Prokrastinace prací

Dneska jsem měla pracovní den, protože zítra jdeme s Lexou na Avatara (resp. Lexa jde courat po obchodech a já na Avatara, který Lexu očividně moc nezajímá) a já chci mít zítra volno. V rámci prokrastinace jsem také stihla protřídit a umýt zimní boty. Doufám, že už nebude masivně sněžit, protože jinak to bylo zbytečné. 

Taky jsem dělala špagety carbonara. Pěkně podle italského receptu, včetně pancetty a parmezánu. Bylo to moc dobré, ale poněkud jsem se přejedla, takže zítra do kina asi propašuji salát namísto toho, abych si tam koupila nějakou jejich kalorickou bombu. 

A také už bych se měla chystat na Budapešť, ačkoli dopravu a ubytko už mám zajištěné. Půlku batohu mi zabere svačina, protože v době výletu děti standardně sní tak 3x tolik co normálně, takže už bych měla něco nakoupit. Bude to vlastně první vícedenní výlet bez Saši, což je pro mě poněkud smutné, protože většinou jsem si společné výlety užívala (pokud na mě Saša nebyl zrovna kvůli něčemu hnusný). Také je něco jiného být na to sama a podělit se s někým o zátěž. Mám trochu obavy, hlavně z Idušky, ale snad už trochu zmoudřela. A taky už jsem projezdila více destinací, takže už jsem trochu zkušenější, než jsem byla třeba před deseti lety.

Bude to takový nácvik na letní dovolenou, to bude teprve záhul...

Měla jsem dnes sen o antikvariátu. Nepamatuji si už děj, jen takové útržky. Asi to souvisí s tím, že mi Saša o antiku nedávno vyprávěl, nebo že jsem nad tím přemýšlela před spaním. Pořád na něj myslím s jistou lítostí a nostalgií. Ostatně i ten sen měl takovou nostalgickou atmosféru, resp. jsem takový pocit měla po probuzení. Asi to bude chvíli trvat, než to pro mě bude uzavřené.

O vztahu bez vztahu

Saša mě předevčírem řádně naštval. Minulý týden mi telefonoval kvůli tomu, že kupoval Idě spodní prádlo a nevěděl velikost. Nakonec mi sdělil, že koupil jedno větší a jedno menší balení, aby měla Ida u něj do zásoby. Předevčírem telefonoval a byl naštvaný, proč jsem Idě nepřibalila s sebou žádné spodní prádlo, že to, co má u něj, je jí moc velké. Samozřejmě jsem za to mohla já, ačkoli jsem do toho dne žila v představě, že má doma pořádnou zásobu. Saša evidentně nechápe, o čem je střídavá (resp. současnou právní terminologií sdílená) péče, tedy že dítě má zázemí u obou rodičů. 

Co mě na tom udivuje, je naprostý nedostatek sebereflexe na Sašově straně. Nenastalo žádné "To jsem ale blbec, měl jsem celý týden na to to nějak vyřešit.", ale hned "Za to může moje ex, protože se neujistila, že Ida má u mě dostatek spodního prádla, ačkoli jsem jí před týdnem sdělil, že ho má dostatek.". Trochu jako s antikvariátem. Nenastalo žádné "No asi jsem jí měl dávat aspoň půlku výdělku, nebo na sebe převzít větší část výdajů za domácnost, aby to bylo spravedlivější.", ale "Ta blbá kráva to přivedla ke krachu, protože pořád pracuje ve své práci.". 

Tak trochu mi přijde, že si přes mě ventiluje svoje frustrace.

Další věc, která mne štve, je to, že je to de facto zachování dynamiky vztahu bez vztahu. V našem vztahu jsem byla často (ne vždy, ale rozhodně ve většině případů) já tou, která se starala, že má dítě vše sbaleno na výlet, že má dostatek oblečení atd. atd. a teď to po mně Saša stále vyžaduje, ačkoli vztah již ukončil. Pokud chtěl full servis, neměl se rozcházet.

Štve mě to i v tom kontextu, že jsem se snažila být vstřícná. I za našeho vztahu jsem se snažila být vstřícná. Kdysi si stěžoval, že ho moc svazuji, tak jsem to změnila a když si vymyslel, že bude jezdit v šílených podmínkách kdesi po německých hradech prodávat keramiku, podporovala jsem ho, i když se mi to moc nelíbilo. Nebudu ho svazovat, říkala jsem si. Dočkala jsem se toho, že mi vyčetl, že se nestarám, kam jezdí, a že mi je ukradený. Wtf? Tak co sakra chceš? Chceš abych ti oponovala, když se ti to zrovna hodí? Nebo abych tě podporovala ve všem, co si vymyslíš? No teď už nemá nárok ani na jedno, ale chápeme se, že...

V neposlední řadě je problém, že tohle jeho dvojjaké chování, kdy na jednu stranu dává okatě najevo, že jsme se rozešli a jsme každý za sebe, ale na druhou stranu se pořád chová, jako bychom byli v nějakém divném odloučeném vztahu, je pro mě psychicky dost vysilující. Já prostě nebudu a nechci být jeho kamarádka ani jeho horký kontakt ve chvíli, kdy si není jistý, které cvičení ve Slabikáři má s Idou vyplnit. Nechci být kamarádka s někým, kdo se ke mně zachoval tak, jak se zachoval. A také už nebudu prosit, aby se vrátil. To už jsem udělala několikrát, bez efektu. Pokud by o to stál, byla by teď řada na něm. 

Jak mě štvou úkoly

Nálada se mi moc nelepší. Ráno mě bolelo v krku a trochu jsem zaspala, protože už delší dobu asi přecházím nějakou drobnější virózku, takže jsme s Iduškou do školy vyrazily snad 10 minut po vyplutí z postele. Kromě toho jsem jí v pátek, když byla nemocná, zapomněla vyzvednout úkoly, protože jsem si bláhově myslela, že když měli celý den plavání, úkoly nedostanou. S těmi úkoly už mě začínají trochu štvát. Nejsem apriori proti úkolům, ale měly by mít svou míru. Iduška dostává denně dva až čtyři úkoly, což se mi zdá na 1. třídu přeci jenom trochu moc. Tráví ve škole 7 hodin denně (když počítám i družinu) a pak má skoro denně trénink gymnastiky, kde tráví 3 hodiny, pak přijde domů a aby zase hodinu nebo dvě seděla nad úkoly. To je podle mě přehnané. Úkoly by měly sloužit k procvičení a upevnění učiva, ne k tomu, aby neustále ve škole vybarvovali nějaké obrázky a doma pak musela dohánět řádky plné slov. Je sice pěkné, když se škola snaží plnit Komenského "škola hrou", ale k čemu to je, když to pak oddře rodič doma. 

Dneska měla Iduška gymnastické závody, na které se vypravil i Saša. To bylo snad poprvé, co na nějaké závody šel zcela dobrovolně, když nepočítám případ, kdy jsem ležela "na smrt" nemocná v posteli, což tedy z jeho strany tak úplně dobrovolné nebylo. Akorát jsem ho ztratila v tom zmatku z dohledu, takže já jsem nakonec seděla na tribuně a on byl dole v tělocvičně, ale aspoň jsme se tak vyhnuli trapnému tichu, nebo nějakým dalším nepříjemným interakcím. Připadal mi dneska nějaký přešlý. Mám pořád tendenci všechno kolem něj přehnaně analyzovat, což není úplně dobře. Musím si pořád říkat, že kdyby se chtěl vrátit a kdybych mu za to stála, tak to udělá poněkud viditelněji než v nějakých kryptonáznacích, tedy nemá cenu analyzovat a interpretovat každou jeho náladu.

Mimochodem Iduška vyhrála 1. místo. Uf. Celou cestu na závody se mě ptala, jaké místo podle mě vyhraje, a jelikož jsem ji pořád ujišťovala, že podle mě určitě to první, tak by asi byla scéna, kdyby ne.

Taky mi zítra konečně přijdou opravit sušičku prádla. Hurá, už mě ten sušák v ložnici štval. Jsem na sebe patřičně hrdá, že jsem to zvládla vyřídit - takhle hrdá jsem nebyla snad ani na druhého magistra (dobře, teď trochu přeháním, ale něco vytelefonovat je pro mě taková "vyšší dívčí"). Bohužel to znamená, že ráno musím uklidit chodbu, zejména pak kočičí záchod, protože naše kočka má od Lexy přezdívku "bobkostroj" a dost to sedí...

Na závěr taková drobná perlička. Chtěla jsem si dneska dopoledne pustit k práci Pianistu, ale pak jsem si vzpomněla na to, že jsem viděla podcast zpracovávající skandály Romana Polanského, konkrétněji to, jak zdrogoval a znásilnil třináctiletou holku a pak nemohl do zemí, ze kterých by jej mohli vyhostit do USA (ostatně proto si také nebyl převzít Oskara, kterého dostal právě za tento film). Tedy Pianista padl... pak jsem si chtěla pustit Všechna jitra světa, o kterém jsem psala nedávno analýzu, ale tam je zase Depardieu... vyloučila jsem takto ještě pár dalších filmů, načež jsem si šla radši pustit podcast o dinosaurech.

O náladových cyklech

Vyrazila jsem dneska s Iduškou do kina na Spongeboba. Prvně jsem litovala, že jsem jí to slíbila, protože jsem včera dlouho do noci (resp. do rána) dělala na jedné zakázce, která byla "instantní" (jakože musela být rychle udělaná, za což je obvykle příplatek) a byla jsem unavená, nakonec jsem si ale trochu schrupla v tom kině (naštěstí jsem vybrala sedadla na kraji u zdi a před ani za námi nikdo nebyl, takže jsem se nemusela moc ostýchat). Pak jsme šly na oběd a Iduška si chtěla vybrat něco "malého", z čehož se vyklubalo hodinové běhání po obchodech a přemlouvání, aby si už nevybírala další "plastové krámy" (moje označení pro hračky, které jsou z levného plastu, prd vydrží a obvykle se po pár dnech pošlou dál). Pak Ida prohlásila, že jsem nejhorší máma a toto je nejhorší den na světě (poté, co jsem jí vzala do kina a koupila jí výběr the best of sushi), protože si nemohla koupit nějaký pitomý třpytkový mávátko. Nakonec jsme se domluvily na obrázku, na který se lepí takové kamínky, s čímž jsme byly spokojené obě - já proto, že je to aspoň něco kreativního, ona proto, že na tom byl motiv jednorožce.

Doufám, že tu dnes neudělám moc překlepů a chyb, protože mě nějak rozbolelo v krku a je mi obecně divně.

Vypadá to, že moje emoční výkyvy mají opravdu souvislost s hormonálním cyklem. Poslední dobou jsem si dost systematicky zaznamenávala "obecnou náladu" (můj terminus technicus pro stav nálady, který se line jako základna celým mým dnem) a je zajímavé, že pitomou náladu mám obvykle přibližně od ovulace po začátek menzes... pak se to začne (asi trochu paradoxně) zlepšovat, načež kolem ovulace se mi začne opět zhoršovat jak akné, tak nálada. Zároveň je prý moje akné typicky hormonální - pár dní kolem ovulace se mě drží jako klíště, následně se mi xicht "sloupne" a jsem zase úplně v pohodě a můžu ven i bez make-upu, aniž bych děsila děti. Zkusím to řešit prvně nějak přírodně, protože do sebe úplně nechci hned cpát hormony, ale ještě uvidím...

Pokud toto čte nějaký člověk, který při slově "menstruace" chytá psotník, tak se upřímně omlouvám, ale bez tohoto procesu bychom tu nikdo z nás nebyl, takže...

No každopádně dneska už pociťuji, že se mi nálada trochu zhoršuje, což se projevuje tím, že jsem taková zádumčivá, je mi smutno a stýská se mi.

Taky mi zase psal kovář. Teď, když už jsem chytřejší ohledně toho, že jeho motivem není revanšovat se mi za mou námahu, už se mu ani neobtěžuji odepisovat a budu se tvářit, jako že neexistuji. Je zajímavé, že obvykle napíše buď poté, co se mi o něm Saša zmíní, nebo poté, co se tu Saša staví. Asi jen overthinkuji a toto je náhoda, ale je to zajímavá shoda okolností. Ostatně to není ani logické... jediným pseudologickým vysvětlením by bylo, kdyby Saša doufal, že si s ním něco začnu, aby ode mě měl klid, ale to nedává smysl. Navíc to nedává smysl ani ze strany kováře, který se mi i za tu krátkou dobu, co jsme si psali, stihl zmínit, že bych měla na Sašu zapomenou, protože mě stejně nemiloval, že na hradě komentoval jiné ženy (no tady si docela umím představit, že je to kovářova zásluha, protože i když jsem tam byla já, tak neustále upozorňoval na to, když tam prošla nějaká pěkná žena... z označení "fenka" a dalších nepublikovatelných mne jímá touha hledat svůj blicí kyblík) a že to není chlap pro mě, protože je to takové velké dítě a já bych potřebovala pořádného chlapa (čímž evidentně myslel sebe... což si jakožto plešatej sto dvaceti kilovej misogyn, co mu je zatěžko dle jeho vlastních slov vynést koš, celkem fandí). 

Tak si říkám, že jestli toto říkal mně o Sašovi, co asi říkal Sašovi o mně. Ale asi se mu nezmiňoval o tom, že mi prakticky hned po rozchodu vypisoval, že "ta tvoje prdelka se mnou dělá divy", "mám toho hodně, ale minimálně jednou, dvakrát si na tebe za den vzpomenu", "klidně sednu do auta a přijedu, můžu kdykoli dojet" a "jsem fascinovaný tvojí prdelkou" (sorry za tak explicitní výrazy, ale pro ilustraci jsem použila autentické citace). Nevím, jak to mají muži, navíc Saša už ke mně romantické city nechová, ale v jeho pozici by mě asi trochu štvalo, kdyby mi můj kámoš dělal do ženy prakticky hned poté, co bych ji pustil k vodě (a vlastně už i předtím). Zřejmě by mi to přišlo minimálně divné. 

No ale dost už o kovářovi. To mě jen s*re fakt, že jsem se od takového pohádkáře nechala napálit a věnovala mu několik hodin své práce na rešerších. Příště budu chytřejší...

O realizovaných nerealizovaných návrzích

Včera jsem přemýšlela nad tím, proč mě vlastně kovář tak rozčiluje, i když je to v podstatě debil, a dospěla jsem k názoru, že to má více různých rovin. Předně jde o to, že bytostně nesnáším, když se mi někdo neustále vnucuje, i když jsem mu jasně dala najevo, že vážně nemám zájem. Nejde pouze o to, že je to bylo otravné, ale i o to, že tím ten dotyčný dává najevo, že můj názor není třeba brát v úvahu. Pak je tu ta rovina, že jsme se na něčem domluvili, tím myslím tu placenou spolupráci, ale i když já svůj díl práce odvedla, od něj jsem neviděla nejen ani korunu, ale ani poděkování. Prostě mě vyghostoval, a pak se mě ještě snažil přesvědčit, abych s ním něco měla. Tedy moje naštvání je kumulací různých faktorů.

V tomto je to podobné, jako proč jsem nakonec opustila antikvariát. Saša měl vždycky spoustu slov chvály pro své brigádnice, ale aby někdy za mou práci pochválil mě, to zvykem nebylo. Jakmile byly ekonomické výsledky antikvariátu nedostatečné, tak jsem si vyslechla, že jsem ho dovedla ke krachu, ale předtím jsem neslyšela ani slovo uznání o tom, že jsem platila měsíčně skoro čtyři tisíce za reklamy ze svého, nebo že ten a ten měsíc se zadařilo. 

Když už jsem u antikvariátu, Saša mi včera říkal, že přesune všechny knihy do jedné místnosti, což je v podstatě to samé, co jsem zpočátku (před rozchodem) navrhovala, ale tenkrát se mu to nelíbilo. Takže teď vlastně bude realizovat můj návrh, který se mu předtím tak nelíbil, akorát to bude blbější, protože namísto malé vydělávající prodejny tam bude v podstatě sklad. Kdyby hned zpočátku přistoupil na to, že spolu přetřídíme knížky, zmenšíme prodejnu, z druhé půlky uděláme keramický ateliér atd., nemusela jsem odcházet z antikvariátu a možná jsme se ani nemuseli rozcházet (nebo nevím... tohle se mi těžko interpretuje). Měli bychom dvě vydělávající prodejny, já bych měla konečně příjem z antikvariátu atd. 

No teď už je ale poněkud ex post se nad tím rozčilovat. Vlastně je to spíš smutné.

Po dlouhé době zase příspěvek z vany

Dneska se tu stavoval Saša a měl nějakou neobvykle výřečnou náladu. Ptal se mj. na kováře, který mi shodou okolností večer zase psal. A to jsem doufala, že už jsem se ho zbavila. Nejprve jsem si myslela, že se mu Saša zmínil, jak jsem si stěžovala ohledně toho, že ze mě vytáhl know-how k založení spolku a pak se na mě vykašlal s platbou za tu práci, kterou jsem si dala s rešerší. Proto jsem mu ostatně taky odepsala. Ale to jsem byla těžce naivní. Vylezlo z něj akorát "Stále na tebe myslím" a pak nějaký kecy o mém zadku, který s ním prý dělá divy, když si na něj vzpomene (kde mám blicí kyblík, když ho potřebuji?). Následně dodal "třeba někdy spojíme nepříjemné s užitečným", na což jsem měla chuť odepsat, že jestli tím nepříjemným myslí sebe, tak bych radši vynechala i to užitečné, ale nechci provokovat, tak jsem prostě neodepsala. To je fakt takový blbec, aby si myslel, že se od něj nechám nabalovat poté, co mne v podstatě využil k neplacené práci? Asi jo, ostatně k čemu jinému by ženské byly.

To je tak, když si chlap myslí, že když o něm žena řekne, že je "toxicky maskulinní", je to pochvala.

Pryč od toho chuje.

Iduška dneska (respektive včera) dostala svou první trojku. Chudinka. O škole, kam jsme ji poslali, platí takové to klasické "když ptáčka lapají...", protože nám při zápisu říkali, že v prvním roce nebudou známkování moc hrotit. A najednou bum - trojka z psaní. Navíc si to musela doma celé přepsat znovu. Seděly jsme nad tím do desíti. Nejsem apriori proti známkám nebo domácím úkolům, ale myslím, že by to mělo mít nějakou míru. Iduška dělá závodně moderní gymnastiku, skoro každý den je tři hodiny v tělocvičně, takže jí pak už nezbývá moc času na jiné aktivity. Jeden úkol denně by byl v pořádku, ale obvykle mají denně tak tři úkoly, které jsou někdy hodně dlouhé, což už mi připadá přesmíru. 

Asi na mě vážně něco vlezlo - dneska jsem pokašlávala a ráno jsem asi měla teplotu. Super. Udělala jsem několik litrů kuřecí polévky a nadopovala se čajem proti nachlazení, snad to bude fungovat. 

Jak jsem byla u zubařky

Měla jsem dneska rozlítaný den. Poté, co jsem odvedla Idušku do školy, musela jsem hned jet k zubařce, což se však změnilo v boj o čas, protože mi zamrzl zámek u auta a ani půlka balení odmražovací směsi do zámku (tedy něco, co by už ze své podstaty mělo fungovat) moc nepomohla. Nakonec jsem musela zajít domů pro teplou vodu a odmrazit jej pěkně "postaru". Naštěstí jsem si dala velkou časovou rezervu a tak jsem dojela včas, zubařka mě i vzala dřív a de facto jsem z ordinace odcházela přibližně v době, na kterou jsem byla objednána. Touto návštěvou skončilo mé vrtací kolečko, jupí. 

S opuchlou tváří (vypadala jsem trochu jako po útoku boxera) jsem vyzvedla Idušku dřív z družiny, protože měla na dnešek naplánované očkování. Doktorka jí poradila, že aby se nebála, má počítat.

Doktorka: Tak můžeš začít...
Ida: Six seveeeeen!

Pak jsme šly do Tedi vybrat nějakou odměnu za statečnost. Iduška chtěla nejprve fixy, protože na jedné z nich bylo napsáno six seven, ale nakonec jsem ji přesvědčila, že fixy už doma máme v hojném počtu. Ještě jsem musela vynaložit hodně přesvědčovacích schopností, protože chtěla různé, jak já říkám, plastové krámy, které by si vyzkoušela jednou a pak bych je poslala ségře pro děti. Takže jsem ji nakonec ukecala k sádrovému jednorožci s barvičkami, to je aspoň něco kreativního. Prohlížela jsem si ještě nějaké umělé kytky, kterými bych si mohla dozdobit vázu a které tam měli docela levné (zhruba v Temu ceně), načež Ida prohlásila, že "Takový by ti mohl koupit táta, abyste se udobřili.". Vždycky mi přijde, že se s novým režimem už nějak srovnala, a pak obvykle prohlásí něco takového.

Doma jsem pak byla úplně vyflusnutá (nevím ani z čeho, zase tak moc aktivity jsem nevynaložila) a tak jsem si šla na chvíli lehnout. Možná na mě něco leze, ráno jsem měla chvíli ucpaný nos a takový divný "přednemocný" pocit. Nadopovala jsem se tedy vitamínem C, čajem a dala si teplou koupel s tím, že tohle kombo snad zabere.

O substituční imaginaci

Původní víkendové plány jsem odložila (Saša tu něco kutí v dílně a bývá tu Iduška, tak mi bylo blbé odjíždět), respektive přesunula na týden. V pondělí jedu naposledy k zubařce a doufám, že už by mi konečně mohl někdo přes týden přijet opravit sušičku na prádlo (podle mého mínění jde o prasklý řemen) - volala jsem nějaké opravářské firmě už před týdnem, ale mají prý hodně záručních oprav a tak si budu muset počkat. Zatím jsem to vyřešila sušákem a odvlhčovačem v ložnici, což funguje překvapivě dobře a tak se kvůli tomu nemusím moc stresovat. 

Včera večer jsem si dala relaxační koupel, abych si trochu zvedla pošramocenou náladu (Zyrtec jsem se neodvažovala vyzkoušet, nerada bych upadla do zimního spánku), a hledala jsem inspiraci na srpnovou dovolenou. Červenec už mám vyřešený a jindy přes rok se nikam moc nedostaneme kvůli školní docházce, maximálně tak září by ještě šlo, případně pak nějaký Egypt v prosinci. Trochu problém pro mě je, že v srpnu je ve většině dovolenkových destinací fakt hodně vedro (a taky draho). Vzpomínám, když jsme byli v srpnu v Římě. To byla Iduška ještě malá a bylo tak strašné vedro, že jsem na sebe za celou dovolenou nemohla dostat džíny, jak jsem byla permanentně zpocená. Na válení u moře je to sice fajn, ale tak na dva dny (respektive než se spálím... to se mi stalo na Sicílii, když jsem se zapomněla u čtení Dartha Banea). 

Tak jsem si tak ve vaně procházela uložená místa na Google Maps, která bych chtěla v budoucnu navštívit, diskutovala to s ChatGPT... a ta mi poradila poměrně levné řešení na "wow destinaci" v Evropě, kde nebude v srpnu přehnaně vedro, ale zároveň tam je moře (no... poněkud chladné), hory, jezera,... kromě sopek tedy všechny takové ty přírodní věci, na které se ráda dívám. Letenky tam jsou překvapivě levné, ubytko se dá také sehnat za poměrně dobrou cenu, půjčit auto bych se tam nebála (zrovna davy turistů tam neproudí) a i ten aquapark tam je, aby se děti necítily ochuzené. Tramtadadá, jde o Norsko a Lofoty. Přijde mi to jako super nápad, v srpnu už se tam dá pozorovat polární záře, je možné si objednat výlet lodí a zírat na velryby (keporkaky a tak). Trochu problém je, že i v srpnu tam teplo fakt není (cca do 20 °C), což by mohlo dětem vadit (no respektive by jim to vadilo hodně). Reakci dětí na to, až je namísto k moři teplému jako kafe vezmu někam za polární kruh, si představuji trochu jako hlášky trpaslíka Yerpena ze Zaklínače. Je potřeba si to představit s patřičným ostravským přízvukem (tohle na tom seriálu miluju): "A co je kurva totok?! Tož co robím tu, v také zasrané řiti?! Kurva fix, robota na pyču, přišli jsme o pořádnou prdel. Ten cyp zasraný... ale pohoda... několikadenní společná cesta mi dává spoustu příležitostí nachcat mu do žrádla." 

No ještě si to budu muset rozmyslet. Nicméně toto plánování má svůj vedlejší efekt (a proto trávím hledáním letenek, prohlížením fotek na Google Maps a ubytování na Booking tolik času) - cítím se tak orientovaná na budoucnost, jako bych zase měla v budoucnu žít, ne jenom přežívat v nějakém depresivním oparu ze vzpomínek na to, jak to bylo fajn, nebo jak to mohlo být fajn. Namísto úvah o tom, jak by to bylo pěkné, kdyby se ten cyp chytil za hlavu a donesl nějakou opelichanou kytku, se můžu utápět v úvahách, jak by to bylo fajn, kdybych v Norsku čuměla na polární záři a keporkaky a opékala si na grilu čerstvé ryby z místních trhů. Je to vlastně takový přepis bolestivých myšlenek prostřednictvím imaginace, což je ve své podstatě relevantní psychoterapeutická technika.

O snech a prokrastinaci

Včera jsem si nemohla vzpomenout na okolnosti svého snu, nicméně večer, těsně před usnutím, jsem si na ně vzpomněla, asi už v nějakém změněném stavu vědomí. Bohužel jsem si nic nikam nezapsala (páč už jsem skoro spala) a ráno jsem to zase zapomněla, respektive jsem zapomněla detaily a vzpomněla jsem si jen na nějaké marginálie, konkrétně šlo o dort. Vůbec netuším, proč zrovna dort. Moje sny jsou vůbec divné. Občas jsou silně symbolické, jako třeba ten o těch marseilleských fjordech, který jsem tu detailně rozebírala v jiném deníkovém zápisku. Ten si pamatuji dopodrobna. Jindy jsou na první pohled obyčejné, jako ten včerejší/předvčerejší sen s možná dortem, ve kterém se ke mně Saša vrátil. Tam si pamatuji jen nějaké letmé pocity a drobné detaily, které možná nejsou důležité, ale možná také ano. Pak mám občas sny, které jsou divné, ale ve kterých si velmi jasně uvědomím, že je to sen. Tyhle lucidní sny se mi zdají od dětství a i přesně vím, kde mají svůj počátek. Když jsem byla malá, měla jsem často noční můry a bála jsem se usnout, tak jsem si před spaním snažila vsugerovat, že cokoli se mi bude zdát, je to jen sen. Až hodně hodně let ex post jsem se dověděla, že takovým způsobem se i mnozí dospělí snaží lucidních snů dosáhnout - mně se to povedlo vlastně jako taková z nouze ctnost, protože jsem se jako malá strašně bála spát. Měla jsem v takových snech "trik", jak se z nich dostat - šlo o to hodně dokořán otevřít oči. Nevím, jestli by to fungovalo i teď, dost často mám teď divné sny, ale ne děsivě divné sny, ze kterých bych se chtěla dostat, spíš absurdně divné sny. 

Zatímco tu prokrastinuji úvahami o svých snech, měla bych dělat další ilustrace k pitomým rozcvičkám. Je to vůbec poměrně absurdní zakázka - vzala jsem ji proto, že ta klientka mi dohodila asi sedm dalších klientů, se kterými jsem se dohodla na celkem pěkné odměně, takže mi bylo blbé jí odmítat zakázku, která je mimo moje obvyklé pole působnosti, když mi zařídila de facto jednu desetinu mého obvyklého ročního výdělku. Jak se to snažím odkládat, pustila jsem se do dalších xy notoricky odkládaných úkolů, což je sice pozitivní, ale nic to nemění na faktu, že už bych měla pohnout s těmi nákresy. Také jsem hodně pokročila s puzzlemi, přetřídila šuplíky a skříňky v obýváku, zašla si na procházku... to vše ve snaze vyhnout se tomu. Třeba ještě stihnu vymalovat, než to dokončím.

A kdykoli se v domě ozve prasknutí
srdce se otočí
jako kompas k severu.

A já jsem mezi dveřmi a nocí
strážce možnosti
že některé odchody
jsou jen dlouhá cesta zpátky.

Nechávám v sobě rozsvíceno
jen aby ses neztratil.

Jak je pozitivní fáze fuč

Pozitivní fáze mého cyklu je evidentně pryč, už jsem zase nějaká depresivní. Kamarádka říkala, že by na tyto stavy měl podle nějakého aktuálního výzkumu zabírat Zyrtec (ano, to antihistaminikum), ale problém je, že Zyrtec mě totálně "vypne" a jsem schopná následně prospat celý den jako Šípková Růženka, což by sice na jednu stranu řešilo většinu mých problémů, na druhou stranu když člověk spí, tak obvykle nemůže vydělávat, což by byl poněkud problém.

Mé náladě nepřidalo, že teď řeším se Sašou nějaké "provozní" rozdělení záležitostí, což je pro mě smutné samo o sobě, protože každé takové rozdělení znamená fyzickou rovinu odpoutání a další důkaz k tomu, že už se k sobě prostě nevrátíme. Na druhou stranu tu teď bude Saša na pár dní trochu častěji, protože bude pálit pec, což je pro mě také depresivní, protože mému procesu uzdravování svědčí, když ho nevidím a nemusím ho řešit.

Také jsem dnes měla divný sen. Zase se mi zdálo o tom, že jsme se k sobě vrátili (Minulou noc se mi zdálo, že jsem se zase vrátila do Manderley...). Už si moc nepamatuji okolnosti, ale takové sny mne vždy uvedou do horší nálady, protože se v nich reflektuje rozpor mezi přáním a realitou. Moje podvědomí mi moc nepomáhá, dělalo by mi mnohem lepší službu, kdyby mi posílalo sny o jiných mužích, o koťátkách, o mých oblíbených seriálech, nebo cokoli jiného...

Takže si teď půjdu dát menšího šlofíka, což mi snad trochu zvedne náladu a budu se moc věnovat práci, které mám nyní hodně. O víkendu mám nějaké plány, takže si potřebuji "nadělat" své povinnosti dopředu, abych nemusela myslet na termíny a tak. 

Jak jsem nejela do kina

Chtěla jsem dnes večer jet do toho kina, ale musela jsem to odložit, protože mi Saša na den "vrátil" Idušku s tím, že jede někam s Marianem. Respektive s "Marianem". Na celý den a noc. Nevím, jestli si o mně myslí, že jsem nějaká tupější, ale přeci mu musí být jasné, že neustálé cestování někam s Marianem ("Marianem") není úplně důvěryhodná výmluva. Na druhou stranu - pokud by to byla pravda a vážně takto neustále někam cestoval s Marianem, asi to není úplně zdravý vztah. Alternativní vysvětlení je, že řeší něco, co není ani Marian, ale ani "Marian". To by mohl být nějaký supervýhodný business s kovářem, což teda good luck.

Ať už je to cokoli, důsledkem pro mě je, že mi to narušuje moje plány. I když evidentně Saša žije v představě, že bez něj sedím doma a nikam nechodím, není to tak úplně pravda. Tedy dneska místo kina budu dělat na nějakých zakázkách (abych si vyšetřila čas na kino na jiný den) a když už budu ve Žďáře, zajdu se podívat po nějakém rámu na ty pitomé puzzle, co se snažím už druhý den složit (no má to tisíc dílků, asi to nebude úplně záležitost jednoho večera).

S tím, jak se blíží Valentýn, mě čím dál intenzivněji ze všech různých kanálů bombardují reklamy. Nemůžu se podívat do e-mailu, abych tam neměla deset reklam souvisejících s Valentýnem, což mě celkem deptá. Nicméně když si to vezmu racionálně, za poslední rok či dva jsem stejně od Saši nic nedostala, tedy mi vlastně nemá co chybět. Na Instagramu jsem v reelsech spatřila zajímavou myšlenku, a sice že když nám skončí vztah a my se trápíme, je to často proto, že si představujeme, jaký ten vztah mohl být a jaký byl ve svých lepších časech, což se dá aplikovat přímo na můj případ. Když si s bolestí vzpomenu, jaké to bylo pěkné, když jsem měla někoho, kdo mi nějakým způsobem prokazoval lásku (a teď nemyslím zrovna materiálně na Valentýna, ale třeba pevným obětím, mazlením, pochvalou vzhledu nebo tak něco), vlastně je to v nějaké intenzivnější míře spíš tak dva tři roky dozadu.

Vlastně všechno souvisí se vším. Když jsem ještě cítila, že mě Saša vážně miluje a věnuje mi pozornost, byla jsem ochotnější pro něj více dělat. Když tenhle pocit vymizel, začala jsem být více frustrovaná z antikvariátu a neplacené práce. Mohla bych na to aplikovat Maslowovu hierarchii lidských potřeb, nicméně v jakémsi obráceném módu, protože když mi práce přestala saturovat moje vyšší potřeby (potřeba lásky, uznání, sounáležitosti), začala jsem se více soustředit na to, jestli saturuje moje nižší potřeby (tedy jestli mi poskytuje peníze na hypotéku, energie a jídlo).

Kromě Valentýna mi pořád často skáčou reklamy na různé rychlé půjčky, což nevím, jestli je něco, co mě má znepokojovat, nebo je to prostě náhoda. Vzhledem k tomu, že já takový obsah nemám důvod vyhledávat, na kontextovou reklamu bych to úplně neviděla. Samozřejmě to může mít nějaké jiné vysvětlení, než že to hledá Saša a proto mi to vyskakuje, a doufám, že to je právě tohle.

Jak jsem byla trochu produktivní

Poslední dny jsem docela produktivní. Došly jsme s kamarádkou k názoru, že to souvisí s cyklem - a to jak období produktivity, tak období depky a neaktivity. Obvykle, resp. když neprožívám zrovna žádné extrémní životní období, tak se moje nepříznivá fáze cyklu projevuje tím, že jsem "přednasraná". Naštěstí jsem se za ty roky naučila tohle trochu krotit, takže moje přednasranost vypadá spíš jako pasivita, což je vlastně úporná snaha vyhnout se konfliktu. Naopak pozitivní fáze se obvykle projevuje tak, že jsem veselejší, optimističtější a připadám si úžasná, inteligentní a krásná. Teď, když mám složité životní období, je to spíš období aktivity, kdy skládám nábytek, puzzle, kreslím si, pracuji a uklízím. Trochu mi pomáhá to překonávat smutek.

Včera jsem skládala nábytek (pořídila jsem si do obýváku komodu, protože ta stará se mi začala rozsypávat, takže ji provizorně opravím a použiji jako úložný prostor do podkroví), dneska jsem začala skládat puzzle od ségry a pak jsem kreslila ty debilní ilustrace k rozcvičkám (doufám, že ta klientka už po mně nikdy nic chtít nebude), udělala jsem pár textů na objednávku a pak jsem si šla pochillovat do vany a vymýšlela jsem dovolenou na prázdniny. Na jarňáky mám vymyšlenou a zaplacenou tu Budapešť, o prázdninách bych ráda vzala děti někam k moři, ale zároveň mě to pořád táhne do hor. Nevím, kde se ve mně tyhle tendence vzaly, ale poslední rok nebo dva mám nějaké puzení k túrám v horách. Přitom jsem málem pošla už při "výstupu" k Notre Dame de la Garde v Marseille. Pár schodů a málem jsem poblila francouzskou kulturní památku.

Zadala jsem tedy ChatGPT prompt, aby mi našla nějaké hory pro lidi bez fyzičky, a poradila mi Dolomity. Podle fotek to vypadá celkem schůdně. Problém je, že dopravit by se tam bylo nutné nejspíš autem, nicméně kdybych jela hlavně v noci a vyhnula se nějakým velkým městům, tak by to mohlo být v pohodě. Další výhoda je, že to není tak daleko od Lignana a Caorle, což jsou shodou okolností destinace, kde jsem poprvé viděla moře.

To bylo někdy v roce 2016, kdy jsme tam jeli autem se Sašou. Neřekla bych, že to bylo před deseti lety... na jednu stranu je to tak vzdálené, na druhou stranu jako bych tam byla třeba před dvěma lety (jo, zní to jako blbost...). Pár dní jsme byli u kamaráda Paola, který už bohužel umřel, pak jsme přespávali ve stanu v kempu, který se myslím jmenoval Slunečnice (Girasole). Bylo to kousek od Lignana a byli jsme tam celkem dvakrát - jednou sami dva v roce 2016 a pak i s Lexou někdy v roce 2017 (shodou okolností cca devět měsíců před narozením Idušky), to jsme zapomněli doma hůlky od stanu a museli jsme spát jen na té plachtě a mně vlezli do chipsů mravenci. Tenkrát jsem z toho byla na prášky, ale teď je to celkem vtipná vzpomínka. 

Myslím, že by to bylo pěkné se tam podívat znovu. Byly tam krásné pláže a tak, možná bych teď v únoru sehnala i nějaké schůdné ubytování (přinejhorším to jistí Girasole). Když jsme tam byli se Sašou, udělali jsme si i výlet do Benátek. Denně jsme jedli pizzu za deset éček, to bylo taky prima.

Jak jsem dělala lasagne

Pustila jsem se dnes do testování svého strojku na těstoviny, který jsem si koupila před pár lety s vidinou toho, že budu dělat domácí pastu, ale pak jsem na to vůbec neměla čas. Pro začátek jsem chtěla dělat něco jednoduššího, udělala jsem teda lasagne. Na to, že to byla premiéra, se celkem povedly. Do Idušky padly jako Němci do krytu, Lexa pak ve dvou etapách snědl tři čtvrtě zapékací misky. Zkusím nadělat nějaké těstoviny do zásoby, třeba i s příchutí (našla jsem zajímavý recept na špenátové, rajčatové a mrkvové).

Měly jsme dnes s kamarádkou zajímavou konverzaci o mužském egu - došly jsme k tomu přes to, že měla schůzku s nějakým potenciálním nápadníkem, kterého potkala někde na sociálních sítích. Ukázalo se, že fotky, které jí posílal, byly silně zkreslující, respektive že byly vyfocené tak před dvaceti lety a dvaceti kily. Týpek ani výrazně nezjišťoval, jestli má o něj reálně zájem (ve světle nových skutečností samozřejmě ne), a hned do ní začal valit, jak se těší na intimnosti a tak. Trochu mi to připadalo, jako by se začala scházet s kovářem - ten má podobný vibe, respektive trpí pocitem, že každá žena by měla být šťastná z toho, že ji poctil svou pozorností, protože pro takovou mladou, inteligentní a energickou ženu není evidentně nic lepšího, než si začít s metrákovým, padesátiletým, toxicky maskulinním pakem, pro kterého je vhození špinavých ponožek do koše na prádlo vrcholným ponížením a vynesení koše vnímá jako souboj o dominanci se svou manželkou. Fujky. Doporučila jsem, ať zdrhá všemi směry.

To muži vůbec nepřemýšlí o tom, co vlastně můžou ženě nabídnout? Evidentně ne, evidentně jsou ženy pro řadu z nich jen nějaké podřadné nástroje, které přinášejí potěšení. Nevidím tam žádnou reflexi typu "Když už tedy nejsem zrovna Henry Cavill / miliardář, tak jí aspoň poskytnu jistotu, budu na ni hodný, pomůžu jí s úklidem, dám jí prostor, občas jí koupím kytku nebo udělám masáž...", nebo tak něco. Ne, je to jen "Blbka může být ráda, že klofla takového alfasamce, tak mi teď bude prát a žehlit.". Nehledě na to, že jsou to často lháři a pohádkáři (když už jsem u toho kováře, tak asi 10 minut mi trvalo, než mi Google prozradil, že jeho pohádky o úspěšném podnikateli, kterému jdou všichni na ruku, jsou spíš plky).

Ségra mi věnovala dva lístky do kina do Jihlavy, protože vzhledem k tomu, že její nejmladší dítě trpí separační úzkostí, nemůže je využít. Mám teď díky tomu příležitost zajít si na nového Avatara (a to dokonce dvakrát, hehe). Případně uvažuji o kombinaci Avatara a Norimberku, kde hraje můj oblíbený Rami Malek (mimochodem jsem nedávno s šokem zjistila, že hrál chudák ve Stmívání). Vzhledem k tomu, že mám teď hodně flexibilní pracovní dobu, můžu si zajet do kina prakticky kdykoli, kdy není doma Iduška (nechat ji doma s Lexou samotnou je poměrně rizikové). 

No a teď si jdu lehnout do svých péřových peřinek, protože zítra mě čeká překreslování pitomých rozcviček pro pitomou klientku.

Valentýnské bombardování depresí

Teď už celkem chápu, co některým nezadaným vadí na sv. Valentýnu. Když to více vnímáte, je velmi otravné, jak na vás na každém rohu vyskakují reklamy se šťastně vypadajícími páry, což vám velmi jasně připomíná, že vy žádný šťastně vypadající pár netvoříte. Je to takové valentýnské bombardování depresí. I když nejsem moc na tyhle okázalé svátky, zároveň bych se vůbec nezlobila, kdyby o mě zase jednou někdo projevil upřímný zájem a přinesl mi třeba byť jen tu blbou kytku. Prostě jen tak, aniž bych to musela připomínat. Hodně lidí to bere tak, že Valentýn je nějaká blbá povinnost prokazovat lásku, já to beru spíše tak, že je to příležitost ukázat tomu druhému, že vám na něm záleží, což samozřejmě jde i každý jiný den v roce, ale co si budeme - často na to není čas a příležitost. A když člověk chce, ani nemusí naskakovat na komerční vlnu - stačí koupit blbé svíčky, udělat večeři a udělat protějšku pěkný večer, kouknout na film a tak.

Já si teď můžu udělat Valentýna maximálně tak sama se sebou, což vlastně není úplně špatný nápad, protože jsem evidentně jediný člověk, který se skutečně miluje. Připomíná mi to jedinou pro mě snesitelnou písničku od Miley Cyrus, ve které je toto:

I can buy myself flowers
Write my name in the sand
Talk to myself for hours
Say things you don't understand
I can take myself dancing
And I can hold my own hand
Yeah, I can love me better than you can

Kytky jsem si už sama koupila, své jméno napíšu do písku o dovolené, hodinové rozhovory sama se sebou nejsou také problém... asi se tedy miluju víc, než to kdy zvládl někdo jiný. Vzhledem k tomu, že z dating marketu jsem obecně dost zklamaná (můj první partner skončil v lochu, druhý mě odkopl hned poté, co mne dovedl k psychickému a fyzickému vyčerpání a seznal, že když potřebuji trochu povolit, asi už ho nemiluju... o magorech typu kovář, co se mě snaží maximálně tak nahnat do postele se raději ani nezmiňujie), co mi také jiného zbývá. 

2026 is new 2016

Asi jsem trochu opožděná, protože jsem trend 2016/2026 zaznamenala na sociálních sítích až teď. Má jít o to, že lidé porovnávají např. svůj vzhled či vzpomínky před a po deseti letech. Někteří to berou více "filosoficky" a hledají hlubší podobnosti mezi těmito dvěma roky. Je "vtipné", že i já nacházím jistou analogii, a sice to, že před deseti lety jsme byli se Sašou také rozejití.

A je vážně fucking cringe, jak moc podobné to je. Máme tu podobný spouštěč, Saša stejně jako před deseti lety stěhuje antikvariát, stejně jako před deseti lety má k ruce náhle se objevivšího kamaráda, kterého používá jako "náhradu" intenzivního vztahu, stejně jako před lety navazuje nové vztahy s ženami, chodí se odreagovat impulzivními nákupy do Pepca a podobných obchodů... taky mu stejně jako před lety chybí peníze... Samozřejmě když se soustředím na podobnosti a vynechám četné rozdíly, vypadá to "magičtěji", ale i tak je to zajímavé.

A kdo jsem já, abych tomu vzdorovala? Tak jsem stejně jako před deseti lety objednala FlixBus a pojedu s dětmi na několikadenní výlet. Jenže tenkrát jsem jela do Vídně (a bez Idušky, ta ještě nebyla na světě) a teď to bude Budapešť. Původně jsem chtěla zvolit tu Neapol, ale neměla jsem dobrý pocit z toho, že by to všechno bylo tak narychlo a na těsno (Ida má závodní sezónu v gymnastice a tak by to bylo doslova tak, že bychom ze závodů jely na letiště a z letiště na závody) a tahle varianta byla flexibilnější. Bude to fajn, zajedeme si do termálního aquaparku, koukneme na Budínský hrad a Rybářskou baštu, projdeme se k Parlamentu (bydlíme kousek od něj) a kolem Dunaje, také tam mají nějaké tropické akvárium se žraloky... to bude děti bavit. 

Před těmi deseti lety se Saša vrátil pár dní předtím, než jsme jeli do Vídně, a já pak narychlo všechno přebookovávala, aby mohl jet s námi. Teď to moc nevypadá - buď mi to tak jen připadá, nebo je na mě z nějakého důvodu naštvaný (možná to auto?). No jestli chtěl, abych kvůli němu omlouvala Idu z gymnastiky těsně před soutěžní sezónou a rajzovala busem pro auto tam a zpátky, tak se neměl rozcházet, protože takové věci jsou součástí Full servis marriage balíčku, ne značně okleštěné Ex základy sady. 

Jak jsem neobvykle nasejřená

Jsem ze Saši nějaká až neobvykle "nasejřená" (resp. z toho, jakou naprostou neúctu ve vztahu k tomu, co všechno jsem pro něj dělala, mi prokazuje), což ale možná souvisí s fází mého cyklu. Až jsem se musela jít projít. Chodit o půlnoci k Z-boxu v pyžamových kalhotech asi není úplně ideální, ale co už.

No, musím se z toho nějak vypsat (a pak vyspat). Prostě nemůžu dostat z hlavy obsedantní myšlenku na to, že ke mně byl nespravedlivý. Vůbec nerozlišoval podporu a pomoc ve vztahu od zneužívání něčí ochoty pomáhat. Přitom je to poměrně jednoduchý koncept. Čas od času tomu druhému pomoci např. na trzích, s výrobky, s propagací apod. zadarmo? OK, to je partnerská výpomoc a je to ve vztahu normální. Chtít po tom druhém, aby sedm hodin denně pracoval v mé firmě, nic mu za to nedat (ať již hovoříme o finanční nebo emocionální odezvě) a ještě po něm chtít neustále víc? To už je zneužívání podpory.

Přitom stačilo, aby občas vyslechl nějakou mou stížnost/návrh a udělal situaci mezi námi spravedlivější. Aby mi dal ten směšný plat, o který jsem ho žádala... nebo aby vzal některé platby na domácnost na sebe...  Nikdy se k ničemu takovému vážně neměl a pak se ohromně divil, když jsem si vzala peníze třeba za to, že jsem kromě týdenní směny v antikvariátu (kterou měl gratis) šla o víkendu prodávat keramiku do stánku. To jsem pro něj byla "krkoun" a "skrblík", protože evidentně vůbec nechápal, co mu tím chci říct.

Procházím teď nějakým zvláštním mixem naštvání a lítosti, kdy jsem na něj zároveň velmi naštvaná a nejraději bych o něm už neslyšela, ale zároveň mám o něj strach a bojím se, aby neudělal nějakou blbost. Poslední dobou mi na YT nějak často vyskakují reklamy na rychlé půjčky, což u mě vyvolává obavy, aby to nebyl důsledek jeho vyhledávání (no... nevím, jestli je to vůbec technicky možné... AI tvrdí, že jo, ale ta tvrdí ledasco). 

Cítit takto protichůdné emoce je dosti vysilující, raději bych ho buď milovala, nebo nesnášela, ale ne obojí. Racionálně by bylo asi lepší jej nesnášet. Pochybuji, že ještě někdy přileze s kytkou, nebo tak něco, takže investovat city marně je blbost...