Utopické představy

Dnes jsem zase nějaká unavená, ale musela jsem trochu poklidit (už jsem se začínala bát, že se zjeví Herkules, aby poklidil Augiášův chlév) a taky si nadělat práci na zítra a na sobotu, kdy budu řešit doktora a gymnastickou soutěž. Kolem poledne jsem byla už fakt vyflusnutá, a tak jsem si lehla a četla Cesareho Borgiu. Je to taková méně známá divadelní hra od Jiřího Karáska ze Lvovic. Kdysi jsem ji našla v antikvariátu a protože mám ráda rodinu Borgiů, tak jsem si ji vzala, že si ji jednou přečtu. Je zajímavé, kolik slavných autorů o této rodině psalo, ale ty knihy nejsou moc známé, nebo oceňované. Přitom například román Rodina od Maria Puzy je fakt super, ačkoli autor umřel ještě před dokončením, a tak závěr dopisoval někdo jiný.

Existuje také opera o Lucrezii Borgii, ale tu hrají spíše v Itálii nebo v Belgii, jak jsem se koukala. Mohl by to být dobrý tip na výlet. Po té Budapešti, kde jsem se zvládla domluvit mnohem lépe jak Turek v Evropském parlamentu, a kde se mi podařilo neztratit se, mi trochu narostlo cestovatelské sebevědomí. A tu operu bych viděla fakt ráda.

Za měsíc a kousek bude mít Ida narozeniny. Kdysi se mi líbila představa, že budu taková ta matka, která dělá pro jednotlivé členy rodiny oslavy narozenin, peče dlouho dopředu vánoční cukroví, zahradničí, dělá dětem kreativní svačiny a podobně. Bohužel jsem na to tak nějak rezignovala, protože po xy hodinách práce denně bez nároku na odpočinek a v permanentním stresu na to člověk vážně nemá náladu. Teď mám při podobných financích více volného času, takže už se do toho trochu začínám dostávat. Zkusím vymyslet nějaký zajímavý nápad na dort nebo tak něco. Kdybych nebyla pořád tak smutná a necítila bych se na všechno tak sama, bylo by to veselejší.

Zajímalo by mě, kde budu třeba za dva roky touto dobou. Jestli budu mít nějakého partnera a jestli budu v pohodě. Zatím mi to připadá jako utopie.