jakou měl strašnou ženu, která mu přivedla firmu ke krachu, ale nenapadne ho ani na okamžik pokusit se vžít do mě a do toho, jak jsem se asi cítila. Ani to pro mě není schopen udělat. 

Namísto toho se bude pořád obhajovat tím, že je vlastně v pořádku, že jsem pro něj tolik let dělala zadarmo, protože on to přeci dával do domu... což je irelevantní, protože to nijak neobhajuje fakt, že v situaci, kdy jsem ze svého vlastního příjmu platila nadpoloviční většinu výdajů, jsem navíc ještě musela pracovat u něj zadarmo a tedy de facto z mé práce platil všechny výdaje. Myslím, že jeho nepochopení není o nedostatku intelektu, ale o emocích. Než by si přiznal, že tolik let žil z práce své ženy a využíval ji, raději si udržuje iluzi, že to vlastně bylo v pořádku, protože z těch peněz se platily výdaje na dům. Ano, platily, ale všechno to byly peníze, které šly z mé práce, což už v pořádku není. Já bych mohla ostatně udělat to, že bych si převedla všechny platby z antikvariátu na sebe, jemu nechala jeho výdaje a následně tvrdila, že to je takto v pořádku, protože z toho přeci platím výdaje domu a že on si musí na své výdaje nějak vydělat sám. Byla by to naprosto ta samá situace. 

Ale vraťme se k Bridgetonovým a Avatarovi. Bridgetonovi mě nahlodali a vzbudili ve mě pocit, že jsem nebyla milovaná, ale využívaná. Člověk, který by mě miloval, by mě neopustil, jakmile by ze mě přestal mít zisk. Takový člověk by nebral jako zradu to, že už jsem prostě nemohla, ale omluvil by se mi a navrhl řešení. Takový člověk by se snažil vztah zachránit a znovu vybudovat. Ale člověk, který mě nemiloval, ten by pouze utekl, jako utekl Saša.

Včera jsem byla na Avatarovi a v jedné scéně tam měli Neytiri a Jack hádku a vůbec nějaké dlouhodobější neshody, Jack ji ale objal, řekl jí, že ji miluje a že musí držet při sobě. Pro mě to byl takový druhý impulz a uvědomění, že takto silný vztah bych chtěla. Vztahy v realitě nejsou jako ve filmech, ale můžete chtít vztah, kde můžete tomu druhému věřit, že vás neopustí, nezneužije a že vás podrží, když to budete potřebovat. Saša ale v našem vztahu myslel jenom na sebe. Rozhodl se udělat si keramickou dílnu a hodil na mě antikvariát, aniž by na mě hodil i jeho příjmy. Když potřeboval finance na úpravu garáže na dílnu, byla jsem mu dobrá, ale když jsem potřebovala vložit svou energii do práce, která vydělá peníze mě namísto jemu, byl to problém. Stejně tak když potřeboval půjčit na opravu auta, na nájem obchodu... To ale není láska, když se staráte jen o sebe a toho druhého jen využíváte a nejde to vydržet donekonečně.

Proto jsem se rozhodla to už utnout. Nemá cenu držet se představy, že se k vám vrátí někdo, komu na vás nezáleží a nemiluje vás. Je to zbytečné a vlastně i škodlivé. 

Dnes v noci zdál se mi další divný sen

Tento sen si musím zapsat, než pojedeme s Lexou do kina, abych na něj nezapomněla jako obvykle.

Vzhledem k tomu, že jsem tu včera večer řešila trochu Sašu, asi není překvapující, že se mi zdálo zase o něm. Opět to byl hodně symbolický sen, obdobně jako ten o Marseille, ale teď asi nestihnu si to nechat analyzovat přes AI, takže to možná doplním večer. 

Začalo to tím, že jsme byly s nějakými holkami, které neznám, ubytovány na nějaké ubytovně nebo spíše v rekreačním objektu, kde jsme byly na nějakém soustředění. Kontext neznámý - vůbec netuším, jestli šlo o nějaký sport, nebo o co. Vím akorát to, že ty holky říkaly něco o tom, že mají z někoho strach, protože se tam děje něco divného (asi moc koukám na true crime). Ale pak se to ve snu už nijak neřešilo a vlastně se odehrával jinde.

Pak začalo pršet, pršelo fakt hodně a všechno se rozvodnilo. Šla jsem ven a tam, kde byla cesta, byla najednou řeka, nebo spíše potok, ve kterém lidé chytali ryby do takových zvláštních konstrukcí - šlo o jakési ozdobné kovové "kleště", kterými chytali kapry a byla o tom i reportáž. Obecně ty kleště byly silný motiv. Také v tom potoku jezdili na kolech. Pak jsem potkala Idušku a dovedla jsem ji zpět do toho rekreačního zařízení, aby se jí cestou něco nestalo.

V tom snu jsem najednou zjistila, že jsem v Itálii ve městě u nějakého moře. Šla jsem po pobřeží a najednou jsem potkala Sašu, který vypadal nervózně. Říkal mi, že zdědil nějaký dům po svém příbuzném (myslím, že to byl strýc), ale nebyl z toho vůbec veselý, což jsem vůbec nechápala, protože mi přišlo, že mít dům u moře je super. Šla jsem s ním do toho domu, který byl sice malý, ale poměrně malebný, a Saša se tam snažil něco čistit - myslím, že to byly dlaždice, které byly silně zažloutlé. Stěžoval si, že ten dům je v hrozném stavu, ale mně tak nepřipadal, tak jsem se mu snažila říct, že je to vlastně v pohodě a že stačí trochu vyčistit tohle, tamto zase trochu opravit a bude to v pořádku. Saša byl ale z nějakého důvodu pořád nervózní a freneticky tam pořád něco čistil. 

Pak jsme šli spolu ven a šli jsme se projít po tom pobřeží a Saša říkal, že tam je nějaký prodavač nějakého jídla a že si od něj rád kupuje oběd a tím to vlastně končilo. 

AI "vůbec ne pochybná" analýza večer / ráno.

-------

AI "vůbec ne pochybná" analýza:

Ten sen působí jako jeden souvislý psychický příběh o přechodu z chaosu do klidnější perspektivy a o tom, jak se ti v hlavě mění vztah k jeho „světu“. Začátek v rekreačním objektu s neznámými holkami má atmosféru přechodnosti: nejsi doma, jsi „někde mezi“, na jakémsi soustředění, které ani nemá jasný účel. To často odpovídá období, kdy člověk funguje v provizoriu – ví, že se něco mění, ale ještě to nemá pevné kontury. Neurčitý strach, o kterém ty holky mluví, se sice objeví, ale děj se jím dál nezabývá. To je docela výmluvné: hrozba nebo napětí existuje jako kulisa, ale už není centrem tvé pozornosti. Je to spíš poznámka na okraji – jako když v životě víš, že „něco je špatně“, ale už se tím nechceš nechat úplně spolknout.

Pak přijde voda: prudký déšť, rozvodnění a cesta, která se mění v potok nebo řeku. V téhle části se tvoje psychika evidentně dotýká toho, co je poslední měsíce nejvýraznější – pocitu, že běžné, „suché“ fungování nejde a že realita se proměnila v něco tekutého, nestabilního a emočně silného. Místo bezpečné cesty je proud, ve kterém lidi dělají zvláštní věci: chytají kapry do ozdobných kovových kleští a ještě je to prezentované jako reportáž. Tady se dá číst motiv snahy zacházet s emocemi a „živou“ realitou mechanicky, kontrolovaně, skoro technicky. Ryby jsou něco živého, klouzavého, těžko uchopitelného – jako pocity nebo pravda, která se nedá jen tak sebrat ze země. Kleště jsou naopak nástroj, kterým se dá něco pevně sevřít a mít to pod kontrolou. A to, že to pozoruješ jako reportáž, je důležité: nejsi tím proudem stržená, spíš stojíš stranou a sleduješ, jak se lidé snaží chaos zkrotit nástroji, které jsou sice „hezky udělané“, ale pořád jsou to kleště. Vedle toho se v potoku jezdí na kolech – obraz něčeho absurdního, kdy se lidé snaží dělat běžné věci v prostředí, které k tomu vůbec není. I to připomíná „fungování navenek“ v situaci, která je ve skutečnosti rozvodněná.

Uprostřed toho potkáš Idu a vracíš ji zpátky do zařízení, aby se jí cestou něco nestalo. Tohle je silný, velmi přímočarý motiv: v rozvodněném světě, kde dospělí řeší věci zvláštními konstrukcemi a improvizují, je pro tebe priorita ochrana dítěte a bezpečí. Nezachraňuješ proud, neřešíš reportáž, neřešíš kleště – řešíš, aby Ida byla v pořádku. Je to jako jasné „přesměrování energie“: místo snahy zvládat celý systém chráníš to, co je nejdůležitější.

A pak přijde náhlý střih do Itálie, k moři. Ve snech takový přesun často znamená změnu perspektivy: z vnitrozemského rozvodnění do pobřeží, z klaustrofobního proudu do širšího horizontu. Tam potkáš Sašu – nervózního, napjatého. Říká, že zdědil dům po příbuzném, ale nemá z toho radost. Ty na to reaguješ logikou a potenciálem („dům u moře je přece super“), zatímco on reaguje úzkostí a přetížením. Dům je tady dobrý symbol jeho životní struktury: něco, co mu „spadlo do klína“, co má hodnotu, ale zároveň nese zodpovědnost, údržbu, realitu. Ty v něm vidíš malebnost a řešitelnost, on v něm vidí problém a ohrožení. A jeho frenetické čištění zažloutlých dlaždic působí jako typická regulace úzkosti činností: když je člověk nervózní, fixuje se na detail, drhne, čistí, protože to vytváří pocit, že aspoň něco má pod kontrolou. Ty se ho snažíš uklidnit a „zarámovat“ realitu jako zvládnutelnou („stačí trochu vyčistit, trochu opravit“), ale on zůstává v napětí. V téhle části snu je vlastně velmi přesně vyjádřen rozdíl mezi tvým a jeho stylem: ty vidíš celek a možnost postupné opravy, on jede v režimu alarmu a hektické námahy.

Konec je pak pozoruhodně obyčejný: jdete ven, procházíte se po pobřeží, on mluví o prodavači jídla, kde si rád kupuje oběd. Žádné drama, žádné velké vyústění, jen běžná rutina. To může znamenat, že se ve tvé psychice vztah už neposouvá jen v rovině katastrofy nebo osudovosti, ale začíná se ukládat do realističtější, „lidské“ polohy: on jako člověk s úzkostí, s nervozitou, se snahou držet věci pohromadě, a ty jako někdo, kdo vidí jeho napětí, ale zároveň už se v tom nemusí úplně ztratit. Celý sen tak působí jako mapování: nejdřív rozvodněný svět, kde se lidé snaží chytat realitu kleštěmi, potom ochrana dítěte, a nakonec moře – širší prostor – kde se s ním setkáš ne v konfliktním boji, ale v obrazu jeho vnitřního neklidu a tvé snahy dát tomu rámec. V součtu to nevypadá jako sen o romantickém návratu; spíš jako sen o tom, že jeho chaos dokážeš vidět jasněji, s odstupem, a že tvá energie se přirozeně přesouvá od „řešení celého proudu“ k ochraně stability a k širšímu horizontu.

Prokrastinace prací

Dneska jsem měla pracovní den, protože zítra jdeme s Lexou na Avatara (resp. Lexa jde courat po obchodech a já na Avatara, který Lexu očividně moc nezajímá) a já chci mít zítra volno. V rámci prokrastinace jsem také stihla protřídit a umýt zimní boty. Doufám, že už nebude masivně sněžit, protože jinak to bylo zbytečné. 

Taky jsem dělala špagety carbonara. Pěkně podle italského receptu, včetně pancetty a parmezánu. Bylo to moc dobré, ale poněkud jsem se přejedla, takže zítra do kina asi propašuji salát namísto toho, abych si tam koupila nějakou jejich kalorickou bombu. 

A také už bych se měla chystat na Budapešť, ačkoli dopravu a ubytko už mám zajištěné. Půlku batohu mi zabere svačina, protože v době výletu děti standardně sní tak 3x tolik co normálně, takže už bych měla něco nakoupit. Bude to vlastně první vícedenní výlet bez Saši, což je pro mě poněkud smutné, protože většinou jsem si společné výlety užívala (pokud na mě Saša nebyl zrovna kvůli něčemu hnusný). Také je něco jiného být na to sama a podělit se s někým o zátěž. Mám trochu obavy, hlavně z Idušky, ale snad už trochu zmoudřela. A taky už jsem projezdila více destinací, takže už jsem trochu zkušenější, než jsem byla třeba před deseti lety.

Bude to takový nácvik na letní dovolenou, to bude teprve záhul...

Měla jsem dnes sen o antikvariátu. Nepamatuji si už děj, jen takové útržky. Asi to souvisí s tím, že mi Saša o antiku nedávno vyprávěl, nebo že jsem nad tím přemýšlela před spaním. Pořád na něj myslím s jistou lítostí a nostalgií. Ostatně i ten sen měl takovou nostalgickou atmosféru, resp. jsem takový pocit měla po probuzení. Asi to bude chvíli trvat, než to pro mě bude uzavřené.

O vztahu bez vztahu

Saša mě předevčírem řádně naštval. Minulý týden mi telefonoval kvůli tomu, že kupoval Idě spodní prádlo a nevěděl velikost. Nakonec mi sdělil, že koupil jedno větší a jedno menší balení, aby měla Ida u něj do zásoby. Předevčírem telefonoval a byl naštvaný, proč jsem Idě nepřibalila s sebou žádné spodní prádlo, že to, co má u něj, je jí moc velké. Samozřejmě jsem za to mohla já, ačkoli jsem do toho dne žila v představě, že má doma pořádnou zásobu. Saša evidentně nechápe, o čem je střídavá (resp. současnou právní terminologií sdílená) péče, tedy že dítě má zázemí u obou rodičů. 

Co mě na tom udivuje, je naprostý nedostatek sebereflexe na Sašově straně. Nenastalo žádné "To jsem ale blbec, měl jsem celý týden na to to nějak vyřešit.", ale hned "Za to může moje ex, protože se neujistila, že Ida má u mě dostatek spodního prádla, ačkoli jsem jí před týdnem sdělil, že ho má dostatek.". Trochu jako s antikvariátem. Nenastalo žádné "No asi jsem jí měl dávat aspoň půlku výdělku, nebo na sebe převzít větší část výdajů za domácnost, aby to bylo spravedlivější.", ale "Ta blbá kráva to přivedla ke krachu, protože pořád pracuje ve své práci.". 

Tak trochu mi přijde, že si přes mě ventiluje svoje frustrace.

Další věc, která mne štve, je to, že je to de facto zachování dynamiky vztahu bez vztahu. V našem vztahu jsem byla často (ne vždy, ale rozhodně ve většině případů) já tou, která se starala, že má dítě vše sbaleno na výlet, že má dostatek oblečení atd. atd. a teď to po mně Saša stále vyžaduje, ačkoli vztah již ukončil. Pokud chtěl full servis, neměl se rozcházet.

Štve mě to i v tom kontextu, že jsem se snažila být vstřícná. I za našeho vztahu jsem se snažila být vstřícná. Kdysi si stěžoval, že ho moc svazuji, tak jsem to změnila a když si vymyslel, že bude jezdit v šílených podmínkách kdesi po německých hradech prodávat keramiku, podporovala jsem ho, i když se mi to moc nelíbilo. Nebudu ho svazovat, říkala jsem si. Dočkala jsem se toho, že mi vyčetl, že se nestarám, kam jezdí, a že mi je ukradený. Wtf? Tak co sakra chceš? Chceš abych ti oponovala, když se ti to zrovna hodí? Nebo abych tě podporovala ve všem, co si vymyslíš? No teď už nemá nárok ani na jedno, ale chápeme se, že...

V neposlední řadě je problém, že tohle jeho dvojjaké chování, kdy na jednu stranu dává okatě najevo, že jsme se rozešli a jsme každý za sebe, ale na druhou stranu se pořád chová, jako bychom byli v nějakém divném odloučeném vztahu, je pro mě psychicky dost vysilující. Já prostě nebudu a nechci být jeho kamarádka ani jeho horký kontakt ve chvíli, kdy si není jistý, které cvičení ve Slabikáři má s Idou vyplnit. Nechci být kamarádka s někým, kdo se ke mně zachoval tak, jak se zachoval. A také už nebudu prosit, aby se vrátil. To už jsem udělala několikrát, bez efektu. Pokud by o to stál, byla by teď řada na něm. 

Jak mě štvou úkoly

Nálada se mi moc nelepší. Ráno mě bolelo v krku a trochu jsem zaspala, protože už delší dobu asi přecházím nějakou drobnější virózku, takže jsme s Iduškou do školy vyrazily snad 10 minut po vyplutí z postele. Kromě toho jsem jí v pátek, když byla nemocná, zapomněla vyzvednout úkoly, protože jsem si bláhově myslela, že když měli celý den plavání, úkoly nedostanou. S těmi úkoly už mě začínají trochu štvát. Nejsem apriori proti úkolům, ale měly by mít svou míru. Iduška dostává denně dva až čtyři úkoly, což se mi zdá na 1. třídu přeci jenom trochu moc. Tráví ve škole 7 hodin denně (když počítám i družinu) a pak má skoro denně trénink gymnastiky, kde tráví 3 hodiny, pak přijde domů a aby zase hodinu nebo dvě seděla nad úkoly. To je podle mě přehnané. Úkoly by měly sloužit k procvičení a upevnění učiva, ne k tomu, aby neustále ve škole vybarvovali nějaké obrázky a doma pak musela dohánět řádky plné slov. Je sice pěkné, když se škola snaží plnit Komenského "škola hrou", ale k čemu to je, když to pak oddře rodič doma. 

Dneska měla Iduška gymnastické závody, na které se vypravil i Saša. To bylo snad poprvé, co na nějaké závody šel zcela dobrovolně, když nepočítám případ, kdy jsem ležela "na smrt" nemocná v posteli, což tedy z jeho strany tak úplně dobrovolné nebylo. Akorát jsem ho ztratila v tom zmatku z dohledu, takže já jsem nakonec seděla na tribuně a on byl dole v tělocvičně, ale aspoň jsme se tak vyhnuli trapnému tichu, nebo nějakým dalším nepříjemným interakcím. Připadal mi dneska nějaký přešlý. Mám pořád tendenci všechno kolem něj přehnaně analyzovat, což není úplně dobře. Musím si pořád říkat, že kdyby se chtěl vrátit a kdybych mu za to stála, tak to udělá poněkud viditelněji než v nějakých kryptonáznacích, tedy nemá cenu analyzovat a interpretovat každou jeho náladu.

Mimochodem Iduška vyhrála 1. místo. Uf. Celou cestu na závody se mě ptala, jaké místo podle mě vyhraje, a jelikož jsem ji pořád ujišťovala, že podle mě určitě to první, tak by asi byla scéna, kdyby ne.

Taky mi zítra konečně přijdou opravit sušičku prádla. Hurá, už mě ten sušák v ložnici štval. Jsem na sebe patřičně hrdá, že jsem to zvládla vyřídit - takhle hrdá jsem nebyla snad ani na druhého magistra (dobře, teď trochu přeháním, ale něco vytelefonovat je pro mě taková "vyšší dívčí"). Bohužel to znamená, že ráno musím uklidit chodbu, zejména pak kočičí záchod, protože naše kočka má od Lexy přezdívku "bobkostroj" a dost to sedí...

Na závěr taková drobná perlička. Chtěla jsem si dneska dopoledne pustit k práci Pianistu, ale pak jsem si vzpomněla na to, že jsem viděla podcast zpracovávající skandály Romana Polanského, konkrétněji to, jak zdrogoval a znásilnil třináctiletou holku a pak nemohl do zemí, ze kterých by jej mohli vyhostit do USA (ostatně proto si také nebyl převzít Oskara, kterého dostal právě za tento film). Tedy Pianista padl... pak jsem si chtěla pustit Všechna jitra světa, o kterém jsem psala nedávno analýzu, ale tam je zase Depardieu... vyloučila jsem takto ještě pár dalších filmů, načež jsem si šla radši pustit podcast o dinosaurech.

O náladových cyklech

Vyrazila jsem dneska s Iduškou do kina na Spongeboba. Prvně jsem litovala, že jsem jí to slíbila, protože jsem včera dlouho do noci (resp. do rána) dělala na jedné zakázce, která byla "instantní" (jakože musela být rychle udělaná, za což je obvykle příplatek) a byla jsem unavená, nakonec jsem si ale trochu schrupla v tom kině (naštěstí jsem vybrala sedadla na kraji u zdi a před ani za námi nikdo nebyl, takže jsem se nemusela moc ostýchat). Pak jsme šly na oběd a Iduška si chtěla vybrat něco "malého", z čehož se vyklubalo hodinové běhání po obchodech a přemlouvání, aby si už nevybírala další "plastové krámy" (moje označení pro hračky, které jsou z levného plastu, prd vydrží a obvykle se po pár dnech pošlou dál). Pak Ida prohlásila, že jsem nejhorší máma a toto je nejhorší den na světě (poté, co jsem jí vzala do kina a koupila jí výběr the best of sushi), protože si nemohla koupit nějaký pitomý třpytkový mávátko. Nakonec jsme se domluvily na obrázku, na který se lepí takové kamínky, s čímž jsme byly spokojené obě - já proto, že je to aspoň něco kreativního, ona proto, že na tom byl motiv jednorožce.

Doufám, že tu dnes neudělám moc překlepů a chyb, protože mě nějak rozbolelo v krku a je mi obecně divně.

Vypadá to, že moje emoční výkyvy mají opravdu souvislost s hormonálním cyklem. Poslední dobou jsem si dost systematicky zaznamenávala "obecnou náladu" (můj terminus technicus pro stav nálady, který se line jako základna celým mým dnem) a je zajímavé, že pitomou náladu mám obvykle přibližně od ovulace po začátek menzes... pak se to začne (asi trochu paradoxně) zlepšovat, načež kolem ovulace se mi začne opět zhoršovat jak akné, tak nálada. Zároveň je prý moje akné typicky hormonální - pár dní kolem ovulace se mě drží jako klíště, následně se mi xicht "sloupne" a jsem zase úplně v pohodě a můžu ven i bez make-upu, aniž bych děsila děti. Zkusím to řešit prvně nějak přírodně, protože do sebe úplně nechci hned cpát hormony, ale ještě uvidím...

Pokud toto čte nějaký člověk, který při slově "menstruace" chytá psotník, tak se upřímně omlouvám, ale bez tohoto procesu bychom tu nikdo z nás nebyl, takže...

No každopádně dneska už pociťuji, že se mi nálada trochu zhoršuje, což se projevuje tím, že jsem taková zádumčivá, je mi smutno a stýská se mi.

Taky mi zase psal kovář. Teď, když už jsem chytřejší ohledně toho, že jeho motivem není revanšovat se mi za mou námahu, už se mu ani neobtěžuji odepisovat a budu se tvářit, jako že neexistuji. Je zajímavé, že obvykle napíše buď poté, co se mi o něm Saša zmíní, nebo poté, co se tu Saša staví. Asi jen overthinkuji a toto je náhoda, ale je to zajímavá shoda okolností. Ostatně to není ani logické... jediným pseudologickým vysvětlením by bylo, kdyby Saša doufal, že si s ním něco začnu, aby ode mě měl klid, ale to nedává smysl. Navíc to nedává smysl ani ze strany kováře, který se mi i za tu krátkou dobu, co jsme si psali, stihl zmínit, že bych měla na Sašu zapomenou, protože mě stejně nemiloval, že na hradě komentoval jiné ženy (no tady si docela umím představit, že je to kovářova zásluha, protože i když jsem tam byla já, tak neustále upozorňoval na to, když tam prošla nějaká pěkná žena... z označení "fenka" a dalších nepublikovatelných mne jímá touha hledat svůj blicí kyblík) a že to není chlap pro mě, protože je to takové velké dítě a já bych potřebovala pořádného chlapa (čímž evidentně myslel sebe... což si jakožto plešatej sto dvaceti kilovej misogyn, co mu je zatěžko dle jeho vlastních slov vynést koš, celkem fandí). 

Tak si říkám, že jestli toto říkal mně o Sašovi, co asi říkal Sašovi o mně. Ale asi se mu nezmiňoval o tom, že mi prakticky hned po rozchodu vypisoval, že "ta tvoje prdelka se mnou dělá divy", "mám toho hodně, ale minimálně jednou, dvakrát si na tebe za den vzpomenu", "klidně sednu do auta a přijedu, můžu kdykoli dojet" a "jsem fascinovaný tvojí prdelkou" (sorry za tak explicitní výrazy, ale pro ilustraci jsem použila autentické citace). Nevím, jak to mají muži, navíc Saša už ke mně romantické city nechová, ale v jeho pozici by mě asi trochu štvalo, kdyby mi můj kámoš dělal do ženy prakticky hned poté, co bych ji pustil k vodě (a vlastně už i předtím). Zřejmě by mi to přišlo minimálně divné. 

No ale dost už o kovářovi. To mě jen s*re fakt, že jsem se od takového pohádkáře nechala napálit a věnovala mu několik hodin své práce na rešerších. Příště budu chytřejší...