Jak jsem byla u zubařky

Měla jsem dneska rozlítaný den. Poté, co jsem odvedla Idušku do školy, musela jsem hned jet k zubařce, což se však změnilo v boj o čas, protože mi zamrzl zámek u auta a ani půlka balení odmražovací směsi do zámku (tedy něco, co by už ze své podstaty mělo fungovat) moc nepomohla. Nakonec jsem musela zajít domů pro teplou vodu a odmrazit jej pěkně "postaru". Naštěstí jsem si dala velkou časovou rezervu a tak jsem dojela včas, zubařka mě i vzala dřív a de facto jsem z ordinace odcházela přibližně v době, na kterou jsem byla objednána. Touto návštěvou skončilo mé vrtací kolečko, jupí. 

S opuchlou tváří (vypadala jsem trochu jako po útoku boxera) jsem vyzvedla Idušku dřív z družiny, protože měla na dnešek naplánované očkování. Doktorka jí poradila, že aby se nebála, má počítat.

Doktorka: Tak můžeš začít...
Ida: Six seveeeeen!

Pak jsme šly do Tedi vybrat nějakou odměnu za statečnost. Iduška chtěla nejprve fixy, protože na jedné z nich bylo napsáno six seven, ale nakonec jsem ji přesvědčila, že fixy už doma máme v hojném počtu. Ještě jsem musela vynaložit hodně přesvědčovacích schopností, protože chtěla různé, jak já říkám, plastové krámy, které by si vyzkoušela jednou a pak bych je poslala ségře pro děti. Takže jsem ji nakonec ukecala k sádrovému jednorožci s barvičkami, to je aspoň něco kreativního. Prohlížela jsem si ještě nějaké umělé kytky, kterými bych si mohla dozdobit vázu a které tam měli docela levné (zhruba v Temu ceně), načež Ida prohlásila, že "Takový by ti mohl koupit táta, abyste se udobřili.". Vždycky mi přijde, že se s novým režimem už nějak srovnala, a pak obvykle prohlásí něco takového.

Doma jsem pak byla úplně vyflusnutá (nevím ani z čeho, zase tak moc aktivity jsem nevynaložila) a tak jsem si šla na chvíli lehnout. Možná na mě něco leze, ráno jsem měla chvíli ucpaný nos a takový divný "přednemocný" pocit. Nadopovala jsem se tedy vitamínem C, čajem a dala si teplou koupel s tím, že tohle kombo snad zabere.

O substituční imaginaci

Původní víkendové plány jsem odložila (Saša tu něco kutí v dílně a bývá tu Iduška, tak mi bylo blbé odjíždět), respektive přesunula na týden. V pondělí jedu naposledy k zubařce a doufám, že už by mi konečně mohl někdo přes týden přijet opravit sušičku na prádlo (podle mého mínění jde o prasklý řemen) - volala jsem nějaké opravářské firmě už před týdnem, ale mají prý hodně záručních oprav a tak si budu muset počkat. Zatím jsem to vyřešila sušákem a odvlhčovačem v ložnici, což funguje překvapivě dobře a tak se kvůli tomu nemusím moc stresovat. 

Včera večer jsem si dala relaxační koupel, abych si trochu zvedla pošramocenou náladu (Zyrtec jsem se neodvažovala vyzkoušet, nerada bych upadla do zimního spánku), a hledala jsem inspiraci na srpnovou dovolenou. Červenec už mám vyřešený a jindy přes rok se nikam moc nedostaneme kvůli školní docházce, maximálně tak září by ještě šlo, případně pak nějaký Egypt v prosinci. Trochu problém pro mě je, že v srpnu je ve většině dovolenkových destinací fakt hodně vedro (a taky draho). Vzpomínám, když jsme byli v srpnu v Římě. To byla Iduška ještě malá a bylo tak strašné vedro, že jsem na sebe za celou dovolenou nemohla dostat džíny, jak jsem byla permanentně zpocená. Na válení u moře je to sice fajn, ale tak na dva dny (respektive než se spálím... to se mi stalo na Sicílii, když jsem se zapomněla u čtení Dartha Banea). 

Tak jsem si tak ve vaně procházela uložená místa na Google Maps, která bych chtěla v budoucnu navštívit, diskutovala to s ChatGPT... a ta mi poradila poměrně levné řešení na "wow destinaci" v Evropě, kde nebude v srpnu přehnaně vedro, ale zároveň tam je moře (no... poněkud chladné), hory, jezera,... kromě sopek tedy všechny takové ty přírodní věci, na které se ráda dívám. Letenky tam jsou překvapivě levné, ubytko se dá také sehnat za poměrně dobrou cenu, půjčit auto bych se tam nebála (zrovna davy turistů tam neproudí) a i ten aquapark tam je, aby se děti necítily ochuzené. Tramtadadá, jde o Norsko a Lofoty. Přijde mi to jako super nápad, v srpnu už se tam dá pozorovat polární záře, je možné si objednat výlet lodí a zírat na velryby (keporkaky a tak). Trochu problém je, že i v srpnu tam teplo fakt není (cca do 20 °C), což by mohlo dětem vadit (no respektive by jim to vadilo hodně). Reakci dětí na to, až je namísto k moři teplému jako kafe vezmu někam za polární kruh, si představuji trochu jako hlášky trpaslíka Yerpena ze Zaklínače. Je potřeba si to představit s patřičným ostravským přízvukem (tohle na tom seriálu miluju): "A co je kurva totok?! Tož co robím tu, v také zasrané řiti?! Kurva fix, robota na pyču, přišli jsme o pořádnou prdel. Ten cyp zasraný... ale pohoda... několikadenní společná cesta mi dává spoustu příležitostí nachcat mu do žrádla." 

No ještě si to budu muset rozmyslet. Nicméně toto plánování má svůj vedlejší efekt (a proto trávím hledáním letenek, prohlížením fotek na Google Maps a ubytování na Booking tolik času) - cítím se tak orientovaná na budoucnost, jako bych zase měla v budoucnu žít, ne jenom přežívat v nějakém depresivním oparu ze vzpomínek na to, jak to bylo fajn, nebo jak to mohlo být fajn. Namísto úvah o tom, jak by to bylo pěkné, kdyby se ten cyp chytil za hlavu a donesl nějakou opelichanou kytku, se můžu utápět v úvahách, jak by to bylo fajn, kdybych v Norsku čuměla na polární záři a keporkaky a opékala si na grilu čerstvé ryby z místních trhů. Je to vlastně takový přepis bolestivých myšlenek prostřednictvím imaginace, což je ve své podstatě relevantní psychoterapeutická technika.

O snech a prokrastinaci

Včera jsem si nemohla vzpomenout na okolnosti svého snu, nicméně večer, těsně před usnutím, jsem si na ně vzpomněla, asi už v nějakém změněném stavu vědomí. Bohužel jsem si nic nikam nezapsala (páč už jsem skoro spala) a ráno jsem to zase zapomněla, respektive jsem zapomněla detaily a vzpomněla jsem si jen na nějaké marginálie, konkrétně šlo o dort. Vůbec netuším, proč zrovna dort. Moje sny jsou vůbec divné. Občas jsou silně symbolické, jako třeba ten o těch marseilleských fjordech, který jsem tu detailně rozebírala v jiném deníkovém zápisku. Ten si pamatuji dopodrobna. Jindy jsou na první pohled obyčejné, jako ten včerejší/předvčerejší sen s možná dortem, ve kterém se ke mně Saša vrátil. Tam si pamatuji jen nějaké letmé pocity a drobné detaily, které možná nejsou důležité, ale možná také ano. Pak mám občas sny, které jsou divné, ale ve kterých si velmi jasně uvědomím, že je to sen. Tyhle lucidní sny se mi zdají od dětství a i přesně vím, kde mají svůj počátek. Když jsem byla malá, měla jsem často noční můry a bála jsem se usnout, tak jsem si před spaním snažila vsugerovat, že cokoli se mi bude zdát, je to jen sen. Až hodně hodně let ex post jsem se dověděla, že takovým způsobem se i mnozí dospělí snaží lucidních snů dosáhnout - mně se to povedlo vlastně jako taková z nouze ctnost, protože jsem se jako malá strašně bála spát. Měla jsem v takových snech "trik", jak se z nich dostat - šlo o to hodně dokořán otevřít oči. Nevím, jestli by to fungovalo i teď, dost často mám teď divné sny, ale ne děsivě divné sny, ze kterých bych se chtěla dostat, spíš absurdně divné sny. 

Zatímco tu prokrastinuji úvahami o svých snech, měla bych dělat další ilustrace k pitomým rozcvičkám. Je to vůbec poměrně absurdní zakázka - vzala jsem ji proto, že ta klientka mi dohodila asi sedm dalších klientů, se kterými jsem se dohodla na celkem pěkné odměně, takže mi bylo blbé jí odmítat zakázku, která je mimo moje obvyklé pole působnosti, když mi zařídila de facto jednu desetinu mého obvyklého ročního výdělku. Jak se to snažím odkládat, pustila jsem se do dalších xy notoricky odkládaných úkolů, což je sice pozitivní, ale nic to nemění na faktu, že už bych měla pohnout s těmi nákresy. Také jsem hodně pokročila s puzzlemi, přetřídila šuplíky a skříňky v obýváku, zašla si na procházku... to vše ve snaze vyhnout se tomu. Třeba ještě stihnu vymalovat, než to dokončím.

A kdykoli se v domě ozve prasknutí
srdce se otočí
jako kompas k severu.

A já jsem mezi dveřmi a nocí
strážce možnosti
že některé odchody
jsou jen dlouhá cesta zpátky.

Nechávám v sobě rozsvíceno
jen aby ses neztratil.

Jak je pozitivní fáze fuč

Pozitivní fáze mého cyklu je evidentně pryč, už jsem zase nějaká depresivní. Kamarádka říkala, že by na tyto stavy měl podle nějakého aktuálního výzkumu zabírat Zyrtec (ano, to antihistaminikum), ale problém je, že Zyrtec mě totálně "vypne" a jsem schopná následně prospat celý den jako Šípková Růženka, což by sice na jednu stranu řešilo většinu mých problémů, na druhou stranu když člověk spí, tak obvykle nemůže vydělávat, což by byl poněkud problém.

Mé náladě nepřidalo, že teď řeším se Sašou nějaké "provozní" rozdělení záležitostí, což je pro mě smutné samo o sobě, protože každé takové rozdělení znamená fyzickou rovinu odpoutání a další důkaz k tomu, že už se k sobě prostě nevrátíme. Na druhou stranu tu teď bude Saša na pár dní trochu častěji, protože bude pálit pec, což je pro mě také depresivní, protože mému procesu uzdravování svědčí, když ho nevidím a nemusím ho řešit.

Také jsem dnes měla divný sen. Zase se mi zdálo o tom, že jsme se k sobě vrátili (Minulou noc se mi zdálo, že jsem se zase vrátila do Manderley...). Už si moc nepamatuji okolnosti, ale takové sny mne vždy uvedou do horší nálady, protože se v nich reflektuje rozpor mezi přáním a realitou. Moje podvědomí mi moc nepomáhá, dělalo by mi mnohem lepší službu, kdyby mi posílalo sny o jiných mužích, o koťátkách, o mých oblíbených seriálech, nebo cokoli jiného...

Takže si teď půjdu dát menšího šlofíka, což mi snad trochu zvedne náladu a budu se moc věnovat práci, které mám nyní hodně. O víkendu mám nějaké plány, takže si potřebuji "nadělat" své povinnosti dopředu, abych nemusela myslet na termíny a tak. 

Jak jsem nejela do kina

Chtěla jsem dnes večer jet do toho kina, ale musela jsem to odložit, protože mi Saša na den "vrátil" Idušku s tím, že jede někam s Marianem. Respektive s "Marianem". Na celý den a noc. Nevím, jestli si o mně myslí, že jsem nějaká tupější, ale přeci mu musí být jasné, že neustálé cestování někam s Marianem ("Marianem") není úplně důvěryhodná výmluva. Na druhou stranu - pokud by to byla pravda a vážně takto neustále někam cestoval s Marianem, asi to není úplně zdravý vztah. Alternativní vysvětlení je, že řeší něco, co není ani Marian, ale ani "Marian". To by mohl být nějaký supervýhodný business s kovářem, což teda good luck.

Ať už je to cokoli, důsledkem pro mě je, že mi to narušuje moje plány. I když evidentně Saša žije v představě, že bez něj sedím doma a nikam nechodím, není to tak úplně pravda. Tedy dneska místo kina budu dělat na nějakých zakázkách (abych si vyšetřila čas na kino na jiný den) a když už budu ve Žďáře, zajdu se podívat po nějakém rámu na ty pitomé puzzle, co se snažím už druhý den složit (no má to tisíc dílků, asi to nebude úplně záležitost jednoho večera).

S tím, jak se blíží Valentýn, mě čím dál intenzivněji ze všech různých kanálů bombardují reklamy. Nemůžu se podívat do e-mailu, abych tam neměla deset reklam souvisejících s Valentýnem, což mě celkem deptá. Nicméně když si to vezmu racionálně, za poslední rok či dva jsem stejně od Saši nic nedostala, tedy mi vlastně nemá co chybět. Na Instagramu jsem v reelsech spatřila zajímavou myšlenku, a sice že když nám skončí vztah a my se trápíme, je to často proto, že si představujeme, jaký ten vztah mohl být a jaký byl ve svých lepších časech, což se dá aplikovat přímo na můj případ. Když si s bolestí vzpomenu, jaké to bylo pěkné, když jsem měla někoho, kdo mi nějakým způsobem prokazoval lásku (a teď nemyslím zrovna materiálně na Valentýna, ale třeba pevným obětím, mazlením, pochvalou vzhledu nebo tak něco), vlastně je to v nějaké intenzivnější míře spíš tak dva tři roky dozadu.

Vlastně všechno souvisí se vším. Když jsem ještě cítila, že mě Saša vážně miluje a věnuje mi pozornost, byla jsem ochotnější pro něj více dělat. Když tenhle pocit vymizel, začala jsem být více frustrovaná z antikvariátu a neplacené práce. Mohla bych na to aplikovat Maslowovu hierarchii lidských potřeb, nicméně v jakémsi obráceném módu, protože když mi práce přestala saturovat moje vyšší potřeby (potřeba lásky, uznání, sounáležitosti), začala jsem se více soustředit na to, jestli saturuje moje nižší potřeby (tedy jestli mi poskytuje peníze na hypotéku, energie a jídlo).

Kromě Valentýna mi pořád často skáčou reklamy na různé rychlé půjčky, což nevím, jestli je něco, co mě má znepokojovat, nebo je to prostě náhoda. Vzhledem k tomu, že já takový obsah nemám důvod vyhledávat, na kontextovou reklamu bych to úplně neviděla. Samozřejmě to může mít nějaké jiné vysvětlení, než že to hledá Saša a proto mi to vyskakuje, a doufám, že to je právě tohle.

Jak jsem byla trochu produktivní

Poslední dny jsem docela produktivní. Došly jsme s kamarádkou k názoru, že to souvisí s cyklem - a to jak období produktivity, tak období depky a neaktivity. Obvykle, resp. když neprožívám zrovna žádné extrémní životní období, tak se moje nepříznivá fáze cyklu projevuje tím, že jsem "přednasraná". Naštěstí jsem se za ty roky naučila tohle trochu krotit, takže moje přednasranost vypadá spíš jako pasivita, což je vlastně úporná snaha vyhnout se konfliktu. Naopak pozitivní fáze se obvykle projevuje tak, že jsem veselejší, optimističtější a připadám si úžasná, inteligentní a krásná. Teď, když mám složité životní období, je to spíš období aktivity, kdy skládám nábytek, puzzle, kreslím si, pracuji a uklízím. Trochu mi pomáhá to překonávat smutek.

Včera jsem skládala nábytek (pořídila jsem si do obýváku komodu, protože ta stará se mi začala rozsypávat, takže ji provizorně opravím a použiji jako úložný prostor do podkroví), dneska jsem začala skládat puzzle od ségry a pak jsem kreslila ty debilní ilustrace k rozcvičkám (doufám, že ta klientka už po mně nikdy nic chtít nebude), udělala jsem pár textů na objednávku a pak jsem si šla pochillovat do vany a vymýšlela jsem dovolenou na prázdniny. Na jarňáky mám vymyšlenou a zaplacenou tu Budapešť, o prázdninách bych ráda vzala děti někam k moři, ale zároveň mě to pořád táhne do hor. Nevím, kde se ve mně tyhle tendence vzaly, ale poslední rok nebo dva mám nějaké puzení k túrám v horách. Přitom jsem málem pošla už při "výstupu" k Notre Dame de la Garde v Marseille. Pár schodů a málem jsem poblila francouzskou kulturní památku.

Zadala jsem tedy ChatGPT prompt, aby mi našla nějaké hory pro lidi bez fyzičky, a poradila mi Dolomity. Podle fotek to vypadá celkem schůdně. Problém je, že dopravit by se tam bylo nutné nejspíš autem, nicméně kdybych jela hlavně v noci a vyhnula se nějakým velkým městům, tak by to mohlo být v pohodě. Další výhoda je, že to není tak daleko od Lignana a Caorle, což jsou shodou okolností destinace, kde jsem poprvé viděla moře.

To bylo někdy v roce 2016, kdy jsme tam jeli autem se Sašou. Neřekla bych, že to bylo před deseti lety... na jednu stranu je to tak vzdálené, na druhou stranu jako bych tam byla třeba před dvěma lety (jo, zní to jako blbost...). Pár dní jsme byli u kamaráda Paola, který už bohužel umřel, pak jsme přespávali ve stanu v kempu, který se myslím jmenoval Slunečnice (Girasole). Bylo to kousek od Lignana a byli jsme tam celkem dvakrát - jednou sami dva v roce 2016 a pak i s Lexou někdy v roce 2017 (shodou okolností cca devět měsíců před narozením Idušky), to jsme zapomněli doma hůlky od stanu a museli jsme spát jen na té plachtě a mně vlezli do chipsů mravenci. Tenkrát jsem z toho byla na prášky, ale teď je to celkem vtipná vzpomínka. 

Myslím, že by to bylo pěkné se tam podívat znovu. Byly tam krásné pláže a tak, možná bych teď v únoru sehnala i nějaké schůdné ubytování (přinejhorším to jistí Girasole). Když jsme tam byli se Sašou, udělali jsme si i výlet do Benátek. Denně jsme jedli pizzu za deset éček, to bylo taky prima.

Jak jsem dělala lasagne

Pustila jsem se dnes do testování svého strojku na těstoviny, který jsem si koupila před pár lety s vidinou toho, že budu dělat domácí pastu, ale pak jsem na to vůbec neměla čas. Pro začátek jsem chtěla dělat něco jednoduššího, udělala jsem teda lasagne. Na to, že to byla premiéra, se celkem povedly. Do Idušky padly jako Němci do krytu, Lexa pak ve dvou etapách snědl tři čtvrtě zapékací misky. Zkusím nadělat nějaké těstoviny do zásoby, třeba i s příchutí (našla jsem zajímavý recept na špenátové, rajčatové a mrkvové).

Měly jsme dnes s kamarádkou zajímavou konverzaci o mužském egu - došly jsme k tomu přes to, že měla schůzku s nějakým potenciálním nápadníkem, kterého potkala někde na sociálních sítích. Ukázalo se, že fotky, které jí posílal, byly silně zkreslující, respektive že byly vyfocené tak před dvaceti lety a dvaceti kily. Týpek ani výrazně nezjišťoval, jestli má o něj reálně zájem (ve světle nových skutečností samozřejmě ne), a hned do ní začal valit, jak se těší na intimnosti a tak. Trochu mi to připadalo, jako by se začala scházet s kovářem - ten má podobný vibe, respektive trpí pocitem, že každá žena by měla být šťastná z toho, že ji poctil svou pozorností, protože pro takovou mladou, inteligentní a energickou ženu není evidentně nic lepšího, než si začít s metrákovým, padesátiletým, toxicky maskulinním pakem, pro kterého je vhození špinavých ponožek do koše na prádlo vrcholným ponížením a vynesení koše vnímá jako souboj o dominanci se svou manželkou. Fujky. Doporučila jsem, ať zdrhá všemi směry.

To muži vůbec nepřemýšlí o tom, co vlastně můžou ženě nabídnout? Evidentně ne, evidentně jsou ženy pro řadu z nich jen nějaké podřadné nástroje, které přinášejí potěšení. Nevidím tam žádnou reflexi typu "Když už tedy nejsem zrovna Henry Cavill / miliardář, tak jí aspoň poskytnu jistotu, budu na ni hodný, pomůžu jí s úklidem, dám jí prostor, občas jí koupím kytku nebo udělám masáž...", nebo tak něco. Ne, je to jen "Blbka může být ráda, že klofla takového alfasamce, tak mi teď bude prát a žehlit.". Nehledě na to, že jsou to často lháři a pohádkáři (když už jsem u toho kováře, tak asi 10 minut mi trvalo, než mi Google prozradil, že jeho pohádky o úspěšném podnikateli, kterému jdou všichni na ruku, jsou spíš plky).

Ségra mi věnovala dva lístky do kina do Jihlavy, protože vzhledem k tomu, že její nejmladší dítě trpí separační úzkostí, nemůže je využít. Mám teď díky tomu příležitost zajít si na nového Avatara (a to dokonce dvakrát, hehe). Případně uvažuji o kombinaci Avatara a Norimberku, kde hraje můj oblíbený Rami Malek (mimochodem jsem nedávno s šokem zjistila, že hrál chudák ve Stmívání). Vzhledem k tomu, že mám teď hodně flexibilní pracovní dobu, můžu si zajet do kina prakticky kdykoli, kdy není doma Iduška (nechat ji doma s Lexou samotnou je poměrně rizikové). 

No a teď si jdu lehnout do svých péřových peřinek, protože zítra mě čeká překreslování pitomých rozcviček pro pitomou klientku.

Valentýnské bombardování depresí

Teď už celkem chápu, co některým nezadaným vadí na sv. Valentýnu. Když to více vnímáte, je velmi otravné, jak na vás na každém rohu vyskakují reklamy se šťastně vypadajícími páry, což vám velmi jasně připomíná, že vy žádný šťastně vypadající pár netvoříte. Je to takové valentýnské bombardování depresí. I když nejsem moc na tyhle okázalé svátky, zároveň bych se vůbec nezlobila, kdyby o mě zase jednou někdo projevil upřímný zájem a přinesl mi třeba byť jen tu blbou kytku. Prostě jen tak, aniž bych to musela připomínat. Hodně lidí to bere tak, že Valentýn je nějaká blbá povinnost prokazovat lásku, já to beru spíše tak, že je to příležitost ukázat tomu druhému, že vám na něm záleží, což samozřejmě jde i každý jiný den v roce, ale co si budeme - často na to není čas a příležitost. A když člověk chce, ani nemusí naskakovat na komerční vlnu - stačí koupit blbé svíčky, udělat večeři a udělat protějšku pěkný večer, kouknout na film a tak.

Já si teď můžu udělat Valentýna maximálně tak sama se sebou, což vlastně není úplně špatný nápad, protože jsem evidentně jediný člověk, který se skutečně miluje. Připomíná mi to jedinou pro mě snesitelnou písničku od Miley Cyrus, ve které je toto:

I can buy myself flowers
Write my name in the sand
Talk to myself for hours
Say things you don't understand
I can take myself dancing
And I can hold my own hand
Yeah, I can love me better than you can

Kytky jsem si už sama koupila, své jméno napíšu do písku o dovolené, hodinové rozhovory sama se sebou nejsou také problém... asi se tedy miluju víc, než to kdy zvládl někdo jiný. Vzhledem k tomu, že z dating marketu jsem obecně dost zklamaná (můj první partner skončil v lochu, druhý mě odkopl hned poté, co mne dovedl k psychickému a fyzickému vyčerpání a seznal, že když potřebuji trochu povolit, asi už ho nemiluju... o magorech typu kovář, co se mě snaží maximálně tak nahnat do postele se raději ani nezmiňujie), co mi také jiného zbývá. 

2026 is new 2016

Asi jsem trochu opožděná, protože jsem trend 2016/2026 zaznamenala na sociálních sítích až teď. Má jít o to, že lidé porovnávají např. svůj vzhled či vzpomínky před a po deseti letech. Někteří to berou více "filosoficky" a hledají hlubší podobnosti mezi těmito dvěma roky. Je "vtipné", že i já nacházím jistou analogii, a sice to, že před deseti lety jsme byli se Sašou také rozejití.

A je vážně fucking cringe, jak moc podobné to je. Máme tu podobný spouštěč, Saša stejně jako před deseti lety stěhuje antikvariát, stejně jako před deseti lety má k ruce náhle se objevivšího kamaráda, kterého používá jako "náhradu" intenzivního vztahu, stejně jako před lety navazuje nové vztahy s ženami, chodí se odreagovat impulzivními nákupy do Pepca a podobných obchodů... taky mu stejně jako před lety chybí peníze... Samozřejmě když se soustředím na podobnosti a vynechám četné rozdíly, vypadá to "magičtěji", ale i tak je to zajímavé.

A kdo jsem já, abych tomu vzdorovala? Tak jsem stejně jako před deseti lety objednala FlixBus a pojedu s dětmi na několikadenní výlet. Jenže tenkrát jsem jela do Vídně (a bez Idušky, ta ještě nebyla na světě) a teď to bude Budapešť. Původně jsem chtěla zvolit tu Neapol, ale neměla jsem dobrý pocit z toho, že by to všechno bylo tak narychlo a na těsno (Ida má závodní sezónu v gymnastice a tak by to bylo doslova tak, že bychom ze závodů jely na letiště a z letiště na závody) a tahle varianta byla flexibilnější. Bude to fajn, zajedeme si do termálního aquaparku, koukneme na Budínský hrad a Rybářskou baštu, projdeme se k Parlamentu (bydlíme kousek od něj) a kolem Dunaje, také tam mají nějaké tropické akvárium se žraloky... to bude děti bavit. 

Před těmi deseti lety se Saša vrátil pár dní předtím, než jsme jeli do Vídně, a já pak narychlo všechno přebookovávala, aby mohl jet s námi. Teď to moc nevypadá - buď mi to tak jen připadá, nebo je na mě z nějakého důvodu naštvaný (možná to auto?). No jestli chtěl, abych kvůli němu omlouvala Idu z gymnastiky těsně před soutěžní sezónou a rajzovala busem pro auto tam a zpátky, tak se neměl rozcházet, protože takové věci jsou součástí Full servis marriage balíčku, ne značně okleštěné Ex základy sady. 

Jak jsem neobvykle nasejřená

Jsem ze Saši nějaká až neobvykle "nasejřená" (resp. z toho, jakou naprostou neúctu ve vztahu k tomu, co všechno jsem pro něj dělala, mi prokazuje), což ale možná souvisí s fází mého cyklu. Až jsem se musela jít projít. Chodit o půlnoci k Z-boxu v pyžamových kalhotech asi není úplně ideální, ale co už.

No, musím se z toho nějak vypsat (a pak vyspat). Prostě nemůžu dostat z hlavy obsedantní myšlenku na to, že ke mně byl nespravedlivý. Vůbec nerozlišoval podporu a pomoc ve vztahu od zneužívání něčí ochoty pomáhat. Přitom je to poměrně jednoduchý koncept. Čas od času tomu druhému pomoci např. na trzích, s výrobky, s propagací apod. zadarmo? OK, to je partnerská výpomoc a je to ve vztahu normální. Chtít po tom druhém, aby sedm hodin denně pracoval v mé firmě, nic mu za to nedat (ať již hovoříme o finanční nebo emocionální odezvě) a ještě po něm chtít neustále víc? To už je zneužívání podpory.

Přitom stačilo, aby občas vyslechl nějakou mou stížnost/návrh a udělal situaci mezi námi spravedlivější. Aby mi dal ten směšný plat, o který jsem ho žádala... nebo aby vzal některé platby na domácnost na sebe...  Nikdy se k ničemu takovému vážně neměl a pak se ohromně divil, když jsem si vzala peníze třeba za to, že jsem kromě týdenní směny v antikvariátu (kterou měl gratis) šla o víkendu prodávat keramiku do stánku. To jsem pro něj byla "krkoun" a "skrblík", protože evidentně vůbec nechápal, co mu tím chci říct.

Procházím teď nějakým zvláštním mixem naštvání a lítosti, kdy jsem na něj zároveň velmi naštvaná a nejraději bych o něm už neslyšela, ale zároveň mám o něj strach a bojím se, aby neudělal nějakou blbost. Poslední dobou mi na YT nějak často vyskakují reklamy na rychlé půjčky, což u mě vyvolává obavy, aby to nebyl důsledek jeho vyhledávání (no... nevím, jestli je to vůbec technicky možné... AI tvrdí, že jo, ale ta tvrdí ledasco). 

Cítit takto protichůdné emoce je dosti vysilující, raději bych ho buď milovala, nebo nesnášela, ale ne obojí. Racionálně by bylo asi lepší jej nesnášet. Pochybuji, že ještě někdy přileze s kytkou, nebo tak něco, takže investovat city marně je blbost...

Díky, to už nechci...

Včera mě Saša vážně dojal. Rozbilo se mu auto a navrhl mi, abych mu půjčila to svoje s tím, že by ale Ida nešla v pondělí na gymnastiku a ještě bych si pro něj musela dojet. Byla jsem i ochotná mu jej na víkend půjčit, ale moc nechápu, proč by (1) mi jej nemohl vrátit v pondělí ráno a odjet si do města veřejnou dopravou sám (asi to souvisí s tím, že jede do Prahy s "kamarádem") a proč (2) bych právě já měla být ta, která nese zátěž jeho problému, když už mě opustil a nechal mi to tu celé na mých bedrech. Trochu mi to připadá, jako by Saša chtěl zachovat starou dynamiku vztahu, kdy jsem mu prakticky na požádání půjčovala peníze, jezdila pro něj, když se mu rozbilo auto a tak, ale aby se nemusel obtěžovat péčí o vztah (resp. aby mohl paralelně pěstovat vztah jinde). Takové "Velmi rád budu mít peníze z toho, že u mě budeš zadarmo pracovat, abych si mohl v klidu točit keramiku a nemusel se moc stresovat, tobě budu tvrdit, že to děláš pro rodinu, protože z těch peněz stejně zaplatím výdaje za dům, ale budu na tebe u toho srát, ani ti nekoupím dárek k narozeninám, spontánní kytku, nepochválím tě.". Díky, to už nechci.

Štve mě na tom ta neuzavřenost a nespravedlnost. Saša nejspíš pořád ještě žije v představě, že jsem děsná mrcha, protože jsem pro něj nechtěla pracovat zadarmo, a myslí si, že to vlastně byl spravedlivý stav.

Nebyl.

Platili jsme stejné výdaje na domácnost, ale on měl dva příjmy, kdy jeden z nich vznikal díky mé práci zdarma. Já jsem musela mít druhou práci, abych vůbec pokryla svou polovinu výdajů, a ještě jsem firmě platila reklamu. To nebyla rovnost. Do toho jsem ještě poslouchala, že pořád pracuji. Jak jsem to měla asi řešit jinak? Měla jsem neplatit hypotéku? Vykašlat se na placení elektriky? Kdo by to za mě zaplatil? On? To asi ne...

Zkusil si vůbec někdy představit, jak by se cítil, kdyby to bylo naopak? Kdybych mu řekla "Tak teď si tady každý den sedneš, budeš dělat statistické výpočty sedm hodin denně, já z toho budu mít xx.xxx Kč měsíčně, ale od tebe potřebuji, aby sis zaplatil xx.xxx Kč výdaje domácnosti - to si nějak sám vyřeš, jak to uděláš."? 

Povídala jsem si o tom s ChatGPT a poprosila ho, ať mi to vysvětlí jako naprostému debilovi s fiktivními čísly. Poslala mi toto:

To je velmi přesné (jakože v principu... ta čísla, ta jsou fiktivní, ačkoli ta částka za reklamu, kterou jsem platila +- sedí).  

Praktickým důkazem je, že od rozchodu mám na sebe více času. Bohužel jsem byla několik let zvyklá denně neustále pracovat, takže mi dělá trochu problémy se uvolnit a ten čas na sebe využít vážně pro sebe, protože si chvílemi připadám jako líná lenora, když si dám čaj a jdu si číst. Jsem plánovací typ, tedy i toto si zkouším plánovat. Pro začátek půl hodiny nic nedělání, půl hodiny cvičení, půl hodiny procházky se psem... časem se pokusím work-life balance ještě vylepšit, ale pro začátek je to dobré.

Bývám pořád často smutná, protože se mi po něm stýská. Věřím ale, že čas to vyřeší a pak mi bude i lépe, budu vyrovnanější, budu mít více času a budu se mít raději.

Jak na mě vyšel Černý Petr

Zítra mne čeká další kolo u zubařky. Jelikož minule to nebylo tak hrozné, jak jsem si myslela, nemám už takové nervy, jako jsem měla předtím, ale veselá z toho nejsem. Nicméně myslím, že to nejhorší (i když to bylo v pohodě) už mám za sebou. Snad nebudu nepříjemně překvapená.

Mám dneska pocit, že na mě vyšel Černý Petr, protože se na mě sesypali blbci ze všech různých stran. Pro jednu klientku dělám nákresy na rozcvičky do nějaké publikace pro MŠ, což je celkem vtipné, jelikož vlastně ani kreslit moc neumím (na což jsem ji i upozorňovala, ale z nějakého důvodu prostě trvala na tom, ať to zkusím, protože byla spokojená s jinou mou prací, kterou jsem jí vytvořila). Můj první návrh se jí moc nezdál (upřímně... nedivím se... mně taky ne, ale potřebovala jsem se od něčeho odrazit), druhý už jí připadal skoro v pořádku, jen jsem musela překreslit ruce a nohy postaviček... načež mi na třetí návrh řekla, že je perfektní, ale jestli bych mohla přepsat ten text okolo a pak to nakreslit znovu, což mi mohla říct vlastně už u prvního nákresu, že chce změnit text. To už jsem se musela hodně držet, abych ji i s jejími nákresy neposlala do řitě. 

Prodávám knihy přes Vinted a ani tam to dneska nebylo o moc lepší. Ozvala se mi před pár dny paní, jestli bych jí neposlala nějaké fotky z knížek... což by nebyl problém, ale dávkovala to postupně, takže jsem vždy musela jít na půdu, tam dohledat knížku, nafotit, poslat jí to a toto desetkrát opakovat (namísto aby rovnou napsala seznam knih, o které má zájem). Vybrala si tedy knihy, zaplatila, já jí to poslala... načež se mi paní ozvala, že se mi balík vrací zpátky, protože nevěděla, jak jej má vyndat ze Z-boxu... no upřímně už podle jejího stylu psaní mi přišlo, že to nebude zrovna nejbystřejší kotě z vrhu, ale taky se mi mohla ozvat dříve, abych jí nějak poradila... 

Jsem z té mentální gymnastiky, co kolem mě lidé předvádí, nějaká vychcíplá - doufám, že na mě něco neleze. Zítra bych se měla stavovat u ségry, tedy bych nechtěla její početné dětstvo něčím nakazit. Ale asi to bude jen nějaká mentální únava. Chtěla jsem dnes udělat tolik věcí a moc jsem toho nestihla, ale příští týden mám relativně bohatý program, tak si to vynahradím. Taky jsem navázala dvě nové spolupráce, což je fajn - ještě uvídím, jak je to perspektivní, ale ty společnosti vypadají solidně.

Čímž vlastně už odpadá kapacita, kterou jsem měla na případný projekt s kovářem, ale s ním tak nějak nepočítám už delší dobu. Poté, co jsem mu napsala, že u mě mu sex-pšenka rozhodně nepokvete, se dlouhodobě odmlčel. Zrovna před pár dny jsme se nad tím smály s kamarádkou, které jsem ukazovala, co mi naposledy psal. Ale je to vlastně fajn, že se ti, kterým jde pouze o jedno, odfiltrují sami - kdyby mu reálně záleželo na mně a ne na užívání si, tak by proběhla nějaká fáze dvoření, ne jen chabý pokus: "Když se se mnou vyspíš, tak pak zjistíme, jestli bude i vztah.". Na tuhle taktiku fakt nějaká žena s > 1 mozkovou buňkou skočí? Vlastně mě trochu uráží, že si někdo myslel, že na mě tímto stylem "vyzraje" (chtěla jsem napsat, že se mnou tímto stylem vyj.be, což by asi bylo přesnější), ale mnohem víc by mě štvalo, kdybych na to reálně skočila, takže to vlastně nemusím až tak řešit. 

Jak se snažím hledat radost v maličkostech

Poslední dny jsem nějak neměla náladu psát si deník a těžko jsem hledala chuť se aktivizovat. Chtěla jsem si doma přivrtat nějaké poličky, co jsem si kdysi koupila v Ikey, ale narazila jsem na to, že je dost bordel v nářadí - např. vrtačku tu sice mám, ale vrtáky jsou kdovíkde. Jela jsem tedy do Actionu, kde jsem si koupila vrtáky a taky šroubovák s ráčnou, protože ten se taky kamsi poděl (asi vysublimoval). Mým novým cílem je tedy udělat si pořádek v nářadí a opatřit všechno nezbytným štítkem "Lea - nesahat!". 

Nicméně vrtáky už mám a zítra se můžu dát do těch poliček. Také jsem si pořídila noční stolek a v posteli mne hřejí péřové peřiny (kromě Actionu má na můj rozpočet neblahý vliv i Ikea), což má dvojí efekt - na jednu stranu mi to poskytuje jisté haptické uspokojení a klid (pod krásně teplou peřinou je všechno pozitivnější), na stranu druhou se mi pak ráno nechce z postele a často, když odvedu Idu do školky, tam zase zalezu. 

Řeším také to, kam vezmu děti na jarní prázdniny. Chtěla jsem po obou, aby vyjádřily svá přání, ale moc jsem nepochodila (jedno dítě vysedává u Robloxu, druhé dítě na jakoukoli otázku odpovídá "six seven", ať už to znamená cokoli). Takže mají smůlu - vyberu nějaký trek, který se jim asi líbit nebude, jako například výstup na Vesuv, štreku po Pompejích, nebo procházku kolem Campi Flegrei (ano, můj favorit je aktuálně Neapol). Přemýšlím také o jezeru Como - tam se dá dojet Flixbusem přes noc, nebo o Berlíně, kde je největší evropské muzeum s dinosaury a busta Nefertiti. Mám sice trochu mentální blok jet tam s dětmi sama, ale jednou to prostě prolomit musím - nebudu přeci vysedávat roky doma jen proto, že nemá kdo jet se mnou. 

Co mi všechno chybí

Nějak dneska nevím, jak začít, protože mi přijde, že by to bylo jen omílání toho samého dokola. Pořád jsem smutná, pořád mi chybí, upadám do rutiny, kdy mám dojem, že bych potřebovala nějaké vytrhnutí. Předevčírem večer mi bylo hodně smutno, tak jsem mu napsala krátký e-mail, že kdyby se chtěl vrátit, budu ráda, ale nic se nestalo, takže se to asi minulo účinkem. Už mi chybí dokonce i jeho chrápání, které mě tak strašně štvalo. Chybí mi i antikvariát, který mě taky štval, ale evidentně ne do takové míry, aby mi nechyběl.

Musím si asi vytvořit nějakou novou rutinu. Musím vstávat dřív, protože se sice budím brzy, ale pak ležím depresivně dvě hodiny v posteli a to mi rozhodně nepřidává. Musím obnovit nějaké své koníčky, které jsem dříve měla a které jsem kvůli práci upozadila. Také bych měla častěji chodit pryč z domu. Sice jezdím za sestrou, mámou, za kamarádkami, ale měla bych si také někam zajít večer, mít nějaký život, abych měla šanci poznat nové lidi a přijít na nové myšlenky.

Také bych si měla konečně zajít na třetí díl Avatara. Teď, když je Iduška u Saši, je na to ideální příležitost. 

Jak to bylo s tím bruslením

Včera jsem vlastně nadepsala článek jako "bruslení", ale pak jsem se o něm zapomněla zmínit. Včera jsme si s mámou naplánovaly, že vezmeme Idu a půjdeme bruslit na stadion na ovál. Trochu jsme ale podcenily výběr času, kdy bude bruslení nejlepší, takže byl ovál beznadějně zacpaný včetně parkoviště okolo. Tak jsme to zabalily a šly jsme nakupovat a pak k mámě na kafe. Jenže Iduška si vzala do hlavy, že prostě chce bruslit, tak jsem ji vzala na ovál dnes večer, když už tam bylo co se týče zalidnění snesitelněji. Já jsem odpotácela pár koleček, Iduška tam lítala jako pometlo, ale nakonec jsme si to poměrně užily (i když večer už byla dost zima). Toliko tedy k bruslení.

Další věc je, že už jsem definitivně odpálkovala kováře. Do dneška vypadala naše konverzace zjednodušeně tak, že se mě neustále dokola ptal, jak se mám a jestli už jsem ten rozchod rozdýchala. (Ne asi... jedenáct let jsem jej milovala, bohužel ještě pořád miluji, to si člověk neodžije za tři měsíce.) Pak přešel na monolog o tom, jak je pro něj ve vztahu důležitý sex, že jeho ex byla frigida a že já mám hezkou postavu a tak bychom mohli někam zajít atd. Na to jsem obvykle už nereagovala a následující den se situace opakovala. Dnes už mě to nějak dostalo, resp. pověstný pohár mé trpělivosti přetekl, protože když se mě každý den ptá na to, jak se mám a má sexualizované kecy, tak mě to prostě nutí myslet na rozchod a na Sašu a rozebírat svoje myšlenky. Napsala jsem mu tedy něco v tom duchu, že fakt nemá smysl se mě denně ptát na to, jak se mám, protože se mám debilně a ještě dlouho se mít debilně budu, a už vůbec nemá smysl se se mnou bavit o sexu, protože se s ním o tom prostě bavit nechci a nebudu. Odepsal jen "chápu", otázka je, na jak dlouho.

Mám z toho depku, ale paradoxně ne z toho, že bych s ním nějak empaticky soucítila (dosti pochybuji o tom, že by mu kdy šlo o něco jiného než o sex), ale proto, že jsem si zase musela projít nějakými emocemi souvisejícími s rozchodem, z čehož je mi až fyzicky špatně. Před pár dny, když mi Saša volal, se zmiňoval o tom, že je smutný z toho, že obchod končí, což mi taky na náladě nepřidalo, protože jsem z toho smutná taky. Vím, že jsem na antik v posledním roce pořád nadávala, ale nebylo to ani tak proto, že bych tam nechtěla pracovat, vadil mi ten obchod, nebo tak něco, ale už jsem prostě byla přetížená a nemohla jsem dál. I ve své práci zažívám těžké chvíle a občas se mi podaří udělat nějaký průser (třeba zrovna včera), ale vždycky si to umím odůvodnit tím, že mi to vydělává peníze a tak má smysl se tím dál prodírat. Jinak řečeno člověk ty těžkosti unese lépe, když ví, že si tím vydělá na hypotéku, na dovolenou, na knížku, or something else. 

Ale když člověk zažívá v práci těžkosti, manžel mu doma nevěnuje pozornost, není ochoten řešit ani svoje chrápání a jen ho za práci peskuje a chce po něm vyšší a vyšší výkony a do toho z toho nevidí ani korunu, tak se to prostě jednou sesype. Takovou situaci dlouhodobě neudrží ani láska. Přitom dokud jsem se cítila milovaná a měla jsem dojem, že Saša má o mě zájem, byla jsem ochotná pracovat i zadarmo... prostě jsem tam viděla nějaký benefit. 

V takových chvílích, kdy jsem rozcitlivělá, vrací se mi emoce, city a stesk, dala bych nevímco za to, aby se Saša objevil ve dveřích s kytkou a řekl, že mě má pořád rád a že spolu všechno vyřešíme. Život by pak byl jednodušší.

Když jsem nejvíc rozcitlivělá,
vrací se stesk.

V představě se otevřou dveře
a vejde „pořád“
s něčím křehkým v dlani.

A svět je na okamžik lehčí,
jako by stačila jediná věta
aby se všechno dalo spravit.

Zmatení a bruslení

Dala jsem si pro tento týden za cíl stranit se Saši a moc s ním nekomunikovat, což se mi daří tak napůl. Sice se mi vyhýbá fyzicky (když přijel pro vozík, tak mě ani nepřišel pozdravit, což tedy beru jako vyhýbání se), ale pak mi psal na Messenger ohledně "neorganizační" věci - ve výsledku nevím, jak si to přebrat. Chybím mu? Chce si jen s někým povídat? Přikládám tomu větší význam, než bych měla? Prohodil něco ve smyslu, že je smutný z konce antikvariátu, tak chce možná jen sdílet komunikaci s někým, kdo je z toho také smutný. Nevím. Ale musí mu být jasné, že ve mně takové neurčité náznaky vyvolávají falešnou naději.

Včera mi psal zase kovář. Prakticky denně mi píše, jestli už se cítím lépe, což vlastně není starost o mě, ale snaha dostat mě do postele. Akorát to už nezkouší přes nabídku sexu, protože to už asi pochopil, že mě vidina sexu s ním láká asi tak jako trhání nehtů rozžhavenými kleštěmi, ale prohazuje formulace ve stylu "Chci nejprve sex a pak vztah.", což nutně ztroskotává už na tom, že já nechci ani ten sex, natož vztah s někým, kdo není ochoten respektovat ani to, že se prostě za tři měsíce nevzpamatuji z konce vztahu s někým, koho jsem milovala deset let a ke komu to ještě pořád cítím. Nehledě na to, že je strašně egocentrický a toxický a vůbec poměrně lituji jeho bývalku, která pravděpodobně jen neunesla to, že po ní nějakej magor vyžaduje každodenní plnění manželských povinností v situaci, kdy se musela starat o malé dítě a nikdo jí s tím nepomohl (to je tedy to, co jsem vyčetla z jeho stížností na ni).

Včera jsem koukala na Bridgetonovi. Člověk by řekl, že koukání na romantické slátaniny bude v mém stavu destruktivní, ale vlastně je to poměrně terapeutické...

Dneska mi je smutno tak obyčejně,
že se to ani nedá hezky říct.
Prostě chybíš.
A někdy mám pocit,
že se ještě vrátíš —
jen tak…
jako když si člověk dojde pro něco, co zapomněl.

Zůstalo mi v hlavě pár tvých vět
a jedna volná židle u nového stolu.
Kdybys chtěl,
pojďme na večeři.
Nic si neslibujme.
Jen přijď.

Jak jsem byla u zubařky

Včera jsem tedy byla u zubařky, ačkoli jsem den předtím měla trochu "zdrhací tendence". Nicméně na druhou stranu jsem měla problém se zuby už fakt dlouho a chtěla jsem to nějak vyřešit. Poprosila jsem tedy doktorku o koňskou dávku lokální anestézie, na což mi řekla, že s mou váhou je koňská dávka nejspíš normální dávka. Nakonec samotný zákrok nebolel a konečně mám pěkný zub a nemusím se kontrolovat, když se chci široce usmát. Za cca 14 dní tam jdu znovu na opravu už menších nedostatků, ale to už se nebudu tak moc bát.

Cestou zpět jsme se s Idou stavily u mé sestry "na pokec". Je fajn trochu změnit prostředí, dovědět se nové informace a tak. Pak jsme vyzvedly Lexu z florbalu a já si šla dát vanu, protože zuby už se začaly probírat k sobě a nebylo to úplně příjemné. Ještě dneska vypadám, jako bych dostala nakládačku, ale už se aspoň můžu najíst (otok většinově splaskl).

Jak jsem byla trochu grogy ze zubaře, šla jsem spát neobvykle brzy a zase jsem měla divné sny. Moje podvědomí se mi asi snaží protlačit do snů nějaké nezpracované záležitosti. Nebo to bylo tím, že Saša večer volal dětem a já na něj před spaním myslím, tak se mi o něm pak zdá. Usnula jsem dříve, než jsem začala plánovat ten výlet... vlastně myslím, že se tomu spíš vyhýbám proto, že čekám/doufám, že by se Saša ještě mohl vrátit a mohli bychom jet všichni. Objednat dovolenou pro tři je prostě moc definitivní a je to takové "už jsem fakt sama".

Taky mi zase psal kovář. Naštěstí už ho přešly pokusy vymámit ze mě nějaké intimnosti - pro změnu to zkouší přes vztahový potenciál, což není o moc lepší (vlastně je to ještě horší... vzhledem k tomu, co mi o sobě napovídal, to není chlap, ale jeden obří red flag). 

Pro dnešek posledním bodem programu je můj stesk po antikvariátu. Zpočátku to bylo fajn, nechodit tam a mít čas jen pro sebe, pro svou práci a tak, ale fajn to bylo dotud, dokud jsem to brala jako dovolenou. Po dovolené se člověk obvykle vrátí do práce, já už se tam ale nevrátím, takže je mi z toho logicky smutno. Přeci jen jsem tam byla fakt dlouho a i když mě nějaké věci štvaly, měla jsem to tam v jádru ráda a ta rutina mi dávala jistý smysl a řád. Také na to mám mnoho dobrých vzpomínek, potkala jsem tam několik zajímavých lidí a dalo mi to řadu schopností (naučila jsem se lépe komunikovat s lidmi, řešit problémy a tak). Bude mi to tam prostě chybět, i když nejvíc mi chybí doby, kdy jsme tam se Sašou byli spolu, respektive kdy jsme jej spolu budovali. 

Odešel jsi — a s tebou i ten klíč
od míst v mém těle, kde bývalo „domů“.
Večer se mi v hrudi zavírá výloha,
světla zhasnou moc brzo
a ticho má tvoje kroky.

Winter sadness a strach ze zubaře

Pomyšlení, že už nejsem ta, kterou by líbal a tiskl se k ní, mě hodně bolí. Zase denně brečím, když jsou děti ve škole, nebo když spí a já si ležím ve vaně a přemýšlím, jestli ještě někdy budu šťastná. 

Zůstala po tobě díra,
ne ta poetická —
skutečná,
co se otevírá pokaždé, když se nadechnu
a zjistím, že vzduch nemá tvůj tvar.

Ráno je teď trest.
Vstanu
a všechno je na svém místě,
jenom já ne.

Tvoje jméno mi v hlavě pálí
jako špendlík pod kůží.
Chci ho vytáhnout,
ale bojím se,
že s ním vyjde ven i poslední důkaz,
že jsme byli.

Chodím po bytě
a zakopávám o věci,
které nic neudělaly:
o hrnek,
o tvůj smích v paměti,
o prázdno na gauči,
které má pořád tvé otisky.

A nejhorší je večer —
když se svět ztiší
a já už nemám kam utéct.

Tehdy mě přepadne pravda,
těžká a jednoduchá:
že tě pořád miluju,
i když tu nejsi.

Zítra mě čeká zubař a vrtání několika zubů. Bojím se, ale jistá masochistická část mého já se z toho těší, protože fyzická bolest na chvíli přehluší tu psychickou...

Můj hloupý mozek

Dneska jen krátce...

Ráno jsem měla trochu breakdown. Zdál se mi sen a když jsem se z něj probudila, vstávala jsem s pocitem, že je Saša pořád tady a se mnou. Pak jsem si uvědomila že už ne a rozdíl v emocích byl tak silný, že mě to prostě dostalo. Nevím, proč mi to můj hloupý mozek dělá. Snažím se z toho rozchodu vzpamatovat, racionalizovat si jej, mít se Sašou minimální kontakt, ale mozek mi posílá sny o něm a nechává mě dostat se do stavu, kdy jsme ještě byli spolu a alespoň z mé strany šťastní. Saša mi má dneska donést knížky, takže se teď potřebuji nějak vzpomatovat, abych nevypadala jako troska, až přijede. Ideálně kdybych se s ním vůbec nepotkala a nemusela znovu prožívat ten koktejl emocí. Achjo...

Plán, jak ho přestat milovat

Včera jsem odvážela nějaké věci z antikvariátu, které si chci nechat. Pomohla mi sestra - plánujeme, že bychom mohly rozjet nějaký společný projekt. Byla by to win-win situace, protože ona potřebuje na chvíli klid od dětí a já potřebuji změnit prostředí, myšlenky, aktivity... Zatím jsme ve fázi brainstormingu.

Zase jsem nemohla včera spát. Pořád musím myslet na to, jak mě zradil, když si našel jinou ještě za doby našeho vztahu... ale už je jasnější, proč se tak rychle odstěhoval a proč říkal, že už se chtěl několikrát rozejít, že ho nemiluji, neoceňuji a tak. Potřeboval si to nějak obhájit... Vím, nechovala jsem se vždycky tak, jak by bylo ideální, ale to on také ne. Z mé strany to bylo často přetížením a tím, že jsem se necítila milovaná. Chtěla jsem, aby mi občas řekl, že mě oceňuje, že mu pomáhám, že beze mě by byl na tom hůře... Namísto toho si našel jinou a mě nechal ještě nějakou dobu pracovat zadarmo v antikvariátu, dělat mu faktury a vouchery v naději, že si to rozmyslí a vrátí se a budeme zase rodina.

Nechala jsem si od ChatGPT napsat plán, jak se od něj odmilovat. Od pondělí mě čeká 1. týden, který AI příhodně nazvala "zastavení krvácení". Spočívá v tom, že s ním nebudu mluvit (pokud to nebude opravdu nezbytně nutné), nebudu pro něj nic dělat (žádné faktury, nic) a pokaždé, když na něj pomyslím, fyzicky změním činnost (vstanu, půjdu si pro vodu, dám si sprchu, projdu se venku...). Každý den si dám 20-30 minut chůze bez telefonu, což už se mi daří vlastně teď. Včera jsem byla asi v jednu ráno se psem - je asi velmi překvapený, že teď chodí ven tolikrát denně.

Vlny smutku jsou prý normální. Ty mě nyní přepadají často. Moje odpojení není lineární. První týdny jsem si to nechtěla připustit. Brala jsem to tak, že když vydržím, vrátí se. Teď už se nemůžu takto utěšovat, protože evidentně je už u jiné. Jsou chvíle, kdy bych ho nejradši nakopala do rozkroku, jsou chvíle, kdy bych byla takový debil, že bych ho vzala zpátky a ještě mu u toho házela prachy pod nohy (metaforicky... reálně bych mohla hodit max. tak debetku). 

Vlastně mi to dost připomíná náš první rozchod, akorát tam jsem to měla obráceně. Prvně jsem se pořád trápila a pak jsem se už začínala léčit, když jsme se k sobě vrátili. Nyní to mám jinak - prvně jsem byla relativně v klidu, teď se trápím. Musím to nějak přečkat, bude líp...

Zase příspěvek z vany

Nemohla jsem dnes spát. Musela jsem pořád přemýšlet. Asi tak ve 4:00 ráno jsem to vzala, oblékla se, nasedla do auta, jela vozit knížky z antiku domů. Dnes jsem tedy jako praštěná pytlem po hlavě. Neustále přemýšlím nad tím, že šance na návrat se snížila zhruba tak na 0 %. Snažím se na tom najít něco pozitivního, ale je to těžké. Snad jen ta finanční úspora. Kdyby za mnou ještě před pár dny Saša přišel s tím, že to celé byl jenom nějaký hormonální karambol, že dluží 200 000 a že se chce vrátit zpátky, byla bych tak velmi debilní, že bych souhlasila a ještě bych byla ráda.

Otázka ale je, za co by takový návrat stál. Stálo by za to, kdyby se vracel jenom z nouze? Já bych ráda někoho, kdo mě opravdu miluje. Ráda bych stabilní rodinu. Možná další dítě, kdyby to šlo. Ráda bych s někým zestárla. Ale jako pár, ne jako jednostranný vztah založený na nouzi.

Saša mi opakovaně ukazuje, že já asi nejsem ta, kterou by miloval. Před pár dny jsem objevila na stránkách antikvariátu jeho rozlučkový vzkaz pro zákazníky. Celé to bylo o tom, jak antikvariát budoval a jak si stihl udělat dobré jméno. Moje jméno tam bylo zmíněno jednou, a to v tom smyslu, že jsem mu společně s brigádníky pomáhala budovat podnik. Ne že by poděkoval ženě, která tam několik let dělala zadarmo sedm hodin denně téměř bez volna. Ne. Postavil mě na roveň brigádníkům. Což tak pěkně ilustruje, jak ke mně přistupoval i ve vztahu. A zároveň je smutné, že v takové atmosféře bych ještě před pár dny přistoupila na kdeco...

Debilní Nový rok, snad bude nový rok lepší než ten minulý

Utvrdila jsem se v tom, že rozchod nebyl mojí vinou... Saša si totiž našel jinou (nějakou ne zrovna atraktivní a poněkud blbou kur.vu, co jsem vypozorovala), a to již nějakou dobu předtím, než se se mnou rozešel. To mi potvrdilo, že je to fakt sráč. Nebylo mu blbé tahat ze mě prachy, nechat mě pracovat zadarmo ve svém podniku, milovat se se mnou a mezitím nahánět nějakou šlajzku. Je mi hned jasnější, proč když jel do Prahy, tak mě nikdy nechtěl brát s sebou... myslela jsem, že tím, že mu dávám volnost, ať si jezdí kam chce, mu poskytuji osobní svobodu a že jsem vlastně skvělá manželka, zatímco ten kokot se tahal s jinou.

No alespoň vím, na čem jsem a můžu se podle toho zařídit. Ještě, že jsem to zjistila dříve, než jsem mu stihla z lítosti půjčit nějaké peníze, nebo mu pomáhat v jeho podnikání. Na to už se mu můžu akorát tak vy.rat, může tím zaměstnávat tu pindu. 

Omlouvám se za nevhodné výrazivo, ale jsem z toho velmi naštvaná. Sice už jsem měla delší dobu pocit, že to nějak takto bylo, ale říkala jsem si, že takový Saša není. Evidentně je...

... snad mi nový rok přinese někoho nového, ideálně věrného, kdo mě nebude jen využívat a kdo nebude takový č.rák...